Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?
Většinu lidí, co znám, co se setkali s touto knihou nebo seminářem manželů Kopřivových, jejich principy nadchli. I pro mně bylo jejich objevení osvícením a přesně tím pravým... Jenže - přečíst knihu je jedna věc a každodenní realita věc druhá. 😒 Výchova je nesmírně těžká, zvláště když jsme sami vyrůstali v "typicky české výchově" a máme ji tak v sobě i podvědomě. Člověk se pořád přesvědčuje, že se bude chovat ke svým dětem jinak... a pak najednou s údivem a úděsem zjistí, že z něj vycházejí přesně ty samé věty, které slýchával jako malý... že jsou to jen pokyny, příkazy, rozkazy, křik... Nervy v kýblu a přitom dítě stále neposlouchá a co víc, je to čímdál horší... 😨
Převést principy RaR do praxe je těžké, hlavně ze začátku, je třeba toho v sobě hodně překopat... ale já věřím, že se to bohatě vyplatí, proto jsem rozhodnuta se s tím poprat. 😎 Vím, že RaR má i tady na Koníkovi spoustu příznivkyň, proto bych chtěla založit prostřednictvím téhle diskuse takový malý klubík 😵 , ve kterém si můžem pomáhat s různýma situacema, jak je řešit, povzbuzovat se, sdělovat si co pomáhá a co ne... a tak 🙂
@lynks - nebudeš dávat dítě do školky? Já mám podobné zážitky - prý jsem tam chodila první dny ráda, pak mi nějaké dítě řeklo, že maminka umřela a už nepříjde..a od té doby /prý/ jsem tam nechtěla chodit...pamatuji si to, že to trvalo celou školku...navíc mi moc vadilo to, jak se děti přetahovaly o pozornost učitelky, jak postávaly u stolu, jak ji posluhovaly, jak se vtíraly, já chtěla taky nějakou tu přízeň, ale tohle chování mi vadilo...Náš tam chodil chvilku a jsem moc ráda, že tam už nemusí...a je se mnou doma..on na to nebyl zralý, byl tam smutný, i když ráno se loučil v pohodě, žádné slzičky..taky jsem s tním takto nějak mluvila a nechala mu jeho pocity, mluvila o svých pocitech...
@blandik ano, ano, to je síla mít takové zážitky a tak malé děti a že je to pořád tak v paměti. No to je hrůza tohle sylšet jako dítě-že umřela, teda nevím jak moc a v jakém věku to děti chápou.
Já si pamatuju dlouhé nucené sezení u stolku, všechny děti si už hrály a já musel jíst něco co se mi eklovalo, a s pláčem.Nebo to nucené spaní. No právě proto, že to ve mně takhle pořád rezonuje, tak ho tam dávat nebudu. Je fajn že ani kvůli práci nemusím, pracuju na směny a malého si střídáme s partnerem. Vik je s dětma rád, to jo, ale přece se dá s dětma vidět i jinak než ve školce...a pak ty jejich rutiny a návyky. Ještě si takhle hrozně pamatuju tábor, byla jsem jenom jednou snad v 8 letech, ale cítila jsem se tak osamělá...
@lynks - já si pamatuji nucení k tomu sníst špenát, pak si pamatuji, že jsem nidky ve školce nespala a v posteli pofńukávala, a pak jak sjem tam jednou ztratila zlatou naušnici při spaní a pak jsem si ruce podkládala pod ucho, abych ji zase neztratila a učitelka šla a tu ruku mi vytáhla a já se bála si ji dát zpátky..pak jak učitelka říká jedné holčičce, která tam občas někomu něco vzala /ukradla/, před všemi dětmi - jestli jetšě jednou něco vezme, tak ji tu ruku budou muset uříznout...a pak tu samotu, takový vnitřní smutek a vadila mi ta hierarchizace - nechtěla jsem podlézat nějakým těm "vůdčím" dětem a tak jsem si více hrála sama...No, nezvpomínámna školku v dobrém...Náš do školky nechce, tak to respektuji, uvidíme příští rok..navíc mám dost problém s výchovnými momenty učitelek a hodnotami, tkeré se tam předávají...
