Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

sarkabrezen
24. únor 2009

Většinu lidí, co znám, co se setkali s touto knihou nebo seminářem manželů Kopřivových, jejich principy nadchli. I pro mně bylo jejich objevení osvícením a přesně tím pravým... Jenže - přečíst knihu je jedna věc a každodenní realita věc druhá. 😒 Výchova je nesmírně těžká, zvláště když jsme sami vyrůstali v "typicky české výchově" a máme ji tak v sobě i podvědomě. Člověk se pořád přesvědčuje, že se bude chovat ke svým dětem jinak... a pak najednou s údivem a úděsem zjistí, že z něj vycházejí přesně ty samé věty, které slýchával jako malý... že jsou to jen pokyny, příkazy, rozkazy, křik... Nervy v kýblu a přitom dítě stále neposlouchá a co víc, je to čímdál horší... 😨

Převést principy RaR do praxe je těžké, hlavně ze začátku, je třeba toho v sobě hodně překopat... ale já věřím, že se to bohatě vyplatí, proto jsem rozhodnuta se s tím poprat. 😎 Vím, že RaR má i tady na Koníkovi spoustu příznivkyň, proto bych chtěla založit prostřednictvím téhle diskuse takový malý klubík 😵 , ve kterém si můžem pomáhat s různýma situacema, jak je řešit, povzbuzovat se, sdělovat si co pomáhá a co ne... a tak 🙂

petruskaz
19. bře 2012

@blandik já souhlasím... jen si neumím představit, jak bych vysvětlila mámě, že když mu bude chtít dát pusu, aniž by chtěl on, že v pozdějším věku může tenhle vzorec chování převzít a považovat tak vynucené (potažmo násilné) chování za normu - prostě nevím, jak bych to řekla natolik šetrně, aby se jí to nedotklo a neranilo - vnuknout jí prostě myšlenku, že ona díky svému chování by mohla eventuelně být původcem takových věcí - jestli mi rozumíš..... (možná to ode mne vyznělo příliš tvrdě - ona se nechová jako lítá saň, že by ho chtěla umačkat a tak... prostě přijde, ve dveřích už mu chce dávat pusu a vítat se - všecko sice tak nějak láskyplně - ale já prostě vidím, že to matějovi není po chuti a nedivím se ani trochu, vím, že by raději dostal chviličku a měl možnost přijít sám... sama si s dětství pamatuju uslintané hubičky babiček a tetiček, jak mne samou láskou chtěly umačkat a já z toho nadšená teda nebyla)
no, ať už se v tom nebabrám... pokud budu chtít u prarodičů něco změnit, nezbyde mi nic jiného než si o tom s nima promluvit... což teda asi nebude zrovna med přednášet o "svých" výchovných metodách lidem o 25let+ starším, kteří vychovali svoje děti a bude pro ně těžké připustit, že jejich stereotypy nehodlám akceptovat - alespoň na svém dítěti ne...
ale pokud chci změnu, musím to holt zkusit... spousta lidí by asi řekla, ať je nechám, že to tu chvilku matěj "přežije" a aspoň bude klid... jo, spoustu věcí bych i překousla, ale zrovna věci jako nátlak a nucení do něčeho proti vůli dítěte (když jsou další možnosti) nesnáším sama na sobě a nechci, aby to kdokoliv zkoušel na matěje (i když je to "ve jménu lásky" )

blandik
19. bře 2012

@petruskaz - ano, tohle je přesně ten problém, navíc i když jim o tom povíš, pokud je to samotné nějak nechytí, že by se tím chtěli trošku zabývat, tak není až tak moc šance, že to pojmou..a po pravdě ta motivace chtít se změnit musí být veliká, nedá se jen tak vyvolat v prarodičích...U nás se to trošku vymyká a už to způsobilo i vztahové problémy mezi námi...Já jsem vyšla docela z respektující rodiny, a tak ten náraz na jejich myšlení a přístup k dětem je jako studená sprcha. Moje máma nám fandí, moc se jí to líbí a taky s ní o tom můžu otevřeně mluvit, zajímá ji to...k malému se chová s respektem, přesto nezměnila nic z toho, co má zažito, mám tady štěstí, že je přirozený rabr..takže těžko pak čekat, že lidi, co jsou zvyklí manipulovat a vzbuzovat pocit viny a rozkazovat dětem, urážet se, hrát habaďůry pro pobavení dospělého okolí - že se změní, když s tím navíc ani až tak moc nesouhlasí a cítí se dobře v tom, když můžou být direktivní...

