Tělesné tresty. Mají být? Od kolika let?

😉 Já osobně Vám závidím, že Vám výchova bez přiložení ruky na zadek jednou za uherský rok vychází, ale vím, že to není jen Vámi rodiči, ale hlavně tím vychovávaným dítkem a jeho povahou.
Taky už jsem tu psala, že znám z praxe dítě vychované beztrestně a druhé ne jednou mámou a jednou rodinou. Můžu Vám říct, že nás tady nikoho plácání v žádném případě určitě neteší, daleko raději bychom se domluvili.

@kristi říká se, že se dětem nemá říkat, co nemají dělat, ale to, co dělat mají. Že malinké děti ještě přemýšlí v obrazech a nedokáži si představit, co dělat mají, když se jim jen řekne, co nemají. Že v podstatě ten zápor ne-sahat neslyší. Možná by pomohlo jen říct - Neli, pali. Vařila jsem te'd na té plotýnce. Jsem přesvědčená, že děti chápou, když se jim vysvětlí co a jak. Ale občas prostě potřebují svou vlastní zkušenost - pak je to o pozornosti rodiče a stát se to může všem. Nevidím ale souvislost s plácáním a neplácáním. Jakože když dítko budu plácat, tak mě bude více poslouchat? Bude poslušnější? Nesáhne na plotýnku? Já myslím, že to je o tom, že obě skupiny se snaží dítěti vysvětlit, že něco se nemá, protože je to nebezpečné, proti společenským pravidlům....jenže jedna skupina své vysvětlení ještě umocní tím, že dítko plácne - a proč? Docílím tím, že si dítě nějaké pravidlo, zákaz zvnitřní nebo se jen dotknu jeho důstojnosti? Potřebuji opravdu k tomu, aby dítko nedělalo nebezpečné věci, ono dítko plácat? Nebo stačí pouze vysvětlit a trvat na dodržování pravidel bez plácání. Když plácnu - v dítěti vyvolám negativní emoce a když je člověk v emocích nedokáže myslet logicky - tedy dítko, které nejprve dostane naplácáno - je tedy naštvané, ponížené...a současně na něj rodič chrlí důvody, proč dostal, že něco bylo nebezpečné a ono jej neposlechlo - pak daleko hůře proniknout do dětského mozku a jejich smysluplnost je přehlušena negativními emocemi z plácnutí. Pokud dítko pak poslouchá, pak proto, že se obává rodiče, že opět plácne, bude na něj křičet...Dítěti, kterému se jen vysvětluje, případně se mu slovně sdělí, že je maminka naštvaná....se negativní emoce až tak nespustí a je otevřeno vysvětlení - lépe si zvnitřní pravidla chování.

@kubaka na to už není co říct, na to co jsi napsala už se dá jen dohadovat... 😉

Nejlepší výchova je taková / a je úplně jedno zda beztrestná či trestná/, kdy si rodič může říct, že miluje nadevše svoje rodiče, váží si jich a obdivuje je za to jaký jsou jaký byli, co pro nás udělali a jak nás vychovali. Pak je velká pravděpodobnost, že zakódovaný model pošleme dál a budeme se modlit, že svoje děti vychováme stejně dobře a oni si budou o nás následně myslet to samé....

Pak mohou všechny knihy s návodama jít do pr... 😉

@blandik tak to je presne ono, co jsem chtela ted napsat, mam usetreno...
navic bych jeste dodala tu dulezitou vec, ze proste neni spatne dite nechat udelat zkusenost. At okoli zakusi vlastnim zazitkem a neprebira nazor jen tak, ze mu to prikazete ci zakazete. Vy rozhodujete vlasnte za nej. Pak vi, proc mu to rikam - udela vlastni zkusenost, která je konkrétní a osobní. Proto ta malá sáhla na hrnce a spálila se. Musela se proste presvedcit. Kdyz to budu videt takhle, mohu nebezpecne veci pod dozorem diteti dat zazit tak, aby si samy udelaly zaver.
nasi kluci jsou úplne opacne povahy i temperamenty. S obema to ale jde, trebaze úplne jinym zpusobem, na ktery jsem taky musela prijit. Nehrotit konflikty, radeji to zaridit jinak, abych ho nedrzúrovala a neterorizovala zakazy a prikazy, protoze tak by v kontextu jeho tepleramentu a palicatosti vypadala celodenni vychova. Tudy cesta proste nevede - to bych toho maleho musela otloukat od rana do vecera jako pistalicku.
Objev, Ze trouba pali, cely sporak palí jsme udelali tak, ze jsem ji pustila na min a rekla, at si sahne a upozornila ho, ze to pali. Obezretne koukal a priblizil prstik, dotkl se a ucukl, ze Pali - "no vidis, to pali, ted te boli prstik" - od te doby kolem sporaku chodi opatrne a upozornuje, ze to pali. A slo to bez placani.
Tohle je jeden z principu, kterym se da s detmi pracovat.
a prosim vas nezkousejte oponovat humorne, "ze dite nenecham prejet" - na to fakt nemam silu, zkuste to vzit jako princip, na ktery se muze tvorive roubovat konkretni situace.