juj baby to máte super keď nemusíte dať deti do školky,. Ja som tiež cítila, že malý nie je zrelý na školku tak som ho nechala u skvelej opatrovateľky a nastúpil až teraz v 4 rokoch. Už som mala pocit, že predsa len by mohol do kolektívu a že aj keď sa mu veľmi venovala tak už potreboval viac. Ale je fakt, že keď vidím ten režim, trvanie na ňom za každých okolností som z toho hotová, hlavne to povinné spanie mi vadí najviac a ešte im kážu ležať na jedne strane, to sa chystám budúci týždeň riešiť, len sa bojím aby sa potom na ňom nevozili. Malý síce zatiaľ tvrdí, že je tam fajn, keď pre neho prídem tak je veselý a dokonca ani hneď nechce domov, ale ja keď už raz sa mám inú predstavu o výchove tak len predýchavám ten systém. Malému by sa podľa mňa páčilo v montessori školke, ale žiaľ len tu len jedna a to je anglická, čo som moc nechcela a ešte ten poplatok je fakt vysoký. A teraz babo raď.... 😉 ☹
taky jsem školku nesnášela 😅 pro jistotu jsem tam zase s nikým nemluvila. ani slovo 😅
nástupu malého do školky jsem se proto bála jako čert kříže, opravdu jsem z toho měla stres asi dva měsíce dopředu 😒 prvních 14 dní bylo fakt vyčerpávajících, ráno mi plakal, že tam nechce, maminko já to nezvládnu, to je moc těžké......
a teď, po měsíci, tam ráno málem běží a ve tři hodiny odpoledne se kolikárt tváří hrozně překvapeně, že UŽ jsem tam 😅
musím ale říct, že učitelky tam jsou na zlatou medaili. je to smíšená třída a už od prvního dne věnovaly zvýšenou pozornost těm novým, chovají se k nim hezky (není to rabr, ani náhodou, ale je to hezky a s láskou, takže házím opravdu hodně věcí za hlavu).
@moonlightka možná je v tom malý už prostě zacyklený.... už jak tam tu učitelku vidí, tak to v něm evokuje něco negativního.... pokud je to aspoň trochu možné, pak bych se přikláněla k názoru, dávat ho tam jen ten týden, kdy je tam ta učitelka, která mu vyhovuje.....
@lynks ale to bude jiná kapitola 🙂 podobná té, ve které jsem si já dneska ráno nakrájela chleba k snídani na rybičky...
já na školku vzpomínám docela v dobrém. Velký negativní pocit mám jen stejně jak psala blandik - z podlézání některých dětí učitelkám. Od té doby nemůžu jména Monička, Hanka a Anetka 🙂 Ale pamatuju si různý vyrábění, procházky v lese, čtení, i to spaní jsem měla ráda - většinou jsem si pod peřinou hrála se svýma imaginárníma kamarádama. Ale i tak jsem zvědavá, jak to budeme dělat s Kubou, nejsem moc nakloněná tomu ho ve třech letech dát do školky.
Pozoruju teď na sobě zajímavej jev - když strávíme den, kdy jsem se sebou spokojená, jak jsem s ním komunikovala, cítím se na konci dne výrazně víc unavená. Jakoby mě to stálo hodně sebekontroly, přirozenost je asi pořád jinde...
@berenika39 Dobrý den, prosím jaká je ta I-Book, chci jí koupit malému a pořád váhám, moc děkuji za odpověď.
@berenika39 Dobrý den, prosím jaká je ta I-Book, chci jí koupit malému a pořád váhám, moc děkuji za odpověď.
@reruna Dobrý den, prosím jaká je ta I-Book, chci jí koupit malému a pořád váhám, moc děkuji za odpověď.
@kiki2 přiznávám, že nevím, o čemje řeč🙂. ráda odpovím, jen specifikuj🙂
tak jsem konečně dočetla naomi... ještě se ve mně některý věci pěkně melou (třeba postoj k uklízení pokojíčku - ale je fakt, že to je, jak píše... to jen ty starý stereotypy v hlavě a záblesky z dětství - tak uklidíš si už konečně ten bordel)
nejvíc mi ale dala předposlední kapitola - protože vztah staršího matěje s maličkým šimonem je momentálně mým kuřím okem a doted jsem dost tápala... upřímně, když jsem tu kapitolu, kde vztah nově příchozího s větším děckem přirovnává ke vztahu další potenciální manželky mého partnera, četla, měla jsem na krajíčku a snad poprvé jsem se dokázala vcítit doopravdy do kůže toho dvouletáka a pochopila, jak to má těžký, jak je nejistej a dává to najevo negativními reakcemi k malému... moc zajímavý byl ten příběh s terapií panenkou - ukaž, co ještě bys chtěl miminku udělat... to jsem prve rozdýchávala dlouho... ale první pokusy už máme za sebou - a funguje to!!!! matěj mi třeba řekl - budu vrtat šimonkovi hlavu (v ruce děckou vrtačku) - po sérii jeho myšlenek, které jsem tu psala nedávno (od pečení v troubě a praní v pračce)... a já místo obvyklého hartusení - to at tě ani nenapadne, můžeš ho raději pohladit, my ti taky neubližujeme apod. (i když přemáhání to teda stálo) řekla - aha, chtěl bys vrtat hlavu šimonkovi... ještě něco bys mu chtěl udělat? a on - ne, nechtěl vrtat - a šel si po svém... dřív bych se vsadila, že k němu s vrtačkou přilítne nebo se aspon ho pokusí plácnout... bylo to jako závan čerstvýho vzduchu a já se cítila tak strašně fajn, žádný vítěz, žádný poražený... prostě tak, jak to má být... přestala jsem prostě vnímat jako jedinou "oběť" šimona a pochopila, že skutečnou bolest zažívá matěj... po tomhle přiznání mi fakt dobře nebylo... ale myslím, že když dál pojedeme v uznávání pocitů (ať jsou jakékoliv), bude to dobré... uznávání mi doted šlo ve všem ostatním, ale jakmile přišlo na řadu ubližování malému, viděla jsem rudě a musela jsem se hodně držet... ted to prostě chápu jinak...
