• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Syn se bojí smrti, jak na tak strašně citlivé dítě?

4. srpna 2014 
Já sem poslední dobou pořád píšu a píšu, to je pořád něco, úplně se to sesypalo. Před rokem a půl synovi umřel dědeček, tehdy to vzal v pohodě a já mu když jsem se s tím sama srovnala řekla, že odešel do nebe. Tehdy byla psychika ještě v normálu, jenže teďka koncem června začalo tak plíživě stále častěji se stávat, že on někde něco olízl, nebo se něčeho dotkl, a nenápadně se zeptal: co se stane když..? doplnit můžete kdeco. Třeba ho nastříkám na klíšťata a on se zeptal, co se stane, když ten sprej sní. Nic zlýho netuše jsem řekla, že to se nesmí, že to je jed. Nebo stačí když navoním záchod či ho natřu uv krémem. Osobně vůbec nevěřím, že by to olízl, ale on třeba za dvě hodiny na to úplně nečekaně uprostřed hry, procházky nebo výletu se rozbrečí, že si toho líznul a je mu z toho blbě a umře. Nejdřív jsme mu vynadali, hlavně manžel, kterej nesnáší hysterčení. Když se to stále opakovalo v různé situaci a s různým spouštěčem, už jsme ve střehu, jakmile se optá: co se stane když... To prostě nejde obejít, pošlo nám morče = otázky ohledně smrti. Vidí někde pána na vozíku bez nohou, a babička řekne že je pán starý, nemocný a uřízli mu je (protože on úporně vyzvídá jedna otázka za druhou) = zaděláno na další plačtivý večer s hrůzou ze smrti a klidně až po týdnech!! Také večer v posteli, vůbec už nemůže usínat sám či být večer o samotě, začne brečet. Nedávno už to šlo úplně ad absurdum, kdy se mě ptal co jsem mu to setřela z ruky (kapka bahna), a jestli na to umře. Pak zas že ho bolí břicho, a co prý člověka bolí když umírá...a už už zas slzy: "je to břicho?" Břicho ho bolí často, ptá se, jestli na to umře. Už tedy víme, že přišla ta fáze okolo 6-7 let, kdy dítě smrt jako takovou vnímá ne jako dočasnou nehybnost (mám nastudováno už) ale jako konečnou, a těžko se smiřuje. Už jsme tedy všechny ty otázky typu kde co lízl a výbuchy pláče přisoudili k této fázi, že to vlastně souvisí ze strachu ze smrti. No, a všude se píše, že se nemá lhát nebo vyhýbat tomu. Jenže já už mám rozum v koncích. On třeba jí, spokojenej, děláme si u stolu srandy, a najednou otázka úplně odjinud: jak musí být člověk starej aby umřel? Kolikrát se ani nestačím nadechnout a už brečí, že nechce umřít. A když říkám to co jsem si nechala poradit, totiž že to je hoooooozně za dlouho, že musí v životě hodně věcí ještě udělat, tak to vůbec ale nepomáhá a jedině opakuje stále Kdy, kdy kdy... a abych to nějak spojila s tím začátkem, tak do toho začne najednou tahat i dědu, co umřel před tím rokem a půl, jestli je v nebi a jak se tam dostal atd. a brečí u toho, a nebo prostě cokoliv, třeba toho pána bez nohou co viděli, že nechce bejt starej aby mu uřízli nohy.... On holky tak brečí a tak mu buší srdce, já mu třeba říkám, že dokud budeme spolu, tak se mu nic nestane, aby se nebál, protože už fakt nevím jak ty hrozné výlevy zastavit, nebo jsem vymyslela oklikou, že mu jmenuju všechny lidi ze široký rodiny, a říkám, dokud budeš mít nás, tak budeš určitě žít. Ale pravda je, že vůbec netuším jak ho uklidnit, nezhoršit to, a přitom nelhat (ne úplně). Jsem s rozumem v koncích. Četla jsem, že v této fázi jsou některé citlivější děti až paranoidní, ale můžete mi poradit, jak na tak strašně citlivé dítě? Náš syn je velice náročné dítě, už od mala. Mělo mě to napadnout, že s jeho povahou tohle bude těžká fáze, tak ale nikdy předtím jsem dítě neměla a učím se za pochodu...
V noci u něj ležím, strašně rychle mu bije srdce, vždy to na něj dolehne navečer, zvláš´t kdyby byl sám. A i když není a je mi stále nablízku, tak začne pobrekávat a pronásleduje mě otázkama, na který já nevím jak reagovat. Otázku směřuju spíše na rodiče náročných dětí, protože máme bratrance, kteří tohle zvládli úplně v pohodě, takže jakékoliv rady od tety jsou u nás stejně k ničemu, na našeho to nezabírá. On se tím prostě dokola obírá, a nestačí mu říct něco o nebi, andělíčkách a tak. Jak dlouho to asi tak bude trvat??? Prosím o radu. děkuju
19. črc 2014 ve 13:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
Chápu, že to musí být strašně náročné a jako mamince se Vám moje rada asi líbit nebude, ale určitě bych zkontaktovala nějakého odborníka. Asi bych měla strach, aby se to u něj nerozjelo v nějakou dlouhotrvající fobii. :slight_smile:
19. črc 2014 ve 13:51  • Odpověz  •  To se mi líbí (9)
Tohle je na odborníka. Jednoznačně ho to může poškodit do dalšího života. Vezměte dítě, jděte za dětským psychologem. Promluví s ním, možná dá nějakou medikaci. I malé děti mohou mít psychickou poruchu, nemoc a může být nezbytné dát léky. Je to nemoc jako každá jiná.
