Pořád pláče a já to nezvládám, jako matka jsem selhala

@senduskaa To mi připomíná mojí maličkou, když jsem jí kojila .. Když jsem přestala, spinkala celou noc atd. když jsem jí kojila, měla jsem jí nonstop u prsa a v noci se budila a pořád chtěla prso .. 😀 Asi mě tu ukamenujou, ale být tebou přestanu kojit .. Myslim si, že by to mohl mít obrovskej dopad na to jeho ,,řvaní" .. 🙂

@senduskaa Ty, že jsi jako matka selhala?? 11 měsíců se staráš o maličkého a ukřičeného človíčka, který tě nenechá vyspat a zvládáš to perfektně. Máš pro něj přichystaný program, pořád jej kojíš!!! a jsi nešťastná z toho, když pláče nebo se vzteká. Tak kde vidíš to selhání??
To, že z toho máš nervy v háji, plně chápu. Holky už sem napsaly skvělé rady, se kterými souhlasím. Já bohužel poradím jediné - VYDRŽ TO!! Ono to fakt brzy přejde!! 🙂 Ve 2 letech už jsou úplně jinačí než v roce 😉 Držím palce, aby se to k lepšímu obrátilo, co nejdříve.

@senduskaa máš dráždivé dítě, já to měla s dcerou rok neustálého pláče. Pomohla homeopatika na míru, sedalia je příliš univerzální lék, často nezabírá. Určitě potřebuješ někoho, kdo by ti pomohl s hlídáním, abys mohla načerpat síly. Já chodila i k chodila dětské psycholožce a moc mi to pomohlo. Držím palce, jako matka si jistě neselhala, ne každý má takto náročné dítě to si uvědom, neseš větší břímě než většina, ale zase budeš pořádně zocelená na další. A že říkáš, že nebude? Já si chci dát ještě oddych tak dva roky, jsou ji tři a pak už budu zregenerovaná na druhé 🙂 bude to jen a jen lepší

@1kolousek1 o tom už přemýšlím delší dobu ale nevím jak;(( on moc nechce jist pořad by nejraději prso a usíná jen u prsa tak já nevím jak ho jinak uspat?;(( už bych nejraději kojit přestala ale nevim jak na to;( taky si myslim že by to možná pomohlo....,

Holky všechny co mi tu píšete moc děkuji jste skvělé a moc ste mi pomohli určitě vyzkouším vaše rady opravdu děkuji za povzbuzení

@senduskaa Já bych mu zkusila dát před spaním UM, ono ho to přeci jenom víc zasytí, takže by se neměl (tolik) budit, no a když bude i přes to chtít prso, tak mu ho dáš .. Ono ho to časem unudí a nebude ho vyžadovat .. Chce to prostě čas a trpělivost, jako u všeho .. Určitě bych to zkusila dřív než mu budeš dávat nějáký kapky atp. Protože fakt může být takovej právě jen z toho kojení .. 🙂

@1kolousek1 takhle už to dělám měsic před spaním dávám um a pak ještě kojím a stejně je za dvě hodinky zádě vzhůru;( a vyžaduje prso prostě se vzbudí pláče otáčí hlavu se strany na stranu hledá kde su a jak se přisaje tak spokojenost a zase většinou usne někdy si teda popláče prostě jak kdy