Arietiska - doporučuju přečíst si Respektovat a být respektován. My jsme se dostali před časem do situace, kdy nám malý začal vzdorovat - jakýkoliv pokyn typu - poj'd sem byl ignorován...ta knížka nám moc pomohla. Nechtěli jsme trestat. Knížka nás naučila komunikovat tak, aby malý pochopil důsledky svého jednání. Taky mám zkušenost z dřívějška, že když se snažím dítě vychovávat formou příkazů /nedělej, poj'd sem, dej mi to/ - prostě čím více je zákazků, příkazů..tím hůře se s dítkem domluvím. Pak nereaguje na vysvětlování. Když se omezím jen na to, co je naprsto nezbytné pro jeho bezpečí - věnuji se jeho zkoumání a poznávání světa /tj. pokud je čas, tak se mu snažím jeho zkoumání umožnit v rámci možností), pak je dítko v pohodě, a vysvětlení chápe a bere. Ale souhlasím, že děti jsou různé. Jen jsem toho názoru, že metody popsané v knížce jsou aplikovatelné i na živé a temperamentní děti.

Tak já nevím, já jsem byla extrémně hodné a přizpůsobivé a poslušné dítě, takže na mě máti žádné tělesné tresty uplatňovat nemusela. Manžel byl těžko zvladatelný a otec ho vždycky chytil za vlasy na spánku, když chtěl dodat svým slovům důrazu. Manžel na to dnes nevzpomíná tak, že by ho to ponižovalo, spíš to chápe jako jedinou možnost, jak se dal zvládnout, protože oni fakt vyváděli věci, jako pitvání mrtvé krysy, čurání ve sklepě, u toho když je jeho otec přistihl, tak dostali všichni bez rozdílu a ostatní byli rádi, že to schytali jenom jednou, protože kdyby se to dozvěděli jejich otcové, tak by dostali dvakrát tolik. Manžel z toho nemá žádný trauma, spíš na to vzpomínáme jako na veselé historky z dětství. Zkusím se na to zeptat psychologa, jestli fakt jedno plácnutí zanechá takové stopy. Jinak u nás nefunguje nic, Tibor si oblíbil knoflík na ovládání hlasitosti u věže, už ho několikrát urval, říkala jsem snad tisíckrát ne, dostal i plácnutý mírně přes ručičku, ale akorát se tomu směje, protože ho to fakt NEBOLÍ, a nechápe, že to je trest. Jenom ho pustím, už se k tomu vrhá znovu. Teď se zaměřil na programátor od pračky, tak doufám, že ho uhájím 🙂 .

@blandik určitě vím z praxe ve většině případů. Já tu knihu znám. 😉

@arietiska a viš, ze štastné detství je iluze, ze obdobi detstvi je velke drama a podle pruzkumu a odhadu opravdu dobre detstvi melo jen asi 15 % lidí? všichni ostatní si nesou problemy, a polovina z nich tak velke, ze jim už i to ovlivňuje zivot, partnerské souziti. Jen zlomek z takto postižených lidi ovsem vyhleda odbornou pomoc a pripustí, ze ma problem a zacne na tom pracovat.
Pamatovat si a vedet o tom, co mi jako diteti vadilo na pristupu rodicu je zpusob, jak to nepredavat dal. Modely se dedi, ovsem to neznamena, ze to jsou dobre modely, muze to byt jen retez zla, ktery jen pomahat dal protahovat. Pokud neudelam alespon neco z toho, co udelali mi rodice mne, mam sanci, ze ten dedicny retez zeslabim.
Nikdo, kdo byl bit v puberte nemuze s cistym svedomim tvrdit, ze je vdecny rodicum za vychovu. To je lhani si do kapsy a strach ze ztraty iluze dokonalých rodiču.

@vlastovka385 na to mám radu, protože znám. Zkus ten knoflík otočit na maximum a pust hudbu. Dítě uskočí jak se lekne a nějaký čas k tomu nepřijde, snad. Ideální, je aby si to udělalo samo. Syn si tak hudbu pustil, to si měla vidět ten skok. Sám se vytrestal.

