• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Uspávám ji 2 h, v kočáru řve, kope, u jídla vyvádí

27. února 2010 
Ahoj maminky,
jsem dost zoufalá z toho, jak naše Kristýnka vyvádí. Spaní je očistec, při usínání jsme jí drželi za ručičku, zpívali, myslela jsem si, že je to pro ní nejlepší. No a výsledek? Po obědě jí uspávám 2 hodiny, večer taky. Chodí spát v 22.30, zkazí nám to celý večer a jsem vždycky děsně naštvaná. Vrtí se, řve, dupe v postýlce, je to o nervy. Takže to jsem určitě něco udělala špatně.
Další hrůza je někam s ní jít, v kočárku nesedí, řve, kope, a to s ní chodím na procházky, takže vyběhaná je, prostě dělá zle všude. Když někam jdeme pěšky, chodí pořád na druhou stranu než chceme jít, když jí chytím, řve. Už s ní ani nikam nechci chodit, jsem pokopaná, strhaná a nas...ná.
Jídlo je taky hrůza, běhám za ní jako idiot, aby se laskavě najedla.
Už mám z toho nervy na pochodu, nechávala jsem jí vyřvat, nic, jsem na ní tvrdší, ale spíš více narážím. Doma se na mě pořád věší, vzteká se, když jí chovám, leze po mě až na hlavu, jako prdlá.
Chtěla jsem k ní být citlivá, chovat jí, povídat si s ní, zpívat jí, ale všechno se to otočilo proti mě, tak nevím, jestli je pravda, co řekla naše máma, že na děti musím být metr, jinak se to obrátí proti mě, nebo je to prostě v její povaze.
18. pro 2009 ve 14:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
knobloska, těžko soudit :sweat_smile: . U vás teď je každopádně období vzdoru :wink: , to (nejhorší) do určité míry zase přejde (na nějakou dobu) :grinning:. Já s naší malou měla jasno jedině v tom, že usínat bude sama (žádné houpání, u prsa apod.) a nebudu venku její nosítko. Vim, co ujde a poznám, když je fakt unavená.
Hedu je ten typ, co mlátí hlavou o zem a flákne sebou třeba do bláta a docela by s náma mávala, takže musim být někdy hodně tvrdá. Chce na tom prostě "pracovat" a stojí to docela úsílí a hlavně odhodlání, ale jde to :wink: . Výsledek se nedostaví hned a chce to přežít různé fáze breku a řevu. Ale pak je to ok :slight_smile: .
Taky vim, že hůř se vychovává na veřejnosti... třeba v čekárně u doktora, nebo v obchodě plném důchodců :rolling_eyes: :grinning: .
18. pro 2009 v 15:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
knobloska - a jak dlouho to trvá? my měli taky svéhlavou čertici, ne sice takhle moc, ale někdy od 16ti - 20ti měsíců mě vůbec neposlouchala, v kočárku být nechtěla, šla kam chtěla...atd. přešlo to, od dvou let je zlatá, jakoby nám ji někdo vyměnil.
já určitě metr ve výchově nejsem, nemám to v povaze, takže u nás je přísnější manžel, ale v určitých věcech jsem důsledná - u jídla se sedí, když jíst nechceš, další dostaneš až ke svačině atd. (a stalo se hodněkrát), na vztekání nereaguju vůbec, pokud nehrozí, že si něco udělá (ale dá mi to práci), takže teď ví, že mě nedostane a tak ji to už nebaví...musela jsem se to naučit, protože jinak by se mnou cloumala, ale dělám to jenom u důležitých věcí. když chce jít na procházce rovně a není tam příkop, nevidím problém :wink:.
18. pro 2009 v 15:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
Knoblosko, jj je to těžko posoudit, něco může být povahou, něco tím, že jsi na ní byla doposud ťuťu ňuňu :sweat_smile:
Já bych se nerada dostala zase tady s určitýma maminkama do křížku, pže každá tady na to máme jiný názor, já každopádně zastávám názor Tvé maminky, takže jsem +- od roka dost přísná a někdy taky dost tvrdá :pensive:
Ale i tak jsou u nás dny, kdy toho mám plný kecky, malej je trvdohlavej a dost se vzteká, ale má určté hranice přes které u mne, manžela a mé mamky nejde, naopak u tchýně si dovolí vše, pže ta mu nic nezakáže, všemu se směje, např.když jí doma rozhází po zemi tužky apod :angry: takže teď ho vůbec nezvládá, mlátí jí po hlavě, vjíždí jí na motorce do silnice :fearful: což se mnou neudělal ještě ani náznak!!!!!
Takže pevné nervy a budeme doufat, že se to do tří let uklidní..
U mamky v domě je jeden klučina a ten byl od roka taky šíleně nezvladatelnej, ta jeho mamka už byla na pokraji psych.sil, nešlo to po dobrém ani po zlém, úderem třetího roku, jakoby jí kluka vyměnili a je to nejhodnější kluk v okolí :dizzy_face: :dizzy_face:
18. pro 2009 v 15:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
V kočárku nechtěla být nikdy, co pobrala trochu rozumu, tak s tím zápasíme. Co se týká toho spaní, tak to je také odjakživa. Udělala jsem chybu, začala jsem jí vytvářet ideální podmínky k tomu, aby spinkala, uspávali jsme, a stále to děláme, všude ticho. Tohle není období vzdoru, je taková od začátku. Vztekání mi až tak nevadí, to je asi normální průběh uvědomování si sama sebe, ale ten zbytek to je děs, to mě ničí. Dělám jí otroka, říká mi to už i manžel. A tchýně mi hned řekla, že si za to můžu sama. Jsem si myslela, ať mi vleze na záda, ale asi měla pravdu. Děti se prý dají do postýlky a odchází se, i když řvou. No jo, naše řve hodinu a pak se poblinká, to je potom těžký. Asi jsem moc měkká. O uspávání je tady celé téma. :wink:
Já jen zjišťuju, že asi je to pravda, že ji podám prst a ona mi sebere celou ruku. Chtěla jsem všechno dělat nejlíp a spíš jsem to podělala. Nebo možná je prostě tak tvrdohlavá a má ten vzdor v sobě. Nevím. :frowning2:
18. pro 2009 v 15:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
Knobloska, já mám dcerku podobného ražení jako ty, navíc řekla bych i stejné výchovné metody. Já teda neumím být tvrdá. U nás se to zlepšilo s věkem (o hodně lepší je to cca od 2 let) a s malou se dá v pohodě vyjít, nikam mi neutíká, venku jde za ruku, záchvaty vzteku na veřejnosti už taky nemívá, prostě leccos se jí dá už vysvětlit, takže je to prima. A že mi teda dělala scény venku...praštila s sebou o zem a vřískala by klidně hodinu, takže jsem jí musela pokaždé odvléct domů a nechat vyzuřit. Jediné s čím zůstal problém je uspávání, večer chce číst donekonečka knížky, pořád maminko čti, maminko čti, kolikrát mi padají oči, ale sama prostě neusne, ale to nevadí, však ona se to naučí, nám rodiče taky četli před spaním pohádky. Já se přiznám, že bych neměla nervy poslouchat před spaním hodinový řev a pak by se ještě dítko pozvracelo. Já to zkusila jednou, malá byla fialová, taky se pozvracela, tak jsem usoudila, že menší nápor na nervy je ji prostě uspávat.
Já myslím, že opravdu s věkem se to zlepší, uvidíš. :wink:
18. pro 2009 v 15:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Samsa tak to jsem ráda, že nejsem sama a mám vidinu zlepšení. Já jí taky nenechávám vyřvat, ale tu metodu jsem zkusila. K ničemu. Jenže my i když uspáváme, tak je řev :frowning2: .
Já když vidím kamarádky, děti v kočárku dávaly spát na balkon, žádné drncání, teď je ve 12 položí do postýlky, spí 2 hodiny, večer totéž v 19 a spí až do rána. A v kočárku sedí jako pecky a čučí kolem. Já si vedle nich připadám jako pitomec, když jdeme ven, tak u oblékání řev, cpaní do kočáru řev, řev celou dobu venku, v krámě se uklidní, když jí dám rohlík asi na 5 minut, pak rohlík letí a zase řev. A přesně, báby na mě koukají, co to mám za spratka.
Ani na dětským hřišti to není jednoduchý, prostě zdrhá, takže navštěvujeme jen jedno oplocené. :frowning2: Když vidím ty mmámy, jak sedí na lavičce a krafají, děti si hrají na písku, to neznám.
Záchvaty vzteku tak nějak jsou únosné, zatím, ale protestuje proti všemu.
Kim já nejsem až tak ťu ťu, ale asi jí dost dovolím. Dneska po obědě teda co zase předvedla, to si sousedi musí myslet, že jsem totálně neschopná. Řvala skoro 2 hodiny, a to jsem jí zpívala, povídala a pak i dělala, že spím. Nic, je jí to fuk, prostě řve pořád :angry:
Někdy mám na to sílu, dneska mě teda dostala :confounded:
18. pro 2009 v 16:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
Knobloska: a neřve prostě proto, že se jí nechce spát. Některé děti prostě už odpolední spánek nepotřebují. Protože je divné, že řve když se jí věnuješ, jsi tam s ní.
To, že jde na druhou stranu je v tomhle věku normální, to časem přejde, já v tomhle věku s Ondrou ve městě vyřizovala jen to nejnutnější, protože v kočárku vydržel jen chvíli a když jsem ho pustila z kočáru, riskovala své duševní zdravý :slight_smile: . Záchvaty vzteku naštěstí neměl toho rázu, fláknout sebou o zem a kopat. Většina toho přejde, ale nejspíš musíš počítat s tím, že malá bude osobnost a bude se prosazovat víc než ostatní děti. :wink:
18. pro 2009 v 17:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj Knoblosko,
nemůže to být tím, že od vás necítí žádný hranice. Naše Abi je menší a ještě se až tak moc neprojevuje, ale mám kamarády s dětmi a aspoň z pozorování :slight_smile: jsem viděla, že děti v tomhle věku hranice testují a čekají, jak zareagujeme. Když žádný hranice nemají, tak jsou z toho vlastně nešťastné. Ony jim ty hranice poskytují i pocit bezpečí. Příklad: dítě jí ve stoličce, nikde jinde. Když nechce jíst ve stoličce, bude prostě do dalšího jídla o hladu. Já vím, že to zní tvrdě, ale podle mě jsou určitá pravidla nutný. Já bych osobně začala třeba s tím jídlem, a pokud to zafunguje, zkusila nastavit i to spaní atd. Ale je to samozřejmě na tobě, musíš být fakt rozhodnutá něco změnit a vydržet, jinak to dítě vycítí a nevzdá to.
18. pro 2009 v 19:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
Knoblosko, určitě se to s věkem zmírní....................co se týče spaní,tak jí zkus nedat spát po obědě. Naše malá dělala taky scény než usnula, přesně jak říkáš i dvě hodiny. A od dvou let prostě po obědě nespí, jen když je hodně unavená, tak si někde chvíli sedne a třeba chce pustit pohádku a za chvíli už zase lítá. Vstává kolem sedmé max. půl osmá a chodí spát tak v půl osmé. Ze začátku jsme též zpívaly, povídaly třeba i 45 minut, ale teď tak max. 10-20 a chrní. Přes den usne jen když se nudí v autě nebo mhd.