@senduskaa Prostě klasickej závislák na prsu .. 😀

@senduskaa Když čtu, co tu píšeš, tak mám pocit, jako bys psala o našem synovi ☹ Je taky hodně náročný, uplakaný, často se vzteká... Když měl cca 4 měsíce začalo mu období, kdy v okamžiku, kdy mě neviděl, začal hystericky řvát - doktor nám tehdy řekl, že je to separační úzkost, jen u něho začala dřív než u jiných dětí. Řekli jsme si OK, koupili jsem Manducu a že ho budu nosit. Jenomže jak rostl, tak ho to přestávalo bavit, když jsem šla třeba věšet prádlo a měla ho v manduce, ječel jakoby ho na nože brali, protože ho to prostě nebavilo, lidi vykukovali z oken a já měla takové nervy, že jsem popadla prádlo a šla ho potom pověsit, až přišel chlap z práce domů. A takových situací bylo víc, prostě se moc nosit nechtěl, pořád potřeboval nějakou akci a já navíc hodně zhubla a jak rostl, už mě to nošení zmáhalo i fyzicky. Syn je hodně akční a potřebuje mít pořád někoho u sebe, nevydrží sám, vždycky když jsem potřebovala něco udělat třeba v kuchyni, hned mi byl v patách a něco vyvedl. Zkusila jsem ho posadit v kuchyni do židličky, že na mě bude koukat, když třeba vařím, ale i když mu dám hračky nebo jídlo do ruky, všechno naháže na zem a začne křičet, že ho to nebaví. Takže jsme pořídili ohrádku a že tam bude mít svůj koutek, hračky a nějak se chvilku zabaví, než já udělám činnosti, u kterých mi asistovat nemůže. Jenomže pokaždé, když mu zmizím z očí, začne ječet a posléze i brečet tak, že mu tečou slzy, takže stejně jdu hned za ním a nic neudělám. Zkoušela jsem samozřejmě, že než odejdu, tak mu v klidu vysvětlím, že musím na chviličku pryč, ale že se hned vrátím, vždycky jsem to dodržela, ví, že se vrátím, ale prostě nesnese být sám. Někdy mu stačí, že je s ním někdo v místnosti, jindy potřebuje, aby si ten dotyčný s ním přímo hrál a neudělal ani krok pryč. Zkoušeli jsme mu zapnout pohádku v televizi, jednu dobu ho to zabavilo tak, že pokud aspoň slyšel televizi, vydržel si i půl hodinky sám hrát, ale pak se to zase vrátilo do starých kolejí. Plno lidí mi radilo nechat ho vyřvat, ale to prostě nejde - je schopný řvát i hodinu, dokud nepřijdu a já na to nemám srdce. Když jsem s ním a hrajeme si, tak je většinou v pohodě. Hodně mají na ty jeho nálady vliv i zuby - když rostou, snáší to hrozně špatně a celé noci prořve, je umrčený, nechce jíst...bohužel většinou se mu prořezávají hrozně dlouho, takže je už od Vánoc protivný skoro pořád. Taky se nesmí nudit - neexistuje, abych ho nechala jen tak s hračkama, aby si hrál - to prostě nevydrží, musím mu vymýšlet pořád nějaký program, dělat s ním blbosti, chodíme ven dívat se na zvířátka - to je pak jak vyměněný a často zapomene i na ty zuby. Nebo když přijedou babička s dědou - to je úplně jiný Pepíček než když je sám s maminkou. Takže si myslím, že u nás to žádný zdravotní problém nebude, jenom je prostě syn hodně citlivý (což má ostatně po mně), rád je v kontaktu s lidmi a neumí být sám. Pořád doufám, že se to časem zlepší, teď začíná chodit a zkoumá celý byt a zdá se mi, že už se víc zabaví a tolik nekřičí. Přestala jsem před pár dny kojit, odstavil se vlastně sám, s tím, že jsem ho k tomu postupně vedla (mám zdr. problémy a musím brát léky, při kterých se kojit nesmí), ale to je u nás spíš nevýhoda, potože když se náhodou v noci vzbudí, čajem ho neoblbnu, vždycky vyžaduje mlíko, takže musím vstát a udělat UM...
Jen chci říct, že v tom nejsi sama, já taky závidím maminkám, které mají klidné děti a stihnou přes den udělat všechno potřebné. Ten náš přes den ani skoro nespí, vlastně jen cca hodinu, a i když jsme si mysleli, že je protivný z nevyspání a zkoušeli ho dávat do postýlky, nikdy neusnul, vždycky jenom ječel tak dlouho, dokud jsme pro něho nepřišli. Naštěstí už spává celou noc (pokud se teda zrovna neprořezávají zuby), takže aspoň se vyspím, ale přes den je to fakt náročné, prakticky celý den se točí kolem synka a nic moc neudělám, leda že bych k tomu chtěla poslouchat jekot, který rve uši. Můj muž má už jednoho staršího syna z prvního manželství a říkal mi, že ten byl úplně jiný, přesto, že jeho maminka se mu ani moc nevěnovala. Přitom nemůžeme říct, že by náš syn byl nějaký strašný, když má zábavu a kolem sebe lidi, které má rád, když jedeme na výlet nebo má nějaký nevšední program, je milionový, usměvavý, zlatý chlapeček. Pak ale stačí, aby maminka potřebovala odejít na WC nebo šla pověsit prádlo (s tím, že syn sedí vedle mě v kočárku a dívá se na mě) a už ječí. Já ale vydržím docela hodně, to muž to nese hůř a nervuje se. Přesto ale chceme ještě druhé dítě - říkáme si, když už sranda, tak pořádná 😀 a hlavně doufáme, že syn potom postupně pochopí, že se celý svět netočí jenom kolem něho a třeba se se sourozencem i zabaví...no a když ne, tak je oba posadíme do košíku a pustíme po řece nebo se půjdeme oběsit 🙂