19. črc 2014 ve 14:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
Mně umřela babička, která mě v podstatě vychovávala, když byli rodiče v práci, když mi bylo 8 let. Vzpomínám si, že jsem to hodně špatně nesla. Chápala jsem, co se stalo, že už se nevrátí, ale pořád jsem si představovala, že se něco stane a já ji znova uvidím. Od mamky vím, že jsem o ní nedokázala dlouho mluvit (to si neuvědomuji). Vzpomínám si ale na to, že jednou za mnou ve snu přišla a povídala mi, že se má moc dobře, a že nemusím být smutná (někdo řekne sen, někdo řekne, že je to něco mezi nebem a zemí, co nechápeme), nikomu jsem to tehdy neřekla. Ale postupně jsem se s tím srovnala.....Jediné, co mě napadá, je snažit se se synem o smrti mluvit jako o něčem, co je normální, co k životu patří, aby ho to téma neděsilo, protože děti mají opravdu hodně bujnou fantazii a domýšlí si různé věci. Neměl by asi poznat, že Tě ty jeho otázky taky děsí. Určitě bych nelhala, ale ani to nedramatizovala. Asi jednodušší to mají věřící lidé, kteří smrt chápou jako přechod do jiného světa, smrtí tedy život pro ně nekončí.....Pokud by to ale nepřestávalo, zkusila bych se obrátit i na odborníka. Tyhle zážitky jsou totiž strašně ošemetné, ovlivňují člověka na celý život...no, moc jsem nepomohla.
19. črc 2014 ve 14:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
@diamanta Ahoj... já takovou zkušenost nemám, teda s dítětem, ale tak trošku v tvém (snad smím tykat) synovi vidím sebe, tak snad nevadí, že reaguji. Od roku 2006 jsem ztratila 7 blízkých lidí, nejčerstvější smutná událost se stala v únoru letošního roku. Mimo to za poslední rok mám za sebou tolik nelehkých životních situací (nebudu rozvíjet, nepatří to k tématu), které mojí psychice dvakrát nepomohly. Sama cítím, že se ze mě, poměrně vyrovnaného člověka, stala ze všeho vyplašená "černá kronika". Skoro každý den usínám se strachem, aby mi zase někdo nezemřel, každý rok o Silvestru si děsím toho, koho v následujícím roce zase ztratím a tak podobně. Vnímám to oproti tvému synovi "dospělácky", a i tak prožívám hrozné pocity, proto si ani nechci představit tu paniku, s kterou teď zápasí vaše dítko. Proto si kladu otázku, jak bych se k tomu postavila, kdyby toto prožíval můj syn. Možná se to bude jevit jako odbytá odpověď, ale rozhodně to tak není. Určitě bych se poradila s pediatrem a následně dětským psychologem. Ono se z toho klidně může vyklubat jen ono období, kterým si projde a přejde ho to, ale protože se to týká psychiky, myslím, že to ani pediatr nebude podceňovat. To, co prožívá, jsou podle mě úzkosti a ne malé, když ho popadá až takový pláč. Může si v sobě vypěstovat nějaké psychické onemocnění a nést si to do dospělosti. Moje sestra si "vypěstovala" panickou ataku a to především tutláním osobních problémů a strachu v sobě, rozhodí jí kdejaké maličkosti. S prvním setkáním s tímhle duševním stavem samozřejmě začala brát antidepresiva, nicméně dostala rady od psycholožky jak se atakou poprat, navštěvovala jí, a dopracovala se k tomu, že léky vysadila. Samozřejmě se najde podnět, který v ní panickou ataku vyvolá i dnes a když už k tomuto stavu dojde, vezme si jednorázově lexaurin jako první pomoc. Ale myslím, že kdyby svoje problémy řešila už v začátcích, nedošlo by to takhle daleko, podle mě ani na ony léky. Určitě je lepší si o tom popovídat s někým zkušeným, psycholog poradí, jak se synem komunikovat, možná i odhalí, kde je jádro pudla a myslím, že uklidní i vás, jako rodiče, protože budete vědět, jak situaci řešit, když přijde. I kdyby šlo nakonec jen o takové období, rozhodně návštěva psychologa nebude ztrátou času, pořád lepší zbytečně než něco podcenit. Držím pěsti, ať je synkovi brzy lépe a vám přeji hodně sil. Určitě to zvládnete :wink:
19. črc 2014 ve 14:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@jancip SNažím se aby nepoznal, že mě ty otázky děsí, myslím, že dost dobře. Neděsí mne totiž ty otázky samotné tolik jako jeho bouřlivá reakce a to, že nevím co je dobré odpovědět, abych ho uklidnila.
