Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?
Většinu lidí, co znám, co se setkali s touto knihou nebo seminářem manželů Kopřivových, jejich principy nadchli. I pro mně bylo jejich objevení osvícením a přesně tím pravým... Jenže - přečíst knihu je jedna věc a každodenní realita věc druhá. 😒 Výchova je nesmírně těžká, zvláště když jsme sami vyrůstali v "typicky české výchově" a máme ji tak v sobě i podvědomě. Člověk se pořád přesvědčuje, že se bude chovat ke svým dětem jinak... a pak najednou s údivem a úděsem zjistí, že z něj vycházejí přesně ty samé věty, které slýchával jako malý... že jsou to jen pokyny, příkazy, rozkazy, křik... Nervy v kýblu a přitom dítě stále neposlouchá a co víc, je to čímdál horší... 😨
Převést principy RaR do praxe je těžké, hlavně ze začátku, je třeba toho v sobě hodně překopat... ale já věřím, že se to bohatě vyplatí, proto jsem rozhodnuta se s tím poprat. 😎 Vím, že RaR má i tady na Koníkovi spoustu příznivkyň, proto bych chtěla založit prostřednictvím téhle diskuse takový malý klubík 😵 , ve kterém si můžem pomáhat s různýma situacema, jak je řešit, povzbuzovat se, sdělovat si co pomáhá a co ne... a tak 🙂
@romcovaklarka já se ho hodně ptám - co myslíš, že se stane, když...? jsi si jistý, že ...? tím se ujistím, že opravdu ví, co dělá a nedávám podnět ke vzdoru... tohle u nás funguje... a když holt něco zkouší tak dlouho, až něco vyvede (když to vidím, ještě dám info, že pokud se to třeba rozleje, bude potřeba vzít hadr a utřít apod.)- nastoupí prostě přirozený důsledek, bez výjimky - vezme si hadr a uklidí - zatím je to spíš o tom, že to rozpatlá, ale asi jde spíš ted o návyk než dokonalost 🙂
včera se ale vrátil od tchýně, kde dělá vyloženě "naschvály"... pomalu sune kytku po parapetu až ke kraji a kouká na bábu, co ona na to - a ona nevymyslí nic lepšího než "když toho necháš a budeš hodnej chlapeček, dám ti lentilku" 🙄 uáááá... nebyla jsem u toho, manžel mi to vyprávěl... zareagoval po "našem" - ale jak byl v ráži, neslyšel na to... doma takový věci nedělá... ona mluví jinou řečí, než co zná z domova, vyhrožuje, odměňuje apod. a on to samozřejmě zkouší, má v tom asi zmatek...
@petruskaz Tak to si čéče myslím, že je na to malej. Neumím si představit, že konstruuje, co se stane, když - a ještě mi to řekně. No a když něco vyleje, tak to utře atd. - ano, to zpravilda funguje, ale taky se stane, že se zabejčí a prostě trvá na tom, že to neutře. Mno přirozenej důsledek v podobě toho, že tu budem všichni žít ve chlívě, pokaď po sobě malej nebude uklízet, to by holt nešlo 😅
@jasminy Určitě jsi neudělala nikde chybu a chápu tě, že je ti někdy až stydno, kde se to v tom děcku bere. Ty jsi ji ale nikdy neplácla, abys sis to třeba vyčítala jako já. Já měla špatné svědomí, když se najednou začal prosazovat a šel nekompromisně vyrvat svou hračku z rukou jiného dítěte, že to je tím, že jsem párkrát nevydržela s nervama a ohnala se po něm, nebo ho plácla, nebo jsem mu taky něco drsně vzala a ještě vynadala. Takže jsem si říkala, že jsem mu hned dala vzor, jak se o něco "porvat". Ale on se nerve doslova až tak, abych ho musela odtrhávat, jen bere a rve z rukou. Prostě je to temperamentem a tím majetnickým obdobím.
@petruskaz jsem na tom podobně jako romcovaklarka - ráda to nechám na přirozenej důsledek, ale někdy se stane, že Kuba řekne "ne Kubik, maminka utře" a fakt s nim nehnu... když ve mě vzlíná vztek, uplně si vizualizuju scénu jak mu násilím jeho ruku beru a utíráme to 🙂 naštěstí jsem to ještě neudělala... ale jsem v tu chvíli fakt bezradná... většinou si řeknu, že nebudu kombinovat a bojovat a utřu to sama, ale dobrej pocit z toho nemám, protože nejsem spokojená s tím, jakou informaci dostal... nemáš radu?
