Manželství versus partnerství. Patrner a dítě

To je stále citace z toho článku... Jde o to, zda je pro ženu, rodinu, dítě lepší manželský svazek nebo partnerství.

Podle myho vnimani spolecens. vztahu, lidi a zazitejch zkusenosti se na to tak nedivam. Je to proste vsechno jen o lidech a individualitach. Je pravda, ze zensky asi vic inklinujou k tomu nekam patrit, vic se druzit, neco nebo HLAVNE nekoho mit a muzsky porad nekde rajdaj 😀 , ale posledni dobou se ty role tak stiraji, ze bych s tim nesouhlasila. Ale kdo vi, Fukuyama je urcite chytrejsi 😉 Ja jsem konzerva a preferuju manzelstvi, ale jinak vsechny stejne dobre vime, ze stesti neni o oddacim papiru..

Mozna, ze nejlepsi odpoved by mohly dat ty zeny, co dlouho zily s partnerem a treba i detma a pak se najednou vzali. Popravde zmena u nich asi nenastala a pokud jo, asi by nastala stejne.. A jak partnertsvi vnima dite? To by mne taky zajimalo. Ale myslim, ze je mu to putna. Jen nevim, jak bych vysvetlovala diteti, ze se my rodice jmenujeme kazdy jinak (kdyz rodice ze skolky stejne), ale na jiny negativum nemuzu prijit...

pro dite je nejlepsi, kdyz vidi,ze se maji rodice radi..jeslti s papirem nebo bez papiru uz je uplne fuk... 🙂

Kristy: stoprocentně souhlasím 😉

Přesně tak holky.Hlavně aby se měli rádi a byli všichni šťastní-to je pro dítě důležité!

Můžu posoudit obojí. Mám zkušenosti z manželství i společného života "na psí knížku" a nedá se to srovnat.
Všimla jsem si, že to, že manželství není pro rodinu a soužití dvou partnerů důležité a že je to pouze papír, říkají jen ty ženy, které muž o ruku nepožádal. Je velký rozdíl žít s někým jen tak a být manželé. Ten vztah je prostě jiný a cítí to i děti. Uzavření manželství je natolik silný rituál, že to vztah dvou lidí velmi ovlivní a teprve pak cítí, že jsou opravdu "svoji". Kdo tím neprošel, nepochopí.

Já jsem žila jistou dobu s manželem na psí knížku, pak jsem se vzali a nevidím kvalitativní rozdíl.

Tohle taky není otázka zraku 😀 , ale vnitřního pocitu. 😀

Johando, vím, že jsem to zlehčila. Vím, jak jsi to myslela. 😉
Je to nádherné přijmou to kouzlo okamžiku, které vás dva při obřadu spojí, dokázat si to užít a nechat to působit se všemi následky. 🙂
Je mi líto, že jsi to nezažila.

jsem taky pro manželství,po svatbě jsne se více k sobě semkli,je to opravdu pouto-dobrovolné....

Můj manžel to cítí taky. Řekl mi, že kdyby věděl, jak velký rozdíl bude v životě "na psí knížku" a mezi tím, kdy jsme manželé, vzal by si mě o 3 roky dřív. 🙂

já jsem spíš asi pro manželství, ale přiznám, že je to spíš v okamžiku, kdy se začíná plánovat dítě a nebo je na cestě.. jinak bych se možná ani nevdala 😅

pokud jde o kouzlo okamžiku, tak tam určitě bylo.. ale zase musím říct, že my jsme si koupili a vyměnili prstýnky už předtím, než jsme vůbec o svatbě mluvili a něco jsme si slíbili.. takže to spíš byla demonstrace pro lidi okolo nás a takové oficiální potvrzení..

já si myslím že svatba je prostě přirozený postup ve vztahu. Je jedno jestli před tím než spolu mají dva dítě nebo až potom.
Kdyby se nedejbože něco stalo s mým manželem před svatbou tak bych např. vůbec nemohla dostávat informace o jeho stavu kdyby byl třeba v nemocnici. A můžu říct že se po svatbě hodně změnilo. Máme k sobě tak nějak blíž. I když nemáme děťátko tak už jsme vlastně rodina 😉

karlo, já jsem si prostě nemohla představit, že budu muset na radnici, tam říkat ano a poslouchat takové ty řeči. My jsem si s manželem (tehdy ještě přítelem) udělali vlastní obřad a o ten pocit sounáležitosti jsem, myslím, vůbec nepřišla. Oficiálně jsem se vdala jenom kvůli majetku 😉

Ja to vidim stejne jako johanda, par let jsme spolu zili, pak se vzali a nevidim zadny rozdil, uz predtim jsme si byli tak blizko, ze vic uz to neslo 🙂 Vzali jsme se tehdy, kdyz jsme se rozhodli pro dite, protoze si myslime, ze z ruznych organizacne-pravnich duvodu je lepsi, kdyz dite vyrusta v manzelstvi.

