Tělesné tresty. Mají být? Od kolika let?
Zajímal by mne váš názor na tělesné tresty...mají vůbec být,od kolika let,kdo je může využít..výhradně rodiče??nebo i bližší příbuzní jako babičky???nebo i učitelé..???Jak to funguje u vás????
teda vy jste se tady nějak porafaly 🙂
já jsem totálním odpůrcem takových těch trestů, které mají více společného s rodičovskou frustrací než s nějakým reálným prohřeškem dítěte - toho jsme si dost užila na straně dítěte ...sice se nám to podařilo v dospělosti vyříkat, ale na dětské dušičce to napáchá škody, které se pak přenášejí až kdo ví kam všude do dospělosti
ale když ondra zlobí a ví, že zlobí, občas plácnu ...
ale ne jen tak - řeknu mu, že se mi to nelíbí, proč se mi to nelíbí, co se může případně stát a pak ho varuju, že pokud v tom bude pokračovat, plácnu .....varuju dvakrát, potřetí plácám ..... myslím, že to je férová domluva - ví proč a sám se rozhodnul ....mám za to, že už dnes se v tom dobře orientuje i když je malinký .... možná se pletu a za pár let si budu rvát vlasy a napravovat svou chybu ... ale momentálně se mi to jeví jako rozumné
asi je to i otázka míry - v žádném případě tyhle tresty nepřichází za banality typu rosypané křupky, ikskrát vytažené lžíce apod. ..je to za věci, které ho a nebo někoho jiného ohrožují
Já dnes celý den pro změnu přemýšlela nad tím jak klást ty nerozkazy v rodině se psi. Když psi a dítě je jedna smečka. To prostě nejde.
Měl by se tu zapojit někdo s dvojčaty. Docela by zajímalo co oni na to.
@janula2008 - mám doma 21M dítě. Takže napíšu, jak to dělám a co nám funguje.
Podud dělá něco, co ho ohrožuje na bezpečnosti, tak mu v tom zabráním - je-li to akutní, prostě ho čapnu (to mě napadá tak si jen, že by chtěl vletět pod kola auta nebo zkákat ze skříně, vyskočit z okna, běžet za cizím psem...) a chytnu a pak vysvětluji, proč to je nebezpečné, případně že se na něj zlobím. Ale musím říct, že většinu času naprosto stačí, když na něj zavolám před námi je silnice a on se zastaví. Počká na mě.
Pokud se jedná o situaci, kdy po něm něco chci (třeba vylézt z vanny, obléci se) a on nechce, pak mu vysvětlím, proč to po něm chci a když stále nechce, řeknu mu dobře, tvoje rozhodnutí. A nechám ho tak. Samozřejmě ty situace jsou různé - když se nechce obléknout a máme jít ven, tak se obleču, řeknu mu, že už jdu a že mu beru věci sebou (a jsem připravená odejít i s nahatým dítětem). Nejpozději v předsíni vzorně spoupracuje. Prostě se snažím jednat tak, abych ho nenutila dělat to, co sám dělat nechce - bez jeho souhlasu. Namísto toho dám informaci proč by to mělo být a on mě prostě po nějaké té minutě poslechne a je to bez řevu. Beru to tak, že se učí věci o světě, které mu tím dávám a současně mu dávám i prostor k prosazení vlastního názoru. A že si musí zakusit vlastní důsledkky svého rozhodnutí /v rámci mezí samozřejmě/. Když nechce z vany - vypustím mu ji a řeknu mu, že mě má zavolat až bude chít jít - a on tam zůstane tak minutu, dvě a jde. Samo mu k tomu řeknu, že ve vaně bez vody je zima a že se může nastydnout..
Prostě to beru tak, že když dítěti v něčem zabráním - třeba ho odtrhnu, zadržím, odnesu jinam, pak to nevadí. To co neberu, že je v pořádku je, když bych ho nějak násilím nutila /plácáním, kříkem, pohrůžkami, citovým vydíráním, příkazy/, aby dělalo něco, co nechce. To bych lámala jeho vůli. Samozřejmě to ale v praxi neznamená, že skákám jak pískne. Stejně tak on mě občas nepřinutí dělat to, co on zrovna chce - když zrovna snídám, nepůjdu si s ním hrát. Když musím na záchod, tak musím...
Takže toto u nás jde bez plácání. Navíc jsem se někde dříve zmi'novala o negativních emocích, které dítě okamžitě má, když mu nejprve naplácáme a pak vysvětlujeme (že pak není schopné logického uvažování a naše vysvětlení v podstatě aní nemůže jeho mozek zpracovat, protože se momentálně zabává jen vztekem, hněvem, které plácnutí, ale i křik, radikální zákazy vyvolaly.