a co bych vytáhla jako motto knížky, ptže mám pocit, že o tom to celé je - chovejte se k dítěti jako k sobě rovnému, protože tak to také je. Nikdo nemá menší cenu nebo menší právo na respekt jen proto, že přišel na svět později...
@berenika39 díky, psala jste, že jste koupili k Vánocům, asi teda k vánocům I-boo, elek. knížka, já jsem chtěla vědět jaká je, bylo to na straně 155
@kiki2 ahááá, tak tak hluboko moje pamě´tnesahá.
no - úplně nesmysl to není, ale je tam toho tak málo, že za měsíc, dva - to ztratilo smysl. všechno si zapamatoval a motivace nula🙂. je to strašně jednoduchý, myslím, že pro dvouleté je to tak akorát, postupně se z toho můžou něco naučit, ale my to koupili asi dost pozdě nebo nevím🙂)))
@m.i.r.i vychováváme děti a rosteme s nimi 🙂
já kupovala tu
http://knihy.abz.cz/prodej/vychovavame-deti-a-r...
@petruskaz Zaujalo mě, co píšeš o pocitech prvorozeného i té "ventilaci".. přesně tyhle věci slýchávala moje maminka (brácha je o rok a půl starší 😉 - uřízneme Terezce hlavičku, zahodíme ji.. Ač sama ještě druhorozené nemám (moc chci), často o tom přemýšlím. To přirovnání k druhé manželce - je těžké brát to jako opravdovou analogii, protože sami to vnímáme, že to tak doopravdy není, že vztah sourozenců je přece o něčem úplně jiném, že je to přirozené.. ale dítě to (v tomhle věku) ještě neví a v tu chvíli nejde o to, zda jsou jeho pocity "správné" nebo "na místě", prostě jsou tu a jejich odmítání by mohlo dítěti daleko víc ublížit než když je naplno prožije, když je zkusíme uznat, pochopit, že se tak cítit může.. Není to obdoba vzteku bez příčiny, kdy dítě chce nějakou maličkost, jde o tu nejdůležitější věc - lásku.. A myslím, že dítě, které touto zkušeností projde, je hodně obohacené v prožívání vztahů a citů, protože nakonec pozná, že ty vztahy zrají a že sourozenec není jen rival, vždycky jsem jedináčky vnímala v tomhle trochu ochuzeně (i když to tak být nemusí). Je asi těžké postavit se k tomu tak, abyc neměla pocit, že jedna či druhá strana tím trpí (novorozenec ještě ne, ale větší dítě č. 2 už to zase může vnímat jinak - jakoby že je na nižší pozici). Moje máma měla výčitky, že na bratra neměla čas, byl v jejích očích tehdy mnohem bezbrannější než já-mimino (podobně jak píšeš 😉 ) a myslím, že dodnes to tak svým způsobem zůstalo, má k němu takový ten ochranitelský pud a upřednostnění.. já jsem na to nikdy nežárlila, s bráchou i s mam máme nádhernej vztah, ale občas mě to uvnitř zamrzí 😉 Nikdy se asi úplně nedá vyhnout nějakým takovým pocitům, ale tak nějak to k sourozenectví patří a ta pozitiva to tisícinásobně převýší 😵
@petruskaz to samy pisou v tech sour. bez rivatilty, to prirovnani k druhy manzelce.... Mne taky prijde, ze kdyz ma B. nabeh nejak V. zaskodit, a ja na to naoak upozornim a zeptam se ho na to, zeptam se, chces V. prastit? Tak najednou ma tu pozornost a sam si uvedomi, ze to je spatny a otoci se a jde si s necim hrat nebo ho najednou pohladi nebo tak... spis mi prijde, ze zkousi moji pozornost a vlastne i zkousi, jestli to muze zkusit, co si muze dovolit a jak na to ja zareaguju, jestli neztrati nasi prizen nebo tak....
