• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Ujely mi nervy. Stává se vám to maminky taky?

24. června 2014 
Ahoj holky, jsem zoufalá a prosím o vaše osobní zkušenosti... Mám
desetiměsíční holčičku a jako každá máma toho mám občas nad
hlavu. Jenže dneska mi ukázkově ujely nervy :frowning2: Malá dělala u
oběda blbosti, nechtěla pořádně jíst a občas to proložila ječením.
Pořád jsem se držela, uklidňovala ji, že už půjde spinkat, že vím,
že je unavená apod. Když jsem ji pak šla přebalit, pořád mi někam
zdrhala a asi na pátý pokus položit ji na záda a dát ji plínku jsem to
nezvládla, praštila chrastítkem o přebalovák, ona se lekla a začala
řvát ještě víc... No a já coby napěchovaný papiňák jsem slušně
zkratovala, se slovy "Přestaň už konečně" jsem ji poměrně s vervou
položila na čtyři na zem, odešla z pokoje a třískla jsem za sebou dveřma.
Prostě máma do kriminálu :frowning2: Hned za dveřmi mi to došlo a během minuty
jsem se vrátila, vzala malou do náruče, omluvila se jí a chlácholila ji dokud
nepřestala brečet. Sama jsem to obrečela. Mrzí mě to, ale absolutně jsem
nedokázala v té chvíli řešit situaci klidně. Teď mám strach, že se mě bude
malá bát, že nebude vědět, co ode mne čekat a že jsem jí způsobila nějaký
blok...
Nikdy se mi nic podobného nestalo. Ano, když má hysterický záchvat,
zvýším hlas a řeknu důrazně dost nebo přestaň nebo stačilo. Ale dnešní
situace mě totálně vykolejila...
Maminky, stalo se vám někdy taky něco podobného? Nebo jsem jen
sama hysterická mamina, která nezvládá situaci?
20. led 2009 ve 12:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
tohle jsem už taky udělala je lepší to dítě nechat a jít vedle než třeba uhodit, oni ty děti by taky měli vědět, že něco není ok
20. led 2009 ve 12:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahojky, ja myslim, ze jsi nic zas tak spatneho neudelala, ja se priznavam, ze uz sem parkrat zarvala na malyho, kdyz hystericky brecel, ze nechce sam spat v postylce... :frowning2: taky sem z toho byla hotova a ted uz se hlidam...ale pokud to nebudes delat casteji, tak zadnej blok mit mala nebude... neboj, tohle se deje vsude, kazda mamina ujede proste :wink:
20. led 2009 ve 12:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
martuli-buď v klidu i já mám takové výpadky i kolikrát brečím,že už to nevydržím :cry:
Určitě v tom nejsme sami.
Taky se snažím držet,ale najednou ten pohár trpělivosti přeteče.Mám pak taky výčitky,že jsem na něj zařvala a dělám to stejný co ty,vezmu ho během minuty a omlouvám se a brečím :frowning2:
20. led 2009 ve 12:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj, myslím, že takovýto zkrat potká alespoň jednou každou mámu. Je toho někdy fakt moc. Mě se to nestalo u malé, ale u staršího syna, který chápe co se děje a o to to bylo horší. Malé mimi zapomíná, ale větší děti ne. Já pak brečím s ním, když se něco takového stane.
20. led 2009 ve 12:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Holky, děkuju!!! Tohle jsem potřebovala slyšet. Že to občas ujede každé! Já si pokaždé, když
na ni houknu říkám, že už to neudělám, že se budu víc hlídat a je pravda, že se
držím teď o hodně dýl a nehrotím blbosti, ale pohár trpělivosti zkrátka čas od času přeteče.