Je to zajímavé blanik, děkuji za vysvětlení 😉 nicméně musím podotknout, že podle toho co píšeš, máš poměrně ,,tvárné" a hodné dítě a to to moje má úplně jinou a mnohem tvrdohlavější hlavičku 😉 i když jak jsem psala, teď už si toho nechá spoustu vysvětlit a většinou není vůbec potřeba dávat po zaďuli nebo prstech, nedělá už takové skopičiny jak půlrok - rok zpět, kdy ji mohlo jít i o život a kdy to prostě bez plácnutí nešlo a nikdo mi už asi nevymluví, že šlo 🙂
Holky, tak jsem si dnes koupila knihu Pohodoví rodiče - pohodové děti, jste mě touto diskuzí nakopli 😀 😀
Jinak já osobně bych díte samotné v koupelně nenechávala (a ve vaně už vůbec ne) kvůli bezpečnosti.
ok já už sem nebudu nic psát když jsem tak strašně agresivní.snad se vám uleví.
je to stejné jako v přístupu k dítěti: osobnosti se nedotýkám, nekritizuju a neříkám jaký je, jen vytknu chování, jednání, to, co se dá napravit a změnit, pracovat na tom. .
@katerinka.kr já děti samotný ve vaně nechávám. samozřejmě ty starší, za prvé jsou naučený na lalalaaaaaaa 😀 a pak v koupelně máme otevřený dveře, koupelna je hned vedle obýváku a při sebeenším šlouchnutí zkoušíme lalalaaaaa nebo se letímě podívat 😉 navíc když jsou ve vaně bez dozoru, tak se víc vyřádí. Přece jen je blbý vylejvat kelímkem hektolitry vody z vany, když je máma u nich 😅 😀
blandik myslim že v nějakých situacích sme tvoje metody vyzkoušely všechny. Už jen klasická situace, kdy sme venku, dítě se sekne a nejde domů. Tak jo, buď si tady, já jdu domů..pápá. tak si tak jdu, jdu, a věteinou tvrdohlavej dany si sedí uprostřed chodníku, je mu úúúúplně fuk, že já si jdu pryč. Protože on dosáhnul svýho, je spokojenej Nechtěl jít domů a já mu to takhle vlastně umožnila. On je dost společenskej, slovo mamánek mu nic neříká, vyhraje si sám, je soběstačnej- tak jak dvouročák samostatnej být zvládne- takže v rlzných situacích maminka na odchodu ha fakt nebere. Ve vaně stejně jako u ari si vanu napouští sám, dostává přes prsty když si jí ale pouští. To nesmí.Nechci aby se opařil. Ví to, zkouší mě. Je už tak "inteligentní" že otočí kohotek na studenou vodu, sleduje můj výraz, pustí to a je spokojenej. Pak šáhne po teplý vodě, oznámí mi, že pálía sleduje co já na to.Klasika, ne, nesmíš, bla bla protože blabla au bolí a pálí. Sleduje, řekne ne a pálí, a stejně to otočit musí. Já ho chápu. opravdu. Co kdbyy byla odstávka vody a pálit to přestalo? co když se to za noc změnilo a najednou vařící voda nepálí?musí to zkusit.A když ne z tohodle důvodu, tak už jen proto, aby se ujistil že zareaguju stejně, že nesmí. opakuju dvarát, pak klepnu po ruce.
U nás taky nějaký: tak si tu stůj a já jdu nemělo nikdy naprosto smysl, naposled jsem se sbalila a nechala ji na sídlišti, zašla za roh bytovky a místo aby běžela za mnou, tak se otočila na kramfleku a šupajdila si to k náměstí 😝 😀 sranda s těma děckama občas 🙂
To samé ceremonie na chodbě, já táhnu nákup a Simča nechce jít do schodů bytovky...hmm tak si tu Simčo stůj...vylezu do bytu do druhého patra...Simča stále nikde...sedí dole na schodku,lážo plážo, pohoda 😝 😅
@janula2008 - asi to bude složitější a ne jen o temperamentu. A más recht, naše dítko je klidné - jen je otázka jestli to není i tím, že ho necháme prosadit, hledat kompromis, dohodu tam, kde to je možné. Takže s náma nemusí bojovat, ale ví, že pokud to bude možné, domluvíme se. A pokud to není taková situace, pak si pomalu zvyká, že něco musí být anebo je třeba nést důsledky, které ne vždy jsou milé. Taky jsme trošku upravili styl komunikace, abychom mu lépe říkali, co chceme a neustále mu neříkali, co má a co nemá dělat -ale abychom mu říkali, jak funguje svět a věci kolem a proč to či ono a nechlai do jisté míry na něm, jak se vůči tomu postaví.