@arietiska promin, ale tohle udelat rocnimu diteti je opravdu surove - citlive ditko by z toho mohlo dostat šok. 😠

@kubaka to máš jistě pravdu, já vím, že jsem měla štěstí na rodiče. Moji prostě neselhali a vím, že není mnoho lidí co to může říct.

vlasťovko: asi jako moje maminka, ketrá vzpomíná na svého švihlého učitele z matiky. Příhod má milión, jedna je taková, že nesnášel obuv u stolů, když měla být ve skříni ve třídě. Nejeden dostal botama o hlavu, přesto na něj všichni rádi vzpomínají, většinu ze třídy tento učitel naučil matiku jak když bičem mrská a ješně navíc ji i mít rád. 😉 často navíc vzpomínají jak ho i schválně zlobili, aby ho vytočili do nepříčetnosti, kdy to pak nejeden odnesl. Například. naházením do tramvaje všechny po jednom v róbě do divadla. Hráli nějakou hru, kdy se cosi řeklo a nikdo se nesměl hnout. Matikář chudák nastopupil první a odjel. Když se vrátil všchni šli plavno do tramvaje a do divadla dojeli jak čuňata. 😀 Doma ještě někteří dostali na prdel, že si k němu něco takového dovolili.

@kubaka nemyslím si...stačí mu to předem říkat, že se to stane...

@arietiska typicke, sama jsi byla fackovana jeste v puberte a dokonce na to rada vzpominas - strana22 , proto ti neprijde divne batoleti udelat tohle s knoflikem hlasitosti a jeste si posmakovat, jak paradne uskocil, ze se lekl. Co tobe udelali rodice, delas svemu decku a hruza je, ze ti to neprijde spatne. O tom mluvim. Mas pocit, ze toto je norma chovani. A to je smutne. 😔
Moje mati me nicila psychicky, brachu dokazal zlomit úplne - se svymi detmi mam ovsem soucit a vedome nedopustim, aby zazivaly ponizeni, zoufalstvi, strach atd

kubaka: kde bereš furt to, že jsem byla fackovaná proboha???? A čteš??? Syn si to udělal sám, tak dlouho tičil knoflíme a mačkal až si to sám pustil na maximum. Šok opravdu neutrpěl.

ahoj holky,tak u nás doma se SUROVÉ tresty nepoužívají,ovšem plácnutí přes zadek,nebo po ruce,to ano a nevidím na tom n ic špatného,kolikrát ty situace fakt byly o život,takže raději malému plesknu,než aby bylo po něm,přizpůsobit celý byt prckovi je podle mně téměř nemožné a taky blbost,jinak s mladší dcerou jsme odmala jezdili do pedagogicko-psychologické poradny,byla hyperaktivní,už tehdy nám psycholog radil-určit hranice a pokud vysekne jo nějaký průšvih a bude předem upozorněna,že to nesmí,tak normálně i fyzicky potrestat,určitě ne zbít,u starší,ta je zase úplně jiné povahy-klidné,jsem tuto metodu nikdy používat nemusela,záleží na povaze,na každého platí něco jiného,jinak knihu Respektovat ...mám přečtenou,taky jsem ale četla i kritiku na tuto metodu,že pokud rodič v dané situaci chce řešit podle této metody,tudíž jinak než podle sebe,tak automaticky znejistí a to dítě tu nejistotu vycítí a to je prý daleko horší,než kdyby rodič v danné situaci jednal podle svého uvážení.já používám hlavně mateřský cit a svůj selský rozum,to si myslím,že je ve výchově daleko lepší,než převela psychologie a můžu říct,že podle chování svých pubertaček se nemám za co stydět.kubaka-některé tvé názory se mi opravdu líbily,ale souhlasím v tomto s tím,že hledat ve výchově jenom psychologii,tak to nebude to pravé ořechové,zdá se mi,že máš trauma z dětství s tvoji matkou a právě proto se vehementě snažíš jednat pouze psychologicky,aby jsi něco nezkazila,jako tvá matka-pokud se mýlím,tak se předem omlouvám,ale tak se mi to prostě jeví 😉

@kubaka ale jako fajn, já proti tobě přiznala, že máš v jistých věcech pravdu, oproti tobě, kdy už začínáš útočit a hledat něco čím bys mně označila za macechu a docílila svého. Posluž si, já mám svědomí čisté a navíc spokojené, veselé a šťastné dítě. 😉 Přeji je i tobě ať si je vychováváš jak si je vychováváš. 😉

@arietiska 24 črvc 15.48 popisuješ, jak te mati fackovala a jak jsi ji za to vdecna a klidne by sis nechala dat facku i v dospolosti, pokud by "ses zachovala jako spratek" - takze ctu a cituju.
S knoflikem jsi to radila vlastovce jako dobry zpusob. ja bych to teda nezkousela ani ze srandy. Dite ma rocní.

