Duše. Je v těle nenarozeného dítěte nebo po porodu?

myslím,že tělo a duše je v jednotě,tak jako jing - jang,tak si myslím,že hnd od počátku 😉

No, podle toho co vím, tak třeba u Katolické Církve neexistuje žádné učení, které by určovalo, kdy se plod stává zosobněním, tedy, kdy se stává lidskou bytostí mající duši. V "Deklaraci o uskutečněné aborci" z roku 1974 Vatikán podotýká, že neexistuje konečné katolické stanovisko ohledně toho, kdy se duše spojuje s rozvíjejícím se embryem či plodem: "V této otázce neexistuje jednomyslná tradice a proto autoři představují různé názory." V rané Církvi si teologové mysleli, že se duše objevuje čtyřicátý den u chlapců a osmdesátý den u dívek....

Takže to trochu mých katolických znalostí he, he...

Jako ateista si myslím, že duše jako taková neexistuje, to co se za duši považuje je prostě jen jeden z mnoha funkcí a projevů těla (mozku). A pokud přece jen existuje, tak si myslím, že podle mě může existovat a fungovat pouze a jedině ve spojení s hmotou (tělem) - a samozřejmě naopak, jinak je její existence nemožná. Tedy, pokud něco takového existuje, je to úzce spojeno s daným tělem - pokud zemře tělo, zemře i duše.

No ja si myslim v podstate to stejne, jenze nevim nic o tom, jak se na to diva treba cirkev. Jsou i ruzne nazory, treba u priznivcu interupci, ze stejne ten potracejici plod nema dusi ...... ☹

Oprava:Ja jsem reagovala na liviky, s ni souhlasim, tvuj prispevek prisel mezi tim, co jsem odepisovala ji.

No, jak jsem psal, jsem ateista, přesto mi interupce nejsou moc příjemné, ale nejsem proti potratům (asi nápor na mozek, ale já to zvládám he, he). Myslím si, že už od samého počátku lidské existence, tedy od okamžiku zrození, je v embryu, plodu nebo jak to chcete nazvat, již všechno obsaženo, během jeho vývoje už nic nepřibývá, jen se rozvíjí funkce a schopnosti dané a obsažené v těle od samého počátku. A jelikož tedy v duši nevěřím, argument uvedený dgm, že potracející plod nemá duši mi přijde naprosto neobsažný.... Teda v tom smyslu, že je to v pohodě, protože JEŠTĚ nemá ten plod duši, on ji podle mě nemá nikdy....

To, co se považuje za duši, je podle mě jen různý rozvoj mozkové kapacity u jednotlivých jedinců - vliv výchovy, okolí, existenčních podmínek, blahobytu/bídy, přístupu k informacím, schopnosti tyto informace analyzovat a používat - a to je u každého z nás jiné.

Podle mých načtených informací, je např. u katolické církve duše vše a tělo nic (což je samozřejmě velice zjednodušeno).

eraserhead: tak ten nazor, ze duse je jenom ruzny rozvoj mozkove kapacity, tak ten taky od nekoho znam, ale ja mam nazor ten, ze duse je proste nepopsatellne "neco" nejake vnimani, co patri k plodu uplne od zacatku, lepe receno uz hned kradce po oplozeni. Jenom ten, kdo schvaluje interupce, tak rika, ze tam duse vubec nikdy nebude, nebo ze tam v te dobe jeste neni... Tak jak je to podle vas? Treba i jak je to podle vas bez ohledu na interupci?

kratce

"Za vědomí a osobnost člověka se považuje interakce jeho neuronových spojů v mozku, množství a kvalita těchto spojů, které jsou získávány dědičně a dále vytvářeny zkušenostmi a učením. Nemocí a poškozením centrální nervové soustavy či až smrtí jedince úroveň jeho vědomí klesá až navždy zaniká.
Popírání existence duše vychází mimo jiné z předpokladu, že mozek se svými vrozenými a získanými neuronovými spoji je sám lokalitou a pramenem všech neobyčejných projevů živých tvorů. Nehmotná a věčná substance by nemohla vzniknout v procesu dělení hmotných embryonálních buněk v těle matky nebo ve zkumavce (dala by se pak uskutečnit její velkovýroba v laboratoři).
Tradiční psychologie pohlíží na duši jako na součást ducha a popisuje ji jako synonymum všech pocitů a změn pocitů. Duše má vyjadřovat osobitost či osobnost člověka."

Tak, to bylo něco z encyklopedie 😉
Jinak já osobně zastávám názor, že "duše" je opravdu součást dění v mozku - z toho plyne naše chování, pocity, emoce, životní postoje apod. Jsem ateista a interrupce přímo neschvaluji, ale v určitých konkrétních případech nejsem zásadně proti nim. Zastávám názor, že je to věc matky. A pokud ona má pocit, že dítě nechce, musí pak nést ty nepříjemné následky interrupce, které jí připraví její vlastní svědomí. Myslím, že "duše" (pokud ji chápu tak, jak jsem napsala) je součást každého živého organismu už od okamžiku jeho početí. A pokud někdo omlouvá třeba zbytečnou interrupci tím, že "stejně ještě nemělo duši", tak je to jen pokus o obhajobu svého jednání před vlastním svědomím 😕
Uff...ale tahle miniúvaha mi dala zabrat 😉

Jinak jestli je to moc nesrozumitelné, tak v podstatě souhlasím s názory eraserheada 😅

Hm, dekuji za nazor, pocitam s tim, ze zde budou nazory dvou stran, ze duse je nebo neni. Me slo o to, jestlize nekdo uznava, ze duse je, tak kdy je ten rozhodujici okamzik, kdy do tela vejde? Nechtela jsem, aby to smerovalo, jestli interupce ano nebo ne, v tom mam jasno. Ale libi se mi tvuj nazor na ni.

Libi se mi tvuj nazor na ni v tom smyslu, ze ja ji neschvaluji, ale libi se mi u tebe, ze pises, ze se bude muset vyrovnat se svym svedomim, ty chvilky urcite nastanou. To taky kazdy neprizna. Ale jak jsem psala, nemela by to byt diskuze o interupci.
🙂 Tak se divam, jak budu mit brzo hodne vlastnich prispevku v teto diskuzi. 🙂

Já ani nevím co si myslím,ale podle mě se duše dostává do těla až časem samo že ne hned kousek před porodem,ale taky ne že hned při zplození.Prostě až nastane čas tak příjde,ale popravdě nikdy jsem se nad tím nezamyslela 😅

duše vzniká uvědomováním si sama sebe

a je otázka reinkarnace 😀
takže kdoví... ale definičně podle mýho je duše nefyzická stránka člověka, která se vytváří vlastně fenotypově .. noo... vyvíjí se a je jedinečná

Já zastávám ten názor,že člověk je vlastně ta duše.Tělo je jen oblek pro duši,kabát.Až oblek doslouží,duše ho zahodí a oblékne si nový.
Duše je podle mě přítomná většinou od početí,ale ne vždycky,záleží to na tom,jestli už je připravená sem přijít.Někdy se přidá k tělu později,ale to je podle mě málokdy.Třeba vím,že Michalka byla u mě už před početím,bylo mi potvrzeno,že ona se už moc potřebovala narodit,proto mě dotlačila k tomu,že jsem ji dobrovolně počala,i když to bylo docela proti mojí přirozenosti.Byla přítomná u početí,a hned po početí mi dala vědět,,už jsem tady,, ,takže jsem to věděla od prvního dne.
Ze začátku ještě není duše přítomna v tom embryu,ale je v matce nebo někde okolo,všechno slyší a vnímá,a až je těličko trochu vytvořené,teprve vstoupí do něho.
Byl to zvláštní pocit,že jsem vlastně dva lidi,ne jen tělesně,ale cítila jsem vědomí toho druhého člověka,jak zasahuje do toho mého.

ria80 to je pekne, takove pocity od pocatku ...Moc ti to preju. 🙂

duše je určitý produkt činnosti mozku, ale člověk má pocit, že je to něco víc než jen sodíkodraslíková pumpa, když to tak blbě napíšu

a právě mozek a jeho dokonalost (v uvozkovkách teda..vzhledem k dnešku) nám dává předpoklad vůbec o ní uvažovat..abstrakce, vnímání

myslím, že duši mají jen vyšší živočichové ..ale to by se pak bouralo s názorem, že duši má jakýkoliv organismus
takže nejspíš to bude podle mýho jen v tom, že si uvědomujeme a dovedeme přemýšlet nad neživýma strukturama - nebo spíš že dokážeme rozlišit, co je materiální a duševní

a už melu 😀

Každý může mít svůj názor.Ale až se tam nahoře setkáme,tak ti to připomenu. 😉

ria80 .. no třeba věřím na reinkarnaci ... ale holt pojem "duše" je pojem zavádějící

To máš pravdu,pojem duše asi není ten nejsprávnější,ale hlavně že všichni víme,co tím zakladatelka témy myslela.

dobře, tak odpovídám ... před narozením

Vyjdeme-li z toho, že se o duši často pojednává a je vnímána jako něco, co je v podstatě nesmrtelné, co i nadále zůstává "živé" po smrti těla (obleku, jak tu někdo zmínil) a pak si nachází tělo nové, že člověka v podstatě tvoří hlavně duše a tělo je jen "podružná schránka", tak připustíme-li tohle, pak si myslím, že je v těle již od početí, protože jak by mohlo to vznikající tělo existovat bez duše?

Oblek ti taky ušije někdo jinej a ty si ho pak hotový oblékneš. 😉
Ale taky říkám,že duše je většino upřítomná od početí,ale ze začátku není přímo v tom těle.

ria80: většinou? Podle čeho se teda řídí? A kde je, když není v těle? 😕

Tak tohle už je trošku mimo moje chápání... 😔

pravda, pravda, a kde je po smrti těla? A pokud teda může do těla vstoupit později po vzniku těla, tedy až když chce ona, proč ho nemůže opustit před smrtí těla v podstatě kdykoliv? A pokud teda duše existuje před tělem, během těla i po tělu, znamená to tedy, že člověk je hlavně duše? Pokud ano, proč tolik truchlíme, když umře tělo, proč se tolik bojíme smrti těla, když naše duše existovala ještě před jeho vznikem a bude existovat i po jeho smrti?