U nás jsou největšími problematickými věcmi - mytí rukou, přebalování, oblékání a sezení v autě za volantem. Ty první tři věci dělat pokud možno nechce, tu poslední by mohl dělat pořád. Měla jsem strach, že když si vykonávání oněch tří věci nebudu důrazně vynucovat (tedy i proti jeho vůli), pak že si bude dělat co chce. Že si nezvykne, že se to musí. Ale pomalu vidím, že když mu to vysvětluji, pak ho nechám si to přechroustat, tak te'd už téměř vždy nakonec jde sám a v klidu se nechá umýt (třeba mu i řeknu, že bude obědvat až když budou ruce umyté). Myslím, že takto si lépe zvnitřní normy chování (tedy příjme je lépe za své, protože k tomu nebyl donucen, na spoustu věcí si sám příjde aniž bych ho předtím k tomu donutila). Když se dítě donutí k něčemu - třeba pod pohrůžkou - pak to dost dlouho dělá protože to tak chce maminka, ale ne proto, že by to tak samo cítílo...A pak to sezení za volantem - tam by seděl furt. na důkaz toho, že ani ne dvouleté dítě je schopno dohody musím napsat, že se s ním jde domluvit na tom, že ačkoliv zastavíme třeba 5x někde, tak za ten volant půjde jen třeba ve dvou zastávkách. Samozřejmě na něj nevybalim čísla, ale popisy, kde budem stát- jako před domem, před tatínkovou prací. Zoopakuji to několikrát za tu cestu. Zeptám se, jestli souhlasí (proč a jak) a jde to bez pláče. Ale nikomu nenutím, jen píšu naši zkušenost 😉
@katerinka.kr - malý se nám normálně pohybuje sám po bytě, není problém - tedy u nás. Ve vaně přesně slyším, co dělá - máme otevřené dveře. Ale děti jsou různé, náš nemá tendence po vaně šplhat...
@janula2008 My to máme zajímavější, 4 patro, výtah jezdí když se mu chce. Dnay chodí, zuzka taky ady ne, donedávna ještě neseděla, Laila-labador si dělá co chce. Dvětašky nákupu, Ady do podpaží, klíče v zubech, zuzanko jdi pomalu po schodek, jdu edle tebe. dany ty čekej. vylezu do prvního patra, odložim tašky, zuzanko čekej, sejdu pro danyho do přízemý, protože se seknul a nechce jít. Než chytim daniela, tak zuzanka se sejde podívat dolů. tak znova. dany pod jednu ruku, ady pod druhou, zuzanko pomalu běž po schodech....ehm, jsme v prvním patře. dy pod rukou, vynášim tašky do druhýho patra, zuzanko pojď hezky přede mnou, drž se zábradlí. Dany čekej. Supeeer, jsme ve druhým patře. Kde je dany? Tak odložit tašky, zuzanko čekej, dany opět v přízemí, ady pod paží, vycházim s oběma dětma pod křídlama do druháho patra. třetí patro....vynést tašky, zuzanko pojď předemnou, ady řvoucí v pod paží, je jí už vedro a padaj na ní kapky potu, zuzanko, čekej, dany pojď, sláva, dany jde sám do patra, aposlední čtvrtý patro, hurááááá, zuzanka ťape jak o život, mě umírají ruce, ale nákup už je před dvěřma. Teď už jen sejít s Ady do přízemí a opět pochytat Danýse. Super, jsme všichni nahoře, dokonce dorazil i pes, pode mnou kaluže potu..hm, kde jsou klíče? Dany a zuzanko čekejte, a zpět po schodech s Ady dolů a hledat, kde mi spadly na zemi klíče. Klíče nalezený, teď už jen ve druhým patře odchytit Danyho a zuzku a nahánět je nahoru 😀 😀 😀 😀
@kaleilah - určitě - aplikujem to podobně. Jen u nás je ten závěr jiný. Malý se sebere a nakonec jde, protože se domnívám, že nepotřebuje dosáhnout svou tak často, když s ním hledáme jinak dohody. Navíc - poslední dobou mi zabírá jedna věc. Třeba tvůj příklad - jde se domů, malý nechce. Tak říkám - jdeme domů. On - vrtí hlavou, dává najedov nesouhlas. Tak se ho zeptám - ty domů ještě nechceš? On, že ne. Tak se ptám, co by tedy chtěl - on ukáže na pískoviště. Tak mu vysvětlím, že je mokro, nebo že už je čas jít na oběd. Někdy to zabere někdy ne. Když ne, tak si vymyslím, že tedy dobře - na chvilinku, že si ještě něco zařídím - třeba telefonát nebo si vyzvednu poštu (něco, abych mu dala chvilku času), ale že až budu mít hotovo, tak půjdem domů a bez breku a chci, aby mi to odkýval, že souhlasí. Pak většinou to už jde bez remcání a v pohodě. Tak to většinou dělám i s tím autem a ačkoliv onu činnost miluje (sedět u volantu), tak nakonec jde v klidu.
@kaleilah jej, neříkám, že mlátíš. Já jsem asi dělala závěry podle sebe, jelikož jsem měla tendence ujíždět do vynucování si věcí -tedy nejprve po dobrém, ale když to nešlo, tak příkaz (udělej, jdi, nech toho..., eventuelně i plácanec (to už mi nervy fakt rupaly) - teď už ty věty nepoužívám a jde to jako po másle).
A omlouvám se za hrubky, taky už dneska melu z posledního 🙄