Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

@klementina To je u nas naprosto stejne. ja vzdycky byla pro trochu jiny zpusob vychovy, ale teprve, kdyz jsem se dostala kdysi nahodne k temto prednaskam a knizce, se mi to zformulovalao...
Ale jinak stejny pripad doma 🙂 S mamkou bydlime, tak to mame denodenne. Porad se dohadujeme o tom, jak ji spatne vychovavam a ze je rozmazlena. Ale kdyz slysim mamku, co do Miriam husti, tak se ji prave v duchu ani nedivim, ze k ni chova tak, jak se chova.
Takze mamka vetsinou uzavre vetou: "Ty ses ale oskliva holcicka!!! Uz si s tebou nikdy nebudu hrat!" pripadne, ze uz ji teda nikdy nic nekoupi, kdyz se takhle chova apod.... 😀
Ja se vzdycky uz radsi zdrzuju komentare....

Ženy, idem vám odporučiť knihu...fakt skvelá, práve som ju dočítala... 🙂 🙂 🙂
http://www.martinus.sk/?uItem=118471

Zdravím vespolek, před pár dny mi přišla kniha a už jsem se do ní začetla.. v časovém presu čtu tak 2 stránky za den, ale moc se mi ta myšlenka líbí 🙂 Zní to vše tak jednoduše, ale jsem zvědavá na praxi 😀 Slyšela jsem dost negativních ohlasů na to, že je to blbost a že děti ničemu nerozumí, tak uvidíme.... 🙂 Asi tu pak zavítám častěji pro rady!

@qitecek to jsou docela časté námitky - moje dítě tomu nerozumí, musím všechno opakovat 100X a stejně neposlouchá, dělá to schválně, že mě neslyší, poslechne teprve, když na něho zakřičím, nebo plácnu....ale rodiče dělají časté chyby - když mluvíme na dítě je důležitý oční kontakt, fyzický kontakt a jasné, stručné pokyny (například dítě pobíhá po pokoji a my něco v kuchyni mícháme a voláme na dítě, ať uklidí hračky, že bude oběd, dítě neposlechne, tak křičíme... ale měli bychom k němu jít, podívat se mu do očí, sednout si k němu, vzít ho za ruce a říct, co chceme - chci, aby sis uklidil, nebo je potřeba uklidit hračky - a když to nezabere, tak třeba pomoct dítěti začít a rozběhnout to... a taky nesmíme chtít po dítěti moc, minimálně do 3 let potřebuje při úklidu pomoc, protože to samo nezvládne roztřídit) a to je jen pár ukázek🙂 snad se ti čtení bude líbit🙂

@qitecek ahoj, tak jsi nás našla? 😉 doufám, že se začteš, uvidíš, máš výhodu, že ti nic neuteklo, pomalu můžeš zkoušet - na sobě, co to znamená - respektovat dítě🙂.

@qitecek jo jednoduse to zni, ale praxe je fakt nekdy vesela 😉 Kazdopadne je fajn zacit minimalne s tou myslenkou brzy, at si spis zvyknes ty sama timto zpusobem uvazovat. Clovek najednou zjisti jak mocje svazany tim, v cem sam vyrostl. Ale ja uz ted v 2letech mladeho muzu rict, ze neco opravdu funguje. Sice jsem prave uprostred jeho prvni puberty, ale kdyz je dobry den, tak opravdu vidim vysledky 🙂 Jen je to teda obcas narocne..

@berenika39 @reruna No už vidím ty vytřeštěný pohledy obecenstva, když takhle k dvouletému dítěti přijdu, sednu si s ním, hluboko zahledím do očí a budu vysvětlovat, místo toho abych zahulákala Mazej odsud pryč 😀 Předpokládám, že asi taky čelíte různým narážkám... Ale jsem ochotná na tom přístupu pracovat, ještě mám hodně malinké mimi, ale číst to ve dvou letech by bylo už asi pozdě 🙂 Navíc musím nějaké věci ještě vstřebat a vracet se k nim, aby mi v hlavě utkvěly 😀 Už jsem si ale holt zvykla, že když člověk nad některými společností zaběhnutými věcmi víc přemýšlí, tak se na něj dívají divně, když nejdeš se stádem, jdeš proti němu... 😀 Mně je upřímně jedno, jaký má kdo styl výchovy, za to ostatní dokáží dost dát najevo, že ten můj je tak trochu na hlavu a že nad tím moc dumám... tak uvidíme 😀
Jen tak orientačně.. opravdu to lze dokázat absolutně bez nějakého symbolického plácnutí, plácnu.. třeba jednou za měsíc, či půlrok? Měly jste to takhle u svých dětí?

