Nevím, jak dál se (ne)životem...

erenis
11. srp 2016

Ahoj, 

je mi 24 let a mám 3 letého syna ve střídavé péči (střídáme se po týdnu), příští týden mám s ex finální rozvod. 
Mám o 14 let staršího přítele, který žije v Německu, nikdy v životě jsem nebyla tak zamilovaná. Poskytuje mi ochranu a u něj se cítím v bezpeřčí. Cítím, že všechno je možné a že můžu všechno porazit. Včera jsme se nejspíš rozešli (já s ním) na dobro. 

Ale asi bych měla začít od začátku. Je to na dlouhé povídání, a tak se budu snažit to ze stručnit. 
všechno začalo střední školou. Jezdila jsem na týden na školu do 70 km vzdáleného města a bydlela u babičky, na víkendy jsem jezdila domů. Mamka to prý myslela dobře, abych se také dostala někam z vesnice a já se ze zařátku také těšila na nový začátek svého života. 

Za krátko mě to přešlo, dostavil se pocit izolace a samoty. Našla jsem si prvního opravdového kluka a chtěla s ním mít první sex. Zvedl se mi žaludek a díky bohu se nic nestalo, ale od té doby jsem začala mít šílené sny nebo mám spíše říci vzpomínky z dětství.

Pamatuji si barvu šátku, byli jsme s tátou doma sami, zavázal mi oči a nutil mě (mohlo by mít tak 6-8) abych mu udělala orál.... pamatuji si, jak jsem řekla babičce, že mě táta nutil cucat jeho .... on řekl, že to byl jen banán a dál se to v naší rodině nehrotilo. Alespoň si to nepamatuji. 

Dále si pamatuji mého strejdu (tátova bráchu), který mne osahával, když jsem se ráno probouzela.

Nemohla jsem se na žádného kluka ani podívat a jen z pomyšlení na sex se mi zvedal žaludek. Na konci druhého ročníku se začali rozvádět naši rodiče... rok a půl se dávali dohromady a rozcházeli (táta si našel milenku). V noci nás budlil, a říkali nám svoji pravdu. Neustálé hádky. Nikdy jsem nevěděla, do jaké nálady o víkendu přijedu. Nutili si nás vybrat strany. Bylo to hrozné. Vyvrcholilo to tím, že se moje mamka pokusila o sebevraždu. Mám to v živé paměti,jak ejsem jí držeala zakrvácenou ruku, aby nevykrvácela než přijede záchranka. Druhý den mě poslali do školy, jakoby se nic nestalo. 

Po rozvodu rodičů si mamka našla nového přítele a žijí nedaleko mě. Mamky jsem se ptala na mé vzpomínky z dětství a ona mi řekla úplně jinou příhodu s mým tátou (tu si ani nepamatuji), řekla mi, že jsme někde byli a bylo málo místa, tak jsem spala s tátou v posteli a on byl prý ráno vždycky vzrušený a spletl si mě s mamkou... co se stalo doteď nevím. Ale plakala (opilá) a omlouvala se mi, že to nikdy neměla dopustit, že jí je to strašně líto. Také si pamatuji,že když mi bylo 15 - 16 tak, když jsme byli s tátou sami doma, tak když se napil, tak mne osahával. 

Jenže teď po letech mamka obrátila kartu a říká (střízlivá), že je to jen v mé hlavě. Mluvila jsem s ní o tom, že nejspíš potřebuji nějakou terapii. 

Otěhotněla jsem s mým přítelem (nynějším ex), ale o miminko jsem přišla v pátém měsíci, kdy jsem měla normální porod a byla tam sama. Můj přítel si byl nechávat vytrhat obočí a mamka, která bydlí 10 minut od nemocnice to nějak nestíhala. Po dvou dnech, co mě pustili z nemocnice šel můj přítel chlastat s kamarády a užívat si života, zatímco já chtěla umřít. Měla jsem strašné stavy. Nechtěla jsem žít. Pořád jsme se hádali. Ještě teď to bolí. 
Po půl roce jsem chtěla změnu, udělat nějakou tečku za mým starým životem, zapomenou a začít žít svůj život. A tak jsem se vdala (pitomost já vím, ale tehdy jsem to potřebovala). 