Když je doma manža, tak je to dobrý, to se snažím ovládat a když on vidí, že jsem
papińák před vybuchnutím, tak si Eli vezme a trochu mi tím uleví a já zatím vychladnu. Ale
dny, kdy jsme od rána do noci jen samy jsou někdy na jednoho náročné :confounded:
20. led 2009 ve 12:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
marti ma to kazda normalni zenska, proste je toho za cely dny dost a furt dokola! tak si to uz nevycitej, ona na to zapomene :wink:
20. led 2009 ve 13:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
Kdybych měla spočítat kolikrát mi ujely nervy u tří dětí :sweat_smile: :sweat_smile: :sweat_smile: .Jsi člověk,ne stroj.Dítě je na celý život,takže ti ujedou ještě xkrát. :wink: I v jejich dospělosti. :wink:
20. led 2009 ve 13:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
Podle mě jsi to zvládla ještě výborně,dítko dokáže člověka opravdu občas parádně vytočit (bohužel čím je větší tím líp to zvládá :grinning: ) Odejít a uklidnit se je u takhle malého dítka asi to nejlepší,co může člověk udělat při pocitu,že už nezvládá a situace mu ujíždí z kontroly,tak si to nevyčítej :wink:
20. led 2009 ve 13:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
mozna se pletu, ale v deseti mesicich z toho zase takovy rozum nema..mozna vi, ze se delo neco jineho, nez na co je zvykla..ale ona snad ani nepochopila, zes odesla a nechala ji tam ne?:slight_smile:
dyt to se stava..:slight_smile:
20. led 2009 ve 13:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
mallorry: no to by mě právě zajímalo! Jestli na to takovýhle prcek zapomene! Když si za pět minut nepamatuje,
že trouba pálí, tak by mohla, ne? :slight_smile:

kejka: Od zasloužilé maminky mě povzbuzení těší zvlášť, děkuju! Já si právě říkám, když takhle ujíždím
už teď a to nedělá žádnou jinou neplechu, než že na mě občas zkouší ty svoje hysterické záchvaty,
jestli ji třeba za dva roky nepřetrhnu... :confounded:
20. led 2009 ve 13:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
bud v klidu jako napsala kejka jsi člověk ne stroj vzala mi to z úst
důležité je se jít uklidnit :wink:
20. led 2009 ve 13:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
martule:v pohodě,podle mně jsi to zvládla dobře,žádnej velkej zkrat tam nevidím :wink: Odejít je lepší než ji praštit.
20. led 2009 ve 13:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
lenkabu: ahoj! To mám radost, že sem mrkla i nějaká březnovka! Největší zkrat vidím asi v tom
chrastítku, že jsem s ním třískla o přebalovák. Elišku nikdy nepraštím, ale třeba něčím takhle vedle
občas praštím :angry: Holt tu energii potřebuju vždycky někam nasměrovat... Taky jsem si říkala,
jak se asi chudák musela cítit, když zůstala sama v pokoji a teď nevěděla - přijde máma, nechá
mě tu? nenechá mě tu? Ach jo, je to boj :slight_smile:
20. led 2009 ve 13:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
Mart: Tak to je jeste uplne v pohode, mamy delaj i nohem horsi veci, kdyz je toho na ne moc, zname to vsechny.
20. led 2009 ve 13:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj, chceš vyprávět, jak jsem jednou na svýho staršího syna nastoupila se zvednutou židlí, že ho přerazím, když....(už ani nevím, o co šlo)? POdotýkám, že to už byl velkej 180cm a 75kg. Každá máma někdy ujede, to jsem si jistá, ale důležitý je, že je to ojedinělý, že o tom víš,uvědomíš si to a vyřešíš to. Neboj, malý se nic nestalo, z toho tvýho psaní je nad slunce jasný, že ji miluješ :wink: . Stejně asi jako my ostatní máme rády ty svoje rtolesti, co občas neskutečně zlobí, ne? :grinning: :grinning: :grinning: :grinning:
20. led 2009 ve 13:37  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky Martule,jako bych se viděla a slyšela.Nejdříve jsem z toho byla taky nešťastná, ale pak jsem si řekla, že jsem taky jenom člověk.Teď se dokážu více kontrolovat, ale nejmíň mi to jde u jídla, když Jiřík jídlo vyplivuje.Není to často ba naopak výjímečně. To ho vždycky čapnu a sesadím se židle na zem se slovy, že mu nic jinýho najíst nedám.Jenže mu se to líbí a směje se tomu, jak se vztekám, nebo s ním prudčeji pohnu.U spousty věcí jsem rezignovala.I do květináče už může. Vyhrabe hlínu a dívá se, jestli i já se dívám. Nechala jsem mu kvítko napospas a jsem klidná.On opravdu dělá to co nechci aby dělal. Nejhorší to bylo, když byl malý mimčo a každou hodinu chtěl kojit (ve dne v noci).byla jsem unavená, vyčerpaná a on měl strašně pronikavý hlas. Kolikrát jsem myslela, že mi někdo prostřelil hlavu.To jsem nevydržela a křičela ať už nebrečí. Naštěstí byl po ruce táta.Tomu jsem ho dala a šla se uklidnit, než se zhroutím. Někdy máme na to právo, ale musím některé nedůležité věci přehlížet, ale důležité je, že si uvědomujeme, že to tak není úplně správně.
