Výchova cholerického dítěte
Cholerické děti
(z řečtiny cholé=žluč) jsou velmi prudké a vznětlivé. V jejich chování se často objevuje zuřivost, z očí jim „šlehají blesky“ a jejich záchvaty vzteku můžeme přirovnat k výbuchu sopky. Umí si prosadit svou a jsou velmi cílevědomé. Bývají kruté, jen aby prosadily svoji vůli, a teprve pak lépe spolupracují a jsou mírné. Cholerické dítě je energické, dynamické a aktivní, ale jen pokud mu to vyhovuje. Vše závisí jen na jeho vůli, kvůli které se ale umí i ovládat. V hlavě má vlastní „plán“ a ten považuje za jediný správný. Malý cholerik má rád dramatické příběhy a hluboce je prožívá. Potřebu dobrodružství naplňuje odvážnými kousky, ačkoli ví, že se to nesmí. Nepotřebuje většinou dlouho spát a v jídle není vybíravý. Chce vždy jednat samostatně, podle sebe, není radno mu pomáhat, pokud si o to sám neřekne. Předností cholerického temperamentu je rozhodnost, akceschopnost, dynamika a silná vůle. Nebezpečí je však v rychlém rozhodování, které nemusí být vždy dobře promyšlené. Zarputilost, se kterou dítě sytí svoje potřeby, mu nemusí být pokaždé ku prospěchu.
Při výchově cholerického dítěte potřebujeme obrovskou dávku trpělivosti a sebeovládání. Je třeba mu ukázat, že jsme i v době jeho nejzuřivějšího projevu naprosto klidní a mírní. Neměli bychom se na ně v tu chvíli zlobit. S odstupem času (24 hodin) je dobré se k incidentu vrátit a společně ho rozebrat. Ve chvíli, kdy už je dítě klidné, je totiž přístupné domluvám a teprve nyní má smysl o problému hovořit. Dítě potřebuje od dospělého klidné a inteligentní vedení, protože jemu samotnému se nedaří udržet svoje projevy na uzdě.
Tak jako sangvinické dítě potřebuje rytmus a melancholické dítě pochopení, cholerické dítě musíme zaměstnat, aby mohlo uplatnit svoji obrovskou sílu a vůli. Nechme ho fyzicky vyžít a využívejme to, co se právě hodí. Nechme ho přenášet dřevo či kameny, zatloukat hřebíky, kopat motykou, sportovat… Takové dítě potřebuje prostor, kde se může vyběhat, válet po zemi, tedy maximálně se vyřádit. V uzavřené místnosti to s ním bývá k nevydržení. Je dobré, když zjistí, že na něco nestačí a přizná si, že by se k něčemu neodvážilo nebo by něco nedokázalo. Ale dítě na to musí přijít samo! Lásku ke svému okolí často vyjadřuje fyzickými projevy, jako je bouchnutí či plácnutí. Vlastním příkladem musíme tyto projevy usměrňovat. Pozor na ironii a výsměch! Cholerické dítě (a ostatně každé dítě) je na ně velmi citlivé. Když mu poskytneme dostatek láskyplného vedení a opory, odmění se nám oddaností a láskou.
Každé dítě je jiné
U každého dítěte se v chování postupně začínají projevovat jeho rysy temperamentu. Ale u dítěte žádný z těchto typů není stoprocentně „čistý“, různě se prolínají či mísí, jednotlivé vlastnosti se kombinují.
Pro každého vychovatele je dobré vědět, jak dítě reaguje na podněty, jak se staví k učení, jak komunikuje. Pouhým pozorováním snadno zjistíme, zda je dítě zvídavé nebo pasivní, zda aktivně vyhledává společnost či si „vystačí samo“. Některé dítě dává výrazně najevo svoje nálady, jiné je uzavřené, plačtivé a úzkostné či nebojácné. Za dobu své praxe jsem poznala různé typy dětí, ať už ty odhodlané jít si za svým ať to stojí, co to stojí, děti veselé, upovídané a neposedné, tvrdohlavé a vzteklé, když není po jejich, ale také typ „mouchy snězte si mě“. Máme-li dítě úspěšně vychovávat, musíme ho doopravdy dobře znát.