19. črc 2014 ve 14:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
Za sebe můžudoporučit knížku Když dinosaurům někdo umře. http://www.cestadomu.cz/kdyz-dinosaurum-nekdo-umre.html

Já si osobně myslím, že u Tvého syna opravdu došlo k šoku. Prostě tohle nečekal. Podívejte se na tu knížku, je láskyplně napsaná. Věřím tomu, že když téma smrti ukážeš stejně láskyplně v běžném životě - všechno začíná a končí. Roční období, lidi, rostliny, všechno má svůj začátek a svůj konec. I den má svůj začátek a svůj konec. Takhle to tady je. A je to moc dobře. Je to dobře vymyšlené. (On tam asi vnímá trochu nespravedlnost, že ho to najednou vtáhne a bude to moc bolet a on umře.) Možná mu pomůže vědět, že každý máme duši a když se ta duše rozhodne odejít, tak člověk umírá. Mně osobně v době srovnávání se se smrtí prababičky, kterou jsem měla moc ráda, pomohlo, když mi babička řekla, že každý máme svého andělíčka strážného. A ten nás ochraňuje. Naučila mě andělíčku, můj strážníčku. Hrozně se mi ulevilo, že na to nejsem sama. A doteď si to rychle přeříkávám, když se cítím v nebezpečí, přitom nejsem v tomhle ohledu moc.. pambíčkářka. ;)
Přeju, ať se s tím popasujete v klidu a s tím smířením, které prostě smrt vyžaduje. S tou důvěrou ve svět, že tu je všechno tak, jak má být.
19. črc 2014 ve 14:46  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
Zastávám názor kontaktovat odborníka... Každé dítě je jiné a ať je sebenáročnější, prostě každé reaguje jinak na stejnou situaci... Ač třeba podobně, ale do hlaviček jim nikdo nevidí a ač může být vnější projev hodně podobný, tak uvnitř to může každé dítě brát a vnímat a cítit úplně odlišně... A pokud nepomůže odborník, tak doporučím kinezioterapii... Syn už je ve věku, kdy by se s ním dalo pracovat a mohl by spolupracovat... A mnohdy kinezka pomůže víc, než kde jaký odborník... Minimálně je potřeba odhalit původ jeho strachů a to kinezka umí... Pak už je snadnější na tom dále pracovat a jeho problém řešit a v nejlepším případě i vyřešit...
19. črc 2014 v 15:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
@diamanta já bych ho naopak po odbornících netahala.. z tvého popisu mi přijde, že tvůj syn je přemýšlivý a úzkostlivý typ člověka, a já jsem byla jako dítě úplně to samý v tom samém věku, takže si to živě dovedu představit. Zkus mu říct, že to, že ho něco napadne, nějaký "co když...?" neznamená, že si na tu otázku musí odpovědět. Můžeš mu dát nějaké odlehčující otázky typu "co když ti maminka dá pusu?" nebo "co když ti maminka dá lízátko?".. a zkusit mu vysvětlit, že otázek může mít člověk v životě spoustu, ale nejlepší je nad nimi nepřemýšlet, a spíš si užívat to, co zrovna děláš. Zkusila bych si ním dělat co nejvíc příjemných aktivit, aby neměl čas myslet na nesmysly, aby si mohl hrát s jinými dětmi, chodit třeba do bazénu, na nějaký kroužek atd.. Mě tohle hodně jako malé pomohlo. Myslím si, že odborník není nutný proto, že tvého syna akorát donutí nad otázkami, které má v hlavě, ještě víc přemýšlet. A to, že mu v noci buší srdíčko.. no prostě je to úzkostlivý kluk, který prochází tímhle obdobím. Já jsem taky každou noc vstávala a měla hysterické záchvaty.. a časem jsem se naučila i s pomocí maminky žít přítomností a otázky "co když?" vypustit z hlavy. Když si to představíš z jeho pohledu ty, tak si představ něco, čeho se bojíš a představ si, že si budeš každých 5 min říkat "co když se to stane?" On akorát prostě potřebuje pochopit, že na tyhle otázky není odpověď, že smrt čeká většinou až staré lidi a že on tohle teď nemusí řešit. Takže prostě uklidňovat ho, přivádět ho na jiné myšlenky a určitě se to zlepší :slight_smile:
19. črc 2014 ve 22:29  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí (4)
@diamanta Ahoj, máme dcerku a je to něco podobného jako váš synek. Například včera jsem zabila mouchu a to byl takový hysterák, že jsme s manželem fakt nechápali. Bylo jí té mouchy líto a musela jsem slíbit, že už příště žádnou mouchu nezabiju, ale pustíme ji oknem ven. Nebo minulý týden šlápla na včelu - opět řev, tak jsem jí vysvětlitla, že ta včela se potrestala, protože umřela a to jsem neměla dělat, opět řev, že umřela, museli jsme za ní zapálit svíčku, div, že jsme jí nekopali hrobeček. Naše dcera je strašně moc citlivé dítě a všechno ji rozruší, hned pláče, takže úplně chápu, co zažíváte. Myslím si, že se to s věkem bude zlepšovat, alespoň v to doufám. Já sama jsem také citlivá, všechno si dost beru osobně a trápím se kvůli věcem, které ostatní nechávají klidnými. No, radu žádnou nemám, asi bych zkusila toho psychologa, je dobré znát názor odborníka. Také jsem zjistila, že je lepší všechno řešit po dobrém, u nás tresty nepomáhají, naopak, když začnu křičet a zlobit se, je to horší. Děti se učí nápodobou, takže je to na nás na rodičích, co jim předáme. Je pravda, co tu píše karlajasmine - otázky co když? raději vypustit, časem se to snad naučí, ale toho odorníka bych zase úplně neodsuzovala, zkusit se má všechno. Držím palce všem!
