Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?
Většinu lidí, co znám, co se setkali s touto knihou nebo seminářem manželů Kopřivových, jejich principy nadchli. I pro mně bylo jejich objevení osvícením a přesně tím pravým... Jenže - přečíst knihu je jedna věc a každodenní realita věc druhá. 😒 Výchova je nesmírně těžká, zvláště když jsme sami vyrůstali v "typicky české výchově" a máme ji tak v sobě i podvědomě. Člověk se pořád přesvědčuje, že se bude chovat ke svým dětem jinak... a pak najednou s údivem a úděsem zjistí, že z něj vycházejí přesně ty samé věty, které slýchával jako malý... že jsou to jen pokyny, příkazy, rozkazy, křik... Nervy v kýblu a přitom dítě stále neposlouchá a co víc, je to čímdál horší... 😨
Převést principy RaR do praxe je těžké, hlavně ze začátku, je třeba toho v sobě hodně překopat... ale já věřím, že se to bohatě vyplatí, proto jsem rozhodnuta se s tím poprat. 😎 Vím, že RaR má i tady na Koníkovi spoustu příznivkyň, proto bych chtěla založit prostřednictvím téhle diskuse takový malý klubík 😵 , ve kterém si můžem pomáhat s různýma situacema, jak je řešit, povzbuzovat se, sdělovat si co pomáhá a co ne... a tak 🙂
Ahojte 🙂
Občas Vás šmírujem a čerpám povzbudenia a inšpirácie. 🙂 RaBR knihu mám doma, ale ešte neprečítanú, uplatňujeme od malička u detí vzťahovú a pozitívnu výchovu. Nedalo mi to, aby som sa neozvala teraz, keď píšete o súrodencoch. Čítala som veľmi dobrú knihu od manželov Čapkových - Pozitívni výchova sourozencu v rodine. Čo tam ale nebolo rozobraté a nás veľmi trápi je fyzické ubližovanie súrodencov.
Tomi totiž dokáže Adelke až brutálne ublížiť. Dnes napr. len kvôli tomu, že sa približovala k jeho hračke ju ukusol až do krvi. Chvíľami mi je z toho už do plaču. Vysvetľovanie vôbec nepomáha, on aj sľúbi, že už to neurobí, aj ju pohladká a ospravedlní sa jej a chvíľu sa pekne hrajú, ale aj tak niekoľkokrát za deň jej dokáže fyzicky ublížiť.
Čiastočne pomáha jedine vykázanie z izby s tým, že ak sa nevie hrať s inými, tak nech sa hraje sám. Inak je veľmi zlatý chlapček, myslela som si, že naša výchova je tá správna cesta, vzdor sme celkom fajn zvládli, pomáha doma, vie po sebe upratať, nikdy nerobil veľké scény, dá sa s nim doteraz veľa vecí pekne v klude rozobrať, aj s Adelkou sa zo začiatku veľmi pekne znášal. Problém nastal, až keď začala loziť a obmedzovať jeho slobodu. A celý deň ich separovať nedokážem a neviem ani, či je to správna cesta. Snažím sa zachovať pokoj, ale už som mu párkrát dala aj po zadku, dnes som sa zmohla len na to, že som s nim zatriasla a odniesla ho preč, lebo som fakt mala chuť poriadne mu nasekať. Viem, že by som nemala,ale keď zhodí malú tak, že je až fialová od plaču a ani nadýchnuť sa nevie, tak sa fakt ťažko ovláda a vymýšľa nejaké rozumné riešenie ako mu ukázať, že to nesmie. ☹
Ospravedlňujem sa za dlhý príspevok. Ale dobre mi padlo už len to, že som mohla o tom napísať. 🙂 Moje okolie, si myslí, že máme byť na malého prísnejší, občas v tomto smere aj naozaj zaváham, či to prácne vysvetľovanie malo zmysel, keď toto nedokáže nijako pochopiť. 😒
@nika.r já ti úplně rozumím, toto obodbí je dost náročné pro malého, některé děti začínají žárlit na souroznece právě ve chvíli, kdy ten začne lozit a tím ohrožuje jejich teritorium teprve tehdy si uvědomí, že to je člověk, který má taky svoje potřeby a že je schopný ho ohrozit, proto to fyzické ubližování. A tvoje pocity taky chápu, vidět jedno vlasní dítě, jak ubližuje druhému, je hrozné, i když chápete, že to udělal ze žárlivosti, tak ten vztek tam prostě ve vás bude.... tu knihu co máš neznám, ale v Sourozencích bez rivality se o fyzickém napadání mezi sourozenci píše a rady jsou asi takovéto - když si ubližujou, tak popsat, co vidím, že dělají, to je prý zastaví a pak vyslechnout oba dva - co se stalo, říct, že chápeš, že si třeba chtějí oba hrát se stejnou hračkou a že jim věříš, že to vyřeší, ale nebudeš tolerovat žádné bití. Ale už jsem tu psala, že tohle může fungovat, až když jsou oba dost zralí tohle pochopit. do té doby funguje podle mě lépe, když je odtrhneš, uklidníš a prostě donekonečna opakovat - žádné bití, kousání, ubližování atd. A je tam i rada, že je máš každého poslat na chvíli do jiného pokoje, nemusí se za každou cenu hrát neustále spolu.
@nika.r
@dobromila
@reruna az velmi dobre vas chapem, su to velmi tazive situacie ked si navzajom ublizuju, mam ich vsetkych rada, vsetkych milujem... a clovek napriek predsavzatiam sa niekedy neovladne a zatmie sa mu pred ocami 😠 ☹ ☹
a to si este myslim ze moje deti vychadzaju celkom dobre a cim su starsi zlepsuje sa to, takze mam nadej ze jedneho dna ak budu konflikty tak hlavne slovne prip. sa naucia sa dohodnut.
Prva dcerka bola taka citliva dobra dusa, mladsej sestricke neublizovala alebo fakt vynimocne, som si naivne myslela ze je to zasluha mojej skvelej vychovy 😉 😝 mladsia bola zase pomerne pokojna, rada sa hrala sama, ten typ Das pokoj, mas pokoj, takze som takmer nepoznala konflikty medzi detmi... az kym neprisiel treti Misko.
Presne ako spominate ten vek okolo 9 mesiacov, uz vedel stat a ked stratil rovnovahu zachytil sa o prvu vec, vacsinou sklonene hlavy sestier, tahal ich za vlasy, najprv mimovolne, neskor uz zamerne lebo ich plac, krik bol prenho uuuuzasne zaujimavy 😠 Oni sa celkom drzali, brali ho ako babetko, az ta prostredna menej empaticka, zacala vraciat, stipat ho... a uz to islo, bitky krik, chvilu nemohli ostat sami. Takze posledny rok co sa toho tyka bol dost o nicom...
nastastie zda sa mi, ze posledne tyzdne uz ti dvaja mali aj spolu pecu nejake hry, zacinaju byt kamarati, a tych konfliktov uz trosku ubuda, predsa on uz ma 2,5 roka a co to sa da mu vysvetlit.
take sme mali horory situacie...
ze raz maly Miso otravoval strednu Kati, chcel sa s nou nahanat, ale ona sa chcela hrat sama, otravoval ju, a jak pred nim utekala on stale za nou ze sranda.... az nakoniec nevydrzala v zlosti ho zatocila za ruku a celou silou ho tresla hlavou do kovovej zarubne 😠 😠 Mne v tej chvili cervene pred ocami, skocila som k nej, zo trikrat poriadne po zadku, potom sme plakali vsetci, este aj ta najstarsia sa pridala ☹
Alebo pre zmenu Kati v dobre voli sa hrala s Miskom, a on bez varovania zobral drevenu palicku a svac ju krizom cez tvar... od bolesti skoro prestala dychat chudinka, uz nepametam ci som za to Miska strestala, ale su to fakt hrozne situacie.
no a najviac to trhanie vlasov...Misko furt za mnou z placom, ukazuje stipanec na ruke ze Kati bibi...a v tej natiahnutej ruke drzi chumac jej blondavych dlhych vlasov 😒
@dobromila tak to mas super, ze ho mas kde dat aspon cez prazdniny, ja som rozmyslala, ze Andreja dam ku babke, ale co ked ona byva o tri bytovky dalej,t ak to je nic, najlepsie by bol dom a davaj tam sa vyblazniet, mne uz normalne harasi z nich a tak sa tesim na september, ze konecne skolka 😀, je to hrozne, ale jednoducho, ked chlap non stop v robote a ja stale sama s nimi tak uz je toho naozaj vela, a to je dobry napad s tou vypomocou, ja uz som tolkokrat rozmyslala nad nejakou au pair, ale tej by vlasy dupkom stali po prvom dni, lebo Andrej je jednoducho chlapec a on potrebuje robit uplne hluposti, co je pre nas nepochopitelne, ale hadam casom sa to spravi aspon dufam
@reruna no tie knizky su super napisane, ale realita je uplne ina, jednoducho, ked je zena sama na deti a je iba ona stale s nimi, tak ziadna skvela kniha nepomoze, jednoducho nervy prasknu a hototvo a to len preto, ze nemame od nikoho pomoc a sme odkazane na vsetko same,uvarit upratat a este aj program detom urobit,aby boli uspokojene ich potreby, ja som uz normalne v koncoch teraz som tak znicena a to este len mesiac su doma a po prazdninach sa idem asi niekde na Wellness pobyt zregenerovat
a moj muzicek mi povie maminka mysli pozitivne a usmievaj sa na deticky aj na svet, lebo sa ti to vsetko vrati, ale to je normalne fuska vychova deti, nikdy som si nemyslela, ze to je take narocne, ale opak je pravdou a moj mm mi povie, co kricis na tie deti, ved sa s nimi hraj a vysvetluj im, ale 24 hodin denne im nieco vysvetlovat tak to je fakt aj na kona vela 😝 ☹
ale dufam,ze to bude len lepsie a lepsie
@bonaquaba no mal by si on vyskusat...hned by ho preslo to pozitivne myslenie... 😉 chlapi nemaju ani tolko trpezlivosti s detmi co my. A hlavne si myslia ze najdolezitejsie su pravidla a pravidla, a maju naivnu predstavu ze deti ich budu {po jednom vysvetleni} dodrziavat vzdy a okamzite na prve slovo 😵
Tak po přečtení úvodu knihy Jak mluvit,aby.... nevím, jestli mě to má pozitivně naladit, nebo naopak odradit, autorky píšou, že jim samým trvalo asi 10 let, než si osvojily respektující způsob komunikace a než to začalo u nich doma jakž takž fungovat bez hádek a bitek.... na jednu stranu mě to uklidňuje, že proč čekám zázraky, že u nás to bude fungovat hned a na druhou stranu si říkám - jejda, za tu dobu už budou kluci v pubertě, a to zase už bude boj, anebo naopak díky knížce pubertu pak přežijem v pohodě...
@bonaquaba no s těmi chlapy je to podobné, mm dá klukům na zadek, když zlobí a tvrdí, že je to lepší, než když po nch já pořád řvu a jsem protivná....
@reruna ja zase studujem nejake knihy o pozitivnom mysleni a to vlastne je iba na mne, aby som sa pozitivne naladila, ale uz to je len tazke, ked sama na sebe pracujem a stale si vravim nekricim na deti vysvetlovat, venovat sa im,ale neda sa to stale,
ako vravis tvoji chalani bbudu v puberte a potom budete riesit ine problemy a nie bitky o hracky a kvakanie za vlasy, ale tie knihy su dobre aspon v tom, ze sam clovek sa snazi vychovavat tie deti inou cestou ako sme boli my vychovavani a nie krikom a hlavne chceme dat priestor drobcom na ich sebarealizaciu, co si myslim, ze v minulosti to rodicom bolo jedno, pretoze mali vela roboty a na deti neostaval cas, a inac nezda sa ti, ze teraz az velmi si vsimame tie nase deti? lebo ja stale o tych mojich detoch premyslam, ze co a ako by bolo lepsie pre ne a niekedy mi uz z toho hrabe a mozno by bolo dobre nechat vsetkemu volny priebeh a nezaoberat sa kazdou malickostou
potom porovnas tie knihy a povies, ktora je lepsia a ked tam nejaku dobru radu najdes tak nam ju poskytni
@bonaquaba no jo, už to tu někdo psal, on nějvětší problém je opravdu asi v tom, vychovat sám sebe k tomu respektujícímu způsobu chování, protože obecně se naše splečnost k dětem tak nechová, ani v rodinách ani ve školách. Pozitivní přístup k životu je určitě to hlavní, na čem i já musím pracovat, protože já od přírody tento přístup nemám vrozený...
mne vcera prisla kniha jak mluvit aby... berem si ju na dovolenku a velmi sa na nu tesim. mne sa zda, ze ja to s malou zvladam v pohode ten respektujuci pristup, ked sme sami alebo v blizsom kruhu rodiny.
ale vcera som zlyhala na plnej ciare, boli sme na navsteve u kamosky, co ma maleho, tak strareho ako moje dieta a nechcela odtial odist a uz sme museli ist prec, tak dostala hystericky zachvat, plakala, nechcela sa dat obliect, ani ked som jej vysvetlila, preco treba odist, tak som pouzila tie zazracne formulky z detstva, co mam vstepene, uz sem neprideme, nerev, lebo co si bude o tebe maly mysliet... 😠 ach, jaj. som bola zo seba zufala, ani neviem ako to zo mna vyletelo. len ja som bola presne vychovana v tom style, co si o tebe druhi pomyslia a ta kamoska ma tiez tento styl vychovy na maleho, tak mi to proste prislo nevhodne ist na malu rabr formulkami, ked sme potrebali hned odist...bolo by asi idealne mat znamych s detmi, co aplikuju rabr a navzajom sa doplnat, lebo takto je to dost tazke aspon pre mna.. ☹
a vseobecne, mala je hrozne emotivna az hysterka (po mojej mame asi) tak tieto stavy nemam vobec vychytane ako na nu v spolocnosti, ked ju to chyti...
ahoj holky
sem tam si pročtu tuhle diskusi
rabr mi moc nevyhovuje na čtení, je tak nějak zvláštně napsaná, ale chci si koupit knížku jak mluvit aby....
@klementina jinak bych se vůbec za to nestyděla, a i před lidma, kteří to neznají bych to používala....ráda jdu s dobou.
Mě taky kolikrát kamarádka řekne něco co se mi nelíbí...třeba proč ho neplácneš aby věděl, že to nemá dělat? 🙄 proto, protože nechci, a roční dítě nevím jestli by to pochopilo. Hlavně když mi to radí bezdětná kamarádka...jo cizí děti se vychovávají hezky 😀
@weri1 tiez nemam problem si vysvetlit to, ze ju nebijem a nebudem bit, alebo niektore ine veci, ktore su mi jasne. len kedze nemam ten rabr pod kozou a nie som si tym uplne ista, preto mam problem pouzivat ho vo vyhrotenych situaciach v spolocnosti... o tych desiatich rokoch som fakt netusila. akoze nepotesilo ma to, ale zasa na druhej strane povzbudilo v tom, ze snad raz to budem zo seba sukat automaticky ako teraz tie zacaravane formulky z detstva 😉
Mimo tema, ale @klementina chvilku mi trvalo, nez jsem rozkodovala, co znamena "nemam ten rabr pod kozou" (prave u toho kojim, tak uz asi myslim kozama 😀 )
no možná by bylo dobrý, kdyby holky psaly s háčky a čárkami 😉
@majdula tak to ma fakt pobavilo 😀 maminy na materskej 😀
Ahojky holky,
@reruna prosím tě, Míša neměl období, kdy by ubližoval Lukymu??? Popř. jak jsi to řešila??? Z knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi mají dobrou radu s panenkou..., docela to funguje, už to skoro odeznělo, ale co byla malá poprvé u tchánovců na noc, začalo to znova - tchán má v oblibě hry, kde se jako ubližuje, kouše, štípe...pro někoho sranda, pro nás, když máme mimčo dost nebezpečné. Navíc jí bábi řekla, že si aspoň odpočneme, když pojede s nima....., to jí asi také nepřidalo. To jakoby jí řekla, že nám je na obtíž. Věřím, že bábi to vůbec nepřišlo divné. Každopádně nevím jak dál, Lucinky útoky na sestřičku jsou fakt nebezpečné, nemůžu se od nich ani na vteřinu vzdálit, mladší sebou tahám i na záchod..., teď je to hodně náročné... . Nemáš podobnou zkušenost??? Nebo někdo, kdo má dva prcky?? Díky
@reruna jinak absolutně souhlas, že je hodně těžké převychovávat sebe a pak následně děti. Kámoška mě navrtala do knižky jak píšeš..Jak mluvit s dětmi...., tak určitě bude také kupomoci 🙂. Už jsem toho přečetla docela dost, ale člověk si to nejdřív musí hodně srovnat v hlavě, a to věřím, že může trvat i 10 let 😅
Ahojte. Nenašiel by sa tu niekto, kto by mi veľmi stručne priblížil princípy RaBR? Zatiaľ som sa dopátrala k dvom princípom: 1. Eliminovať "nie" a 2. Nechať dieťa, aby znášalo následky svojich činov. Aké sú tie ďalšie?
@dagina dokud Luki nelozil a nechodil, tak ne, pak to začalo, ne v nějaké velké míře, spíš jako důsledek toho, když mu LUki něco vzal, tak ho odstrčil hruběji, oplácel mu kousání atd. ale v podstatě myslím, že to vše vycházelo spíš od Lukiho, že Míšu by to samého nenapadlo, myslím to, že by třeba zničehonic k Lukimu přišel a začal ho mlátit do hlavy.... to ne, ale odstrčit ho, když mu stojí v cestě, to ano. Kdežto Luki klidně přijde k Míšovi a bez varování ho začne mlátit do hlavy hrnečkem, hračkou atd. Takže Míša už je ve střehu, jen když se mu Luki přiblíží....
No a jak to řeším, když jsem v klidu, tak to zkouším podle knihy - popsat co vidím a vysvětlit, že takto ne, když to nezvládnu, tak křičím ☹
A včera jsem se docela dojala a přišla na to, že se možná přece jen mají trochu rádi, byla u nás návštěva a jak odjížděli, tak od padalo takovéto obvyklé - kdo s náma pojede na prázdniny? Míša samozřejmě nechtěl, Luki moc nevěděl o co jde, tak jako šel s nima, ale Míša si ho pěkně podržel, že ne, že Lukášek s nima nemůže, že by se mu moc stýskalo 🙂
@reruna
@dobromila
@jolinka ďakujem za reakcie. Momentálne je u nás pokoj naozaj jedine keď ich dôsledne separujem, snáď to bude len prechodné. Máme doma totiž jedno veľké letisko (aby sme boli čo najviac rodina pokope 😝 ) len v takom priestore sa ťažko tých dvohc vrabcov oddeľuje.
manžel na to ide celkom fajn taktikou, skúša im vymýšľať rôzne spoločné hry, kde by si obaja našli to svoje. To sú naozaj veľmi pekené chvíľky. Len ich nie je veľa, ale má to zlepšujúce sa tendencie, minule už Tomi sám zapájal Adelku do svojich aktivít a normálne sa chvíľu úplne sami z ich vlastnej iniciatívy spoločne hrali. 🙂
Baby, idem po radu. 😅 Uz to tu nejaku dobu sledujem, chcela som precitat vsetko, ale je toho na mraky, tak mozno niekedy raz pocas dlhych zimnych vecerov, teraz som presla aspon tridsat stran. 😅 Hanbim sa, ze sa mi velmi malo dari riadit sa takymto stylom vychovy, a sama na sebe vidim, ako ten "studeny odchov" a niektore zvlastnosti niekdajsej popularnej vychovy nechali na mne stopy. Mam sa co ucit, nielen vo vztahu k detom, ale aj k ludom celkove. 😔
Jaj, ale ze pointa. 😅 Ako by ste vysvetlili dietatu, a tak rabrovsky ho k tomu nejako primali, aby prestalo (a navzdy si zapamatalo, ze nemoze) trhat knihy? 😕 Nas maly je proste stale v takom divnom svungu... 😒 On to uplne v pohode chape, ze to nema robit, vie, ze sa to nemoze, ze nerobi dobre, a niekedy mam pocit, ze vlastne ani sam nechce, len ma v sebe akysi divny drive, co ho nuti robit veci, co sam nechce. 😖 Dobre vie, ze potom je z toho sam nestastny, ze ja som nestastna, uz ikskrat dostal za to vyprask (no hej, hanba mi), ale aj tak pride chvila, ked sa to stane znova. Zacarovany kruh. Pritom ma tie knihy rad, vazi si to, ze ich ma tolko, rad si cita, tesi sa z nich... Dnes sa to napriklad stalo znova, nestihol vela, lebo som to zbadala a okamzite som ho isla spacifikovat, hned zacal revat ako najaty... 😝 Dnes sme to vyriesili tak celkom rabrovsky, vyhli sme sa vyprasku aj nejakym silnym reciam, sam bol z toho evidentne dost mimo, ako lahko mu to dnes preslo. 😅 No ale som zvedava na efekt. 🙄 (Jasne, ze necakam, ze po jednom takomto rabrovskom zasahu sa to nejako zmeni...chce to cas.) 😅
Sama citim, ze RaBR je cesta, ktora sa mi zda najschodnejsia pre mna aj pre moje okolie, a chcem sa v tom zdokonalovat a precvicovat. Niekedy si vravim, ze byt len samostatna jednotka (vramci svojej "malej" primarnej rodiny) by mi bolo sveta zit a vsetko by slapalo. Ako to vsak dokazu kazit babky a dedkovia a hocijaki ini jedinci, to vam asi nemusim opisovat... 😝
@mexx - ahoj, ony právě děti často se zacyklí na činnostech, které se u nich snažíme potlačit - že lpíme na tom, aby to nedělaly a ony to pak dělají proto, že nás to točí, že zakříčíme...a taky i proto, že prostě potřebují trhat. Takže bych ti napsala dvě věci, které spolu souvisí:
1. Čím více se snažíme mocensky (nucením) potlačovat nějakou aktivitu u dítěte, tím více to dítě tu činnost bude chtít dělat a už se roztáčí boje o moc. A dítě si zvykne, že nemusí přestat děšlat nějakou věc, doku máma nezakřičí nebo nenaplácá a pak už jemná komunikace moc nefunguje...Pokud tedy nejde o "zdraví" nebo majetek, prostě pokud máš pocit, že to ještě vydržíš pár vteřin bez katastrofy, tak je dobré se jen koukat a snažit se pochopit, proč to tvoje dítě dělá a pak se pokusit přijít:
a) s nějakou alternativou, co může dělat - př. tobě se asi líbí, jak se ten papír trhá...to je ale knížka a tím se ničí...Můžeš trhat tady tento papír -a mít pro něj arzenál různých druhů papírů - od záchodového, novin, barevného, potištěného...a nechat ho trhat...(třeba má prostě takovou vývojovou potřebu a chce se to naučit) a taky mu to i ukázat, jak na to...
b) nebo jen říct obecnou inforamci typu - když se vytrhnou/roztrhnou stránky v knížce, nedá se to už pořádně spravit...Když budeš jezdit autíčkem po zdi, tak se zeď může poškrábat...a jít to tomu dítěti ukázat. Když si zachováš klidný ton, dítě se nebude bouřit...
Takže dost pomáhá se na věci, co děti dělají, dívat s pochopením a empatií - co asi chce dělat a nabídnou nějakou stejnou, ale neškodnou činnost - dtíě se i naučí, že nemusí zrychlit, aby si něco "užilo", co zrovna potřebuje dělat...bude pak klidnější. Jinak tahle výchova je i o tom, že si člověk všímá toho, co dítě dělá dobře - a tohle říká nahlas - že vidím, že sis sám natáhl slipky, že sis umyl ruce (a eventuelně říct, proč to děláme znova) a když dělá něco "špatně", tak jen dát obecnou info - Když vejdeme domů v zablácených botách, bláto je pak na podlaze a je nutné to vytřít ...a dát dítěi pár vteřin, aby mohlo zareagovat, a když nezareaguje, tak můžeš pak ukázat - tady je teˇ'd bláto ...nebo podíváme se na tvoje botičky...Dítě se na to naučí reagovat a tím že ho daná obecná komunikace nezraňuje, tak se ani neroztáčí boje o moc...- tedy nebouří se jeho emoce a může se soustředit na obsah sdělení...A jeho sebeúcta netrpí, protože dítě se snaží od přírody dělat věci dobře a správně, jen tradiční výchova vidí cestu výchovy v tom, že vypichává to špatné, co dtíě udělá, že dítě drezuruje a poukazuje na to, co udělalo špatně a jak to má napravit. Tahle výchova vypichává to pozitivní (a negativní max až na konec sdělení), říká, jak se to má dělat a ne jak se to nemá dělat a vyhýbá se kritice osobnosti, a vůbec hodnocení osobnosti, charakteru...
@blandik Vdaka. 🙂 S tym chvalenim alebo karhanim to mam jasne davno, aj to dieta dava jasne najavo. Velmi ho tesi, ked je pochvaleny, posuva ho to dopredu, a tak sa snazim vypichnut vzdy to, co sa mu podarilo, a trebars ho pochvalit aj pred muzom, ked pride domov z prace. Najma ked je to take "akoze neokate", ked to ja poviem zamerne nahlas, aby to maly pocul, ale aby to nebolo z jeho pohladu take prvoplanove, ze teraz ho idem chvalit. 🙂
Je to niekedy tazke, ja som vyrastala presne v takom prostredi, kde si uspech nikto nevsimal, bral sa tak nejak automaticky, zato neuspech som si vyzierala vzdy este dlho...vkuse som bola s niekym porovnavana (ak som z toho vychadzala horsie, ak by to bolo pre mna lepsie, tak sa neporovnavalo)...a dodnes sa niektorymi vecami velmi trapim. Ked potom vidim, ako sa motame v zacarovanych kruhoch a robime alebo hovorime veci, ktore vlastne k nicomu nevedu a nechceme ich a vlastne ani nevieme, naco to tak je...tak ma to stve. Mam velku potrebu zmenit to a robit svoj zivot alebo zivot svojich deti trochu iny.
@reruna mame kluky stejne stare koukam... ti dvouletaci jsou ted v takovem zvlastnim veku, ze? Uz chapou, ale jeste si s tim nevi rady a reaguji nevyzpytatelne. Proc ale pisu (poprosim i @blandik o radu) - dnes u nas totez co u vas - Rada si hral se svym naradickem u Risi leziciho pod hrazdickou, v naproste pohode, ja sedela u nich na zemi... Rada se pta, na co je uhelnicek, tak rikam ze tim muzeme merit... zapremyslel a najednou bacbacbac Risu do hlavicky tim uhelnikem. Ale fakt strasne pecky, jen to dunelo. Risa strasne plakal, lebku uplne cervenou, ted tam ma boule a podlitiny 😢 U vas mozna zafunguje domluva a popis, ale ja si to nemuzu u maleho miminka dovolit... zarvala jsem naprosto nerabrovsky, popadla Risu a utesovala, Radi jsem si nevsimala, jen jsem rekla, ze to NIKDY nedelame, NIKDY a musela jsem odejit vedle. Bojim se, ze se to bude opakovat a stupnovat... doted Risu nijak zvlast nemasakroval, jen zpocatku ho zkousel bacat pri kojeni, ale to jsme trpelive vysvetlovali, ze delame mala mala a krome toho uz nema duvod zarlit na kojeni, kojim ho taky. Ted uz dlouho neublizil a najednou znenadani toto. Jen tak.
Prece je nemuzu separovat a zavirat je do ohradky. Ale nevim, jak vic bych je mohla hlidat, byla jsem primo unich, nejbliz jak to slo a hrala si s nimi...
Je sance nejak mu to vysvetlit? A jak reagovat, az se to stane zase?
@majdula no to je těžké poradit, jak se znám, tak bych v tvém případě zareagovala asi nějak jako ty... i když tohle třeba neznám, když byl Luki takové miminečko, tak mu Míša neubližoval. Těžko říct, možná že si myslel, že ho takhle změří... asi bych mu potom ukázala, jak se s tím metrem znovu měří a vysvětlila znovu, že to miminko bolí, ukázala boule na hlavičce, nechala ho mimi pohladit, utěšit (i když tohle konkrétně Míša nechce nikdy udělat, když Lukiho bouchne a on brečí, je ochotný ho utěšovat jen, když za to bouchnutí nemůže). No a hlídat je musíš pořád, horší to bude ještě, až začne malej lozit a starší kolem něho lítá... když jsem byla u nich, tak jsem je nechala oba na zemi, tak jako ty, hrála si s nima a dávala pozor, ale stejně se někdy bouchli.... no a když jsem musela odejít třeba na WC, tak jsem malého dala vždy do ohrádky.
A cos se týká věku - právě kolem těch 2. narozenin začíná období vzdoru, u každého se to projeví různě silně a jinak, Míša například vzdoroval tím, že nechtěl kakat a míval šílené zácpy, začal zlobit při procházkách - nechtěl chodit, třeba si sednul na zem, hlavně v zimě to bylo super....nosítko jsem tehdy ještě neměla, takže jsme skoro nikam nedošli. Luki je zase jako neřízená střela, chobotnice, co během toho, než stačím umýt jeden talířek, vytahá veškerý obsah kuchyně na zem...a taky trochu nevyzpytatatelný - přijde k Míšovi a kousne ho jen tak.....každý je trochu jiný, zásadně chce hračku, se kterou si hraje Míša a vysvětlování, že musí nejdřív poprosit a počkat na půjčení se míjí účinkem, když něco nedostane okamžitě, tak hned sebou hází o zem a ječí, on je ten typ toho dítěte, co ho musí matka tahat ječícího, kopajícího a zmítajícího se z obchodu, když mu odmítne koupit autíčko, tohle třeba Míša nedělal...
@mexx - cítila jsem to stejně, s tou potřebou jednat jinak a změnit to. Moc se mi v tom líbí a cítím určitý dušení posun (jestli se to tak dá říct) a pořád vidím rezervy v tom, jak se chovám. K tomu chválení - možná ti to postupem času začne dávat smysl. Určitě chválení je mocný nástroj, ale současně dělá dítě "závislým" na pochvale (a nese si to do budoucnosti, potřebu být chválen). Rabr místo toho používá zpětnou vazbu - že místo - Ty jsi ale šikulka, úplný malíř, vidíš jak ti to krásně jde...používá - Tady jsi namaloval kolečka a jsou kulatá, vidím, že máš velikou radost, že se ti povedla..a tady je klakson a řidič, pání, on má uši a nos a oči...a vlastně tím dítěti utvrdíš a oceníš to, co dělá dobře. To, co tam nemá se neříká (nebo až nakonec). Jakoby se tím i učí - když řekneš - Vidím, že sis sám zavázal tkaničky. Překřížil jsi tkaničky, prostričil, utáhl...tím dítěti vlastně opakujeme postup, jak to udělal (i tím se hodně učí...). Když se řekne - teda, tobě to jde, ty sis zavázal tkaničky...tak v tom je stejné nadšení, jako v té zpětné vazbě (protože to taky člověk říká s nadšení a jiskří mu přitom oči), ale současně ta klasická pochvala nejde do hloubky a je taková "lacinější". Navíc se dítě naučí, že někdo hodnotí jeho práci - místo toho, aby si sám hodnotil své dílo a jen přišel a řekl - mami, chci ti ukázat, co se mi povedlo, příjde a řekne - mami, mám to hezké? Nehledě na to, že pochvaly můžou být i dost manipulativní a strkají dítě do rolí, které ne vždy se mu musí líbi - př. On byl dneska tak hodný...to je hodný kluk...a kluk pak může mít pocit, že bude pochválen, když bude hodný a být hodný - tedy poslouchat je správné..Přitom to není přirozené..Ale v rabru nejde všechno najednou, však uvidíš, znám i dost lidí, co berou všechno z rabru, ale pochvaly si nechali právě kvůli té motivaci...
@dobromila @bonaquaba u nás je to nakopak - ten, kdo více provokuje a je náročnější na pozornost je mladší Luki, a o to je to horší. Když Míšovi vysvětluju pravidla - že se brácha nebouchá, že mu nemůže vytrhnout hračku bez dovolení, že má dávat pozor, aby se nezranili atd. on to celkem už chápe, ale mladší absolutně nerespektuje nic z toho, tím pádem Míša nabývá zkušenosti, že po dobrém to nefunguje... nejde donekonečna omlouvat bráchu, protože je mladší, nechci aby si Míša myslel, že být mladší je taková výhoda, že mladší má dovoleno vše. Už i takhle si musím několikrát denně vyslechnout, že chce být zase malej, občas mluví jako Luki, chová se stejně jako on... My bydlíme s tchánovi v jednom baráku a máme dvorek,, bohužel je te´d už dlouho škaredě a většinou jsem teda pořád s nima sama, občas si babička vezme na hídání jednoho, ale to tak na hodinu...., v týdnu mm pomáhá akorát s umýváním, ale jak není na ně zvyklý, tak ho jejich hádky vytáčí ještě více a reaguje podrážděně. Ale prohlásil, že si přečte ty Sourozence bez rivality, tak snahu má.
A včera jsem si koupila knížku Jak mluvit, aby děti poslouchaly, tak snad tam zase najdu novou inspiraci.