• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Výchova cholerického dítěte

18. června 2015 
Cholerické děti
(z řečtiny cholé=žluč) jsou velmi prudké a vznětlivé. V jejich chování se často objevuje zuřivost, z očí jim „šlehají blesky“ a jejich záchvaty vzteku můžeme přirovnat k výbuchu sopky. Umí si prosadit svou a jsou velmi cílevědomé. Bývají kruté, jen aby prosadily svoji vůli, a teprve pak lépe spolupracují a jsou mírné. Cholerické dítě je energické, dynamické a aktivní, ale jen pokud mu to vyhovuje. Vše závisí jen na jeho vůli, kvůli které se ale umí i ovládat. V hlavě má vlastní „plán“ a ten považuje za jediný správný. Malý cholerik má rád dramatické příběhy a hluboce je prožívá. Potřebu dobrodružství naplňuje odvážnými kousky, ačkoli ví, že se to nesmí. Nepotřebuje většinou dlouho spát a v jídle není vybíravý. Chce vždy jednat samostatně, podle sebe, není radno mu pomáhat, pokud si o to sám neřekne. Předností cholerického temperamentu je rozhodnost, akceschopnost, dynamika a silná vůle. Nebezpečí je však v rychlém rozhodování, které nemusí být vždy dobře promyšlené. Zarputilost, se kterou dítě sytí svoje potřeby, mu nemusí být pokaždé ku prospěchu.
Při výchově cholerického dítěte potřebujeme obrovskou dávku trpělivosti a sebeovládání. Je třeba mu ukázat, že jsme i v době jeho nejzuřivějšího projevu naprosto klidní a mírní. Neměli bychom se na ně v tu chvíli zlobit. S odstupem času (24 hodin) je dobré se k incidentu vrátit a společně ho rozebrat. Ve chvíli, kdy už je dítě klidné, je totiž přístupné domluvám a teprve nyní má smysl o problému hovořit. Dítě potřebuje od dospělého klidné a inteligentní vedení, protože jemu samotnému se nedaří udržet svoje projevy na uzdě.
Tak jako sangvinické dítě potřebuje rytmus a melancholické dítě pochopení, cholerické dítě musíme zaměstnat, aby mohlo uplatnit svoji obrovskou sílu a vůli. Nechme ho fyzicky vyžít a využívejme to, co se právě hodí. Nechme ho přenášet dřevo či kameny, zatloukat hřebíky, kopat motykou, sportovat… Takové dítě potřebuje prostor, kde se může vyběhat, válet po zemi, tedy maximálně se vyřádit. V uzavřené místnosti to s ním bývá k nevydržení. Je dobré, když zjistí, že na něco nestačí a přizná si, že by se k něčemu neodvážilo nebo by něco nedokázalo. Ale dítě na to musí přijít samo! Lásku ke svému okolí často vyjadřuje fyzickými projevy, jako je bouchnutí či plácnutí. Vlastním příkladem musíme tyto projevy usměrňovat. Pozor na ironii a výsměch! Cholerické dítě (a ostatně každé dítě) je na ně velmi citlivé. Když mu poskytneme dostatek láskyplného vedení a opory, odmění se nám oddaností a láskou.

Každé dítě je jiné
U každého dítěte se v chování postupně začínají projevovat jeho rysy temperamentu. Ale u dítěte žádný z těchto typů není stoprocentně „čistý“, různě se prolínají či mísí, jednotlivé vlastnosti se kombinují.
Pro každého vychovatele je dobré vědět, jak dítě reaguje na podněty, jak se staví k učení, jak komunikuje. Pouhým pozorováním snadno zjistíme, zda je dítě zvídavé nebo pasivní, zda aktivně vyhledává společnost či si „vystačí samo“. Některé dítě dává výrazně najevo svoje nálady, jiné je uzavřené, plačtivé a úzkostné či nebojácné. Za dobu své praxe jsem poznala různé typy dětí, ať už ty odhodlané jít si za svým ať to stojí, co to stojí, děti veselé, upovídané a neposedné, tvrdohlavé a vzteklé, když není po jejich, ale také typ „mouchy snězte si mě“. Máme-li dítě úspěšně vychovávat, musíme ho doopravdy dobře znát.

Prolínání temperamentů
Osobnost každého člověka bývá složitější, než je pouhé rozškatulkování do čtyř typů. Ani dítě nemůžeme zařadit k jednomu ze čtyř temperamentů. Sangvinismus je typicky dětský temperament a tak se proplétá všemi ostatními temperamenty (temperament sangvinicko-flegmatický, sangvinicko-cholerický, apod.). Jak bylo výše řečeno, nežijeme ve vzduchoprázdnu a vývoj dítěte je ovlivňován nejbližším okolím, výchovou a životními zkušenostmi.
Pokusme se při výchově rysy dítěte zohlednit, jinak přistupujeme k dítěti, které je spíše pasivní a potřebuje intenzivnější podněty (abychom ho vyprovokovali k aktivitě) a jinak musíme pracovat s dítětem, které je vzrušivé a umí využívat i podněty méně intenzivní. Každý rodič by měl své dítě pozorovat, naučit se ho znát a přijmout ho se všemi jeho dobrými i méně dobrými vlastnostmi.
Často jsem byla svědkem, že se rodiče (v dobré víře!) snaží přizpůsobit potřeby dítěte potřebám svým, leckdy je i nad ty dětské nadřazují. Chtějí se předvést se před svým okolím, naplnit svá očekávání a splnit si svoje sny a dítě prožívá zbytečný stres, je přetížené. Následkem toho je nechuť dítěte ke spolupráci a deziluze rodičů.
Na druhé straně jsou rodiče, kteří svůj vliv na dítě a jeho výchovu podceňují. Neuvědomují si, že jejich podíl na výchově je zásadní a určující. Tyto „případy“ ani zdaleka nesouvisí s ekonomickou úrovní rodiny. Dobrá finanční situace rodiny totiž ještě nemusí být zárukou podnětného a emočně kvalitního zázemí dítěte. Často to bývá právě naopak. Dítě ze sociálně slabších či průměrných poměrů, které nemá veškerý materiální komfort, ale kterému se jeho rodina skutečně věnuje, může být do života lépe „lidsky“ vybaveno.
27. kvě 2009 v 08:36  • Odpověz  • To se mi líbí (3)
autor
milé maminky, založila jsem tuto tému proto, abych porozuměla lépe svému dítěti a hlavně abych se v jeho výchově ubírála tím správnym směrem podle toho jaký má temperament ... budu ráda když si popovídám s vámi, kteří máte už zkušenosti s dětskou výchovou stejného, nebo podobného temperamentu dítěte ... :wink:
27. kvě 2009 v 08:43  • Odpověz  • To se mi líbí
eppik tíky za tohle téma...i když já žádné rady nemám, spíš naopak sama bych potřebovala poradit jak na mé dost aktivní a i dost vzteklé a vztekající se dítě

zajímalo by mě jak takovéto dítě zabavit, jaké mu dávat podněty i v případě, že moji přítomnost u svých "her" nepotřebuje a vystačí si samo
27. kvě 2009 v 10:10  • Odpověz  • To se mi líbí
my abychom Terezku zabavily, chodíme na plavání a 2x v týdnu na cvičení, jinak na písek, hrajeme si na všechno možné........Teď např. má ze skříně nákladní auto a chodí nakládat a vykládat zboží, na židli dává panenky,sama sedí na svojí židli a má létající talíř (jako volant) a jezdí na výlety :grinning: Akorát když zastaví, tak potřebuje pomoci s kočárkem nebo nákupem a nějakou svačinku, aby neměly na výletě hlad, jinak si vyhraje
a vzdorem si musí projít každé dítě, zkuste se podívat na http://www.modrykonik.cz/forum/show.php?vThreadID=20305&vGroupOffset=0&vOffset=210
nebo
http://www.modrykonik.cz/forum/show.php?vThreadID=94280&vGroupOffset=0
27. kvě 2009 v 11:08  • Odpověz  • To se mi líbí
no tak my sme viac ano menej cholericky :sweat_smile: čo čítam hore,akoby som čítala o šimonovi,v byte je to s ním katastrofa,nebavi ho kreslenie,nebavi ho nič,uba take že presuvanie stoličiek,malinoviek 2 litorvich... neviem kde sa v nom berie tolko sily,všetko by len presuval,otvaral,buchal .... ja viem,to su deti,ale su aj ine deti,kludnejšie,ja mam doma hotovy živel ! nesmiem mu ani ukazať,ako sa drži lyžička,alebo ihned capne po jogurte a nedostanem do neho ani gram.Na všeko chce prisť sam,my ho už voláme " JA SAM " ..... ale! ked ho vezmem k našim na dvor,neviem že mám dieťa,krmi zajace,sliepky,psa,piesok,trava,traktor -s plačom ho taham domov :wink:
27. kvě 2009 v 11:55  • Odpověz  • To se mi líbí (2)
denisocka jako by jsi popisovala našeho Domíka...taky pořád něco tahá, přesouvá, s něčím bouchá atd. :grinning: , fakt nevím jak ho doma zabavit když je venku škaredě...všechny mé pokusy si s ním hrát končí jeho řevem s tím, že mě od určité věci vyhazuje, jako že "on sám" a já mu u toho zavazím
27. kvě 2009 ve 12:09  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
meg: vítám tě :wink: , pojdmě se bavit konkrétně, třeba si najdem alternativu ...

iloha: díky, juknu tam taky :slight_smile:

já si myslím že období "opravdového vzdoru" teprve u nás přijde ...
ale chci se bavit konkrétně o povaze, protože si myslím že se u Michala projevují črty ... samozřejmě že se mění, bude se měnit, vyvíjet ale jak pozoruji tak se takhle projevuje už od půl roku ...

konkrétně problém číslo jedna je u nás spaní ve VLASTNÍ POSTÍLCE a celkově spaní jako takové ... už od toho půl roku v ní být nechce jak přes den tak v noci ... nemůžu porozumět z jakého důvodů, ví to někdo ???!!! zkoušela jsem všechno možné i nemožné a nic na 100% nezabralo ... momentálně ho do ní vložím jak k polednímu spánku tak k večernímu, zakryju a musím držet, jinak se mi postaví a začne řvát zda jsem u něj, nebo ne, podle nálady mu trvá cca 5 -30 m. než se přestane předvádět a dělat vše pro to aby neusnul, podle mně to není normální když vidím že mu padají oči únavou a on je rychle otevře aby náhodou neusnul, chci tím říct to že vidím na něm jak už koumá a uvažuje jak mu to v té malé hlavičče šrotuje a vymýšlí triky jak ON na MNĚ !!! A co se týče délky spaní, tak to se nám dá se říci lepší, naštěstí si myslím že jsem to včas podchytila a dělám vše proto aby spal co nejdéle ... přes den zatím jak kdy, nekdy spíme dopo i odpo, někdy jen odpo po obědě, upravuje se nám to teprve, protože v roce začal bojkotovat denní spaní a nespal VŮBEC !
Jiné děti usnou když jsou unavené třeba při hře, jídle nebo kdekoliv když je ta únava propadne a proto si myslím že když tomu u nás tak není tak to bude projev právě jeho temperamentu nejspíše CHOLERIKA, který jak píšou odborné knížky má v hlavě svůj vlastní plán... a proto potřebuji právě pracovat a pochopit výchovu cholerika, když mám doma zrovna tento matřoš :grinning: .
27. kvě 2009 ve 12:27  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
deni: Michal přišel na to, že on také může sám papat, tak to u nás momentálně vypadá tak že on drží v jedné ruce lžyčku, v druhé ruce lžyčku, já ve své kterou ho krmím, jinak do něj nedostanu ani jednu a to jsem si ze začátku myslela že ho trápí zoubky, pak že nemá chut k jídlu kvůli očkování, kvůli horku ... houby, buď se bude krmit sám nebo nebude jíst vůbec :stuck_out_tongue_closed_eyes:
takže obrnila jsem se trpělivostí a je to v poho a ráda že alespoň takhle se nají (předtím s jídlem neměl vůbec žádný problém)

meg: já jsem na vše sama takže Michal se musí zabavit i sám a učím ho prostě že teď čas nemám a hotovo, (samozřejmě že jeho potřeby co se týče jídla, hygieny vždy uspokojím) ohrádku nepoužívám a tak se snažím vždy něco nového vyndat z kredencu at si hraje, docela mu to stačí, ale povětšinou se mi pověsí na nohu a řve a kňourá, tak to prostě nevnímám, někdy to zabere, někdy ne ... jinak se mnou luxuje to je úplně nadšený, utíra prach, pere ...
27. kvě 2009 ve 12:39  • Odpověz  • To se mi líbí
eppik tak u nás je to se spaním tak, že pokud ho nedám do postýlky tak spát nebude, myslím, že by vydržel celej den někde běhat, ale to, že by usnul při hře se mi nikdy nestalo

uspávám tak, že ho položím do postýlky, přes bok postýlky mám přehozenou deku aby neviděl ven, sednu si na naši postel vedle, ale zase tak aby na mě neviděl...vždy volá mama...na to se ozvu" já jsem tady spinkej" a tuto větu zopakuji pokaždém zavolání, zatím nám to tak funguje, přes den spí jednou a usíná tak do 5 min...večer je tuhej i za 2 min
27. kvě 2009 ve 12:41  • Odpověz  • To se mi líbí
já právě s Domčou nemám problém, že se sám nezabaví, to právě zvládá skvělě..jen z toho mám pocit, že mu nedávám dost podnětů k vývoji..jak psychickému tak k vývoji řeči
27. kvě 2009 ve 12:43  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
meg: tak to tě úplně chápu, taky si to o sobě myslím :unamused: ale podle mně je důležité to že o tom takle uvažujeme a hlavně že proto něco uděláme, já vím že pro nás je to rutina a už jsme trošku zblblé z toho každodenního pečování o své dítě ... můj názor je ten, že stačí každý den alespoň pár minut (každý podle sebe) se dítěti intenzivně věnovat a ono má pocit že je milované a rádo že ho něco nového učíme i když třeba výsledek se nedostaví hned ... já třeba si s ním listuji v knižce, on mi ukazuje obrázky já mu je pojmenuvávám (mluvit zatím nechce) nebo když jsme na hřišti tak spolu chodíme, já ho držím za ruce a říkám co se nachází v okolí ... myslím že tyto drobnosti stačí ...
27. kvě 2009 ve 12:51  • Odpověz  • To se mi líbí
eppik ta to jsi mě uklidnila, my si dost často pouštíme dětské písničky a já do toho zpívám a tancujeme, knížky taky prohlížímě, ale musí mít náladu, jinak to končí knihou letící přes pokoj...snažím se na něj mluvil, ale ne vždy to jde..jelikož když něco dělám třeba v kuchyni tak odchází pryč...a taky mám občas pocit, že se naše komunikace omezuje na to nesmíš, na to nesahej tam nechoď atd.
27. kvě 2009 ve 13:24  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
meg: to s tou komunikací je snad nejdůležitější pro člověka jako takového po celý život ... s batoletem je to stejné ... já se hodně zajímám o psychologii a tak mám už něco pročteno a snažím se podle toho chovat k synovi, ale stejně je to pouze o jednom a to o pevných nervách a trpělivosti :grinning: je potřeba pořád s dítětem komunikovat, mluvit na něj proč se to nesmí, proč se to nedělá, vysvětlit mu o co jde ono sice nemluví ale rozumí (samozřejmě né všemu) ale opravdu se to vyplatí ... ono dítě to stejně bude zkoušet dál, záleží na rodičích jak jsou důslední ... můj manžel bohužel na to nervy nemá a jeho komunikace se synem je pořád dokola, ne ne ne, nesmíš, nedělej to, budeš poslouchat! ... včera na něj vyjel když začal vytahovat vlhčené ubrousky z pytlíku :unamused:

dnes pacholek nechtěl vůbec usnout v postílce, furt dělal kraviny, se strašně nudil :grinning:, tak jsem rázně řekla že se jde spát a on měl z toho vánoce :stuck_out_tongue_closed_eyes: pak nakonec usnul ale natáhnul to na 30 m. ale musím říct že je šikulka protože dnes usínal poprvé bez dudlíku a vůbec ho nehledal jako kdyby ho nikdy neměl, prostě pohoda, dudlík není tak se nic neděje, bylo legrační se dívat že neví co z jazykem když neměl dudku v puse :sweat_smile:
taky ho odstavuji a prso mu vůbec nechybí, nikdy taky mi po nich nesápal a nedožadoval se, opět na to reaguje tak že se nic neděje když není ... vlastne si o to řekl sám cca v roce, já jsem to jen natáhla kůli očkování v 15 m. a myslím že už to stejně je jen takové cuckání jednou večer, že do konce měsíce to utnu úplně ...
27. kvě 2009 ve 21:09  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
Recept na výchovu? Neexistuje

Výchova dětí jednoznačně popírá rčení „když se chce, všechno jde“. V poradenské praxi jsem se setkal s desítkami rodičů, kteří se nedopouštěli žádných prokazatelných výchovných chyb, jednali s dětmi v souladu se zásadami správné výchovy, sami měli k sobě dobrý vztah, v rodině nebyl patrný problém a… vyrostla jim dítka velmi problematická.

Ani odkaz na oficiálně známou genetickou výbavu zde nepomůže. Rodiče i prarodiče jsou řádní, cílevědomí lidé. Nezbývá než počítat s tím, že v genetické výbavě kohokoliv se podivnou hrou náhod a chromozomů mohou aktivovat vlohy zapomenutého prastrýce. Čím více se genetický základ osobnosti odlišuje od normy, tím méně je zvladatelný. Dobrá vůle vychovatelů na něj nestačí.

Hyperaktivci
V populaci existuje zhruba kolem 5 % hyperaktivních dětí. Častěji to jsou chlapci. Trpí mimo jiné i tím, že se neumějí soustředit. U ničeho dlouho nevydrží, jsou hlučné, těžko se podřizují. Žijí ve stálém napětí. Jsou jako z hadích ocásků, chybí jim soustředěné volní úsilí.
Svou roli zde hraje dědičnost, problémy matky v těhotenství, při porodu i onemocnění brzy po narození. Občas, při větší zátěži, v době změn, mírného zhoršení zdraví, konfliktů v rodině, se podobně chovají i děti zneurotizované. Podobně někdy „klamou tělem“ i děti rozmazlené a jinak špatně vychované.
K nápravě se doporučuje dostatek pohybu, krátké časové úseky učení – 15 minut je dost. Pak má následovat přestávka s pohybovým uvolněním. Pomáhá klidné prostředí, klidní rodiče i učitelé, pevný řád. Je třeba chválit za drobná zlepšení. Samozřejmý by měl být individuální přístup. Dítě se nesmí přetěžovat, má mít čas na volnou pohybovou hru. Rozhodně by nemělo spěchat z kroužku do kroužku.

Výchova bez záruky
V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století podrobila skupina psychologů vedená Thomasem fakt "dobrá výchova bez záruky výsledku" vědeckému rozboru. Tedy fakt, že existují děti, jejichž výchova je přes vzornou péči, přiměřené genetické vybavení a dobré podmínky neúspěšná.

Naopak existují děti, o jejichž výchově se mnohdy ani nedá mluvit. Psychologové podrobně rozebírali jejich temperament. Všímali si jejich aktivity, stability biorytmů, přizpůsobivosti, reakcí na podněty, pozornosti, emoční odolnosti atd.
Na tomto základě popsali tři základní styly chování. Není to rozdělení podle intelektu, není možné tvrdit, že jde o děti průměrné, podprůměrné a nadprůměrné. Zaznamenané vlivy jsou komplexní povahy. Mimo jiné z toho plyne, že jednotný recept na výchovu není. Stejné prostředí a péče může být v jednom případě úspěšná a v jiném právě naopak. S odvoláním na výše zmíněné badatele lze hovořit o třech typech kombinace různých vlastností charakteristických pro děti:

1. Snadno vychovatelné děti: Pozitivně laděná a dobře ovlivnitelná sluníčka. Snadno se přizpůsobují i rozdílným podmínkám výchovného působení. Dobře se adaptují na školu i na podmínky běžného života. Zajímají se o nové podněty, bývají poměrně cílevědomé. Není problém posilovat jejich vůli a motivovat je k jejímu využití. Tvoří zhruba 40 % populace. Ani tyto báječné děti neskýtají naprostou záruku kladného vývoje. Problémy jsou však dosti nepravděpodobné a vyskytují se zhruba u 18 % z nich.

2. Obtížně vychovatelné děti: Bývají mrzuté, obtížně se přizpůsobují prostředí i jeho změnám. Jsou psychicky labilní a těžko se přizpůsobují škole a jejím požadavkům. Problematicky se začleňují mezi vrstevníky. Snaží se proto zaujmout i nevhodným způsobem. O pevné vůli hovořit nelze. O jisté svéhlavosti, odolnosti proti pozitivnímu působení by se uvažovat dalo. Tvoří zhruba 10 % populace. Ani ony však nejsou jednoznačně předurčeny k poruchám chování nejde ani zde. Nicméně u tří ze čtyř dětí z dané skupiny se během vývoje nesnáze objevují.

3. Pomalé a pasivní děti: Přizpůsobují se okolnostem a podmínkám sice pomalu, ale jistě, a to za předpokladu, že rodiče přijímají jejich tempo. To znamená, že po nich nechtějí příliš mnoho. Svým spíše lehce záporně zaměřeným laděním zejména ve vyšší zátěži poněkud připomínají předchozí typ. Pokračují po svém a svým tempem. To může být značně odlišné od představ vychovatelů. Tlak na zvýšené volní úsilí může jejich aktivitu spíše zablokovat. Tvoří zhruba 15 % populace.

Ostatní tj. zhruba třetinu dětské populace nelze do předchozích kategorií přesně zařadit. Jejich charakteristiky jsou smíšené a během vývoje se mění.

! Se značkováním děti jako líných, se slabou vůlí je nutno nakládat víc než opatrně.
27. kvě 2009 ve 22:01  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
Jak vychovávat dítě?

Autoritativně nebo demokraticky?

Směs rodičovské lásky, radosti, ale i hněvu a někdy i citového chladu se prolíná s radostí, smíchem a pláčem dětí. Výchova je tak komplikovaný a náročný proces, že se málokdy dá přesně určit, který rodičovský postoj je správný.