@sussanah Aha, jak to tak čtu, tak jsem si zase vybrala cestu, která bude o něco složitější a náročnější.. 😀 Vždyť já si ten život pořád jen stěžuju.. ale věřím v budoucí výsledky, co se neprojeví teď, tak později, možná mnohem mnohem déle.. když už všichni ostatní na nějaké to "přesprdel" zapomněli...

@qitecek
Hodně brzo jsem si zvykla s Petrem všechno řešit mimo - mimo obecenstvo, prospělo to jemu, mě i těm přihlížejícím. Prostě jsem ho poodnesla, poodvedla, (ne podvedla 😀 ), na návštěvě třeba zmizla do jiné místnosti. Jen tak vnímal, pobral to, co jsem mu říkala. A děláme to pořád, jen trochu sofistikovaněji 😉 (petře, můžeš na slovíčko? 😉 ).
A s tím přesprdelením - já na to mám úplně jednoduchou teorii (teda i praxi): nikdy nikoho nebiju. proč bych bila vlastní milované bezbranné dítě? Je to naprosto jednoduché. A vůbec, vůbec netvrdím, že mi neujíždí nervy, že petr někdy nedovede být čert s duracelkou v zádech, že někdy nesoptím.

@berenika39 To "slovíčko" je báječný 🙂 Dobře jsi to vymyslela... a jak tedy čelíš stavu před erupcí? 😀

@qitecek ja se priznam, ze obcas nejaka zadkova padne (treba dneska), ale je to opravdu spis tim, ze uz mi rupnou nervy nez ze by nebyla jina vychovna cesta. Podle me neni dulezite za zadnou cenu neplacnout, ale dulezite je potom to nejak doresit. Takze potom, co jsme si oba opet pobreceli jsem mu vysvetlila, ze fakt uz jsem unavena, ze me to placnuti mrzi a co mi vadilo na jeho chovani, proc jsem vypenila. A on potom chodil jeste pul hodiny a porad se ke mne tulil a pusinkoval, no citila jsem se jak spravny tyran 😅
Kazdopadne ano, jsem divna matka, kdyz se snazim na neho nehulakat pres pul mistnosti, ale radeji mu neco v klidu vysetlit, ukazat, nechat si veci vyzkouset, nezakazovat atd. Ale ja uz jsem si na to zvykla, ja jsem divna v hooodne vecech, jedna navic uz me nevytrhne 😀

@sussanah Koukla jsem do alba a taky asi jedeš v látkovkách, co. Vím, jak se cítíš.... 😀

@qitecek jak kdy. u nás funguje takové to přes zuby procezené Petře! plus zlověstné ticho🙂. , na oba🙂. Já vypustím páru a on na 100% alespon zbystří, že se něco děje. Rabr právě má děsnou výhodu v tom, že naučí dítě přemýšlet, proč se něco děje. To sáhlodlouhé vysvětlování se pak zkracuje 😉 , stačí inrformace, pojmenování toho, co se děje, co chci, prostě jen "na´tuknout". A bud jo nebo ne 😀 😀 , mléčná puberta 😀 .

@bashka To vypadá mooc zajímavě 🙂 Shrneš nám nějaké zajímavé myšlenky? Prodává se i v ČR? Musím se podívat...

@qitecek kdyby to byly jen latkovky 😀 Ale jak rikam, clovek si zvykne 😉 Onehda jsem mela skoro strach, ze zpusobim dopravni kolaps, kdyz jsem musela jit pohlavni ceste s klukama, tak jsem starsiho vzala do nositka na zada (maly byl v kocare) a uz jsem pochodovala.
Ridici si div krky neukroutili 😀 Ale co. Ono je bohuzel nekdy smutne obecne, jak strasne malo rodicu se svymi detmi mluvi a vysvetluji to "vsak on/a to stejne nechape". Ja mam treba pocit, ze mam do poradneho RaBR jeste pekny kus cesty, ale nedavno se me kamaradka, co ma stejne stareho kluka, ptala, jak mladeho trestam. A najednou jsem zjistila, ze vlasnte ani nevim, jak ji odpovedet a na moje otazky "tak mi rekni situaci a ja ti reknu, jak ji resim" se na me nechapave koukala. Tak jsem si potom rekla, ze uz asi neco rabr u nas funguje 🙂

@klementina To je smutné, co popisuješ ☹
@anatanka
Tohle mě taky napadlo, když budu podle nejlepšího vědomí a svědomí vychovávat s ohledem na zásady RABR, tak co se stane, až dítě půjde třeba do školky, či do jiného kolektivu a tam bude samozřejmě klasický vzor "dones tohle, ukliď tamto, jdi pryč".. nikdo se s malým nebude párat a vysvětlovat. Potom dojde určitě i na to, že někdo řekne, že je rozmazlený, ošklivý, zlobivý, atd. Je to tak? Což rozhodně nezmění můj styl a nezačnu ho jen tak bezmyšlenkovitě komandovat, jenom proto aby na to byl "zvyklý", spíš se ptám, jak to chodí v praxi mimo domov...🙂 Musí to být pro malé také těžké porozumět těm změnám, nebo ne?