21. črc 2014 v 09:46  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
@diamanta Ahoj. My máme ten istý problém so synom je mu 5 a pol roka. už nevieme čo robiť .
3. srp 2014 ve 22:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
@diamanta Ahoj, na neco podobneho si ze sveho detsvi pamatuji u sestry. Mela takove paranoidni predstavy, hruzy a desy. Pak to nejak preslo a shodou okolnosti to vygradovalo az v dospelosti, kdyz se vydesila tim, ze ji nekdo v dome vykrada, coz nakonec byli pouze kamaradi, kteri se potichu vraceli domu. Ale tahle udalost v ni rozpoutala tyto desy znovu, az vyhledala odbornika a s pomoci antidepresiv (uplne mirnych) se z toho dostala a dnes je uplne v poradku. Doktor ji ale take rikal, ze rodice v detsvi udelali tu chybu, ze problem prehlizeli a tata dokonce mnohokrat segru serval za hysterceni, cimz tomu moc nepomohl. Takze moje rada je jednoznacne za psychologem.
3. srp 2014 ve 22:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
3. srp 2014 ve 22:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
I já jsem jako malá holka mívala občas kvůli smrti deprese. Bála jsem se té prázdnoty, toho že ztratím to jediné a vše co mám - život a to na věky věků a už nikdy žít nebudu. Bývaly noci kdy jsem nemohla ussnout a tohle si uvědomila a pak namě šla hrozná úzkost a dokonce jsem i brečela. Mamka mě utěšovala tím, že lidstvo jde strašně kupředu a než zestárnu tak prý vymyslí lék na nesmrtelnost (což je samozřejmě blbost) ale mě to tenkrát docela uklidnilo. Teď když jsem dospělá se smrti už nebojím, došlo mi že nejhorší stejně bude přijít o své blízké a až tu nebudou samostnou by mě to nebavilo. Ta představa prázdnoty mi sice příjemná není, ale alespoň si říkám že o tom stejně nebudu vědět tak mi to bude jedno. Na posmrtný život nevěřím, manžel ano a je si jistý tím že něco je. Upřímně já bych radši byla v nevědomí naž abych lítala jako nějaké energie vesmírem ti mi příjde horší. A nebo mě děsí představa že bych se měla znovu narodit, v tomhle životě se mám docela dobře, ale na světě kolem je spousta utrpení, co kdybych pak byla hladovějícím dítětem v Africe... a nebo Židovkou v době nacismu... Naštěstí to není možné svůj život si prostě odžijem, jsme jenom jednou a pak už nic není tak si to myslím já. A proto se snažím o to aby mé dny byly co nejkrásnější a radaju se z maličkostí. Naštěstí je ještě spousta času než to budu vysvětlovat Michalce, snad to příjme dobře.
