Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

@hamma @blandik Ten pristup, ze nedam ani pozitivni popis, mi prijde skoro az takovy chladny vuci tomu diteti. Chapu Rabr pristup, kde mluvi o chvale a ' sikulkovani'. Ale nedavat ani pozitvni popis, to mi prijde trochu moc. Vzdyt pro kazdeho cloveka je v zivote uzitecna najaka zpetna vazba (pokud mozno objektivni a konstruktivni) na jeho chovani nebo jednani, pracovni vykon, atd. To jeste neznamena, ze jde o manipulaci.
Mozna by bylo nejlepsi to videt v realu 🙂, moc si to neumim predstavit. Kdyz si dite kuprikladu samo obuje boty, to mam zachovat pokerovou tvar a nic nerict, nebo co je ok rict? 🙂.
Jinak s tim testem a seminkem @hamma - to je docela dobre 🙂. Ja si zase predstavuju, ze dite je neco jako mimozemstan, co pristal na nasi planete, a mym ukolem je mu tak nejak vysvetlit, jak to tady chodi a naucit ho nasi rec. Ale pritom ho brat takoveho, jaky je (i s tim, ze je v necem jine, nez jak bych si predstavovala).

tak to dneska procitam a lituju sve deti teda pomalu 🙂

aktualni otazka, nase prostredni zacala sama od sebe na nocnik, no tatinkovo nadsene svolavani cele rodiny at se jdou podivat na vytvor... 😀 ale moje "sikulka" teda neni o moc lepsi.
JAka je spravna reakce???

@dludli te´d bez ohledu na momentální diskusi - Naomi, Rabr, chválit, nechválit - mě se osvědčilo, že méně je někdy více. Chápu, že první nočníkový úspěch je mimořádná událost, ale já bych to neřešila. je to jen a jen věc přirozeného vývoje, končí počůrávání a začíná vědomé konání potřeby tam, kde je na to určené místo. Nic víc, nic míˇ. Já si vždycky říkám: musím to říkat? ne, nemusím, a jsem ticho. Počkám, co vypadne z Petra a na to reaguji. Nesčíslněkrát se mi vylplatilo počkat, nadechnout se, zbytečně nemluvit a jen vnímat situaci.
Nočník není nic, co by stálo za řešení "reakcí", je to jen krok vpřed, přirozený, přijde bez ohledu na to, jeslti u toho budete juchat nebo ne. 🙂

Minuly tyden na dovolene jsem si dovolila luxus cteni 😀 a necetla jsem kupodivu nic o vychove, ale vlastne preci jen...
V antiku jsem si koupila knizku napsanou 1876 (moje vydani z 1932). Helenina drubez a Deti jinych rodicu. Ja to uz kdysi cetla (coby bezdetna) v prevypraveni Frybove, tehdy jen jako proste vtipne story s malyma klukama...
Ale ted tomu ten rabr a Naomi dodali uplne novej rozmer 🙂 Zvlast doslov. Musim vam z nej ocitovat, pac mi prijde uzasny, jak "uz tenkrat..." 🙂 Opravdu, ne vsichni rodicove minulych stoleti vychovavali deti zupacky, prisne, neurvale. On je ten jazyk sto let starej, ale treba z toho ta myslenka pujde vypreparovat 🙂

---

"Myslím, že cizí lidé by považovali tvoje hochy za párek malých hrubců, Helenko," pravil pan Burton sestře.
"Cizí lidé nevědí nic o dětech jiných rodičů," pravila paní Lawrencová se značnou důstojností, "a proto by s nimi neměli nic co dělat a pronášet o nich svoje mínění. Nikdo neoceňuje děti podle toho, čím jsou; posuzujeme je jenom podle počtu nezbedných kousků, které provedou. Někteří malí panáci bez krve - jsou to skoro blbci, ubohá stvořeníčka! - prožijí dětství jako dokonalé bytosti prostě proto, že nikdy neprovedou nic neobvyklého."
... "Nic není tak hrozné, jako myšlenka, že něčí děti jsou neustále někým jiným špatně chápány a že se jejich drahá poctivá dečka zatvrzují a kazí zrovna, když by o ně melo býti postaráno co nejtrpělivěji a nejněžněji. ... Děti mě trápí více, než kdy trápily nebo mohou trápit někoho jiného; ale to není jejich vina, a vím to a mohu to snést. Ale nikdo jiný to nemůže snést - opravdu nevím, jak vinit lidi, kteří jsou znepokojováni bujnými kousky, samo sebou se rozumí, velmi nepříjemnými."
"Co se tedy má vůbec dělat s malými dětmi?" ptala se paní Burtonová.
"Mají býti drženy doma," pravila paní Lawrencová, "stále pod dozorem otce nebo matky, až jsou dosti veliké, aby se jim mohlo důvěřovat; a věk, v němž se jim může důvěřovat, neměl by být určován netrpělivostí jejich rodičů nebo těch, kteří jsou ustanoveni, aby o ně převzali péči."

---

Potom se paní Burtonová tázala:
"Jakpak to má člověk vědět, když ho děti klamou? Nemůžeš pece uplatniti u těchto směšných malých tvorů táž pravidla, která vysvětlují jednání dospělých."
"A je to to nejhorší na světě, být klamán dítětem?" ptal se Tom. "My je nikdy neklameme, ne? Nikdy jim neodpovídáme nepěkně, nikdy jim nic nelibovolného neporoučíme, nikdy je neomezujeme nevlídně jenom proto, abychom si ušetřili trochu mimořádné práce nebo přemýšlení?"

---

"Ale Tome - teď vážně - snad mi nechceš namluvit že si myslíš, že by se nemělo dětem připomínat, aby poslouchaly, a bránit, aby nedělaly to, co může staršího znepokojovat?" tázala se paní Burtonová.
"Ovšem, měly by se naučit poslouchat," řekl Tom; "ale já bych raději, aby se neučily poslouchat, musejí-li se současně naučit, že poslušnost se jim nakazuje spíše ve prospěch starších, než jich samých."
"Mne učili vždycky poslouchat," pravila paní Burtonová. "Poslouchala jsem svých rodičů."
"A ovšem nikdy nepochybovala, že jejich rozkazy jsou rozumné, nutné a dobrosrdečné?" ptal se pan Lawrence.
"Nevím, že jsem kdy připouštěla, že rozkazy mých rodičů byly rozumné," pravila paní Burtonová. "Ale jak jsem mohla? Byla jsem jenom dítětem."
"Vy jste bezpodmínečně poslouchala - jak v duchu, tak i v činu - i když jste se potom stala slečinkou?" neustával Tom.
"Ne, to ne - tehdy!" zvolala paní Burtonová; "ale jak může dítě oplatiti rodičům starost a utrpení kromě toho, že se aspoň zdá, že ochotně vyhovuje jejich přáním!"
Tom pokračoval: "S dětmi - aspoň s devětadevadesáti ze sta, které jsem viděl - zacházejí rodiče jako s nutným zlem. Ti dobří otcové a matky by se zhrozili, kdyby si tuto pravdu uvědomili. A když se nahodile ukáže - jak se často přihodí tomu, kdo má cit a rozum na pravém místě - její objevení se je tak nepříjemné a zarážející, že ihnd hledají útočiště v tradici. Nebyli oni vychováváni stejně? Je to sice užití téhož pravidla, které vždycky udělalo z bývalého otroka nejkrutějšího dohližitele a z bývalého sluhy nejhoršího pána; ale takové přirovnání se protiví pýše člověka. A jakou vyhlídku má sebeúcta, když jí předchází pýcha?"
"Ale co má dělat, když se někdo chce řídit tvým ideálním vodítkem jako opatrovník dětí?" tázala se paní Burtonová. "Má se podrobit vůbec každému zneužívání, má nechat každý přestupek bez trestu, má býti ovládán, místo aby vládl?"
"Ó ne," řekl Tom; "je to něco mnohem těžšího. Znamená to žít pro děti, místo pro sebe."
"A nechat si zmařit všechen hezký čas a zvrátit všechny plány?"
"Ano, ledaže mají skutečně větší cenu než lidský život a lidský charakter," odpověděl Tom. "Chci jenom říci, že plány a dobré časy, na něž Alice naráží, že jsou zmařeny dětmi, jsou ty, které ničí každé nadějné pokolení. Dítě by se mělo učit; ale místo toho je jenom omezováno; mělo by býti povzbuzováno, aby se naučilo významu a podstatě všeho nevyhnutelného, co se mu vnucuje každý rok, ale brzy pozná, že otázky dětí jsou tak nevítané, jako výběrčí daní nebo instalatéři hromosvodů."

---

"Ale převaha dospělých - jejich právo žádat slepou, bezpodmínečnou poslušnost - "
"Je to nejnemravnější a nejzvrácenější tyranství, jímž byl svět kdy postižen!" přerušil ji Tom Lawrence s překvapujícím důrazem.
"Tedy dospělí nemají žádných práv, jež jsou děti povinny ctít?" tázala se.
"Ano; mají právo napraviti chyby vlastního vychování a udělat to ve prospěch bytostí, za jejichž bytí jsou plně odpovědni. Můžete si představiti větší zločin, než je vyvolat duši bez jejího vlastního přání nebo vůle a protom z ní udělat svého otroka, místo abyste se stali jejími přáteli?"
"Ale, Tome, ty jsi opravdu hrozný!" zvolala paní Burtonová. "Člověk by si mohl myslit, že rodiče jsou hotoví ničemové."
"Jsou ještě něčím horším," pravil Tom, "jsou to nemyslící lidé s velikou dávkou samolibosti a dobré pověsti, že žijí správně. Zlí lidé se snadno chytnou a zabrání se jim ve zlém činu zákonem; jsou to úctyhodní, bezděční zločinci, kteří působí nejvíce starostí a utrpení ve světě."
"A ty navrhuješ jít životem a raději denně umírat k vůli dětem, než udělati je tím, čím bys je měl rád?" pravila Alice.
"Ne," řekl Tom. "Navrhuji žít denně nový život a poznávat, čím by život měl být, abych je udělal, čím bych je rád chtěl mít, neboť si jich nevážím tolik jako pohodlí a hračky, ale proto, čím mohou býti sobě samým a světu, jenž tolik potřebuje dobrých lidí."

---

Uf, je to dlouhe 😀 Tak zkratka - uz tehdy byli rodice, kteri nechavali deti zit a dychat 😵

@berenika39 no tak k tomu nemam co dodat krasne receno, dik

jen jsem se pousmala pri predstave jak s emi holky o neco rvou a ja se nadechnu a jen vnimam situaci 😀
ale znova rikam napsala to vazne dobre 🙂

@majdula pěkně napsaný, jsem docela překvapená, že už v té době to někteří rodiče viděli "jinak"- ale teda zapotila jsem se, dnešní čeština je už opravdu jiná 😀
Žel i dnes rodiče - a že je jich dost - zacházejí s dětmi jako s nutným zlem 😖 (viz výše)
Ta poslední věta to krásně vystihuje 😵

Ahojte,
my sme boli tyzden na chate, s mojimi starymi rodicmi, a tak som narazila na vychovne metody mojej babky.
Cely cas som pocuvala kazanie o tom, co vsetko by som malinkemu nemala dovolit a stazovanie na to, ako by uz mal spat, co vsetko vy uz mal jest a vediet sam urobit.
par krat sme sa poriadne pochytili, pretoze som sa snazila jej rady a pokusy napravit mi syna ignorovat, a musela som ju fakt stopovat, ked som videla ako mu nasilu pcha jedlo alebo ho nasilu taha za ruku.
par krat som si vypocula dokonca hrozive prognozy o tom, ako bude mat krive zuby ci nejaku chorobu kvoli obmedzenemu jedalnicku.
Najviac ma mrzelo, ze mi babka stale hovorila vety ako : Co si ty pocnes s dvoma detmi, ako sa ty budes trapit a pod. O detoch hovorila ako o nejakom zivotnom utrpeni..niekolkokrat som ju na to upozornila, ze to tak nevidim ale ona si nedala povedat. Trosku ma to sklamalo, kedze mam coskoro pred porodom a vidim, ze babka ani mama ma lutuju a nie podporuju 😔

@majdula myslim ze moja skusenost celkom pasuje do temy - deti ako nutne zlo.
kym som bola mladsia, u mojej mamy ani babky som to tak nevnimala, ale teraz to vidim.
moja mama mne aj bratom dokonca vycita "stratene" roky a "zniceny" zivot ☹

@berenika39 @dludli já jsem teda měla radost, když se to klukům povedlo, proč bych tu radost neměla ukázat? Každý tu radost ukazuje jinak, někdo tancuje nad nočníkem s celou rodinou, jiný dítě jen tiše pohladí a usměje se na něj, nemusím nic říkat, abych pochválila a ukázala, že se mi líbí, že se poprvé dítě vykakalo do nočníku, já bych nedokázala jen tak s nevšímavým výrazem utřít zadeček, nic neříct, vyklopit to do WC a dělat jako že se nic důležitého nestalo... souhlasím s tím, že je to přirozené a že by se to dítě stejně naučilo, a´t už mu dám pozitivní odezvu nebo ne, ale nesouhlasím s tím, že by ta pozitivní odezva v něčem dítěti uškodila a že je špatná.
@tea333 to je smutné vyčítat dítěti zničený život☹
@majdula nejvíce se mi líbí takhle poslední věta "Navrhuji žít denně nový život a poznávat, čím by život měl být, abych je udělal, čím bych je rád chtěl mít, neboť si jich nevážím tolik jako pohodlí a hračky, ale proto, čím mohou býti sobě samým a světu, jenž tolik potřebuje dobrých lidí." Já myslím, že Rabr myšlenky jsou staré stovky let, možná i více, ale většinou byly převálcovány tou většinou, zvykem...

@berenika39
@reruna
@dludli my maleho chvalime privela. za vsetko 😅 si to nie je velmi dobre, ale my sa otvorene tesime z kazdej "malickosti" co maly urobi, nakresli, povie..a ona sa tak krasne usmeje ked poviem ze je sikovny 😅

@tea333 teď se tu chvála zrovna rozebírá, podle Rabru se chválit má tzv pozitivní zpětnou vazbou či popisnou chválou, nemáme hodnotit dítě ani jeho výtvor, ale popsat, co vidíme a co cítíme, podle Naomi se nemá říkat ani to, aby to neovlivňovalo dítě

@tea333 To je smutný ☹

Jinak já malýho taky nedokážu nechválit, pod vlivem Rabru se teda snažím neříkat "ty jsi ale šikulka", ale říct třeba "Jé, ty jsi navlíknul kroužky na tyčku" a patřičně při tom zářit 😀 ale jako abych mu neřekla nic, to mi přijde tak jako kdybych o něj ani neměla zájem 😕

@romcovaklarka
@reruna to je asi moja najslabsia stranka - chvalenie. ja sa snazim o popisovanie, ale stale to sklzne do KRAAASNE, UZASNE a tak 😅

@blandik bohuzial knihu som este necitala, dala som si ju do wishlistu k meninam 🙂 no tie mam az v auguste. Nevadi, pri dvoch detoch aj tak teraz nejak moc citat nestiham. Viem len, co si sem popisala do tejto debaty a o tom preziti emocii je to velmi podobne knihe, co prave citam, "Raising an emotionally intelligent child". Tiez sa ma podla autora nechat emocia dietatu, nech si ju prezije, nesnazit sa ju potlacovat, nesnazit sa riesit problem za dieta, aby sme ho tej emocie rychle zbavili, nesnazit sa to zlahcovat, len sa snazit vyjadrit pochopenie. Ak sa snazime dieta emocie zbavit akymkolvek prilis aktivnym zasahovanim, tak mu vlastne davame signal, ze s nim nieco nie je v poriadku, ze by nemalo citit to, co v skutocnosti citi, a tym vlastne podryvame jeho doveru v seba same. Akceptovat aj negativne emocie a naucit dieta tazit z nich nieco uzitocne, najlepsie asi vlastym prikladom, cize rodic by tiez nemal svoje emocie skryvat a hrat sa na supercloveka. Trebars ten hnev tam spominali ako emociu, ktoru obratis vo svoj prospech tak, ze ta napriklad nabudi k nejakej raznej akcii pozitivnym smerom. Velmi sa mi ale paci aj co pises od Naomi, ona teda tvrdi, ak tomu dobre rozumiem, ze hnev je akasi neskutocna emocia, ktora v skutocnosti len zastiera nejaky potlaceny problem, to sa mi tiez celkom pozdava. Lebo mnoheho hnevu, ci skor by som to nazvala frustraciou, sa zbavim tak, ze sa jednoducho vzdam nejakych fixnych predstav. Napriklad pri prvom dietati som sa vzdala predstavy prespatej noci, proste preberiem sa, nadojcim, spim dalej, neriesim. No nocne "zurky", ked dieta odmietalo uprostred noci spat a dve hodiny som musela byt hore, ma stale vytacali. Teraz pri druhom dietati som sa vzdala aj predstavy, ze nocne zurky by sa nemali konat - ked vidim, ze Adelku najblizsiu hodinu-dve neuspim, tak proste vstanem, a nejak zmysluplne travim ten cas, ze poumyvam riad, zacnem varit na dalsi den, nieco ozehlim alebo si precitam par odstavcov z nejakej knizky, za tych par minut, co sa Adelka zabavi aj sama, a som kludnejsia nez keby som sa nervovala, ze v noci sa ma spat. Musim sa chvilu pozorovat, sama som zvedava, kolko hnevu sa da odburat analyzovanim predstav ci hladanim inych, zastretych pricin. Takze vdaka Naomi vidim dalsie pozitivum hnevu, ze mi pomaha poznat lepsie seba samu, lebo mi ukaze, ze aha, tu je zadrhel, tu skus patrat a nieco zaujimave sa o sebe dozvies. Uz sa tesim na knizku.

@berenika39 vdaka, myslim, ze je to naozaj najlepsie, prijat dieta take ake je, lebo tak mu asi najlepsie pomozem, aby neskor prijalo same seba. A dufam, ze to pomoze lepsie zvladnut casy puberty.

@tea333 😀
To právě psaly taky ty autorky Jak mluvit aby.....že takhle chválily - to je fantastické, úžasné, krásné a pak byly překvapené, že děti byly otrávené a stejně je to neuspokojilo, ono u malého dítěte tohle asi funguje ještě dobře, dítě je nadšené, když ho rodič tímto způsobem chválí, ale do budoucna už to takhle brát nebude - řekne si, no jo, pro moji mámu je všechno skvělé, ale pro učitelku už to tak skvělé není, nemůžu mámě věřit....ale když použijeme ten popis, tak se dítě má naučit nakonec ohodnotit samo sebe, a o to nám jde, aby se spolehlo na svůj úsudek a dokázalo posoudit, že něco je dobré a v čem by se ještě mělo zlepšit a samo pak přijde na způsob, jak to udělat lépe. Právě tento způsob "chvály", ten popis, by měl směřovat k tomu, aby dítě nedělalo věci jen proto, aby se nám zavděčilo a získalo další nálepku šikulky, popřípadě nějako věcnou odměnu, nebo v nejhorším se vyhnulo trestu, ale aby získalo důvěru v sebe a své schopnosti, dokázalo hovořit o svých pocitech atd. Při tomhle způsobu se rodič určitě nevyhne ovlivňování dítěte, to je jasné, ovlivní ho svými vyjadřovacími schopnostmi, svými reakcemi, výrazem tváře, dítě nás bude napodobovat, ať chceme nebo ne, neboť to je základem procesu učení

@reruna však já taky měla radost, u mě je to spíš tím zvykem moc nekomentovat🙂. Jinak jsem upovídaná, někdy s tím mám problémy, že dřív mluvímn ež myslím, ale u petra jsem si to nějak zafixovala, že mi pomáhá "jen u něj být". Já nejsem úplně ortodoxní v ničem, ani v rabru, ybrala jsem si z toho to, co nám pomáhá , a jedna z věcí je ten minimalismus.
Btw., ted aktuálně jsem zjistila, jak se petr dokáže strašně moc na něco těšit, něco si užívat, vnímat hezký okamžiky - protože ho u toho nikdo neruší neustálými komentáři (koukej, to je ale krásnej mrak...), on silehne na záda do trávy a kouká, a já vidím, že je v rauši - i bez mých zásahů. To byl případ i toho zastavení na Příkopech u muzikantů, půl hodiny tiše seděl a poslouchal, sám za sebe. (mám článeček ve fotoblogu.

V Batolatech je diksuse, jak jsou děti trápení...celé jsem to přečetla aje mi z toho smutno☹((. Ale jsem odhodlaná do toho nezasahovat. Jsem poučena🙂

@berenika39 Myslíš to - mám 3letého syna a nic neumí? 😕 Ve volné diskusi je zas o tom, jak se rok a půl stará holčička chce často kojit a nazváno něco jako 17měsíční dítě mě zneužívá ☹

...jjj, doslova psychičně týrá☹. mě to trhá uši .

tak ja to do konce nedocetla ... clovek ma tendence reagovat, ale to by bylo asi jak mluvit se zdi

@bubelko, @reruna - velim se mi líbí, co napasla @hamma, je to o tom, proč chceme, aby dítě něco dělalo. A jedna z vás psala, že přeci i naše jednání formuje dítě - ano, a tohle naomi velmi podporuje, právě, že máme co nejvíce "vyladit" naše chování, přístup k věcem, protože tohle je cesta, jak děti učit správnému chování..dítě jej může a nemusí zkopírovat, a hlavně může jej začít používat až když k tomu samo dospěje, mentálně..a ne na základě vnější motivace z naší strany . Pochvala je podle ní příliš manipulativní a v tom rozhovoru právě říkala, že i pozitivní zpětná vazba v postatě plní funkci pochvaly...Myslim, že je to o svobodě. Ono to není o neemocích rodiče, říkala tam, že rodič má přímo zrcadlit emoce dítěte, když se mu něco daří, rodič se může usmívat, taky zářit...@reruna - myslím, že je to o upřimnosti našeho sdělení, když jsem používala zpětnou vazbu, tak jsem kolikrát cítila (ha, teď fakt ale manipuluji, říkám to proto, že chci posílit tohle správné chování)..a pak byly situace, kdy jsem to tak skutečně cítila. Co si pamatuji Kopřivovy, tak oni třeba taky říkali, že kolikrát jim to dalo hodně práce, aby tu primární radost nechali dítěti, když dítě mělo nějaký úspěch, tak aby jejich radost byla ta hlavní...a jak píšeš o tom, že v životě moc chvály nedostanou - to je přesně ono, my všichni jsme více méně závislí na pochvalách, na tom, co si o nás okolí myslí..a to díky tomu, že nás na pochvaly naučili...takže mě dává smysl to, že když nebudu chválit ani tu pozitiv. zpětnou vazbu zneužívat k motivaci dítěte, tak dítěti nevytvořím závislost na mínění ostatních...ale určitě úsměvy, prožívání s dítětem jeho radosti, pomazlení, pohlazení - to určitě všechno ano:o)

Mne zas v Batolatech padlo do oka Jak DONUTIT dite jist... ja uz to davno nectu, je to akorat smutna prehlidka "nutneho zla". Nejkriklavejsi je ten kontrast oproti milionum testiku, snazilek, tehulkovani, natesenym fotkam brisek, vybavicek, kocarku... pak se tedy mimusenko narodi a uz papame, kakame, ale uz i zlobime, ptze nechceme spinkat... a uz to zacina. Uz "to" obtezuje. Triletaci uz obtezujou a trapi v tech 99% pripadu spolehlive. A pritom to kdysi byly vytouzene carecky na testiku, brisenko, miminecko. Kdy se to tak zlomi, ze dite zacne byt na obtiz? Kdyz prestane byt roztomile bezmocne? 🤐

@majdula trefný příspěvek, dokonale🙂

@majdula si to vystihla

Jinak tyhle diskuse nekomentuju, nema to smysl... ale rozbila me tuhle jedna tehotna ve 12tt, ktera uz ted tvrdi, ze (viz. kratke zpravy): Dnešní výchova typu Amerika: haranti diskutují .... takové matky bych fakt propleskla. Co všechno jim dovolí. Já jsem pro výchovné plácnutí a režim .... nemůžu si pomoct. Dítě chci mít slušné a vychované.... (kratka zprava byla: Dnešní hláška mé mamky: DĚTI JSOU HAJZLOVÉ! Co všechno si kvůli nim matky vytrpí .... zvrací, otékají, trpí porodními bolestmi .... a haranti pak zlobí! 😀 (mamka je učitelka ve školce) )

Chapu nadsazku, ale z nastupu do skolky k takovym ucitelkam a jejich dceram mam popravde smisene pocity 🤐

@johanka. - moc se mi líbí, co jsi napsala, a mimochodem - dá se ta knížka stáhnout nebo jsi ji koupila z ciziny? Ráda bych si ji přečetla, ještě čtu naomi a v knihovně na mě čeká -Emoční inteligence dítěte...Ano, ona tvrdí, že hněv něco zastírá - myslím, že je to to tom, že hněv je namířený proti druhé osobě a to je signál, že něco není v našem uvažování správné, protože za naše emoce nemůžeme vinit druhé, ale hledat v sobě příčinu, a s tou pracovat..pokud my jsme emočně v klidu, tak nás cizí jednání nerozčílí, pokud nás cizí jednání rozčílí, tak máme v sobě přičinu a ten druhý člověk je jen spouštěč...Někdy je těžké tu příčinu najít, může to být právě nějaký ten stereotyp, který jsme někdy převzali a pokud se máme posunout, tak je fajn ho odhalit a zanalyzovat, jestli skutečně tento stereotyp /tento názor/ chceme mít a řídti se podle něj...takže je to cesta ke svobodě, něčemu novému..pokud jen posloucháme naše emoce a myšlenky, tak nemůžeme objevit v životě něco nového, jedeme pořád ve stejných kolejích a nevybočíme..krásně jsi napsala, jak jsi překonala svoje stereotypní myšlení ohledně nočního nespaní...když se člověk zamyslí, jestli mu to skutečně vadí, tak může přijít na to, že vlastně ne a je mu lépe, a překonává stereotyp.

Chjo, vůbec tu nemám poslední dobou čas dočítat, natož přispět.. a tolik je tu zajímavého k diskuzi 😉

@apollo11 přesně, taky nestíhám - hlavně od té doby, co je diskuze v Batoletech, je moc na očích 😀 Neee, dělám si srandu, zapojilo se víc maminek a to je moc fajn 😵