A s jídlem ..........no jestli jí už dlouho honíš, aby se najedla, tak pak to budeš mít hodně těžké.
Prostě zkus pořád dokola vysvětlovat, že jídlo má na stole (stolečkuú a ať si sama přijde kousnout, určitě za ní nechoď. Snad přijde a časem se zklidní. :wink: Přeji pevné nervy.
18. pro 2009 ve 20:37  • Odpověz  •  To se mi líbí
Knobloska, tiež máme doma draka ... neposedí, pri jedle, keď už sedí, tak sa aspoň vrtí, kope nohou, pri zaspávaní to samé... Posledné 2 mesiace ju musím držať za ruku, a to predtým zaspávala sama. Ale to mi až tak nevadí, ale zdrhá na ulici (ale už menej ako pred pol rokom) a hysterčí (viac ako pred pol rokom). Vo chvíľach, keď nie je nas* (lebo všetko chce sama a nejde to), tak sa už s ňou dá celkom dobre dohodnúť. Treba to len vydržať a opakovať si, hlavne že je zdravá :wink:
A temperament v tom hrá doležitú rolu, a ten je vrodený :wink:
18. pro 2009 ve 20:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
knoblosko,Ty pises,ze porad rve.to urcite nerve porad.co doma pri cinnostech (nemyslim uspavani :grinning: )?ja bych taky zrusila odpoledni uspavani.vecer Ti pak usne hned (nebo za chvili :slight_smile: ).me holky obe prestaly spat po roce a pul.je to spatne,ze jsou k veceru umrcene,ale muzes najit zpusob odpocinku (pochovani nebo s ni v naruci zatancovat na peknou pomalou pisnicku),nejak proste byt u sebe,ona si Te uzije a pak pokracuje ve sve cinnosti.
hraje si sama?treba spolu delate vsechno a ona si pak hodne dovoli.
rozhodne ale musis vydrzet,je to ten vzdor a za pul roku bude po nem a budete se spolu usmivat :dizzy_face:
18. pro 2009 ve 20:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
knobloska: mame podobne vychovne metody ... ja mam teda extremne hodne a rozumne dite, takze az takove problemy nejsou, ale tez uz se synek umi vzteknout ... nekde jsem cetla, ze chtit po batoleti, aby slo tam, kam ma matka namireno je bud na celodenni prochazku nebo na silu, nase batole tez neposedi na pisku, moc me neposlechne, kdyz reknu, at zustane u mne - beru to tak, ze je to zvidavy kluk a proste nechce sedet na miste a nudit se, kdyz o kus dal vidi nejakou zajimavou vec, takze s nim chodim, kam se chce jemu, pokud nemame cas a musime napr. nakoupit nebo nemam zrovna silu, tak jde ale s kapkou nasili do kocaru, vzteka se do te doby, nez najdeme neco zajimaveho - auta, policajty s majackama, svitici vyklad, apod. ... pak se necha ukecat
souhlasim s tim, ze decka musi mit nejake hranice, ale jsou to hranice, ktere urcujes ty, ne pribuzni, ne knizky a poucky, ale zalezi, jak to chces ... ja malymu poustim krtka, na youtube sjizdime nejake pohadky a zaroven vysvetlujeme, co se tam deje, alespon pokud to bezi poprve - podle nekterych se to nema, mne to nevadi, stejne tak Davidek cestuje po byte s jidlem - proste mu dam na maly stolecek jablicko, susenku, piti - aby si vzal sam, az bude mit hlad, snidane, obed a vecere je ovsem u stolu a to on vi, pokud nechce do zidle, ma smulu a obed nabizim pozdeji (vetsinou fakt jde o to, ze nema hlad - vsak i dospelymu se to nekdy stane) ... uspavala jsem u prsa, houpanim, a doted pri odpolednim uspavam na mici (pokud neusne do 20ti minut nebo se vrti, tak ho poustim, pac jsou dny, kdy se mu fakt nechce) ... vecer ho drzim a ctu a pak nunam, dokud neusne (ma s tim problem), takze jsem prikovana doma, ale mi to nevadi, ja su na materske od toho, abych se starala o mrne a ne, abych trajdala po nocich :wink: ...jsem mekka, ale zatim jsem nenarazila na vetsi problem (takze je to fakt asi dost o povaze), krom obcasnych reci od "chytrych tetek" :wink:
tak dlouhy prispevek jsem napsala, abys vedela, ze i nektere z nas jsou "mekke" matky ...
takze zalezi, jak to chces ty ... pokud ti ale ta situace nevyhovuje, tak bych ji treba nechala vztekat - ja to tak delam, zvlast, kdyz vlastne nevi, co chce ... a pak ho ignoruju a chodim kontrolovat, zda uz je s nim jako rec, nebo esli v tom hodla pokracovat ... vetsinou prijde sam s placem, ale takovym, ze uz je mu to lito a potrebuje pochovat, tak mu dam pusu, reknu, ze ho mam rada a je klid ...
18. pro 2009 ve 21:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
jo a vetsi vztekance u nas zacaly nedavno, tak to beru jako pocatek obdobi vzdoru, cimz padem je to fakt momentalne testovani hranic a toho, kam az muze zajit a co mu projde ... koukam, ze jsou stejne stari ... tak drzim pesti a vydrzeeeeet :slight_smile:
18. pro 2009 ve 21:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
knobl: a dáš jí občas na prdel, aby věděla kde jsou meze? Stačí plácnout jemně, ony to ty děti berou jako děsnou tragédii :grinning: jednu bych jí čápla po plíně, strčila za dveře pokojíku a pár vteřin nechala ječet.
Tobíšek je jinak moc hodnej, ale když něco, tak mu jí lupnu, hlavně pokud se jedná o jeho bezpečnost. Jinak třeba při usínání taky nemáme tvrdou ruku, jsme u něj a držíme ho za ruku, zpíváme, ale mě se to líbí, to už se nikdy nevrátí.