20. led 2009 ve 14:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
Klíííííííííííd! Já jsem ujela víckrát a daleko hůř...hystericky jsem na mrňouse řvala a brečela u toho (podotýkám že on se mi řehnil a to mě vytočilo ještě víc :sweat_smile:)...kopala jsem do futer a do nábytku... Takhle pořádně jsem ujela asi 3x...stydím se za to, ale jsme lidi, ne stroje :wink: Jéé, jak já jsem se mu pak omlouvala a nadávala si do pitomců :pensive:
20. led 2009 ve 14:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
ja teda nemam zatim vlastni zkusenost,ale co si pamatuju z detstvi,tak jsme to se segrou kolikrat hodne prehanely a proste obcas doslo na to,ze jsme dostaly od jednoho z rodicu naplacano na zadek (taky si pamatuju,jak to mamka potom obrecela)...a fakt na tom nevidim nic spatnyho,aspon jsme vedely,kde jsou dany urcity mantinely :wink: ...nevim,jak je to takhle s mrnatama,ty se asi placnout jeste nesmi...ale taky by meli vedet ze jsou nejaky hranice a ucit se to(treba prave tim nechat je chvilku osamote a jit za dvere)...je to podle me dobry pro jejich budoucnost. Kdyz vidim (mame i v rodine) ty deticky,ktery fakt muzou absolutne vsechno,vsechno si vyrvou,kazdymu zvlast se vari jiny jidlo,protoze si to poruci...a mama je zrala na psycharnu...na tom neni neco v poradku, ne?
20. led 2009 v 15:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
Klídek - to je život a normální lidské reakce. Když to zkončí mazlením, tulením, je to OK. Ta spontánní reakce je možná lepší, než v sobě dusit napětí, které je mnohem horší, než výbuch. Paměť se tvoří až ke třetímu roku, ale to neznamená, že se to do dítěte neuloží na podvědomé úrovni. Takže toto hledisko nehraje roli.
Na druhou stranu je ale vývoj do jisté míry samoopravný - přišli na to nedávno a je to docela úleva. Plyne z toho, že je lepší udělat chybu a pak ji napravit, než neudělat vůbec nic ze strachu, abych "neudělal chybu".
Díte vidí, že se chováme prostě přirozeně, učí se, jak jeho chování působí na okolí, vidí reakci, nabývá tím zkušenost v mezilidských vztazích - podle mě je toto všechno užitečné pro obě strany než nějaká "předpisová" přetvářka nepřirozeného klidu.
Někde jsem kdysi četla, že je chyba skrývat manželské hádky před dětmi - vidí, že se rodiče hádají, ale taky vidí, že se usmiřují a líbají. Vidí, jak to chodí v životě.
Mně taky přišlo líto, když jsem malýho seřezala na plíny, když jsem podobně ujela, to je pak líto každý mámě - je ale fakt, že jsem ho tak vykolejila, že se najednou probral, vzpamatoval a uklidnil se. Prostě viděl, že došel na hranici, jak píše poletucha :slight_smile:
20. led 2009 v 16:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
kubaka,
díky, moc hezky jsi to napsala.
Já bych se musela z těch našich cácorek už dávno zbláznit. Jsem cholerik a ještě k tomu asertivní, vražedná kombinace.
Už jsem se naučila ničím před dětma netřískat, ale občas zařvu, bohužel se to někdy neobejde bez sprostého slova! A pak to taky obrečím.