lynks
19. bře 2012

@blandik prosím tebe konkrétně o radu: Psala jsi nějakou stránku zpátky , že je potřeba změnit pohled na chování dítěte, ne zadržovat vztek. Zajímá mě, jak jsi si to v hlavě změnila- musela jsi si vniřním hlasem vysvětlovat situaci nebo jak? díky moc za odpověď

yellowbanna
19. bře 2012

jednim okem sleduju tuhle diskuzi, protoze muj syn bude mit dva roky za mesic a uz ted se potykame s radou "problemu" (pisu s uvozovkama, protoze zatim nejsou, diky bohu, nijak zavazne), ktere se tu probiraji...a ted jste se dotkly dvou temat, ktera momentalne resim taky

@petruskaz taky se ted potykam s tim, ze kdyz je tatinek doma, maminka na maleho nesmi skoro sahnout...Tonik je hrozny mazel, kdyz jsme sami doma, to jsou porad pusinky, objeti, usmevy, nakonec i kdyz prijde domu muj muz, ale jinak vsechno ostatni musi delat tata - kdyz mu chci podat ubrousek, abych mu utrela pusu, krici tata tata, to same pri oblekani, obecne obsluhy apod. Pritom kdyz jsme sami, neni nejmensi problem. Tohle by se dalo jeste uzit 😅 , ale hrozne me mrzi, kdyz se nekdy v noci probudi, zacne plakat a kdyz ho chci vzit ja nebo ho znovu ulozit, jde do hysterie a neprestane, dokud neprijde tata...taky me to mrzi, kdyz spadne a s bolistkou misto za maminkou bezi pro pusu k tatovi... 😨

No a druhe tema - pribuzenstvo a nevyzadane pozornosti...troufam si rict, ze to mam jeste o neco slozitejsi v tom, ze zijeme v zahranici a manzelova rodina (italska) - jinak uzasna - je proste zvykla na o neco vrelejsi pristup k detem, nez je tomu zvykem u nas. Takze tady po Tonikovi nevyzaduje pusu jen babicka, ale prakticky vsichni (kdyz potkame na ulici manzelovu sestrenici ze tretiho kolena, bude chtit pusu taky 🙄 ). Ja jsem obecne uzavrenejsi a ve vztahu k malemu jsem na tohle vyslovene alergicka, protoze on je taky trochu stydlivejsi, potrebuje cas a kdyz se na nej vrhaji pro nej absolutne cizi lidi (ale i babicka - zas se nevidaji nazivo tak casto), vidim, jak mu to vadi...cim je starsi, tim min jsou pribuzni schopni respektovat, ze mu maji dat (aspon chvili!) pokoj, protoze jsou holt zvykli na neco uplne jineho... taky nevim, jak jim vsem a v konkretni situaci vysvetlovat, proc se mi to nelibi...nemuzu vsem davat prednasky o spatnem vlivu vynucovani naklonnosti na budouci vyvoj ditete 😅 Citim to velmi podobne jako @petruzkas Co s tim?

fender
19. bře 2012

holky, nedivte se tomu tatínkovskému období..... maminka je základ, jistota, která je a bude, její přítomnost je naprosto samozřejmá a automatická asi jako dýchání, byla tu včera, je tu dnes a bude tu zítra, je to jediné, co je v životě dítěte jisté. kdežto táta je něco jako nejistý nadstandard, odchází do práce, vrací se často pozdě, doma je nepředvídatelně a v porovnání s mámou strašně málo.... takže když přijde, hup na něj a pořádně ho držet, než zase uteče pryč. mamka není v tu chvíli třeba, vždyť ona tam pořád je a bude, takže za ní se půjde, až táta zase bude v tahu.