@rituska88 hezky jsi to napsala...

jinak to, že se sourozencem dítě pochopí, že se svět netočí jen kolem něj - ano, ale někdy to trvá roky, např. u nás 😅 😝 😖
teda beru už jako normální to, že na sebe hodně žárlí (porvou se i o to kdo vyhodí papírek do koše třeba 😅 ) a chápu i to, že když je jedno dítě a jeden rodič, tedy 100 % pozornost, tak jsou děti jako vyměněné... hrozně si toho váží, hodně se zklidní a obě strany si to užívají 😵
ale jako než jsme se k tomuhle dopracovali, tak to byl mazec.... 😝

a nějaké "vyhrání si" mezi sourozenci, tak to taky trvalo tak do 4 let věku mladší...
závidím kdo má starší dítko, které rádo pomáhá s miminkem nebo kde si děti vyhrají odmalinka, u nás jsem v to už ani nedoufala, když to víceméně dorazilo... 😀

jinak mladší byl jako dítě náročný pokud neměl pozornost, zato na výletech nebo na kroužku byl zlatý...
mladší byla drak odmala, závisláček na mě, chtěla mě každou vteřinu... to, že by se ona přizpůsobila tomu jak jsme to měli doma zajeté, no tak to fakt vůůůbec 😝 😅

takže z mojí zkušenosti radím si trošku mezi dětmi orazit, někdy si člověk myslí, že je první dítě náročné - dokud se nenarodí to druhé, které je drak samo o sobě plus existuje rovnice 1 dítě a 1 dítě rovná se velmi často 3 děti 😀

jinak já dokud dělala v noci UM, tak jsem se v noci nevyspala... nahrazení vodou nebo čajem nehrozilo, pomohlo až rázné odstavení a žádné jídlo v noci... naštvaný byl hodně první noc, druhou maličko a pak to velmi rychle pochopil... byl baculka, takže krmit ho ještě v noci bylo zbytečné...
ale každé dítě to má jinak

@lu777 No právě, toho se taky bojím 🙂 Já jsem celkem splachovací, vydržím fakt hodně, jsem klidná povaha, ale muž má kolikrát nervy na pochodu jen když třeba syn nechce jíst a dělá u toho blbosti. Vždycky mi říká, ať ho radši nakrmím já, že na to nemá nervy. On je opak mně - hodně impulzivní. Zatím jsme se dohodli, že druhé dítko odložíme na neurčito, prostě podle situace, protože bohužel jde proti nám i to, že muž dělá na směny a přes den se doma prostě nevyspí - musím s malým buď jít ven nebo odjet k našim, ale pokud je doma, nevydrží být potichu tak, aby se tatínek vyspal, i když se mu plně věnuju.
Bavili jsme se o tom, jak by to u nás vypadalo s dvěma dětmi, kdyby byly třeba dva roky od sebe, a došli jsme k závěru, že by to byl blázinec a jenom bysme se hádali - muž se potřebuje vyspat, aby v práci mohl fungovat, dělá fyzickou práci, kde si nemůže dovolit být unavený, ospalý...a já mám už teď kolikrát problémy uvařit atd., protože člověk holt nemůže dělat deset věcí najednou, tak, aby je všechny dělal pořádně - dítě ke sporáku neberu, nosit se nechce a sám taky být neumí a když se mu nevěnuju tak ječí a vzbudí tatínka, který spí po noční - naštěstí mám muže, který tohle chápe a hodně mi pomáhá, každopádně chtěla bych to nejdřív doma uvést trošku do normálu a až potom plánovat druhé dítě. Takže druhé dítě ano, ale ne teď, zas nejsem sebevrah a nepotřebuju si dokazovat, že něco zvládnu, když už dopředu vím, že by na to taky mohl doplatit náš vztah nebo moje zdraví, které taky není poslední dobou úplně v pořádku.