Prolínání temperamentů
Osobnost každého člověka bývá složitější, než je pouhé rozškatulkování do čtyř typů. Ani dítě nemůžeme zařadit k jednomu ze čtyř temperamentů. Sangvinismus je typicky dětský temperament a tak se proplétá všemi ostatními temperamenty (temperament sangvinicko-flegmatický, sangvinicko-cholerický, apod.). Jak bylo výše řečeno, nežijeme ve vzduchoprázdnu a vývoj dítěte je ovlivňován nejbližším okolím, výchovou a životními zkušenostmi.
Pokusme se při výchově rysy dítěte zohlednit, jinak přistupujeme k dítěti, které je spíše pasivní a potřebuje intenzivnější podněty (abychom ho vyprovokovali k aktivitě) a jinak musíme pracovat s dítětem, které je vzrušivé a umí využívat i podněty méně intenzivní. Každý rodič by měl své dítě pozorovat, naučit se ho znát a přijmout ho se všemi jeho dobrými i méně dobrými vlastnostmi.
Často jsem byla svědkem, že se rodiče (v dobré víře!) snaží přizpůsobit potřeby dítěte potřebám svým, leckdy je i nad ty dětské nadřazují. Chtějí se předvést se před svým okolím, naplnit svá očekávání a splnit si svoje sny a dítě prožívá zbytečný stres, je přetížené. Následkem toho je nechuť dítěte ke spolupráci a deziluze rodičů.
Na druhé straně jsou rodiče, kteří svůj vliv na dítě a jeho výchovu podceňují. Neuvědomují si, že jejich podíl na výchově je zásadní a určující. Tyto „případy“ ani zdaleka nesouvisí s ekonomickou úrovní rodiny. Dobrá finanční situace rodiny totiž ještě nemusí být zárukou podnětného a emočně kvalitního zázemí dítěte. Často to bývá právě naopak. Dítě ze sociálně slabších či průměrných poměrů, které nemá veškerý materiální komfort, ale kterému se jeho rodina skutečně věnuje, může být do života lépe „lidsky“ vybaveno.
jo a ještě jedna věc, moje máma to dělala přesně jak jsem psala víše že se dítě nemá zhazovat a pořád kárat, tak mně pořád jen peckovala, všechno co jsem udělala bylo špatně a pro ni nedostatečné, její věta když něco děláš tak to dělej pořádně mně pronásleduje dodnes a vryla se mi hluboko do paměti ... výsledek je ten že okolí mně nechápe proč všechno do čeho se pustím tak přeháním a musí být naprosto dokonalé do puntíku a hlavně v pracovní sféře to nemají rádi, hážou mi klacky pod nohy protože nemůžou rozdejchat že snadno profesně stoupám a jsem víš než oni, doma to musí být všechno tip top, jinak se zamykám a nepouštím žádné návštevy a na manžovi hledám pořád chyby .... a co se týče mého sebevedomí tak jsem na - 100% a třesou se mi kolena i nad banálnimi věcmi protože už dopředu mám strach že to na 101% nezváldnu ... tento vnitřní boj bohužel musím zvládnout sama a je to težké ... takže se bojím abych nebyla stejná ve výchově ... ale co je důležité jsem si toho vědoma tak snád to i zvládnu ... takže maminky své děti chvalte co to půjde jinak jejich sebevědomí nebude žádné a v dospělosti s tím budou mít problémy ... mluvím z vlastní zkušenosti ...
ahoj, musím napsat co se mi dnes stalo ... ráno jsem chtěla vyčistit Michalovi zoubky a jemu se to nelíbilo, tak jsem mu klidným tónem vysvětlila že je jdeme umýt proto aby se mu nekazili a neboleli at otevře pusinku ... on ji sice otevřel ale vzteky řval že mu je myju a dokonce začal mlátit rukama a kopat nohama až mi kopnul do brýlí a málem mi je rozblil a vykopnul k tomu oko 😝 , to mě naštvalo tak, že jsem mu pár flákla po zadečku přes plínu a on normálně vzteky přestal dýchat a zmodral v obličeji ... tak to jsem koukala jak puk co takové malé 16 m. dítě dovede ... pak jsem mu ty zoubky vyčistila, on u toho řval ale už se nevztekal a nechal si je čistit, nakonec se uklidnil a hrál si jako kdyby se nic nestalo ... máte někdo taky takovou zkušenost a jak jste to řešili ???!!! Samozřejmě mi bylo líto že jsem mu dala na zadek ale jeho chování přesáhlo únosnou hranici ... budu ráda když napíšete vaší zkušenost 😉
nikdo nenapsal a proto jsem si našla tento článek ...
