Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

@fem 😉 ovšem nejvíc se bavím, když se z našeho time-outu vrátíme, a obecenstvo sonduje, jestli peta nedostal na zadek 😝 .
vůbec se mi nelíbí, když se děti jakoby "pomlouvají" před dalšími lidmi, a přitom jsem toho svědkem opravdu často. ty děti se musí cítít trapně, zdá se, že nerozumí doslova všemu, ale ponížení to je a oni to vnímají, to jsem si jistá. přeci před návštěvou nemluvíme s manžou jeden o druhém povýšeně, ve smyslu: ten můj je hroznej, on ani....blablabla.....Tak proč řešit problém mezi mnou a dítětem před očima jiných? Navíc hraje roli koncentrace - když jsme sami, vnímá a reaguje, když je tam pár dalších lidí, rozptyluje ho to a mě nutí dělat a říkat věci podle jejich představ a ne podle svého přesvědčení.

@emjee není o čem, extremní situace si žádají extremní řešení a mě by ani v koutku duše nenapadlo myslet na nějaký rabr či čo🙂. někdo ubližuje mému dítěti a nevnímá? řeším to za něj. tohle nebyla sebraná lopatička na pískovišti🙂.

ahojte, mě příjdou často i dost blbé situace, kdy jsem s jinou maminou a ta začne své dítě chválit a chválí a chválí a pak kritizuje...a pak se začne ptát, co Miška - jestli už dělá to nebo ono...Vadí mi to proto, jestli malému nechybí, že ho taky nepochválím - když už to dělám, tak se snažím to říct - jakože společně - že včera se ti miško povedlo to a to nakreslit...ale dělám to hrozně málo...Prostě mi celkově příjde blbé se před Miškou bavít o něm v jakémkoliv smyslu, neřku řešit jeho "problematické" chování před obecenstvem...

@berenika39 presne tak, ako vravis...nebyt toho trendu u nas, nutenia deti do vsetkeho, co sa da...nutenim dotykov...a ponizovanim, zosmiesnovanim na verejnosti (najlepsie najblizsich- ten fenomen vyrovnavania dospelackeho ega)...pravdepodobne by nam ziaden alternativny koncept nebol potrebny..lebo by nebolo, co napravovat...nas maly nabral super spolocensky manner, ktory sme ho explictne neucili, ked odchadza, otoci sa a vsetkym vospolok odzdravi..skoda, ze vsak mu to ludia neopatuju..tam je zasadny problem...ale kto by uz odzdravil dietatu, ved to nie je osoba v spolocensko akceptovatelnom zmysle...

@fem hm, tohle všechno je moc škoda...proti ignoraci stojí vynucování - když mi nedáš pusinku, už příště za tebou nepřijdu...to je snad ještě horší varianty, případně: pocééém ty můj kluku, já si tě pomazlím...a petasek zdrhá....ty mě nechceš? tak to ti příště nedám kinder vajíčko...
Mě je z toho vždycky tak strašně smutno, dospělí se mezi sebou takhle debilně ( pardon) nevydírají, ale děti? Ale musím uznat, že jsou to praktiky starších lidí, toleruji to a zpravidla přehlížím, i když u toho skřípu zubama....kdo ví, jací my budeme , co všechno se změní? I když - respekt a tolerance by snad mohly vydržet napořád???

@blandik dobrý instinkt - vzpomněla jsem si knížku Vladimira Leviho Problematické dítě, kde říká, že ve vyrovnaných rodinách se navzájem nijak nehodnotí, neznámkují - čiže nekritizují ani nechválí. Prostě spolu žijí, dospělí jsou vzorem dětem... Třeba mi je nepříjemné, když přesně takhle někdo venku začne známkovat a hodnotit Mariánka. Pak si uvědomím, že je to fakt otřesně zažitá manýra , a samozřejmě tohle je evergreen u tchýně - pocééém ty můj kluku, já si tě pomazlím...a petasek (Marián) zdrhá....ty mě nechceš? tak to ti příště nedám kinder vajíčko. (slovensky Kinderko) ..

@kubaka na tebe jsem tu čekala 😀 😀 😀 😀 😀
Ale že je to odporný? Dítě = E.T. mimozemšťan.