Jinak, každé dítě je jiné, i ten vztah mezi sourozenci. Mám kamarádku, která má synky 20 měsíců od sebe, tomu mladšímu je teď 10 měsíců a co jsem hleděla, tak ten starší už ode dne, co přijela s mladším z porodnice, ho měl strašně rád, pořád ho hladil, pusinkoval, když se chtěl někdo na něho podívat, tak ho bránil...Myslela jsem si, že mu to nevydrží, že třeba začne žárlit, ale minulý týden jsme u nich byli a mají to tak pořád - ten starší chlapeček je hrozně citlivej, i když k nim přišel náš Pepíček, tak hned ho hladil a podával mu hračky a křupky a chtěl, aby si všichni spolu hráli, mamince se snaží pomáhat a připadá mi celkově takovej už rozumnej. Ale to asi musí být v tom dítěti, někdy se můžeš snažit jak chceš a stejně si nakonec ty děti třeba nerozumí, nechcou si spolu hrát...a taky se to asi bude měnit s věkem.

Často si ale taky říkám, že jsme v dnešní době asi moc zhýčkaní, že některé věci moc řešíme a že asi není úplně správný takový ten ,,kult dítěte", kdy se všechno točí jenom kolem něj, kdykoliv zabrečí nebo má sebemenší nepohodlí. Moje babička měla 6 synů, vždycky cca 3 roky od sebe, a zvládala to i s hospodářstvím (dodnes nechápu jak a bohužel už nežije, abych se jí mohla zeptat). A určitě to nebyli žádní ,,kam mě posadíš, tam mě najdeš", spíš naopak, a to bydleli u lesa, u nádraží, kde bylo potřeba na děti dávat opravdu pozor. Vždycky, když se rozčiluju nad naším uřvánkem, tak si na ni vzpomenu a moc ji obdivuju 🙂

@rituska88 tak tenhle kult zhýčkaného dítěte jsme nikdy nepěstovali (takové záchvaty mateř. péče mám jen při nemoci 😉 )

otázka je jak to prožívaly ty děti - na jednu stranu měly víc volnosti, takže pro ně v mnoha ohledech lepší... na druhou stranu jsem taky od pratety nebo babičky slyšela, že prostě neznaly, aby si s nima rodiče hráli nebo pro ně něco organizovali... což je škoda...
no dneska to je někde zas až druhý extrém, to máš pravdu

jinak dřív taky plno dětí nepřežilo, umřelo buď malých a nebo v dospívání apod. (i u nás v rodině to tak před dvěma generacemi běžně bylo), jednak to bylo zdr. péčí a druhak tím, že prostě nebylo na doktora peníze a děti se tak nesledovaly... takže v tomhle méně stresu pro matku (dnes je sledujeme až moc kolikrát), ale zase se pak něco prošvihlo...

p.s. pokud muž doma přes den musí spát, tak tě obdivuju, to by mi hráblo... jak to děláte, když třeba venku leje nebo je malý nemocný? to jako se dvěma dětmi pak musí být mazec....mně stačilo jak si ty nemoci točily mezi sebou děti, nejvíc jsem to odnesla já, od té doby chodím na imunologii, prostě opakované infekce a stres a štrikuju se z toho ještě teď