V nasem zivote byly ruzne prelomy a zmeny, ktere nas vztah postupne utuzovaly (posledni bylo asi nerozeni ditete 🙂) a zrovna vstup do manzelstvi opravdu zadnou zmenu nezpusobil 🙂

já taky moc nevidím rozdíl po tom co jsem se vdala.. jen některé věci při jednání s úřady nebo u dr. jsou jednodušší.. asi to bylo tím, že jsme už tak nějak předtím žili jako kdybychom měli svatbu za sebou (společný byt, výdaje, dovolená) a trávili jsme spolu hodně času.. a svatba nebyla takové nějaké polotabu, nikdo na nikoho netlačil, ani jeden jsme se do toho nehnali, ale zároveň jsme se nakonec když jsme se rozhodli, brali strašně rádi.. hlavně jsme se ten den dobře bavili, byla to taková recesistická svatba a romantická pro nás 🙂

jak píše Gedren, byly tam různé situace, které vztah utužily.. kdybysme měli udělat žebříček deseti nejdůležitějších dnů, které jsme spolu zatím prožili, tak po pravdě ani nevím, jestli by se tam svatba vešla.. asi jo, ale při tom co se událo, by asi byla spíš někde na konci seznamu

Jo, tos moc pekne napsala s tema nejdulezitejsima dnama 🙂 Jinak my meli taky trochu recesistickou svatbu a byla to velka legrace 🙂

Já jsem si naprosto jistá, že by se po svatbě nic mezi námi na 100% nezměnilo.Bohužel já nejsem ten typ, co lítá s hlavou v oblacích-jsem realistka,někdy trochu pesimistka a až tak to neprožívám 😉 My se máme rádi a popravdě ani nechci, aby se na tom něco po svatbě změnilo-jakkoli...nemám ráda změny 🙂

Než jsme se vzali,už jsme spolu čtyři roky bydleli,naše svatba byl jenom přirozený vývoj našeho vztahu,oba jsme to tak cítili a chtěli,každopádně se po svatbě nic nezměnilo,mám nový příjmení,místo přítele manžela,ale teď,když máme syna,jsem ráda,že ty manželé jsme,vím,že rodina můžeme být i bez toho papíru,ale mě to takhle přijde lepší,jako že to tak prostě má být a to tady nepíšu ještě o majetku a třeba i těch informacích v nemocnici,atd.Jinak si myslím,že je to každýho věc,to že jsme svoji ještě neznamená,že spolu musíme zůstat navždy.Můžeme se rozvést stejně jako pár,který spolu jen žije bez oddacího listu rozejít.

...no holky, musím se přiznat že vám závidím.U nás je situace taková:žijeme spolu 5let,už rok a půl nosím zásnubní prstýnek, ale upřímně se děsím TOHO dne kdy budu muset říct ano 😅 Nevím jestli existuje fobie na svatby,ale pokud ano tak já ji mám.Co je na tom všem nejhorší je to, že přítel začíná tušit problém.Odcizujeme se.Určitě na tom má zásluhu i to, že se nám nedaří mimčo.Postupně chodím na svatby kamarádům a místo toho aby jsem se nadchla,říkám si jak je to trapný(šaty,dorty,jména) 😖 Chci být samostatná a nezávislá,chci mít své vlastní jméno které mám od narození(to je ten nejmenší problém namítnete,opak je pravdou,i když na to partner přistoupí,bude ho to mrzet)Na druhou stranu chci partnera a miminko.Uklidnuji se tím,že si říkám, možná jednou přijde ten správný okamžik....nebo taky ne a partner mě opustí 😢

Ahoj, podle mne je ten "papír" docela dost důležitý pro dítě třeba z právního hlediska. Pokud otec odchází, nebo zemře, tak co? A když nad tím tak přemýšlím, zajímal by mne jediný důvod, proč by si žena sama nechtěla vzít otce svého dítěte (tedy pokud spolu dál žijí)?

Myslím,že žádný papír nedonutí otce chovat se odpovědně.Pokud chce otec odejít,musí být oba schopní se domluvit.To platí podle mě jak v manželství tak v partnerství.Když zemře?Je to přeci stále potomek,kterého nikdo nemůže popřít.Ale co je pro mě nejdůležitější,já chci dítě =já se postarám za každých okolností.Je jasné,že pokud jsou na to dva je to jednoduší a pro dítě ideální.Proč váhám s vdavkama?Je strašně těžké popsat co se ve mě odehrává.Jde o pohled okolí(manželé mají k sobě povinosti které určuje zákon)já chci aby to co ve vztahu budujeme nebylo podmíněné papírem.Chci cítit vnitřní svobodu,aby moje rozhodnutí nebylo ovlivněné manželstvím.Možná má většina lidí pocit,že se po svatbě nic zásadního nezměnilo, ale to jen pocit.Mám kolem sebe dost rozvedených párů a všichni se zhodují,že manželsví vztah změní.Já nechci v žádném případě nikomu manželství rozmlouvat,jen v něm nevidím žádný smysl.Alespon prozatím.Na konec stejně budu muset ustoupit tlaku okolí a partnera a vdát se.Potom budu ta žena, ke které se muž musí vrátit večer domů ☹ 😉

Anippe, vnitřní svoboda nemá s manželstvím nic společného. To je stav duše, můžeš se tak cítit svobodná i vdaná. V manželství se vztah změní, to je jasné. Ale změní se i v jakémkoli jiném partnerství, změní jej děti, stárnutí, majetek a spousta dalších věcí.
Pokud by se ale měla vdát jen proto, že to chce tvé okolí a přítel - nedělej to.
Jo a představa, že manželka doma čeká na muže je trochu scestná 😀 . To snad odpovídá tak 19. století. Někdy se vracím (a těším) domů k manželovi já, někdy se vrací (a těší, doufám) on ke mně. A bylo by to tak i kdybychom nebyli svoji.

berynka,nám třeba jednoduše připadá zbytečný se brát-my se máme rádi i bez papíru.Spíš to tak nějak ani neřešíme-vůbec nám nic nechybí a jsme spokojení 🙂

my jsme se brali az letos, kdy mel syn dva roky. nevidim v partnerstvi zadny rozdil. brali jsme se hlavne kvuli spolecnemu jmenu a proto, ze jsme chteli. rozhodne ne kvuli majeku. kdyby se tehdy manzelovi neco stalo, tak by stejne vse pripadlo mne a synovi. protoze jsme s nim zili ve spolecne domacnosti. pokud by nas opustil, tak bych ho uz nechtela ani videt! ale i tak by nam ze zakona musel platit. ted mame predmanzelskou smlouvu, takze jsem na tom na jednu stranu hur 🙂
no, ale jsem toho nazoru, ze by se nemelo porovnavat partnerstvi a manzelstvi, ale spis hledet na kvality chlapa. znam bohuzel velmi mnoho pripadu, kdy otec odesel od rodiny za milenkou a byl zenaty. a ani mu moc nevadilo, ze je zena tehotna. proste se sbalil a trada.

podle me manzelstvi nikomu vztah nezachrani ani nepodela, ani nikoho nedonuti zustat nebo odejit. byt manzele zni uplne jinak, nez kdyz 40ti leta slecna rekne o svem 45ti letem partnerovi, ze je to pritel a ma s nim 2deti.
ja zatim vdana nejsem a taky mi to nevadi a vidim to tak, jako terezka> jsme stastni i bez papiru. ALE nikde neni napsane, ze ten papir nas ma ucinit stastne. vzit se chceme, jen jsme zatim vic touzili po miminku a hlavne jsme extra lini zaridit obrad 🙂 ale jednou urcite... uz kvuliva tomu prckovi co cekame, at mame cela rodina stejne jmeno a nemusim furt do papiru vypisovat DRUH, dokazovat, ze spolu zijeme atd.
navic se nemuzu oprostit od pocitu, ze kdyz se nekdo svatbe a manzelstvi vyhyba a ma milion duvodu PROC NE, tak to skutecne nemysli vazne a nekde tam uvnitr v nem hloda cervicek, ze tohle rozhodne do konce zivota nechce. (ale stejne tak to nemusi myslet vazne ten, kdo se klidne ozeni/vda, ale spis si to 100x rozmysli 🙂

Tak pro mě bylo manželství strašně moc důležité a praštili jsme do toho hned jak to bylo možné. Cítili jsme, hlavně já, že nastal čas náš vztah někam posunout. A vzít jsme se chtěli vždycky, jen na to nebyly podmínky. Nikdy jsem se necítila tak spokojeně jako teď po svatbě. Možná je to taky tím, že mě trápilo, že se nemůžeme vzít a hodně jsem o to stála. Taky už mě nemusí děsit pitomé dopisy od otce, kterými mě jen trápil. Už na mě nemá nárok.Při obřadu jsem cítila, že se něco mění, napořád. Já jsem jeho žena a on můj manžel (my ze srandy říkáme choť a choťka, ale jen mezi námi, jinak manžel a manželka)a tak to má být. Já to mám prostě tak, že nejprve má být svatba, potom aspoň rok sžívání a pak děti. Kdyby to tak nebylo, cítila bych se, že jsem něco v životě udělala špatně. Třeba švagrová žije s přítelem, mají dvojčata, ale skoro od jejich narození to neklape. Já bych si nepořizovala dítě s někým, o kom bych nebyla přesvědčená, že s ním chci být napořád, a tudíž že si ho chci vzít a on mě. Ještě před rokem svatbu plánovali,ale teď už si ho vzít nechce. A my spíš jen tajně doufáme, že ho brzy pošle...Ale je to její věc, musí se rozhodnout ona.Tím nechci říct, že by něco změnilo to, kdyby byli svoji, ale ona svatba je už počin, nad kterým se musí člověk zamyslet, kdežto dítě je hned.