Dítě, kterému rodiče neustále něco zakazují, přikazují a nedají mu žádné vysvětlení, které od rodičů, zejména od matky, nezažije spontánní přijetí, nemá pocit bezpečí a blízkosti. Takové dítě si téměř určitě nebude jisto samo sebou a bude mít nízké sebevědomí. Svět kolem sebe bude prožívat jako chladný, odtažitý a nepřátelský a nebude si umět vysvětlit proč.

Autoritativní výchova
Při tomto stylu si dítě zvykne bezvýhradně se podřizovat autoritě a přijímat její názory. Bude celkově méně aktivní, protože nechce riskovat trest. Bývá celkově úzkostnější a méně tolerantní k druhým osobám. Když se potom ocitne mezi svými vrstevníky s odlišnými normami, jeho aktivita zesílí a chová se „zakázaným“ způsobem. Může docházet až k agresivnímu prosazování vlastního já.

Liberální výchova
Na druhém pólu je dítě, které dostane vše, co chce, je zahrnováno penězi či dárky, kterými rodiče jaksi kompenzují nedostatek citových projevů. Ti se o jeho záliby, zážitky nebo případné starosti nezajímají, takže vlastně dítě zanedbávají. I ono se bude v životě cítit svým způsobem nejisté.
Pod vlivem této takzvaně liberální výchovy si nevytyčuje vyšší životní cíle a nezvykne si v životě překonávat překážky. Nerozvíjí se jeho vytrvalost a charakterová aktivnost, nedůvěřuje svým schopnostem. Nemá proč, rodiče, kteří aplikují liberální výchovu, všechno za dítě zařídí a dávají mu najevo, že ono za nic nemůže a nic nemusí.

Demokratická výchova
Když u dítěte podporujeme příznivé rysy charakteru, jako je vytrvalost nebo sebeovládání, když jsou na ně kladené přiměřené požadavky a když je bereme jako plnoprávného člena rodiny, který má ovšem také své povinnosti a jejich plnění považujeme za samozřejmé, neužíváme přísných trestů a vztahy mezi dítětem a rodiči jsou přátelské, uplatňujeme styl výchovy, která se označuje jako demokratická výchova. Je to ideální typ.
U dětí se rozvíjí svědomitost i celková stabilita osobnosti. Výchova je důsledná, avšak jemná. Pravidla existují, na jejich dodržování se dbá v souladu s potřebami všech členů rodiny. Rodiče dětem naslouchají, takže mohou usoudit, zda je dobré udělat v zajetých stereotypech občas výjimku.

Komunikace
Zajímavé je, že stejný výchovný prostředek či postup je u některého dítěte účinný a na jiné neplatí. Podstatný je totiž vztah mezi vychovatelem a vychovávaným. Důležitá je také okamžitá konkrétní situace. Způsob výchovy tedy znamená soustavnou komunikaci dospělých s dítětem a vhodnou volbu výchovných prostředků.
Na dítě také v nemalé míře působí temperament vychovávajícího, jeho nezralost, případná agresivita, labilita, intelektové, somatické či duševní handicapy, nespokojenost s jeho vlastním životem apod. Silný vliv mají zkušenosti dospělého s výchovou, kterou sám zakusil jako dítě v rodině či ve škole.
Při formování osobnosti dítěte je vždy určující kladný emoční vztah k němu. Optimální způsob výchovy je tedy možno vymezit kladným emočním vztahem v kombinaci s demokratickým typem výchovy. Najít tu správnou míru však nebývá vždy lehké.

Stanovení hranic
Od devadesátých let převažuje trend liberální výchovy. Rodiče by si však měli vymezit určité hranice, jasná a platná pravidla a důsledně je dodržovat. Dítě se tím povede k vlastní zodpovědnosti za to, co dělá. Rodiče by se samozřejmě měli s dítětem naučit mluvit. Vysvětlit mu, proč jsou pravidla taková a proč je musí dodržovat. Důležité pro výchovu jsou také vztahy mezi rodiči, protože dítě je neustále ve střehu, pozoruje a napodobuje.
Je velmi těžké uplatňovat tento způsob výchovy a ne vždy se to povede, protože, jak už bylo řečeno, každé dítě je jiné a na každé dítě platí trochu něco jiného.
Měli bychom se proto zamyslet, zda naše dítě netrpí pod vlivem působení naší osobnosti, zda nemůžeme zlepšit vztah k němu. Dobrá komunikace s dítětem a společné příjemně strávené chvíle jsou nejen velkým přínosem do našeho života, ale i zdrojem naší radosti.
27. kvě 2009 ve 22:04  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
Proč se batolata vztekají?

Dětský vztek – lépe řečeno dětský vzdor – je chování dítěte typické tím, že dítě nechce něco, co chce rodič nebo naopak. Své chtění si pak vynucuje různým způsobem.

Dětský vzdor je charakteristický pro děti přibližně od roku a čtvrt nebo roku a půl. Ve většině případů končí ve třech letech. Ale rodič se s ním může v některých případech setkat již od třetího měsíce věku dítěte a také nemusí skončit ve třech letech, ale může pokračovat až do pěti let. To by však už měl mít mírnější průběh,
protože ve třech letech už dítě umí lépe mluvit a dovede tedy rodičům vysvětlit, proč si některou věc přeje jinak než oni.

Dítě si cvičí svoji vůli
Dítě projevuje svůj vzdor křikem, lehá si na zem, kope, bouchá s věcmi, tluče se do hlavy, ubližuje sobě nebo druhému (kousání, škrábání), ničí věci … Ve většině případů má takové dítě větší a prudší temperament a má také dost energie poprat se s danou překážkou. Má i silnou vůli a projevuje ji tím, že chce něco jinak, než jak mu to ukazuje rodič.
To, že má dítě dostatek energie i vůli, je výborné pro jeho další život. Můžeme z toho usuzovat, že bude mít dostatek energie, aby se i v budoucnosti popralo se složitým úkolem, který dostane.
Je však zapotřebí dítě učit, jak se má chovat ve společnosti, v domácnosti, co je schopna společnost i vlastní rodina z jeho strany akceptovat, co se jí už nelíbí a co akceptovat nebude. Dítě se nerodí do života s tím, že zná tyto normy. Ty mu má vštípit rodič, a to tak, aby se dítě i v pozdějším věku cítilo šťastné a spokojené, protože ho ostatní děti i jiné autority (učitelka ve školce, vedoucí kroužku ...) budou dobře přijímat.

Pokud to rodič zvládne, měl by vzdoru předcházet. Jak?
* Jestliže má například zkušenost, že se dítě chová vzdorovitě ve chvíli, kdy se má chystat rychle z domova ven, měl by ho na to rodič dopředu upozornit. Má mu říci konkrétně, kdy to bude – až skončí pohádka a budou na obrazovce písmenka, až skončím telefonní hovor, až ti zazvoní budíček … Má tedy použít nějaký kompromis, který dítě pochopí a bude mu srozumitelný.
* Rodič má také dítě chválit za všechno konkrétní, co udělalo. Tím mu dává najevo, že ho má rád, že si jeho chování všímá, váží si ho a dítě pak možná nebude mít potřebu provokovat svým vzdorem.

Pokud dítě již vzdor projeví, je důležité, aby si ho prožil rodič s dítětem a nenechal zasahovat další lidi. Mám tím na mysli, aby se rodič nestyděl za to, že dítě začalo křičet, válet se po zemi, aby se nenechal ovlivnit třeba jiným člověkem, který náhodně prochází kolem a chování dítěte komentuje.