a co se týče příbuzných..... u většiny je to jak píše blandik, člověk se může postavit na hlavu, vysvětlovat dnem i nocí po 365 a čtvrt dne v roce s výsledkem v lepším případě nula, v horším případě nafučenost 😝 bohužel. vždyť přece oni taky vychovali děti, že? tak o tom musí něco vědět 😝

yellowbanna
19. bře 2012

@fender ja si to taky tak vysvetluju, ze tata je vzacnost, ale v noci mi to porad nejak nepasuje...no, necham to konovi, stejne s tim nic neudelam a aspon nemusim vstavat 😅 Za par mesicu se zase navstavam dost a dost 🙂 Ale jeste si rikam, jestli to nema neco do cineni i s tim, ze tatinek je podstatne "pristupnejsi dohode" nez maminka. Maminka nastavila nejaka pravidla a kupodivu se je snazi konstantne dodrzovat, tatinek s nimi sice souhlasi, ale staci na nej zaknourat a vzdycky se nejak posunou... 😅

fender
20. bře 2012

@yellowbanna jo, to znám, u nás je taky maminka od "výchovy" a tatínek od "rozmazlování" a od blbostí 😝 😅 😀

betelgeuzz
20. bře 2012

@yellowbanna nevím, jestli to u vás dopadne, jako u nás, ale po porodu jsem vyžadována ke všemu já. A tak ráda bych něco přenechala m 😅

yellowbanna
20. bře 2012

@betelgeuzz ajaj, tusim, ze to bude fungovat tak trochu podle Murphyho zakonu 😀 Muj muz se uz ted pripravuje, rika, ze mu to nocni vstavani nevadi, ze ted bude mit Tonika na nejaky cas na starosti on... ale aby si to myslel i Tonda! 😀

@fender 😉 nejlepsi na tom je, ze kdyz jsem manzela na zacatku "varovala" , ze nektere veci se mu "vymsti", neveril mi a tvrdil, ze jsem zbytecne prisna...ted mi sam rika, ze vidi, ze to na nej Tonik zkousi mnohem vic nez na me a nekdy je to uz fakt na nej hodne 😅 Jaky si to udelal.... 😕 😅

fender
20. bře 2012

@yellowbanna nemáš doma mojeho manžela? 😀 ten se občas hrozně diví, že nemá doma žádnou "autoritu" 😀

schnucki
20. bře 2012

dovolim si taky neco pripsat ... ja mam manzela cely taden pryc, jezdi domu na vikendy, malokdy se povede ze prijede v tydnu domu ... a taky mame doma to tatinkovani ... ale myslim ze je to fakt normalni @fender to napsala moc hezky, ... ono se to nekdy cloveka sice dotkne, ale je to podle me normalni ...

ja se sice jeste sama mam hodne co ucit, ale u pribuznych (hlavne z manzelovi strany) jsem kapitulovala uz davno, jednoducha pravidla nedokazi dodrzovat, jsou zvykli na uplne jinou vychovu a vubec je nezajima, nebo nejsou schopny pochopit, ze nekdo to dela i jinak ... to je tema na romany 🙂