@qitecek s různými výchovnými styly se děti setkávají neustále, nutí je to k větší samostatnosti a čím silnější je základ od rodičů, tím méně "škody"nadělá okolí
a za sebe - já jsem četla Rabr až když měl starší 2 roky, do té doby jsem toho dost zkazila a bohužel ani od té doby se nedá říct, že bych se vždy chovala respektujícím způsobem, sem tam zařvu, nemůžu se zbavit vyčítání atd. když je všechno v pohodě, tak to jde, ale jakmile je nějaká opravdu stresující akce, tak se vracím k tomu starému způsobu a přiznávám i nějaké plácnutí, ale důležité je umět si přiznat svoje chyby a říct si, že to můžu změnit, že to dokážu a taky umět se omluvit dítěti - to mi dlouho vůbec nešlo přes pusu, no je toho opravdu hodně.
Ono řada lidí si myslí, že respektující výchova je volná výchova, kdy dítě může všechno, ale tak to není, hranice jsou pro dítě důležité, jenže stanovovat hranice, tak aby byly pro všechny zúčastněné akorát a pak je důsledně dodržovat je hodně těžké

@klementina Klementino, znovu jsem si přečetla tvůj příspěvek a teď mi není úplně jasné, kdo křičí a mlátí? Původně jsem myslela, že tvoje mami malou, ale teď mi přišlo, že je to naopak, že když po ní tvoje mamina něco chce násilně, že vzdoruje a mlátí tvojí mámu... To mě docela vyděsilo. Nedokážu si představit, že když bude reagovat dobře jen na moji výchovu, tak ostatní, co pojedou klasickým způsobem, bude mlátit... 😨 ☹

@qitecek - já si nevím tento přístup a výchovu vynachválit, nejen že mi umožnila navázat s dítětem vztah úplně jiné dimenze, kterou jsem si ani nedovedla představit, ale tento přístup změnil celé moje uvažování a moc mi pomáhá v životě, najednou si nědělám zbytečné starosti, dokážu lidi chápat, jejich chování, neberu si věci osobně...a je toho spousta...
JInak za nás - nás taky má problém s jendou babičkou, moji tchýní, která ho od mala tak nějak nutí a tlačí, hučí do něj, vydírá...bohužel náš si ji taky spojit s tím, že mu nebude v její přítomnosti dobře a tak stačí málo a nechce si s ní hrát a mluvit a protože to ještě jinak neumí v těch emocích vyjádřít, tak na ni třeba zakřičí - ne, nechcí, nechcí....babi je pak smutná, ale děti tohle nemají absolutně, nikdy o ni v klidu neřekl špatné slovo, jen když prostě na něj zatlačí, nutí ho ..Ale není to tak, že pak ty děti nedávávají přístup okolí, ale je fakt, že jim vadí, že třeba někdo na někoho křičí, nebo ho bije, ale děti jsou hodně pružné, okolí se přizpůsobí, ale podle mě ten základ z domu jim zůstane, ten pocit vlastní hodnoty a taky to, že i k ostatním se chováme s úctou...

@blandik
@reruna
Díky, to jsem potřebovala slyšet 🙂 Je to pravda, doma je ZÁKLAD. A na dobrých základech se dobře staví 🙂 🙂
A jak čtu blandik, tak je to opravdu přínosem, že potom si nenechá líbit nějaké křičení, ponižování, apod. 🙂 Spousta lidí si bohužel nechá kálit na hlavu a uvnitř to vře a jsou nešťastní. A co třeba u tvé tchýně znamená "nutit a hučet"... jen tak pro představu.

Zdravím holky a prosím o pomoc. Už mi dochází "správné" věty a nějak se do všeho moc zamotávám a vše je špatně. Takže co s mojí rampepurdou 🙂
1) kouše a to už se nás drží hodně dlouho...teď co se jí rozrostly pětky, tak je to o mnoho horší. Hryže hlavně mě s manželem, ale občas i děti. Říkám, že je to špatné, že mě to bolí a ukazuji, kam se může zakousnout. Bez výsledku 😠 někdy hryzne ve vzteku, někdy si jentak přijde a kousne mě do ruky, až mám pořádnou modřinu. Taky jsem se už párkrát neudržela a plácla. Prostě ta ruka vylítla, jak moc mě to zabolelo. Už to trvá rok a půl....