Jak zvládnout dětský vzdor v domácím prostředí?
Zná to asi každá maminka: je čas jít ke stolu, vše je připravené k obědu. Maminka se také těší, že po obědě přijde chvíle, kdy půjde dítě spát, takže si trochu odpočine. Už počtvrté volá na svého dvou a půlletého Kubíka, aby šel ke stolu. Ale Kuba nejde, protože nutně potřebuje dostavět most pro auta. Maminka jde přímo k němu a říká mu: „Kubo, ty mě snad neslyšíš. Rychle pojď ke stolu. Polož tu kostku a pojď.“ A teď to začne. Kuba sebou švihne na zem a začne křičet, že nejde, obědvat vůbec nebude a kope nohama. Jestliže se mamince zdá, že ji Kuba vůbec nemůže slyšet, má říci pár slov a odejít z pokoje. Komentář má být ve stylu: „Ano, štve tě to, ale já potřebuju, abys rychle přišel ke stolu, stydne nám polévka. Tak až tě tento křik a kopání přejde, přijď, prosím.“ Kuba po nějaké době přijde. Nedokážeme ale odhadnout, kdy to bude. Dveře mezi pokojem a maminkou mají zůstat pootevřené, aby Kuba cítil „otevřenou cestu“ mezi ním a mámou. Pozor také na to, co tato situace dělá s maminkou. Pokud je neklidná, má určitě právo do něčeho bouchnout, zazpívat si velmi hlasitě písničku … nějak svůj pocit vyjádřit, aby se pak tento pocit neodrážel ve chvíli, kdy Kuba přijde do kuchyně. V té chvíli ho maminka pochválí, že přišel k obědu a dá mu návod, jak se zachovat příště. Čili: „Jestliže si budeš chtít dostavit něco, když tě volám, prosím, přijď za mnou a řekni mi to, abychom se domluvili.”
Maminka může samozřejmě reagovat i jinak. Může přijít do pokoje a pomoci Kubovi
dráhu dostavět a poradit mu, aby jí příště přišel říct, že ještě nepůjde ke stolu a chce něco dodělat. Je také možné, že se Kuba nevydrží v pokoji vztekat sám, ale bude chtít, aby měl publikum. Bude tedy běhat do kuchyně, kde je maminka. Když bude mámu tahat za kalhoty a nenechá ji, aby něco dělala, sedne si máma vedle něho a nechá mu prostor k tomu, aby svůj vzdor nebo vztek či neúspěch – že ho maminka nenechala dodělat něco, co on chtěl – ze sebe vydal. Nebude ho tedy nutit, aby se přestal zlobit a vztekat. Kdyby ho k tomu maminka nutila, mohlo by se stát, že nějaký pocit neúspěchu nebo zklamání v něm zůstane a projeví se v nevhodnou chvíli.

Jak zvládnout vzdor dítěte na veřejnosti?
Když se dítě projeví vzdorovitě v nákupním centru, na ulici, má jej rodič odvést nebo odnést jinam, kde nebude množství lidí, a nechat tam dítě dovztekat, pak krátce shrnout jeho chování, říct mu, co nebylo hezké a jak to udělat příště a, vrátit se zpět do obchodu. Dítě má v danou chvíli slyšet rodičovo jasné, láskyplné a pevné slovo, které mu dá jasný pokyn, jak se má chovat příště. Poté, co vzdor odezněl, má si dát rodič s dítětem pusu na usmířenou a pokračovat v denním rytmu dál. Nemá mu vzdor připomínat výčitkou nebo je snižovat před druhými lidmi. Tato epizoda má sloužit pouze jako zkušenost. Je třeba bez přítomnosti dítěte informovat druhého rodiče včetně toho, jak s dítětem problém vyřešili. Dostane-li se druhý rodič s dítětem do podobné situace, bude se umět v ní lépe orientovat a výchovné působení obou rodičů bude v souladu.
27. kvě 2009 ve 22:07  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
autor
Tělesné tresty – ano, či ne?

Má se dítěti „dát přes zadek“, když zlobí? Otázka do pranice. Někteří rodiče odpoví, že škoda rány, která padne vedle... Ti ostatní mají tělesné tresty za špatný výchovný prostředek a nepoužívají je. Dobře vědí, že bití může dítě poznamenat nejen fyzicky, ale také – a to především – psychicky a citově.

„Pamatuji si, jak jsem jednou plácla svého malého Honzu přes zadeček – protože nebetyčně zlobil v koupelně – o trochu víc, než jsem chtěla. Byla jsem unavená, nervózní a bouchla jsem ho vyloženě v afektu. Samozřejmě ho to bolelo.
A mě taky… Při ukládání ke spánku jsem se Honzovi omluvila, že jsem mu sice chtěla dát přes zadeček za to, že mě neposlechl, ale nechtěla jsem tolik. Měla jsme z toho celý večer výčitky. Pořád jsem viděla ten červený obtisk ruky a jeho slzičky. Tohle do výchovy nepatří. Když jsem se za několik dnů poté – nikoliv ve zlém – napřáhla, že Honzíka jakoby plácnu, viděla jsem, jak se bojí, aby zase nedostal ránu a schovával si zadeček. Děti si tuhle zkušenost dobře pamatují,“ vzpomíná maminka Radka.

Na otázky kolem tělesných trestů odpovídá psycholožka Tamara Cenková:

Jaká negativa tělesné tresty přinášejí?
„Když rodič zbije dvou a půlleté dítě, pamatuje si to – i takto malé dítě – celý život. A v podstatě ztrácí ve své rodiče důvěru. Dítě se cítí ponížené a zakládá si na nedostatečné sebevědomí a sebeúctu. Pokud jej zbije otec, může mít navíc obecně strach z mužů. To, že je někdo schopen zbít dvouleté dítě, signalizuje, že je něco ve výchově špatně. Rodiče se někdy chovají jako velká auta na silnici a využívají své velikostní převahy nad těmi menšími. Přitom si neuvědomují, že jejich potomek od dvou let kopíruje jejich chování. Pokud je dítě doma bito, vyrůstá v násilí, bere to jako normální projev chování... a bije děti na pískovišti nebo ve školce. Když mi v poradně rodiče tvrdí, že doma žádné násilí není a jejich potomci přitom bijí své vrstevníky, nemluví pravdu. Jednoduše si to nepřiznají. Kde by jinak dítě k daným projevům přišlo? Musí je někde vidět. Zásadně jsem proti tělesným trestům. Ruce táty a mámy jsou přece od toho, aby hladily a ne trestaly…“

Jak tedy dítě vychovávat? Jak mu dávat najevo, že něco může a něco ne?
„Musíme začít co nejdříve, jakmile se začne stavět na nohy a začne zkoumat svět. Jsou věci, které zkoumat může, a jsou věci, které zkoumat nemůže. Jak je to v přírodě, co udělá matka lvice, když její lvíče provede něco, co nemá? Plácne ho. To samé s malým dítětem – když dělá něco, co nemá, plácneme ho přes ruku. Ale jen tak, aby ho to překvapilo, nikoliv aby ho plácnutí bolelo. Musí pochopit, že do zásuvky se prostě prsty nestrkají. Tím dáváme dětem mantinely, co může a co ne. U malých dětí se občas objeví prvky agresivního chování, bouchnou do maminky, kopnou ji, kousnou. Nemá smysl vysvětlovat to ‚nedělej', protože dvouleté dítě daná slova ještě nechápe. Pokud dítě kopne, kopnu také, pokud kousne, kousnu také (stejnou silou jako dítě). A dělám to tak dlouho, dokud s tím dítě nepřestane. Je potřeba mu názorně předvést jeho chování. Když totiž řeknu ‚au‘, dítě neví proč.
Něco jiného je výchova v období kolem třetího roku, kdy už začne chápat význam slov. Pak vysvětlujeme a vysvětlujeme… zvláště všechny naše zákazy a příkazy. A když někdy svému potomkovi říkáme rezolutní ‚ne‘, zásadně se mu díváme do očí. Ještě větší dopad bude náš zákaz mít, když přitom dítě lehce chytneme za bradičku. Tón hlasu musí být jasný, není potřeba něco vysvětlovat. Ale v žádném případě nepoužíváme při výchově tělesné tresty. “