Kubaka: nečteš, vytrhuješ z kontextu ... jiní pochopili. 😉

@radka.m. ale to mas samozrejme pravdu a neni na tom nic divneho, kdyz se snazim neopakovat chyby svych rodicu.
asi bychom meli sjednotit pojmy: veda psychologie je nauka o citeni a dusevnim zivote cloveka. Neni to nic odrezaneho od reality a uz vubec ne od vychovy. Aplikujeme ji at uz o ni neco vime nebo nevime.
Selsky rozum, cit naprosto nevyjimaje- to je prirozena soucast vnimani a rozhodovani. Nechapu, proc "psychologii" chapete tak pejorativne. To jakobyste meli neco proti filmologii, pedagogice, jaderne fyzice, kosmologii a proti jakekoliv vede. 😅 a odvolavali se na selsky rozum. 😀

Kubako jen doplním - že jde o to, že pocity, které jsme při trestání jako děti mívali, bývají v dospělosti hluboce potlačené. Je to způsob, jak se náš mozek vyrovnává s tím, že někdo kdo nás miluje nám současně nějak ubližuje. Tj. jako děti s tím nesouhlasíme, ale jako dosplělí (zejména při emočních stavech při vlastní výchově) přijmeme názory : Škoda každé rány, která padne vedle, tresty jsou nutné. Mě taky trestali a vyrostl ze mě slušný člověk. Tj. dospělí pak hodnotí tresty z dětství jako oprávněné a spravedlivé. Každopádně nám toto pomáhá vyrovnat se s faktem, že te'd v dospělosti trestáme sami své děti - tedy slabší a bezbranné.

Napíšu zážitek z pobytu s generací našich rodičů v roli babiček ke svým vnukům. Pomohlo mi to uvědomit si, co mi jako malé tak vadilo - ty babky prostě neustále dávají nějaké pokyny svům vnukům. Podotýkám, že tam byli děti o stáří 12 a 18 let - tj. jedna dospělá. Obě děti vychované metodou poskytování informací, za přísných pravidel, bez trestů. Obě děti neměly problém se zapojit do hovoru dospělých, chovaly se slušně a přirozeně i vůči cizím lidem. Babičky ovšem namísto toho, aby si s dětmi o něčem povídaly, tak neustále napomínaly, dávaly pokyny typu - vem si chleba k tomu masu, sněz tu polívku, udělej to tak a tak ... moc se mi líbila reakce matky těch dětí, když už to jednou nevydržela a řekla jim - nemusíte jim radit, ony nejsou hloupé...Zjistila jsem, že ty pokyny mě ubíjí. Přišla jsem na to, proč mi vadí tchýně - našemu malému pořád dává nějaké pokyny - malý si třeba hraje s autem a ona příjde říká - jak štěká pejsek, malý ji ignoruje, protože dělá něco jiného a ona pořád dokola se dožaduje inforamce, jak dělá pejsek...a tak je to celou návštěvu...a jak dítko stárne, babičky pořád a pořád vychovávají formou pokynů - dělej, nedělj, vem si rukavice...namísto poskytnutí inforamce, proč a očekávání, že se dítě zachová správně. Je to z jiného soudku, ale souvisí to s tématem - co místo trestů....

na mne sa obcas polamala varecha.....tiez som si myslela, ako dobre ze som obcas dostala.....teraz mi ruka ujde tiez 😔 vysledny efekt? zatial len agresivne dieta, po matke 😖 zacinam pochybovat, ze sa to niekedy este spravi.....

kubaka, já se nechci vyjadřovat úplně k tématu, protože osobně si myslím, že pravda je někde uprostřed. To, co zarazilo mě, je tvé prohlášení, že kdo tvrdí, že měl prima dětství, tak si lže do kapsy. To, že tvoji rodiče tě deptali, neznamená, že to tak muselo být ve všech rodinách.

Já měla krásné dětství, rodiče se nám maximálně věnovali a nepamatuji si žádné utrpení, ponížení,.... nic. Bez okolků můžu říct, že bych chtěla být stejný rodič jako je můj tatínek. Vždycky byl spravedlivý, uměl podpořit, pofoukat ránu,....... s mojí mamkou je to složitější, v pubertě jsem si s ní prošla klasickým vymezováním vzájemného prostoru (to je mezi matkou a dcerou celkem běžné, ale já byla spratek a máma nevěděla, co si se mnou počít). Za tohle období bych jí asi moc nepoděkovala, ale těžko říct, jestli ona na to má jiný názor. Každopádně si myslím, že vztah s rodiči mám naprosto v pohodě a rozhodně si nelžu do kapsy.