@senduskaa - nečetla jsem všechny příspěvky, takže možná budu opakovat....Já jsem měla doma to samé, byla jsem fakt zralá na psychiatra (dodnes nechápu, že jsem ho nevyhledala), kolikrát se mi stalo, že jsem radši odešla z místnosti a nechala tam dceru řvát, protože jsem se bála, že jí fakt ublížím. Porod byl těžký, kojení nešlo, první půlrok jsem asi měla poporodní depresi a tak nějak se to táhlo a já doslova jen přežívala...když se někdo zeptal, jak si užívám mateřskou a miminko, tak se mi chtělo křičet, že já jsem přece nic neudělala, tak za co jsem byla potrestaná takovým hrozným miminem 😔 😔 Až mi bylo hanba, jak jsem se rouhala 😖 Ale dnes zpětně si myslím, že jsem si za to mohla především sama. Nebo lépe, že já jsem byla příčina, proč dcera pořád řve. Cítila ze mě tu nervozitu, ten napnelismus, přenášela jsem to na ni a ona jen kopírovala moji náladu. Před prvním rokem se to tak nějak zlomilo, já přestala mít depku, byla jsem klidnější, dcera začala víc spát, já byla odpočatá a ona ze mě cítila větší pohodu a tak pořád dokola. Je to začarovanej kruh - ty uřvaná, dítě uřvaný, ty z něj unavená, ono z tebe nervní, ty z něj na nervy.....
Moje rada zní - zapoj širokou rodinu a koukej někam vypadnout. Ať ti aspoň jeden den v týdnu někdo pohlídá, ať se můžeš dát do kupy. Budeš klidnější a uvidíš, že se to určitě odrazí i na dítěti.

Me mala prorvala prvnich pul roku, ALE nervala, kdyz byla v satku, takze kdyz sem chtela mit klid nebo sem si potrebovala neco udelat lupla sem ji tam a pak jsme taky prisli na to, ze rve, protoze ji vadi se pocurat ci pokadit do plin, tak jsem trochu patrala, zjistila sem ze existuje bezplenkova metoda, naucila se jak prcka podrzet nad nocnickem, abych mu nejak neublizila a do pul roku sme to vypilovaly s malou natolik, ze byl klid, ona byla spokojena a ja nemusela resit pliny. Tipla bych si, ze u Vas to bude taky nejaky specificky problem, co malemu vadi plus mi prijde ze jste pretizena a nervozni mama bude mit nervozni dite, chce to vic klidu a min litani, na plavani se muze chodit i pozdeji... Plus to nocni kojeni uz dite v tomhle veku rozhodne nepotrebuje, nahradit vodou, prvnich par noci se bude vztekat, ale pak se dockate celoprospane noci a ulevi se obema pripadne ze soboty na nedeli budete spat jinde a mimco bude bez prsu jenom s tatou. Ono kazde ditko je jine, moje druha dcera byla naopak natoli bezudrzbova, ze sem si po jejim porodu i odpocinula po prvni 😀

@senduskaa Úplně vím o čem mluvite, nejdřív bolení, pak zuby, preslo ho to až ve 14 měsících. O nespavosti bych mohla vyprávět, noční buzeni po 30 min. při růstu stolicek.Nechtel sedět v kocare, porad v něm brecel, takže jsem tlacila kočár a ho mela v ruce. Jediný co bych vam poradila, zkusit ho dat do nosicky a vydržet to!!! Přejde ho to, ale nikdo vam neřekne kdy.