@ofelieee aha, tak sme si nerozumeli 😉
poziciavanie osobnych hraciek som nikdy neriesila.
Ja som riesila, ked dcera atakovala druhe deti, ked aj oni chceli ist na houpacku, kotoloc, piesok.. chovala sa strasne majetnicky. Ona sa nehadzala o zem alebo kricala, jej proste stacilo, ked niekto isiel okolo a ona sa ohnala rukou alebo kopla .. a ona vazne nemala problem ako rocna si zacat do 4-5 rocnych.. akoze keby som nezasiahla ja, tak ako prirodzeny dosledok by dostala cez hubu od daleko starsich ..lebo aj oni mali len jednu trpezlivost. Riskli by ste to?
Raz v jednom detskom kutiku narazila na jednoho chlapca, uz mala asi 2 roky, on bol mozno o trosku starsi.. no uplne rovnake dominantne povahy. Zacali sa hadat /doslovne/ o jeden meter stvorcovy, ze kto na nom bude stat. Psycho ze? Sme sa s jeho mamkou rozpravali a pozorovali tych nasich "kohutov". Ta maminka tiez nestastna z jeho prudkej povahy, a ze mam nechat moju dceru, ze nech mu da lekciu. No bolo to dost sialene, skoncili obaja cerveni, zadychani, on aj vlasy vyskubane, potom sa teda lucili ako najvacsi kamosi, ale aj tak desivy zazitok pre mna 😔
@ofelieee no, radu 😀
já to dělám tak, že když už dopředu upozorním na něco, co se může stát a jaké budou důsledky, tak na tom prostě trvám, opravdu nekompromisně... i za cenu toho, že to nebude hned - protože samozřejmě taky občas zkouší, co se stane, když to neudělá... tak jen upozorním, že dobře... vidím, že ted to udělat nechceš (mně se taky třeba nechce vždycky uklízet apod. všechno hned), ale očekávám, že si s tím poradíš, než půjdeme na hřiště - třeba. mám pocit, že tím skončí boj kdo s koho... on dostane čas a prostor a je na jeho rozhodnutí, kdy se toho chopí - ven se prostě půjde až pak... ale záleží to i na tvém rozpoložení a vnímání toho, že třeba budeš dvě hodiny překračovat kaluž s rozlitym kakaem ... já z toho taky nejsem zrovna nadšená, ale důslednost se nám v tomhle myslím vyplácí... a v naprostý většině to opravdu netrvá zdaleka tak dlouho... prostě se stačí vzdát toho, že to musí být hned a po tvym... nechci v žádném případě generalizovat a šířit dogmata, že to tak prostě je... ale u nás tohle funguje 🙂
když to utřeš ty, může si říkat - no jo, ona vždycky nadělá řečí, zanadává si, ale pak to stejně uklidí, tak co bych se namáhal... možná to bude třeba u vás zpočátku trvat dýl, když to zkusíš nechat na něm, protože bude vyčkávat, zda to myslíš opravdu vážně, ale mám pocit, že když pochopí, že s tebou nemusí bojovat, tak to bude brzo ok...
@prom co sa toho atakovania tyka, tak u nas skutocne najviac pomohlo a stale pomaha, ak dostane "na frak" od toho, koho atakuje. u nas je takyto ten mladsi. a trufa si stale - aj na starsich. ale - odkedy dostal spät od dievcatka, rovnako stareho ako on, tak uz to nie je take caste. takze, ak by nehrozilo skutocne velke nebezpecie urazu (ze ju ti starsi zhodia z preliezky, udru niecim po hlave, atd.) tak by som skutocne nechala ju prezit si dosledky jej konania.
to iste plati doma - starsi mava na navsteve kamaratov a mladsi sa moze s nimi hrat. ale je podmienka, ze musi dodrzovat ich pravidla, ak dostane od brata 3x upozornenie, ze stacilo a on napriek tomu neprestane, musi ist von z izby. je to dosledok jeho konania, ze im robil "zle" a oni ho za to "vyhodili".
@ofelieee
@romcovaklarka U nás to samé v bleděmodrém... Vypozorovala jsem, že když dělá věci "naschvál", nikdy po sobě neuklidí. Když něco rozlije nebo rozsype omylem, hned běží pro hadr... Jenom nevím, jak s tím naložit 🙂.
Má teď přesně to období - chystá se něco provést a kouká na mě, co já na to. Snažím se ho nechat být, občas klapne to, že si jako vůbec nevšimnu, že chystá nějakou lumpárnu a bavím se s ním jakoby nic. Když to jde, jdu za ním hrát si s ním (chápu to dost jako volání o pozornost).