Jen doufám, že ze svých dětí nevychovám neurotiky. Vidí maminku plnou úsměvu a najednou bum, hysterku.
20. led 2009 v 17:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
kubaka :grinning: ahoj :grinning: . máš svatou pravdu, děti potřebují zažít i takovýhle situace, ne sice nutně jako miminka, ale později se tím učí, u nás chyběl táta a syn nebyl nikdy svědkem konfliktů, žili jsme si v klídku. A já pak zjistila, že on má problémy s řešením neshod, neví, jak má regovat - tak to dělá po svém - někdy horkou hlavou, někdy ustoupí. Ale neměl to kde okoukat. Takže si myslím, že občasná "lehká šarvátka" s řešením není na škodu.
20. led 2009 v 17:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
Kdysi se mi stalo něco podobného a musím říct, že dodnes se za to příšerně stydím - a to je dceři už 11! Jsem ale ráda, že nejsem sama komu takhle ujeli nervy.
Dceři byli tehdy asi 2 roky a STRAŠNĚ zlobila už několikátý den. Pořád jsem to zvládala a malou nějak usměrňovala, pak ale přišla chvíle kdy už jsem opravdu byla vyšroubovaná úplně do vrtule a to jsem už nevydržela a dal jsem ji takovou facku, že ještě za dvě hodiny měla červenou tvářičku. Hrozně mě to tehdy vyděsilo. Celá uřvaná jsem chytla tu svoji maličkou uplakanou holčičku do náruče a držela jsem ji takhle asi půl hodiny a spolu jsme plakali. Hroznej zážitek. :frowning2:
Od té doby jsem ale takové situace řešila tak, že když byla malá zase vzteklá tak jsem ji jednoduše strčila do postýlky, důrazně ji řekla, že takhle teda ne, zavřela jsem dveře a počkala až se vyvzteká. Teprve potom jsem ji vytáhla ven. Musím říct, že to opravdu zabíralo.
20. led 2009 v 17:50  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Teda holky!!! DÍKY, DÍKY, DÍKY!!! Já se u těch vašich zážitků TÁÁÁK uklidnila!!! Jupííí!
Všechny máte pravdu, že člověk prostě nemůže všechno dusit v sobě, protože by se z
toho zbláznil a ono je to v přírodě vlastně taky tak.... když už není zbytí, přijde bouřka a
po ní vždycky vysvitne sluníčko... Je mi líp, fakt. Byly jsme dnes shodou okolností na
desetiměsíční prohlídce, tak jsem se doktora ptala, jak reagovat při tom ječení. Svůj
zkrat jsem zbaběle nepřiznala, jen jsem řekla, že vždycky na Elišku zvýším hlas a řeknu
dost nebo tak něco... A víte co on mi řekl? Že je člověk nejvíc vychovává do roka, pak
už s tím zpravidla nic nezmůže a že doporučuje cukr a bič!!! Že jaký si je uděláme, takový
je budeme mít. Tak mi spadla čelist a jsem klidnější. Poletucha má pravdu, mrňata musí
znát hranice, to je přesně můj postoj k výchově. Ale někdy si člověk řekne, jestli to s
tou výchovou fakt nepřehnal :grinning:

kubaka: super výklad, naprosto jsi to vystihla!

berenika39: :grinning: :grinning: :grinning: S chutí jsem se zasmála! Když ono u těch velkejch klacků je to
nějaký jiný než u maličkejch holčiček :stuck_out_tongue_closed_eyes:

hankajirik: Asi budem dvojčata! Ty mi naprosto mluvíš z duše! Já u jídla taky vždycky kypím,
když si ta naše cácorka usmyslí, že bude vylézat ze stoličky a nastupovat na stůl nebo
kouká kde co lítá, v horším případě štrachá do jídla rukama!!! Já vím, poznávají svět, ale
moje nervy jsou na to asi nějaké slabé či co. Nejkrizovější situace zažívám u jídla. Taky už
jsem několikrát Eli vysoukala ze židličky, frkla ji na zem a řekla, že takhle teda ne, že
půjde spát bez oběda a basta. Jako mimčo jsem ji taky kojila každou hodinu a byla totálně
mrtvá a teď to s tím spaním v noci není taky žádná sláva, takže se přes den kolikrát
ploužím co to dá a pak mám k hysterickým výlevům opravdu jen maličkatý krůček.