@lu777 No, na druhou stranu zase to hlavní jim určitě dali - i v dospělosti se všichni setkávají, mají se rádi, pomáhají si...- to se mi strašně líbí. Ale jak to měli s tou péčí apod. to fakt nevím, každopádně určitě to bylo těžké - barák, pole, hospodářství, spousta dětí, pár let po válce... Jenomže tehdy to tak bylo běžné, v dnešní době je normální mít dvě děti a jak už má někdo víc, tak je divnej a všichni se na něho dívají jak na blázna. Já teda vždycky chtěla velkou rodinu, protože sama jsem bohužel jedináček, ale situace je u nás taková, že budu ráda aspoň za dvě děti.
Taky si kolikrát myslím, že mi hrábne 😀 On dělá krátký a dlouhý týden, dvanáctihodinové směny, takže má i víc volna, ale na druhou stranu někdy má třeba 3 noční po sobě, když za někoho zaskakuje tak i 4 a někdy spát prostě musí, takže to děláme všelijak. Většinou to u nás vypadá dost komicky - muž jde spát a já se s malým zavřu v pokojíčku a snažím se ho zabavit, aby byl potichu, pak se jde do kuchyně jen najíst a jdeme ven nebo se zase zavřeme a hrajeme si. Pro malýho mám jídlo v mražáku, tak ho jen ohřeju a pro nás většinou nevařím a nějak se odbydeme nebo uvařím jen něco rychlého když třeba malej náhodou usne. Prostě prioritou je, aby se muž vyspal. Někdy se hned ráno sbalíme a jedeme k našim (bydlí 4 km od nás) a naštěstí mám moc hodné rodiče, takže nám kolikrát nabalí i jídlo domů pro přítele. Když je venku hnusně, tak je to hodně blbý, to je malej protivnej, protože ho to doma nebaví, já jsem protivná, protože mi vadí, že je protivnej on a chlap je pak protivnej, že jsme ho vzbudili 😀 Ale vždycky se to nějak zvládne. Jen asi se dvěma dětmi by to bylo fakt o nervy.
Taky jsem teď byla nemocná, ale to měl přítel volno, taky byl nemocnej, ale hodně mi pomáhal - to jsem si říkala Kurnik, jak to dělají ty ženské, co jsou na děti samy a mají těch dětí víc?! Fakt klobouk dolů. Náš syn neumí být sám, přes den spí jen hodinu, max. dvě, pořád řve a vyžaduje si pozornost, poslední dobou nechce jíst - prostě i když je člověk zdravej, tak je to zápřah, natož když Ti není dobře a sotva se držíš na nohách. Mít v téhle situaci ty děti dvě, tak fakt nevím. Ale asi je fakt, že ženská toho vydrží hodně, když musí.

@rituska88 no vydrží toho hodně, ale kolikrát se to na ní taky podepíše dost... některé děti jsou o hodně víc náročné než jiné - zažila jsem i nedávno jízdu vlakem s dvouletými dvojčaty, která seděla ani se nehla skoro a maminka je ještě hubovala, že zlobí! to se nedalo, musela jsem jí říct, že zlobení fakt vypadá jinak 😀

určitě je to jednodušší, když je starší dítě už ve školce...
jako někomu vyhovuje mít děti rychle po sobě, ale mně teda ne, někdy se oba počůrali na podlahu apod. , v noci se budili taky oba kolikrát ještě, oběma jim rostly zuby... no mazec... nějak jsme to dali, ale byla jsem fakt vyhořelá, zápřah, nula čas na sebe několik let... když jsou děti akční, muž někde na služebkách, babičky nikde a hapruje zdraví... pamatuju jak jsem měla 40 horečku a musela se udržet vzhůru, protože jsem s nimi byla sama doma...
dneska když zlobí tak jim říkám, že už na to nehraju... už nemám tu sílu fakt a důsledně vyžaduju, aby některé věci dělaly (úklid po jídle, samostatné sprchování apod.)... hodně mi to večer po práci pomůže 🙂

dost taky zálež na okolí - jestli jsou babičky nedaleko a ochotné jednou za čas pohlídat... jestli je chlap i k menším dětem (někdo prostě není), jestli má stálou práci, jestli je trpělivý... v tom je fakt velký rozdíl 😉

@rituska88 to máme dost podobné děti taky nejsu schopná vařit maximálně něco opravdu rychlého nebo když je manžel doma a hlídá... Uklizim tak že v jedné ruce vysavač a v druhé dítě nebo ho musím nechat dělat věci u kterých chvilku vydrží takže třeba potřebuju převlict peřiny tak mu otevřu šufle a on rabuje vše rozhazuje a zkoumá ale mě zase přidělá práci takže sice jedno udělám ale pak uklizim šufle😱😱hračky ho moc dlouho nezabavý....nevim co se mu v té hlavičce odehrává , ale je to dost náročné mu porozumět opravdu se snad ještě nestalo aby třeba vydržel hodinu bez toho aby zaplakal😱😰( pokud tedy nespí nebo není ve voziku za kolem tam totiž nikdy nepláče)jako já s ním nezvládám nic 😡 někdy je to fakt náročný že?;(

@senduskaa Nečetla jsem všechny příspěvky ... ale z těch tvých mě to připomíná naše společné začátky se synem. Byl to také věčný řev. Víc jak 4 měsíce plakal kvůli prdíkům. Neustálé nošení, houpání, usínání při houpání na míči a zpívání (často to trvalo i dvě hodiny). Kolem roku měl pak Marek období, kdy se v noci budil co hodinu a chtěl prso. Kojila jsem rok a půl, pak do necelých dvou let už jen na noc. Při tom breku nejvíc pomohlo vzít ho do náruče, povídat si s ním, mluvit o čemkoliv co zrovna jsem dělala. U knížek nečíst to co je tam napsáno, ale vlastními slovy popisovat obrázky. Neustále do kola říkat říkanky ..... a pak to ze dne na den přestalo ... a za několik měsíců začal z ničeho nic říkat sám ty říkanky.
Přeji hodně sil a trpělivosti, opravdu se to zlepší.