Stanislav Trča, 10.9.2009, Rubrika: Výchova
Ve druhé polovině 2. roku dítěte bývají někteří rodiče nešťastni z toho, že se jejich dítě povahově změnilo. Začne uraženě trucovat, natahuje nepřátelsky ručku, jako by chtělo někoho z rodičů uhodit nebo opravdu uhodí. Psychologové výstižně tomuto období dali pojmenování „období dětského vzdoru“.
Příčinou této změny chování bývá skutečnost, že si dítě začíná uvědomovat, že se stalo „svébytnou lidskou bytostí“. Podle toho začíná jednat: Nechce být při hře vyrušováno, nechce si umýt ruce před jídlem, nechce si vzít čisté kalhotky před vycházkou s matkou.
Rodiče bývají nešťastni také z toho, že dítě obrací své vzdorovité chování především proti nim, babičce a dědečkovi.
Je možno konfliktním situacím vznikajícím, z dětského vzdoru, nějak předcházet? Uznávaný odborník, profesor PhDr. Matějček dává tuto radu: „Snažme se vytvářet v rodině klid a pohodu; dětský vzdor totiž častěji vzniká u dětí, kde rodina žije v napětí.“
Nerušme dítě při hře; hra je pro ně tím, čím je pro dospělého člověka zaměstnání. Vyvarujme se nekompromisních požadavků, jako například: „Pojď se najíst!“ Vhodnější je: „Hrej si ještě chvilku a pak přijď k obědu.“
Velikou chybou by bylo za vzdor dítě trestat. Jeho citový život totiž bývá v tomto období maximálně soustředěn na rodiče, především na matku; na její vlídný hlas, její úsměv, její neustálou pomoc.
Naopak plesknutí přes ručičku nebo jakékoli jiné tělesné trestání – to by dítě pociťovalo jako nejkrutější trest. Zbavovalo by ho to pocitu jistoty, bezpečí a klidu.
Nikdy nepoužívejte větu: „Pojď ihned k obědu, nebo tě už nebudu mít ráda.“ Taková neuváženě vyřčená slova by byla pro dítě maximálně krutá; mohla by v jeho duši vytvořit dlouhodobou citovou jizvu.
Budiž vám útěchou, maminko a tatínku, ta skutečnost, že období dětského vzdoru pomine většinou již koncem 2. roku. Ovšem za předpokladu, že budete jednat s dítětem za všech okolností ohleduplně.
eppik.m: je to zajímavé, jen tam nečtu nic o tom, co dělat, pokud ho vyzveš desetkrát a on nejde nebo na hřišti, pokud neposlouchá ( a teď mluvím přímo o tom svém dítěti) a vbíhá neustále pod houpačky, dneska jsme skončili blbě, sejmula ho jedna holčička naznak, jak brouka. ostatní matky sedí na lavičkách, jenom já za ním pořád klušu v závěsu...
binky ahoj, hezké motto 😀
radit nemůžu jelikož mám prvé dítě a teprve tímto obdobím samy procházíme ...
já mám takové pravidlo že pokuď nějaká činnost nebo cokoliv jiného ohrozí zdraví a bezpečnost mého syna tak prostě jsem nekompromisní !!! jinak povolím podle něj ... alespoň se snažím ho pochopit a tento článek mi otevřel oči a snád mě povede tou správnou cestou v synově výchově 😉
a co po té zkušenosti když ho sejmula holčička tou houpačkou dal si říct když se spálil a pochopil proč ho napomínáš ?
eppik.m: jestli si dal číct, zatím nevím, když spadl a začala se mu dělat boule řval na celou čtvrť a zanedlouho jsme šli z hřiště pryč, doma mi o tom ještě vykládal...ale s tím poučením si nejsem jistá, on je, jak říká jeho děda, úporný 😖 jsem ráda, že mám pohyblivé dítě, které nebečí, když je na prolízkách, kope do míče a hraje si s ostatními, ale pak se zabere a nevidí, neslyší okolo, snažím se usměrňovat a ukazovat mu, abych se vyhnula neustálým příkazům, ale je opravdu velmi aktivní...