@apollo11 To je zajimavy, to slysim prvne... ja mam naopak mladsiho brachu a mam stejnej pocit jako ty - on byl vzdycky chranenej, mel pozornost, apod. a me to obcas zamrzi ... Ale az nedavno mi mama najednou jen tak mezi reci rikala, ze ja jsem byla proste ukazkovy dite, ze nikdy neresila nejaky spory (teda cca do brachovych 3 a mych 5ti let, pak uz jsme se rvali jako jiny deti 😀 ), ze jsem miminko milovala, se vsim jsem pomahala apod. a ze teda nebyl duvod "me nejak resit"... ze by ji teda asi nikdy ani nenapadlo, ze bych se citila odstrcena nebo tak.... 😒
@berenika39 děkuji, malému jsou 2, tak nevím nevím, jestli to pro něho teda nebude lehké, baví ho počítač a tak, tak jak myslíte?
@petruskaz - ráda jsem si přečetla, že to u vás takto zafungovalo. V těhotenství jsem hledala, jak budu do budoucna reagovat na žárlivost a ten přístup naomi mě taky zaujal, přišel mi jako jediný funkční...tak doufám, že si s tím vystačíme, že uznáme pocity, tím se uvolní agrese a posílí pocit bezpečnosti...ty důvody,co tam dává, proč se žárlící chovají jak se chovají mě taky dostaly, dávají mi logiku i to řešení...mě uchvátil i ten přístup, že se za dítě nemá řešit, když je v emocích, nemá se řešit jeho problém - nenavrhovat řešení, odvádět pozornost, jen dát mu přítomnost a dítě je schopné se se situací samo srovnat a najít si své řešení...od té doby vnímám, že návrhy řešení v emocích jen přilévají do ohně...a když to necháme plynout, jen s pochopením, tak se zklidní a může jít dál, má své řešení, vyrovná se s tím...V jejím pojetí se zdá výchova jednoduchá.
@eveluska Asi je to hodně individuální, pro mamu to byla trochu nečekaná situace, tak asi proto to svědomí, že malému bráchovi nedala dostatek pozornosti právě když ji potřeboval. Viděla, že bráška tím zpočátku trpěl a já ne (jakožto nemluvně). Možná třeba po třech letech už by její pocity byly úplně jiné, nebo by byly jiné, kdybychom byli plánovaní tak rychle za sebou 🙂 A možná je to i v tom, jak říkáš, že mě jako holku vnímala jako že si víc poradím se životem.. 😕 Ale v míře lásky nebo porozumění to není, tak jsem to nikdy nevnímala. Často mi v dětství byla sugerována nějaká soupeřivost (i když jsme byli velký parťáci), kterou jsem necítila, to jen brácha pořád potřeboval soupeřit o prvenství 😀
@kiki2 ještě dodám, že jsme to dali Lukimu, když mu byly 2 a něco a baví ho to stále, už skoro rok, je pravda, že teda nepoužívá to každý den, někdy si na ni nevzpomene dlouho, ale pak zase jo, on je hrozně ujetej na zvířátka, takže proto ho to asi baví, v té zvířátkové jsou básničky a zvuky zvířátek - takže jestli máte te´d zvířátkové album z Alberta s tím mluvítkem, tak je to asi podobné, jen navíc ty básničky.
@lusy82 Ahoj, chtěla bych napsat zpátky k příspěvku o odmítání spánku. Jak vám to teď po týdnu funguje?
Pár krát jsem se totiž přistihla, že nad tím přemýšlím.Měla jsem doma tu samou situaci, ztrácela jsem nervy, když nechtěl usnout, v hlavě jsem měla blikající ceduli s nápisem "okrádá mě o můj vzácný volný čas" ....no a jak to vlastně vymizelo.