blandik
20. bře 2012

@lynks - to, jak se nenechat vytočit je takový kompilát více věcí - Asi ta nejdůležitější je dívat se na své dítě jako na "dobré" a jedinečné - v tom smyslu, že má právo na své emoce, na své nápady, na svůj "naprogramovaný" vývoj a své potřeby a nehodnotím jej z pohledu a zkušeností dospělého. Nemám právo zastavovat emoce dítěte, tedy vztekání a ječení, protože dítě to prostě cítí "správně" - správně vzhledem ke svému mentálnímu vývoji, motorickému - prostě ke svým schopnostem. Dítě žije tady a teĎ, když něco chce a nejde to - cítí se bezmocně a to je hrozný pocit... Nemám právo mít nějaká očekávání ohledně chování, protože to vede akorát k frustraci, když má očekávání nejsou naplněna a pak už je těžké zastavit vlastn emoce. Nemám právo čekat, že dítě pochopí, že jsem unavená, protože na to ještě nedozrálo (to začíná až tak kolem třetího roku)...V podtsatě beru dítě jakožto ryzí osobnost, kterou nehodnotím. Když mu budu potlačovat emoce (stylem - nevzteke jse, mám toho dost...), budu mu ukazovat, že to, jak to samo cítí, není správné a zastavím jeho spojení se sebou samým. Když budu hodnotit jeho konání (formou kritiky), zarazím v něm iniciativu a vlastní uvažování...Takže cestou je - pozorování dítěte - vidím, že dítě se vzteká, tak nic neříkám a pozoroju, snažím se odhadnout, proč se vzteká...takže si dám pár vteřin než cokoliv řeknu, pak následuje "chápání" - skutečně, dkyž se na dítě dívám pohledem, který jsem naznačila výše (tedy, že dítě je dobré, žije ve svém světě, tady a teď...)- tedy jako na dobré, tak jeho emoce ve mě vzbudí spíše pochopení, než touhu postavit jeho vůli proti té mé..Tedy tím pádem moje reakce na jeho vřískot je popis - popis toho, jak se asi cítí a na základě znalosti, že když je v emocích, tak nemá cenu vysvěttlovat - tak nenabízím žádné řešení ani vysvětlení, nechám ho si prožít emoci (což jsem někde četla, je důležité, aby si ji prožilo)..až se uklidní, dám mu vysvětlení, zopakuji pravidlo apod...Nedochází přitom ke střetu dvou vůlí, ale k chápání, což je jediná účinná pomoc člověku, který je v emocích. Ještě tady pomáhá jedno uvědomění - že negativní emoce patří k našemu životu a je dobré si je uvědomovat, takže pokud pak při vřískotu dítěte stavím svou vůli proti jeho - tak zarážím a potlačuji jeho negativní emoce jako nesprávné - působí to zmatek dítěti...

Takže celé je to vlastně o bezpomínečné lásce a jak si ji udržet, je to o přesvědčení, hlubokém, niternhím, že dítě je dobré a chce se chovat, jak nejlépe dovede. Navíc - ještě jedna věc - to, že se nám těžko drží vlastní emoce, aby se neroztočily asi způsobjí dva faktory:
1. ten první je výchovný - máme pocit, že musíme dítě vychovávat a naše výchova je založena korektivně - máme pocit, že pokud dítěti nebudeme direktivně ukazovat, jak se má chovat formou kritiky jeho chování ve chvíli, kdy k nežádoucímu chování dochází, tak ho vlastně nevychováváme a roste jako dříví v lese. Cítíme tady přehnanou zodpovědnost za jeho chování a používáme "nucení" ke správnému chování..
2. druhý důvod, proč neudržíme emoce je v nás - sami se v dané chvíi necítíme v pohodě, máme nějaké vlastní neuspokojené potřeby - typu únava, nenaplněné očekávání, manžel náš naštval..apodobně, cokoliv..a naše společnost má tendence svalovat vinu za vlastní neuspokojené potřeby na druhé - takže když jsme unavení, neřekneme - Jsem unavená, potřebuji klid...(aniž bychom nutli a dále si klid vydupávali, když se nám nedostane), ale napadneme dítě - ty tady tak řveš, že mi jde hlava kolem...a máme pocit, že musíme donutit druhé brát na nás ohled...

Ono je to celé vlastně o respektu. A ještě k tomu, abychom neměli svá dospělá očekávání ohledně chování dítěte - ono nám dítě samo ukazuje na co už je vyspělé, co zvládně..Je to o důvěře v to, že dtíě udělá to nejlepší, co v dané situaci umí (i když to nemusí být dostatečné z našeho pohledu)...

blandik
20. bře 2012

ahojte, čelti jste někdo koncept kontinua? Mám to dočtené, dumám nad tím, tak by mě zajímalo, jestli to někdo tady doma zkoušel...

