Pláč v postýlce. Rozmazlenost? Zoubky?
Ahoj holky, mám skoro 5.měsíční holčičku. Vždy když jsem jí dávala do postýlky, tak buď hned usnula bez problémů anebo si párkrát kňourla a usnula. Je tomu asi 14.dní co večer začala vyvádět. Přitom systém máme pořád stejný. Vykoupat, najíst a spát. Teď se začala šprajcovat. Nechce jíst, nebo si cucne málo, někdy se i v pohodě nají , ale jakmile jí dám do postýlky tak začne plakat. Slzičky nejsou a když, tak se leskne jedna nebo dvě malé. No a dneska už takhle začala plakat i při dopoledním usínání. Na to už nemám. Začíná mě to docela psychicky ničit. Prosím o rady. Děkuji všem.
PS: Do pusinky jsem koukala , ale dásničky oteklé nemá i když neustále slintá a všechno si cpe do pusinky.
@bufina no to je přesně ono - že jinak to prožíváme u prvního a u druhého. Je to rozdíl. U prvního člověk brblá, pač neví, o co za chvíli přijde. Druhého kluka jsem měla v 38 a fakt jsem byla šťastná, když jsem ho i v noci chlácholila a hladila, když fňukal a do 2 let měl v noci láhev mlíka, bez ní prostě nemohl dospat a já ho kojila lahví v náručí a bylo to slastné. Vypil, vzdychnul, spal až do rána. Někoho by to štvalo, obtěžovalo, měl by představu, že to dítě musí odnaučit, nemá nárok, je to zlozvyk. Malý přestal vyžadovat mléko sám kolem druhého roku. Nic jsem mu neodpírala. Je to velké dítě a prostě asi měl potřebu.
Je to prostě věc postoje, přístupu, náhledu a hodnot. Mně to neobtěžovalo, líbilo se mi ho krmit lahvičkou, jak se tetelil blahem, bylo příjemné mu dělat takové potěšení, dělat miminko spokojeným. cítila jsem velké zadostiučinění. Byly to chvíle intenzivního souznění, spojení. Jsem přesvědčená, že jak jsem to cítiila já, cítil to i maličký a to v něm zůstane napořád. Je to hodně kontaktní mazel. V tomhle věku jsem dítě měla jako dar a ani mě nenapadlo nadávat - přestože jsem taky prvních pár měsíců byla KO. Jako každý. ALe pomohl manžel večer, o víkendech ráno - přes den jsem si šla lehnout - prostě jak to šlo dohnat.
😵 Samozřejmě že první rok se bojuje s každou hodinou spánku. Nejde to moc jinak, to je prostě mateřství. Co mohu ale ovlivnit je to, zda mě to bude štvát nebo si to prostě budu chtít užít.
Tohle mi ovšem došlo až u druhého dítěte, kdy jsem věděla, jak rychle se děti mění a rostou a že za pár měsíců už bude lézt, chodit, utíkat a spát vedle v pokojíčku.
@dagina V tom s tebou úplně souhlasím, že to rychle uteče, takže si užívám každou chvílu, i to že mně malej budí ráno mezi 5.15 a 6 hod. 😀 U prvního dítěte sem sice brblala, ale teť to beru tak že je to druhý dítě, další už mít asi nebudu, takže to mám vlastně všechno naposledy, tak si to snažím na maxmum užít.