@berenika39 😀 🙄 Máme jediné štěstí, že tchýně je daleko a viděna jen jednou za rok a naši už nežijí. Širší rodinu nemáme, takže tomuhle jsme vystaveni jen od náhodných starších kolemjdoucích, kteří si chtějí pokecat a teda umí být slušně přidrzlí. Někdy až tak, že normálně řeknu" tohle malému neříkejte".

@kubaka tak to skoro závidím, protože my máme vše na dosah, ne sice často, ale ....když oni jsou tak rádi, když se s prckem potěšej, rozhodně jim to nechci upírat, mmch má obě babičky fakt rád, jen musím hledat vždycky nějaký vhodný způsob, jak petase zachránit, dát najevo svoje přání a přitom je neurazit🙂. ale tak trenuju, celkem se to lepší a on si už brzo dá sám jednoznačně najevo, co ano a co ne, zase se to vyřeší "samo".

@emjee podľa mňa si konala správne...nič by som na tom postupe nemenila.. ale muselo to byť nepríjemné, ale aj tak synček hrdina, že neplakal.
@fem juj tak to ma potešilo, že ja sa stretávam s ľuďmi, keď sa dcérka odzdraví (už sa mi stalo, že aj po anglicky sa pozdravila) vždy dostala odpoveď, ale možno to bolo aj také moje pôsobenie na dotyčného očným kontaktom, aby reagoval.

@berenika39
@kubaka no a tu presne nastáva ten moment, kedy sa dieťa stretáva s iným štýlom prístupu, pokiaľ sú deti malé, vieme reagovať my a usmerňovať to...ale ako naučiť deti reagovať, keď budú staršie a my už nebudeme na dosah na takýto prístup ako píšete. To je to nad čím sa ja zamýšľam, že vychovávame resp. snažíme sa vychovávať rabr ale okolie už škôlka bude niečo iné čo potom nebude mať dieťa chaos v hlávk, či potom nepríde záplava frustrácií z nepochopenia..

@basika Takhle to není, ale rozumím ti. To, co do nich dáme odmalinka je naformuje tak, že se pak mnohem lépe vyznají ve vztazích, situacích, mnohem lépe prokouknou apoznají manipulaci i záměry druhých.
Taková alegorie: přeci nebudu tlouct své dítě jen proto, aby si zvyklo, že ho budou tlouct ostatní ve školce a škole.

Mám bohaté zkušenosti s naším prvním, hodně nestandartním synem.. Dětská psycholožka mi řekla, že z její zkušenosti je mnohem účinnější najít dítěti vyhovující prostředí - školku, školu, atd,- která koresponduje s jeho náturou, než po něm chtít, aby se "otužilo" a přizpůsobilo se, zvyklo si na na prostředí, které jde úplně proti jeho přirozenosti. Dan v tomhle byl 4 roky na základce a bylo to peklo. Naštěstí už je vysvobozen a je na šestiletém gymplu. Na něco dítě dokáže přivyknou, podle toho, do jakého kolektivu se dostane,

@kubaka - je to tak s tím vyrovnaným partnerstvím - ještě bych dodala (a nemám to ze sebe - Miguel Ruiz - Čtyři dohody), že v optimální případě člověk nehodnotí nejen partnera a své děti (tedy nechválí ani nekritizuje), ale současně nehodnotí ani své okolí...prý se člověku pak uleví, osvobodí se - začne mít více energie na smysluplné aktivity, protože ono pomlouvání a hodnocení a takové to typické - Však já vím nejlip, co by pan XY měl dělat...nás vyčerpává...Občas to zkouším, ale je to těžké, zejména po návštěve tchýně 😀 ...ale funguje to...když to v sobě potlačím - tendenci si stěžovat na někoho, nechám to plynout, tak mi je tak lehce....

Ještě k tomuto...jsem si všimla, že zejména starší generace má veliký problém neříkat někomu, co má a nemá dělat - jestli to souvisí s potřebou být i nadále potřebný a cítit se důležitě...někdy mám pocit, že kdyby např. babičky odstranily ze své komunikace s vnoučaty (a často i s námi) své příkazy (vemi si chleba, vem si čepku...)..a otázky (kde jsi, co děláš...) - tak že by jim pak velmi málo zbylo k mluvení...takže předpokládám, že vyrovnané partnerství (i napříč generacemi) může existovat tam, kde lidé mají své zájmy, svůj vlastní bohatý svět a nepotřebují "zabíjet" čas plotkařením, pomlouváním, kontrolou druhého a zbytečnými boji o moc...protože mají mnohem zajímavější témata o čem se bavit...

@kubaka povedala si to genialne, lepsie by som to nevedela povedat, z vlastnej skusenosti potvrdzujem, spolocnost ma fackovala 🙂, ono ta asimilacia a nivelizacia do mainstreamu (ja som vyrastala este v dobe satiek) nie je vzdy dobra...a dieta ju tak jednoducho neprijme...aj dnes su taketo rozne streamy..a kultura sa hybe, kto vie, co bude 🙂...

@kubaka juj a zabudla som povedat, vzdy, ked prides je to tak fajn, tesim sa

Ahoj, trochu změním téma, něco dělám asi špatně, můj starší syn vede poslední dobou dost kruté řeči - např. chci být nemocný a být v nemocnici, budu tam klidně sám a chci aby mi bylo špatně a bolelo mě bříško atd.... když jeho bráška spadl, tak jeho reakce byla, že on by chtěl, aby byl bráška rozbitej a byl v nemocnici. Já mu na to říkám, že to bych byla moc smutná, kdyby se jemu nebo bráškovi něco stalo, že si to nepřeju, že chci, aby všichni jsme byli zdraví atd. ale on opakuje pořád to svoje dokola. Říká vždycky opak toho, co by chtěl - já nechci žádný lízátko znamená, že by lízátko chtěl, takže já myslím, že ty jeho řeči, jak chce být nemocnej, vlasntě znamenají, že se toho bojí a nemocnej být nechce, ale mě ty jeho řeči strašně zraňují a nevím, jak na to správně reagovat....

@blandik s tou potrebou starsej generacie zit zivotmi svojich potomkov to bude aj tym dlhorocnym zvykom. Hlavne matka sa vychovou deti pretvori podla potrieb deti a uz nikdy nebude taka ako bola predtym, ako sa narodili. A zrazu pride cas, ked deti odchadzaju a ona sa musi stiahnut z kazdodenneho boja v plnom nasadeni do zalohy. V tej zalohe musi byt, musi tam cakat, ked dieta bude potrebovat a ono bude potrebovat...ta spravna miera asistencie sa odhaduje a dodrziava tazko. Tak ako je potrebny cas na vyrovnanie sa s prichodom dietata a ulohou matky, je potrebny cas aj na vyrovnanie sa s ulohou matky v zalohe. Mudre deti vedia v tomto matkam pomoct jemnym usmernenim a mudre matky toto usmernenie pochopia, pretoze plati: nechajte svoje deti odist, aby sa vam vratili.

@inkinka moc hezky napsaný.....souhlas.
Já se na to dívám tak, že je to prostě jak má být, tak jako my si přejeme, aby starší generace nezasahovala do našich životů, tak stejně je na nás, abysme nechali je žít svůj vlastní život. Najednou jsou doma, třeba v důchodu, někdy opuštění - i když ne doslova, ale přeci jen - ráno vstanou a co? Nemají možnost žít tak aktivní životy jako my, a třeba se i snaží, ale tím věkem jsou limitovaní. Pak jim zbývá právě to: a gde steeeee? co děláteeee? kdy přijedetééééé? Znám to, i když možná díky svému věku trochu intnzivněji, naši rodiče a tety a strejdové jsou prostě hodně přes šedesát....někdy skřípu zubama, ale respektuju...snažím se. Někdy se mi nechce "jet k našim, k tchýni",, ale pak vidím, jak moc ožijou, jak moc jsou spokojený a naměkko, když tam Peťáska mají, a je to ok.
Prostě život.....

ahojte 🙂 , prepacte ze vam to tak skacem do debaty, ale rada by som pocula vas nazor. Priznam sa, chodim si k vam so zaujmom citat, teraz som na str.34. Knizku Rabr nemam, celkom uvazujem o jej zakupeni. Podla vasich popiskov si myslim, ze k dcerke pristupujem s Rabr vychovou celkom intuitivne, hoci som teda knihu necitala. Beriem, ze deti su proste zvedave, musia si vsetko omakat, vyskusat.. V tomto som problem nikdy nevidela, ze moje dieta je vecne spinave od hliny, travy, stale nieco v rukach, co skuma.. ziadne dezinfek. spreje a pod. srandicky v kabelke na prechadzke nemam. Beriem, ze dcerka je skratka badatel a pokial sa vylozene nehrabe s prepacenim v hovienkach, tak to neriesim. Mozno preto nebola zatial vobec chora, maximalne 1dnovy soplik, vtedy nasadim obycajny Physiomer a je po probleme.
Takze - dcerka je velmi nebojacna, akcna, velmi temperamentna..v podstate ani separacnu uzkost sme asi ani nezazili, vie, ze ma vo mne istotu, ze ma najde tam, ked potrebuje, naozaj velmi samostatna. Len po jednom roku .. CO SA MI ZDA SKORO ... sa nieco zvrtlo, akokeby nastalo obdobie vzdoru. To ze sa zacala hadzat o zem v meste, to neberiem tragicky..na okolie/chytre tetky kaslem, na jejich poznamky.. pockala som, kym sa vyzuri a ona sama potom prisla za mnou, akokeby sa nechumelilo. Resp. hned sme jej hnev obratili na srandu a bola pohoda. Potom sa vsak pridalo bitie. Zacala ma bit a ako som neskor dozvedela aj od ostatnych clenov rodiny, ktori s nou niekedy chodili von, tak bila aj tych, ak sa jej nieco nepacilo. A co je najhorsie, ze atakovala, resp. robila naschvaly detom na ihrisku, kde sa chodieva hrat. S bitim mojej osoby je uz nastastie koniec, ked zuri a je u mna v naruci a zazenie sa na mna rukou, tak na hodim prisny pohlad, jedno slovo NIE , zlozim dole z ruk a odidem od nej. S ladovym pokojom. Ziadne kricanie, prehovaranie, nic.. jedno slovo, jeden pohlad a odchod od nej. Vtedy pochopila, ze aha, pruser, to som prehnala..milovana maminka sa asi fakt nastvala. Teraz ked jej nahodou zas vystartuje ruka, mne sa staci len kuknut , tak ona hned sa hned zhaci a dokonca sa zacne usmievat ..akoze..sak mamo, srando.. ja som len srandovala... no uplna herecka. Som vtedy pochopila, ze skusa len mantinely.. aspon teda u mna. Na ostatnych to stale skusa, mozno kvoli tomu ze na druhych jej az tak nezalezi. A bohuzial ostatni clenovia rodiny sa k tomuto problemu stavaju tak,ze bud su za to, ze ju treba zbit, co som teda zakazala..alebo ju slepo obhajuju, ze ona je este malicka, ze ved ich to neboli, ze im to nevadi.. no proste pruser - obidve varianty. Priznam sa, ja som tak kedysi hned v zaciatkoch, ked som absolutne nechapala, ze co sa deje, tak som ju najprv upozornila, ze nie, nesmie bit - vysledok ignoracia, tak som ju capla som po ruke - dokonca sa mi vysmiala do tvare, a aj po silnom capnuti nic, ona sa na tom este viac bavila. Vtedy som hned pochopila, ze tudy cesta nevedie, bitka na nu vobec neplati.
Najviac ma vsak trapia tie jej ataky na druhe deti. Pritom vidim, ze ju druhe deti zaujimaju, tesi sa na ne, ma teda aj jednu kamaratku v podobnom veku, tu ma hodne rada.. ale bohuzial, na ine deti si stale trufa, aj na starsie. Niekedy vylozene provokuje, ze napr. ponuka niekomu hracku, dieta naciahne ruku, vtedy ona uhne a zazenie sa po tom dietati rukou po hlave. Alebo niekto uteka okolo, ona sa zazenie. A vobec sa neboji, trufne si aj na vacsie deti. Ja ju vzdy stiahnem z centra denia, vysvetlujem... ale opakuje sa to donekonecna, pri kazdom dalsom stretnuti. A to ma fakt boli.. . V rodine sa nikto nebije, ani sa nejak nehadame, nemala to kde vidiet, prave naopak, furt robime nejake blbosti, srandoviny. To uplne miluje, je za kazdu "spatnost" 😉 A este, na pubertakov hladi s obdivom, bali chlapov od 10 rokov hore na pockanie , take flirtovacie finty uplatnuje ze nechapem. A stare zenske neznasa, ked sa nebodaj pristavia pri kociku.. Druhe deticky v jej veku sa drzia maminych sukni a nasa mala je taky rebel, ze nechapem.. Pripominam, dcerka ma len 15 mesiacov, zacalo sa to zhruba v 12 mesiacoch. Je naozaj temperamentna, ale ja nie som zas natolko naivna, aby som v tom biti nevidela problem a ignorovala to. Poradite prosim niekto , zazili ste to niekto v tak skorom veku.. preslo to? Ako to riesit?

@inkinka moc pěkné, tohle mám na paměti taky - kolik volnosti už jim mohu poskytnout, aby je to nezahltilo, ale aby byli čím dál svobodnější. Doufám, že budu lepší matka v zálohe a potažmo tchýně, než byla mo je máti. úplně to vidím - te´d ještě ta realita. 😝
@fem emh, díky, ale nech na hlavě, taky někdy plácám a lezu si pak na nervy sama sobě. 😝 😝 Ale tohle všechno jsou zrovna témata, které se mě úzce týkají, mám ty kluky úplně jiné, takže je to zajímavé tady číst a pak je doma pozorovat a přehodnocovat, ja jsem to vlastně dělala a dělám.
My okolo sebe fakt nemáme žádnou rodinu, nálety babičky se snesou a Marián i Dan už v útlém věku byli dost asertivní, aby se ohradili, když se děda či babi k nim chovali nějak nevhodně - děda mu hrozil prstem, Danoušek se zamračil a pravil "dědo, to mi nedělej, to še mi nejíbí" Děda byl v šoku. Ale naštěstí dědu miluje a je tam rád, pošlu tátu s Mariánem i samotné, ať tam jednou na prodloužený víkend, aby si užili navzájem.
Nebo se prostě Dan otočil a ignoroval, když to přesáhlo jeho verbální schopnosti - to dělal mé matce v pěti letech a mohla vyskočit z kůže. Jenže já si ty její manýry a způsoby dost pamatuju, takže jsem byla šťastná, jak se Danoušek vůči ní dokázal obrnit - prostě jí , její peskování, rozkazy a posléze řvaní začal ignorovat a šel za mnou. ALe nemohla jsem ho tam nechat na víkend, protože po dvakrát přijel úplně vykolejený, vyjevený, museli jsme se povídat, co jako udělal "špatně" a proč se babička zlobila a uvádět věci na pravou míru, zbavovat pocitu viny (za nic) Pak jsme se s máti přestali stýkat úplně. A břemeno zmizelo.
Už mi to nemyslí, byli jsme s MM na premiéře (nechoďte na Tři dny ke svobodě s Russelem Crowem, je to blbina), kluci byli spolu sami a úplně v pohodě. Malý övšem před chvílí teprve usnul - tak jdu taky.
Papa

@blandik Velmi výstižné a nějaká taková změna se ve mě udála po vyléčení z depresí - zhruba. Člověk se přestal zatěžovat řešením druhých a soustředí se na to, jak jemu samotnému může být dobře a "volně". To neznamená, že něco neokomentuji, nezkritizuji, ale naprosto a zdaleka to tak neprožívám a "nežeremě to". Napíšu to, řeknu to, ale tím to hasne.

@prom já bych řekla, že je dcerka úplně normální dítě, právě kolem 1 roku začíná první období vzdoru, není to ještě to klasické, co nastane mezi 2-3 rokem, ale u některých dětí se i tak projevuje dost silně, zažila jsem to u obou kluků a holky z diskuze se stejně starými dětmi to zažívají taky. Co se týká přístupu k ostatním dětem, to se musí malá teprve učit, a já myslím, že tvůj přistup je správný a ona taky pochopí, že se ostatní nebijou

@prom souhlasím s názorem @reruna . Myslím,že děláš to nejlepší a nejprozíravější co jde. Ona si takto hledá mantineli svému temperamentu, fakt si testuje, co smí. A určitě ne ji bít a ani to obhajovat, to je jak tušíš dobře, nevýchovné. A mezi dětmi testuje to samé. Jak bude růst, bude se to měnit...Nevím, co na to třeba fem napíše.

dievcata, vdaka za vase slova. Ona je inak uplne v pohode, neni agresor 24 hodin denne, aby to nevyzeralo, ze sa na nu iba stazujem, len to jej bitkarstvo a hlavne voci druhym detom ma mrzi. Ako pocula som, ze deti biju, hryzu clenov rodiny, ale vonku si na cudzich netrufnu. Hlavne nie v tomto skorom veku. Co som googlila, tak az tak okolo 2-3 roku. A neviem, ci mame stastie, ze znami v okoli maju take nekonfliktne deti.. Ako tiez vymyslaju, protestuju, ale neutocia na druhe deti.. proste rohlik do ruky a sedia si pokojne v kocike atd. Je mi smutno, ze niektore maminy uz nasu malu davaju do spojitosti ako s bitkarkou, co nauci jejich deticky ako sa treba bit a branit. Su to fakt extremy, kopa z nich mi "zavidi" a riesi, ze maju nesmele deticky, ze si nechavaju vsetko pacit od druhych a ja riesim uplny opak. Proste deti nase milovane .. jedinecne 😉

@prom neviem presne, co pri tej situacii robis...len tak narychlo napisem...jedna vec, ze deti mozu byt agresivne uz od prebudenia toddlerstva, cca 8 mesiacov...agresivitu k druhemu je treba od pociatku brzdit, inak sa upevnuje neziaduce socialne spravanie...tak prvykrat ak to spravi mozes povedat obligatne...xy to boli, nesmies byt xy...ak to spravi druhy krat...time out s nou..mimo sceny problemoveho spavania (ak sa musi upokojit, pockas kym sa upokoji), ak je nahnevana, pomenujes emociu...a potom xy sa nebije, xy to boli, ak budes dalej byt xy, nemozes sa s xy hrat..vracias sa spat...
ak to spravi treti krat..dieta beries..domov...xy sa nebije, xy boli..ak bijes, musime ist domov...
ak neustupis..ani raz...tak ona to postupne pochopi, ide skutocne o ucenie...
socialne situacie sa od utleho veku nemaju vyprovokovavat, dalsia vec je cas straveny pri rovesnikoch...skutocne treba dieta skor brat mimo..domov a podobne, este skor ako je dieta unavene, frustrovane, zurive a pod...
skor menej casu s detickami...predchadzat "stresu" , postupne davkovat, zvysovat cas pobytu s detmi...adekvatne veku...
tieto veci su skutocne narocne situacie..cim viac bude dieta zazivat pozitivne kooperativne socialne situacie, zisti , ze je to fajn...treba davat pozor na cas prestimulacie... to su vseobecne zasady, treba byt pevny, stale sa drzat vytycenych mantinelov...vzdy konzistentne , rovnako, dieta to pochopi...hlavne je dolezite, aby sa zbavilo zbytocneho nalepkovania..agresivita nie je kuriozita, ale ma tendenciu sa upevnovat ako vzorec spravania....ani aktivne dieta nepotebuje privela aktivity..dobry rezim...prave naopak aj istu cast aktivity straveny kludnou cinnostou, simulaciou, kreslenie...sedim za stolikom a pod..alebo rozne montessori typy cinnosti, o ktorych tu bola rec...

@prom este som zabudla dodat, z tovjej strany pri uceni ziadna zurivost , hnev...atd..pokojnym emocionalne neutralnym hlasom...

@fem dakujem za rady. To co pises, vcelku uplatnujem - napr. odchadzam s nou prec v momente, ked vidim, ze je uz toho dost na nu. Ze to funguje poznam, lebo sice pri nakladani do kocika najprv protestuje, ale po par sekundach je uplne v pohode a uz iba cumakuje na okolie 😉 co sa tyka toho postupneho ucenia, jej bitie a dopad.. to tiez tak robim, nevyhrazam sa jej naprazdno.. vzdy naozaj odchadzame, ked neprestava s utokmi.. hoci sme prave prisli.. hoci je mi to luto, lebo viem ako to na ihrisku miluje. Ale ako pises, ona sa to musi naucit 😒 Len pochybujem, ze tieto pravidla dodrzuje moj otec alebo svokra, ktori ju obcas beru von /ked mam nejaku deadline pracu/.
Zaujimave, co pises o tom case straveny s detickami. Lebo tu mi kazdy mudruje, ze prave naopak by mala byt co najviac s detmi. Ja to citim intuitivne, asi ako pises ty, ziadne silenie.. radsej nech si beha sama medzi stromami a skuma prirodu ako "provokovat" medzi detmi. Myslim podobne starymi detmi, lebo ako som pisala, so starsimi detmi /uz tak 5-6 rokov a viac/ problem neni, za tymi lieta ako rovnocenna.
Velmi prijemne mna prekvapilo, ze ako reagovala na tie montessori typy cinnost, co ste spominali. Uz davnejsue. Lebo ona sice velmi rada skuma veci, ale je aj nervak, ked jej nieco nejde, tak to mrskne o zem a uteka prec a potom sa k tomu vrati az na to dojde. Naviac ja sa jej ani nemozem pokusit ukazat., ze ako a co funguje. To nenavidi od narodenia. Na vsetko chce dojst sama bez pomoci. Bolo mi niekedy trapne, ako sa druhe maminy vychvaluju ako mali svoje deti vycvicne, tolko veci ukazovali, take tie klasiky na povel, paci paci atd.. a nasa nic, cista ignoracia, ziadna spolupraca, vsetko si robit len podla seba.
Takze som jej teraz natrhala pomarancovu koru na male kusky, dala 2 poharky a ona tie kusky prekladala z jedneho do druheho asi hodinu a pol, plus teda dalsie pokusy okolo toho.
Som strasne rada za toto tema, velmi vela som sa dozvedela, hlavne z vasich pribehov. Teraz som citala na str.39 berenikin pribeh o jej chlapcovi, ako miloval svoje odrazadlo, ale v pripade ventilacie urciteho strachu s nim hodil o zem.
Fakt velmi dakujem za vase postrehy a idem citat dalej.. 😉

@prom ahoj. nemyslím si, že by bylo nějaké vítězství mít vycvičené dítě, které na povel mává, plácá rukama nebo ukazuje, jak je veliké...když chce samo, určitě ok, ale na povel? takových dětí jako máš ty je plno, a já si myslím, že jsou to osobnosti, které budou jednou samostatné, rozhodné a sebejisté. Vím, že je maminka pyšná, když zavelí: ukaž paci paci...a dítě splní, ale pokud dítě neudělá, co se po něm chce, co následuje? Maminka mu vyčiní, možná ne nahlas, ale je zklamaná, že se nepovedlo....a přitom úplně zbytečně. Děti nejsou cvičené opice, jsou to lidi jako my, mě taky nikdo nebude říkat, co si mám vzít na sebe..... 😉 😉 😉

a mmch, někdy to postrádá jakýkoliv smysl...když se ptá teta dvouapůlletého dítěte: péto, a jak se jmenuješ? péto, kde je maminka? (stojí vedle), péto, a jak se jmenuje brácha? ..jako by to nevěděla, že....stejně vyvaleně na ní můj syn kouká a nikdy, nikdy neodpoví. pokud ano, tak si ze srandy vymyslí, že se jmenuje bagr, že máma je v autobusu a brácha se jmenuje opice. On to samozřejmě nedělá vědomě, on jen trucuje, ale já se tím vždycky bavím, když podobné situace zažíváme opakovaně. Stejně tak jsem dodnes nepochopila, jak by mělo sotva mluvící dítě reagovat na "ty máš ale krásný blablabla", možná se usmát na souhlas, ale co na to říct? A dospělák reaguje dál: ty se mnou nemluvíš????