A ve vašem případě by to hlavně chtělo synovi vysvětlit že život není tak nebezpečný jak si myslí. Že na to aby umřel by musel vypít hodně toho sajrajtu co se s ním čistí wc a ne jen olíznout prkýnko apod., možná by bylo dobré poukázat na to jak se mají jinde na světě, kde jsou války a utrpení, tady je klid a mír a pokud se stane nějaký ten úraz máme doktory co nás ošetří a bojují za každý lidský život. A navíc věda jde opravdu dopředu a spousta nemocí už se vyléčit dá. co zkusit syna trochu ošálit tím že jsou úžasné léky co vyléčí většinu nemocí a také mu třeba drobátko nalhat že vymyslí i prážky co prodlouží život (ale ne nesmrtelnost to je blbost), tak jako to dělávala moje mamka
3. srp 2014 ve 22:37  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Ahoj @diamanta. Já už jsem si kolikrát říkala, že také tady poprosím o radu, ale zatím jsem k tomu neměla čas. Mám pětiletou dcerku, v listopadu jí zemřela prababička, i když s ní byla v kontaktu, její smrt přešla bez sebemenšího smutku, je pravda, že babička byla měsíc před smrtí již v nemocnici a ona tak asi nevnímala rozdíl. Každopádně neuronila ani slzu, až mi to bylo divné, protože když nám auto zajelo kocourka, ptala se po něm ještě po roce, tak mi to přišlo i líto, že kvůli kocourkovi brečela a kvůli babičce ne :frowning2: Ale... Od září chodila do školky, natěšená, strašně ráda, nemohla jsem ji dostat domů, na začátku června začaly hysteráky, že tam nejde, že mě pořád chce vidět, že se tam bojí. Tak jsem se jí ptala, čeho, nedokázala mi to říct. Pak jsme šly na prochajdu a ona sáhla na sloup, kde byl připevněn kabel k lampě. Ona ví, že na dráty se nesahá, např. že nemá strkat kabely do zásuvky atd., ale teď začala úplně trojčit, že co se jí stane, že na něj sáhla a začala plakat, že jí upadne ručička. Nebo naši kočičáči loví ve velkém myši, pokaždé tu ráno nějakou najdu a je to asi měsíc, kdy každou myš strašně řeší. Ne, že jsou mrtvé, ale že si těch mrtvolek dotkla. Dám ukázku dialogu, je prakticky furt stejnej, začne to tím, že ji uklidňuju, že jí ty myšky nic neudělají, ale ona je schopná mi vystrašeně (ale fakt vystrašeně) říct, že se tý myšky dotkla, co se jí stane. Tak jí říkám, že na tu myšku nesahala, že přece ví, že se na myšky nesahá a ona se mě zeptá "A jak to víš, tys mě viděla?" To je pořád, může to být mrtvolka myši, může to být kus uschlýho listu, kterej jí připomene něco ošklivýho. Nedávno se jí zdálo, že na cestě viděla mrtvou lišku a nechtěla chodit na procházky, že tam ta mrtvá liška bude. Nakonec jsem ji vždy přesvědčila a o mrtvé lišce už neslýchám, ale třeba dneska ve zprávách (snažím se, aby na ně nekoukala, ale dneska jsem to nevychytala) říkali, že porostou hříbky a že už teď se v lesích dají najít houby a ona nejdřív byla nadšená, že půjdeme na houby a při usínání mi zase vystrašeně říká, že se bojí, že šáhla na tu muchomůrku z televize, jestli se jí něco stane. Ví, že na muchomůrky se nešahá, nešahala na ně v roce, proč by měla začínat v pěti letech.
Teď když čtu Tvůj problém, tak se začínám děsit toho, co přijde. Je pravda, že možná v sobě tu smrt babičky nějak utlumila a teď se jí to vrací, protože já nejsem z těch, co bych ji strašila čímkoliv. Tohle je možná jediné vysvětlení, my jdeme teď v srpnu k mudře s mladším na prevenci, tak se jí na to zeptám, protože mě to trošku děsí. Bojí se naprosto všeho, nikdy nevím, co to bude příště...
3. srp 2014 ve 23:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj, mám také hodně citlivého syna, o Vánocích mu zemřela babička, ale nějak to za pár měsíců zvládnul. Čekám, že nás čekají taky pernější chvíle. Ráda bych nějak poradila, pomohla, nevím, jestli dokážu. Můj názor e, počkat ještě s návštěvou psychologa, obávám se, aby malému nenasadili nějaké psychofarmaka. Ale určitě to řešte - zkusila bych kineziologii, ta je prý na děti velmi účinná, pak homeopatii nebo Bachovy květové esence. Také se zaměřte na sebe, dítě je často spojeno s rodičem. Zkuste se také poohlídnout po skupinách s indigovými dětmi, často jsou trošku jiní a jejich rodiče Vám třeba pomohou. Na facebooku jsou takové skupiny. Držím palečky, syn potřebuje hlavně moře lásky a trpělivosti.
4. srp 2014 v 00:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
já se docela zajímám o ezoteriku a věřím na anděly i na to, že po smrti život nekončí, že jen ta tělesná schránka umře, ale duše jde dál, do nebe...kde se potom zase ten člověk potká s těmi, co umřeli před ním a svým způsobem pak žijí věčně, v jiném světě....přečetla jsem si pár knížek, pár příběhů s duchovnem a prostě tomu věřím..a stejně tak to budu vysvětlovat i své dceři..že smrtí končí sice život na zemi, ale pokračuje dále jinde, říkejme tomu třeba nebe, že se tam sejde s babičkama, s dědečky, kteří nejsou už mezi námi..stejně tak že když umře dědeček, babička, jsou stále s námi a dávají na nás pozor a pomáhají nám v tom našem životě...ono se i takhle celkově s tímhle pocitem žije lépe, že nejsme nikdy sami a naši blízcí nás ani po smrti neopouští..nemusíš tomu třeba věřit, ale myslím, že kdyby tomu věřil syn, nebál by se té smrti tolik..můžeš si třeba nějaké takové knížky pořídit a číst mu z nich, mohlo by ho to uklidnit, ony jsou fakt napsané tak, že po přečtení tomu člověk i dokáže věřit .)