Poslední rok na střední škole se mi rozpadl imunitní systém... měla jsem neustále angíny a horečky, dokoce i černý kašel. Myslím, že to bylo hodně spjaté i s psychikou. Takže jsem školu ještě nedodělala, protože jsem neměla dostatek známek a ve škole jsem v jeden den dělala zkoušku ze všech předmětů z učiva za půl roku. Dala jsem jich 10 z 13. 

Měla jsem děsné noční můry a docela jsem pila než jsem otěhotněla s mým nynějším (naštěstí zdravým synem). 

Porod byl rychlý, ale já na konci málem vykrvácela a dávali mě dohromady ještě dvě a půl hodiny po tom, co byl malý na světě. Byl to hrozný zážitek, ale ne tak hrozný, jako ten o týden později. Doktoři ve mně zapomněli kus placenty a já málem vykrvácela doma v posteli (ještě že mám lehké spaní). Do nemocnice jsme přijeli za minutu dvanáct a já cítila, že je to moje poslední hodina. Vůbec mě nemohli napíchnout žílu, protože už jsem neměla skoro žádnou krev. Omdlévala jsem i v leže, dostávala záchvaty. Po probuzení jsem měla díry a modřiny v nohách, rukou, dokonce i v krku. 

Když byl malému rok a půl chtěla jsem rozvod. Nebyla jsem šťastná, tak nějak jsem cítila, že takhle nechci strávit zbytek života. Byli jsme jako kamarádi. Hrozně tam hrál fakt, že jsem v něm ztratila důvěru po pár kopancích, které udělal a opravdu jsem mu asi nikdy nezapomněla, že mě nechal v nemocnici samotou po tom prvním potratu. Brala jsem to jako zradu. Také tam hráli roli počítařové a mobilní hry, na kterých byl asi závislý. Necítila jsem, že jsme s malým u něj na prvním místě. A tak jsem se s maličkým odstěhovala. 

Za pár měsíců jsem si našla přítele. Bláznivě se zamilovala a vlastně poznala, co to vlastně znamená milovat. Poprvé v životě jsem si přišla v bezpečí. Poprvé v životě jsem někomu skutečně důvěřovala a mohla se mu otevřít. Bohužel žije 700 km daleko a je o 14 let starší. Dosáhl vrcholu své kariéry, koupil si veliký byt, za dva roky zdědí obrovský dům ve kterém chtěl založit rodinu, protože jej stavěl se svým otcem. 

Vyptával se mě na mou rodinu a dětství a já si tak nějak uvědomila, že si na moc věcí nevzpomínám. Ale pak přišla smršť vzpomínek. Vzpomínala jsem, jak nás táta někdy bil za blbosti. Vzpomínám si, jak jsme naproti sobě museli stát s mým bráchou a museli se fackovat navzájem za špatné známky. Pamatuji si, jak jsem jednou řekla, že uteču z domova (jako každý pubertťák) tak to mamka řekla tátovi a ten mě střískal tak, že jsem lítala o stěny, škrtil mě a zbil tak, že jsem měla nateklé a modré ucho. Táta toho asi za hodinu litoval - ale mamka mi bez lítosti a mrknutí řekla, že jsem dostala, to co si zasloužím. Myslím, že celkově žárlila na můj vztah s tátou (ironie). Nikdy nedávala moc pocity najevo. Moc nemazlila a na povídání taky moc nebyla. Spíš nás vyháněla, ať si jdeme po svých. 

Přítel měl ze začátku v plánu, že se přestěhuje blíž k nám, protože jsem mu řekla, že se stěhovat nemůžu kvůli malému a jeho tátovi. Na počáteční zamilovanosti to pro něj problém nebyl. Teď je a já se mu nedivím. Také jsem si to tam zamilovala, a jediné, co mi brání v odchodu je ta střídavá péče. 

jsem z toho nešťastná. Nejsem člověk zralý na vztah na dálku. Když jsem sama, tak propadám panice, brečím a občas chci skončit se životem. Můj ex má novou těhotnou partnerku, je v posledním měsíci těhotenství. Můj syn jí má docela rád a vlastně tvoří úplnou rodinu. 
Někdy ani nechce domů ke mně a to bolí. Nevím, jeslti ještě někdy budu mít děti. 
Před pár dny jsem potratila na začátku těhotenství (ani jsem nevěděla, že jsem těhotná). 