Když už jsem nevěděla jak, tak jsem se "dobře " naštvala a v hlavě se rozsvítila cedule - "a já jdu teď odpočívat" a svalila jsem se na postel vedle Vika, vzala knížku a můj volný čas začal. On tam chvíli vyváděl, já jsem ho jakoby vnímala a občas připojila komentář k tomu co dělal, ale jinak jsem ležela a četla, nebo jen tak odpočívala.Prostě jsem přestala brát, že ten čas , který trávím jeho uspáváním je ztracen v můj neprospěch, ale začala jsem ho využívat pro sebe. Dodnes to tak je, ale teď usne kolikrát i sám vedle mě,(do 5 minut) aniž bych se snažila...a já usnu s ním 🙂 aniž bych chtěla. Pak se vzbudím po 10 minutách, osvěžená a jdu si dělat to svoje.
Dostala jsem tip, že se zde můžu zeptat 🙂. Tak dávám dotaz sem:
Holky, co se snažíte RabR, mám příhodu: Tomášek teď zkouší natahovat čas. Např. má si uklidit hračky a nic, podruhé, potřetí... Zkouším popis, já výrok, je potřeba.., je čas na... a nic. Tak jsem mu řekla, že když si nepospíší, že nestihneme písek a půjdeme ven jen vyvenčit psa - tak dneska jsme jen venčili... Je to přirozený důsledek? Druhá kauza následně: Půjdeme spinkat, běž se vyslíkat (spodek a ponožky zvládne),přijdu ti pomoct. Nic. Opět různé popisy.. Nic. Tak jsem použila popis důsledku - nestihneme si přečíst pohádku. Nic. Řekla jsem mu, že se zlobím, oblíkla jsem ho do pyžama a přikryla. Řekla jsem mu, že když natahoval vyslíkání, že už není čas na pohádku a odešla jsem. Řev. Po pár minutách chtěl kapesník. Přišla jsem tam, chtěl pohádku, ptala jsem se, proč jsme ji nečetli. "Protože Tomášek se nechtěl vyslíct." Řekla jsem mu, že to příště určitě stihneme, když si pospíší. Trochu ještě fňuknul a usnul. Je to přirozený důsledek? Jít na to jinak?
@lynks Problém se spánkem je stále stejný. On u nás není problém v uspávání, mě nevadí ho uspávat. Ale vadí mi to že se třeba po půl hodině vzbudí a vyžaduje mě u sebe a pak už nemám šanci odejít. A když už se mi to povede tak po další půlhodině až hodině se to opakuje. No a vnoci se taky pořád budí. Usíná s tátou ten většinou vytuhne s ním a pak se po půlnoci odeberou do ložnice protože malej chce ode mě pít ( ještě ho kojím ) a já už pak nemám šanci na plnohodnotný spánek. Protož buď do mě celou noc kope nebo chce pít. Když byl malinkej tak jsem se vyspala daleko líp. To spinkal celou noc až třeba do pěti do šesti do rána a teď si to asi vybírá nebo co. Já jsem teď akorát nervózní podrážděná a jsem přesně taková jako byla naše máma k nám - malýho biju a křičím na něj. Ne pořád ale když už jsem fakt hotová a on je hodně protivný a vymýšlí si ( což je samozřejmě ale jen z mého pohledu, protože když jsem v poho tak jsem k němu tolerantnější a chápavější - těhle stavů ale bohužel ubývá 😢 )
@moonlightka - mě se ověřilo věřit tomu, co dítě říká. Pokud začneš uvažovat nad tím, jestli to, co říká je pravda nebo je to manipulace, strategie, tak mu přestáváš věřit. Myslím, že malé dítě jako je tříleté (ba ani čtyřleté nebo pětileté) není schopné cíleně vydržet na koberci ležet celé dopoledne a nezapojit se, pokud opravdu není smutný..věřím, že ta věta, co říká - že se stává automatismes a může být překážou toho, aby si ve školce zvykl...Doporučuji neptat se - jak se ti líbilo ve školce..ale spíše i připustit - vidím, že jsi uplakaný, bylo ti dneska smutno, viĎ? mě bylo taky smutno, když jsem nebyla s teobu..já jsem byla chvilku smutná, pak jsem začla něco dělat a bylo mi dobře, pak jsem se už těšila, že jdu pro tebe a budeme spolu....
Osobně bych to zkusila tak, že by tam chodil jen k té jedné učitelce, jen ten týden a pak týdne ne...nevím, co to s ním udělá...Já třeba cítila, že ve třech letech na školku není zralý, že se mu tam nelíbí a jsem moc ráda, že je se mnou doma...taky mluví o školce hezky, ale nechce tam...jestli máš tu možnost...nebo zkrátit dobu pobytu ve školce třeba jen na hodinu, s tím, že bude vědět, že tam příjdeš dříve,třeba jen na to ráno, aby si tam pohrál...