2) strká vše do pusy... to už jsem tady kdysi řešila a myslela jsem, že to bude časem polevovat, ale je to snad horší....modelína, prstové barvy.....prostě vše. To tvoření jí myslím baví a aspoň máme chvilku co dělat, jenže po 10 min už to jede do pusy. Říkám, že s tímhle si hrají ruce, když se to dostane do bříška, může bříško bolet.... pak to ještě jednou zopakují s tím, že když to udělá ještě jednou, končíme...no a pak opravdu končíme...

3) ubližuje dětem.... to už máme víceméně taky delší dobu, jen to nebylo tak často...teď se snažíme chodit do MC, ona se tam moc těší, blbne tam a vždycky z ničeho nic přiletí k nějakému dítku a strčí do něj. Je mi to už před těma ženskýma trapný, ptž každý čeká na mou reakci. Říkám, že je to špatný, že může ublížit. A vždycky říkám, že dětem může udělat malá, obejmout je... jestli se jí něco nelíbí, tak to říct. Mluvit už celkem umí. Taky už jste tady radili dítě potom vzít a odejít domů, když se takhle bude chovat. To už jsem teď několikrát udělala, ale trpěla jsem tím spíš já. Přišlo mi, že jí je to celkem jedno. Jo baví jí to tam, ale že jde pryč je šumák...takže o nějakém přirozeném důsledku asi nemůže být řeč.

Teď už si fakt nevím s tím vším rady. Dělám něco špatně a nedokážu přijít na to co. RABR se snažím aplikovat, ale jde mi to míň a míň. Přiznávám, že čím dál častěji vybouchnu a křičím. Někdy jednám rabrovsky, někdy autoritativně, někdy jsem asi až moc hodná. Snažím se omluvit, když přestřelím...
Taky máme problém s nočníkem, už půl roku učíme a pořád jsou denně nehody. Jsou i velké pokroky, že mi ani neřekne, ale sama se svlékne a vyčůrá se, to ještě před 14ti dny nebylo. Ale nehody jsou pořád. To už taky nereaguju, jak bych měla. Do toho mi začala dělat věci, které bych čekala tak před rokem. Vypíná mi pořád vysavač (i přesto že jí řeknu, at mi ho zapne a vypne), rozsvicuje světla, začala trhat knihy...
Omlouvám se za román, napsala jsem radši vše, co mám v hlavě, jestli to třeba nebude vše nějak propojené...
díky za každý názor a radu 🙂

@misule82 neboj, spoustu věcí, co píšeš mi dělá Luki taky, je asi ve stejném věku jako tvoje Klárka - ad kousání - to je jedna z věcí, které rodič nesmí připustit, měla by ses vždycky snažit reagovat stejně, mělo by stačit prosté NE, nebo - aby toho ne nebylo moc, protože pak už to nefunguje, tak si domluvte nějaký signál, kdy bude vědět, že tohle už opravdu stačí - gesto, pohled... je dobré taky u toho přidat fyzický kontakt - ne plácnutí, ale prostě dotyk a je důležité, abys vypadala rozzlobeně - když se budeš tvářit mile a přitom sáhodlouze vysvětlovat, že kousání může druhé bolet atd atd. tak dítě nebude vůbec poslouchat a nebude rozumět, co teda po něm chceš - takže když vidím, že chce Luki kousnout - tak ho přidržím a důrazně řeknu Ne, žádné kousání! Když už kousne a přijdu pozdně, tak to řeknu taky - jen krátce a pak už si ho nevšímám a lituju postiženého a potom třeba při hraní vysvětlujeme - kousání bolí, uděláme malá malá atd. dáme pusinku...Rozhodně toho kousání ubylo, ale někdy se ještě zapomene...
Ad strkání věcí do pusy - trvá taky, sice méně, ale co strká do pusy mu prostě beru s komentářem, že to není na papání...
ubližování dětem řešíme pořád v rámci sourozeneckých vztahů, jinak mezi děti moc nechodíme, protože jsme neustále nemocní - te´d čtu zajímavou knihu - Rodiče určují hranice a tam byl podobný případ, kdy chlapeček v MŠ neustále druhé zničehonic bouchal, štípal a vyšlo pak najevo, že ten kluk nemá vybitou svou energii, že ho doma pořád okřikovali, aby nelítal, neběhal atd. ten kluk prostě nevěděl, jak se k druhým chovat fyzicky - místo přátelského šťouchnutí to byl bolestivý úder atd. a tam se doporučuje co nejvíce dětem umožnit se fyzicky vyřádit, dát jim co nejvíce podnětů smyslových - v dotycích těla - aby poznali rozdíl mezi pohlazením a úderem - takže přátelské kočkování, rvačky, polštářové bitvy, masáže různými materiály, sporty typu judo , karate (pro starší děti) atd.
Ad nočník, taky máme ještě nehody, někdy cellý den super, a jindy se počurá třeba 5x, snažím se to nijak neřešit a prostě převlíkáme a vždycky, když si řekne a stihne to, tak pochválím, že se mu to povedlo, přiznám se, že i ty šikulkové u nás lítají, ale vždycky se snažím pak aspoň dodat, že máš určitě radost, že se ti to povedlo a já mám taky radost, že nemusíme prát atd.
Snad ti něco z toho pomůže🙂