Začala jsem mít problémy s dýcháním, když brečím. Nemůžu se nadechnout. Někdy se už nadechnout ani nechci. Mám migrény, problémy se spaním. Nekdy nemám celé dny hlad. 
Včera mě přepadl můj závchvat, protože jsem potratila a jsem na tom sama. Můj přítel je na služební cestě v Dánsku. 

Rozešla jsem se s ním, protože si zaslouží někoho lepšího. Já jsem zničená, ubrečená. Ztrácím naději ve všechno. 
V úterý umřela moje teta , která před 6 lety zmizela a nikdo o ní nic nevěděl, takže nemůžu ani nikomu říct, protože všichni brečí a lítají kolem pohřbu. 

Navíc mám s ex dluh, který je ze zákona zpoloviny můj. Byli jsme mladí a pitomý.Pomáhám mu to splácet. A on je za to vděčný. 

Chtěla jsem malého do své péče, abych se mohla přestěhovat do Německa, nechci trhat malého od jeho otce. Ex mám stále ráda. Ale nevím, jak dlouho to tady vydržím aniž bych se zbláznila a opravdu neudělala nějakou kravinu. Je mi vážně mizerně. 

Také jsem si na vlastní kůži vyzkoušela jaké to je být jeden týden v jedné domácnosti a druhý v jiné. Dělám to tak už půl roku. A nikde se necítím doma. Pořád mám sbalený batoh a jsem na cestě. Říkám si, jak se asi bude cítit on po pár letech. Má pokojíček u mě v bytě, u svého otce a také jeho matky, která ho má často, protože ex na něj nemá tolik času - chodí do práce. Vím, že domluvou na to ex nikdy nepistoupí a já opravdu nevím, jestli mám nějakou šanci u soudu. 

Přistoupila jsem na tu střídavou péči, protože jsem byla vystrašená z toho dluhu. Můžu mu to pomoct splácet, ale ne do 3 let, jak je to v zákoně. Nevím, co dělat. 
Jsem krůček od toho, abych něco neprovedla sobě. :( 
Nemůžu zastavit slzy, nemám žádnou chuť do života. 

PS: Omlouvám se, že je to tak zmatečné, ale je to jako můj život.

lv
11. srp 2016

Dej se prvně dohromady, než budeš dělat zásadní změny v životě svém a také v životě syna.
To, co je tu napsáno je volání o pomoc. Obrať se neodkladně na psychiatra, + psychologa a začni.. pokud máš tyto stavy, teď aktuální, obrať se na krizové centrum, pomohou ti!
Neměla jsi hezké, příjemné dětství a abys mohla žít svůj život dál, se šťastným synem - který nejvíc ze všeho potřebuje šťastnou mámu!!!! - musíš s tím něco dělat. Teď, hned, zítra nejpozději.
/že se necítíš doma ty nikde, neznamená, že se takto necítí syn. Děti u předávek po týdnů, i po víkendu mohou plakat, zrovna se jim nikam nechce, není to, že by tě neměl rád/.

kacca11
11. srp 2016

Musis se hlavne srovnat. Hnes se obrat na odbornou pomoc, potrebujes psychyatra a psychologa. Neodkladej to. Musis se vyrobnat se svou minulosti a dospet. Az potom muzes resit vztahy a az pak se muzes plnohodnotne starat o syna. A potrebujes k tomu pomoc.

maii
11. srp 2016

To chce odvahu, vypsat se takhle na (veřejný) MK. Je toho dost a dost, a spousta faktů ještě chybí, třeba co děláš, jak bydlis, jaké mas ambice, jestlis byla u nějakého odbornika, co te tesi... Na to, abys mohla žít super život, času mas spoustu, ale zacni ted. Dnes večer si ještě stihnes vyguglit kontakty na nějaké centrum krizové intervence či jinou akutní pomoc, dobrého psychiatra v okolí, který ti dal doporučí, jak postupovat a pripadne ti i předepíše něco na zklidnění, doporučí terapii či kurz. V zájmu svém i svého dítěte: nech si poradit, nebuď na to sama, je toho příliš. Sama bych mohla vyprávět... Držím palce, to je jasné.

