Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

sarkabrezen
24. únor 2009

Většinu lidí, co znám, co se setkali s touto knihou nebo seminářem manželů Kopřivových, jejich principy nadchli. I pro mně bylo jejich objevení osvícením a přesně tím pravým... Jenže - přečíst knihu je jedna věc a každodenní realita věc druhá. 😒 Výchova je nesmírně těžká, zvláště když jsme sami vyrůstali v "typicky české výchově" a máme ji tak v sobě i podvědomě. Člověk se pořád přesvědčuje, že se bude chovat ke svým dětem jinak... a pak najednou s údivem a úděsem zjistí, že z něj vycházejí přesně ty samé věty, které slýchával jako malý... že jsou to jen pokyny, příkazy, rozkazy, křik... Nervy v kýblu a přitom dítě stále neposlouchá a co víc, je to čímdál horší... 😨

Převést principy RaR do praxe je těžké, hlavně ze začátku, je třeba toho v sobě hodně překopat... ale já věřím, že se to bohatě vyplatí, proto jsem rozhodnuta se s tím poprat. 😎 Vím, že RaR má i tady na Koníkovi spoustu příznivkyň, proto bych chtěla založit prostřednictvím téhle diskuse takový malý klubík 😵 , ve kterém si můžem pomáhat s různýma situacema, jak je řešit, povzbuzovat se, sdělovat si co pomáhá a co ne... a tak 🙂

pavlinaoo
17. led 2014

@blandik @lynks Ano, zrovna po včerejší zkušenosti je to venku stejné. @lynks Ano, vím jak to myslíte. Je pravda, že když ji dcera ublíží, samozřejmě jdu za tou druhou holčičkou a utěšuju, hladím. Dceru buď odvedu a vysvětluju, nebo jak už jsem psala i jsem ji to zkoušela oplatit atd. .. Jee to těžké, protože je to společensky i lidsky nepřípusté chování☹ (Lidé, kteří to nezažili a mají doma "tabulkové" dítě, v tom vidí nevychovanost a rozmazlenost.)Mám ráda spavedlnost a rovnost, fair play a nesníším, když silnější ubližuje slabšímu☹ Tudíž je pro mě těžké, bezprostředně po incidentu, ještě říct, že ji mám ráda i když dělé co dělá. Také si uvědomuji, že čím víc to s dcerou rozebírám a snažím se, tím víc v ní tu averzi asi podporuju. Zkusím tedy při konfliktu převést pozornost na to pěkné. "Radši kamadárku pohlaď" a povedu ji ruku. A když uvidím zlost a chystající se atak, chytnu, obejmu a řeknu ji, že ji mám ráda i když se zlobí atd.... jinak to není, že bych ji neprojevovala lásku, nemazlila se atd...to opravdu ne. Jen ji do té její hlavy nevidím, zkusím to takhle a uvidím co bude.

lynks
17. led 2014

@pavlinaoo jee, to zní jako hezký postup, který by mohl zafungovat, možná ne napoprvé, chválím za snahu, musí to být těžké, já mám taky orosené čelo, když jsme ve společnosti určitých dětí, na které syn reaguje taky výrazně. To pak zbaběle nechávám situaci at si řeší mezi sebou a když dochází na fyzické utoky tak bráním vlastním tělem.No je to těžké, ale jasan, že to není naždycky 🙂

lysak001
17. led 2014

Ahoj holky, přidávám se k diskusi až teď. Knížku jsem začala číst v těhotenství, pak jsem ji odložila, až bude dítě větší. Dcerce bude za měsíc rok, tak jsem si řekla, že bych knížku mohla přečíst, abych věděla, jak na výchovu s náskokem🙂
Principy tohoto přístupu se mi moc líbí. Jsem namotivována je používat v praxi. Nicméně dcerka už dělá věci, které nemá, a to se zmůžu akorát na NE! nejhorší je, když mne tahá za vlasy nebo štípe, to zvýším hodně hlas. pak mi je to líto...nevím, jak u tak malého dítěte postupovat v duchu Respektovat a být respektován. Takže teď z praxe vím, že to lehké nebude..když už zvyšuji hlas nyní, když ještě dcerka ani nemluví🙂občas mi partner z legrace řekne, když zase zvyšuji hlas na dcerku, jestli to už aplikuji tu novou výchovu🙂))) Určitě mne ale pomůže si říct, že k ní mám mluvit jako k dospělému. To se mi z té knížky hodně líbí. Důležité také je, aby takto postupovali všichni v rodině, což bude asi těžké..No uvidím, chce to trpělivost..ale myslím, že když vydržím, přinese to ovoce🙂

jannka15
18. led 2014

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, zda jste četly knihu Vychováváme děti a rosteme s nimi od Naomi Aldort a jaký je Váš názor na ni?