4. srp 2014 v 00:20  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
Měla jsem přesně takovou fobii ze smrti. Od 8 let (zemřel děda), vystupňovalo se to v 15, kdy jsem zkusila trávu, od té doby jsem se potýkala s hlubokými panickými úzkostmi. Kdykoliv mě tyto otázky napadly (často v autobuse, na zastávce - když jsem se "nudila"), myslela jsem si, že se zblázním nebo umřu. Bála jsem se chodit spát, že už se neprobudím. Divím se, že jsem v psychickém zdraví léta 15-20 přežila. Psychologa jsem tehdy zkusila, ale nepomohlo moc. Až v 26 letech jsem se tak trochu zvencla (byla jsem zasvěcena na Reiki), byla jsem po potratu, strachy mě pronásledovaly na každém kroku, šla jsem k psycholožce a obrátil se mi život k lepšímu o 180 stupňů!!!!!!!! Najednou se nebojím, naučila jsem se myslet pozitivněji, no, úleva jako blázen. z tohoto hlediska nemohu jinak než doporučit ZKUŠENÉHO dětského psychologa. Problém ale je, že dokud není jedinec zralý na psychoterapii, nejde to. Důsledně bych okoukla reference na dětské psychology, nenechala bych mu psát prášky na uklidnění, to fakt nic neřeší, když už, tak jak psaly holky, homeopatika nebo Bachovky, bylinky... Moc mě to mrzí, tyjo, pamatuji se, že tyto fobie jsem měla taky, že mi někdo otrávil vodu, když jsem šla ve škole na toaletu, CO KDYŽ ted umřu, už jsem cítila, jak mi je zle... Syn bude asi jako já hodně sugestibilní, je mi ho moc moc moc líto, protože musí prožívat peklo, moc dobře to znám :frowning2:((((((( Držím pěsti, abyste našli řešení, ale bacha na šarlatány (mně se vše zhoršilo!!!!!), to chce fakt psychologa, ale ne každý sedne....
4. srp 2014 ve 02:53  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
autor
@mixsoy
@zuzik24
děkuju všem, nějak jsem tuto diskuzi zapomněla sledovat, ty události se tu kupí jedna na druhou, a když mne přímo neuvedete v odpovědích, tak se ani o příspěvku nedozvím. No a vás dvě, co jsem zmiňovala, mám pocit, že teď procházíme něčím podobným a mohli bysme se třeba podporovat. Já mám pocit, že se každou chvíli z toho co se děje zhroutím. Syn byl porůznu dva týdny v nemocnici, některá vyšetření nejsou ještě dodělaná, ale má nějaký "útvar" a budou řešit co dál s tím. Tolik co se týká jeho bolesti břicha, kterou jsme z větší části přisuzovali právě také psychice. Ale propojený to je. Jen nevíme ještě v jakém směru a jak moc. Čekáme na vyjádření, která nemocnice se toho ujme a co bude dál. Mezitím je to chvílema dobrý a chvílema mám pocit, že všechno hezký už skončilo. Asi nemusím říkat, že díky strachu o syna se začaly u mě projevovat příznaky jako poruchá spánku a nechutenství, no a když málo spím, včera třeba vůbec, tak nedokážu asi ani adekvátně reagovat na ty věčný stavy hysterie a neustálé řešení smrti. Já už nevím, co mu říkat. Také cítím jakési nepochopení nebo dokonce obviňování od ostatní rodiny, buď že přeháním, či že to je kvůli mně. Já vám třeba popíšu, co bylo včera. Krom všudypřítomného řešení co olízl, neolízl, čeho si čuchl nebo nečuchl...včera jedl pistácii, hrozně ji má rád. Najednou opět přišel, že co by se stalo, kdyby snědl tu skořápku. Já už vím, že ať řeknu co řeknu, na 90% se to stejně dostane mimo kontrolu a je nevyhnutelná další scéna. Řekla jsem, že to prostě "vykadí". A taky na radu kamarádky jsem zaujala postoj: neřeš kraviny. Tak on s tím šel za tátou, pak zas za mnou, už vytočenej na max už jen vřískal, že neví, zda ji spolkl nebo ne. Pak že neví, jestli ji nespolkl když se vrtěl. Pak ječel, ať mu řeknu, zda se vrtěl nebo ne...a jestli už je udušenej. Nabíralo to na obrátkách, kdy začal dělat všechny fyzický projevy dušnosti, zkoušel zvracet, kašlal, stoupal si přede mne a křičel že umře, ať už mu řeknu, jestli u těch oříšků seděl nebo stál...no já chtěla vařit, malá na to koukala z kočárku a začala taky bulet...Jelikož vím, že bojuju proti něčemu co nemá logiku, protože opravdu není NIC co můžu říct aby přestal, tak jsem to zkoušela i tak, že jsem ho posílala se vybrečet do pokoje, zkoušela jsem na něj i houknout, že se má okamžitě uklidnit, protože udusit se může jen když to polkne do blbý dírky (ale veškerá