betelgeuzz
20. bře 2012

@blandik četla jsem. Mám z toho ale takové smíšené pocity. Je to psané někdy v minulém století, podle mě je to psané trochu tendenčně, aby zapůsobila na matky a začly více nosit, spát s miminky, být víc kontaktní, což bylo tehdy na bodě nula. Dnes je to v tomto směru lepší a takhle to na mě působí.

blovitc120
20. bře 2012

@blandik aj ja som to citala, ale az ked mala dcera asi 1,5 roka a vlastne som zistila, ze som vela veci odtial robila intuitivne. Myslim, ze niekedy zachadza do extremov, nie vo vsetkom, ale v podstate s nou suhlasim. Aj s tymi situaciami o upozornovani na nebezpecenstvo, toto sa mi potvrdilo. Ja som svoje dieta nechala vzdy, nech ide vlastnou cestou, nerobila veci za nu a nenabadala ju k nicomu a ona nikdy nevyhladavala nebezpecne miesta a situacie, no mozno je to len nahoda. Mne nikdy nepadala, lebo som jej nikdy nepomahala, pokial ma sama o to nepoziadala. Mojej mame padala vonku vzdy a vsade, hlavne z obrubnika, lebo ju tam vzdy vykladala, skladala, dobre ze za nu nechodila, vzdy ked bola u nej, prisla s nejakym urazom. Ale vravim, mozno je to nahoda a ja som si z tej knihy zobrala, co mi prislo dobre, ako nosenie, naplnanie potrieb kontaktu s dietatom, jeho neschopnost mat predstavu o case a pod., a nechat ho, nech objavuje svet, nedavat mu zle priklady

yellowbanna
20. bře 2012

@blandik moc hezky jsi to shrnula, diky... ja se priznam, ze jsem RaBR jeste necetla, co o knizce vim, vim tady ze sveho pokukovani do tehle skupiny, ale nechavam si ji ted privezt z CR...
S tim vztekanim si myslim, se mi to docela dari...uvedomuju si, ze je to uplne prirozene a ze je zbytecne v tu chvili cokoliv resit, vysvetlovat a podobne. Mam i pocit, ze je ho ted nejak min, co jsem k tomu zaujala tenhle postoj. Ale bojuju se svoji netrpelivosti a vybusnosti (o ktere jsem do narozeni syna netusila 😕 ) v jinych situacich a zajimalo by me, jestli bys mi treba umela poradit... S obdobim, kdy Tonik chce delat vsechno sam, sam, prisel i vedlejsi efekt neskutecnych prostoju...a to kdyz ma udelat neco, co uz delsi dobu sam dela, tudiz to neni novota a navic s tim neprijde sam, ale je to po nem v urcity moment vyzadovano - typicky priklad oblekani teplaku nebo tricka pres hlavu po odpolednim spani nebo kdyz jdeme ven...reknu mu, ze pujdeme ven, snazim se ho namotivovat, ale ne vzdycky to funguje. Tim prostojem nemyslim, ze by to delal pomalu nebo mu to neslo a tak to trvalo dyl, to ne - ale on se jakoby vzdycky zasekne - stylem "ja to udelam az a jestli budu chtit ja". Nekolikrat po sobe mu to zopakuju, snazim se nedavat to prikazem (dokud se ovladam 😒 ), ale s prosim...ale on nic...kdyz ale naznacim, ze ho teda oblecu sama, velke protesty...tak mu zas dam chvili, ale nic se nedeje...jen nekdy zafunguje, kdyz mu reknu, co po tom, co se oblece, budeme delat, ale musi to byt neco opravdu neodolatelneho nebo noveho, nekdy to nejde...kdyz me netlaci cas a okolnosti, kolikrat ho i necham, at si chvili pobiha doma polonahy a on pak vetsinou prijde "zima zima" a oblece se. Ale ne vzdycky to jde - kdyz fakt musime nekam jit apod. Co s tim?