@qitecek - pro mě nutit a hučet znamená, že nerespektuje to, že malý si zrovna hraje a začne na něj mluvit, nesnaží se zapojit do jeho hry, že by přisedla, třeba se i zeptala, jestli se může dívat, jak si hraje a třeba si i hrát s ním..ale že příjde, ještě ve stoje na něj začne mluvit, uplně o něčem jiném, o jiné hračce, vyruší ho z jeho transu a vůbec nevnímá signály jeho nelibosti, že si nechce s ní hrát...tak to pomalu eskaluje, že nakonec na ni někdy zakřičí, že nechce, že má jít babi pryč...Já beru jako základ slušnosti, že někoho, kdo se soustředí na "práci", že ho neruším, nebo se zeptám, jestli u něj můžu být...anebo pozoruji,. co dělá, přisednu, po chvíli mě sám do své hry zapojí...ale babi příjde, mluví a mluví a vůbec nevnímá to, že Miška si třeba chce hrát jinak...asi to zní jako nic moc důvod, aby na ni ječel, ale mylsím, že je to srovnatelné s tím, když dospělý něco opravuje, staví, čte, řeší - a druhý příjde a začne mluvit o svém světě, aniž by vnímal, jestli je vítán...Ale u nás je ta situace složitější...tchýnin výchovný systém je založen na manipulaci a vzbuzování pocitů viny..jen my už dva roky jedeme podle rabru, takže oni ví, že tuhle klasiku si nepřejeme (jestli nebudeš jíst, nevyrosteš, jestli budeeš zlobit, nikdo tě nebude mít rád...- takové ty nesmysly, jimiž se děti ovládají)..takže se drží.. a já jsem jim za to vděčná...ale stačí ji poslouchat, když se baví s děti z druhé strany...a mám husí kůži...

@misule82 - já napíšu asi něco trošku jiného - u nás na kousání pomohlo (taky bylo tak od dvou do dvou a půl let), že jsem řekla - já chci pusinku, a pokud mě měl tendence kousat, tak jsem ho začala nahánět po bytě, že jsem to převedla na srandu, na jinou činnost - bitva polštáři, lechtání (smluvený signál - dost - že má druhá strana přestat)...Pokud kouše v naštvání, pak bych hodně zkoumala, co to zpouští - nějaké zakázy ten den, tvoje podráždění, nějaký křik, nebo nevybitá energie??? a pak bych se snažila té disharmonii předcházet..děti mají jetšě málo prostředků, jak vyjádřit svou podrážděnost, a tak za tím kousáním může být úplně něco jiného, nemyslím, že by to byla touha "ublížit" jen tak. Co se týče kousání okolí, dětí - tam bych postupovala tak, že bych když se to stane, tak bych jako první řešila to postižené dítě, pak odvedla to své dítě pryč (nenutila bych v žádné případě se omlouvat) a v klidu, v ústraní bych se snažila dát empatii - asi jsi měla nějaký důvod tu holčičku kousnout...(čekala bych až se uklidní, přestane brečet, pokud brečí nebo je naštvaná), až se uklidní, tak bych řekla jasně a klidně - když ti něco vadí, můžeš říct NE (nevím, jak moc mluví) - podstata je, aby jsi neodsoudila, že ubližuje ostatním a je špatná, nebo že tohle je špatné chování (což děláš), dala ji pocit bezpečí tím, že ji dáš v rozčílení empatii - já tě chápu, asi ti něco vadilo, že jsi tu holčičku strčila...a až se uklidní, tak ji dala jasný návod bez odsuzování, co může příště v této situaci udlěat = dítě se cítí bezpečně, není souzeno, je chápano a je zde největší šance, že se příště zachová tak, jak ji ukazuješ - tedy bude se bránit slovně...místo útoku...Náš měl kolem dvou a půl let velmi silný pocti - moje, nepůjčím, přišli jsem na prázdné hřiště a říkal mi - mami hlídat kolo, nepůjčím, příjde chlapeček, bude chtít půjčit, já nepůjčím - a říkal to dost agresivně...
K tomu nočníku - citím, z toho, co píšeš, že tě to počůrávání dost irituje (stejně jako to kousání), a že dáváš najevo, že toto není správné chování, že je to špatné...osobně jedu v systému - nekritizuji /stejně to nikam nevede, jen k negativním pocitům/ a místo toho, abych komentovala, co je špatné chování, komentuji to správné chování pomocí popisu - takže pokud je nehoda, dá se říct - to se stane, to je v pořádku, kalhoty jsou mokré, jdeme se převlíknout...a pokud se ji to povede, tak říct - vidím, že se ti povedlo se vyčůrat do nočníčku, to máš asi radost...chceš ho vylít sama nebo to uděláme spolu? Tím, že nebudeš zdůrazňovat to špatné chování, ale jen komentovat to správné, tak se nebudeš otírat o důstojnost dítěte..Nedávno jsem si tady četla příspěvěk jedné maminky - že aplikovala nějakou dobu rabr, četla knížku tam a zpátky až nakonec ji to jendou došlo a napsala si na přední stranu - že základ je "nenutit dítě"...
K tomu kousání jetšě - jsem pro říct - to mě bolí, třeba se i postavit, ale neřešila bych to víc (myslím, když kouše vás) - dítě začíná empaticky myslet až po třetím roce, předtím si to až tak nedovede přestavit, nerazazí ho to...