diskuze, kterou na ty jeho fobie připustím je jak olej do ohně) jenže holky: on si před mne stoupl, oči plný hrůzy a slz, a křičí: mami a malý děti opravdu nemůžou umřít?? Jako co mu můžu v tomhle stavu říct??? Udělalo se mi mdlo a musela jsem se uklidit, takže ho převzal manžel, a celý den ho před sebou honil po různých úkolech a práci. Večer ale musel odjet, kluk jak s ním jezdil tak někde snědl k večeři rohlík a ještě něco. Já mu doma dala banán, on prostě nechce jíst, že ho bolí furt to břicho. Dostala jsem do něj půl banánu a začal zase, že ho bolí břicho, a že bude zvracet. A dožadoval se, abych u něj v noci spala. To já DĚLÁM, dokud neusne, jsem s ním, takže by se ani nemusel ptát. Tak mu to opět potvrdím, ale on už se zase rozjíždí. Že je mu zle a nabírá to na obrátkách. V klidu ho posílám na wc, klidným hlasem, my už nic neřešíme. On se třeba uklidnˇuje, jestli by vadilo, kdyby poblil koberec, nebo sedačku. My už nic neřešíme a odpovídáme, že ne. No odběh několikrát na wc, a nakonec pozvracel celej balkon, prostě prudký proudy....když jsem to viděla, nemůžu nevěřit, že tam není i něco opravdu fyziologického. Prohlásil, že banán už nikdy, jako to už prohlásil o tolika jídle, už skoro nic nejí. Do půl hodiny po zvracení byl ok, veselej, do postele šel veselej, usnuli jsme veselí....Takže mi uniká ta spojitost nočního usínání-strachu ze smrti, i když kolikrát to tak vypadá. On opravdu něco má, je to i velký podle magnetický rezonance, my jen čekáme doma jak trubky až nám dají vědět co dál, ale žádné márkery v krvi na vážnou nemoc nemá, veškeré rozbory jsou v pořádku a měl gastroskop až v tenkým střevě a vše čisté...Nevylučují pouze to, že ho to asi tlačí. Připadá nám to, kdykoli ho to zatlačí, tak začne šílet, a připojí k tomu, že umírá... No na dnešek jsem se vyspala, jedu dál. Mám hrozný výčitky, hrozný, protože mě napadají věci, jakože není normální, nevím proč mu nestačí moje ujišťování, to že s ním jsem, vyčítám si, že nás vytáčí a že jsme bezradní, hádáme se i kvůli tomu. Tohle je hrozně divný období. Nejdřív jsme se toho jeho nálezu strašně vyděsili, teda já, přestala jsem spát. Protože to má u slinivky a můj tatínek mi umřel před rokem a něco na rakovinu slinivky. Jenže pak zas řekli, že je mu vlastně prd a bude to něco vrozenýho,, tak jsme zas začli na jeho hysteráky reagovat tak, jako by to bylo spíš psychické...jsme s rozumem v koncích. Psycholog za ním také zašel. Viděla ho půl hodiny kdy se kluk ani neuvolnil a neřek ani slovo, a napsala ADHD, s čímž nesouhlasím. A taky ho hodlám nechat vyšetřit pořádně, aby to někdo jinej buď potvrdil či vyvrátil, diagnoza na mlčenlivým dítěti za 30 minut...nikdy jsme neměli pocit, že by byl kluk výchovně nezvladatelnej, není z hadích ocásků, není nesoustředěnej. No, dneska nesnědl ještě nic, od rána je smutnej a má nechutenství. Nic mu nenutím, zas by blinkal. Tohle není normální, z nemocnice nevolají, pojedeme za léčitelem, tedy co se týká toho fyzického problému...protože já už fakt nevím. Ale mám pocit, že dokud nevyřešíme to fyzické, budeme se dokola motat v psychickém. Kluk je hrozně citlivej, úzkostnej. Já jsem teda taky, ale tak nějak myslím v normě. Myjeme si ruce, hledím zda nemá klíště a tak...můj manžel někdy říká, že to přeháním, ale to jak úzkostnej je kluk, to je prostě o tisíc procent víc. Já jsem jen opatrná, malej mi přijde už neurotickej, jak furt řeší nějaký bacily a tak. Stačí něco jednou říct, jednou slyšet, a je vymalováno. Stačí vidět bacili v reklamě, a chodí se mejt kažých pět minut...Holky co jsem jmenovala, moc díky za příspěvek, vidím, že v tom nejsme sami. Už jen to, že to vím, mi dává sílu zase tomu dál čelit a s tím bojovat. Ani nevím, kdy se to stalo, syn byl vždy trochu legračně opatrnej a citlivej, ale tohle to už je prostě mimo kontrolu. Klidně mi pište do osobek, musíme se nějak podporovat. Nikomu nepřeju tyto starosti, ale dokud nejde o život, jde o prd. U nás je to o to horší, že nikdo diagnozu zatím nedokončil a propustili nás jako vpodstatě zdravé, a my nevíme co bude dál. Měla bych být ráda, že je zdráv, ale červ prostě hlodá.