Třeba s tím jarem -. asi bych zareagovala takto - jé, ty neseš jar. Budeme spolu umývat nádobí nebo zkusíme udělat bubliny? Snažím se jakoby "zrušit" ten jeho úmysl lumpárny tím, že vůbec nereaguju tak, jakoby dělal něco špatnýho.
Ale ne vždy to jde, to je jasný.
Když už je pak rozlito, rozsypáno, nikdy ho do úklidu nenutím (právě proto, že nevím, co bych dělala, kdyby mě neposlechl). Jenom řeknu, že je tady špína a musíme to uklidit. Zeptám se, jestli mi chce pomoct (většinou nechce), tak to uklidím sama...obvykle si u toho ale neodpustím něco ve smyslu, že je škoda, že tu musím uklízet podlahu, když jsme si místo toho mohli spolu hrát.
@hamma S tím úklidem to právě řeším podobně, horší je to s tím předcházením lumpárnám, zpravidla se do toho pustí, když kojím malou 🙄 Ale to asi nemá řešení...
@bubelko ano, tak som robila, s rovnocennymi superom som nezasahovala, viz. vyssie uvedeny priklad, iba od tych vacsich som ju stiahla zo sceny. Len vies jak, tych deti jej veku, ktore by boli schopne sa jej postavit, bolo fakt malinko.
Ja som bola vtedy sokovana, ze ona fakt neustupi, aj keby ju to malo stat zivot, ani raz sa na mna nepozrela, ze "mami pomoc" .. amazonka. fakt.
Teraz uz to nastastie nerobi, snad ten mozog dozrel, ze pochopila, ze cely svet jej nepatri, aj pouzivanie reci hodne pomohlo
a nastupom do skolky sa zas naucila ine finty 😀
@petruskaz @hamma díky. Musím se prostě ovládnout, protože vaše řešení se mi moc líbí, ale dneska když rozbil skleničku (omylem) tak jsem pěkně zaječela ☹ )
mám asi nějaký témata, ve kterých jsem nějaká ponořená a zacyklená a když vznikne problém u nich (jsou to jídlo, můj pocit "už musíme jít" a čištění zubů, který je nějaký problematická 2x denně) tak se prostě neovládám a zaječím hrozně snadno a mrzí mě to. Jak z toho ven? Protože jiný situace zvládám většinou podle svejch představ...
@ofelieee možná bude problém právě v tom "podle mých představ" 🙂 prostě zkusit se oprostit od svých očekávání, jaké má dítě být, co si přeješ, aby dělalo... já se to taky stále učím... ale už aspoň vidím, že tudy pro nás vede cesta... třeba dneska ráno vyspával do 7.30... chodí jednou týdně na dopoledne do monte školky, která začíná v 8.00... když vstal, řekla jsem mu, jak se věci mají, dala mu na výběr, že budto zůstaneme dneska doma, nebo je potřeba sebou hodit... ale tak nějak jsem v sobě a svých slovech a jejich tónu cítila takový tlak, že tam prostě musíme jít (už třeba jen proto, že máme předplaceno)a tak nějak ho do toho manipulovala... on to samozřejmě cítil a dělal vše pro to, aby se nešlo - odmítal si sednout ke snídani, oblékat se apod.... pak se mi rozsvítilo, sedla jsem si na zem a řekla - dobře, vidím, že dneska asi nikam nepůjdeme, je už stejně pozdě, zůstaň klidně v pyžamu, budeme si dnes hrát doma... neuběhla ani minuta a už slyším - ale já chci jít do škokyyyyy!!! no a bylo po problému... přišli jsme sice o pár minut později, ale svět se nezbořil, byl klid, oba spokojení... jako chápu, že někdy je potřeba opravdu být někde na čas (doktor), ale to bych ho asi vzbudila dřív, aby to běželo v poklidu, ted vpodstatě zas tak o moc nešlo...
co se týče jídla, nevím, jaký problém myslíš... jakože máš pocit, že musí třeba nutně jíst snídani? u nás to máme tak, že taky někdy nechce snídat, ale řeknu, že další jídlo bude až svačina a do té doby nic nedostane, až sklidíme ze stolu, potvrdil, že rozumí... zrovna nedávno nesnědl vůbec nic, vyrazili jsme ven a za chvíli začal hlásit, že má hroznej hlad, připomněla jsem mu dohodu - bylo zle, v autě spustil hroznej brajgl, že chce nějakou sůšuuuuu!!! tak mu říkám, že za chvíli jsme doma a může dostat svačinu - ječel až domů, kde snědl velkej kus chleba a jogurt. zatím si to pamatuje 😉 .
se zuby nevím.. na začátku jsme se hodně bavili, proč je to důležité, ukazovali obrázky toho, co zoubkům hodně škodí, viděl, jak vypadá kaz, taky si rád odměřuje 3 minuty na přesýpacích hodinách, říkáme u toho básničku, nejdřív čistím já, pak on...
@jasminy Mimochodem, dnes jsem se taky musela stydět, co Dan proved v herničce. Má tam oblíbenou motorku (odrážedlo) a pořád si dával bacha, aby mu to nikdo nevzal. Odešel si ale hrát s vláčkama a mezitím si nějaký mladší chlapeček tu motorku vzal, Dan to zjistil a hned mu to běžel vzít, bohužel tak nešikovně, že ten chlapec z tý motorky spadl. Byla tam s ním jeho babička, přímo v té herně, přímo u toho, takže je jasný, že se jí nelíbilo, že jejího vnoučka tam nějaké cizí dítě takhle odzbrojilo, tak Danovi vynadala a začla se shánět po jeho mamince. Já zrovna krmila Filípka v kočárku, tak jsem tam hned nemohla. Po chvilce jsem tam šla Danovi znova vysvětlovat, co si může dovolit a co ne a co udělal ošklivýho, ale paní se do mě pustila, co to mám za dítě, že tohle ještě neviděla. No, to mi přišlo až moc, asi toho viděla málo. Tak jsme se jí snažila vysvětlit, že má teď Dan dost majetnický období, že si brání věci, že dřív takový nebyl, naopak často skončil na zemi nebo i nějakou schytal od průbojnějších dětí. A Dan tam na nás koukal, jak spolu mluvíme a pak povídá, že ten chlapeček se nezeptal, jestli si to může půjčit!!!! Což v jeho očích byla neotřesitelná pravda, ale jaksi už nevidí, že ta motorka není jen jeho, což jsem mu hned začla vysvětlovat, ale přišlo mi to, že to snad pouští jedním uchem ven, protože si furt hlídal tu motorku a rozestavěnou vláčkodráhu. Pro něj jsou ty hračky tak podstatný, že to snad ani neni možný.
@petruskaz já jsem ty představy myslela jinak - že některý situace JÁ zvládnu podle svejch představ, jak se k němu chci chovat 🙂 a že právě tyhle 3 témata co jsem vyjmenovala u nás většinou vedou ke konfliktu, protože já do těch situací jdu rovnou s očekáváním karambolu 🙂 a on tedy přijde. Chci to pochopit nějak obecněji, co mám se sebou udělat, aby bylo klidnějc. Proto jsem se tolik nešířila o podrobnostech taky... a chápu, že to nebylo moc k porozumění 🙂
S jídlem jsem to tu řešila nedávno, Kuba jí strašně moc, všechno a v jakymkoliv množství a je mooc zle, když mu nechci dát (je dost věcí, který mu prostě nedám)... A já obvykle vidíc ho jak se UŽ ZASE NA NĚCO SÁPE 🙂 začínám vidět rudě a nemůžeme to vyřešit vůbec s respektem... Achjo.
Dobrý večer. Mamky, chtěla bych se vás zeptat, jak řešíte podobnou zkušenost vy. Už jsem to tady před pár týdny psala, dcera mě už půl roku okusuje. Věnuju se jí celý den, už jsem "utrpěla" úspěch, že nemusím vařit v noci, protože vaříme tak nějak spolu, někdy to jde lépe, někdy je to hrůza...
Kouše při vysoobrátkových situacích - například něco děláme, malá se praští, jak pobíhá, hned se vytočí, přiběhne ke mně a zahryzne se (jednu dobu jsem vypadala, jako když mě manžel bije), to jsou situace, kdy to očekávám, takže momentálně to řeším tak, že řeknu přísně ne, kecnu na bobek, držím ji na délku paže, aby se do mě nezahryzla. Psycholog mi doporučoval pevně držet, jenže malá se pak vytočí ještě víc a je jak podrážděný pes a při jejích 14,5 kg (skoro 22 měsíců) jde dost těžko držet bouchající a kopající končetiny a nataženou hlavu s rafající pusou.
Když to nečekám, tak se zakousne a jsou modřiny. V obou situacích malé koukám do očí a říkám, že mě to bolí a že se kousat nenechám. Nedávám ji na osamocené místo, ale klidným hlasem jí řeknu, že když mě takhle ubližuje, že si s ní nechci hrát a ať si jde do pokojíčku a až se uklidní, ať za mnou přijde. Načež je pořád u mě a hodně brečí... Nemlátím, nekřičím - prostě řeknu výše uvedené. Zabírá to. Opravdu ano. Ale říkám si, jestli jí třeba nějak netlačím do kouta (něco za něco). Opravdu malou nikam "neodstavuju", jen jí řeknu ať si jde sama do pokojíčku.
Máte to některá také tak? Ke všemu se začala asi před týdne mlátit ručičkama do hlavy, přesně poté, co jsem jí řekla, že když mi dělá bolest, tak si s ní nebudu hrát a ať se jde uklidnit....
Pořád si s tím kousáním a kopáním a plácáním nevím rady, nikdy jindy to nedělá. Už jsem zkoušela vrčet, objímat, zůstat v místnosti a nevšímat si jí. Ale je hodně citlivá, extrémně. Minule jsem se trošku spálila, sykla jsem a malá začala plakat, že mám velkou bolest....
Máte nějaký nápad nebo můžu zůstat u "nehraní ...." Díky za vaše názory.
@silky123 ahoj! zdá se ,že potřebuješ ujištění. Tak zkusím něco malého poskytnout 🙂
jak to čtu, tak mi přijdou tvé reakce hezké, koukáš jí do očí a říkáš, že se kousat nenecháš (stanovuješ svoje hranice - nepovol) Máš asi strach, aby se necítila nemilovaná (nedáváš ji na osamocené místo ) - tu mě napadlo, přece jenom jít na osamocené místo - spolu. Zkusit změnit míso, kde se to stalo - "Zkusíme jít vedle, možná to bude pro tebe příjemnější, co myslíš"
Asi je opravdu hodně citlivá (možná se ted učí, co to bolest je a co to lidem dělá) pláče když sykneš.
Je super, že to dokážeš brát s klidným hlasem, ale nejspíš cítíš, že to s tím "nehraním" asi není ono - jinak by ses neptala. pro ni to může být jako trest - jako odnětí tvé lásky. Stejné je to ze slovy, "až se uklidní" (já to teda taky říkám, ale teď tady na tvém příspěvku cítím, že to nezní dobře) - protože to je to co ona tááák moc chce a nejde to, to "zlobivé" tělo ji neposlouchá, já ho tak nenávidím, bouchnu ho po hlavě za to! - to je možný monolog v její hlavičce 🙂
zeptala bych se jí "Ty se asi zlobíš na sebe, že mě koušeš a neumíš přestat?" Chtěla bys udělat něco jiného , ale ti to nejde?" Já se na tebe nezlobím, já vím, že bys chtěla ,aby maminku nic nebolelo. Mám tě ráda a spolu to zvládneme"...nabízím věty , co mě k tomu napadají,snad pomůžou, aby se situace změnila a láska plynula 🙂
Zvláštní jak dobře se radí druhým, jak najednou vidím, jak bych to taky ráda dělala - vlastně si pomáhám sama sobě, když ti to píšu.
@ofelieee aha 🙂 tak obecnějc k pochopení mi daly nejvíc čtyři dohody a naomi - teda z toho, co se dá naservírovat tak nějak plošně 😉 jinak pracuju na sobě... chodím na reiki, kinezku a přemýšlím o tom, jak měnit věci u sebe, ne u druhých a jak moc mne něčím štvou (bývala jsem v tom opravdu přeborník!!!)... a už tenhle samotný fakt je dost léčivý a osvobozující, jestli rozumíš 😉
ale těžko říct, co potřebuje k pochopení někdo druhý... já to mám tak... 🙂
Moc hezky napsané, děkuju. Já na malé vidím, jak si potřebuje "ulevit", když se bouchne nebo jí něco nejde. Je naštvaná, když se bouchne, tak i nešťastná. Hned k ní jdu, že ji utiším, ale nevím, jestli dřív utěšovat, nebo držet, aby mě nekousla. Protože to jde ruku v ruce. Nepláče jako jiné děti (tedy když to není velké "au"), prostě se vztekne a jde "po mně", po nikom jiném. Říkám jí, že vím, že to bolí, ale že do mě nemůže kousat, protože mě to bolí taky. Že chápu bolest, jestli ji můžu pofoukat.... Prostě to utěšování je náročné.
@silky123 náhodou jsem dnes v diskusi na fb u attachment parenting koukala, že někdo řeší podobný problém a byl tam mezi odpověďmi i tento odkaz... co je tam napsané se mi líbí, tak třeba ti to k něčemu bude 🙂
@silky123 napadlo mě, v situacích, kdy to čekáš, vzít nějakýho plyšáka a rovnou říct, že si může kousnout do něj. A vzpomněla jsem si, jak píšeš, že ji držíš na délku paže, aby tě nekousla, co ji zkusit obejmout ze zadu? To jsem někde četla, že je to dobrý, když dítě kope, bouchá do rodiče a on ho chce uklidnit, obejmout ze zadu, případně ty jeho ruce přidržet, ale to už je spíš pevné objetí.
Starší teď přišla s novinkou (předpokládám, že ze školky), že když se jí řeknu, nebo se zeptám na něco, co se jí nelíbí, tak na mě prská s vyplazeným jazykem. Je mi jasný, že to časem přejde, ale jak reagovat? Většinou jí řeknu, že tomu nerozumím, jestli to znamená ano, nebo ne, nebo co tím chce říct. Napadá vás nějaká lepší reakce?
@betelgeuzz ahoj, já docela ještě i ted použiju takové to převedení na srandu, udělám to samé a on se usměje, a pak se dá mluvit. to, co dělá, ztratí nádech "zakázaného", není to už tak atraktivní, když se to může a dělá to i máma....petr třeba když je naštvaný, ale meganaštvaný, tak jako svěsí ramena tak, že se skoro předkloní , hlavu dá mezi ramena a něco si mumlá 😀 . pravděpodobně se tím gestem schovává - aby nikdo neviděl, jak neví, co se sebou 😉 . tak udělám vždycky to samý, jakoby se na něj kouknu "zespoda, prostě "nejsem nad ním", ale na stejný úrovni...grrr to asi neumím popsat. on pak většinou najde zase cestu 😉 😉 😉
Holky, díky, odkaz právě čtu 🙂 a zezadu se neodvážím, čapne mě za dlouhé vlasy a rve a rve 🙂. Já vím, že to je jen chvilkové, že je "nešťastná, naštvaná, ublížená", ale přiznám se, že to je opravdu náročné ;)
@silky123 ahoj, úplně rozumím tomu, že to je opravdu hodně náročné, já podobný "útoky" od Kuby taky nesu hodně těžko, těžko se ovládám... možná toho ještě není dost na to aby mě to tolik vyškolilo a já obččas ječím 🙂
napadá mě k tomu když to čtu - ty jí říkáš "chceš to pofoukat" ale ona evidentně potřebuje něco udělat, "někomu" to vrátit - nápad s plyšákem mi přijde prima. A pak - píšeš "Hned k ní jdu, že ji utiším" a na mě to dělá dojem, že třeba vůbec nechce utěšovat, nemusí jí to být příjemný, snad zažívá jinou dynamiku pocitů... já třeba Kubu neutěšuju, ale samozřejmě každý dítě potřebuje něco jinýho, nic jinýho než nás ale neznám 🙂 on se teda chvilku potřebuje vyplakat v náručí, nastavím, nemluvím, pokračuju v tom co dělám, když pláč polevuje, tak popíšu co se stalo a většinou když mi odkejve třetí část popisu tak je klid. Na pofoukání nehrajem... třeba v tom může být nějaká inspirace, nevím... a držím palce!
Díky ;)
Já neječím, jsem pak hodně vyčerpaná a neuvolním se 🙂. Zkoušeli jsme jí ukazovat, že může bouchnout do zdi, dupnout si, plácnout polštář/em. Říkala jsem si, že ji nebudu utěšovat, zatím bezvýsledně, protože ona se kolikrát tak bouchne, že to zaduní půlkou baráku, ale to je asi můj subjektivní pocit. Náruč v krizovkách nepotřebuje, spíš po "aktu" utíká, kousnout a pryč. Náruč vyhledává v jiných případech. A je fakt, že ji beru jako "normální", i když normální je, dítě, prostě to má asi jinak. Moc díky za postřeh a taky se drž 🙂
@betelgeuzz Hm, asi máš pravdu s těma formulacema, já se hodně soustředím na to, abych to neříkala negativně (nedělej to tak a tak), ale ještě by bylo co vylepšovat. Přijde mi ale, že on stejně bez ohledu na formulace vycítí, co mi bude vadit, a na just to udělá 🙄 😀