Stale se vzteka ....
16m. dcera pravdepodobne prochazi obdobim vzdoru. Nejsem si jista, jak na to reagovat, zda ji mam vse do kola vysvetlovat, nebo si ji v danou chvili nevsimat a cekat, az ji to prejde. Existuje nejake jine reseni? Ludmila S., Tabor
Nejlepsi je dve jmenovane metody kombinovat. Ve chvilich nejvetsiho vzteku si ditete nevsimat, pokud to situace vyzaduje a dite alespon castecne vnima, tak vysvetlovat. Je li to jen trochu mozne, dovolte diteti prosadit si svou. Pro zdravy vyvoj sevevedomi si potrebuje zazit pocit, ze i jeho vule je brana v potaz. Vse ale musi byt ohraniceno pevnymi a jasne stanovenymi providly. Nikdy a v zadnem pripade jeji projevy netrestejte, pokud to jde, snazte se jim radeji predchazet. psyholozka Krcmarova B.
Ahoj, narazila jsem na tuhle diskuzi náhodou a přimělo mě to se registrovat, abych se mohla s vámi taky podělit. Jak to vidíte teď s odstupem pár měsíců? Já mám dvouletou holčičku a charakteristika cholerika na ní sedí téměř 100%... Od malinka velmi náročná, neustále jsme jí nosili, hodiny hopsali na míči aby vůbec usnula, dodneška neusne nikde kromě auta jen tak a vyjímečně usne v kočárku. Nestalo se nikdy, že by "vytuhla" u nějaké činnosti nebo třeba pohádky na pc. Teď s nástupem dvouletého vzdoru to začíná být fakt boj. Máte nějaké triky nebo finty, jak na ně? Problém trochu je, že já sama jsem taky napůl cholerik, takže mě to její běsnění dokáže spolehlivě vytočit, stačí, abych byla třeba nevyspalá. A to jsem si kdysi říkala, že rozhodně nebudu jako moje hysterická matka... cha cha...
Opravdu moc hezké téma. Díky za něj.
U nás kovářovic kobyla chodí bosa, protože já z oboru a můj totálně flegmatický manžel máme dcëru, která nám dává zabrat již od narození. Jsou chvíle, kdy jsme odpočatí a říkáme si, máme krásné a chytré dítě. A pak jsou situace, kdy totálně vyčerpaní odpadáme a já beznadějně pláču.
Osobně se domnívám, že povaha dítěte není dána jenom typologií, znameními, ale je to genetická záležitost. Děti tzv. VELKÉ OSOBNOSTI mají toto období první puberty zvláště náročné. A pro nás je to šance, jak se na naše děti dobře vyladit a dobře zvládnout tuhle pubertu, protože přijde ta další a tam může jít i o život.
Strašně se snažím naše dítě respektovat, vycházet mu vstříct, ale dávat dávat hranice, které se těžko udržují. Ale to je to nejdůležitější. Láska, respekt (proč nechceš thle botičky? dobře, tak si vezmi ty druhé, ale tyu ž potom uklidíme, protože by ti v nich mohal být zima - ne, cháýpu že si je chceš vzít,a le je moc zima a měla bys rýmu. vím, že se ti to nelíbí, ale nedá se nic dělat.až se přestaneš vztekat, tak přijd a já ti s nima pomůžu). občas jsou ale chvíle, kdy nevydržím, řvu jako olednice a divím,se, že ještě nepřijela sociálka.