Jo a neboj, malej mě chtěl taky bacat jako já jeho a zvednul packu a zamračil se :grinning: ale stačí se na něj "výhrůžně" podívat a je klid.

Ale když dostane na zadek a bulí, tak ho hned za pár vteřin vezmu, pochovám, aby věděl že ho pořád miluju, i když dostal jednu na plínku :wink:
18. pro 2009 ve 21:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
knoblo: trochu v tom vidím naší Lucku. Od malinka pořád plakala, nespokojená, jít s kočárkem a zastavit se na kafíčko - utopie. Vždycky spala míň než vrstevníci a uspávání taky řešíme do nekonečna. Taky jsem měkká, ale časem jsem zjistila že to chce pravidla a hranice.Venku nikdy nenosím (stačí že jí poponáším doma), když se na mě sápe, tak jde do kočáru. Chvíli to trvalo, ale už to pochopila. Taky bych nesnesla aby mě bouchla nebo po mě něco hodila, to fakt dostala přes ruce že jí to štíplo. Uspávání neni nejlepší, ale když jí dám do postýlky tak už jí nevyndám. Vyřvat bych jí nikdy nenechala. Máme jí v obýváku, a když zapláče tak se k ní nahnu a pomazlím jí, nebo jí podám hračku co chce. Taky toho zneužívá a zkouší že pořád něco chce. Tak jí tam nahážu všechny hračky který umí vyslovit. Já říkám že jí podám prst a ona mi vyrve ruku z ramene. :grinning: Večer to ještě jde, ale po obědě třeba po hodině a půl střídavého, fňukání, vztekání a hraní si, jí vyndám s tím že asi už neusne a ona pak v pět odpoledne usne na mě. Ale s jídlem to je fakt peklo. Malá má podváhu, je fakt příšerně hubená, takže jí většinou nabízim tak ze 3 jídlel a dělám všechno možný i nemožný aby něco snědla :frowning2: Já myslim že je to v povaze, moje kámoška má o 6 měs. mladší holčičku a to je obrovský povahový rozdíl už od malinka. Když u nás usnula pod hrazdičkou tak jsem málem spadla ze židle. (To Lucka ani náhodou) A když jsme se na procházce zastavili na to kafíčko, Lucka se učila chodit tak já tam s ní lítala (ona by v kočáru na jednom místě dýl jak 10 sekund nevydržela) tak ta její holčička začala kníkat. Já se škodolibě zaradovala že jí taky brečí a ona mi odpověděla že vejská, že si hraje s chrastítkama - já dostala hysterický záchvat smíchu, to si vůůůbec u Lucky nedovedu v jejím věku představit.