blandik
18. led 2014

@jannka15 - mně se moc líbí a moc se ztotožňuji s jejími principy, i když ne vždy má člověk sílu se jí řídit.

jannka15
19. led 2014

@blandik Mně se také moc líbí. Hodně z toho co ona radí přirozeně dělám, ale něco už mi přijde trochu "moc", k něčemu mě napadají otázky, něco mi přijde v praxi těžko proveditelné, ale celkově se mi její přístup moc líbí. Jestli to správně chápu tak její přístup je podobný jako u Respektovat, ale ona jde ještě mnohem dál. Že i to co je podle Respektovat ok ona odmítá.

blandik
21. led 2014

@jannka15 - taky si myslím, ona nesouhlasí se zpětnou vazbou namísto pochval, nesouhlasí s přirozenými důsledky, kdy plynou od rodiče - typu - neumyl jsi nádobí, nemůžeš jít do kina a její výchova využívá přirozené hranice, které vyplývají ze situace, aspoň tak jsem to nějak pochopila. Zdá se mi ten její přístup jako aplikace ´indiánské výchovy" do prostředí západní civilizace. Když jsem čekala druhé mimi, začala jsem číst knížky o komunikaci mezi sourozenci - takové ty nápady na řešení konfliktních situací a pak jsem si znova přečetla aldort (páč jsem ji četla už dříve před pár lety, kdy jsem narazila na rabr a tenkrát ji nedokázala "pochopit") a ostatní knížky vrátila do knihovny jako neptřebné, protože všechno bylo v aldort. Někdy člověk nemůže nic nadělat s danou situaci, ale je fajn k ní přistoupit tak, že ani jednomu dítěti není vnucován pocit špatnosti a viny - to se mi zalíbilo.

jannka15
21. led 2014

@blandik Ano, také jsem to pochopila tak, že ona odmítá popis místo pochvaly, s tím, že je výsledku je to stejné. Ale právě mi připadá, že to už bych na dítě nemohla skoro ani promluvit 🙂 S těmi přirozenými důsledky to bere tak, že jediným přirozeným důsledkem např. toho, že dítě něco rozbilo je to, že je ta věc rozbitá a ne to, že např. dítě to musí uklidit, spravit, zaplatit? Co se týče hranic radí primárně děti nevystavovat takovým situacím a prostředím, kde by stále na nějaké hranice narážely (restaurace, obchod, nebezpečné věci doma na dosah ). A jakoby neuznává hranice nastavované rodiči ,ale jenom hranice dané přírodou a okolím. Takže když si to převedu do praxe, tak např. když mé dítě bude třeba obtěžovat lidi v restauraci, běhat v obchodě nebo křičet v autobuse, tak ho mám nechat a čekat, že si to s ním vyřídí ti kterým to vadí?? A co se týče těch konfliktních situací mezi sourozenci, mohu se zeptat, jak řešíte např. když oba chtějí tu samou hračku? Uznat oběma emoce je určitě fajn, ale ta situace přeci stále trvá ( pořád oba chtějí tu hračku a tahají se o ní) tak to musím nějak vyřešit ne? Také mě u Naomi zaujalo, že ona odmítá školky a školy, a že doporučuje domácí vzdělávání formou tzv. unschooling. Nezajímala jste se nějak blíže o toto? Omlouvám se za tolik otázek. Pochopím pokud nebudete mít čas nebo chuť odpovídat 🙂

blandik
22. led 2014

@jannka15 - ne, ne jsem ráda za tuto diskuzi, lidí, kterým se zamlouvá aldort zas není tolik..ona podle mně se snaží co nejméně zasahovat do motivace dětí, protože nechce, aby dělaly něco proto, že pak budou druhým "přijaty" - nechce, aby jejich pocit hodnoty byl závislý na druhé osobě - což se mi hodně líbí. Co se týče přirozených důsledků, tak jak píšeš, s tím, že si myslím, že ona chce, aby se dětem nevnucovalo "správné" chování předčasně, dříve než na něj jsou připravené - s tím, že rodič má působit jako vzor- hrnek se rozbil, hm, to se stane, je to škoda, je třeba to uklidit a dítě se jednou "samo přidá a jednou to samo tak udělá, když tam dříve nebude ten tlak na "úklid, pocit viny nebo špatnosti". To mám odzkoušené, pokud se rozlobí, že něco je špatně, tak to dítě nezajímá, popřípadě se mně bojí, je podráždě, vyjede na mně..ale skutečná zájem o věc, co se s ní stalo, má jen tehdy, když mu nezasahuji do pocitu viny a řeším jen tu věc samotnou - je to rozbité, podíváme se, je tu mokro...
Jj, s těmi hranicemi to chápu podobně - s tím, že pokud dítě křičí v restauraci, tak je to taky znak, že dítě není připravené na pobývání v restauraci. Třeba se snažím, když jsme na návštěvě a náš se (když byl menší) chopil skákání na gauči říct - tady jsem u babičky, a nevím, jestli se u babičky může skákat po gauči..jakoby tím to přehrát na tu babičku, aby si stanovila, co je možné a co ne.

Ještě se k tomu vrátím, vypadá to, že jdeme "plastelínovat".

jannka15
22. led 2014

@blandik Co se týče toho když dítě něco vylije, rozbije atd. tak to jsem vždycky řekla třeba jéé podlaha je mokrá, je potřeba to utřít a udělala jsem to. Malé je ted rok a půl a když něco vylije nebo vysype tak automaticky běží pro utěrku nebo pro smetáček a snaží se to uklidit. Když něco rozbije, říkám je to rozbité, zkusíme to spravit. Nikdy by mě teda ani nenapadlo se na dítě za takové věci zlobit. Mimochodem dnes jsme šli kousek cesty za dětmi které byly na vycházce se školkou a jeden chlapeček upadl a jedna holčička to řekla paní učitelce a její reakce byla- no a já snad za to můžu? prosimtě můžeš mi říct kam koukáš? Čekala bych něco jako ty jsi upadl, bolí tě to ? S těmi hranicemi, ano také se snažím co nejvíce předcházet situacím, kde vím, že bych musela malou omezovat, ale ven z baráku musíme že 🙂 To tvé řešení situací u babičky je moc fajn, dělám to také tak.

bezaz
23. led 2014

@blandik ja ta fakt obdivujem, ze to takto super dokazes aplikovat aj v praxi, ja velakrat vypenim, ked uz 3x po sebe rozleje pitie a ja musim tretíkrát umyvat podlahu.. viem, ze to nerobi umyselne, proste ma nieco dolezitejsie na praci ako davat pozor, ci da pohar uplne na kraj alebo ma siroke lakte, len niekedy je toho na mna fakt dost.. ale inak sa snazim 🙂 dokonca aj manzel to konecne zacal trochu akceptovat a uz obcas dava aj RABR hlasky 😀

blandik
23. led 2014

@jannka15 - někdy to pak chce trošku trpělivosti, když třeba tří, čtyř leté dítě řekne - já to utírat nebudu..:o) a chápu to s tou školkou, jeden z důvodů, proč dítě do školky celá ráda neposílám, zatím. Bohužel tyhle reakce jsou asi běžné, plus kopa dalších nevyzrálých.
@bezaz - jejda, mě to taky v praxi ujíždí a často, pořád to je proces, pořád je to o tom, abych byla v klidu, přítomná a v dobré náladě..Linda je neodpojitelná ode mně, což v praxi znamená, že jsem rok a tři měsíce, dnes přesně byla sama někde asi hodinu cca 5x a to bylo vždy s řevem doma..až včera se začalo blýskat na lepší časy..takže moje nervy občas ujíždí a jedou ze mně takové hlášky, že jsem pak z toho více hotová než ty děti.. 😒

jannka15
23. led 2014

@blandik neodpojitelná 🙂 u nás to samé 🙂 už rok a sedm měsíců. Se školkou to mám zatím tak, že si neumím představit tam malou poslat, nechci aby byla vystavena takovému jednání. Chci se zeptat, jestli máte v okolí nějaké maminky, které se chovají alespoň trochu v duchu Respektovat? Já jsem se zatím s žádnou nesetkala. Všechny jedou klasiku - rozkazy, zákazy, odměny, manipulace, strašení, hodná holčička, zlobivá holčička, okamžitě se omluv, atd.

blandik
23. led 2014

@jannka15 - taky jsem si to u staršího nedokázala představit, vůbec a navíc on ve třech letech nechtěl zatím děti..a bohužel na pár měsíců do školky šel, já do práce, chodil do alternativní, ale i tam to bylo v podobném duchu jak to bývá..a pak jsem zůstala doma s druhým těhotenstvím, od té doby ve školce nebyl a ani tam nechtěl. Teď má pět a myslím, že mu to svědčí. Příští rok už asi půjde, na den, dva v týdnu max. Mladší nemáme očkovanou, takže ji školka asi ani nevezme žádná, ale už budeme mít babičku v důchodu, tak snad bude s malou u nás.
JInak s tou neodpojitelností je to dobrý, většinu času jsem v pohodě, ale občas bych fakt potřebovala jen tak sama, ticho, je to dost znát pak, že to, jak bych chtěla se liší od toho, co dělám a říkám.

jannka15
23. led 2014

@blandik po pravdě řečeno u nás je ta závislost oboustranná 🙂 takže já s tím také problém nemám. ale je pravda, že někdy je to náročné. ten první rok byl opravdu dost náročný, malá pořád plakala, chtěla být pořád u prsa, znali jsme jen prso nebo řev, nic mezi tím. ale nakonec jsem za to moc ráda, protože to nás vlastně dovedlo ke společnému spaní a k nošení v manduce a k tomu že malá nikdy nebyla v kočárku ani v postýlce. co se týče školky a školy, mám už ted trauma z toho, že bych tam malou měla poslat. v poslední době si pročítám stránky svobodauceni.cz a líbí se mi ta myšlenka domácího učení. narazila jsem také na stránky lyssaci.cz kde paní moc hezky popisuje své zkušenosti s domácí školou a s unschoolingem. mohu se ještě zeptat, jestli kojíte? malá je zatím s prsem pořád jako maniak 🙂 a někdy už toho šílím hlavně v noci 🙂 ale nedávno jsem narazila na tuto větu od naomi - dítě se může odpoutat od určité potřeby pouze tehdy jeli splnena nikoli tehdy jeli odepřena. a to se mi moc líbí. navíc ji kojím ráda a chci pokračovat dokud bude ona chtít, akorát bych už ocenila kdyby to bylo míň jak stokrát za den 🙂 a za noc 😝 ještě jsem chtěla poprosit o tvé zkušenosti se sourozeneckými konflikty. malá má tříletého bratránka a začíná se objevovat takové to že jí bere hračky z ruky atd. všimla jsem si že maminky v herně to řeší stylem okamžitě to vrať a ty neřvi. omlouvám se že skáču z jednoho na druhé ale mám toho v poslední době v hlavě nějak moc a nemám to moc s kým probrat.

blandik
24. led 2014

@jannka15 - to sis dost užila. U nás to bylo taky náročné, první měsíce malá neměla dost mlíčka, prý patřím k těm maminkám, co to všechno moc řeší a pak se jim blokuje mlíko (se mi stávalo, že mlíko teklo a pak třeba 20min nic a pak stačila nějaká nenadálá změna, zhasnutí, jídlo, rozptýlení a mlíko teklo..) a malá pomalu přibírala a byla schopná pít 1,5 hodiny, pak 10 min pauza a zase..k tomu spala strašně málo, přes den jen takové 20-40min spánky v šátku napojená na prso, odložit se nedala, to se hned budila..měla jsem z toho pak už docela paniku, že bude mít hlad, jak ji nakojím, dokrmím, když se nenechá dokrmit hadičkou..první příkrmy dostala už ve čtyřech měsících, do toho alergie, ekzém, tvrdá dieta..tak nějak jsem se z toho otřepala až tak kolem osmého měsíce..a te%d si kojení užívám naplno, nabízím prso a nevadí mi, že se v noci budí..
Jinak tím, že jsem si napáchala škody u prvního dítěte, kdy jsem prožila klasický porod, nechala se ovlivnit radami kamarádek o tom, jak má dítě mít svou postel a samo usínat atd., tak jsem to s druhým dítětem už chtěla všechno jinak a taky to tak bylo, včetně porodu, společného spaní, neodvádění pozornosti, nenechání plakat, nošení - což je tedy někdy dost náročné, protože ona se buď nese v náručí (manduku a šátek bere jen na spaní, možná na jaře to více pochopí, když budeme muset někam jít dále) - takže jsme stále venku jen kolem domu a autem jezdíme jen velmi málo, páč tam pláče, kočár tam je max pár minut a to jen s jídlem..takže ten taky jen stojí na chodbě..

Co se týče školky, taky jsem to tak měla a hlavně náš starší nebyl na školku připravený, takže mně vadilo to, jak to ve školkách chodí, stádovost, nekvalitní dospělé vedení a vzory a k tomu pak ještě to, že malý ještě nechtěl mít děti kolem sebe (až teď v pěti letech, když k nám příjde návštěva, tak si spolu klidně 3 hodiny hrají a není u toho řev a hádky).

O učení doma jsem taky jednu dobu přemýšlela, vidím v tom velkou hodnotu a úplně tuto variantu nevylučuju - myslím, že ten společně strávený čas s dětmi je mnohem cennější než pracovní zkušenosti, a více peněz - na druhou stranu bychom ovšem rádi domeček a taky máme možnost dát dítě do waldorfské školy a na ní navazuje pak lyceum, a dost se nám to tam líbí..takže raději se kloníme k variantě, že se přestěhujeme do Ostravy, já tam mám taky práci..ale jestli to vyjde a pokud ne - tak fakt nevím, protože nedokážu děti poslat přes ulici do místní vyhlášené soutěživé a náročné základní školy..

Sourozenecké konflikty - to je těžko, jedna věc je mít jasno v tom, jak by to mělo být a druhou je realita doma, když je člověk s těmi dvěmi dětmi od rána do večera a jen uloží jedno dítě po druhém, tak se to první začne budit a trvá to už dlouho a je zima..bohužel za poslední rok produkuju dost často nezralé reakce vůči staršímu i té mladší..ale snažím se pozitivně ráno naladit - že si představím, jak nám ten den bude spolu krásně, úplně si představím tu lásku, která mezi námi bude proudit a jak se budu usmívat na ně, zpívat a smát se a taky tančit a jak mi bude dělat radost s nimi hrát všechny ty hry a taky být laskavá..pak jde všechno líp. Taky mi pomáhá být přítomná a přijímat to, co dělají, nehodnotit to, co dělají, vždy dělají to, čeho jsem nejlépe schopni v danou chvíli..je fakt, že jak mají ty čtyři roky rozdíl, tak miška hodně chápe a bere hodně ohled, což tříleté není schopno. Zjistila jsem, že u nás stačí prostě jen obě strany chápat, a říct to nahlas..jj, já vím - ty sis vzal tu pistolku a chceš si s ní hrát a linda ji chce taky a ještě nechápe, že teď ji potřebuješ ty..a to plně stačí, protože linda z toho ještě nemá rozum a starší už zase po těchto slovech tu věc lindě sám dá, aniž bych ho k tomu vyzvala..ale realita často vypadá dost jinak a mně je někdy večer smutno, že nejsem schopna produkovat reakce, které chci a že se na staršího urvu a že mám podrážděný tón...

Myslím, že to ale je hodně o tom, neodsuzovat - tak jak píšeš - že maminky často cítí, že ví, jak to má být - ty mu to dej a neřvi.

Jinak pokud člověk neví, jak na spory, tak se mi zdá, že funguje prosté komentování toho, co člověk vidí - ty chceš to a ty tohle a stalo se tamto..

A jaká je tvá holčička, tuším jsi psala, že má rok a 7 měsíců (nebo to bylo 17M?)

jannka15
24. led 2014

@blandik male je 19 měsíců. Díky moc za tvé zkušenosti. S tou školou my bydlime na malém městě a škola je tu jen jedna a když si predstavim ze tam uci porad ti stejní učitele co za me 😝 líbila by se třeba nějaká montessori škola,v okolí tu je,ale zase dojíždění mi připadá nereálné. Jak pises ze u prvního prcka ses nechala ovlivnit okolím,tak já naštěstí ne,mela jsem už za sebou spoustu zkušenosti s dětmi /pracovala jsem jako chuva/ a mela jsem už hodně nacteno a ujasneno,takže jsem se nenechala rozhodit. Ale vyposlechli jsme si hodně,např. Kvůli tomu ze jsme malou nosili v manduce,nikdo pro to neměl pochopení. To same společně spaní,ze jsme ji nedali náušnice atd. A je to tak porad,zrovna dneska jsem se dozvěděla od tchyně,ze musím male říkat ze je sikovna,ze děti to maj radi,ze maji pak větší sebevědomí,spát ze musí v postylce,protože potřebuje soukromí,a ze ji ublizuju na zdraví když ji nedavam cukr. Jak resis okolí ty,nechavas to byt nebo se snažís vysvetlovat? Je mi jasné ze čím bude mala starší tím víc ji bude ovlivňovat okolí a bojim se ze i mala nevhodná poznámka muze ublížit. Třeba ted jsme byli v herně a začaly se ozývat nějaké rány a jedna maminka tam začala rozhlasovat ze je to strašidlo a už si jde pro děti. Nebo třeba přijde návštěva a začnou male říkat ze je fuj ze ma plinu ze musí jít na nocnik jinak si s ni nebudou hrát. Myslis ze jsem svihla ze to moc resim? Ale mne přijde ze já se pak muzu snažit jak chci a někdo ji pak řekne nějakou blbost... nevím prostě jak k tady tomu přistoupit. A určité nechci nikoho odsuzovat a hrát si na nějakou chytrou a dokonalou,to rozhodne ne.

blandik
24. led 2014

@jannka15 - já neměla žádné zkušenosti s dětmi, ani z dětství..jinak jsem řešila přesně to, co řešíš ty - vadily mi nevhodné vzorce chování z okolí a moje zkušenost je, že čím menší dítě - typu batole, tím horší nesmysly lidi produkují - jak pak dítě roste, zájem okolí o něj klesá a racionální přístup sílí..hodně mi vadil přístup tchýně - nucení k jídlu, nucení na nočník, tvrzení, že malému nerozumí, protože říkal lyba místo ryba ve dvou letech, odvádění pozornosti a balamucení nesmysly a pak neustálý tlak na to, abychom ji už naše dítě dali na noc, aby ho mohla hlídat (začalo to ve třech týdnech)..a te%d když tam příjdem, tak dá malému horu sladkostí a pustí mu dvd :o( malý ji dlouho odmítal a nechtěl tam chodit ani s náma a řval na ní - cítil z ní tu manipulaci..pak se posunul ve vývoji a začal si v klidu říkat, co se mu líbí a co ne.
Nadělala jsem si chyby, očekávala od okolí, že se změní, ale nadělalo to jen rozbroje v rodině..Myslím, že asi jediné, co člověk může dělat je to, že dítě nevystaví tomuto vlivu příliš brzy - respektive nenechá své dítě napospas samotné, pokud o to dítě samo nestojí..a když okolí produkuje to, co se nám nelíbí, pak asi nezbyde než jen klidně se věnovat dítěti a převádět ty bludy do smysluplné formy..což je velmi těžké, protože to okolí si to často bere osobně..hodně jsem hledala, jak udělat to, aby člověk řekl to, co chce říct a přitom druhému neublížil..myslím, že je to o přijetí toho druhého, pokud jsem vnitřně nastavená na to, že druhého přijímám, a cítím k němu lásku, nenechám emoce, aby se zjitřily, když druhý člověk dělá něco, co se mi nelíbí, když i v tom momentu ho přijímám, pak jsem schopná říct a bránit své dítě tak, aby se to druhého nedotklo..= je to o energii, která v tu chvíli je v tom místě..S tchýní se mi hodně zhoršily vztahy, i s tchánem, jednou jsme se škaredě chytly..trvalo to téměř pět let a pak se narodila linda a já tchýni najednou pochopila na lidské úrovni. Pochpila jsem, že ji musím přijmout jaká je...a ledy se začaly uvolňovat a najednou mi spousta věci nevadí...a když vadí, tak řeknu, ale už to nevede k těm rozepřím, dusnu. Možná to je i tím, že Linda je silná, cítím z ní velkou sílu (narozdíl od Mišky, který byl a je velmi citlivý) - ale čím to je - prý rodiče jsou genetičtí inženýři svých dětí, ne geny samotné, ale rodiče svým přístupem. Na druhou stranu i tchýně se změnila, už netlačí, navíc má druhou vnučku z jiné strany, kterou tam má několikrát do týdne na noc..takže je babičkovsky vyžitá. Taky jsme s manželem je přestali probírat, kritizovat doma, protože už dobře cítíme, že tohle kritizování je jen ztráta naší energie..když se tam stane něco, s čím nesouhlasíme, tak stále méně máme tendenci se k tomu pak doma, venku vracet. A když to uděláme, tak cítíme, jak nás to oslabuje, jak nám to bere sílu..takže už to nevyhledáváme. Miška byl a je hodně specifický, emoce mohl projevovat naplno a on je projevoval tak, že řval, když se mu něco nelíbilo..což třeba ve třech, čtyřech letech je špatně okolím akceptované...třeba děda si posadil lindu na klín, když byla mimi a miška řval, že mu ji mám vzít..než mi došlo, že brání lindu...ale dědou to bylo dosouzené, nedokáže překročit svůj stín, že miška bránil lindu, prostě to dělal neadekvátním způsobem a to se netoleruje..Jinak děda má k miškovi zvláštní vztah, nepovídá si s ním, miška je dlouho nezdravil, my ho nenutili a děda se nám sekl..až poslendí dobou roztává vůči miškovi. Ale já s tímto nemůžu nic dělat.

Jo a naušničky taky nemáme. Ani očko.

jannka15
25. led 2014

@blandik no je to těžké s tím okolím. Naomi k tomu říká něco jako ze ostatní lide jsou vítr,ze je nemůžeš chtít měnit,ze změnit můžeš jenom sebe,nebo tak něco. a právě také si myslím ze čím později se dítě dostane např. Do školky tím lépe,ze jako už se umí se spoustou situaci lip vyrovnat. Já už vidím na male i ted jak se umí jakoby bránit. Tuhle třeba spadla a teta ji říkala ze se nic nestalo a ona to nechápala proč to říká a porad dokola ji ukazovala ze přece spadla. Věřím ze když bude mit ten základ od nás ze se pak nenechá třeba manipulovat. Nebo ze jako bude vědět ze jiný lide třeba řeší situace jinak. Nebo nevím jak to napsat. Ale právě vidim jak už přestala byt mimi tak se začínají objevovat u příbuzných takové ty klasické hlásky co já nesnasim a nevím jak se s tím vyrovnat. Nemám sílu jim to vysvětlovat a ani nevím jestli by to bylo správně. Protože tím bych jim vlastně říkala ze oni to dělali s jejich dětmi špatně. Jsem rada alespon za diskuzi tady,ze vidim,ze nekdo smysli podobne,protoze nekdy uz si pripadam jako mimozemstan. No náušnice u nás nerozdychali dodnes. Nedávno zase děda rozhlasoval na rodinné oslavě jaké ma mala od bratranka krásné náušnice a naše ze je nemá protože ma svihle rodiče. Ale upozornuju ze dedu zboznujeme je úžasný malou miluje a ona jeho take a tak je to s celou mou rodinou,akorat prostě ze někdy v te výchově jedou tu klasiku.

lynks
27. led 2014

pěkně si tady píšete holky, dobře se mi to čte, díky za to...

blandik
28. led 2014

@lynks - zdravím tě, pojď se přidat:o) jak se máte?

lynks
28. led 2014

@blandik Ahoj, ráda opět čtu tvoje příspevky 🙂 přes zimu to tady bylo zamrzlé, asi jako my všechny, troufám si říct. Já celou zimu řeším sebe a můj vztah s partnerem. Není to lehké, ale nevzdávám se. S Vikem je vše v pohodě, řekne co chce, je s ním docela dobrá domluva - takže tam v pohodě.Dala jsem ho na dva dny do školky, už jsem potřebovala já být sama a mít čas pro sebe, a hrozně si to užívám. Začal nosit nová slova -jako "já jsem hodnej" nebo "nezlobim" a vysvětluju mu, že my to doma nepoužíváme, že se chová, tak jak se chová a je Viktor a ne "hodný". Taky mu píšu deníček, kde zaznamenávám jeho hlášky a úspěchy.
Vidím, že u vás se to posunulo u tchánů, a závidím tu blízkost s manželem a pochopení - 😅
Tak mám v tobě vzor, vrací mě tvoje příspěvky na tu moji správnou cestu, ohledně okolí a tak. Vůbec se necítím kompetentí říkat moudra,a radit, stejně jsem si tím jenom zvyšovala svůj dobrý pocit 🙂 Někdy mě to ovšem popadne, když je můj svět růžový 😀
Tak vás budu po očku seldovat, jestli nevadí a možná něco málo přidám ze své zkušenosti..

jannka15
28. led 2014

@lynks ahoj, byla bych moc ráda, kdybys napsala více o tom, jak se vyrovnáváš s vlivem školky na tvého syna. mám na mysli, jak jsi třeba psala, že začal používat "já jsem hodnej". prostě mu to doma vysvětluješ a bereš to tak, že před vlivem okolí ho neochráníš a netrápíš se tím?

jannka15
28. led 2014

@blandik Ahoj, dneska jsme byly na montessori kroužku a úvodní básnička "dneska zlobit nebudem" a na závěr pokřik "jaký jsme byli - šikovní " Všechny maminky neustále u všeho vykřikovaly ty jsi šikovná a hlasitě tleskaly. Při odchodu hláška, že už jde strašidlo pro ty co ještě nejsou oblečení. ☹ Tohle je právě příklad toho, k čemu nevím, jak se vnitřně postavit. Mám tendenci pořád myslet na to, jak to malou ovlivní.

lynks
29. led 2014

@jannka15 Ahoj, no musím říct, že mě to štve, ale taky vím, že to nijak moc nezměním . i když to učitelkám řeknu, tak jim to časem ujede a na ostatní děti to stejně budou používat. Takže zbývá mi jenom synovi předávat svůj názor a doufat, že já jsem pro něj silnější příklad.
No a z Montessori mám taky příhodu... teta: "NO jak říkáme..Doobrýýý dééén" a dítě slušně zopakovalo "Dooobrýýý déééén" - malí roboti...🙂 Byla jsem v dobrém rozmaru a projevila jsem svoje překvapení nad vynucováním zdravení a řekla jsem , že já to nechávám vždy na nom, jestli pozdraví a já mu jdu příkladem. Divila se, ale byla v pohodě, pak jsme si hezky popovídaly.
no a nemám ráda "Ty jsi ale šikulka/šikovný" To je taky hodně ve školce používané.DOma někdy si Vik sám zahlásí "Já jsem šikovnej" tak nevím, asi se mu to líbí. Ale já si pojedu tu svou - budu říkat, "to musís mít asi radost, že se ti to povedlo"

jannka15
29. led 2014

@lynks jak pises o tom vynucovanem zdravení,tak o tom krásne pise Naomi aldort na svých stránkách v clanku jak se děti uci slusnemu chovani. To je fajn, ze umis takhle promluvit s ostatními. Já to právě moc neumím, tak to v sobě dusim. Neumím to tak podat,aby to nevyznelo jako ze dělám chytrou nebo aby se to druhého nedotklo. Je to těžké něco rict , když se ten člověk chová k dítěti jak on je přesvědčen,ze je to nejlepší.

blandik
29. led 2014

@lynks - já taky ráda čtu tvoje příspěvky, moc poslední dobou do "výchovných" témat nepřispívám, taky mi došlo, že jsem si tím leštila svoje ego a nemám co radit.
je mi líto, že řešíš partnerské problémy. my jsme měli s manželem velkou krizi, když byl miška malý, já měla svoje představy o dokonalosti..a ještě jsem toho měla a stále mám hodně co pochopit. Když jsem přestala na něj tlačit, cesty se sblížily a on si našel svou cestu, obdobnou. Ale pořád je to dlouhá cesta,

Jinak taky vysvětluji, a osvědčilo se mi, že když mi náš řekl, že něco je dobré, hodně, špatné, zlé, zlobivé - tak se zeptat, hm, a co tím přesně myslíš, že jsi hodný...- a nechat ho to rozvést, aby byl konkrétní a řekl přesně, co se stalo (nebo mu pomoci).

Já jsem za poslední rok, co je linda na světě, vypustila tolik nesmyslů a udělala tolik věcí, se kterými nesouhlasím, že to ve mně dost evokovalo pokoru - napdlo mně i to, že co když to je tak, že když někdy máme takové ty svoje momenty a víme velmi dobře, co by ostatní měli dělat a jak to dělají špatně (takové to pomlouvání, hodnocení druhým a komentování jejich chování), že možná se nám to pak vrací ve vlastním životě a máme si to pak zkusit prožít na vlastní kůži (tu situaci druhého)..každopádně poslední dobou fakt dost zvažuji, jestli druhého kritizovat nebo ne, cítím, jak mi tohle bere energii.
¨
Jsem ráda, že jsme se tady zase sešly, budu se těšit na tvé myšlenky:o)

@jannka15 - upřimně, tohle chování mně nakonec odradilo, abych na taková místa chodila. Dneska asi tuším, že dítěti taková slova možná moc neublíží, pokud nejsou přímo směřována jemu..ale vadil mi můj vnitřní pocit, necítila jsem se tam dobře. Jinak taky jsem chodila na montessori s miškou a tam se právě děti učily tichu a zklidnění při práci, šeptalo se tam..tak mě to překvapuje, co tam máte.

prom
29. led 2014

ahojte kocky... ak mozem k tematu - SKOLKA a blbe zvyky z nej - takze za mna:
sikulka/nesikulka mi nevadi, niekedy si napr. SAMA OD SEBA poupratovala, dokonca aj po svojej malej setre, bola evidentne sama so sebou spokojna, ze jak jej to islo, a jaka je ta izbicka zrazu pekna... a potom cvak v hlave a otazka na mna? "co za to dostanu maminko"? ... ja na to: "pusinku, aj dve" 😀 😀 najprv sa zarazi, tak jej vysvetlim blabla ... usmeje sa a je vsetko ok 😉
to vsetko je v pohode
ALE!!!!! co u mna spolahlivo vytaca je taka ta debilna sutazivost - BYT PRVY , na tom maju bohuzial aj zasluhu aj moji rodicia .. kecy typu pri jedle, obliekani, vsade ... : "kto bude prvy??? vznikna len stres, hysteria, plac, rev ... a to je to, co mi vadi!!! Moja dcera je tym uplne posadla, kontroluje, aby nahodou niekto nebol prvy, kibicuje, znervoznuje... najhorsie ze tym uz nakazila aj mladsiu 2-rocnu.... vo finale sa zacnu mlatit, revat .. a mozem sa navysvetlovat, ze ziadne sutazanie nie je potrebne, ze kazdy ma ine podmienky .. nic.. bez uspechu... mate nietko podobnu skusenost? resp. radu?

bezaz
29. led 2014

@prom presneeeee, ako keby si mi z duse vravela o tom byt prvy.. a urcite to maju zo skolky, lebo zacal aj mladsi, ktory chodi do skolky od septembra.. ja im vravim, ze nie sme na sutazi, ale hlavne synator to dost tazko preziva, ze nesutazime, to asi ten testosteron uz teraz funguje ci co...

jannka15
29. led 2014

@blandik no jenže ono je to takhle všude kam prijdem,herna,cvičení,hřiště,pribuzni,to bychom nemohly chodit nikam 🙂 s tim montessori je to tak, ze ta lektorka vlastně vůbec nic neřekla o tom,co to je,jak se s dětmi podle teto koncepce pracuje,prostě jenom připravila ty pomůcky. Ale jsme tady na malém městě a ja jsem šťastna, ze se tady někdo o něco takového vůbec snaží. Je to v zacatcich tak věřím,ze se to zlepší. A mas pravdu,ze taky cítím,jak hrozné mi bere energii to ze se soustředím na druhé,jak to dělají špatně místo toho abych si prostě užívala malou. Jenomže zatím se v tomhle neumím posunout dal.