@senduskaa To je fakt, jak kdybys psala o mém synovi 🙂 Když převlíkám peřiny, je se mnou v ložnici a hrabe v šuplíku - aspoň neřve 🙂 Ale potom chodím další hodinu a uklízím co vykramoval. Když vysávám, tak mi ,,pomáhá" - stojí u vysavače a zkoumá ho nebo rozhazuje věci kolem, ale já jsem ráda, že je aspoň chvilku potichu. Před pár dny jsem objevila jednu věc, co ho na chvíli zabaví a dokáže si s tím hrát - samozřejmě, že se nejedná o žádnou hračku pro děti, ale je to košík s kolíčkama na prádlo 🙂 Prostě mu ho dám na zem, on si to vysype a hrabe se v tom. Pak až jde spát, tak všechno uklízím, přes den i když se snažím, tak to moc nejde. Náročné je to hodně, kolikrát si připadám jak neschopná matka, když vidím kamarádku, která má děti dvě a zvládá všechno, k tomu si ještě pořídili zahrádku, děti má hodné, klidné, věčně usměvavé, a já ať se snažím jak chci, tak náš malej pořád řve. Zatím jsem neobjevila nic konkrétního, proč řve, prostě někdy když jdeme ven tak je úplně v pohodě, jindy zase prořve celou procházku - už jsem se naučila brát s sebou jablko nakrájené na plátky a křupky nebo kousek chleba - to ho aspoň na chvíli umlčí a zabaví. Přitom já jsem klidná, snažím se nenervovat, ale když už řve celé dopoledne, u oběda nejí a když ho potom chci převlíct, že půjdeme ven a on si lehne na zem a začne se vztekat, tak už mi taky kolikrát rupnou nervy a zvýším hlas. A pak když ho s vypětím sil přebalím a převleču, vyjdeme ven a on celou dobu vykřikuje (i když si s ním povídám, ukazuju mu vše kolem...), tak už jsem fakt vyřízená a říkám si, co dělám špatně. Už jsem četla desítky článků na toto téma, jak to dělat, aby dítě neřvalo, nevztekalo se atd., ale ať dělám co dělám, na to naše dítě to prostě nějak nefunguje ☹

@senduskaa jak píšou holky, příčin může být spousta, ale protože to trvá od narození, může to být třeba i bolest bříška kvůli přecitlivělost na některou z potravin nebo rovnou alergii. Moje malá má 7,5 měsíce a pokud něco nepohlídám v mém jídelníčku, pláče a pláče. Taky to může být pocit odloučení (třeba by pomohlo šátkování, společné spaní). Pláče pořád nebo jen pokud je sám? No a nebo to bylo něco jiného (třeba prdíky) a teď to přešlo v zuby a ani sis toho nemusela všimnout.

@senduskaa take jem necetla vse, ale souhlasim s holkama- za prve, ze jsi statecna, ze pekne zvladas uz jedenact mesicu takove miminko a za druhe, ze to muze byt zacarovany kruh, kdy si nejsi jista jako matka a to dite to citi a vyrvava. ja mam ted devitimesicni a mam odstup po holkach, takze jsem se krasne na miminko tesila. zkraje jsem si byla uplne jista, miminko hodne, i kdyz tam bylo obdobi, kdy plakavala po vecerech a ja hledala cesty, co se deje. fakt sikovne, hodne dite. ale pak prijde vycerpanost, kdy jsi spatne vyspana, nebo si uz potrebujes dachnout, nebo uz Te stve neustale dokola domacnost a v tu chvili je Tvuj klid pryc a to miminko vazne reaguje. v techto chvilich je pak neklidne a spis prida nez by Ti ubralo. je to jako s detmi ve skole, moje mama ucila na prvnim stupni a rikala, ze kdyz nemohla (treba hlasivky), deti to vyciti a okamzite zneuzivaji. prirozena reakce. tak jak tu bylo psano, zapoj bez spatnych pocitu sirsi rodinu (ja se to taky budu ucit, melu z posledniho, chlap porad v praci, ja tehotna a navic s nami ziji starsi kluci od pritele, takze mi hrabe).
drzim palce. a bude cim dal lip, neboj. jeste otazka-mate dudlik? ja myslim, ze bych bez dudliku takove klidne mimco nemela...