ahoj, jsem moc ráda když jsem taky někdo přispěje 🙂 😉 no mého Míšu nezdolá ani nemoc či horečka nebo únava, od narození je nespavec a veliký bojovník za svá práva, ufffffffffffffffffffffffff 🙂
ahoj holky, máte straší děti než já, takže jste už o trochu dál. Lucinka je příšerná vzteklina od narození, když se jí něco nelíbí, hned se ozve. Nechce se nic učit, protože ona má teď na práci něco jiného a když si jí dovolim rušit, dostanu pořádně vynadáno (v podobě vztekání se). Když nedostane, co chce, tak to to samé. Vyhraje si sama, což je sice skvělé, protože mám čas pro sebe, ale na druhou stranu, aby dělala paci paci ap. o tom se mi může tak akorád zdát. Vydrží si se mnou hrát chvilku a hned si jde po svém prozkoumávat svět. Jediné štěstí je, že je docela spavec, takže aspoň s tímhle problém nemáme.
aleachim: moje malá taky nejraději prozkoumává okolí, nejradši má nějaké zařízení typu počítač, klávesnice, telefon, ovladač apod., paci paci umí, pápá taky, ale na požádání nikdy nic neudělá a učit se novým věcem jako jsou zvířátka, mašinka, předměty v knížce a podobně, nechce, nezajímá. Asi ještě nenastal její čas, takže jí podporuji ve věcech, co jí baví. Nejčastěji vkládáme něco někam či vyndaváme. Vztekání se snažím předcházet, ale u jídla už pomalu hraju pimprlové divadlo, aby jedla. V ostatních věcech musí být po jejím, jinak je taky vzteklá. Ale to je snad normální ...
jindri: já pevně věřím že to normální je, protože mám doma to samé v bledě modrém :D
holky, jenže u nás třeba s tím vkládáním. Dám ji košík s vařečkama, všechny je vyhází a když jí ukazuju, že by je mohla dát zpět, tak se začne vztekat a do toho košíku je prostě nedá. Minulý týden jsme byly na cvičení a děti dávaly kostky do takové roury a naše Lucka je z toho vyndavala. Já už se bojím, jestli není nejak zaostalá ☹
aleachim: já si myslím že je to prostě jen období. Naše Simča nás zase plácá ručičkama do obličeje když jí zvedneme, a prostě jí to neodnaučíš i kdybys jí tu ruku urazila ... a jsem si jistá že to přejde
😅 mne tiež robi pravy opak čo mu kažem,teras sa to už celkom da ale predtym to bolo to iste.nechcel nič opakovat a vždy robil niečo ine,teras už s rukami ukaže čo chceme ale stale nechce rozpravat.aj ked už niečo vie nove veci, proste nevpovie a je vidiet že naschval.podla mna se neboj ono to je len vekom.bud rada že sa ti zahra mne sa nevie.tak že v tedy sme mu dobry aby mal zabavu 😅 .a inak tak tiež ma teras obdobie že nas bucha rukami aj ked nieje po jeho alebo je nahnevany.najlepšie si ich nevšimat a ignorovat ,popripade ist preč ak su moc dotierny.
holky, děkuji moc. Teď jsem mluvila s tchýní a říkala, že manžel, když byl ve věku dcery nechtěl dělat nic. Doktorka je poslala na vyšetření, že je nejspíš retardovaný. Na klinice se jí prej vysmáli, že je úplně v pohodě, jen je trochu svéhlavé dítě a časem se to srovná. Taky byl nedonošený. No, a teď je úplně v pohodě.
ahoj holky, jsem ráda že jste obnovili toto téma 😉 no můj syn momentálně k tomu přidal ještě korunu navrch a to tak že když mu něco řeknu aby to udělal tak schválně udělá pravý opak nebo neposlechne a ještě si k tomu přidá to jeho "TSSS" kde tohle slišel nevíííím 😀 😝
eppik, u nás je to podobné. Mám pocit, že "ne, ne!" považuje za výzvu, zazubí se a jde na to. Nejhorší je, že je hrozně roztomilá a já se nedokážu ani zlobit, tak jí jen vezmu a odnesu. Chtěla bych dítě, které bude poslouchat!
aleachim: víš co, nesrovnávej s ostatními dětmi. Věřím, že Lucinka je bystrá dost a holt je to svéhlavička, jak jsi napsala. Mě by nenapadlo, že je malá zaostalá, chápe velmi rychle a je bystrá dost, jen jí takové ty věci, co dělají ostatní dětičky nebaví a nechce je dělat.