A jeste jedna vec - meneni rozhodnuti. Vim, i tohle je normalni, ale nekdy me to privadi k silenstvi - chces napit vodu nebo caj? Caj. Ok - zacnu nalivat caj. Vodu, vodu! Ok, caj jeste neni nality, takze nalivam vodu. Caj!! Ted jsi rekl, ze chces vodu. Caj, caj!!!!! Tak co chces? Caj...vodu... atd do nekonecna. Mate na to nekdo nejakou radu? 😅

takyja
21. bře 2012

@yellowbanna Ad čaj / vodu: tady mi radili dát to první a trvat na tom, že to bylo její rozhodnutí a že nese důsledky... ale dost často tento postup končí vztekáním, takže za mne - nevím 🙂

betelgeuzz
21. bře 2012

@blandik a co konkrétně myslíš, jestli jsme z té knížky zkoušely?

majdula
21. bře 2012

@blandik Cetla jsem s malickatym Radou, plna hormonu, prvni dojem samozrejme logicky sok z toho, jak strasne tady zijeme (hlavne tedy to sugestivni popisovani pocitu miminka po porodu, odlozeneho do kocarku, osameleho...)... Jenze dalsi kapitoly o zivote indianu me vzpamatovaly - zijeme jinde, jinak, muzeme se inspirovat, ale zit jako oni nemuzeme a ani bych nechtela.

Ale inspirace to byla, priznavam.

Takze obe deti se nosi (ale kocarky tez mame - pro babicky, pro miminko byl zahradni spaci), spi s nami v posteli, Risa od narozeni (Radu jsem cpala prvni pulrok do postylky, protoze prece "tak to musi byt, tak se to dela"), kojim je jak potrebuji (kdyby neslo, UM neodmitam), samozrejme... Nenechala jsem je plakat, pokud uz plakali, tak u me v naruci, kdyz jsem nemohla vic pomoct... Delaji vse doma s nami, "pomahaji" mi v ramci svych omezenych moznosti, v tom je nijak neomezuju, samozrejme davam pozor na jejich bezpecnost.

A nechavam je zit. Nemyslim nevsimat si jich - ale nechat dychat, nez zupacky vychovavat, buzerovat, to radeji jen jemne usmernovat a - respektovat 😀

yellowbanna
21. bře 2012

@takyja Prave 😅 Ja zkousim dat jedno pravo na rozmysleni se 😉 Takze poprve to jeste zmenim, ale pak uz trvam na tom, co si vybral...a nasleduje rev... ☹

berenika39
21. bře 2012

@yellowbanna s tou výbušností, netrpělivostí - to je úplně normální a myslím, že to známe každá. a v tom je právě kámen úrazu - jsem si jistá, že děti mají radar - on ví, že se necháš vytočit, přesně tuší, co bude následovat - a v rámci svého vývoje, vzdoru, to k tomu směřuje - jemu věk velí být v opozici. Navenek to vypadá, že to dělá "naschvál", ale on za to nemůže🙂)))). Super je, že o tom víš a přemýšlíš - zkus sama sebe nastavit do plusu, mávni rukou, když to jen trochu jde - jakmile zmizí ta hrozba výbuchu, i dítě se zklidní a nebude mít důvod oponovat = neoblékat se.
Mě v jednom období pomohlo fakt mu říct - a současně si to i upřímně myslet - tak se neoblékej. tečka. A on jo.....
(já vím, že píšeš o situacích, kdy musíte odejít na čas, ale v klidu to jde natrénovat, ono se to upraví - jako všechno je to jen časově omezené)

berenika39
21. bře 2012

@yellowbanna a to rozhodování (mlíko,čaj, jabko, hruška..kolotoč..) - taky jsem dávala jednu možnost, pak už ne. Pochopil to docela brzo, jak to funguje. Když nastal jekot, což byllo často, prostě jsem jen dala pochopní - vím, že se nemůžeš rozhodnout, a dál nekomentovala, netlačila, neřešila v tom amoku.