@verusky děkuji Jj občas nejsu v pohodě protože neumím moc dobře snášet ten jeho pláč a pak už se to veze:(( teď sem se objednala k homeopatce tak uvidím do tel mi řekla že nejspíš bude chyba ve mě;(( to mě překvapilo protože sem se na malého hodně těšila a opravdu hodně pláče už od narození ... Tak nevím ... Vyzkouším cokoliv co nám alespoň trochu pomůže ... Dudlík nemá nechce ho a to sem jich zkoušela moooc 😞hlídat nikdo moc nechce jen manžel hlídá dvakrát týdne 3 hodinky a to chodím do práce kde si alespoň trochu psychicky odpočinu ....

@senduskaa plac snasim taky spatne, je to normalni... ze nemate dudlik, to je skoda, mozna by pomohl, ted uz nejde a vyzkousela jsi, cos mohla (ja u prvni dcery nakonec skoncila s nejhorsim kulatym latexovym...).
ze bude chyba v Tobe, jak rikala ta homeopatka, nevim, jak moc se zabyvas duchovnem, ale muze byt nejaka skryta vazba... ja kdyz mala plakala par tydnu po narozeni, plakala jsem vynervovana s ni a pak jsem se ji podivala do oci a napadlo me, ze byla muj dedecek a ze jsem ji nejak ublizila 🙂 kravina. ale kdo vi, co vsechno ma na vse vliv... a jak to vlastne je...
drzim palce, at je to cim dal lepsi a jak rikam, nebyt dudliku, mam taky plactive mimco...

Já tohle prožívám ted. Můj je věčně v práci,když je doma tak je unavený,moje mamka a taťka mi nepomůžou,navíc musím vařit,Našim pomáhat,jsem unavená. Malému jsou 2 měsíce. Prdíky jakštakš,netrápí ho tolik,ale když chce spát začnou ho trápit,navíc se do toho vzteká,že nemůže usnout,takže řve a mě chytá rapl a mám chuť mu něco udělat,někdy mě k tomu moc nechybí. Ale miluji ho. Navíc když mě chytne rapl řve na mě i máma,odstěhovat se nemáme kam. Malý špatně přes den spí,budí se na 3-4x ,v noci soí 3-4 hodiny v kuse a pak po 1,5-2. Ale pokaždé když je unavený tak řve,ne a ne usnout. Nezabírá šum,houpání,prostě nic. Bojím se,že se to zhorší a něco se stane.

@senduskaa Jak jste na tom teď? Prožívám úplně to samé.

@senduskaa nečetla jsem ostatní komentáře, ale mám zkušenost. Můj mladší syn prořval 14 měsíců, byl opravdu náročné miminko už od porodnice a naprosto nepohlídatelný. Směla jsem na něj sahat jen já, manžel a brácha, ostatní na něj nesměli ani moc koukat 😁 všechno se zlomilo okamžikem, kdy začal chodit a vládnout svému tělu. Nesnáší jakékoliv omezení pohybu, např. autosedačku. Od té doby, co chodí, je to spokojené dítě a se všemi je kamarád, už to začíná vypadat, že by se nechal i pohlídat, uvidíme... Sice mi teď hrabe z toho, že se ani na minutu nezastaví, ale to řvaní bylo mnohem horší. Přeji ti pevné nervy a taky nějaký takový zlom v chování. Jinak, pokud to opravdu nedáváš, někde se poraď, já tě chápu, je to takové přežívání a beznaděj, co se mu zas děje. Mně uklidnilo zjištění, že je náročných asi 10% dětí.

Autorka už je neaktivní a diskuse je z roku 2015