Když jí řeknu ne, hned jí naskočí šibalský výraz v očí a tuplem to dělá, víc a víc a chechtá se u toho. Nejúčinnější asi je dělat, že mi to nevadí, nedávám najevo emoce a odnesu jí pryč.
smajlik: my bojujeme s přebalováním, nechce mi za žádnou cenu ležet na zádech. Po přebalení a obléknutí jsem zralá na koupel, jak se opotím 😀
jindri, máš pravdu, tisíckrát si říkám NESROVNÁVEJ a pak vidím stejně staré dítko a srovnávám. Vím, že Lucka je v pořádku a že je to jen potvora, něco jako tvá dcera a ještě se k tomu hrozně předvádí. Jako např. prská jídlo, když se udržím a nereaguji, jí pěkně dál, když se zasměju, tak do ní nic nedostanu, protože jí tím vyložneně nabudím. Jediné co mě ospravedlňuje je, že na ní nijak netlačím. Postěžuji si tady na MK a jí beru taková jaká je, prostě malá potvůrka.
ahojte prosim poradte mi mam 8 mesačneho synčeka.Mam s nim taky problem strašne vela mi plače nemože ostat sam v izbe lebo sa strašne rozplače,bije sa do hlavičky,bud len ručičkou alebo aj hrkalkou,mne sa to velmi nepači,boli sme už aj u lekarky a ta nam dala nejake kvapky na upokojenie,ale nezaberaju nam,už sme skusili aj metodu čitania rozpravok spievania pesničiek hladkanie hlavičky pri zaspavani a nič nepomaha,už mi nechce ani pomali spat v noci stale sa z ničoho nič preberie s plačom.DAKUJEM za radu
lusypink myslim ze tvoj maly moze mat obdobie tzv. uzkosti osemmesacnych a vtedy casto deti placu a chcu len maminku, nemysim si ze kvapky to vyriesia, proste len trpezlivo vydrzat a skus teraz ho nenechavat sameho v izbe, aj my sme mali obdobie kedy som nemohla ani na zachod aby nereval a co sa tyka udierania hlavicky mali sme obdobie kdy si buchal v postielke ale preslo to, stale mu rucicku chyt ked to bude robit. Uvidis po case, keby sa to zhorsovalo porad sa s lekarkou ale neviem ci to je spravny pristud dat kvapky, bud je to len urcite obdobie a keby nie tak ho mysi poriadne vysetrit. Skor si myslim ze je to ta uzkost a je nervozny, bude lepsie uvidis. 😉
Aleachim: s tím jídlem - já nevydržela a začala se smát 🤐 takže pak to dělala stále a stále, jak píšeš, já se pak šla komplet převléknout. Ono to nereagování pomáhá na víc věcí. Když Mařenka vidí, že mi něco vadí, např. nemá lézt psovi do pelechu, leze tam tuplem, bere to jako hru. Když nereaguji, vleze tam jednou, dvakrát, ale pak jí to neba a jde si po svých, tedy leze si po svých 😀
lusy: nevím, poradila bych ti, nelámat to přes koleno a vzít si ho k sobě do ložnice. Zkus se vcítit do jeho pocitů, ty jsi jeho všechno, chce být s tebou, protože s tebou se cítí v bezpečí a ty ho necháváš samotného. Nechápe to, není v jeho možnostech to ani pochopit. Hm?
jindri, to je přesné. Já jí řeknu ne, ne, ona se otočí, zasměje a jde to udělat. Prostě potvůrka.
já pořád říkám manželovi, když už s Míšou nemůže 😀 😝 nech ho, nevšímej si ho, nebude to dělat když nemá diváky .... je vidět že já jsem s malým pořád tak vím jak na něj a poslechne mně, manžel ho absolutně nezvládá a Michal ho vůbec neposlouchá a normálně si z něj dělá srandu ... on mu totiž ještě nikdy nenaplácal zadek, jen po něm řve když je už z nervama v koncích ... no uvidíme jak to bude dál 😅
Ahojky,
tak poslední řádky přesně popisujé mé dítě 😀 Zakážeme a on na just pokračuje a ještě se nám směje do "ksichtu" 😀 Takže já pořád vymýšlím, jak na něj oklikou, ale už jsem toho dost unavená a chtěla bych, aby to šlo bez toho vysvětlování.