@blandik ano rodiče týrající své děti, z kterých vyrostou další týrající a ti zplodí další týrající . Ti bohužel budou i přesto, že fyzické tresty na dětech budou potrestány.

Špatně vyloženo na všechny...

@blandik thumbs up 😎 opisala si situaciu u nas....moja babicka robi to iste a mna to vytaca a potom na nu kricim...ale je to prd platne 😒 stale si melie svoje....

@arietiska neměla jsem na mysli týrané, ale trestané. Týká se to nejen týraných ale i trestaných dětí. Já si pamatuji jen jeden výprask od mámy a ty pocity byly velmi negativní na mé straně. A myslím, že tím nedosáhla mé poslušnosti, ale narušila výrazně na nějakou dobu náš vztah. Pamatuji si, jak jsem odešla do svého pokoje totálně ponížená a všechno ve mě bublalo. Byla jsem přesvědčena, že mě máma už nemá a nebude mít ráda. Muselo mi být asi kolem 7. Tuším.

Latvia - s tchýní máme problematický vztah z vícero důvodu, co se malý narodil. Ale to, že jej nenechá dýchat, mě točí. Snažím se naznačovat ..ona jako že to chápe a do minuty dělá to samé.

napadla mě situace, kterou jsem teď řešila s mou tchýní. Lucka si vzala ředkvičku, nikdy jí to nechutnalo, takže jsem jí to chtěla vzít. Tchýně říkala, že jí nevadí, že nadělá binec a bude to plivat, tak jsem jí nechala. Jenže ona po chvilce tu ředkvičku strčila celou do pusy, tak jsem jí ji vyndala, ředkvičku zahodila a nabídla ji kousek, kterým by se neudávila. Nechtěla a místo toho začala strašně ječet. Tchýně na mě apelovala, ať jí tu ředkvičku dám. No, nejde o tělesný trest, ale jednoznačný zákaz určitě, ale rozhodně jí nenechám dávit se ředkvičkou, aby pochopila, že je to blbost a raději ji vysvětlím, že to nejde a ona stejně má bezpochyby obrovský pocit křivdy, že jsem jí ředkvičku sebrala.

v každém příspěvku vždycky najdu něco, co stojí za zamyšlení😉 , ale mě se zdá hodně důležitý v tomhle našem dohadování nějak vymezit pojmy - neplést si je s dojmy 😉 . fyzický trest alespoň já chápu jako něco, čím budu opakovaně celé dětství vychovávat svoje dítě -prostě když nejsem schopná si jinak poradit, než že za každý prohřešek dítě dostane - velmi promitivně řečeno: neposlechneš, dostaneš..... U malých dětí dejme tomu do tří let se snad ani fyzicky trestat v pravém slova smyslu nedá - nikdo z nás, co tu píšeme, děti nemlátí hlava nehlava. Bavíme se o tom, jestli je opravdu problém, když jednou za měsíc prcek něco vyvede něco nepředvídatelného, nebezpečného, rodiči ujedou nervy, jinak to nezvládne - a prostě ho plácne. To si myslím nemá s fyzickým trestáním v pravém slova smyslu příliš společného. Hodně nás tu zminovalo, že tahle výstraha slouží jen do určitého věku - kdy je pro dítě srozumitelná, kdy nepomáhá vysvětlení /nechápou/, kdy nepomáhá názorný příklad.....později už to jde v pohodě vysvětlit, vyřešit situaci jinak, domluvit.....tohle je myslím o tom citu a selském rozumu....
ano, už jsem petra párkrát plácla přes ruku nebo po zadečku - ale ne v afektu, vztekle nebo bez citu. přesně teď se přesouváme do období, kdy přesně chápe, co mu vysvětluju, domýšlí, a vlastně si říkám, že už to plácnutí nebylo dlouho potřeba 😉 😉 😉 😉

a jinak to s minulou generací a neustálým papej, vem si, dělej, nedělej, ukaž,nechoď, jdi....to je jasnočka. s tím se trápím zatím nejvíc co se týká vztahu s babičkami, oběma. mám na to jednoduchou hlášku: když to přesahuje pro petra snesitelné meze, řeknu jim: ježišmarjá nech ho dejchat.... 😀 😀 😀