Co dělat , když už se stane, že i rodič – který doposud neužíval tělesný trest – dá dítěti výprask?
„Když už se to stane, je třeba, aby dítěti vysvětlil, proč to udělal: ‚Říkala jsem ti, že to nemáš dělat a ty jsi mě neposlechl. Mně je to líto, ale prostě jsi mě rozzlobil.' Vysvětlit mu proč bylo bito a co se s tím rodičem stalo. Já sama mám takový trik, říkala jsem vždycky svým dětem: ‚Třikrát a dost, nebo se ze mě stane čert.' Dcera reaguje na čerta odmalička, protože jsem s tím začala vtipně a brzy a nikdy nebylo třeba ji nějak trestat. Mám dojem, že každý rodič zbije dítě v momentě, když mu dojdou argumenty. Já sama jsem od otce dostala jen jednou, jenom proto, že jsem mu zalhala. Pamatuji si, jak jsme pak seděli na vaně a on mi dával školení, co to je, když někdo lže."
27. kvě 2009 ve 22:17  • Odpověz  • To se mi líbí
eppiku, a nechtěl by třeba spát sám v pokojíčku ve velké posteli? Já zatím jen řeším, že též vidím, že je Terezka unavená a ne a ne si lehnout, a že by usnula u hraní, to neexistuje. Jednou, jedinkrát usnula při chůzi venku, ale ve chvíli kdy jsem ji chtěla odnést, tak se vzbudila........existuje kniha - každé dítě se naučí spát, jen jsou děti co potřebují méně spánku a velmi rychle si dobíjejí baterky.... Zjistila jsem, že třeba lítá, cvičí, jezdí na koloběžce a najdnou si sedne, prohlídne knížku nebo začne malovat a za 5-10 minut už zase běhá. Udržet jí v posteli po obědě, když nechce nemá cenu......spí jen když jedeme v autě déle než 4O minut a ona nemá co dělat, začne hrozně vyvádět, že chce vystupovat, sundavá si "kšandy", že jí škrtí a pod.....a pak většinou usne...nebo se občas přihodí, že chce jít ven s kočárem a když je hodně unavaná, tak si tam vyleze a občas i usne, ale je to zřídka kdy a když se to povede - tak pak zase neví kdy usnout večer.
a jídlo.......to byl u nás boj už co se narodila........prostě nepila a nepila, tudíž nepřibírala. Paní doktorka už nás chtěla honit po doktorech,ale domluvily jsme se spolu, že zkusím odstříkat do láhve a dát jí to z dudlíku....a ejhle, pila, sice ne nějak moc ale pila a začala i pomaloučku přibírat...takže já odstříkávala do lahviček a pak ohřívala a krmila z lahví. Vydržely jsme to praktikovat 4,5 měsíce, protože když jí byly dva a kousek zlomila jsem si ruku a ono me to nechtělo srůst. Tak pan doktor po 2 měsících, řekl, prostě nekojit a snad se to zlepší.......tak jsme pomalu odbourávaly a začaly s UM a přesnídávkama.....
To bylo jěště horší, mléko byla schopna docela vypít, ale přesnídávky ať vařené nebo koupená ani náhodou... v půl roce měla 70 cm a 6,80kg, paní doktorka se hrozila toho, že když by onemocněla a nejedla, tak by mohla skončit i na kapačkách.........v roce 75,5 cm a 8,70 kg, to už prý bylo docela unosné, ale s jídlem ještě horší, byla dokonce doba kdy snědla jen ráno jogurt a přes den rozžvýkala rohlík, nebo ty
27. kvě 2009 ve 22:53  • Odpověz  • To se mi líbí
takové kukuřičné velké tyčinky a dost, kaše, mléko najednou nepozřela.
Prostě žila ze vzduchu a hlavně když mohla jíst sama a patlat se v tém. Od roku a půl jí sama lžičkou, skoro se dá říci, že přepichově a teď už se snaží i o nůž, vidličku už taky docela zvládá.....jen ty porce jsou jak pro veverku, mléko jí nic neříká, občas se napije kakaa, ale opravdu jen napije. Má 90cm a 11 kg. Takže s jídlem, bych si hlavu nelámala, klidně ho nech sám, já sám, on taky něco sní....řešila bych to jen podud by začal hubnout, jinak ne. Tereza prodělala od konce září do začátka března salmonelozu, to byl teprv děs. Nejedla a téměř nepila, byla jsem z toho hotová, protože během týdne zhubla skoro kilo a já už nevěděla co s ní, zkoušela jsem všechno možný, v noci když spala, jsem jí zkoušela dát když chtěla napít (což v jejím pojetí byly cca 2 lžičky čaje) mlíko, ale neprošlo mi to, začla hrozně řvát....... :frowning2:
Zhruba po deseti dnes začala zase jíst, ale prostě svým tempem a ustála to....
Její jídelníček je kolikrát - ráno jogurt, pak kousek housky, někdy banán, oběd - polívka, že by jedla druhé jídlo nehrozí, takže to střídáme, polívka nebo třeba br.kaše a kousek kuřecího masa, asi tak tři kousnutí, odpoledne zase houska, někdy jahody, jablko či jiné ovoce je ochotna tak 2x do měsíce, nebo si od tebe maximálně kousne, a večer , polívka, někdy syrové papriky, okurka, chleba, sýr, šunka, prostě různý, ale jen ždibec .... no a taky roste :wink: asi jí to prostě stačí.......
27. kvě 2009 ve 23:04  • Odpověz  • To se mi líbí
a tělesné tresty ......... jsem proti tělesným trestům, ale bohužel, když se ti dítě najednou posadí na silnici, tak fakt můžeš říkat stokrát vstaň, ale pokud neseš třeba motorku, tlačíš kočárek, tak ti nezbyde než ho odtáhnout za ruku a ono se ti začne pěkně vztekat na chodníku a ječí, že chce tam a nějak si to fakt nedá vysvětlit, když řeknu počítám do tří a pak tě plácnu, tak to tedy fakt nefunguje......je jí to jedno, ale úplně....takže je to i zbytečně. Jediné co docela zabírá, je sebrat se a říct jí ahoj, tak já jdu sama, to se většinou sebere a jde za mnou, ale alespoň řve.
Opakování, že se do šuplíku neleze a plácnutí přes ruku, je též k ničemu, alespoň tedy u nás, to jsem si mohla klidně na celý den sednout k šuplíku a opakovat a plácat a ono nic, byla to prostě jen bezva hra. Tak jsme prostě jednoho krásného dne daly na šuplíky dětské pojistky a jí nechaly jeden šuplík na hraní - na knížky, autíčka a pod. a najednou byl pokoj, asi 2x si zavřela ruku a najednou jí ty zásuvky přestaly zajímat.
Takže když bych to shrnula, chce to obrovskou dávku trpělivosti, vysvětlování a hlavně lásky, pak se to dá ustát a určitě i s tím tvým "cholerikem" :wink:
27. kvě 2009 ve 23:15  • Odpověz  • To se mi líbí
Pre lepšie pochopenie tzv. problémových detí odporúčam Malého Tyrana od Prekopovej, úžasná knižka.
28. kvě 2009 v 08:28  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
iloha: já už uvažuji o tom že mu velkou postel pořídíme, ale Michal strašně v noci cestuje, staví se, posazuje, přetáčí, kolikrát je zaseknutej a mrnčí tak ho musím pořád napravovat ... takže se bojím aby nespadl z té velké postele ... co se týče jídla, byl vždy v pohodě a snědl úplně vše co dostal bez problémů, teď chce jíst sám jinak jíst nebude, ale to jsem zase v pohodě já, vím že toto období pomine a jsem ráda že se snaží jíst sám, alespon se trochu osamostatní ... (teda s tím jídlem ste to měli krušné) Michal měří cca 78cm a váží asi 11 kilo takže nemám strach že by byl hubený, i kdyby zhubnul ... jinak jsem mu nakoukla do pusinky a jdou mu snad všechny zuby najednou ... někde má už špičky venku, někde strašně nateklá dásínka a jdou mu také stoličky, máme zubů 8 a nových jsem napočítala cca taky tak :stuck_out_tongue_closed_eyes: ... tak i to bude asi příčina jeho knouravé nálady a zhoršení v jedení ... co se týče výchovy, vložila jsem si sem pár rad jak na to, můžu říct že Michal zase nezlobí, ale spíše se projevuje ten jeho temperament a já mu potřebuji porozumět aby to nevnímal jako že ho třeba nemám ráda když mu docela dobře někdy to jeho chování nerozumím, nebo chci po něm něco a on to tvrdošíjně pořád dokola odmítá ... třeba to spaní ve vlastní postílce, nebo nočník taky zatím nééé... a souhlasím s tebou že trpělivost, láska a důslednost hrají ve výchově velikou roli :wink:

bihan: díky za tip, určitě juknu :wink:
28. kvě 2009 ve 14:19  • Odpověz  • To se mi líbí
my jsme na velkou postel koupily zarážku v ikei http://www.ikea.com/cz/cs/catalog/products/30099293, to máme na chalupě u babičky a doma má pod postelí, šuple s matrací, takže na noc vytáhnu, spí tam již rok a spadla asi 3x. Je mi to sice divné, že tak málo, protože taky cestuje, ale asi má nějaký senzor či co a prostě nepadá........... :slight_smile: tak uvidíš
Eppiku, s nočníkem se zatím ještě netrapte, zkus se podívat do diskuzí učení na nočník apod. :wink: jinak dobrá kniha je proč děti potřebují pravidla, ale nevím od koho to je, měla jsem jí z knihovny :wink:
28. kvě 2009 v 15:42  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
iloha: díky, vím o té zarážce akorát se bojím že to moje trdlo divoké si stoupne a přepadne, protože každou noc ho znovu a znovu pokládám do lehu protože on ze spaní se postaví v postílce a to několikrát za noc :grinning: tak si říkám že počkám chvilku až ho to přejde ... co se týče nočníku také jsem tam vkládala názor do té diskuze a hodně jsem toho i pročetla takže hlavu si nedělám ale opět nerozumím proč řve jak tur když ho naň posadím ...
dnes opět 30 m. kino před spaním, mám co dělat abych se nesmála protože co on předvádí tak to je hotová parodie :grinning:, přišla jsem na to že se mu nesmím dívat do očí, protože on to vnímá že ho sleduji a to se úplně rozdovádí ... tak u něj sedím a držím ho aby se nepostavil :stuck_out_tongue_closed_eyes: občas rázně řeknu aby zavřel oči a nedělal kraviny to po většinou na chvilku přestne ... pak po představení najednou sebou škubne, hodí hlavu na stranu a vytuhne :sweat_smile:
28. kvě 2009 ve 20:28  • Odpověz  • To se mi líbí
:sweat_smile: tředba prostě jen nechce, jsou takový dětičky a ty pak jdou většinou sami rovnou na záchod, ale až tak kolem druhého roku, takže máte fakt čas.....
a večerní divadlo znám moc dobře, když nemá obecenstvo, tak řve jako pavián, takže si povídáme a ona u toho blbne a pak se sama zklidní a vytuhne, akorát ty intervaly jsou někdy 20 min, ale taky i hodina....snad to jednu pomine. Když odejdeme a řekneme rázně, že prostě bude spinkat a jdeme pryč a zkoušeli jsme i chodit co pět minut, 10 nebo 15, tak vydrží řvát i dvě hodiny, že už i jedna paní z okolí přemýšlela (poslouchala pod okny), že zavolá sociálku, protože tady asi týrají dítě. Nějak nedokáže pochopit, že bychom jen rádi Terezku naučili usínat samotnou a taky aby usnula, když je doma jen třeba s manželem nebo babičkou, abych taky měla někdy večer volno, ale nakonec jsme to vzdali :pensive:
29. kvě 2009 v 10:00  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
:fearful: tak to jsme na tom podobně, Míša taky vydrží řvát i hodinu nebo dvě, ale to právě moc praktikovat také nechci, i je mi ho líto, protože on nejdříve se vzteká a háže dudliky a řve a pak se rozječí natolik že pak se nemůže uklidnit a vzliká hodně dlouho než ho to přejde ... minule usnul v sedě, celý spocený :confused: takže tá druhá varianta je rychlejší a do 30 m. se spí a jen občas trošku s pláčem ... jsem ráda alespoň že už v postílce usne jak přes den tak večer :pensive:
29. kvě 2009 v 10:09  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
ZKUSTE HO NAUČIT SPÁT

Výuka spaní u miminek bývá běžně nazývána „regulovaný pláč“, což je výraz, který je pro rodiče značně odrazující, a dává idealistům příležitost zděšením lomit rukama, ale vlastně nic neznamená. Problém není v pláči, ale ve spaní. Nechceme regulovat pláč dítěte, ani regulovat cokoliv jiného, chceme je pouze naučit spát. Výuka spaní u miminek se někdy také nazývá „regulované utěšování“ nebo „ukládání s útěchou“, což jsou všechno různá označení téhož, která se používají, aby se rodiče cítili lépe, když své dítě nechají plakat.

Výuka spaní znamená, že se změní podmínky na spaní tak, aby se miminko naučilo samo znovu usnout poté, co se probudilo po lehké fázi spánku.
Možná uslyšíte hrůzostrašné historky o dlouhodobých škodlivých účincích výuky spaní, protože někteří zdravotníci nemají rádi nebo dobře nechápou pojetí výuky spánku u starších miminek a přehlížejí prospěch pro rodinný život ve chvíli, kdy se všichni v noci pořádně vyspí.



Znamená to, že dítě necháte plakat místo toho, abyste je kojily, dávali mu láhev, houpali a hladili je, brali k sobě do postele, dávali mu dudlíka, přebalovali je nebo se ho ještě jinak snažili uspat. Výuka spaní není žádná disciplína testující vaši výdrž. Pro většinu rodin je to bezpečné, jakmile dítě dovrší šesti měsíců (ideální období je mezi šestým a dvanáctým měsícem), a v milujícím a stabilním prostředí, kde se veškeré potřeby dítěte řeší, to nezpůsobí žádné emoční či psychologické potíže. Výuka spaní je také důležitou součástí odstavování starších kojenců, kteří jsou stále ještě kojeni v noci, protože o odstavení má rozhodnout matka a ne kojenec.

KDY TO NENÍ BEZPEČNÉ?

- Není bezpečné nechat dítě plakat v rodině, která se potýká s vážnými psychickými a sociálními problémy.
- Nechat je v noci plakat celé týdny může ohrozit jejich emoční a psychologický vývoj.
- Nedoporučuje se nechat děti plakat v noci, když jim není dobře nebo jsou rozrušené událostmi v rodině (nedávná změna prostředí nebo úmrtí v rodině).
- Nedoporučuje se nechat je plakat, pokud jeden z rodičů, ale zejména matka má v sobě staré psychické rány, které souvisejí s její vlastní rodinou a s nimiž je třeba se vyrovnat. Někdy se starší, dlouho pochované problémy po porodu znovu vynoří. Miminka jsou skvělými barometry psychického stresu a citlivě reagují, když mají pocit, že v okolí není vše v pořádku. Takže je lepší vyřešit nejprve své vlastní problémy a až potom se pustit do potíží s dětským spaním.