Já jsem přesvědčená že je to povaha, a že výchovou se to dá jen trochu regulovat
18. pro 2009 ve 22:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Jejda holky, tolik příspěvků, děkuju :wink:
Odpoledne s tím spaním je to tak, ž eje určitě unavená, mne si oči, v postýlce ale vyvádí. Když si jí dám k sobě, tak se vrtí a jsem celá okopaná :grinning: . Takže si zase říkám, že se spí v postýlce a beru jí k sobě jen když se jí něco zdá a pláče v noci. Ale už brzy přijde doba, kdy už odpolední spánek nebude. Ona zatím teď usne kolem 18., když nespí poo a kolem půlnoci je mecheche, tkže tohle ne, proto se jí zatím snažím poo dávat.
S jídlem to máme tak, že začínáme jíst u stolečku, tam si i sama sedne a chce mňam, po 5 soustech jí to přestane bavit a jde se podívat, co by jí mohlo utéct. Tak jí posadím na gauč, dám knížku, povídám a ona u toho jí. Někdy přebíháme víc :frowning2: , ale ona prostě nemá čas se najíst.
Hranice má, i když jsme velmi benevolentní (možná v tom je ta chyba?), nesmí se spousta věcí, po zákazu následuje divadýlko, takže odcházím, je na ní vidět, jak sleduje, co všechno jí projde. Ale to bych řekla je normální chování.
Na prdel občas dostane, ale ne ve vzteku, to asi nemá smysl, spíš když třeba neposlechne. Samozřejmě opět následuje divadýlko.
Ona prostě od miminka byla děsnej živel, pamatuju, jak jsme se podivovali nad stejně starými dětmi, jak leží v kočáru a hrajou si s chrastítkem a jsou spokojená. O tom se nám ani nezdálo.
Přemýšlela jsem spíš nad tím, že kdybych jí tím, jak jí jdu na ruku, nepodporovala, nechala jí ležet uřvanou v tom kočáru, nevšímala si jí tolik, jestli to dítě rezignuje a pak už není tolik vzpurný, nebo jestli se to prostě nedá ovlivnit, že je to v ní daný.

Anke, já mám právě chytrou tchýni, ale kluci byli dvojčata, takže tolik péče co se týká vymýšlení zábavy, nepotřebovali, hráli si spolu. Ki si umí i hrát sama, baví ji to víc než se mnou, ale to jsou velmi vzácný chvilky.