naomi6
11. srp 2016

@erenis Souhlasím s Iv. Hned si zajdi k psychiatrovi. Musíš se začít léčit. Moc ti držím palce. Neboj, zvládneš to, máš přece velký důvod žít a to je tvůj krásný syn. Stojí to za to, i když se ti teď zdá vše ztracené. Bojuj. Jsi statečná a silná!

erenis
autor
11. srp 2016

@maii
Ahoj, bydlím sama se synem (když je tu se mnou) v menším bytě. U odborníka jsem ještě nebyla. Takhle mi ještě nebylo, asi můj pohár přetekl. Ví o tom jen má mamka, ex a přítel. Jenže moje mamka a ex to brali, tak jako normálně, že se nic vlastně nestalo a tak jsem si to nepřipouštěla. A teď to všechno spadlo. Určitě vyhledám odbornou pomoc, vyděsila jsem tím i sama sebe. Chci dál bojovat, jen musím najít tu sílu no, což není tak jednoduché.

Nejsem vůbec ambiciózní. Mluvím málo a tak, že mě skoro není slyšet, takže mám kvůli tomu dost nepříjemností. Moje sebevědomí leží někde v prachu. Momentálně si chci udělat masérký kurz a zkusit tohle.

Naplňuje mě můj syn, chtěla bych velkou rodinu. Miluji čtení a psaní, sama píšu knihu, ale teď mi to prostě nejde. Odháním lidi kolem sebe (dělám to nejspíš i se svým přítelem). Jsem více méně samotář.

erenis
autor
11. srp 2016

@naomi6
Moc děkuju 🙂. Snad ano. Rozdhodně s tím chci něco dělat.

erenis
autor
11. srp 2016

Všem moc děkuji. Už hledám nějaké kontakty v mém okolí. Děkuji za podporu.

michalka147
11. srp 2016

Hlavně vyhledej odbornou pomoc,když budeš o tom co tě trápí s někým cizím,tak se ti uleví.Možná bych potom zkusila i nějakou dluhovou poradnu,ať ti poradí,co můžeš dělat .Hlavně mysli na to,že máš zdravého syna a že ten potřebuje mámu,a že by mu bylo po tobě smutno.Možná bych to co jsi napsala tady,tak bych poslala příteli,třeba na mail.Jestli tě má rád,tak tě pochopí a pomůže ti,budete na to dva.

duvi21
12. srp 2016

To je nekdy strasne, co se deje v rodinach. Vubec se nedivim, ze prozivas to, co prozivas. Ale take mam pocit z Tveho psani, ze uvnitr jsi hodne, hodne silna. Musi to byt tezke, ani si to neumim predstavit. Ze sveho zivota mam zkusenost, ze cim vic si hrabnem na dno, kdyz to nevzdame, o to vic se potom mame dobre, jsme silni a uz o tom vime, muzeme si zaridit svuj vysneny zivot. Je to velka zkouska. Ze to nevzdas. Ze se dokazes odrazit od tech sracek a uplneho dna. Zazijes pocit, ze nemas co ztratit a uz vseho hezkeho si pak budes vazit. Jsi velice citliva, a to je dar, i kdyz to nekdy vypada jako prokleti. Vyhledej kazdou moznou pomoc v okoli, to je znamka sily. Nebud k sobe tvrda, Ty se ted potrebujes ucit nosit samu sebe na rukou. Ja Ti tak moc drzim pesti!!!!! Dej vedet, pokud budes chtit, jak zvladas. Klidne pisni i do IP, kdyby ses citila sama 😉