Protože nechat dítě plakat není nikdy snadné, je třeba naučit dítě spát co nejefektivněji, aby to bylo rychle za vámi a všichni jste si mohli začít užívat spokojeného spánku, a to každou noc.
Je třeba si to naplánovat - čím víc spoléháte na náhodu, tím víc bude celá věc vyčerpávající, tím víc se bude prodlužovat a tím menší bude naděje, že se něco změní.

Takže než začnete:
- Vaše dítě musí mít vlastní pokoj. To může znamenat dočasný přesun členů rodiny. Pokud dítě spí s vámi a vy nemáte žádnou jinou ložnici, doporučuji vám týden spát v obývacím pokoji. Jakmile bude dítě spát klidně celou noc, nastěhujete se zpátky. Bohužel společné spaní v jedné místnosti někdy způsobí návrat k neklidným nocím, ale pokud už po pořádném vyspání opravdu hodně toužíte, stojí za to vyzkoušet to. Pokud se máte brzy stěhovat do většího bytu či domu, počkejte s výukou spaní až po přestěhování. Jestliže v oddělené ložnici spí starší dítě, zatímco miminko spí s vámi, přestěhujte na pět nocí starší dítě k vám (přestěhujte postýlku nebo jen položte matraci na zem). Vysvětlete staršímu dítěti, že je to jen dočasné opatření a vysvětlete mu i jeho důvod. Miminko dejte do samostatné místnosti. Jakmile bude spát celou noc, nastěhujte starší dítě zpátky k miminku. Starší děti většinou spí lépe, když spí v jednom pokoji společně s mladšími sourozenci. A ani miminka se nebudí a nevolají „pokojovou službu“, když spí se svým sourozencem tak, jako když spí s rodiči.

- Vzhledem k tomu, že cílem je naučit miminko spát samotné, je třeba ukončit veškerou pomoc zvenčí. Uvádím zde seznam toho, co mě napadlo. Pamatujte si, že když vyměníte jeden podpůrný prostředek za jiný, noční buzení neustane - musíte skoncovat se všemi naráz.
- kojení
- lahve s mlékem, vodou či šťávou
- dudlík
- chování, hlazení, přebalování
- přetáčení dítěte z hlavy postýlky do nohou nebo změna jeho polohy
- uspávání za chůze
- ježdění autem kolem bloku
- hraní nebo zapnutí nočního televizního programu

- Videonahrávky dětí, které „spí celou noc“, dokazují, že i tato miminka se budí, sedají si, povídají si pro sebe a posouvají se po postýlce, aby nakonec znovu usnula v naprosto neuvěřitelných pozicích, a přesto se nedožadují pozornosti. Když budete v noci každých několik hodin vstávat a rychle dítě posunete do jiné polohy, velmi rychle se z toho stane pomoc zvenčí. Miminka umějí spát v jakékoliv poloze a nemá to na ně žádný škodlivý vliv.

- Vy a váš partner musíte spolupracovat. Promluvte si o tom důkladně dopředu, abyste se oba shodli na strategickém plánu. Výuka spánku je jednodušší, když s tím váš partner souhlasí a oba se jí účastníte, někdy to ovšem není možné. V situaci, kdy jeden chce postupovat podle tohoto plánu a druhý ne, musí nesouhlasící rodič schovat hlavu pod polštář a ignorovat, co se děje, nebo - pokud je to pro něj příliš obtížné - spát tři až pět nocí někde jinde. Poslouchat dětský pláč není snadné, ale je to dvojnásob obtížné, když jeden z rodičů podkopává úsilí toho druhé a vytváří tak další zbytečné napětí, s nímž je třeba se vyrovnávat.

- Oznamte svým sousedům, co chystáte, aby vám pak nevynadali. Vysvětlete jim, že bdíte se svým miminkem - takže nepláče o samotě - a že byste po několik nocí ocenili jejich trpělivost.

- Zvolte si dobu, která vám bude vyhovovat z hlediska pracovního vytížení, návštěv, dovolených a stěhování. Je důležité, aby vaše miminko spalo ve stejné postýlce nejméně měsíc poté.

- Vaše dítě musí být zdravé (prořezávání zoubků se za nemoc nepovažuje).

- Vy i váš partner musíte být v pořádku a ve chvíli, kdy se rozhodnete naučit své dítě spát, nesmíte zrovna řešit nepřiměřené množství dalších potíží. Miminka reagují na výuku dobře, pokud jejich rodiče zůstávají klidní a věří si - pokud se začnete viditelně stresovat a strachovat, dítě od vás dostane signály stresu a usnutí mu bude trvat mnohem déle.
29. kvě 2009 v 10:20  • Odpověz  • To se mi líbí (1)
já jsem nastudovala tuto knihu - Každé dieta se vie naučit spat - A.Kast Zahn - H.Morgenroth, ale zatím jsou ty scény, takže jsem to zatím odložila
29. kvě 2009 v 11:11  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
iloha: nejdříve jsem ti poslala IP pak jukla jsem :grinning: , prosímtě tu knižku už mám a já podle ní praktikovala spaní cca od 10m., a postupně jsme dospěli k dnešku, ale předtím jsem z pokoje vždy odešla a on usnul sám ale po roce jak se začal v postílce stavět zase naopak řve když odejdu a řve i když jsem v pokoji :angry: ale v dnešní době ho odstavuji a kojím 1 x před spaním, 31 května i to zruším :sweat_smile: tak to zkusím znovu s tím že ho tam nechám samotného a uvidím jestli to bude akceptovat ...
29. kvě 2009 v 11:59  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
mnohokrát jsem přemýšlela kde jsem udělala chybu že negatívně reaguje na postílku a spaní v ní, od narození tam vždy spinkal, cítila jsem se bezradně jako otrok protože jsem kojila a nemohla pochopit jak to tedy udělat aby jsem ho nemusela vzít k sobě do postele v noci ke kojení ... myslím že chyba byla kolem toho půl roku kdy už dítě v noci nepotřebuje pít co 3 hodiny, jsem asi měla ho učit na delší intervaly, nikdo mi neporadil ani neupozornil ... ale zajímavé je že Michal když byl větší tak nikdy, nikdy mi nesápal po prsou že chce pít ani jednou se tak nestalo a teď se mi směje když vidí didku tak se na ni šklebí ...
29. kvě 2009 ve 12:05  • Odpověz  • To se mi líbí
autor
:dizzy_face: :dizzy_face: :dizzy_face: Už v okamihu oplodnenia sú určité veci dané, ktoré my ovplyvniť nemôžeme: nielen pohlavie,
výška, stavba tela a výzor, ale aj predispozície k určitým ochoreniam, potrebám spánku, chuti,
temperamentu, či schopnosti učenia. Samozrejme sa určité predispozície dedia, ktoré vplyvom
prostredia viac či menej ovplyvňujú vývin dieťaťa. Ale to, či zo začiatku bude vaše bábätko veľa
alebo málo plakať, dobre jesť, dlho alebo len minimálne spať, či bude zdravé alebo chorľavé, to
veľmi ovplyvniť nemôžeme. :dizzy_face: :dizzy_face: :dizzy_face:
29. kvě 2009 ve 12:23  • Odpověz  • To se mi líbí
1 2 3 ... 5
Tvůj příspěvek