Asi to vypadá, že jsem neschopná matka, co se hroutí pod tíhou starostí, co. Já jí mám ráda nejvíc na světě, ale jsem urvaná jak pes, jsem s ní pořád sama, a někdy už jsem dost hotová. Ale co, hlavně, že je zdravá.
18. pro 2009 ve 22:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
knobli,troufam si tvrdit,ze mam pedagogicky talent (jsem ucitelka),ale co si musim rict,ze jsem deti nezvladla v klidu.proste jsem se nechala vystresovat,u kazdeho place jsem byla u nich a pokud to slo,plnila jim modre z nebe.pak to melo za vysledek,ze jsem hystericka,neziju vlastni zivot,obetovala jsem se jim,takze takova nespokojenost.ted se uz par mesicu (kdy se po letech konecne vyspim) snazim je tak "nezrat" a trochu si zit po svem.nekdy to jde hur a zkazi mi dobrou naladu,nekdy je to super.takze mozna si zkus zacit delat sve,nejaky konicek (treba i domaci) a ucit to dite to akceptovat.s neketeryma povahama je to holt tezke :pensive:
18. pro 2009 ve 22:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
knobloska každý dítě je jiný...my máme synáčka šílenýho draka, v kočárku taky nechtěl být, nakupování hrůza, cestování mhd děsný, vzdor sem tam taky děs...ale si říkám, že to všechno snad přejde časem. Se spaním problém moc nemáme, chodí spinkat skoro pravidelně kolem 8 hodiny a spí dobře, i přes den, ale taky ho uspávám, povídáme pohádky...prostě metoda nechat vyřvat u nás neproběhla, protože přesně jako tvoje princezna řval tak až blinkal a na to já nemám...hodně se mění kolem 3 roku, uvidíš sama, dítko jakoby vyroste a začne být s ním i lepší domluva....s jídlem to bylo to stejný, chodila jsem za ním se lžičkou po celém bytě, a te´d si sedne a hezky papá u svého malého stolečku...taky až začne chodit do školky to ranní vstávání dělá zázraky...zkus to vydržet a určitě bych nevolila nějaké drsné metody...ono to stejně je k ničemu...akorát se rozhodíš ty :sunglasses:
18. pro 2009 ve 22:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Janca, Verusky to jste mě potěšily. Říkala jsem dr, jak za ní lítám s tím jídlem a ona mi to schválila, že když tak jí, tak aspoň za to mám být ráda. Taky je drobounká. Ale už jí nevyvařuju , jen jednoduchá jídla, omáčky ve velkém množství a šup do mrazáku. Zo jsem si taky dřív kr.va myslela, že je pro ní nejlepší každý den čerstvé jídlo, ale dětem je to jedno, neocení to a občas omáčka z mrazáku je nezabije. :sweat_smile: . V nabízení jídel už jsem asi pokročila dál, byla jsem ve stresu, že je hubená a když něco nejedla, nabízela jsem další a akorát jsem z toho byla víc servaná a ona stejně snědla 3 lžičky a to jí fakt nevytrhne. Už na to kašlu, k obědu je to, co je a nazdar. Už se prostě nestresuju tím, že musí přece něco sníst a Jjanca, vřele to doporučuju, uleví se Ti a malá to asi taky ocení, třeba je tím taky stresovaná. Naše to nakonec sní, ale běhám za ní.
Verusky tak to myslím začalo i u mě, nechtěla jsem jí nechat brečet. Přece nebude zbytečně plakat, když nemusí. Takhle míjely dny, kdy jsem nejedla, protože Kristýnka plakala a já jí nosila atd. Právě pátrám po tom, jestli tady není zakopaný jádro problému. Je pro mě šok, že ty děti to prostě neocení, že dle slov mojí mámy jsou jen vyčůraný a nesmí se jm od začátku polevovat. Byla jsem chytrá a teď to mám :frowning2: . A ano, byla jsem hysterická, když brečela v autě, musela jsem hned zastavit, i kdybych způsobila dopravní nehodu, byla jsem vystresovaná z toho, že moje beruška pláče a má hlad, přitom jasně, kdyby chvilku brečela, prd by se jí stalo.
Takže už jsem se z toho trochu dostala, ale následky rozmazlování z dřívejších dob si nesu dál. Možná se tam i odráží povaha matky, že není lhostejná k těm jejich "neštěstí", a oni toho prostě časem začnou zneužívat.
18. pro 2009 ve 23:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
Knobloska, není ona ta tvoje beruška trochu rozmazlená? Promiň ten výraz.
Každé dítě je jiné, to je fakt. Ale já to vidím podle našeho malýho. Je první vnouče v rodině a i my s manželem jsme ho trochu moc opečovávali a udělali by jsme pro něj první poslední. A taky je to pořádný vztekloun. A to byl tak hodný miminko. Já tak od roku a půl pozoruji, že moc dobře ví, co si ke komu může dovolit a pořádně toho využívá. Dřív stačilo říct důrazně ne, nebo to nedělej (vždycky jsme mu ale vysvětlili, proč to nesmí) a bylo to OK. Teď to prostě nestačí. Co si umane, to by dělal. Tak jsem mu nastavila o něco víc a důrazněji hranice a je o dost lepší. Většinou mě poslechne, i když se zavzteká. Manžel na to ještě nepřišel, takže malej si s ním dělá, co chce.
Tak např. s jídlem, v poledne sedíme v židličce, takže malej se tam nají víceméně sám, já jím s ním. Problém nastává u snídaně, sváči nebo večeře. Malej by taky pořád někde lítal. Tak mu prostě řeknu, že u jídla se sedí (dodržujeme to i s manželem), když párkrát odejde, tak se ho zeptám, jestli bude jíst. Následuje většinou odpověď ne. Odnesu talíř a hotovo. Do dvou minut se začne vztekat a říkat, že papat bude, jídlo přinesu a většinou ho dojí v klidu.
Když se vzteká, že není po jeho, tak ho odvedu do pokojíčku (popř. ložnice), posadím ho a řeknu mu, že až ho to přejde, aby přišel. A to fakt zabírá. Dvě tři minutky je řev, pak přijde a řekne: Už jsi se vyvztekal a jde si pro kapesník, aby se se mnou vysmrkal. Nebo taky zabírá, že mu řeknu, aby si tedy dělal co chce a nemluvím na něj (teda jenom chvilku). On většinou přijde a chce se pomazlit a podá mi ruku, že jsme zase kamarádi. Když to trvá déle, tak přijdu já za ním, ale snažím se to vydržet, protože by si pak myslel, že to tak bude pokaždé. Když se jen tak trochu zavzteká, tak to přejdu a nechám to být.
Nějakou dobu to trvalo, než pochopil, že to bude jinak než chce, ale jde to.
Dělám to s těžkým srdcem, svého chlapečka moc miluju, ale kdyby nevěděl, kde jsou hranice, pěkně by s náma oral a to nejde. A kdo jiný ho to naučí, než my. A nechci vidět, jak by to vypadalo ve školce...
Takže držím palce.
18. pro 2009 ve 23:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Draga díky, na to se těším, až to přejde a konečně se s tím na něčem domluvím. Stačilo by třeba aspoň to spaní, to mě štve nejvíc.Chci mít druhý dítě, ale s ní si to nedovedu představit, to bych asi nedala.
Poradila mi kamarádk\, ať zkouším před spaním rituály, aby se připravila na to, že se jde spinkat, zatím to úspěch nemá, není moc režimová, dělá si co chce a nepoleví potvora :grinning:
18. pro 2009 ve 23:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
nojo režim...ten máme... jako rituály opravdu dobrý, (koupání, chvíličku ťapy a pak pusa tátovi a jde se spát) ale stejně dřív když spinkal v malý postýlce to byl klídek, dala jsem ho spinkat, pověděla pohádku a usnul...ale teď ve velký posteli je to horší... :grinning: :wink: ale celkově ten kontakt mezi náma je lepší...třeba teď už zabírá: když budeš zlobit nebudou dárečky...a hned udělá co se po něm chce....taky máme vymyšlenýho pana pytle (zlýho pána co odnáší děti, když večer nespí) a to zabere....nechci ho nijak strašit, ale tohle pomáhá :wink:
18. pro 2009 ve 23:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Helcenka je rozmazlená. Chtěla jsem pro ní to nejlepší a tohle je výsledek. Má dané hranice od začátku, to zase ano a jsem v zákazech důsledná, nedělá si co chce, tímhle způsobem rozmazlená není. Ale nikdy jsem jí nenechala třeba dlouho plakat, to už jsem tu psala. Myslela jsem si blbec, že když bude často plakat, bude chudinka odstrčená a mohlo by to mít vliv na její citový vývoj. To jsem blbá, co. Některé mírnější povahy by možná vzaly zavděk tajovým přístupem, ale Ki a jí podobní toho prostě využili. :confounded:
18. pro 2009 ve 23:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
Knobloska, tak až budeš vědět jak na to spaní, tak mi dej vědět :wink: :grinning: :grinning:
18. pro 2009 ve 23:39  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
To Tě asi zklamu, nedělám si iluze o tom, že to bude jiné, spíš teď pátrám po příčině, aby to u druhého nedopadlo stejně, to by mi asi hráblo :grinning:
A nejde jen o spaní, asi si už nepořídím dítě ve znamení Berana, i když na to moc nevěřím, tak to nebudu riskovat :wink:
18. pro 2009 ve 23:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
knobl - já byla dítě ve znamení berana, tím to není :grinning:...mě vychovávala do šesti let hodně babička a upřímně si myslím, že rozmazlovala, měla na mě čas, ale šla na všechno po dobrém, když jsem se vztekala, dělala si ze mě legraci a mě to přešlo, a já jí fakt nezlobila. mamka měla i bráchu, práci a času málo a tu jsem zlobila moc...babičku jsem měla o hodně radši :dizzy_face:.