Smajlik, zajímalo by mě, jestli ještě tvoje dcera pokračuje v tom plácání do obličeje. Will mi tohle dělá už asi měsíc a vůbec nevím, kde to sebral, nepomáhá nic. A dělá to jen mě a už několikrát jsem kvůli tomu brečela. Předevčírem mi dal regulérní facku, až mě z toho bolelo nad okem ještě druhý den. A není to ve fázi vzteku. Jen ho vezmu do náruče a jeho najednou napadne, jaká by byla legrace mě plácnout a už jede. Předevčírem mi už ujela ruka a dala jsem mu pohlavek. Ale nepomohlo a pokračuje v tom dál. Ale dělá to jen občas, takže třeba z celýho dne, kdy ho mám několikrát na rukách, to udělá jen jednou, dvakrát. Co s tím???? ☹
Vysvětlování, okliky a vymýšlení nových fíglů jak na své dítě, v tom začínám být už přeborník. Nejhorší je, že když konečně najdu nějaký způsob jak eliminovat jeho zlobení, tak většinou to funguje tak 3 neděle a pak už je to stará věc, kterou náš mladej prokoukne a já jsem opět na nule a já musím vymýšlet další lesti jak na něj.
Když Vás tu tak čtu, tak všechno jsem si prošli a každý mě utěšoval, že období vzdoru většinou po druhém roku ustává. No nevím, my máme období vzdoru snad od malička a čím je kluk starší tím víc se propracovává k dokonalosti.
Verbalinka tohle náš Vojta dělá také, jediné co zabírá, aby se nad sebou zamyslel je, že dramaticky zařvu jak mě to bolí a pak se ho ptám proč mě bouchnul, a jestli maminka zlobila a snažím se mu vysvětlit, že tohle dělají jen zlobivé děti. Většinou to skončí tak, že náš mladej hystericky řve, jako kdyby on byl ten co dostal přes tu pusu!
Jinak my máme doma teď super specialitku se kterou si prostě nevím rady.Došli mi nápady! Např. jdeme na písek, na který se strašně teší, jdeme se oblékat, a najednou že se mu nechce, tak řeknu fajn, tak zůstaneme doma a on hysterák že chce na písek, já na něho, že na písek půjdeme, ale že se nejdřív musí obléknout a on hned, že nikam nejde a jde si hrát do pokojíčku. Já odcházím, do obýváku a najednou hysterák, že on chce na ten písek. 🙄 😠 tohle je u nás se vším, s jídlem, se spaním, s hraním atd. atd.
Už Vážně nevím jak na něj!
ahoj holky, tak u nás to samé v bledě modrém 😀 😝 , jak píšete ...
co se týče toho boje a vzteku, je to víš popsané a doporučuje se dítě obejmout a nechat ho jakoby vybouřit svým způsobem, každé reaguje jinak, takže vytvořit mu podmínky aby si neublížilo a když se sklidní snažit se mu vysvětlit vážnost situace a hlavně že ho máme rádi ... já to zatím nezkoušela, většinou se se sklidní sám ale čím je starší tím více si chce prosadit svou a má hodně silnou vůli (po mně) děti se učí pozorováním od rodičů takže před nima by jme se měli ovládat, jinak budou to samé co my 😕 😅 přes kopírak ...
když se srovnám v chování s mojím tátou tak bych řekla že asi máme hodně podobné povahy, neli stejné ...
a je to geneticky dané protože táta od svých 19 let byl věčně pryč na montážích takže jeho chování jsem nemohla odkoukat .... a navíc jsme stejného znamení takže bohužel genetika se nedá ovlivnit ale určo chování se dá držet na uzdě správnym individuálním přístupem ...
a jěště když to zhrnu tak spíše táta mně pochopí než moje vlastní máme která má ke mně blíž, spoustů věcí nechápe a nerozumí mi a jede si podle svého já se cítím nepochopená a tím pádem máme od sebe odstup, tak toho se chci u svých dětí vyvarovat, protože je chci milovat také jaké jsou a hlavně pokuď budou mít jistotu že je navíc chápu budou mě také akceptovat takovou jaká jsem ... uf jsem se trošku nechala unést 😔