• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Nejsem si jistá, zda-li chci být teď matka

15. srpna 2014 
Zdravím maminky. Chci se zeptat, jestli se někomu z vás stalo u prvního těhotenství (chci podotknout, že neplanovaného) nejistotu, strach apod. Je mi s přítelem krásně, po pěti letech máme stále romantickej a funkční zdravý vztah. 3. 8. se budeme brát. Nemáme vlastní bydlení, bydlíme v 1+1 a přítel jezdí v týdnu do ostravy pracovat a na víkendy jezdí domů. Když má pracovní víkend jedu já za ním. V úterý jdu na ultrazvuk a krev ke gynekologovi. Já jsem v náladama na štíru. Chvilku se těším a koukám na oblečky a postýlky a pak se zamyslím a zas je mi na nic, že to nezvladneme, že nejsme připravení. Ani nevím jak moc to změní naše životy. Nechci soudit, já se tak prostě cítím a chci poradit, jestli jste měla některá z maminek takové pochybnosti a jak to dopadlo.
15. čer 2013 ve 22:42  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Já jsem na tom byla tak nějak stejně. Ale tu nejistotu a to, jestli to zvládnu nebo ne jsem prožívala až do konce těhotenství. Když jsem byla nakoupovat potřeby pro prcka, tak jsem měla všechno pod palcem a cítila se dobře, ale doma jsem se zamýšlela nad tím co a jak bude a jestli na tuhle roli v životě mám. Jenže, jak na mě malej poprvé mrknul, už není nic, co bych nemohla zvládnout :sunglasses:
15. čer 2013 ve 22:46  • Odpověz  •  To se mi líbí (8)
autor
děkuji za tvou zkušenost :slight_smile: :wink:
15. čer 2013 ve 22:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lenjii Ahoj , tvoje reakce je uplně normální,nebo si alespon myslím...já to totiž měla taky...a u všech těhoteství...u prvního to byly vymodlené děti a přesto , že s e to pak povedlo,měla jsem obavy,jestli jsme se neunáhlili,jestli to zvládnem - dvojčata. Vlastně,až do porodu. Pak po dvou letech bác a další těhu...a já pořád v nejistotách,jestli to zvládneme,(bydleli jsme v té době v pokoji 4 x4 m u manželových rodičů se dvěma dětmi) , zda se stihnem přestěhovat,než se mimi narodí,jestli to je dobře,mít v dnešní době 3 děti a další a další pochybnosti. A po dalších dvou letech je tu opět další těhu a pochybnosti jsou největší ...najednou si říkám,že jsem blázen, že to nemůžu zvládnout,že to je všechno špatně....takže! Tvoje pocity josu normální..podle mého..to jsou ty hormony ( předpokládám ,že jsi v 1. trimestru) a v tomhle období má asi každá mamk někdy pocit, že to nezvládne...Držím Ti palce, az jsou brzo chmury pryč, vy si užijete svatbu a budete se těšit na mimi. Hodně štěstí :wink:
15. čer 2013 ve 23:08  • Odpověz  •  To se mi líbí (2)
autor
Juu to je krásný příběh, tak asi nejsu divná a pochybnosti jsou na místě To bydlení taky nevím jak vyřešíme. Musíme zatím zůstat v podnálmu 1+1 a žádat o ten státní a modlit se aby ás nezamítli. Bude to boj, ale i v jednopokojáču se dá pár let přežít. A ano, dle všeho jsem v 6tém týdnu, ale to zatím tipuju podle poslední MS, pro ten ofiko výsledek si jdu v úterý až. Sem nějaká napjatá a špatně aji spíme s přítelem :frowning2:
15. čer 2013 ve 23:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lenjii Píšeš, že prcek byl neplánovaný... my miminko plánovali, chtěli a když jsem zjistila, že jsem těhotná, najednou jsem měla pocit, že to ještě nechci, že není postavený domeček, že se nechci o manžela dělit a hlavně, že já přeci nemůžu být máma... že na to prostě nemám, nevím "jak se to dělá"... A taky jsem si nadávala, jaká k-áva sobecká jsem, že si tady prcka přeju a když "přijde", tak bych ho nejradši neměla. Nuže, malá je úžasná, domeček se staví, o manžela se podělím ráda a máma jsem, neříkám, že skvělá, ale ono to tak prostě nějak najednou zapadne na svoje místo a všechno je tak, jak má být... A drobné nedostatky se odstraní praxí:slight_smile: Takže ti přeju, aby ses časem vnitřně srovnala... U mě to bylo koncem prvního trimestru- řekla jsem si, že když se s tím dalo něco dělat, tak jsem neudělala (myslím interrupci), takže to tak prostě má být a byl to prostě jen strach z neznáma. Zvládneš to, ty i budoucí manžel:slight_smile:
15. čer 2013 ve 23:33  • Odpověz  •  To se mi líbí (5)
autor
Děkuji za příspěvek :slight_smile:
16. čer 2013 v 00:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lenjii Ahoj, taky si myslím, že je to normální reakce.:slight_smile: U nás bylo mimi plánované, ale když jsem viděla na testu dvě čárky, tak ze mě vypadlo jen "ty vole" a šok:slight_smile: Prostě to bylo najednou skutečné a v hlavě se mi začalo honit tisíc věcí.. Jsme na to opravdu připraveni? Jsem na to připravená já? Zvládnu se vůbec start o miminko? A jak se vejdeme do tohodle minibytečku 1+1, jak do toho zvládneme stavět a co peníze, když nebudu chodit do práce..? Atd.. Samozřejmě tyhle otázky jsme tisíckrát předtím probírali, takže když bychom si mysleli že to nezvládneme, tak mimi neplánujeme. Ale to nemění nic na tom, že Tě prostě takovýhle stav může přepadnout:slight_smile: A ještě několikrát, jak píšou holky během 1. trimestru se velké obavy objevily, ale já to brala tak, že jsou to prostě hormony:slight_smile:
Nám teda ještě chybí do termínu porodu pár dní, takže mimi ještě nemáme na světě, ale hrozně se těšíme a obavy jsou téměř pryč..:slight_smile: I když některých se už asi nikdy nezbavíš..:slight_smile: Strach o své dítě podle mě začíná právě tím, když zjistíš, že jsi těhotná..
16. čer 2013 v 07:28  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Měla jsem to stejně, i když byly obě děti plánované. :slight_smile: Myslím si, že je to úplně normální, je to strašně nová etapa života a zodpovědnost, člověk chce dát dětemjen to dobré.
Když jsem poprvé našla na testu //, tak jsem na to nevěřícně zírala a říkala jsem si: no sakra, tak tohle nene, já přece vůbec nevím, jestli už chci mít dítě... ale přitom jsme už rodinu chtěli. Prostě pochybnosti přišly tak jako tak. I v těhotenství se u mne střídaly nálady, chvilku pohoda, chvilku jsem se ptala, jestli zvládnu být dítěti dobrou matkou.
U druhého už jsem to brala s větším nadhledem, ale taky jsem si říkala, že já, takový pívo, přece nejsem vůbec psychicky připravená mít dvě děti. :sweat_smile:
Já myslím, že to určitě zvládnete, budeš parádní maminka! :dizzy_face:
16. čer 2013 v 08:00  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
autor
Děkuji Děkuji. Ještě mám další problém. Spánek. Chodim ted na noční smeny. Už pár týdnů. Su ráda kdyz se o víkendu muzu vyspat v noci, ale tento víkend sem nic nenaspala. Asi si zvyknu na ten nový pocit, ale je to hruza. Večer do prace a ja nevyspana :frowning2:
16. čer 2013 v 11:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lenjii Až budeš mít mimi, budeš nevyspalá o dost víc :wink:
16. čer 2013 v 11:33  •  1 dítě  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
autor
To joo, to je jasný, to bude hrůza. Ale teď chodím ještě do práce, ze které me teda asi vyhodí když jim oznámím těhotenství. Budu to muset pořešit neschopenkou nebo něčím,.. ale do února je ještě tolik času. :rolling_eyes:
16. čer 2013 v 11:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lenjii Proti výpovědi ze strany zaměstnavatele jsi chráněna obecným zákazem výpověd-pokud tedy své těhotehotenství oznámíš. Zároveň jako těhotná máš jistá omezení a "úlevy" které musí zaměstnavatel dodržovat např. nemůže ti nařídit presčasy, pokud pracuješ v noci a požádáš o přeložení na denní, musí ti zaměstnavatel vyhovět (pokud u něho tato práce existuje). Osobně bych s oznámením zaměstnavateli počkala až po ukončení 1. trimestru. Pokud se necítíš, nebo pokud není jiná možnost než pracovat v noci, řekni to svému lékaři a myslím si, že rozumný lékař neschopenku napíše. Jinak co se týče pocitů, tak jsou pochopitelné - hormony dělají své a tím pádem se mění i nálady. Držím palce a preji hodně štěstí. :wink:
16. čer 2013 ve 12:17  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
autor
Já bych počkala, jenže na pozici kde momentálně pracuji - pracuji s lihem a lepidlem, což si myslím, že není moc vhodné... Pokud mi ale smlouva bude končit, jsem nahraná tedy, protože smlouva mi končí k poslednímu říjnu. To asi jinak než neschopenkou vyřešit nemůžu. Moc děkuji :slight_smile: :wink:
16. čer 2013 ve 12:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
Na to být rodičem se člověk jinak, než tím, že se jím stane, nepřipraví. Žádná jiná vhodnější doba než ta, kdy žena zjistí, že je těhotná s milovaným a milujícím muže pro to není. Ve 30 nebude připravenější než 29...

Já jsem poprvé také otěhotněla neplánovaně a po pár dnech jsem zjistila, jak jsem vlastně ráda, že jsem otěhotněla dříve, než se z toho stalo nesplnitelné přání, na jehož vyplnění bych toužebně očekávala. Prostě jsem ráda, že nemusím zažívat "vymodlené těhotenství", že máme takové štěstí, že nám to příroda umožnila sama bez komplikací...

První miminko ale bohužel umřelo a přestože nebylo plánované, ztráta to byla bolestná.
Teď jsem těhotná po volném průběhu, opět žádném plánování, podruhé, s krapet obavou, ale opět ráda.

Než se prtě narodí, máme ještě dost času spoustu věcí v domácnosti pořešit, aby nám to vyhovovalo i s ním.
16. čer 2013 ve 14:23  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
@lenjii Ahoj my jsme se o první miminko snažili přes rok, ale když jsem našla // tak jsem měla stejné stavy jako ty, do toho mi bylo špatně a říkala jsem si že to prostě nedám, ale postupem času mi bylo lépe a spíš než obavy jsem se na prcka těšila. Do 9měsíců prcka jsme žili v 1pokoji kde máme i kuchyň. Pak nám babička přenechala pokoj po dědovi. Takže teď máme 2místnosti. Chtěla jsem děti brzy po sobě, ale když jsem otěhotněla podruhé opět se dostavili obavy, výčitky a trvá to do teď. Říkám si jestli to není vůči malému nefér že mě nebude mít dlouho jen pro sebe. Pak mám zase výčitky vůči prckovi v bříšku že nemám tolik času na to se sousstředit na pohyby na hlazení bříška. Myslím že tvé obavy jsou normální a věřím že přejdou brzy a budeš se jen těšit....
16. čer 2013 v 15:00  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Jako ostatní - i když jsme chtěli, ty první týdny jsem moc radost neměla a ještě pár dní před porodem jsem si říkala, kruci, to jsem si teda zavařila :grinning: Děsilo mě, že už si nebudu moct dělat co budu chtít, lenošit o víkendu, vyrazit na pivíčko když někdo zavolá..... A už ji mám doma tři měsíce a vůbec nepřemýšlím, jaké by to bylo kdybych ji neměla. Samozřejmě mi chybí spousta věcí, takhle malá miminka tě prostě na pár měsíců připoutají k domovu, ale užívám si toho jak je maličká a těším se až povyroste a budeme moct zase něco podnikat. Nejvíc mi asi chybí taková ta intimita, jakou jsme s manželem měli, když jsme byli samy, hodně jsme se mazlili, povídali si do rána v posteli, popíjeli u filmu.... Teď se všechno točí jen kolem malé a když usne, tak jsme úplně vyšťavení cokoli dělat, nebo říkat :slight_smile: Ale taky věřím, že je to jen otázka času a až to nebude jen řvoucí larvička, bude to zase veselejší a třeba budem moct s mužem někdy vyrazit jako za svobodna :slight_smile:

Jo a bydlíme taky v pronájmu a předpokládám, že ještě hodně dlouho budeme. A věřím, že mimísovi to je úplně fuk :slight_smile:
16. čer 2013 v 17:10  • Odpověz  •  To se mi líbí (3)
autor
@lrg juu to je hezký, moc děkuju. To jsem ráda že i s tím chlapem to nemám sama. Bude mi to všechno s ním chybět a už se těším až mimčo povyroste a bude to snad i lepší :slight_smile:
19. čer 2013 ve 20:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lenjii hlavní je si asi uvědomit, že to všechny jsou různé fáze a nehroutit se z toho. Ty první týdny jsou prostě náročný a sama jsem tu v bouři hormonů zakládala diskuzi, že už asi manžela nemiluju, že je to všechno jiné, divné atd :grinning: Už jsou to tři měsíce a je to super, je s ní pořád větší sranda, netrápí jí prdíky a vím, že nás to nejlepší ještě čeká. A hlavně si pak všech těch hezkých chvilek s chlapem víc vážíš a užíváš si je. Za měsíc se chystáme poprvé sami na večeři, oslavit první výročí svatby a já se na to těším jak malá. Kdybychom byli bezdětní, těžko by mě nějaká večeře vzrušovala :grinning:
20. čer 2013 ve 12:51  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Ahoj maminky, prožím teď to samé co @lenjii. Mimíska jsme plánovali, pár měsíců se nedařilo a pak když jsem si dala pohov od počítání ovulky atd., že třeba ještě rok počkáme, měla jsem // čárky. Jsem teď 6tt. a mám pocit že je to hrozně brzo, že jsme měli opravdu ještě počkat a užít si sebe. s přítelem se vidíme jen o víkendech, pracuje daleko od domova. Absolutně si nedokážu představit, jak to doma zvládnu. Mám strach aby se nezměnil vztah mezi mnou a partnerem- teď je to naprosto úžasný. Netuším jak se s tím poperu :frowning2: Připadám si jak největší sobec, chvilkama si říkám , že se to nemělo stát :frowning2:
8. led 2014 ve 14:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky maminy, po pul roce snažení se mi na teh.testu objevili dvě čarky,bude mi 38 let a čekam 4 dítě,ja mam
dva kluky a dcerku,klukum letos bude 18,13 a male 6 let,pritel ma holčinu bude ji zitra 5 let.Mam smíšené pocity,
ktere se stridaji jak z radosti tak ze smutku, jednou jsem stastna že se to konečně povedlo a na druhou stranu mam
obavy ztoho ze me budou lidi, znami co me znaji,a take deti odsuzovat ze cekam 4 dite,ze v dnesni dobe je to az pres prilis.nevim si rady,hormony se asi zblaznily a pocit viny si neodpustim,nejsem ten typ cloveka ze bych to dite dala
pryc.ke vsemu jsem veskere vecicky na mimi,jak kocarek i matraci do postylky dala pryc pac sem si kdysi myslela a byla
rozhodnuta ze uz dite nechci,ale nejak po case kdy loni po 5 letech sundali Danu (telisko) tak sem zatouzila po miminku.
na jednu stranu se citim i necitim jit do toho,sama nevim co se semnou deje,sama sebe nechapu,a kdyz sem to rekla priteli tak mi rekl jen tak- Tak to dej pryc ,no to brzo a vubec ho nechapu ze toto az kdyz je to ve mne mohl jen tak vyrknout
to zabolelo kdyz uz je pozde,misto toho aby me podržel,nevim si rady a je toho na me moc a jsem ztoho smutna,mam dcerku,s byvalým pritelem ktery me nechal v tehu,a ja si ji vychovala sama,ale je bez otce pac ona ho vubec nezna
a ani o ni zajem zadny nema,nic ji nekupuje ani zadna starost,kluci sou od byvaleho exmanž.to je v poho,ale co mam delat ted sama nevim,je toho na me moc a vse se na me sype,nekdy mam takove myslenky ze se to nemelo stat a byla by o starost min,prosim poradte,děkuji!
22. led 2014 v 09:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
JEŠTĚ DODATEK K PŘEDEŠLEMU PŘÍSPĚVKU NAHOŘE: Jinak sem s přitelem pořad a kluci chodi na vikendy k tatkovi a starsi uz tam cele tydny prespava a casem se k nemu i odstehuje tak to takova zatez neni,ale snad se pritel umoudři a zmeni nazor,jsem ve 4-5 tydnu tehotenstvi ,ale u doktora jeste nebyla,mate nejaký názor na to?byla bych rada :slight_smile:
22. led 2014 v 09:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
@petrryss ahoj, jsem taky mamča, co měla prcka později, v 39. Dej tomu čas. POčkej nějaký týde. Moc tomu tedy nerozumím, když jste se snažili, tak s vědomím, že se zadaří, nebo ne? Bylo by to vážně krátkozraké, uvažovat o přerušení, to mimčo ti vlije novou energii, budeš se z toho těšit, ale ted s tebou hrají hru hormony, určitě. Velký se osamostatní, bude to dobrý, uvidíš. Držím palce, piš, i to někdy stačí, uspořádat si myšlenky na papír (do noťasu:slight_smile:)) ).
22. led 2014 v 09:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
@berenika39
já vím že to vše dělají hormony,se i tak citim a vnimam sebe,to same sem mela i u holčiny kterou sem pred skoro pred 6 lety porodila.taky takove hormony jednou ano pak ne a stejne se tesila na ni a pak vnimala jak kope ve mne,to byl nejkrasnejsi pocit jako kazde maminy.ted je krasna a hodna a jsem rada ze ji mam,nikdy bych to nedovolila udelat ze bych si to nechala vzit,je to nejcenejsi co mam a za to sem vdecna :slight_smile: ,jenn clovek potrebuje povzbuzeni kdyz to pritel neumi davat najevo :wink:
22. led 2014 v 11:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky tak je to fajn,na mimi se tesi a pry bude dobrej tata.
Takze je to fajn,hormony jak se zblazni tak to rozum nebere a
sama sebe pak nechapu,ze mu to nejak nerozumne sdelila. :wink:
22. led 2014 ve 14:47  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Zdravím, hledala jsem na internetu stránku, kde by na tom byl stejně jako já a povedlo se :slight_smile: My jsme teď začali plánovat s přítelem miminko, ale zřejmě tím, jak jsme měli danou "hranici" odkdy to začneme zkoušet (až doberu prášky a další si brát nebudu) tak mě to spíš začalo trochu děsit :slight_smile: Myslím tím, že kdyby se to stalo neplánovaně tak se to prostě stane a nejde to vrátit ale takhle do toho jdeme vědomě...
Když nepočítám obavy z toho jak vůbec zvládnu těhotenství a porod, já která jsem na bolest fakt hrozná, tak mě spíš děsí to, jestli se o dítě zvládneme dobře postarat. Hloupá otázka ale jak se to dělá aby z dítěte vyrostl slušný a inteligentní člověk? Když kolem sebe občas vidím ty rozeřvané a nevychované děti a flegmatické rodiče tak si říkám, budeme ho umět vychovávat jinak a lépe? Co když mu dáme všechnu naši lásku a péči a ono nám třeba v pubertě řekne že nás nenávidí? Přítel se mi směje, že vůbec nemyslím na to hezké co nás bude čekat ale jen na to špatné :grinning: jsem prostě asi pesimista. Miminko chci, ale nejsem si prostě jistá jestli jsme na to připravení. Neumim si ani představit jak moc nám to změní životy. Nepíšu sem vlastně ani žádný dotaz nebo prosbu o radu asi jsem to jen potřebovala někam napsat protože přítel to vidí všechno v růžových barvách a zřejmě z ničeho obavy nemá :slight_smile: Takže děkuji že jsem se mohla vypsat :slight_smile:
15. srp 2014 ve 22:15  •  snaží se  • Odpověz  •  To se mi líbí
@veronika_aki Ahojky, neporadím, ale podpořím tě, mám podobné myšlenky :slight_smile: Bojím se toho, jak to budu všechno sama zvládat, co když bude miminko nespavec a bude často plakat a já to s ním nebudu umět.. Ale nejvíc mě tíží to, jestli ho budu umět zabezpečit a hlavně jestli si s ním budu umět vypěstovat pěkný vztah tak, aby mi v pubertě všechno nevrátilo.. Myslím, že tyhle myšlenky má občas každá z nás, hlavu vzhůru :wink:
15. srp 2014 ve 22:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek