Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

@blandik to se nemusíš omlouvat 🙂 to se krásně čte...

Já mám jednoho takovýho příbuznýho, kterej jako malej byl takovej zvláštní, hodně plachej, tichej, samotář, já jsem se s ním zas tak moc nevídala a navíc jsme ještě vůůůbec netušila, jak se s malýma dětma jedná, tak jsem se ho v podstatě trošku bála... a dneska je mu 7 a je úplně okouzlující, sebevědomej, společenskej, klidnej, ale živej (?? 🙂 ) ... říkala jsem si, že je to moc dobrá zpráva, že žádný období není napořád - rodiče mu prostě dali prostor a čas (a byl to přesně ten typ, co celou besídku stojí a kouká 😀 a karnevaly ho přiváděly k slzám)

@berenika39 Tak to by mohlo být. S jídlem se taky dost změnil. Tak budu doufat 🙂 Asi jsem potřebovala jen trochu ujistit 😅 🙂

@romcovaklarka víš co - ber to tak, že tím, kdybys ho nehala, tak to lepší nebude...prostě mu to usínání nejde a nepomůže to, že bys od něj odešla a pár dnů ho nechala, aby si "zvyknul" 😒 , já na tohle moc nevěřím. u nás to přešlo, petr je dobrý spáč, tohle období bylo cca 3 měsíce a pak se zase všechno vrátilo - jakmile nabyl jistotu na nohách.

@ofelieee - asi je to moje forma poznávání, většinou nejvíce přispívám, když ve mě probíhá nějaký vývoj a teď cítím posun od rabru k Aldort, pořád mi to zaměstnává mozek:o) a pak se tady vypisuji, nerada bych, abych nějak tlačila svůj názor... 😨 Ten chlapeček mi trošku připomíná Mišku, sice Miška nebyl moc tichý, ale cítila jsem, že ho nemůžu tlačit do socializace a teĎ se začíná nádherně rozvíjet, jsem z toho paf. (a první tři měsíce ve školce odkoukal, oblíkání v šatně trvalo i hodinu, protože když se objevilo dítě, MIška přestal cokoliv dělat a koukal, na druhou stranu se začal potom oblékat sám bez moji pomoci, což tam rodiče běžně oblékali šestileté děti).

@romcovaklarka ahoj, já souhlasím s tím, co píše Berenika - a taky bych ho nikdy nenechala plakat před usnutím - ale z toho, co píšeš mě napadá ještě jestli on to jakoby "chápe" že tohle už je to usnutí. My to totiž teď máme tak, že dkyž kuba je unavenej a pochopí - teď jsem tu na spaní - tak usíná v pohodě a já to přikládám tomu, že ta situace pro něj má nějakej rámec - a to v podstatě od nějakejch dvou měsíců - na základě knížky Tvoje dítě jako šance pro tebe věřím, že si hlavně já musím udělat v hlavě jasno, že teď je správně spát, pokud je ta potřeba, ale pokud není, tak ho ještě beru pryč - jinak ten rámec u nás je cleej rituál vedoucí až do pelíšku, kde je sakypak, knížka, dudlik vedle hlavičky (to je milý, už si ho nebere do pusy, ale rád ho tam vidí), písnička (celej ten už přes rok stejná, trocšku už mě nebaví 😅 )
nějak se mi nedaří se vyžvejknout - prostě jestli on chápe, co je v tu chvíli nejlepší - spát... ale je fakt že já jsem to měla jednodušší v tom, že Kuba asi od 4 měsíců neusínal u prsa - takže když jsem vyřešila tohle, tak už to pak bylo dobrý...

@blandik ahoj, neviem co je rabr a co je nerabr, ale zostal zo mna z detstva pocit, ze mam robit toto hento ono pozdravit sa, podakovat, ..to "loudkovani". uz neraz som na to myslela,ze malu takto nechcem vychovavat. pisali ste si blizsie o tejto vychove v tejto teme? viem to niekde spatne vyhladat?
mam napr jednu otazku , ak teda do deti netlacime "pozdrav sa".. ,ako sa naucia, ze v spolocnosti sa pri tej a tej prilezitosti zdravi a je to slusne? len pozorovanim rodicov a ostatnych ludi? alebo nejakym vysvetlenim.. ?
dakujem

@zajaciq uplne staci ked ty sa budes zdravit pred dietatom, a celkove byt uctiva k dietatu k inym ludom ...jedine tak sa uci ucta...nutenie do pozdravu je o poslusnosti nie o ucte 😉

dufam ze teraz netrepem, ale uz Komensky pisal..."nejde ani tak o vychovu dietata ako o vychovu seba pred dietatom"

@jolinka ano,dakujem. mudro mudro. uplne sa stotoznujem. to s tym pozdravom to bola len taka konkretna zalezitost ale.. teda som zvedava aj na ten zvysok "rabr" ;)
tiez sa uz nejaky ten mesiac snazim v sebe sformulovat , ze vychova je vsetko to co robime my dospeli a nie len to co robime cielene kvoli dietatu.. ale nejako nemam vela pochopenia. nehovoriac o tom,ze vychova zacina uz od narodenia,ked nie uz v prenatalnom stadiu, ved uz aj tam moze dieta pocut a prijimat vselico 🙂

@zajaciq tak to poviem ...aj zo skusenosti so 4 detmi...cim menej "vychovam" deti a cim viac pracujem na sebe...tym su slusnejsie a viac respektuju pravidla.
ja som ekonomka...takze vyznavam zasadu..."viac efektu s mensou namahou" 😀 😀 😀 😀 ...naco plytvat energiou do poucovania, upozornovania, buzeracie, prikazovania, vyhrazoj,,,nedajboze i bitky ☹ ked ovela viac dosiahnem len svojim prikladom a kratkym vysvetlenim ako sa veci maju a hlavne DOVEROU ze deti chcu a snazia sa robit veci spravne.

@zajaciq ako niezeby boli idealne a nikdy nerobili zle...to nie, ale ked na to pozriem s kludom, malokedy je to vinou nedostatocnej klasickej vychovy {v zmysle "urob co ti ja kazem, lebooo... 😖 "}...vacsinou je na vine, stres, nedovera v schopnosti dietata, prilisne pomahanie a miesanie sa do toho , co vie dieta urobit samo.

@romcovaklarka ahoj, tak ja teda neviem o com je tato diskusia, lebo som citala iba tvoj jeden prispevok tak dufam, ze nenapisem nieco od veci, mali sme ten isty problem, s tym rozdielom, ze nasa mala to takto robila od pol roka, ked zacala liezt, dovtedy bolo pohodove uspavanie, zaspavame stale na prsniku, ale ked zacala liezt zrazu bol problem, a presne ako pises, lozila vsade a robila vsetko mozne ale nie a nie sa ulozit spat, no ja ked som videla, ze ma takuto naladicku tak som ju zobrala zo spalne a nechala som ju nech sa este unavi, no poviem ti niekedy takto vydrzala este aj dve hodiny a my sme sa na nu len pozerali ako vystraja, skusala som aj pozhasinat cely byt a vyhnala som vsetkych spat 😀 ale nepomohlo, skratka sa jej spat nechcelo, ona ma odmalicka strasne vela energie a ja si myslim, ze ju len potrebovala vybit, ona je este aj vecerny typ, takze cez den je kludna ale vecer to stale zacalo, skusala som ju dat spat aj skor ale nic nepomahalo, aj ked niekedy zaspala ale potom sa o pol hodiny zobudila a fungovala este dlhsie do noci 😉 tym ze este vtedy nechodila tak bol problem aj ist von, v kociari neobsedela a nechat ju lozit po betone tiez nie je bohvieco, zlepsilo sa to ked zacala v jedenastich mesiacoch chodit, von sme chodili bez kociara takze sa aj lepsie unavila ale bola zima tak sme nemohli byt von stale, ale konecne asi posledny mesiac sme sa vratili do normalu, odkedy je teplo, tak chodime von na dlhe prechadzky ale na peso nie v kociari, mala sa poriadne vybeha a ked prideme domov tak zaspi takmer okamzite a ma kludny spanok a spi niekedy uz o osmej, co donedavna nehrozilo, len este dopisem, ze v zivote som nepouzila ziadnu vyplakavaciu metodu, riadila som sa len podla malej 🙂

verba movent, exempla trahunt
Už starí Rimania to poznali a určite aj národy dávno pred nimi, ale zlozvyk poučovania a príkazov stále pretrváva

@ofelieee To mě taky napadlo - že se mu třeba v tu chvíli nechce spát. Ale jednak tímto způsobem (nakojit, uložit, a odejít) usínal bez protestů a bez pláče už řadu měsíců, ani jsem nezměnila dobu ukládání - nějak razantně, občas se mi zdál hodně ospalej, tak jsem ho dala trochu dřív, jindy zas že dlouho spal odpoledne, tak jsem ho dala o něco později a nijak to podle mě usínání neovlivnilo. Nebo mě napadlo, že je naopak přetaženej - ale opět, každý den? No nevím. Ale díky vám oběma i @tina129 - možná to zkusím přece jenom, že když nebude chtít spát, tak ho ještě vezmu dolů si hrát. Mně to naopak přišlo vždycky, že tím naruším tu posloupnost toho rituálu - vykoupat, mlíčko a spát - ale máte možná recht, že tím, co předvádíme teď, se to narušuje asi ještě víc... 🙂

@romcovaklarka no myslim ze problem s usinanim syna mas ty nie on... 😉 🙄 😅 😅 😅 ved on je spokojny, hra sa, lozi, skuma...a zaspi az ked fakt on chce..

ale ty tuzis po "starych dobrych casoch"..nakojit, dat do postielky, odidem a dieta spi a ja sa mozem v klude navecerat.
samozrejme ja nikomu nevnucujem svoje...ale mam teraz 10 mesacneho Matyho, a to je podobne dietko, starsi surodenci uz spia a on {hlavne ked poobede spi dlhsie alebo zaspi neskor}...plny energie, hraje sa, skuma...ja to neriesim, nevnucujem mu svoj rezim...ked vidim ze je culy, vezmem ho do obyvacky, zapnem telku, ja si pozeram t, popri tom sa s nim rozpravam hrajem...ked uz je unaveny, sam si ku mne pride sadne na mna, pyta prsnik, nakojim, niekedy zaspi u mna, niekedy ho polospiaceho prelozim do spalne {spi s nami na posteli}...svoju veceru som si jednoducho posunula na neskorsiu hodinu, mne to nevadi,...ak zaspi skor povazujem to za bonus ze mam dlhsi vecer pre seba, ak nie povazujem to za normal. ...nehneva ma to, nerozculuje, beriem to tak ze je to z mojej vole nie ze som mnou dieta cvici a ja s nim musim bojovat aby som ho "premohla"...
vlastne vacsina mojich deti to takto mala, potom okolo rok a pol az 2 roky, ked uz viac chodili, rozpravali, viac sa hrali na ihrisku...tieto podnety ich viac unavili a upravili si vecerny spanok na standart okolo pol deviatej az deviatu hodinu.

ja slovo "rozmaznany" ani nemam v slovniku, pripada mi to ako trapny "mytus" cele tie kecy okolo rozmaznavania...ze si dieta na nieco zvykne, nauci, a potom ho neoducis... FAKT?...su to len hluposti, cas ukaze ze mnoho veci je len docasne, prejdu ako obdobie...a preco ten cas travit obavami, ze co KED to bude naveky, a uz niiiikdy nebude spat poriadne, naveky bude mat plienky, cumlik, bude spat na prsniku, bude sa nosit na rukach...bla, bla...nic z toho sa nesplni VSETKO sa raz skonci...ale potom dodatocne si malokto uzna...ze sa zbytocne rozculoval. 😝 😝 😝

@blandik Aldort sa mi paci tusim cim dalej tym viac, prave si citam o uceni zdvorilosti a som uplne nadsena. Sama som to stale citila tak, ako pise aj @jolinka, ze deti sa to naucia tym, ze pozoruju dospelych, a ked zacnu citit potrebu vyjadrit vdacnost, lutost a podobne, tak zacnu tie frazy pouzivat spontanne. Vsimam si totiz na ihriskach, ako mamicky diriguju deti, co su aj mladsie ako Miska "povedz dakujem", "povedz prepac". Mne to vzdy prislo divne, takto nakazovat Miske, nech povie to a to, ved co by urobila, prinajlepsom by to slovko po mne zopakovala ako cvicena opica. Tak ja som vzdy "dakujem" a podobne povedala za nu, ked bola na to situacia. Ani do pozdravov som ju nikdy netisla (ziadne "urob papa", "povedz ahoj"), nanajvys som ju vyzvala pri odchode "rozlucis sa aj ty?", aj to som uz urobila pod akymsi spolocenskym tlakom, ktory som si mozno aj iba predstavovala. Ked sa pozdravila - fajn, ked sa nepozdravila, nijak som to neriesila. A v poslednej dobe slovka "nech sa paci" a "dakujem" zacala sama od seba uplne prirodzene pouzivat medzi nami doma. Vonku na verejnosti este nie - neriesim. S rozpravanim ako takym to bolo to iste, doma rozpravala omnoho skor nez zacala rozpravat vonku medzi detmi.

Ale este k tej Aldort som chcela. Trochu som sa nad sebou zasmiala, ked som si uvedomila, o com vlastne to moje citanie jej clankov je. To, co tam pise, su uplne prirodzene a jednoduche veci. Aby sa rodic podla toho spraval, nemusi absolutne nic studovat, vsetko sa deje uplne samo. Cele som to tak nejak tusila uz davno, akurat som potrebovala autoritu, ktora by mi to potvrdila cierne na bielom. Nie som ukazkovy produkt kritizovanej vychovy, osoba, ktora prestala verit sebe samej, lebo vzdy bol niekto nablizku, kto jej dirigoval, co je vlastne spravne? 😀

@johanka. presne tak...s tou uctivostou ...maximalne poviem detom...podte ideme sa rozlucit s navstevou, alebo ideme privitat toho a toho {aj to nie vzdy} ale nikdy tam nie to "povedz ahoj" "povedz prosim, dakujem, prepac..." atd.
poznam deti z rodiny ktore presne tymto sposobom rodicia "ucili zdvorilosti" ale v skutocnosti ich naucili 2 veci {ani jedna nebola zdvorilost 😉 😝 }...naucili ich poslusnosti zo strachu {pozdrav, popros, lebo inak uvidis 😠 trest...} a druha vec co ich naucili je pretvarka a vybabranost...deti sa naucili kde sa im oplati hovorit ziadane "zazracne" slovicka...kde z toho plynie odmena, uznanie...a kde to nemusia hovorit {v nepritomnosti rodicov, ked nehrozi trest}

@johanka. Aldort čítam ako niekoho, kto veci vysvetľuje v širších súvislostiach, prečo sa výchova deje tak, ako sa deje, akými prostriedkami, aké dôsledky z toho môžu vyplývať (natláčanie detí do formy, aby splnili spoločenskú objednávku). Niekto tu v týchto dňoch v inej diskusii dokonca napísal, že "moje deti nepatria mne, ale spoločnosti". Ale neberiem ju ako autoritu, registrujem tam veci, v ktorých trochu prepína, a u niektorých zovšeobecňovaní spochybňujem všeobecnú platnosť. Ale ako celok je to veľmi podnetné čítanie, s novými pohľadmi na známe veci. Veľké ďakujem @blandik za link na článok, posúvam ho ďalej 😵

@jolinka Tak já jsem to asi napsala blbě a určitě i neúplně - ono taky to bych musela popsat celý náš život, že jo 🙂 Já se ho samozřejmě snažím dávat spát, když je ospalý. Máme stanovenu přibližnou hodinu 19-19.30, kdy ho "obvykle" jdeme koupat - aby přece jen nějaký režim byl a taky proto, že do toho nedávna to u něho tak akorát vycházelo, ale samozřejmě když vidím, že je ospalý v šest, tak ho tam do sedmi netýrám mezi hračkama, a stejně tak když si pěkně a spokojeně hraje ještě v osm, nijak mi to nevadí. Po pravdě, to by mi možná nevadilo ani kdyby to bylo pro mě za mě o půlnoci (to je nadsázka 😅). Problém je ten, že on není "plný energie a čilý" - naopak často už večer začne být nevrlý, rozvrzaný, nic ho nebaví, nic se mu nechce, občas ještě tak ho nalákám na procházku s kočárem, když je pěkně. Ale zkrátka vykazuje obvyklé známky ospalého mimča. Rozhodně to není tak, že bych spokojeně si hrajícímu Samovi vytrhla z ruky kostičky, bafla ho do postele a pak se divila, že okamžitě neusne 😅 A jako poprvé podruhé jsem si říkala, že třeba jsem ho naopak přetáhla, dala ho moc pozdě - ale i když ho dám trochu dříve, je to stejné.

On právě není dole u hraček už spokojený. Ale když ho vykoupu, nakojím, tak se chce ještě chovat, blbnout u mě na klíně. Po třeba hodině už je unavený i z toho, nic už ho nebaví, mlíko nechce, do postýlky nechce, ani se v zásadě chovat nechce - já ho teda chovám, protože sice u toho řve stejně, jako by řval v postýlce, ale aspoň mám pocit, že jsem u něj a nenechala jsem ho tam napospas. A pak se uklidní a usne. Nepovažuju to za to, že se snažím s ním bojovat abych ho přemohla. Spíš mi doma všichni říkají, jak kolem něj hopsám, oni by ho nechali brečet, což já odmítám.

A navíc já píšu, že ho tímto způsobem uspávám většinou poměrně ochotně, jen někdy zapochybuju, jestli by to nešlo nějak jinak a zatoužím mít čas pro sebe. Nevím, jestli je to tak špatné? Já si ho zase třeba nevezmu do obýváku k televizi, protože ho normálně nenechávám koukat na televizi. Když se chce někdo u nás koukat, buď je to manžel, tak se jde koukat do ložnice, a když výjimečně si chtějí naši pustit něco v obýváku, tak jdu s malým k němu do pokoje, protože jinak nic nedělá a zírá na telku a mně se to nezdá zdravé. Ale to zas jen na okraj, jak je to třeba u nás.

Jinak já jsem s ním skoro celý den, kromě toho, když spí po obědě. Přičemž neexistuje, abych si jen sedla u něj třeba ke stolu a četla, dělala na PC, nebo něco jiného. To když má dobrý den, tak to vydrží třeba dvakrát třikrát za den řekněme po dvaceti minutách. A jinak musím být u něj - na zemi u jeho hraček, pak si hraje klidně i sám, občas mě zapojí, občas ne, ale nemůžu u toho dělat nic jiného (když si tam vezmu knížku nebo něco, tak okamžitě mi ji chce sebrat a sníst). Nebo s ním jdu na procházku s kočárkem nebo s Ergem, nebo jedem nakoupit, nebo si ho dám do Erga a uklízím, peru, vařím - ale to taky nevydrží dlouho, resp. jak kdy. Někdy libovolně, někdy se začne vztekat po půl hodině. Takže když tohle mám od sedmi ráno, pak třeba 1,5 - 2h spí - kdy mohu něco dělat - a pak ho večer uspávám do desíti, tak myslím, že nejsem tak hrozná za to, že si občas pomyslím, že bych byla ráda, kdyby usínal dříve a snažím se doptat na názor, jak toho docílit "mírovými prostředky" (nechytejte mě za slovo, jako že s ním válčím apod., asi každý chápe, co tím myslím).

Omlouvám se za délku.

@romcovaklarka jj. uz to chapem...ked si to vysvetlila 😉
myslim ze nemas zly pristup..

poznam ten pocit...ze dieta by potrebovalo spat, je unavene, mrzute ale spat nebude. presne najstarsia tak robila, mala som pocit ze kazdy vecer "zabijam' hodiny uspavanim...ked som dala do izby hrat sa...tak zivanie , ospalost...prechod do spalne, tam obzila, lezala len kym sa napila mleka [i to sa krutila jak vrtula}..a len lozenie po mne, po posteli, nekonecny kolotoc...ani neviem kedy to konecne preslo. 😒 Jednotducho ten prechod z culosti do spanku bol dlhsi o tu okluku cez mrzutost a hybanie sa pred spankom...zrejme to proste potrebuju, docasne... 😉

Ja mam trochu vyhodu ze ich mam viac 😉 a poobede mi starsie pobavia maleho, on po nich opakuje, sice nechape co rbia ale ked hrkaju s legou i ona hrka, vybera z krabice 😀a vtedy sa zvyknem narychlo najest.
Inak mojho este telka nezaujima, nepozera na nu.. mame 2izbak, takze na vyber z miestnosi nie je 😒 bud spalna kde spia ostatne deti a rusil by ich, alebo obyvacka. 😝

@romcovaklarka proste to prejde ako aj spominala @berenika39 ...len clovek v tejto fazi ma pocit, ze to bude trvat vecne a ze sa tym zakladaju nejake nezdrave navyky...

jej ja jsem rada ze se tu nacalo tema spani ... me totiz nasi kdyz byla mala jeste malinka rekli presne to, ze necham ji par dnu vybrecet, ona se nauci usinat sama a ja mam vecer pro sebe ... tenkrat jsem je poslechla i kdyz se ve me neco bourilo a jakmile prisla nejaka faze a mala nechtela usinat sama a co ja vim co a ja byla navykla ze sama usina hledala jsem za tim buhvi co a byla vynervovana ... taky jsem se bala ze narusim ritualy, ze tim ze ji vytahnu z postele a necham ji jeste hrat ji to narusim a ja nebudu mit nikdy klid ... ale tak to neni ....

chtela jsem podekovat ze se mi taky potvrdilo, ze nedelam nic spatneho kdyz ji jako obvykle kolem 7h dam veceri, pak se vykoupeme, ja ji ulozim a kdyz prijde zas do obyvaku necham ji hrat si a pak si k ni sednu a usne treba az kolem 9 ....
je to o tom si v hlave uvedomit ze jediny problem je v tom ze ja chci mit po celem dni klid ... ale pracuji na tom 😀

@blandik - ahoj, te´d jsem docela překvapená, že míša chodí do školky neb si myslím, že je tam hodně věcí právě na povel a to ti přeci nemůže úplně vyhovovat nebo se mýlím? Alfíno půjde do školky od září, takže na osobní zkušenost čekám. Nicméně reference na naší školku a učitelky tam jsou super, tak snad to bude OK.

@dagina - já nejsem úplně rabrovská mamina, vychovávám spíš podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Myslím, že alfíno není nějak zakřiknuté dítě a na poprvé se prostě stydí. Poprvé na cvičení v sokolu se mi nehnul od nohy, po druhé tam lítal jako žihadlo, totéž na novém dětském hřišti, mateřském centru, mezi neznámými dětmi - všude se prostě napoprvé stydí a na podruhé je jako starý mazák. Takže by mne úplně nepřekvapil, pokud by na první besídce stál, ruku v puse a pozoroval okolí ... Přijde mi to vcelku normální.
Nicméně mne napadl spíš dotaz na rodiče - takže u alfína vnímám stránky osobnosti, které mi přijdou úžasný (je třeba zvídav, do všeho zapálený ý a akční a veselý atd. atd), ale také vnímám, že třeba pokud je unavený nebo hladový, tak kňourá. Ale příšerně, fakt to nesnáším. U ostatních dětí nějaké kňourání až tak nevnímám a ani nemám srovnání, zda ostatní děti také kňourají. Snažím se mu vysvětlovat, že lepší než kňourání je říct jasně : mami jsem unavený chci jít spát, ale zatím stále pokńourává ... a dotaz je, zda vás také někdy mrzí něco na vašich dětech nebo to dokážete brát jako nedílnou součást svých dětí a dokážete to absolutně neřešit? Nemusí to být kňourání, cokoliv. A nejde mi o to kňourání, (já jsem přesvědčená, že nejspíš samo zmizí), spíš mne zajímá o váš postoj k tomuto. Díky,

@blandik TAk jsem dočetla Osvobozené rodiče. Psala jsi, že ti v ní něco nesedělo, tipuji, že to, že tam není ta volnost, kterou jsi teď objevila 🙂

Dala jsem nějaké výpisky z té knížky do fotoblogu, tak kdo má zájem, můžete si počíst.

@romcovaklarka určitě máš právo na to si po celém dni odpočinout, až dítě spokojeně usne, dobře tě chápu, za svoje pocity se nemusíš omlouvat. Taková období jsem měla s oběma taky, většinou to bylo právě v období nějakého vývojového skoku - sezení, lození, chození, nebo růst zubů, kdy se ta fáze usínání prodlužovala, někdy to trvalo jen krátce, jindy i pár měsíců... pomohla většinou nějaká změna režimu, které jsem se zbytečně bála - ty už jsi zkoušela dát spát později i dříve, co takhle opravdu ho nechat ležet a usnout pak už samého - pustit hudbu, nechat malou lampičku nebo jen otevřené dveře a chodit se dívat, vše v klidu po nějakém rituálu - koupání, pohádka (už v tomto věku můžeš číst a prohlížet knížky před spaním), ukolébavka - kdo ví, třeba to pomůže

@petule246 u nas je tiez knucanie- a knucia aj ostatne deti, co som si vsimla. ale kedze nie su moje, nevnimam to tak silne.
a toto knucanie ma dokaze vyniest do nebeskych vysin. taktiez sa snazim vysvetlit, ze ked knucia, tak im nerozumiem, ze je predsa jednoduchsie prist a povedat, mami mam hlad. najhorsie je, ak sa ja zle vyspim, a oni vychytia tiez taky nijaky den - to je o nervy. to niekedy skutocne vypenim. 😉 musim priznat, ze hoci viem, ze to tak nejako k nim patri, kedze to podedili po mne (mne furt dedko spieval, neplac ...neplac, kupime ti klepac.... taka som bola umnaucana), tak to nedokazem brat vzdy nejako nalahko a neriesit. ako pisem vyssie - je to otazka aj mojej osobnej pohody. cize cim som ja na tom horsie, tym horsie su moje reakcie. ale som len clovek, nie stroj, nemam gombik na ovladanie. 😉

@petule246 - miška chodil do školky od září do ledna a z toho byl více než dva měsíce doma 😉 nemocný. Jinak jsem ze školky cítila vliv, silný a vůbec se mi to nelíbilo. Od února je se mnou doma, nemohla jsem ho vozit do školky (máme ji v jiném městě) a pak už ano, a to už nechtěl..a příští rok není přihlášený, takže bude asi do pěti let doma bez školky. 😵

@betelgeuzz - tak jsi to trefila přesně, na začátku se mi hodně líbila ta knížka, zdálo se mi, že vlastně dovysvětlovává rabr, nebo některé stránky, které tam nebyly zmíněné. A pak mi přišla příliš formativní a zasahující do osobnosti dítěte...a pak jsem objevila Aldort, a je jasno 😀

@johanka. - no cítím to úplně stejně, taky jsem nenutila zdravit a děkovat a když jsem cítila tlak (jakože od prarodičů, kteří vyloženě trpěli a dávali najevo nelibost, že miška se s nimi nechce přivítat ani rozloučit), tak jsem se ho ptala - přivítáš se s babi? téměř vždy tam bylo NE a knikání...a taky jsem se zamyslela, že spoustu věcí, o kterých píše, tak jsem je cítila a většinou se tím i řídila, ale pořád tam byla ta pochybnost, co když ho příliš rozmazluji, co když to nedělám dobře a tím i moje chování někdy kolidovalo s tím, co jsem vnitřně cítila..a taky jsem potřebovala, abych si to takto přečetla (a pořád čtu - tu její knížku, pomalu, vstřebávám), abych nabyla větší jistotu a najednou to všechno zapadá jako puzzle. Víš co, ale mě dostává to, že před dvěmi lety jsem "to" v tom neviděla. Zaujalo mi to, ale nedokázala jsem rozlišit rozdíl mezi rabrem a její knížkou. Jsem dost analytický typ a v té době jsem asi hledala stále jen návod, jak věcí říct - tedy jak správně použít formu sdělení, ne obsah..a taky je možné, že s tehdejšími zkušenostmi a nedůvěrou v dítě prostě nešlo určité myšlenky pochopit. Teď to jde 😵

@romcovaklarka Nevím jestli ti nějak pomohu, ale my jsme tohle zažívali taky a někoikrát. Přesně jak to popisuješ. A je pravda, že to mohlo být v období, kdy se něco nového naučily nebo něco objevily ( to mě v té době nenapadlo ), protože pro ty děti je to nějaký nový zážitek a poznatek a oni jsou z toho tak jakoby v euforii ( nebo jak to nazvat 🙂 ) a pořád si to v hlavě omýlají a i hůř spí, protože se jim o tom zdá.
Jinak jestli ti můžu akorát poradit tak já jedno období dávala malýmu hračky do postýlky a nechala si ho tam samotnýho hrát až sám usul a já měla klid. Pak jsem mu jen ty hračky vyndala uložila ho do "normální" polohy a bylo. Jenže bohužel po nějaké době mu to nestačilo a musela jsem u něj zůstat a samozřejmě moje přítomnost ho spíš nabuzovala k blbnutí. Pak jsme se začli střídat s partnerem ( i když spočátku ho tam Jiřík moc nechtěl ) a ten už tam s ním zůstal.
Pak začal hodně marodit a to samozřejmě mě potřeboval ještě víc a usínal mi u prsa a zůstával spinkat s náma v posteli. Což mu zůstalo dodneška. Akorát chodí spát s taťkou. Takže já mám sice volný večery ale co se týče vztahu s partnerem tak se dost zanedbáváme 🙂 😒
Tak doufám, že jsem to aspoň v něčem pomohla nebo povzbudila a moc nevyděsila, kam až t může zajít 😝
Já si ale vždycky říkám že za pár let na to budu vzpomínat s nostalgií, až o mě nebude tolik stát.

@petule246 - k tomu, jestli mě něco mrzí na Miškovi, něco, co můžu přisuzovat povahovým vlastnostem - asi je přirozené, že máme nějaké představy o našich dětech..určitě jsem s tím občas musela bojovat, když jsem viděla, jak jiné stejně staré nebo mladší děti neohrožené brázdí pískoviště /tedy neprojevovaly plachost/ nebo jak šplhají na průlezku /tedy určitá obratnost/, jak mají třeba zájem o domácí práce a jak mají takový široký záběr zájmů (od kolíčku na prádlo až po vaření s mámou), jak nejsou fixované na rodiče - tím jsem tedy asi vyjmenovala okruhy, kde jsem trošku porovnávala..Ale náš přístup nějak vylučuje hodnotit dítě, nebo se snažit nějak měnit jeho povahu, spíše je to založené na chápání jeho chování, takže aktivně jsem do toho nezasahovala /že bych ho vybízela - tak jdi mezi děti, pozdrav dědu, nemusíš se bát/, ale nechala jsem ho být...A nádherné je, že ty věci, které mě možná občas "trápily", tak najednou vyšuměly, zmizely a všechno je jinak a ty věci, které jsem vypsala už dávno nejsou pravda, jeví velký zájem o sporty, a jde mu to a současně jakoby dokáže velmi dobře odhadnout nač má a nač už ne, má v tom jasno (vůbec nepotřebuje vedení, nějaké návody, pobízení nebo naopak brždění, aby si nenatloukl), fixace zmizela asi před měsícem spolu s knikáním, začíná jevit zájem o pečení a vaření se mnou...a všechno tak samo od sebe, dobrovolně.

Co se týče toho knikání - tak toho jsme si užili fakt hodně, dneska už vím, že nemá cenu mu říkat - že tohle můžeš říct klidně, při knikání ti nerozumím (a taky jsem to říkala, když už jsem nemohla), protože to dítě to dělá nejlíp jak může v danou chvíli a jinak to nejde..takže naše odmítání knikání stejně nemá odezvu u něj...no, uvidím, jak budu dávat knikání s druhým dítětem 😵

@lusy82 Díky za zkušenost. Usínání u prsa jsme měli, to byla pro nás oba velká pohoda. Zatím mu to zůstalo po obědě a také když se vzbudí v noci - ťuk ťuk, to je moc prima, v polospánku se nabumbá a hned zase spí. Jen ty večery teď nějak nejdou. Já jsem zkoušela i ho vzít k sobě do postele, ale také to nepomáhá. Jen tam začne ještě víc lozit a zkoumat, protože tam není zvyklej. Když byl menší, tak jsem párkrát zkoušela s ním spát, ale nějak jsme se svým vrtěním budili navzájem a nevyspali jsme se ani jeden. Jediná výjimka je, když je právě nemocnej a má teplotu (což bylo zatím asi 2x), to si pak odpočine líp u mě, než sám ve své postýlce. No a ty hračky - za pokus to stojí, ale obávám se, že stejně budu muset být u něj, vždyť sám si nehraje ani ve dne skoro.

Jinak jsem dnes zkusila, co psaly holky, že jsem ho vzala zase dolů chvíli si hrát, když nechtěl usnout. A asi to není řešení pro nás, protože jednak samozřejmě jsem si zase musela hrát s ním, jednak si po pár minutách mnul očička a zíval a jednak mi přišlo, že ho to znova jako probralo a bylo o to víc pláče pak, než usnul. Já ho vždy chovám, ale stejně pláče.

Mně prostě přijde, že by si chtěl ještě hrát, ale je na to příliš ospalej a unavenej a tenhle konflikt ho frustruje. Každopádně díky všem za podporu, holt to budem muset nějak přežít 😅 a zas jak píšeš @lusy82 - jednou mi to ještě bude líto, že už mě nepotřebuje jako dneska 😵