yellowbanna
21. bře 2012

@berenika39 moc diky za nazory... ja mam nekdy i pocit, ze na to jdu asi spravne, ale pak jako bych zustala na puli cesty nebo se nedostavi ocekavany vysledek, tak se zas vytocim 😅 No, bojuju se sebou, co to jen jde... diky za podporu!
Je fakt, ze treba na to oblekani zabira, kdyz reknu - presne jak pises - tak se neoblikej a jdu treba i do jine mistnosti delat si svoje veci...to pak zacne jecet, ze se teda chce obliknout...no nekdy je to fakt na hlavu 😀

berenika39
21. bře 2012

@yellowbanna Opravdu je to o tom tvém pocitu, mě to trvalo hodně dlouho, než jsem si dokázala říct: no a co, děje se něco strašného? Ne. Jen vzdoruje. Je zdravý, chytrý, sluníčko moje, akorát v mléčné pubertě. Nic víc, nic míň. Je to pravda, ne? Snaha o "řešení" je kontraproduktivní, žádné řešení to nemá - pomoct se dá klidem, vyrovnaností, méně je více🙂. Tak at vám to jde🙂

Ted se mi to píše, když už máme tohle období za sebou, ale můžeš si třeba právě představit, že za rok bude všechno zapomenuto a nic takového nebudeš řešit (tedy - koukám na tt, asi budeš, ale víš jak to myslím🙂)).

alamo
21. bře 2012

@blandik moc hezky napsane. Ja si ted vsimam na piskovisti, jak lidi maji tendenci za kazdou cenu porad dite vychovavat a korigovat. Rodice do deti furt neco huci, a to i kdyz nejde o ujmu na zdravi nebo majetku. Jedna pani i buzerovala holcicku, ze se ma lip houpat - "moc vrtis zadeckem, chce to vic zabrat zadama, ale priste to vypilujeme". Tak kde se ma to dite chovat prirozene, kdyz ani na hristi nemuze?

fim
21. bře 2012

Holky, díky za vše problémy a názory - nacházím v nich podporu, že v tom nejsem sama a zároveň řešení. Já jsem poslední dobou tak vyšťavená, že ani nedokážu popsat, co všechno řešíme.
Včera jsme měli tak pěknej den, hned ráno jsem velkýmu (3,5 roku) řekla, že na sebe zkusíme neklřičet a celej den byl docela fajn. Dneska mě od rána točí a řveme na sebe a přijde mi plnej negativní energie - už rozházel kdeco, rozbil kliku u dveří, jak s nima třískl apod a jen kvůli oblékání!!!! V jeho věku - šílím z vědomí, že to umí moc dobře, ale jen nechce! I jsem mu řekla, ať si tak klidně zůstane, ale v pokojíčku, tak tam byl zavřenej, hrál si, myslela jsem, že vychladne a ono zase ne. Byla i supr příležitost - přišla pošťačka, tak jsem mu vysvětlila, že teď se mnou jít dolů nemůže, že může jen malej, pže ten je převlečnej a zase řev a bordel.
Úplně se stydím za pocit, že v něm nedokážu nastolit nějaký režim obyčejných činností - když chodí do školky, tak to celkem jde, tam funguje i podle ostatních dětí. Doma jen boje, boje a boje. Přitom jsem tolik slevila - po příchodu domů bazíruju na zutí bot s vysvětlením, jinak ať si klidně chodí nabalenej - později je mu teplo, svlíkne se sám.... ostatní věci hlásím dlouho dopředu, že budou, vysvtěluju důvody, proč musí mít třeba uklizeno.... a bez účinku. CO DĚLÁM ŠPATNĚ? 🙄

yellowbanna
21. bře 2012

@berenika39 mas pravdu, to zas budu 😀 Trochu se i bojim, aby se to narozenim brasky nezhorsilo nebo bych spis mela napsat nepokazilo - kdyz jsem k sobe opravdu uprimna, tak pokud si neresim neco sveho (unavu apod), tak je to vlastne uplne v pohode. Treba dneska je Tonik uplne zlatej, na vsem jsme se zatim domluvili...snad to tak chvili vydrzi 😵 A tak myslim na to, jake to bude i s miminkem - zatim se na brasku tesi, hladi mi bricho, pusinkuje...ale vime, jak to byva...a ja budu byvat mnohem vic unavena.... 😕

