Jedno nebo dvě děti? Rozhodujeme se

oprava.. A pořizovat si děti pouze kvůli sobě (myslela jsem kvůli rodičům) je přece jen poloviční pravda. Pořizují se i kvůli sobě samým (vzájemně)...

jinak kámošce bude teď 30, bratrům je přes 40 a míjejí se...mně je 29, ségře 20... jiné zájmy a starosti odpovídající věku
(do 19 střední, do 25 vysoká nebo užívání si, hledání práce, kariéra..., do 30 /až 40/ dítě... atd. Dá se to zvládnout i v jiném věku - třeba vysoká škola a užívání si, ale zpravidla je na tohle čas tak do těch 26, kdy si člověk myslí, že je na všechno dost času, pak už bijou biologické hodiny).

yanna - samý kalkul. Rozmnožujeme se proto, abychom nevymřeli. Žena je plodná nějakých 30 let svého života. Během celé této doby může mít děti. Všechno ostatní je jen věc názoru a konkrétní situace v mezilidských vztazích.
má máti mi v dětství vtloukala do hlavy, že bráchu si pořídila proto, abych jednou nebyla sama. Dokážeš si představit, co tahle taktika udělá v dětských hlavách? Bráchovi že byl jak hračka a nám oběma pocit viny, že se nemáme rádi tak, jak si máti představovala a jak bychom se rádi mít měli. Jsme jen o 4 roky a nesnesli jsme se kvůli zcela odlišným povahám. Už 15 let o něm nikdo z rodiny neví.

Dítě si výhradně pořizuji z jediného možného, pádného a upřímného důvodu: že chceme my rodiče. Všechny jiné důvody už kladou nemístnou zátěž na děti a jsou spekulativní.

holky, já si myslím, že to dost záleží na povaze dětí. můžou být od sebe rok a nesednou si, můžou být od sebe 10 let a jsou "nerozluční". osobně bych ale souhlasila s tím, že 20ti letí jsou jinde, než 30ti letí. prostě mají - až na výjimky - jiné priority. to ale neznamená, že spolu nemohou dobře vyjít 😉 manžel je o dost starší a "mojí generaci" už prostě nějak nerozumí. nemluvě o těch ještě mladších. těm kolikrát nerozmím ani já 😀

Ahoj, mám bratra o 9 let mladšího a nemáme si taky co říct. Jsme v podstatě dva jedináčci. Mám jedno dítě - holčičku a do druhého už nepůjdeme. Přítel má děti z prvního manželství, jsou u nás často, takže úplný jedináček to nebude.

...no já někdy nerozumím ani vrstevníkům, takže ve věku to teda fakt asi nebude 😀 😀 😀 😅

Ja jsem s brachou o 13 let a je to muj malej milovanej braska - je mi 25 a vztah mame super

Taky bych řekla, že ten čas, věk, v tom hraje roli jen zčásti. Jde přece i o osobnost těch dětí, o vztahy, ve kterých vyrůstají, o vzorech, které mají...prostě stoprocentně nejde napsat, jaký rozdíl je ještě ok a jaký už ne🙂))

dagi, proč zrovna do dvanácti let?🙂)) kvůli pubertě, která se řítí? no ale však ona skončí🙂)))) a pak se jede dál, brácha na bráchu🙂))

jen k tomu věkovýmu rozdílu. Já mám bráchu o 9 let staršího a ségru o 5 let starší. Skvěle si rozumíme, jezdíme spolu na dovolený a jeden na druhýho nedáme dopustit.
Manžel je o rok starší než jeho brácha a o 4 roky starší než jeho sestra. Nemůžou si ani jeden přijít na jméno.
Věkovej rozdíl si myslím až tak nehraje roli na tom jestli si sourozenci skvěle rozumijou nebo ne. Záleží hlavně na výchově rodičů a rodinným zázemí.

kubaka, jasně. Určitě není nic špatného na tom, že je věkový rozdíl větší a nerada bych, aby to tak vyznělo! Tvé děti jsou sourozenci a je to super v každém případě. Můžeme být rádi, že můžeme otěhotnět a mít dítě. Páry, kterým se nedaří, by si ťukaly na čelo.

Pokud jde o tu přírodu a rozmnožování, tak to je fakt a je to základ všeho, ale tato diskuze se týká právě spíš a pouze těch mezilidských vztahů (1 nebo 2 děti).

Co popisuješ, si představit nedovedu, nezažila jsem to a od tvojí maminky to asi nebylo zrovna moudré.. Děti jsou si přece sourozenci vzájemně. A mělo by to být tak, jak píše lamarika - ti mají hezké vztahy.
Pochopitelně vztahy jsou mezi lidmi různé, ať jde o sousedy, kolegy, rodiče, děti, sourozence. Budu-li se ale pohybovat v obecné rovině téhle diskuze - jestli jedno nebo dvě děti, tak bych řekla, že je lepší mít nejméně 2 děti, pokud to je možné... a také si myslím, že čím jsou si věkově blíž, tím jsou si blíž i v jednotlivých životních etapách, vyrůstají v podobné době, podmínkách, líp se znají, musejí na sebe brát odmalička ohled a mohou být i dobrými kamarády. Vyšší věkový rozdíl znamená, že děti jsou si také vzájemně sourozenci (a mohou mít dobré vztahy - viz lamarika), ale už se to blíží spíš zkušenosti jedináčka.

A že děti se pořizují pouze kvůli rodičům, je jen poloviční pravda. Navíc při rozhodování o délce rodičovské dovolené, rodič předpokládá a maluje si, že bude mít od sebe děti daleko 2 nebo 3 roky a v tu dobu neví, jaký bude porod, jestli bude mít nadměrně plačtivé dítě, jestli bude zdravý, jak bude zvládat všechno to kolem mimča atd. Někdo vyčerpaný nebude mít chuť na další dítě po roce, ale třeba až po 3 letech. Pokud jde o tu chuť a touhu mít zas bříško a kojit, tak ty se mohou dostavit později, než si člověk původně myslel a je to jen jeden pohled z mnoha.
Další dítě chci vyloženě pro malého (a malého pro to dítě), chci, aby v životě nebyli sami, nevyrůstali sami, necítili se sami v dospělosti. Víc dětí znamená víc štěstí a nejen pro rodiče. I dítě chce sourozence a v určitém věku to začne také dávat najevo. Tím, kolik budu mít dětí, neovlivňuji přece pouze život svůj, ale právě i život svých dětí. Jak už jsem napsala na předchozí stránce 😉

A ještě k té přírodě.. být to na ní, tak by tahle diskuze neměla smysl, jelikož odpověď by byla vždycky CO NEJVÍC 😀 😉

Také jsem zavítala do tohoto tématu, původně jsem si chtěla jenom přečíst názory, i když si myslím, že tohle si každý musí vyřešit s partnerem. Nakonec taky něco přidám.
Asi bych měla začít tím, že ve škole nám profesorka nejmenovaného předmětu vtloukala do hlavy: každý pár by měl mít děti tři - jedno za matku, jedno za otce a třetí aby jsme nevymřeli...
Jinak můj manžel má o 5 let staršího bratra a o 1 rok mladší sestru, ani s jedním si nerozumí a nestýká se s nimi, jen pokud se řeší nějaké rodinné záležitosti. To také potom vypadá tak, že se pohádají a na ničem nedohodnou. Bohužel oběma jde pouze o sebe. Nějaké pokusy se blíže stýkat nebo více komunikovat ztroskotali, takže to už manžel neřeší.
Já mám o tři roky mladší sestru. Máme fajn vztah, i když každá jsme úplně jiná, máme zcela odlišné zájmy a představy o životě. Všechno je o tom, že se bereme jaké jsme. Neodsuzujeme se za nic a tolerujeme si navzájem svoje názory. I když se neschodneme, prostě to tak bereme, že jsme každá jiná.
Proto si také myslím, že je na každém, kolik dětí bude mít. Všechno je o povaze každého, o tom, jaké bude naše dítě rozhoduje příroda a také výchova. Myslím si, že z jedináčka může být fajn člověk, zrovna tak, že z něj může vyrůst sebestředný egoista. Záleží na tom, co mu rodina nabídne místo sourozence, aby se naučil sociálním vazbám jinak. Stejně je to s více dětmi. Myslím, že dělení lásky mezi děti, jak jsem si přečetla, není pravda. Jenom je to o tom, že každé dítě máme rádi jinak a přitom úplně stejnou měrou, ne víc nebo míň. Pořád jsou to naše děti a výchova více sourozenců může děti jak semknout, tak rozdělit. Záleží na tom, co jim do života dáme my.

helcenko, moc hezky napsané 🙂

yanna: nedalo mi a musím reagovat na to cos napsala, ale spíš jen tak abych pobavila 😀 😀 😀 Jak píšeš: čím jsou si věkově blíž, tím jsou si blíž i v jednotlivých životních etapách. Tak jak jsem psala o sourozencích z manželovi strany, tak když jsem otěhotněla, tak začali závidět a asi se nám chtěli přiblížit maximálně a začali taky pracovat na potomcích. U bratra se rodilo v září a sestra bude v listopadu. . .

Každopádně i když u nás v rodině mám se sourozencama velký věkový rozdíli, tak bych chtěla Matýskovi pořídit sourozence, tak aby byli shruba v dvouletým věkovým rozmezí. Myslím, že by to mohlo být fajn 🙂

yanna . já jen pořád nevím, proč tvrdíš, že nějaká situace je vhodnější než jiná. 😨 Lamarika a Helcenka jasně popisují, že je úplně lhostejný věkový rozdíl a že i sourozence nakonec stejně ovlivňuje jejich povaha ve vzájemných vztazích. Takže představu můžu jako rodič mít jakoukoliv, ale realita může být úplně jiná - tudíž se s tím vůbec nedá kalkulovat.
Ty chceš dítě pro druhé dítě a naopak - co když ale prostě budou tak jiní, že se nebudou snášet? Jak to pak budeš cítit? Je nebezpečné takto uvažovat - hlavně vůči sobě.

Známá vyprávěla, když přinesli mimino tříletému bráchovi, oznámil "tohle mít rád nikdy nebudu" a takový vztah jim už zůstal napořád. Posteskla si, jak s tím nedokázali nic udělat. A byla to hodně střízlivá, rozumná ženská právnička, která se vyznala v psychologii, žádný trouba.
Takže když si řeknu: mám dítě protože jsem ho chtěla, ušetřím si případné zklamání z toho, že mé předpoklady o sourozenecké kooperaci a společně tráveném dětství nevyšly. 😉

kubako, já jen obecně odpovídám na obecnou otázku. Především jsem odpovídala na to, že děti se pořizují proto, že chtějí rodiče bez ohledu na sourozence, jejich počet a věkový rozdíl. Ovlivnění jsou tím všichni a všech se to týká. Jejich chování do značné míry ovlivní rodiče, rodina.. jestli si někdy něco udělají, je to možné, ale takhle daleko bych v této diskuzi už znovu nezacházela..(jde v ní o počet dětí).
Za další mi nemusíš jak malé říkat, co kdo jiný snad zcela jasně popisuje. To jako fakt ne, jistě chápeš 😀
Za další nemám pocit, že by normální obyčejné uvažování o dalším dítěti bylo pro mě jakkoliv nebezpečné a to ani ve snu snad. Trochu přehnané..
Fajn, beru. Ty chceš děti kvůli sobě, já kvůli sobě i jim samotným - větší rodinu (tj. nejméně 2 děti). K tomu není co dodat, to jsou odlišné náhledy na jednu věc 😉

Ať to dopadne tak nebo onak, tak jsem pro 2 a více dětí, než pro jedno, pokud to situace dovolí a rodiče se mohou rozhodnout a samozřejmě pokud mohou mít děti. Nemůžu předem vědět, jaký budou nebo nebudou mít vztah, jelikož takhle bych pro jistotu, aby se spolu nehádali, mohla chtít jen jedno. Vztahy mezi lidmi jsou různé a kdekoliv, nejen v rodinách a nebudu prorokovat, co jak bude. Rodiče si už při rozhodování o rodičovský předem říkají, že chtějí věkový rozdíl 2 roky, 3 roky, víc let.. Vzpomínají na zkušenost svou, porovnávají se zkušeností svých příbuzných, známých a naprosto běžně říkají větu, že "já jsem se ségrou od sebe ... roky a vyhovuje nám to, taky to tak chci.. Uřičitě v tom nevidím nebezpečné uvažování, kterým si přivodí zklamání 😉 Tedy běžně lidé chtějí další děti i kvůli dětem, nejen kvůli sobě 😉 I jich se to přece týká..

Vše v dobrém 🙂 🙂 😉

jinak jestli to píšeš kvůli tomu, že máš pocit, že mám nějaké růžové představy o idylické rodince, tak to zas ne 😀 tolik to nežeru. A že záleží především na vztazích (než na věkovém rozdílu) je jasné pochopitelně taky. To ani není třeba nijak rozebírat. Ale obecně řečeno životní etapy základka, puberta, lítání po světě, užívání si, hledání partnera, založení rodiny atd. bývají společné určitému věku více než jinému. Nic víc jsem tím říct nechtěla, je to jen obecné odůvodnění menšího věkového rozdílu. Budu to brát normálně a normální to bude 😀 😉

jasně, jestli jde hlavně o počet dětí, tak je jedno, kolik dětí mám - na kolik se cítítm. Vyrostou tak jako tak. Není na to žádný obecný vhodný recept. Jen věc názoru a pohledu. Tudíž je to opravdu úplně jedno.
Psala jsem že je nebezpečná pouze ta motivace, že si děti výhradně pořizuji kvůli druhým dětem - tedy sobě samým. Dětí může mít každý kolik chce a zvládne. O tom není řeč ani pochyb - jen aby si člověk nedělal plány, které se nemusejí vyplnit. To je jediné, o čem polemizuji. Jinak se vším souhlasím.

a ještě jedna věc, to už jsem chtěla napsat taky.. omlouvám se za slovo "opakuji" v prvním příspěvku na této stránce 😅 Takhle napsaný to zní strašně. 😀 Se sebou nebudem mluvit jak s malýma dětma, no ne 😀 😉

jj jasně.. ne výhradně.. tak nějak normálně.. kvůli sobě, protože to je krásné (a praktické) a kvůli nim samotným taky (to je rozumný). Jo jo, tak jsme si vysvětlili, jak co myslíme. 😀 Ono takhle napsat to je zdlouhavý a vyznívá to různě, přitom u stolu by se to vysvětlilo 2 doplňujícíma větama 😉 Problém psanýho slova 😖 😉

Ja jeste vstoupim - ja mam vpodstate rodinny vzor tak,ze jsme s brachou od sebe hodne let a tak jsem to i chtela u sve rodiny,pripadne mit jen jedno. manzel je se sestrou rok a pul od sebe,vicemene se moc nemusi,ale chtel mit deti dve a blizko sebe. vlastne me udolal argumenty,ze je to tak spravne a ja pri predstave malickeho miminka roztala,presto ale se to ve me pere kvuli terce. logicky uznavam argumenty o tom,aby nebyla sama,o rozmazlenosti,o tom,ze se nauci kompromisu atd... a ano,to byl duvod,proc jsem souhlasila s druhym ditetem po roce a pul. ted uz na to+koukam+jinak,uz+se+tesim+atd.+ale+pocatecni+duvod+byly+manzelovi+argumenty.

Hledala sem sice téma manžel chce jen jedináčka, já děti dvě nebo tak nějak to bylo 😀 😀 ale narazila jsem na toto a přidám svůj postřeh .-)

souhlasim s helcenkou a yanna s kubakou se koukám taky nakonec domluvily 😀 vždycky je to hlavně o lidech, že 😉

já mám třeba 2 sestry, jednu o 10 let, druhou o 12 let starší a s oběma si rozumim skvěle - ale je pravda, že takhle to bylo až po mé 18 cce, kdy sem začala řešit ůdospělý"starosti 😀 naopak můj manžel má bratra mlasšího jen o 5 let a absolutně se nemusej 😀 - takže o věku to vážně nebude 😉

my bysme rádi do 2 let taky ještě jedno - našemu Jiříčkovi bude koncem ledna 6 let 🙂

nikdy jsem o jedináčkovi neuvažovala ani vteřinu

druhým dítětem to první ani omylem nemůžu připravit o svou lásku ....probůh,co bych to byla za mámu
láska přece není koláč,který rozkrájím a pak dám každému kousek
to jestli bude mít dvakrát tolik hraček je myslím argument úplně mimo misku -ondra za prvních 9 měsíců nashromáždil skrze dárky celou velikánskou bednu a ještě pár velkých navíc -kdyby jich měl zlomek,je to dost beztak si nejraději hraje s "nehračkama")

ale jako jedináčkaho připravím o sourozence -o kutí piklí večer pod peřinou, o sourozenecké bitky ale i následné usmiřování,o .... no kdo nemá sourozence věkově blízko,nepochopí

samo,že se ale druhé není prvnímu hračkou,aby nebyl sám apod. -prostě pro mě rodina fakt neznemená tata,mama,dítě,alemin.dvě děti

děti chci i hodně po sobě-nemyslím si,že je něčím ochudím

no a v neposlední řadě - až nám krachne penzijní systém,bude se muset jedináček pěkně otáčet až uživí své dva rodiče a své děti 😀 😀

každopádně rozhodovat se o tomto na základě názoru jiných lidí je mírně řečeno neobvyklé -to přece musí vzejít úplně odjinud 😉

já jsem o jedináčkovi uvažovala zhruba první rok života dcery...protože jsem si myslela, že jen totální magor by do toho šel znova 😉.

co se týká věku je to podle mě úplně jedno, my máme s bráchou dva roky a nijak zvlášť úzký vztah nemáme, moje kamarádka má 8 let se ségrou a jsou si velmi blízké - myslím, že spíš než roky to ovlivňuje výchova, rodina jako taková, společné činnosti a možná pohlaví.

chápu, že když se někdo bojí, že druhé dítě mu přinese vážné ekonomické problémy, nejde do toho a je to podle mě zodpovědné rozhodnutí. ale nechápu, že někdo nechce další děti, protože by jim oběma nemohl kupovat značkové boty, kdežto jednomu může (to ne tady na MK, to mi asi před rokem řekla sestra mojí gynekoložky, proč chce jen jedno dítě).

Nejradši bych tři, ale třetí mi už doktoři opravdu nedovolí, tak budeme mít "jenom" 😉 dvě.

A sisi.v, takové maminky jako je sestra tvé gynekoložky se tu taky najdou.... 😖

dve az tri! 😀

my planujeme druhe babatko, resp otehotniet ked maly bude mat medzi 3-4 rokmi.

Mě jako jedináčkovi vždycky strašně chyběl sourozenec. Na všechny strasti v rodině (problémový manželství rodičů) jsem byla děsně sama. S manželem máme relativně idilickej vztah, ale to neznamená, že dítko nebude potřebovat kumpána 😉 Je mi jasný, že ne všichni sourozenci spolu mají bůhvíjaký vztah, ale na druhou stranu je to i otázka sociálního učení - s někým se o věci dělím, pomáhám apod. Tři děti by na mě už asi byly moc, ale naprosto rozumím touze po velké rodině...

ahojky mám stejný problém mám 17měsíčního synka a ráda bych druhé myslím si že když nejsou děti o moc starší tak si více rozumějí ale nějak nevim jak se rozhodnout nějak nevim jestli bych to zvládla nebo ne syna zvládám úplně bez problémově ale je dost namě fiksovanej protože jsme spolu sami muž jezdí s kamionem a není skoro vůbec doma do měsíce tak jednou a mám strach protože to miminko přecejenom vižaduje více pozornosti než malinko soběstačné dítátko a mám strach aby nezačal žárlit a ubližovat mimnku a nechtěla bych aby si myslel že je odtrčený a že ho nemám ráda vůbec nevim co stim 😒

Ahoj, my máme 2-letou holčičku a koncem února čekáme druhou, takže věkový rozdíl bude 2 roky a 2 měsíce. Chtěli jsme dvě děti, ale ne takhle brzy po sobě. Na Sofinku jsme si museli počkat, takže jsme moc nepočítali, že to vyjde takhle rychle, natož vůbec, ale k překvapení všech se stalo a jsme za to šťastni a beru to, jako osud. Pro mě jsou ideální dvě děti, jedno je málo, tři už je moc. I když jsem šťastná a užívám si to, tak se zároveň těším na dobu, kdy se zase vrátím do pracovního i společenského života 🙂. Příjde mi však trochu "sobecké" vůči tomu jednomu, aby zůstalo samo a zdůvodňovat to tím, že mám jedny nervy a jestli to zvládnu.... Budou mít jeden druhého na celý život. Krom toho, že si v dětství spolu hodně užijou, vyhrajou, vyřádí..........tak to také ocení i v dospělosti, kdy nezůstanou např. na stárnoucí rodiče sami a my v důchodu budeme také rádi, že máme dvě děti a tím pádem i více vnoučat a větší rodinu. I já mám teď samozřejmě obavy, jak to zvládnu, jaké to bude, jak se Sofinka bude k miminku chovat..., ale stejné pochyby byli i před prvním a zvládlo se to. Jsme k tomu určené, takže ono se to samo nastartuje a jde to a kolikrát člověk i sám sebe překvapí, co vše zvládne. Je pravda, že Sofi je docela hodná, vzdory máme občasné a na svůj věk mi příjde už i dost rozumná. Je však každého věc na co se cítí a jak to vnímá. Je smutné, že se dnes člověk musí i trochu řídít financemi a rozhodovat se, jestli na to druhé má a bez debat je i to, že když jsou na to dva, jde to všechno mnohem snáz.

tetris - souhlasim, jen né vždy to jde jak si člověk naplánuje - nám se momentálně to druhé nějak nedaří 😅 tak aby nakonec Jiřík nezůstal jedináčkem 😖