Křivdy z dětství. Jak neubližovat našim dětem
2. kvě 2009
Napadlo mě založit tohle téma při čtení Respektovat a být respektován:
autoři tam popisují situaci, kdy se děti vrátily domů celé zmazané, matka je seřvala na tři doby (možná seřezala.. 😖 ) a nikdy se nedozvěděla, že zachraňovaly koťátko..
a pak při šmírování, když K. (ahoj K. 😉 ) popisovala, jak ji rodiče posílali se smetím, ale ona nedosáhla na popelnice a musela čekat, až někdo dopělý půjde kolem a poprosit o pomoc..a než se dočkala, že si "neraz poplakala"...
cílem není připomínat si, jak byli naši rodiče strašní, ale vytvořit si v hlavě "poplašný signál", který by spustil, až se do podobné situace jako rodiče dostaneme my...
Mohla to být asi 7. - 8. třída ZŠ. Vysvědčení. Celá ZŠ nastoupená v tělocvičně a postupně četly všechny děti, které měly samé jedničky, ty vystoupily a dostaly knihu. Já jsem tam stála, držela svoje vysvědčení se samýma jedničkama v takové té šílené igelitové složce, co z ní elektrizovaly vlasy a přečtená jsem nebyla. Zeptala jsem se třídní, jestli někde není chyba a ona mi na to řekla: "Ale Maruško, tobě jsem dala důtku třídní učitelky za narušování výuky mluvením! Nemůžeme tě přeci zároveň kárat i chválit!" Dodnes mě zaráží, že učitelka dala přednost trestu před pochvalou?! btw - to mluvení bylo zapříčiněno právě nudnou výukou této učitelky, takže jsem to komentovala....