neobviňuj se, já bych malou taky nenechala brečet až by z toho usnula, nemám na to srdce a nevidím na tom nic účelného. taky jsem s ní byla vždycky u usnutí, když byla mimino, držela jsem jí za ručičku, aby se nebála :dizzy_face:, teď čteme pohádku, jednu pohádku, zkoušela další a další, ale je jedna a pak písnička a pak usne. teď tak 20-30 minut, když byla jako tvoje malá i hodinu. neboj, není to navěky, zlomí se to.
19. pro 2009 v 00:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
http://www.modrykonik.cz/forum/show.php?vThreadID=99549&vGroupOffset=0 vkládala jsem tam rady z knížky o výchově ... můj syn to na mně zkouší pořád, :grinning: ale plácnutí na zadek vždy pomůže :stuck_out_tongue_closed_eyes: nebo přísný tón ze zvýšeným hlasem :pensive: :wink:
19. pro 2009 v 06:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
Která pravidla porušuje: | Zruš Recept na výchovu? Neexistuje

Výchova dětí jednoznačně popírá rčení „když se chce, všechno jde“. V poradenské praxi jsem se setkal s desítkami rodičů, kteří se nedopouštěli žádných prokazatelných výchovných chyb, jednali s dětmi v souladu se zásadami správné výchovy, sami měli k sobě dobrý vztah, v rodině nebyl patrný problém a… vyrostla jim dítka velmi problematická.

Ani odkaz na oficiálně známou genetickou výbavu zde nepomůže. Rodiče i prarodiče jsou řádní, cílevědomí lidé. Nezbývá než počítat s tím, že v genetické výbavě kohokoliv se podivnou hrou náhod a chromozomů mohou aktivovat vlohy zapomenutého prastrýce. Čím více se genetický základ osobnosti odlišuje od normy, tím méně je zvladatelný. Dobrá vůle vychovatelů na něj nestačí.

Hyperaktivci
V populaci existuje zhruba kolem 5 % hyperaktivních dětí. Častěji to jsou chlapci. Trpí mimo jiné i tím, že se neumějí soustředit. U ničeho dlouho nevydrží, jsou hlučné, těžko se podřizují. Žijí ve stálém napětí. Jsou jako z hadích ocásků, chybí jim soustředěné volní úsilí.
Svou roli zde hraje dědičnost, problémy matky v těhotenství, při porodu i onemocnění brzy po narození. Občas, při větší zátěži, v době změn, mírného zhoršení zdraví, konfliktů v rodině, se podobně chovají i děti zneurotizované. Podobně někdy „klamou tělem“ i děti rozmazlené a jinak špatně vychované.
K nápravě se doporučuje dostatek pohybu, krátké časové úseky učení – 15 minut je dost. Pak má následovat přestávka s pohybovým uvolněním. Pomáhá klidné prostředí, klidní rodiče i učitelé, pevný řád. Je třeba chválit za drobná zlepšení. Samozřejmý by měl být individuální přístup. Dítě se nesmí přetěžovat, má mít čas na volnou pohybovou hru. Rozhodně by nemělo spěchat z kroužku do kroužku.

Výchova bez záruky
V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století podrobila skupina psychologů vedená Thomasem fakt "dobrá výchova bez záruky výsledku" vědeckému rozboru. Tedy fakt, že existují děti, jejichž výchova je přes vzornou péči, přiměřené genetické vybavení a dobré podmínky neúspěšná.