4. srp 2014 v 10:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
@diamanta Ahojky, držím ti palce v tak složité situaci, nemáš to opravdu lehké.
Jen mě napadla jedna věc, zkoušela sis najít nějakou kamarádku (kamaráda) psycholožku, která by chodila jen tak na návštěvu na kafíčko a tajně by pozorovala chování syna, ze začátku bez otázek a domlouvání?V různých situacích?Na různých místech?( obchod, hřiště, doma u jídla u mytí apod.), nechali jste si aby vám syn namaloval obrázky (zrovna konkrétně tu smrt a to čeho se bojí?) a to pak nechali posoudit odborníkem, z dětské kresby se dá zjistit spousta věcí - co se barev týče, stylu kreslení a tak. Třeba k té osobě. která by k vám docházela, najde časem důvěru a velkého kamaráda a může se dovědět něco co by jinému třeba neřekl.
Kolik má chlapeček let?Jestli se můžu zeptat?
4. srp 2014 v 10:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
@diamanta Jinak musíš být silná i ty a dát se dohromady + ostatní členové rodiny, i když to nebude jednoduché, pokud syn vidí, že ty jsi z toho špatná, tak mu to na klidu moc nepřidá a bude jančit víc a víc.
4. srp 2014 v 10:37  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
autor
@jetynka ahoj, zatím 5 ale brzo 6. Psycholog na kafíčko, hm dobré, ale ono je dost těžké i dostat se normálně na psychologii, a ještě 30 km odtud. A holky jak mluví o kineziologii, tak to také jsem hledala, je to daleko a nemám žádná doporučení na někoho. U kineziologie prý můžou být i negativní reakce, a ráda bych opravdu doporučení. No a pak je jasný, že dokad bude tlačit "to něco" na orgány, asi nepřestanou ani myšlenky na smrt. Nevím, nevím co řešit dřív, na zítra už ale něco máme, tak uvidím jak dopadneme tam.
4. srp 2014 v 11:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
@diamanta hele... popravdě... kinezka je věc, kam nemusíte denně dojíždět, je to cca jedna návštěva zhruba za měsíc, to by se dala i Praha zvládnout, a v Praze bych ti doporučila fajn kinezioložku, taky si tady chce udělat profil profesionála.... A budeš až v šoku, co všechno se rozkryje a dá do pohybu. Jo a ani u toho malej nemusí bejt, dá se to dělat přes tebe jako matku, propojení máte, tak není problém.
4. srp 2014 v 11:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já jsem tuhle fázi měla až kolem 12-ti let, ale moc dobře si jí pamatuju. Byla to hrozná úzkost, měla jsem pocit, že celý den jen myslím na smrt. Viděla jsem jí všude, vůbec jsem se nedokázala z ničeho radovat, ze všeho jsem měla strach. Dodneška mám ze spousty věcí až přehnané obavy, např. jedeme autem a mě hned napadne, jestli se vrátíme. Přemýšlím, co by mi v té době pomohlo. Naši moc na povídání nebyli, ty všechno smetli ze stolu, že řeším blbosti. Moc jsem si o tom chtěla s někým promluvit, ale nikdo mě nebral vážně. Ale u takhle malého dítěte netuším, snad jen ho neustále přesvědčovat, že neumře, že když bude dělat nebezpečné věci, může ho to bolet, ale že smrt se ho netýká. Já jsem se jako dítě nejvíc bála smrti, když jsem byla na prázdninách u babičky a vodila mě na návštěvy po důchodcích. Tak bych doporučila obklopit ho veselými šťastnými lidmi, ukázat mu, že malé děti jako on neumírají, že ho nic špatného nečeká. Určitě to bude jen fáze, pokud by to trvalo, určitě bych zašla k doktorovi.
4. srp 2014 v 11:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
@diamanta Já vím zní to blbě "psycholog na kafíčko", ale tam se jedná o to, aby syn nepoznal,že je to psycholog, pak nebude chtít opravdu komunikovat, cílem je aby syn začal někomu důvěřovat a svěřil se někomu jako kamarádovi ne jako lékaři, psychologovi apod.
Kineziologii nerozumím, tak s tím neporadím. Nejdříve, ale bude asi nejlepší se zbavit té fyzické zátěže (ona věc která tlačí na orgány) a pak řešit psychiku. Je to běh na dlouhou trať, držím palce!!!
4. srp 2014 v 11:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
@picasso Ďakujem, skúsim zohnať tú knižku a uvidíme.:slight_smile:
4. srp 2014 ve 21:06  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Tvůj příspěvek