Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?
Většinu lidí, co znám, co se setkali s touto knihou nebo seminářem manželů Kopřivových, jejich principy nadchli. I pro mně bylo jejich objevení osvícením a přesně tím pravým... Jenže - přečíst knihu je jedna věc a každodenní realita věc druhá. 😒 Výchova je nesmírně těžká, zvláště když jsme sami vyrůstali v "typicky české výchově" a máme ji tak v sobě i podvědomě. Člověk se pořád přesvědčuje, že se bude chovat ke svým dětem jinak... a pak najednou s údivem a úděsem zjistí, že z něj vycházejí přesně ty samé věty, které slýchával jako malý... že jsou to jen pokyny, příkazy, rozkazy, křik... Nervy v kýblu a přitom dítě stále neposlouchá a co víc, je to čímdál horší... 😨
Převést principy RaR do praxe je těžké, hlavně ze začátku, je třeba toho v sobě hodně překopat... ale já věřím, že se to bohatě vyplatí, proto jsem rozhodnuta se s tím poprat. 😎 Vím, že RaR má i tady na Koníkovi spoustu příznivkyň, proto bych chtěla založit prostřednictvím téhle diskuse takový malý klubík 😵 , ve kterém si můžem pomáhat s různýma situacema, jak je řešit, povzbuzovat se, sdělovat si co pomáhá a co ne... a tak 🙂
@blumka neboj sa, nie si jedina, koho to stresuje 😉. u nas je momentalne faza, ze mladsi este kvazi potrebuje obedny spanok, ale to znamena, ze vecer nejde spat - ale kikirika do neviem kedy. a najhorsie je, ak sa zacne trepat starsiemu do postele, ze nech si s nim cita - pozera obrazky a rozprava mu. mladsi si tie nespave noci sice dospi, ale starsi nie. u neho sa to potom kumuluje, je unaveny a potom je mrzuty, "zly" na mladsieho, nic sa mu nechce, len sa poneviera. cize to ma dosledky este aj na inych ako na mna.
momentalne sa teda snazim zrusit spanok cez obed. uz ho nedavam cielene spat. ak zaspi, zaspi. vecer ho sice ulozim so starsim naraz, ale vacsinou vylezie von a bud je este v obyvke, alebo sa odlifruje hrat do detskej.
v nedelu takto ponocoval a v pondelok rano vyspaval tak, ze sme viezli starsieho do spielgruppe a on bol este v pyzame a neprebaleny. 😉
@reruna myslim, ze si trafila klinec po hlavicke, dakujem. Ja som si to vzdy sama vysvetlovala tak, ze je nadpriemerne vnimava a citliva, mnohe epizody, o ktorych by som si myslela, ze ich hodi za hlavu, v nej zanechali dost vyrazne a dlhodobe stopy. Je fakt, ze sa strasne boji samoty, sama mi to uz parkrat jasne povedala, napriklad ked sa rano zobudi sama v posteli (ja som odisla so spalne skor, lebo Adelka uz bola hore, tak som nechcela, aby budila Misku), tak so strasnym placom vyjde von a zaluje sa mi, ze tam bola sama. Do skolky mi ju neberu, lebo maju privela deti, a ja si v duchu uz nejaku dobu hovorim, ze sa jej asi aj dobre stalo, ze ju nevzali, lebo ona na to este nie je pripravena. Manzel sa mi smeje, ze prehanam, co by to vraj nezvladla, pripadne mi casto vycita, ze je to moja vina, ze je Miska taka ustrachana, vraj som ju malo socializovala.
@blandik to si ma potesila, ze to prejde, snad naozaj tie deti potrebuju len vyzriet a tieto uzkostne asi pritom potrebuju intenzivnejsiu podporu rodica. Tiez sa stale pytam, kde som urobila chybu. Miska bola vela nosena, stale pri mne, stale na mne nalepena, nikdy som ju nenechavala plakat, spala len pri mne (inak spat nechcela), vzorovy "attachment parenting", niezeby som to tak vopred planovala, ona bola dieta, cosi tento styl rodicovstva vydobilo. A napriek tomu, co tvrdia privrzenci nosenia a spol., ze take deti su samostatnejsie, sebavedomejsie, u Misky to tak nie je. Skor sa plnia proroctva ludi, co mi vraveli, ze si ju zle vychovavam, ze bude na mne prilis zavisla, bude na mne stale visiet a podobne. Lenze ja som si ju tak nenaucila, ona sa taka uz narodila, skoro dva mesiace som sa ju snazila "nenaucit na ruky", no to proste neslo. Tak neviem, ci ju poznacili tie prve tyzdne zivota, ked som bola zufala s extremne nespokojnym babatkom, alebo nasledujuci cas, ked som sa na rady nasich mam vykaslala a zmierila sa s tym, ze je budem vela nosit, alebo je to jedno, proste je taka. Casto mi je z toho smutno, obcas ma prepadne pocit, ze som to s jej vychovou zatial velmi dobre nezvladla. No zrejme to bude tak, ako pise @reruna, ze proste su take typy deti a nic s tym nenarobim. Aspon mi to pomaha ju trochu viac pochopit.
@berenika39 myslim, ze Adelkino narodenie trochu zosilnilo Miskinu potrebu mat ma pod dohladom, to je pravda, ale nie je to len o tom, ona bola vzdy taka. Omnoho vacsi vplyv mala napriklad jej operacia - ked mala dva roky, operovali jej strabizmus. Bola som v nemocnici stale s nou, takze to zvladala skvele, lebo mi velmi doverovala. Nebola som s nou akurat na operacnej sale a to ju dost poznacilo, ten moment, ked sa medzi nami zavreli dvere operacky, mala v sebe sice uz naladovku, takze v tom momente to bolo v pohode, no odvtedy ma panicku hrozu zo zavretych dveri, teda ked sa dvere zavru medzi nami. Ja sa jej zavislost na mne a strach z odlucenia uz ani nesnazim nikomu vysvetlovat, spociatku som mala nutkanie ludom vysvetlovat, preco je menej smela medzi inymi ludmi, teraz sa uz len snazim ignorovat pohlady prizerajucich sa.
Vdaka za pochopenie a povzbudenie.
@johanka. nic lepšího, než ji přijmout takovou, jaká je, pro ni udělat nemůžeš. je citlivá, vnímavá, je jiná - je to osobnost 😉 . úplně mě tvůj poslední příspěvek dojal. máte krásný vztah...
Holky, omlouvám se za OT, ale nemáte někdo knížku Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly? Překládám další článek od Naomi Aldort a tam je odkaz na pojem/koncept z této knížky. V angličtině je to "descriptive acknowledgment" a v originále se údajně vyskytuje na stranách 171-200 😅 a já nevím, jak se to jmenuje v českém překladu knížky. Kdybyste některá věděla, budu moc ráda.
@romcovaklarka na ulozto sa da stiahnut..
@crysmile Mně se to tam povedlo stáhnout jen v nějakém pitomém formátu, kde každá stránka je tam samostatné PDFko, a jak to sama nemám načtené, tak nejsem schopná to tam identifikovat. Tak jsem si říkala, že třeba to některá bude mít "v malíku" a řekne - no jasně, to je "tak a tak" 😉 Ale když ne, tak holt mi nezbyde, než se tím prokousat a snažit se 😝 🙂
@johanka. Ahoj, jen jsem ti chtěla napsat, aby sis nemyslela, že sis Mišku rozmazlila nebo žes udělala chybu s "attachment parenting". Nemůžeš přece vědět, jaká by byla, kdybys ji vychovával jinak a třeba by bez toho byla naopak ještě mnohem úzkostnější apod. Nikdy nemáš kontrolní vzorek 😅
@johanka. - víš, Miško když se narodil, tak právě naopak nebyl takové to miminko, co chce chovat, co se v náručí uklidní a já ho nechtěla "rozmazlit" a taky jsme zkoušeli to postupné učení na samostatné usínání..(GRRR), takže já si zase kořeny hledám tam..protože my jsme přístup změnili až kolem toho roku a půl...Dneska s námi spí, nevím, jestli ta změna souvisí i s tím, možná to půjde ruku v ruce s mentálním dozráním...Včera jsme byli na návštěvě v rodině se dvěma holčičkama, miška se u mě držel hodinu, nechtěl se do ničeho zapojit, všechno odmítal, že nemá náladu, je unavený, nechce..více méně v reakci na vybízení té straší holčičky, která si zase chce velmi moc hrát s vrstevníkem..až před koncem návštěvy se rozkoukal a pak si s ní hrát..pro mě pozitivní je to, že nechtěl jít pryč a že nekřičel, jen klidně odmítal..ale úplně v pohodě nebyl..to bylo vidět...Já mám právě pocit, že to, co děláme, je to jediné, co se dá, protože kdyby jsme tyhle děti tlačili do socializace, když se v tom evidentně necítily dobře a my jim pořád říkaly - tak se rozděl, vždyť jsem tady, nepůjdu s tebou do pískovště...tak ty děti by sice možná na oko byly více otrkané, ale uvnitř by asi nebyly v souladu se sebou samým...asi to tak je, někteří jsou citlivější, někteří ne, ale nakonec jde o to, jak si dokáží život prožít, jak spokojení a jisti sami sebou dokáží být...myslím, že spousta těch dětí /vychovávaných tradičně, kde jejich pocity jsou méně než nic většinou v očích rodičů) sice budou na oko ti otrkaní, ale ponesou si sebou celoživotní zátěž)...
BTW. jak se ti líbila kapitola Sebevyjádření, Emoční projevy dítěte? Strašně mě tam zaujalo to, že když dítě necháme si prožít tu negativní emoci, jen s naší láskou, přítomností, a neřešíme za něj, nedramatizujeme, neodvádíme pozornost, že ono si uchová, že problémy jsou prostě součástí života a bude je umět překonávat samo, po uklidnění si najde své řešení nebo činnost opustí...
@romcovaklarka - nejsem si jistá, ale podle mě descriptive acknowledgement - je to, čemu v rabru odpovídá - Pozitivní zpětná vazba - že když dítě třeba nakreslí obrázek, tak ty mu místo pochvaly popíšeš - vidím tady velké kolo, čtyři sluníčka a jeden mráček (ale je to jen můj odhad)..a co vím, tak v tom rozhovoru v Duši K - naomi odmítala toto místo pochvaly. Někdo se ji na to ptal v souvislosti s rabrem a ona, že aha - tohle má původ v těch knížkách - jak mluvit, aby...a že tohle taky není správné, že v podstatě funguje stejně jako pochvala...pokud to v kontextu zapadá v tom článku, tak to bude ono...
@blandik Děkuji, já jsem se asi vyjádřila špatně, já zhruba vím, co se tím myslí, ale zajímalo mě, jestli by někdo, kdo tu knížku má, identifikoval, jek je to v ní přímo přeložené - když už se ten pojem cituje z té knížky, tak abych to nepřeložila nějak jinak 🙂 Ale holt se asi nedá nic dělat, dám tam poznámku a kdyžtak to opravím později 😉
@romcovaklarka já tu knížku mám doma, ale tam není jeden nějaký "pojem" jako překlad toho descriptive acknowledgment (popisné uznání) tedy žádný pojem v češtině, který by se tam opakoval jako přesný překlad z AJ - je to tam opisované různě, název té kapitoly je Chvála a na straně 170-200 jsou příběhy rodičů, kteří místo hodnocení popíšou, co vidí.
@blandik to je zajímavé, že Naomi říká, že i takový způsob chvály je špatný - co by měl rodič říct místo toho, například u toho obrázku, jak jsi dávala ten příklad? přece to nemůžu jen tak přejít mlčením, když mi dítě nadšeně ukazuje, co nakreslilo?
@romcovaklarka našla jsem tam popisná chvála, tak bych to taky přeložila
@johanka. těm, kteří pochybují a obviňují tvoji výchovu můžeš říct, že temperament je z 80% vrozený, úzkostné dítě je pojem vývojové psychologie, tedy žádný výmysl, je to vrozené, dědičné a pomůže pouze zrání nervové soustavy (tedy čas) a co nejvíce podpory ze strany blízkých osob. To, že nepůjde ještě do školky je asi dobře, ale jak bylo v tom úryvku, co jsem ti kopírovala, tak bys i tak jí měla připravovat zátěžové situace - ale úměrně - tedy chodit s ní mezi děti, zvát cíleně návštěvy s malými dětmi atd. ale určitě jí hodně pomůže sourozenec i v tom procesu socializace
@reruna Díky moc 🙂
Ahojda
Tak jsem dnes narazila na toto téma a postupně si snad přečtu celou diskuzi. Četla jsem RaBR a byla jsem nadšená 😅 , snažím se tak přistupovat k výchově, ale někdy fakt nevím, proto si chci prostudovat diskuzi a mít pár typů přímo z reality. Pídila jsem se ale po příspěvku od @johanka, protože se mi zdál podobný "problém" jako u nás. Náš Táda je taky hrozně bojácný, za pár dní mu bude 19 měsíců a stále nechodí sám, bojí se pustit a zkusit to sám, samozdřejmě že je ještě tisíce věcí, čeho se obává, hlavně vždy něčeho nového, např. včera bazének s vodou.
@blandik Právě jsem, inspirována tebou, dočetla Vychováváme děti a rosteme s nimi a musím říct, že jsem z toho nadšená - ještě to teda budu muset přečíst znovu a nějak trochu víc si to promyslet, ale takhle na první rychločtení mě to vyloženě oslovilo, spoustu věcí potvrdilo a ve spoustě věcí otevřelo oči...taky mnohem víc přemýšlím nad svým chováním (nejen k synovi, ale i k ostatním dospělým).
A taky se chci ještě pochlubit, hned jsem využila rady ve skutečnosti - chodím hlídat děti maminkám na cvičení, byla tam dvouletá holčička, které se stýskalo po mamince, tak tam jenom tak stála, v náručí držela plyšovýho pejska a říkala, že si nechce hrát. Tak jsem ji nenutila, po chvíli jí to nedalo a šla se se mnou podívat okýnkem do sálu na cvičící maminku. Chvíli jsem se ji snažila nějak zabavit, ale pak mi to došlo (je to hrozný, jak máme v sobě hluboko zakořeněný postupy vůči dětem) a jenom jsem jí poslouchala a uznala její pocity (řekla jsem, že to musí být těžký pro tak malou holčičku být bez maminky a že chápu, že se jí stýská) a světe div se - holčička si začala prohlížet knížku a hrát si. Jednou za čas si vzpomněla na mamku, tak jsem vždycky jenom potvrdila, že chápu, že už chce být u maminky a že to trvá dlouho a zase si hrála dál. Tak jsem měla radost, že to fakt funguje - i u docela malých (a cizích) dětí 🙂
@reruna @romcovaklarka - právě, že popisná chvála mi připadá v nesouladu s tím, že chvála má právě ten negativní kontext..proto mi to odpovídá té pozitivní zpětné vazbě z rabru - že popíšu to pozitivní, co vidím...
@reruna - k tomu, že je proti tomu popisu pozitivního - ona to asi myslí tak, že tím se právě dítě vůbec nezvyká na to, že někdo jiný hodnotí jeho práci, ona strašně moc nechává na přirozeném vývoji dítěte, a tohle považuje za formativní, v podstatě je to taková více konkrétní pochvala - místo šikulka, která je laciná a obecná, dá více konkrétní "pochvalu", že vidím tohle a tamto..nebo - na podlaze byla voda, a teď tam není...(poté, co ji dítě vytřelo) - pro ni asi i tohle je formování dítěte k obrazu sociálnímu, že i tímto ukazujeme, co nám je a co nám není pochuti...a to ona odsuzuje...věří v to, že dítě se může nejlépe rozvinout, pokud věci začne dělat až z vlastního rozhodnutí, ne že jeho aktivitu podpořím tím, že použiji pozitivní zpětnou vazbu ohledně jeho výkonu /si tedy myslím, že tak to bere).
@reruna .- ještě tak, ona je i proti tomu, že dítě začne něco dělat proto, aby udělalo rodičům radost, že rodiče dají najevo, že chtějí, aby dítě něco dělalo /př. si uklidilo nebo vytřelo...) a dítě to udělá pro ty rodiče, ne že to tak samo cítí...takže to má taky souvislost s pozitivní zpětnou vazbou a proč ji odmítá, ona vlastně posiluje (motivuje) dítě k chování, které se rodičům líbí a to, jak chápu, Naomi odmítá...no, však jsem psala, že někdy to tam je fakt hodně jinde..ale nějak mi to dává smysl...v celém kontextu.
@hamma - to je krásné s tím děvčátkem. mě se stalo něco podobného ve školce, byl tam jako první nejmladší chlapeček, který býval smutný a s ním jen "uklízečka" ,žádná učitelka poránu (a ta uklízečka bývala dost drsná, vůbec mi neseděla) a já byla s Mišou v šatně, on za námi přišel a koukal a vypadal smutně, a taky jsem mu řekla něco v tom smyslu, že se mu asi stýská po mámě a že mu rozumím...a on nejprve odešel a pak zase přišel a pak s námi šel vybrat hračky a bylo vidět, jak je moc rád, že mu rozumím...a paradoxní bylo, že Miška v té době na takové cizí děti žárlíval a nejprve měl vůči němu odmítavou reakci, a když jsem během toho Miškovi řekla, že Tomáškovi je smutno, chtěl by být s maminkou, tak pak sám šel a pomohl mu vybírat si hračku....taky se to snažím teď aplikovat doma na mišku, jen mu dát tu přítomnost, prožít to s ním, neřešit za něj (ne že bych předtím nějak moc, ale více si na to dávám pozor) a taky mám pocit, že ubylo těch třecích situací a že se více dokáže vyrovnávat se situacemi...Já jsem ji ještě nedočetla, ale jsem z toho unešená, někdy přemýšlím, že Miška má téměř čtyři a že jeho uvažování je jinde než u batolete a tak jsem zvědavá, jak tohle půjde, když to budu aplikovat od miminka u druhého...
@reruna - a ještě jedna věc, ona používá laskavost právě v situacích, které by normálně evokovaly odpor a nesouhlas rodičů, že když dítě něco provede ve smyslu - ublíží sourozenci..tam právě říká, že je největší prostor pro naše přijetí a milování dítěte, že jsme ho vystavili situaci, kterou nemohlo zvládnout a my jsme zodpovědní, dítě potřebuje pochopení a lásku v té chvíli a plnou akceptaci jeho jendání, protože ono se zachovalo nejlépe, jak dokázalo v té chvíli...
já jsem zase dneska měla zážitek z kruhu rodiny... byli jsme na návštěvě u mojí babičky v praze... byl tam i můj strejda, co měl s sebou chlapečka - syna z druhého manželství ve věku 6 let... na vlastní oči jsem tady viděla, jak mají dospělí často tendence chovat se k dětem (zní to ošklivě, ale lepší příměr mne nenapadá) jako k věcem nebo jakoby samotnému rozhovoru byly nepřítomné a neměly možnost se ho účastnit... mluví se jakoby "o nich" - ne s nimi a leckdy i v negativních souvislostech, což je ještě horší...
třeba strejda začal babičce líčit, jak je jiřík "vyžranej a tlustej" (v jiříkově přítomnosti - hned jsem na něm viděla, jak moc je mu to nepříjemný, komu by taky bylo, že), pak se s touhle informací obrátil na mne se slovy "že jo?"... tak jsem koukla na jirku, pohladila ho ve vlasech a řekla, že si myslím, že je přesně takový, jak má být a že se mi tak líbí (mmch krásnej proporční kluk, jen žádná vyzáblina)... druhá věc je, že pokud považuje rodič své dítě za vyžrané a tlusté, není to chyba dítěte, ale rodiče... ale to sem nepatří... nicméně jirka na mne upřel ten nejvděčnější pohled a do konce návštěvy si se mnou povídal, prohlížel knížky, prostě mi projevoval svoji náklonnost... bylo to něco úžasného 😵
@blandik pozitivní zpětná vazba je dobrý překlad, v knížce Jak mluvit, aby ... se to ale přímo hemží slovíčkem chvála a chválit a naopak se tam říká, že chválit se má, jen se musí chválit správným způsobem - tedy tím popisem a ne nekonkrétním šikulkováním. Přiznám se, že jsem nepochopila tu Naomi, budu si muset tu knížku přečíst, je to zatím mimo mé chápání, že bych se obešla bez pozitivní zpětné vazby při výchově nebo ve svém životě vůbec, při mé práci a vztahu k druhým lidem...nějak si tedy neumím konkrétně představit jak ona se chová ke svým dětem, když dělají něco, co se jí líbí a naopak, když dělají něco, co se jí nelíbí - i když nic neříká, tak musí mít přece nějaký výraz tváře, nějaké emoce, ze kterých stejně to dítě pozná,jestli maminka má radost, že si pěkně uklidil, nebo že se zlobí, když něco rozbije atd.
@reruna - ona tvrdí, že naše společnost je společností formativní, společností, které věří, že cílem výchovy je vytvarovat a přetvarovat dítě v dospělého, do té doby dítě nemá ve společnosti hlas a váhu ( ve smyslu, že jeho správné chování je oceňováno a jeho nesprávné je korigováno). A že právě tím formováním děláme škodu. Věříme cca tak do roka, že dítě se správně vyvíjí a máme v jeho vývoj důvěru. Pak najednou začneme mít pocit, že dítě by už mělo dělat to a tamto a jelikož to dítě nedělá, tak ho k tomu různými způsoby tlačíme a nutíme, motivujeme, protože nevěříme, že by mohlo začít dělat správné věci jen tak, naší nápodobou...V podstatě ona prosazuje laskavost, laskavost i v situaci, kdy dítě se v naších očích nechová správně a že právě v těch situacích máme být laskaví. Neznamená to, že ho necháme mlátit sourozence, ale v podstatě přebereme zodpovědnost za tu situaci, protože dítě je vždy správné, vždy jedná jak nejlépe dokáže v danou chvíli a my nemůžeme chtít, aby jednalo jinak - pokud mu říkáme, že má jednat jinak, učíme ho, že někdo jiný mu má právo říkat, jak se má chovat nebo co má cítit, že situaci špatně vyhodnotilo a tím ho odnaučujeme spoléhat na sebe, a učíme ho hledat souhlas a akceptaci a návod na život u okolí. POkud dítě vystavujeme laskavému chování, tak dítě až bude na to zralé, se samo začne chovat laskavě vůči nám i ostatním, a bude to dělat samo od sebe, ze svého přesvědčení..a ne proto, aby nám udělalo radost nebo proto, že se naučtlo, že se to od něj čeká...Takže jak píšeš - že dítě má poznat z výrazu tváře, že maminka má radost, protože dítě něco udělalo nebo že se maminka zlobí, protože něco rozbilo - tak to ona opravdu neuznává, protože tohle vlastně už je manipulace s dítětem, to tvarování. Dítě nemá dělat věci proto, aby maminka měla radost, ale pro svou radost a když něco rozbije, tak pravá emoce mámy není hněv na dítě /protože hněv je jen zastírací emoce a navíc hněv vždy cílí na viníka, hledá viníka = dítě), ale máma může být smutná, protože se rozbilo něco, co měla ráda..ale to pak nezasahuje dítě...
Ona vlastně v těch situacích, kdy je dítě v emocích, tak mu dává pochopení a přítomnost, aby dítě mohlo si prožít emoci, zpracovat ji, cítilo máminu blízkost, a když emoce pomine, tak si dítě samo najde řešení nebo se věnuje jiné práci = dítě se tím učí, že život se skládá z různých problémů a pocitů, ale že je dost silné, aby ty problémy a emoce zvládlo samo a tím, že mu nemluví do toho, jak se má cítit nebo jak se mělo zachovat /př. brášku nemůžeš bít do hlavy, brát mu kostku, když ji měl první../, tím si dítě uchovává důvěru, která je mu vrozená, že jeho chování je to nejlepší, jakého v danou chvíli byl schopen..(a prostě jeho vývoj a náš laskavý příklad mu ukazuje cestu...). Aspoň tak nějak to zatím chápu..je tam hodně různých aspektů, které zapadají..to je takový výňatek.
ahojda, postupně začínám pročítat tohle téma. moc mě zaujalo. ale než se tím vším prokoušu, tak bych se ráda poradila - "jak na něj" 🙂.
našemu fildovi budou v srpnu dva roky, je to lev a jako lev se chová... na všechno si musí přijít sám, do ničeho se nesmí nutit, jinak se kousne. jenže bojujeme s několika věcma:
1) nechce si čistit zuby - ocumlá akorát pastu a tím to hasne, dočištění odmítá - řevem, kopáním... jenže já z tohohle nechci ustoupit, takže to jde bohužel většinou násilím ☹, cože je blbě... zkoušeli jsme společné čištění, že čistí zuby mně... stejně si pak ty zuby dočistit nechce nechat. vůbec netuším, jak na něj... nepomáhá ani vysvětlování, že by ho zoubky bolely...
2) stejné je to s přebalováním. začínám zkoušet nočník, ale to moc zatím nejde. být v pokaděný plínce mu vůbec nevadí. jak ho chci ale přebalit, začne zdrhat a když už s přebalováním začneme, začne se vztekat, kopat... prostě je to zážitek, takže tohle jde bohužel zase násilím... prostě přebalit se musí...
3) začal kopat do psa, králíků, aut... vždycky nabourá autíčkem, ohlásí mi "bum"... zkoušela jsem vysvětlovat, že pejsa, králíky, autíčka to bolí a že pak musíme všechno pofoukat, ukázala jsem mu, že autíčko má už "bo"... nic z toho nepomáhá. člověk mu řekne, že do pejska se kopat nesmí, že ho to bolí, on na mě kouká a kopne ho znova...
máte někdo nějaké nápady? vůbec se mi nelíbí, že ho musím ve spoustě věcí prostě jakoby přemoct... myslím, že je určitě lepší možnost, jen jsem na ni ještě nepřišla
Ahoj holky, už pár dnů vás pročítám a jsem moc ráda, že takhle diskuze existuje, ráda si čtu vaše reakce, především od Tebe @blandik 😉 moc hezky vše vysvětluješ. Mám dvouleté dvojčata, chlapečka a holčičku a někdy si moc nevím rady....Když jsou děti samy oddělený, jsou zlatý, je to jako balzám na duši s nimi být, hrají si samy, soustředí se, jsou úžasní. Ale když jsou spolu a to jsou spolu vlastně pořád (sice je rádi rozdělujeme, ale vůbec to není možný často), tak chlapeček hrozně terorizuje holčičku, rve jí z ruky hračky, nedávno ji začal źduchat a bouchat do hlavy. Ona si to líbit nenechá, bud ho kousne nebo začne ječet a pak ječí oba, když jsme doma, pořád dokolečka, nemůžou se soustředit na hru a já mám hlavu jak střep a jsem z nich často úplně na nervy. Jakmile jsme venku, je svatej klid. Chlapeček si na ostatní děti netroufne, jenom na ni. Moc nevím jak tohle řešit, dělávala jsem to tak, že jsem říkala, že ted má hračku Adrianka a až si dohraje, vezme si ji Davídek, ale tohle nepomáhalo. Adrianku učím aby se slovně bránila. Ted zkousím rady podle Naomi, odejít s Davídkem jinam, uznat jeho emoci proč to udělal, být k němu laskavá, ale výsledky taky nevidím. Davídek je hodně dominantní, snažím se mu poslední dobou trošku víc věnovat, nechávat ho často rozhodovat, dávat na výběr.... Je fakt, že tuhle metodu zkouším tak třetí týden.... asi je to ještě krátká doba. K Rabru jsem se dostala před půl rokem a Naomi jsem jedním dechem přečetla nedávno a teď ji čtu podruhý 🙂 moc mne tyhle dvě knížky nadchly a trošku mne mrzí, že jsem na ně nepřišla dřív. Ale i tak jsem štastná že jsem se k týhle úžasný literatuře dostala, bez ní bych byla vyřízená úplně 😀
I když je fakt, že zřejmě přesně podle Naomi to nedělám, musím si to ještě načít. Ale zajímalo by mne jak byste to řešily vy.
@palma111 jsem zvedava co ti holky poradi ohledne toho prebalovani ... u nas je to stejne, oblekala se normalne, i prebalovani nedelalo problem a najednou jak kdyz ji o 180° otocis a oblekani a prebalovani je problem ... ja se s ni snazim mluvit ale kdyz me nekolikrat na prebalovaku kopne do bricha tak mam co delat abych nevystarrtovala
@blandik vim ze tahle otazka tu uz padla, ale nenarazila jsem na odpoved .... me by zajimalo jak ty jsi se dokazala odprostit od tech myslenek, ze to vlastne ty chces a nechces tohle a to brzdi to dite .... napriklad vecer kdyz se ji jeste nechce spat, tak ja chci mit uz klid, jsem s ni pres tyden sama doma a nekdy mam uz dost, ale nejak nevim poradne jak na to si ty myslenky v hlave ze ja chci mit uz klid prerovnat ... jestli je to pochopitelne 😅
tato otazka plati i pro ostatni 🙂
Ahoj,
také jsem tichým sledovatelem diskuze a matkou dvojčat(2,5 roku)a zajímal by mě názor na dotaz od Petranela.
Mám sice 2 holky, ale 3 kila rozdíl mezi nima a taky se začaly mlátit a kousat.Nejraděj bych aby si to vyřešily tzv mezi sebou, ale Áčko využívá váhové převahy a občas to mrńouse opravdu ohrožuje, což asi nevysvětlím, když jako dvojčata jsou mentálně na stejné úrovni...A zas nechci aby malá měla pcit, že máma vždy zachrání a tu větší nechci vmanipulovat do role starší, která by měla dát na tu slbší bacha, tak to v reálném světe a standartním dětském kolektivu nefunguje...
Jestli někoho něco napadne, díky moc.
@blandik v tomto ta obdivujem, ze takto dokazes v sebe tieto veci rozanalyzovat a jednat podla nich. Ja sa priznavam, ze pre mna je potreba mojho volneho casu velmi silna a prave preto to ma stresuje...viem ze to nie je spravanie malej, ale moj pocit, ze uz davno mala spat a este stale nespi a ja nemam volno atd. atd.
Niekedy je to fakt narocne, este ked ma kazda z dievcat iny rezim dna a mm nie je po ruke 😝