aiva01
13. srp 2016

Souhlasim se vsemy vyse uvedenymi. Potrebujes nutne pomoc nechala jsi to zajit dost daleko. Psychiatr ti da leky na uklideni a bude ti brzy lip. Jsou i nenavykove, nemusis se bat. A u psychologa se vypovidas. Ze zacatku budete mit sezeni cca po 14 dnech, budete spolecne pracovat na tvych tvych smutnych vzpominkach a budes se jak cibule🙂 . pujde dolu jeda spatna vrstva po druhe az k samemu jadru problemu. Vyplaces jeste hodne slz ale ma to funkci ocistneho procesu. Uz jen ze se vypovidas te uklidni. Akorat bych asi nikomu nerikala, ze mam myslenky na sebevrazdu. Nevim co by mohl nejaky prasteny doktor udelat a misto aby ti pomohl, tak te nahlasi na soc. a aby ti nevzali dite. Nerikala bych to. Jen ze ti je hodne zle a
mas tezke deprese. A nezapomen: ty za svoje detstvi nemuzes- byla jsi dite a nemohla jsi jednani
sve matky ci otce ovlivnit. Nedavej si vinu. Vzpominky ti uz nikdo nevymaze, ale bude ti lip-
budes s tim tak nejak smirena a zivot se ti vrati do normalnich koleji- vsichni ti v tom radi
pomohou, jen musis o tu pomoc si rict! Moc ti drzim palce a ozvi se jak ti je. Mas dite, to je velika motivace a proto verim ze to zvladnes.

prostejina
13. srp 2016

Rady jsi už dostala, já jen napisu, ze me to hrozne mrzí a ze mi je líto, vim sis prošla. Za me jsi ale frajerka, že jsi dítě neodlozila a bojuje za něj. Jsi silná osobnost, i když o tom pochybujes. Ale i silný osobnosti potřebují "nakopnout" a podržet, to je úplně normálni 🙂 strašně moc ti držím palce, at to všechno zvladnes.

erenis
autor
13. srp 2016

Všem Vám moc děkuji za povzbuzení. Já se tedy vůbec necítim silně nebo jako silná osobnost.
Moc všem děkuji.

aiva01
13. srp 2016

@erenis jednou mi jedna pani rekla: ' ... mas na vic!' a uz jsme 5 let nej kamosky a porad ji dekuju, ze mi timhle kratickym slovnim spojenim doslova zachranila zivot. Takze ti rikam: mas na vic!!!

emisekkk
13. srp 2016

rozhodně bych šla k psychologovi. Na jeden 24 - letý život je toho až až! Hlavně ty výjevy z dětství jsou dost šílené a asi bude dost problém se v tom "prohrabat" sama. Potřebuješ něčí podporu a pomoc. Ale kvůli malému to určitě zvládneš.

uzjetotak
15. zář 2016

Jsi mladinká a největší kus života máš teprve před sebou. A teď je na Tobě, co uděláš, aby ten kus byl prožitý krásně. Můžeš se teď odrazit ode dna a už stoupat jenom nahoru, ale sama to, holčičko, nezvládneš, je toho na jednu něžnou duši příliš... Prosím, vyhledej odbornou pomoc, kvůli sobě i svému budoucímu vztahu se synem. To je teď to nejdůležitější, odsud začni. Pak se postupně uvidí, co dál... Přeju spoustu sil (a mám tucha, že to dokážeš a že Tě ještě v životě čeká jedno velké štěstí). *

eimmy
15. zář 2016

pokud si důkladně přečtete tento "příbeh" dost věcí je prapodivných..... hrozně neštěstí, útrap na jeden život 24 leté slečny... moc tomu nevěřím... pasáže typu : "Vůbec mě nemohli napíchnout žílu, protože už jsem neměla skoro žádnou krev. Omdlévala jsem i v leže, dostávala záchvaty. Po probuzení jsem měla díry a modřiny v nohách, rukou, dokonce i v krku... trochu mimo ... doma jí bili , sex. zneužívali...rodila v 5 měsíci...nikdo o ní nemá zájem...několikrát potratila... NEVĚŘIM TOMU..

blecha94
15. zář 2016

@eimmy Pokud nevěříš tomu, že se za tak "krátký život" může člověku stát tolik strašných věcí, tak to ti opravdu gratuluji - očividně žiješ spokojeně a o hrůze nemáš ani ponětí. ;)