Syn (20 měsíců) vůbec neposlouchá, je to normální?

@petulinka17 pokud chceš jít jinou cestou než jsou příkazy, zákazy, tresty, manipulace,... pak také doporučuji Naomi Aldort ( pokud se nemůžeš dostat ke čtení knížky, má i články na svých stránkách ). Potom také doporučuji knížku Respektovat a být respektován nebo třeba projekt Nevýchova. Přínosné je také vědět něco o vývojových potřebách dětí a také třeba o principech Montessori pedagogiky.

@jannka15 Naomi si přečtu, Respektovat a být respektován mám taky a na Nevýchovu jsem koukala, je tam nějaký rychlokurz zdarma, tak ho vyzkouším 😉

@ivonapop nepochopilas - samozřejmě že dítě v adekvátním věku výraz NE pochopí (a samozřejmě ho v bězné řeči používáme, ale když potrěbuju malé něco vysvětlit, používám ty zákazy vysvětlené pozitivně ... a funguje to 🙂, výrazně lépe než ono nedělej, nesmíš, neber to)
Ještě dodatek k fyzickým trestům ... Cílem je, aby se dítě chovalo dobře, i když nad ním nikdo nedozoruje (a tudíž nehrozí plácnutí): výňatek z RaBR: Kdykoliv vyžadujeme od dětí poslušnost (chováme se autoritativně), učíme je vlastně nepřijímat zodpovědnost za své jednání a nedáváme jim možnost pocítit přirozené důsledky. Poslušné dítě může být zbožným přáním i pýchou řady nepoučených rodičů. Když se pak takové dítě třeba „chytne party“, nešťastní rodiče často říkávají: „Vždyť on to byl takový hodný, poslušný chlapec (poslušná dívka)…“ Vlastně se nic nezměnilo. Dítě je stále poslušné. Jenže teď poslouchá někoho jiného.

@katyxq No, já mám jiný názor. Nemyslím že je potřeba dítě buzerovat a mydlit od rána do večera, ale i kategorické křiknutí i plácnutí se mi osvědčilo. A považuji to za přirozenou reakci na naschvály a zkoušení dítěte kam až může zajít. Podle mě tím, že pochopí že dlouhodobou provokací člověka vytočí se také učí. Jinak výchova typu neomezovat osobnost dítěte vlastní autoritou se provozuje třeba v USA a jiných státech už dlouho. A výsledky mě nepřesvědčily. Nemám pocit že by se děti nechytaly part a neměly problémy. Dle mě je přirozené že na akci přijde reakce (přizpůsobená samo věku dítěte). Takže přirozeně někdy reaguji podrážděně a jindy raději nevidím :D

@tamarila něco jiného je volná "výchova" (často v USA praktikovaná) a něco jiného je demokratická, respektující výchova 😉 ... nastavit hranice jde dítěti různými způsoby, tersty a strachem (ano, malé občas na zadek dám, ale taky vím, že to není k ničemu a pracuju na tom, nemám problém se jí omluvit - což je taky výchovné, učit se za chyby omluvit) nebo přirozenými důsledky a vysvětlováním. Každý ať si vybere dle svého nejlepšího vědomí a svědomí 😉
Zajímavý článek k tématu fyzických trestů (anglicky) - http://www.psychologytoday.com/blog/moral-lands...

Naomi Aldort taky doporučuju! Je to opravdu čtivé. Mám to tedy ve formě e-knihy a je to tam pěkně vysvětlené - jak je to s emocemi dětí atd. Plus uvedené příklady. Není samozřejmě jednoduché to praktikovat, ale člověk se pořád učí. Já tak nějak kombinuju, co jde, nemám úplně standardní dítě, takže některé věci prostě nefungují. Ale hlavní je ve výchově důslednost. Takové to, že jednou na nějakou činnost reaguju a jindy ne, je cesta do pekel. Dítě potřebuje hranice a hlavně potřebuje vědět, že rodič se těmi hranicemi řídí. Pak v něm teprve cítí oporu. A samozřejmě úkolem dítěte je se zvyšujícím se věkem ty hranice postupně posunovat.