Naopak existují děti, o jejichž výchově se mnohdy ani nedá mluvit. Psychologové podrobně rozebírali jejich temperament. Všímali si jejich aktivity, stability biorytmů, přizpůsobivosti, reakcí na podněty, pozornosti, emoční odolnosti atd.
Na tomto základě popsali tři základní styly chování. Není to rozdělení podle intelektu, není možné tvrdit, že jde o děti průměrné, podprůměrné a nadprůměrné. Zaznamenané vlivy jsou komplexní povahy. Mimo jiné z toho plyne, že jednotný recept na výchovu není. Stejné prostředí a péče může být v jednom případě úspěšná a v jiném právě naopak. S odvoláním na výše zmíněné badatele lze hovořit o třech typech kombinace různých vlastností charakteristických pro děti:

1. Snadno vychovatelné děti: Pozitivně laděná a dobře ovlivnitelná sluníčka. Snadno se přizpůsobují i rozdílným podmínkám výchovného působení. Dobře se adaptují na školu i na podmínky běžného života. Zajímají se o nové podněty, bývají poměrně cílevědomé. Není problém posilovat jejich vůli a motivovat je k jejímu využití. Tvoří zhruba 40 % populace. Ani tyto báječné děti neskýtají naprostou záruku kladného vývoje. Problémy jsou však dosti nepravděpodobné a vyskytují se zhruba u 18 % z nich.

2. Obtížně vychovatelné děti: Bývají mrzuté, obtížně se přizpůsobují prostředí i jeho změnám. Jsou psychicky labilní a těžko se přizpůsobují škole a jejím požadavkům. Problematicky se začleňují mezi vrstevníky. Snaží se proto zaujmout i nevhodným způsobem. O pevné vůli hovořit nelze. O jisté svéhlavosti, odolnosti proti pozitivnímu působení by se uvažovat dalo. Tvoří zhruba 10 % populace. Ani ony však nejsou jednoznačně předurčeny k poruchám chování nejde ani zde. Nicméně u tří ze čtyř dětí z dané skupiny se během vývoje nesnáze objevují.

3. Pomalé a pasivní děti: Přizpůsobují se okolnostem a podmínkám sice pomalu, ale jistě, a to za předpokladu, že rodiče přijímají jejich tempo. To znamená, že po nich nechtějí příliš mnoho. Svým spíše lehce záporně zaměřeným laděním zejména ve vyšší zátěži poněkud připomínají předchozí typ. Pokračují po svém a svým tempem. To může být značně odlišné od představ vychovatelů. Tlak na zvýšené volní úsilí může jejich aktivitu spíše zablokovat. Tvoří zhruba 15 % populace.

Ostatní tj. zhruba třetinu dětské populace nelze do předchozích kategorií přesně zařadit. Jejich charakteristiky jsou smíšené a během vývoje se mění.

! Se značkováním děti jako líných, se slabou vůlí je nutno nakládat víc než opatrně.
19. pro 2009 v 06:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
Knobloska, blbá určitě nejsi. My jsme malýho taky pořád chovali, když zaplakal nebo hned přiběhli. Ale pak jsem to, hodně nerada, přestala dělat. Samozřejmě, když mu opravdu něco je, jako třeba když mu rostly zuby, nebo měl rýmu a nebyl ve své kůži, tak to za ním jdu a pochovám ho, i když se zrovna vzteká nebo brečí jenom proto, aby si něco vynutil.
Já malýho teď taky sotva unesu a ještě plánujeme jedno dítě, tak to bych s ním asi nevydržela. Moc ho milujeme, ale musí vědět, že svět se opravdu nebude točit jenom kolem něho. Chudák manžel, ten na to nemá nervy, aby ho nechal vyvztekat. A tak malej je na něj pořád přilepený, a pořád chce pochovat nebo ho vláčí všude možně (třeba když se jde napít, tak manžel musí jít s ním, nebo když si jde pro hračky...), to u mě skoro nedělá, protože to bych fakt celý den nedělala nic jinýho, ani bych neuvařila. Malýmu se věnuju hodně, až si někdy říkám, když vidím dětičky, které si v tomhle věku vydrží hrát samy, třeba i hodinu...., to u nás nehrozí. Se mnou vydrží sám tak deset patnáct minut. Ale pracujeme na tom. :wink:
19. pro 2009 ve 13:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
knoblo: Malá měří cca 80cm a váží 8,5 - 9kg nevím přesně. Mám vypozorované, že když jí dám něco co jí moc nechutná (a nic jiného) tak toho sní mnohem míň než když jí to chutná. Taky je blbý, že se to u ní mění. Jednou jí něco chutná a za týden už ne. Ale zas jí moc nevyvařuju. Dávám zamrazit a taky dávám pořád skleničky. Ona teď sní velikost od 6 měsíců :grinning:

V diskuzi: "I po roce pořád pláče" - jsme to taky dost rozebírali. Zkus si to najít a pročíst. Padlo tam téma o tom, že většinou když sou dva sourozenci, tak jeden je pohodový a druhý uplakaný. A narazila jsem tu na maminky které psali, že obě děti vychovávali stejně a každé je naprosto jiné. Takže já nelituju toho že jsem malou neustále nosila a nenechala jí plakat - trvám na tom že je to v ní (v tý tvojí taky :wink: ). A u druhého to budu dělat stejně.

eppik.m: Zajímavý čtení, díky!
19. pro 2009 ve 13:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
1 2 3 ... 6
Tvůj příspěvek