@alamo to je presny 😀 pripomnelo mi to minuly vikend, byli jsme na vylete a nasli jsme hriste, kde meli i mensi skluzavku pro maly deti, takze na ni i prtata mohly vylezt a sjet ji uplne samy...no a Tonda se zrovna chystal nahore na sjeti a najednou se vedle nej vynorila nejaka elegantni babicka (jeji vnuk byl za Tonikem - mimochodem urcite pres ctyri roky, ale na velkou skluzavku nemohl, byla asi moc nebezpecna 🙄 ) a jak se tam Tonda steloval, narovnala mu jednu nohu "takhle musis dat nohu". Vytrestila jsem oci, ale jeste jsem to nijak nekomentovala. Tonda se samozrejme zasek, zacal se od ni obracet a nechtel sjet (je obecne hodne odtazitej od cizich lidi, i znamych co vida malo). Ja mu zespodu rikam, dobry, Toni, v poradku, pojed... a ta zenska zas - tentokrat mu narovnala obe nohy (!) a rika "MUSIS je mit takhle, jinak to nesjedes". To uz ve mne vrelo a rikam ji, ze on to zvladne sam. Hodila ksicht a zmizela... mno... 😅 Jen me mrzelo, ze v italstine nejsem jeste tak silna v kramflecich, cesky bych asi mela sarkastictejsi poznamku 😅

@fim psalas, ze vcera jste si rano rekli, ze na sebe nebudete kricet a fungovalo to...dneska jste si to nerekli? Nebo proc se to zvrtlo? Neni treba neco, co tobe dneska kazi naladu? Teda krome tech boju... protoze ja, kdyz nejsem v klidu, je i Tonik "nesnesitelny", ale vlastne z meho pohledu...je to takovy zacarovany kruh...

fim
21. bře 2012

@yellowbanna Pondělí to totiž bylo naprosto ukrutný, tak jsem v úterý chtěla naznačit, že to zkusíme v jiném duchu. Včera to šlo, tak jsem dneska doufala..... a nic. Začarovaný kruh to je, to máš pravdu, ale když se snažím z něj ven, vydejcham se, vrátím se s klidným tónem, tak jakoby mě absolutně neslyšel.
I teď - chtěl pustit pohádku (jsou totiž oba nemocní, tak jsou zavření doma) a místo, aby koukal, tak tam skáče na sedačce jak šílenej, mám pocit, že vymejšlí, čím by mě naštval - když jsem ho vyhnala, šel se okamžitě motat do záclony... a zvuky se ozývají jak z nějakéhé ústavu pro choromyslné. 🙄

betelgeuzz
21. bře 2012

@yellowbanna to zdržování při oblékání znám taky 😒 Pomoct nechce, ale samotné jí to trvá, přesně jak píšeš, chytne ponožku a zarazí se, pak zase kousek, zase čeká. Chodíme v pondělí na kroužek a zase jsme se vypravovaly s řevem. Když jí řeknu, že teta začne bez nás, tak odpoví, že nezačne. Už jsem se ale rozhodla, že příště ji nechám oblíct jejím tempem a aspoň uvidí, že opravdu bez nás začnou. Strašně nerada chodím někam pozdě (možná i proto jsem u toho oblíkání nervní), ale snad to pochopí, že je lepší si ráno pohnout.

yellowbanna
21. bře 2012

@fim a neni to treba i tim, ze je nemocny a nemuze ven? A uz nevi roupama co by? 🙂 Tondule byl taky nemocny minuly tyden a po trech dnech uz to bylo znat...po zdi jsme lezli oba...

@betelgeuzz no, on kdyz Tonik zacne - teda kdyz se rozhodne, ze se teda oblece - tak si klidne i necha pomoct. Driv kricel na vsechno sam sam, ale kdyz jsem ho parkrat nechala a on zjistil, ze treba ty ponozky si sam jeste nenasadi, tak sam poprosil o pomoc...ono jde spis o to, ze vubec nezacne, proste v tu chvili ma jine zajmy, coz i chapu, ale nekdy taky jen tak sedi, krouti ocima stylem - uvidime, co ty na to - a nehne prstem 😅