Vím to o sobě, že když jsem nevyspalá nebo hladová, tak mám k nervákům coby kamenem
dohodil. No a dneska jsem se od snídaně nestihla najíst, takže to zákonitě někde bouchnout
muselo... Uf.
20. led 2009 v 19:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Jo a peroli: super nápad, začínám to řešit stejně jako Ty! Třeba malá pochopí, že ječení není
ideální řešení, když při něm máma pokaždé odejde... :wink:
20. led 2009 v 19:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj,teda já bych řekla,žes to zvládla ještě dobře,mě to takhle obas ujíždělo u jídla když malá prostě jíst nechtěla,skončilo to samo tím že sme si obě plakaly v náručí. Poslední dobou na ní spíš maximálně zvýšim hlas když dělá něco co nemá a ona už ví,jo a zajímavý je,že kolikrát se jí večer nechce spát (uspávám jí vedle sebe na postely) tak musím zvýšit hlas,říct,tak už toho bylo dost,jde se spát a ona fakt zalehne a zachvilku usne :confused: :confused:
20. led 2009 ve 22:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj Marti :slight_smile:
Kdybych ti já měla vykládat, jak mi ujíždí při Terezce nervy...připadne mi, že ne občas, ale skoro pořád :grinning: To si představ dvouleté dítě, které je maximálně tvrdohlavé a s úsměvem mi říká mami nenene na jakoukoliv věc, co navrhnu :wink: Přiznávám, že mi občas opravdu tak silně ujedou nervy, že mám chuť jí normálně jednu výchovnou vlepit, ale vždycky to skončí fackou přes zadek, malá začne hystericky řvát, já ji nechám být a za chvilku dojde za mnou a chce se mazlit a hladí mě po ruce a dává pusinky...Ty děti moc dobře ví, co dělají špatně a myslím si, že musí znát, kde jsou jejich hranice, jinak by nám fakt přerostly přes hlavu :wink:
Takže klid, jsi normální matka :grinning: :grinning: :grinning:
20. led 2009 ve 23:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojte holky já si myslím žekaždé mamince někdy ujedouz nervy.Jsme jenom lidi .A naše ratolesti musejí pochopit že nevydržíme všechno a že máme taky hranici kterou není radno překročit :slight_smile:
21. led 2009 v 07:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj,

ja uy na maleho zakricela nekolikrat, vzdycky je mi to pak hrozne lito, ale sem nervvak a obcas, kdyz se vzteka tak to proste nevydrzim a zakricim na nej at uz kouka chrapat. Ale myslim si ze detem obcas neuskodi, kdyz na ne trochu vyjedem, taky si nemohou vsechno dovolit. Mama nas taky obcas serezala, kdyz sme byli malí:slight_smile: A mame z toho nejake nasledky ? Ja mam mamu moc rada. A neverim ze by na me nezakricela, kdyz sem byla jeste mimino, byla jsem pry desne urvanej parchant:slight_smile:) Nastesti muj syn je celkem hoodny, takze se mi tohle ujeti nervu nestava casto. Ale proste to spatne svedomi tam potom je...a to vetsinou kdyz zakricim tak se mi zacne jeste smat.) To me uklidni, ale kdyz zacne jeste vic rvat, tak to je teda sila, se udrzet a nervat jeste vic.)
21. led 2009 v 08:54  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky...taky mi už párkrát ujely nervy...malej u jídla vylézá ze židličky, vyndavá jídlo z pusy a pak ho všude rozmatlá...zkusila jsem důrazně říci ne, ale nakonec jsem se neubránila plácnutí přes ručičku...Nejhorší je, když nechce večer usnout, ječí jak pavián, mně třeští hlava a manžel, místo aby pomohl, jen nadává...
21. led 2009 v 09:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
iris: To u nas nadavam ja, a manzelovi reknu at se jde o toho urvance postarat:slight_smile: a je pokoj.)
21. led 2009 v 09:03  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek