Nechodíme s dítětem na žádný kurz. Jsem divná?

shaula - to si tak neber, mně ve věku tvých kluků malá taky na můj pozitivní přístup kašlala a vůbec, ale fakt vůbec mě neposlouchala a byla hrozně živá....už jsem z toho byla na prášky...a fakt jsem nechápala, jak to udělám, aby se dožila aspoň třetích narozenin. já ale tam, kde platilo fakt NE rovnou startovala, protože něco jí říkat, když to prostě chtěla udělat, bylo k ničemu - dělala, že mě neslyší. tak jsem jí většinou čapla a ze stolu sundala, ona tam začala znovu lézt, já jí sundala o kousek dřív...třeba 30x...pak se naštvala, začala ječet..., no tak jsem šla pryč z pokoje, abych jí nedala .... Kytku mučila taky, ale jen u babičky, protože jí nechala...ono to přijde, uvidíš 🙂.

Ahoj, četla jsem velkou část diskuze a přidám své zkušenosti. V prvním roce jsme chodily na plavání, což bych už rozhodně nepakovala. Elišce se tam nelíbilo, a opravdu byla častěji nemocná.
V 18 M jsme začaly chodit do místního MC, to hlavně kvůli mě, protože jsme se sem přistěhovali, a cítila jsem se dost izolovaná. Nechodily jsme nijak pravidelně, taky mezitím byly prázdniny, pravidelně chodíme vlastně až te´d od zimy, co jí byly dva. Chodíme většinou dvakrát týdně (kreslení a cvičením se zpíváním). Ač byla Eliška vyloženě bázlivé dítko, teď toto vyloženě vyhledává, a dožaduje se toho abychom šly. Nevýhody nevidím žádné. Od těch dvou let se jí to vyloženě líbí. MC je takové rodinné, chodí tam tak 5-10 dětí, platí se od hodiny, takže nikdo není nucen chodit i jako nemocný, aby hodiny nepropadly. Doma bych určitě nezprostředkovala zážitek, když se děti snaží zpívat dohromady, půjčovat si hudební nástroje, dělit se. je to ale vše mnohem volnější než např. Yamaha, kde jsme se byli podívat, a kde se mi to nelíbilo- hodně umělé... Kreslit jde doma O.K., ale např. cvičit pouze se mnou nebo tancovat E. odmítala, asi že i mně to připadalo takové nepřirozené. Beru to jako takovou přípravu na školku. Minule jsem jí tam dokonce nechala samotnou cca 25 minut, s tím, že se jí věnovala jiná maminka, a chci to prodlužovat. Věřím, že některé děti se adaptují na školka rychle a bez problémů, ale naše Eliška si na vše musí zvykat, a nejsem si jistá, kdybych jí ve 3 letech přivedla do školka( což budu muset), zda by si na organizovaný program s ostatními dětmi ze dne na den zvykla...

Sisi, díky za povzbuzení, budu doufat, že se to taky zlepší jako u Vás 😵 Jinak jako bys psala o našich - taky se tváří, že mě neslyší, jednu dobu jsem i přemýšlela, jestli se jen dělají nebo opravdu mají problémy se sluchem 😀 Nakonec jsem zjistila, že co chtějí, to slyší velice dobře, takže to bude fakt jen ignorace 😀 Důrazné "NE" už u nás probíhá, ale bez reakce. Zkusím přidat to vrčení 😀 (Karpa mám doma, ale nedočteného.) A už končím, jsme úplně mimo téma, tak ať nás nesmáznou 😀

Maree - to je fajn, že se Vám tam líbí. U nás v MC je to právě podobné - trošku se "pocvičí" (píšu v uvozovkách, protože je to takové hodně volné), zazpívají písničky s hudebními nástroji a jinak si děti volně hrají. Já právě taky zastávám názor, že když dítě poprvé vidí kolektiv až ve školce, tak je to pozdě...
Jo s placením to u nás funguje tak, že si musím koupit permanentku na 3, 5 nebo 10 vstupů, ale ta má neomezenou platnost. Takže když nepřijdu, nic se neděje, stačí jen napsat mail, že nepřijdeme.

Holky, já se omlouvám za překlepy. Malá má střevní chřipku, a velkou část noci jsme byli vzhůru. Měla jsem si to po sobě přečíst...

shaula - vydrž a zachovej si nervy - máš to dvojmo, to je fakt síla. Marián je taky imunní -ale lepší se to věkem.
Aniž bych tušila tu pěknou metodu vrčení na šimpanzí mládě 😀 - která je naprosto trefná - občas jsem se na něj fakt hodně zamračila (když mi došly slova) a to ho spolehlivě odradilo, přesně pochopil, že máma samička se zlobí a on je v nemilosti. Hned nechal demolování a přišel se pomazlit.
Jinak, jsou prostě povahy, u kterých se to musí přežít - žádná drezúra nepomáhá - ba dokonce je to ještě víc rozčílí - to je fakt. U nás jsem prostě odepsala gauč, některé stěny - jen jsou věci, které jsou nedotknutelné - plazmová televize, tátovo domácí kino. Ovšem obaly s DVD vzaly hodně za své - no, co s tím...

Jinak s tím zvykáním na děti: dnes jsem byli podruhé s Mariánem i zvykat si na školku, na hodinu a půl jsem zase odešla a paní učitelka mi pak hlásila, že je naprosto v pohodě, hrál si, na děti reagoval a komunikovas se všemi a prohlásila, že "je vidět, že je na děti zvyklý" - já na to, že jsem nikdy nikam nechodili, kromě písku. Valila oči, jestli fakt, jsme nikam nechodili?
Takže je to o povaze a v tom, jak je dítě vystavěné atd. Prostě tam samozřejmě nakráčel jako šikovné a sebevědomé jeskyní dítě a byl tam jako doma. 😀 Artuse - musím si tu knížku sehnat

kubaka to je fakt,můj starší syn byl v pohodě,nic nerozbil,nikam nelez,nikoho nebill.........ten mladší je horší teda,neplatí na něho teda nic,ale taky vidím že je to v povaze a hlavně věřím tomu,že ho to brzo přejde,jinak nechcu slyšet učitelku ve školce 😀
jinak my taky nikam nechodíme,buď musíme zaplatit 10 vstupů na měsíc,je to 3x týdně a když nejdeme peníze propadnou 😲 takže u nás je to blbé.Jinak starší syn byl ve školce v pohodě,ze začátku mi neřekl ani ahoj při odchodu,ani pusa nebyla,ale to trvalo týden,po týdnu mi ho rvaly z řevem z ruk,musím říct že to bylo něco strašnyho 😢 😢 ale po týdnu to bylo už v pohodě a je do dnes vlastně,potom nechtl chodit zase domů 😀 .Učitelka říkala že je to normální,všechny děcka tam řvaly a potom se za 10 minut po odchodu maminek uklidnily říkala,a když byly ze začátku hned prázdniny,třeba v září nebo víkend,v pondělí to bylo na novo,ale trvalo to tak u každyho dítěte asi ty 2 měsíce,ale je to tak všude prej no,mama mi říkala že s nama to nebylo jiny,tak musím doufat že mladší to zvládne líp,vypadá tak,ale nevím s tim posloucháním jaky to bude,a hlavně nebití dětí 😉
Myslím si že když jsme to zvládly my zvládnou to i naše děti 😀

omlouvám se za chyby,tahá mě tady za rukáv mladší syn že má hlad,a já to chtěla dopsat,tak jdu nakrmit tu divou zvěř 😀

Děkuji za tipy na knížky - pročetla jsem si diskuzi. Souhlasím, že nemá smysl na dítko řvát ani bít (plácat), protože to nemá efekt, a jak výstižně naspala kubaka a ostatní - je to akorát ventil pro vlastní emoce a efekt je nulový. Pro mě je nejtěžší přestat něco dělat (když spěchám) a jít zabavit dítko, když se po mě sápe a prostě něco chce. Jsem zastáncem toho, že nelze se pouze dítěti věnovat a nic jiného nedělat - ditko musí vidět a účastnit se procesů a fungování v rodině a musí si postupně zvykat na to, že ne vždy má maminka hned čas a všeho nechá. Někdy se dítko dá jednoduše zabavit, odvést pozornost, někdy je to o nervy.

ale když jsem zkusila zakřičet - tak se bu'd hrozně lekl a vyděsil nebo na mě vyloudil podobný zvuk a utek. Když jsem ho plácla - tak bu'd ho to nebolelo (a byla to bžunda) nebo ho to bolelo a pak jsem měla pocit, že je z toho v šoku a myslím, že bylo trapně mě i jemu. Takže bití jsem taky zavrhla.

K té školce. Já jsem třeba se školkou měla problémy (stejně tak manžel) - ani jednomu z nás se tam nelíbilo a já jsem snad probulela každý odchod do školky. Pokud vím, tak jsem před příchodem do školky nebyla pořádně ve styku s dětmi a neuměla jsem navázat kontakt. Je mi jasné, že hodně záleží na povaze a seběvědomí rodičů. Myslím, že zachovám v našem programu MC cca 1x za týden, až 1x za dva týdny, aby tam malý viděl větší koncentraci dětí (možná na jaře a v létě to nebude potřeba, když bude dětí venku hodně).

A ještě k tomu - nechat dítko se vyvíjet samotné aneb líný rodič - článek v respektu jsem četla - je to spíše pojato humornou formou, ale kus pravdy tam bude. Takže se snažím dítko co nejvíce nechat bádat podle jeho gusta - tzn. dneska jsme absolvovali 500m dlouhou cestu domů cca 1,5 hodiny (každých pár metrů zkoumal přezku v kočárku a já pozorovala mraky a tleskala, když se mu to povedlo) a myslela na to, že jsem ráda, že se dokáže tak dlouhou dobu koncentrovat a vůbec mu do toho nezasahovala. Měla jsem pocit, že je to tak správné i dříve (že se má dítko nechat, pokud se samo zabaví), ale proti mým pocitům šly články, které jsem četla - věnujte se dítěti co nejvíce, je to nejdůležitější období života, travte s ním každičký okamžit a vařte, perte, žehlete, když spí....

blandik - to je přesně ono!!! Tvůj pocit tě neklame. ...Mám dojem, že se tyhle "doporučení" musí správně interpretovat. to "věnovat se" dítěti v tom, jak to chápu, neznamená s ním v jednom kuse něco dělat, hustit, ale prostě být mu kdykoliv k dispozici, když se mu zachce se na objevitelských výpravách načerpat trochu bezpečí v mámině náručí. Ono nestojí o to, abychom ho rušily - jen chce, abychom byly nejprve na dosah, později na blízku, na dohled. Prostě aby nás mělo kolem sebe, ale když vyloženě nedá najevo, že si chce s námi hrát, není dobré ho k tomu nějak nutit a nebo něco vymýšlet. Nevnucovat mu pozornost, když samo neprojeví zájem. Děti se umějí zabavit moc dobře sami už v kojeneckém věku - když je nerozptylujeme. Dokonce o hru s námi ani moc nestojí. Praví psychologie. Navíc, kam se hrabe při hraní naše racio proti dětské fantasii 😅 . Nemáme proti nim šanci. 😀
Tohle jsem vypozorovala u obou kluků a zrovna nedávno mi to i potvrdila švagrová. Není nutné se mu bůhvíjak "věnovat" ,ale být s ním, vedle něho, sdílet s ním radost, podporovat chuť objevovat, trávit s ním každou chvíli - jako tichý společník, který děcko nechá objevovat princip přesky na kočárku.

S tím zvykáním si fakt závisí od dítěte...Já jsem chtěla povzbudit maminky těch zakřiknutějších dětí, aby se někam vypravily, protože to fakt může pomoct. A když tam ty ostatní děti budou divoké, tak jim pomoci se bránit - např. pojď, řekneme spolu Honzíkovi, aby přestal atd, zeptáme se spolu Aničky, jestli ti půjčí tu panenku... Není to úplně příjemné, když je maminka zakřiknutější, ale je to přesně ten případ, že to co jsme nezvládli, se učíme přes svoje děti... Já sama jsem spíš introvert, a ve školce jsem měla problémy, šla jsem tam téměř ve 4, a předtím jsem s dětmi do kontaktu moc nepřišla. Živější dítě by to zvládlo jinak, já jsem se prý stále držela paní učitelky a s dětmi si nehrála. Tak jsem chtěla dát Elišce jinou možnost, když vím, že takové sklony má po mně.
Moje kamarádka má zase syna a ten je hodně divoký. Je mu tři a půl, a do školky nechodí, protože má malou sestřičku. Příští rok už ho určitě vezmou, ale těžko říct, jak to zvládne (jeho maminka má obavy), protože vůbec není zvyklý na nějaký řízený program, a v podstatě nikoho jiného než mámu nebo tátu není zvyklý poslouchat. Do MC ani nikam jinam s ním nechodila, jak sama říkala, protože se jí nechtělo. Těžko říct, jestli to byla chyba, já si myslím, že asi spíš jo, ale protože se mě na to přímo nezeptala, říkat jí to nebudu. MC jsem jí doporučovala asi jednou, ale když říkala, že nechce, víckrát jsem toto téma nevytahovala.

já si myslím, že to jak dítě přijme školku, jak rychle si tam zvykne zavísí od povahy dítěte a je to velmi a velmi individuální, nelze říct, že děti, které chodily do kroužků a do mc, nebudou ze začátku ve školce plakat, tak jako se nedá tvrdit, že dítě, které nechodilo do kroužků si bude zvykat na školku hůř... opravdu je to různé...moje neteř šla do školky až od čtyř let, od jednoho roku do těch čtyř jí hlídala moje máma, protože ségra nastoupila do práce, no takže s babičkou moc mezi děti nechodila 😅 a do školky se těšila hrozně moc, vůbec tam nebrečela, i když většina dětí kolem ní ano...asi už v těch 4 byla vyspělejší a děti už potřebovala...a i ve školkách probíhá většinou postupné zvykání...a ve třech letech jsou už děti zase vyspělejší než ve dvou či v roce a půl, už o ten kolektiv mají zájem, i když je jasné, že pobyt ve školce je velká změna...ale nemám nic proti návštěvým mc, jak jsem psala - uvažuju, že na jaře taky občas nějaké navštíme...jinak my dneska venku pozorovaly mraky 😀 jak byl velký vítr, tak hrozně rychle pluly, malá si toho všimla a byla tím unešená, a taky tím, jak jeden mrak byl obrovskej 😀 no řeknu vám, že samotnou by mě asi nenapadlo jen tak pozorovat mraky 🙂

Já jsem ohledně těch MC rozpačitá. Je pravda, že jsme tam byli 2x - poprvé se malý hodně bál, byl celý ztuhlý - děti ho děsily. Podruhé (po třech týdnec) už bych uvolněný, ale program ho až tak nezajímal. Nicméně se po těchto dvou zkušenostech přestal bát lidí - na ulici se mě maximálně chytí za prst, ale už se netlačí pryč. Taky začal chtít okukovat děti, když je na ulici potkáme. Před tím ho nezajímaly. O víkendu jsme byli s partou lidí (a dalšími třemi dětmi na chatě), na což malý není zvyklý. A byl v pohodě. Fakt jsem hleděla, docela jsem se toho bála, ale on si to tam klidně sám korzoval, do náručí se sice nechal vzít jen občas někým jiným, ale ty dva dny jsem o něm téměř "nevěděla" - hrál si, koukal nové lidi. Dokonce si dokázal "říct" 3letému chlapečkovi, že má autíčko pod komodou, a ten chlapeček mu jej podal - to jsem byla celá naměko. A jen občas se přiběhl ujistit, že tam jsem. Ty dva dny snad ani nezaplakal. Byl tam i stejně starý chlapeček. Jeho maminka ho nutila jíst, snažila se mu vysvětlovat, že ho nevezme na ruce, protože nemá zrovna čas a že musí počkat - což malý opravdu neakceptoval. Hodně věcí nemohl a dva dny tam prok'noural. Když plakal bez důvodu, dala mu maminka občas i symbolicky přes zadek, aby měl důvod a šla pryč. To mě ujistilo, že tento přístup opravdu nemá význam.
Mám příbuznou, která svou výchovu dětí postavila na řvaní a na tom, jak mít od dětí pokoj - bohužel na to šla špatně, děti nenaučila si hrát, ale jen je od sebe řvaním odhání. Děti toho spoustu nesmí a nerozvíjí se - neučí se od svých rodičů, protože je k ničemu nepustí, jelikož by to mohly zkazit. Je mi z toho smutno pokaždé, když tam jdu. Děti jsou už odrostlejší - chodí na ZŠ, a příbuzná si pochvaluje, jak je dobře vychovala - že ve společnosti nejsou drzé, nemluví, nedožadují se ničeho...Mám z toho husí kůži, když si představím, jak těžký musí být pro ty děti třeba sociální kontakt s cizími lidmi...
ale to jsem odbočila.

Presne jak psaly holky vyse, proste bych rekla, ze mu dokazes udelat program sama a zadne kursy nepotrebujes a je to. Ja chapu obe strany, sama teda s malym chodim do plavani, vodu miluje a je to super, chceme az bude tepleji zkusit jeste nejaky cvico nebo yamahu. Hodne chodime i ven k sousedkam co maji stejne stare deti. Priznam se ze pokud to jde snazime se vypadnout z domu. Nikam nechodit a nemoci prohodit delsi vetu tak bych se asi zblaznila a chapu ze nekdo to ma jinak.

Tohle je jedno z nejpřínosnějších témat na mk, aspon pro mě, a moc doufám, že to tu čte hodně třeba prvomaminek, který - oprávněně - mají pocit, že nedělají pro rozvoj svých dětí dost. taky jsem zastáncem té myšlenky, že v tomhle případě méně znamená více. Oni to mají strašně složitý - jsou jako čistý nepopsaný list papíru a úplně všechno je nový, mají problém zpracovat i to, co se nám zdá samozřejmý, to jsou ty "přezky na kočárku, mraky a spol....". Takže když se k tomu přidá výuka - a nedej bože několikanásobná týdně, nemůžou to zvládnout.
Poslední dobou se mi osvědčilo trochu plánovat - prostě když vím, že nás v týdnu čeká nějaký den akční, třeba nedobrovolně - trochu už pracuji, cestujeme, nebo všelijaké vyřizování, případně lékař, návštěvy tetiček 😀 , snažím se to omezit na jeden den v týdnu a ostatní dny jsme prostě JENOM DOMA. To znamená, že dopo spolu pracujeme (nebo spolupracujeme? 😉 ), po o spí, pak jdem jen tak ven na pátrací procházku a podvečer s bráchou a tátou. nic víc, a přesto moc. petrovi to tak svědčí, vidím, že je spokojený. jakmile jsem sklouzla do toho, že denně nějaká akce, trochu spěch, případně stres, projevilo se to hned horším spaním, knouráním navečer, ted po roce půl i vztekáním...takže netlačím na pilu a jen tak jsme spolu na mateřský 😀 😀 .
A taky mě nepřestávají dostávat ty jeho nápady - denně se přesvědčuju, že je asi strašně podcenujem - někdy si říkám, jak na to přišel? právě na to potřebujou mít klid a prostor, s mámou pardon za prdelí 😀 😀

Taky souhlasím, že je to momentálně nejpřínosnější téma 😉 Mám stejný názor - když člověk spěchá, tak se to hned projeví k'nouráním a nespokojeností. Nám se nejvíce osvědčuje chodit 2x denně ven tak na ho'dku, ho'dku a půl a zbytek doma. Ale když máme jet někam na celý den, už je to uk'nourané. Prostě pravidelný režím. Náš malý jaksi nesnese ani dlouhé výlety v kočárku, ani dlouhý pobyt pouze doma, ani dlouhou cestu autem, ani dlouhé návštšěvy..Prostě všeho tak akorát a na chvilku.

malej taky nemá rád akční dny, když jedeme třeba k příbuzným vedle do města...ale když jedeme vlakem do Prahy za jeho milovanou babičkou a dědečkem....to miluje, hlavně ten ruch velkoměsta, tramvaje, semafory...pak o tom každýmu vypráví, lidi vždy kroutí hlavou, když ho vidí...jak mi na ruce nadskakuje, radostí vejská, když nastupujeme do MHD 😀 😀 Zvládá dlouhé trasy, stačí mu se koukat z okýnka a ani necekne...
ale právě u těch příbuzných je to děs, furt po něm něco chtějí, vnucují se mu, nenechají ho na pokoji si vše v klidu prohlídnout...návštěvy omezuji jen na narozeniny a tak...
ale ta Praha ho okouzlila...tam ho nikdo neštve, lidi se tam nevnucují jako u nás...on to nemá rád...hlavně, když na něj někdo začne mluvit jako na mimino, to úplně kvete... 😀 😀

ale je fakt, že i cítí ze mě, že se mi k těm příbuzným nechce...moje změny nálad jsou i jeho... 😅

Taky ty návštěvy moc nemusím - zejména ne tchýni - ta na něj šišlá a pořád po něm něco chce - jak dělá atučíko - tu,tú, tu, tú (a pořád dokola). Dává jeden povel za druhým a malý ani nestačí reagovat - taky k ní ani moc nechce, dkyž příjde. Za to dědu mimluje. Ale říkám si, že je to jendou za čas a že potřebuje občas i provětrat své klidné vody. Ale je pravda, že jsem se s tím vyrovnala, až když je malý starší - ona totiž měla tento přístup už od mala. Třeba mu třásla mega slonem nad hlavou a ten slon vydával zvuky a malý se toho bál. Ona to okomentovala - jé, on se toho bojí - a slonem dál kývala. A takových story máme hodně.

Tak naši zvládali letní celodenní výlety na chatu v pohodě. Akorát horší bylo je uspat (vyspinkali se krásně na zemi pod stromem 🙂 ), ale jinak to šlo. Podle mě je důležité jim akorát zajistit to, na co jsou zvyklí - tj. obvyklé jídlo v obvyklou dobu, mít s sebou hračky apod. Ale je to určitě dítko od dítka, každé to bude snášet jinak. Osobně se už nemůžu dočkat léta, až pojedeme na chatičku, kde je budu moct nechat lézt po travičce a pozorovat broučky beze strachu, že šlápnou do výkalu 😝 Akorát nesmím zapomenout Fenistil, asi bude hodně štípanců od mravenců 😀

100%. petr normálně registruje i můj premenstruační syndrom, to jsem totiž tak nesnesitelná, že at se snažím sebevíc, prudím....a on to pozná. a ty návštevy - ukaž jak dělá pejsek, kdepak máš nožičku, kde je světýlko....a on se snaží rozepnout sucháče na přehozu na gauči, protože pod něj schoval sušenku a zrovna jí chtěl dát ochutnat Borhyový ve zprávách....

Bereniko - 😀 😀 😀

ber...já nedávno dostala vyvolávačku a ve mě se ty hormony, tak zbláznily...že jsme s malým chvíli brečeli, pak se smáli, pak si nadávali, pak jsme vyžr...li ledničku...to byl den 😀 😀

☹ ☹ není nějakej kurs "přežití s batoletem, co mu lezou stoličky"? třetí noc komplet prostrašená, do půl noci spí a pak do rána kníká,vstává,usíná, leze..no asi vám to nemusím líčit. Jdu vymlsat manžovi Redbull, má je schovaný vzadu v lednici 🤐

Ahoj,

taky jsem nikdy nechodila na žádný kurz ani plavání ani s jedním z dětí. Celkem si vystačíme doma sami organizovat čas, občas zajedeme někam na návštěvu, kde mají děti, nebo oni přijdou k nám. Hodně s dětmi malujeme, stavíme kostky, hrajeme různé hry, čteme apod. Dopoledne, když mám práci, tak mi oba "pomáhají" .
Obě děti jsou hodně živé, takže musí pořád něco dělat, ale ještě se nestalo, že bychom se doma nudili. Akorát teď Jiřík, kterému už je ale pět chce začít chodit někam cvičit nebo tancovat, pořád poskakuje u televize podle Dády Patrasové, tak ho dám do sokola na cvičení a Anežku zatím nikam. Až bude starší a taky sama bude chtít něco dělat, tak jí to umožním.

bereniko, taky nám rostou stoličky, o víkendu v noci se budila s pláčem a i když neměla horečku dala jsem jí Brufen a po něm se jí ulevilo a konečně se dneska v noci nevzbudila a má celkově lepší náladu. Celý víkend byla ukňouraná, v neděli skoro celý den probrečela a naříkala au, au, au

dám mu dneska nurofen, dík, už asi jo, nechtěla jsem zbytečně, ale on není vůbec nemocnej, do ted jedna rýma a jedna dvoudenní prý angína. tak snad mu to pomůže.
brufen jsi myslela nurofen nebo je něco pro děti, o čem nevím?
jsme mimo téma, tak možná že by jsme to mohli schovat pod kurs první pomoci 😉 😉

Bereniko, malá taky za celou zimu ještě nebyla nemocná, krom běžné rýmy nebo pokašlávání, takže taky léky často nedávám. My máme Brufen pro děti sirup, taky máme Panadol, ale ten máme jen na horečku.

no tak jsem to myslela, aby to nebyl lék n ateplotu, ale jen na bolest. tak já zkusím ten brufen sirup, hodná, dík

beren - jo PMS platilo na Dana, Marián je tak otrlý, že s ním moje nálady nepohnou. Dan je dodnes jako barometr.
Dej mu přášeček na bebíčko - klidně pár dní, když není jinak nemocný, tak mu to to neublíží. S bolestí si ti drobci špatně poradí. Dan reagoval stejně jako Petr na růst stoliček, navíc mu lítaly horečky, na Mariánkovi jsme to ani nepoznali. 😅
Taky měl po rušných dnech noční můry: takže stejně jako ty jsem korigovala denní sumu zážitků a cestování do centra Prahy. Potřeboval svůj klídek. Mariánkovi je to ale šumák - vyřízená jsem víc já. Opravdu ty kluky mám jako vodu a oheň. 😝

S návštěvami žádný problém - nikoho nemáme a tchýně na Slovensku to s dětmi nijak neumí, takže svou lásku vyjadřuje vyvářením 😅 Celkem neškodný způsob. Marián by se ale stejně nenchal. Když něco nechce, tak prostě zdrhne a dotyčný nemá šanci ho děsit slonem 😀

souhlasím: inteligentní téma fakt o podstatných věcech. 🙂

Zdravím všechny, máme 20 měsíčního kluka, když mu byly asi 4 měsíce, chodili jsme na plavání, zvládli jsme 2 kurzy a pak už mi to připadalo, že je to o ničem, Adama už to taky tak nebralo, tak jsme si dali pauzu. Na podzim jsme začalli chodil na cvičení. Chodíme tam s kamarádkou a kamarádem. Ze začátku to Adam moc nebavilo, pak tam začal vyndavat hračky a dávat je ostatním dětem, ale cvičení pořád nic. Pak se to zlomilo a dost se snažil a regoval. Doma na říkanky krásně "cvičí", baví ho to a sám přijde a začne, ale teď ho popadlo vztekání a na cvičení to byl děs! Zdrhal z místnosti (naučil se otevírat dveře), ječel, vtekal se, chtěl jen chovat, ale cvičit ne, říkanky nechtěl, vrtěl hlavou nenene, ale pak zase ječel slova říkanek úplně mimo, no děs. A doma zase chodí a chce si hrát a cvičit na říkanky.
Plachý není, je dost čiperný, děti miluje, hraje si s nima, kamarádky líbá a když mu řeknu, že půjdeme s někým ven, tak už sám chce ven a věší se na dveře. Je to dost živelné dítě a když ho něco nebaví, tak ho prostě neudržím.
Takže na jaře se cvičením opět končím a budeme si hrát zase doma a na písku. To je ze všeho na světě úplně nejvíc nejlepší 🙂
Co se týká poslouchání a zlobení, tak Adam reaguje, když chce. Snažím se na něj jít s klidem, ale dost často nevydržím, zařvu, on se zasměje, ale většinou toho nechá. I pře prdelku občas padne plácnutí a taky to zaber, někdy.
Radši ho ale nechám, ať si na spoustu věcí přijde sám. Řeknu mu, že když tohle bude dělat, tak upadne, on to zkouší a zkouší, já ho samozřejmě jistím, pak upadne, zahlásí Adam bebí, já pofoukám a on příště už ví, co nemá.
Teď jeden průzkum odnesl nos. Pěkně si ho natloukl, nestihla jsem ho chytit a má pěkný silniční lišej, ale už ví, že po schodech sám ne.