@qitecek Uz ju nemam pri sebe, mala som ju pozicanu...no ale co si pamatam skusim...strasne sa mi pacil nazov tej knihy, lebo ma naozaj zaujimalo, co sa odohrava v mojej dcere, ona je taky dost „plačko“ a niekedy toho bolo az privela...to sa naozaj nedalo pocuvat. No a mam v tom myslim dost jasno teraz a vela sa zmenilo. Hlavnou myslienkou je nechat emocie vyjadrit a nie potlacat. Emocie su normalne a potrebne, liecive...teda ak sa dieta zacne hnevat, zlostit, nervacit, ze mu napr. nieco nedovolim je to ok,potrebuje to vyjadrit a ma na to pravo...neznamena to, ze mu musim splnit to, kvoli comu preziva to, co preziva, ale je potrebne nechat ho vyjadrit sa a prezit to spolu s nim. Tym, ze mu zakazem napr. plakat, zlostit sa to v nom len potalcim a zase to vybuchne niekde inde a mozno za uplnu malickost...pripadne ak su emocie potlacovane cele detstvo, vyletia na povrch v ovela horsom prevedeni v puberte ci dokonca v dospelom veku...alebo nevybehnu a zostanu zablokovane v cloveku...☹...deti, kt. sa javia ako „dobre“, nejeduju sa, nemali obdobie vzdoru, nikdy nevrieskali na ulici, v obchode su v podstate tie zablokovane a nerobia to, pretoze si to nemozu dovolit, nie preto, ze by to necitili...a dalsia vec, co je presne pripad mojej dcery su napr. skryte emocie. Napr. sa dokaze uplne zlozit, ze sa jej nedari obut si papuce, pritom akoze banalita a o 5 minut ju strasne vytoci jej mladsia dcera preto, ze si dovoli zobrat jednu farbicku, nakoniec zistim, ze je to vysledok toho, ze sa v skolke pobila s najlepsou kamaratkou...A akonahle mi to vyrozprava, aj si poplace je kludna...takto som prisla na vela pricin jej spravania, ze to vlastne bolo nieco ine...v skolke si deti nemozu dovolit nejako sa prejavovat takze potom z toho moze byt pekny cirkus doma, pretoze doma ich vypocujeme a pochopime...teda aspon si to myslia 🙂
Teraz citam od tej autorky druhu knihu, este som len na zaciatku kde rozobera, preco vlastne my rodicia reagujeme niekedy tak, ako vlastne ani nechceme a potom to aj olutujeme. Treba sa zamysliet, ci je naozaj vzdy pricinou dieta, alebo toho mame v sebe viac nez dost a dieta urobi nejaku koninku a dobre, ze ho nezabijeme...V podstate je to nasa chyba...dieta je len spustac, potrebovali sme sa vyventilovat a odnieslo si to chudak dieta. A o tom ako vacsinou veci prehaname, pritom keby tu istu vec urobil susedovie chlapec reagovali by sme uplne inac...
Velmi lahko sa citala...🙂

@misule82 - ještě jsem chtěla napsat, že mám z toho příspěvku pocit, že tě trápí, že rabr až tak nezabírá a čím dál více se odchyluješ a je ti to líto, současně tam ale vidím dost prvků, které nějak s rabrem neladí...možná by pomohlo si říct jedno ráno - dneska zkusím nikam nespěchat, nebudu vůbec kritizovat, všechno, co dítě udělá(viz vypínání, zapínání) pojmu jako srandu (vždy se dá nejprve zasmát -třeba jé, tobě se líbí, že ta žárovka bliká...a po chvíli říct jen tak - tím blikáním se ale žárovka může pokazit a přestat svítit...). když se počůrá, podívám se na ni s pochopením - že to se stane, vždyť se to učí, řeknu ji - to je v pořádku, převlíknem kalhoty....a budu si užívat každý inventivní krok, který moje dítě napadne...nejprve to budu vnímat jako supr nápad, i když třeba destruktivní, a pak řeknu, jak se věci mají, jak fungují...hodně mamin tady popisuje výrazné zlepšení chování dětí, když se jakoby zklidnily, přestaly se cítít ve stresu z toho, jak se jejich děti chovají....začaly vnímat potřeby svých dětí jakožto vývojové, braly věci z humorem, odstranily kritiku, zařadily pouhý popis...Reruna má například ve svém blogu výnatěk z knížky, kde píše, kdy děti dělají naschvály a co za tím stojí - nikdy to není to, že jsou špatné, ale to, že nemají nějakou potřebu uspokojenou nebo to, že čelí nějakému tlaku, se kterým si neví rady (př. zákazy, příkazy...atd.)...Přeji hodně štěstí.

@bashka - já jsem četla Nenásilnou komunikaci, a přesně tam píše, že to, jak druzí mluví, jak reagují je obrazem jejich vlastních potřeb = rodiče reagují podrážděně na dítě tehdy, když nejsou uspokojeny jejich potřeby. Tedy dítě je jen podnětem, nikdy ne příčinou emocí rodičů...Taky tam píše krásně, jak reagovat na kritiku z vnějšku (nebo na něco, co nám není příjemné) - a že jsou čtyři možnosti:
na větu - ty jsi ale kráva, můžu reagovat:

1. zamyslím se v sobě, jestli na tom něco je a že možná jsem..
2. zahájím protiútok - no, to si nebudeš dovolovat, však ty jsi taky kráva nebeská..
3. zaměřím se na to, jaké pocity tento výrok ve mě vyvolává a jaké mé vlastní potřeby spouští - př. cítím ohrozžení, potřebuji, aby se se mnou jednalo s respektem..
4. zaměřím se na to, proč druhý člověk jedná takto, jak se cítí a jaké jsou jeho potřeby - tedy jakoby pomíjím onu formu sdělení, ale zaměřuji se na druhého člověka..pak parafrázuji to, co vidím - př. vidím, že se cítíš podráždný, protože jsi na mě čekal...a ten člověk vyprodukuje opět něco popudlivého - aby ne, vždyť tady na tebe čekám více než hodinu a není to poprvé...a opět možná naše reakce - takže tě štve, když musíš čekat, když se někdo opozdí...atd..atd..místo protiútoku se pracuje s emocemi druhého člověka, podle mě je to základ asertivity - protože jedině chápáním toho, že druhý člověk nemá uspokojené potřeby, mi dává tu schopnost nechat jeho názory na mou osobu po mě stékat jako vodu, aniž by se mě to dotklo a brala jsem si to osobně (a reagovala ať už protiútokem nebo vlastním spytováním...). Od přečtení nenásilné komunikace a poslechu Ruize se mi podstatně lépe dýchá v práci, při rodinných sešlostech a vůbec všude...vidím kolem sebe jen lidi s vlastním světem, vlastními potřebami a jejich "zloba" je obrazem jejich nitra, mě se netýká..já jen můžu mít dobrý pocit z toho, že jim můžu pomoci, aniž bych jim nutila svůj svět...

jej, tak som rada, ze toto tema existuje.. ze si tu vzdycky nieco dobre precitam 🙂 napr. s dcerkou uz take strasne stresy momentalne neprezivam, s tou jej bojovnou povahou.. a to urcite vdaka pristupu rabr. Skor riesim problem ako ty @blandik @klementina ...ze stari rodicia nerespektuju dieta, a potom celim tym konfliktom, co nasledne vzniknu. Boze, to uz ma tak unavuje a trapi cim dalej viac. Len co, ked musim ist k lekarovi atd. tak mozem byt ledva rada, ze sa o nu chvilu postaraju.

@misule82 Ad agresivita dietata .. o tom viem svoje.. skus prerusit tie navstevy MC na dlhsiu dobu napr. aspon 2-3 tyzdne.. nasej to vtedy fakt docvaklo, ze proste druhym nesmie ublizovat, inak neni sranda. a to bola mensia ako je tvoja dcera teraz. A ty sa tym netrap, ze odchadzate.. ber to tak, ze lepsie je odist, kludne aj hned po prichode ako tam byt ako v trni a stale sa stresovat, ze co sa stane. Proste fuck off .. nech si kazdy mysli co chce. Ked budes ty kludna, bude aj tvoja dcera

A este napisem poznatok, mne raz niekto davno povedal, zevraj tieto "divoke, agresivne" deti su v podstate velmi citlive osobnosti.. som nechcela vtedy verit, mala sa sice vzdycky rada so mnou mazlila, ale ked mi ublizila, ze ma bila, pokusala.. tak nejavila znamky empatie. To sa teraz tak obratilo. ze nechapem. Asi dlhodoby vklad Rabr 😀 ... Teraz staci, ked vidi moju smutnu tvar a hned chce davat pusinky, aby sme boli zasa kamosky. A to som ju nic take neucila, ze davat odpustky vo forme pusiny. Proste uz to v nej nejak samo dozrelo, ze vie, kedy prestreli, vsimne si, ze mna to trapi, tak sa chce uzmierit. A aj vo vztahu k druhym detom mi dojde daleko vyzretejsia ako jej rovesnici. Akoze pokial ju niekto ohrozi, jej teritorium, ze chce zobrat hracku atd, tak sa neda.. Ale ked vidi, ze ma niekto trapenie, tak sama od seba prejavuje empatiu voci danej osobe. Vobec nie na moj prikaz, nikoho prikaz.. fakt sama od seba.
A tiez som kolkokrat v soku, ako druhe maminy zaobchadzaju so svojmi detmi. Ono je to taka sranda, moja dcera zacala byt divocak uz v jednom roku, fakt skoro. Nastastie som spoznala rabr, tak sme kde sme teraz.. Druhe maminy mali pasivnejsie deti, tak vzdycky len sustrastne na mna hladeli a mysleli si svoje. Len teraz tie jejich pasivne deti zacali vystrkovat rozky, samozrejme adekvatne veku, skusaju reakcie, aj su normalne ludsky zvedave.. a ja len nechapem, co pocujem a vidim. Ako tak mozu ponizovat svoje deti??? Uz som snazila par krat nieco poznamenat, ze taketo chovanie deti, ze su zvedave atd... ze to je normalne, pokial neublizia sebe ci ostatnym . No len som potom vyzerala za debila, lebo mi bolo povedane, ze ja som zvykla, ze moja je divocak, ze ma taky temperament.. a ze jejich decka to nikdy nerobili, takze to hodlaju potlacit v zarodku..takze to nepocujem nic ine ako zakazy a prikazy, ponizovanie ☹
A v obchode ludia tiez nechapu, mala si chodi samostatne, dala som jej doveru, ktoru ona nezneuziva. Nic nenici, neberie si blbosti, vzdycky vsetko skonzultujeme spolu, ci to potrebujeme alebo nie, hoci este nerozprava ako my dospeli.. hoci teda vsetko komentuje a vypytuje sa tou detskou hatlaninou. A ja jej rada odpovedam a vysvetlujem, mam radost, ze ma zaujem.. A vsetci, ze ake dobre vychovane, inteligentne dieta, samozrejme myslene tak, ze ako som ju krasne vycepovala k poslusnosti.. a pritom to je uplne naopak. To ako sa chova je zasluha mojho respektu k nej a obratene. A nie dosledok nejakeho vojenskeho vycviku 😉

@misule82 a este teda ..
1 - pokial dcera na mna zautocila, ci uz v ramci vzteku ci len tak zo srandy, tak som od nej odisla, ziadny krik, proste odchod, oznamila som jej, ze mna to boli, ze mi ublizila a odchod od nej do vedlajsej miestnosti
2 - no neviem, asi ma take ochutnavacie obdobie, aj ked dlhodobe ako pises.. Ale uprimne, napr. tie modelovacie hmoty, co teraz vyrabau, su tak krasne farebne, vonave.. ja byt vo veku nasich deti, tak mozno tiez neodolam a sup s tym do pusy.. ale radu ako to zamedzit neviem.. vidim ze trpezlivo vysvetlujes a tak .. a aj tak to tvoju dcerku laka 😅
3 - to uz som ti napisala, dajte si distanc od MC, viem, co teraz robit v zime, v tych mrazoch.. ale mozno za pokus to stoji

a tie plienky by som tiez nejak extra neriesila. Videla som prave u znamej, ako kricela po svojej malej, ze sa pocurala.. pocas nasej navstevy si cvrkla asi 4x, tak sa musela prezliekat. Tak mamina na nervy, kricala, vyhrozovala.. a mala si cvrkla aj tak.. bola v zapalu hry s mojou dcerkou, tak sa zabudla.