Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?
Většinu lidí, co znám, co se setkali s touto knihou nebo seminářem manželů Kopřivových, jejich principy nadchli. I pro mně bylo jejich objevení osvícením a přesně tím pravým... Jenže - přečíst knihu je jedna věc a každodenní realita věc druhá. 😒 Výchova je nesmírně těžká, zvláště když jsme sami vyrůstali v "typicky české výchově" a máme ji tak v sobě i podvědomě. Člověk se pořád přesvědčuje, že se bude chovat ke svým dětem jinak... a pak najednou s údivem a úděsem zjistí, že z něj vycházejí přesně ty samé věty, které slýchával jako malý... že jsou to jen pokyny, příkazy, rozkazy, křik... Nervy v kýblu a přitom dítě stále neposlouchá a co víc, je to čímdál horší... 😨
Převést principy RaR do praxe je těžké, hlavně ze začátku, je třeba toho v sobě hodně překopat... ale já věřím, že se to bohatě vyplatí, proto jsem rozhodnuta se s tím poprat. 😎 Vím, že RaR má i tady na Koníkovi spoustu příznivkyň, proto bych chtěla založit prostřednictvím téhle diskuse takový malý klubík 😵 , ve kterém si můžem pomáhat s různýma situacema, jak je řešit, povzbuzovat se, sdělovat si co pomáhá a co ne... a tak 🙂
reruno, blandik - moc diky. Takze vlastne kazda rodina ma jine hranice a presto stale dodrzuje RaBR, chapu to spravne?
k tomu pradlu - jdeme na balkon, chvilku podava pradlo, chvilku kolicky a ve zbytku casu skace z balkonu a nic nepomaha, ja cela orosena nemuzu ani dopovesit to pradlo, takze zarvu, ze by panelak spadnul, protoze to vysvetluju 18x a furt skace a prolejza ty sprusle..., takze nekdy fakt nevim:(
Arietiska, kde mas boty bych mozna nerikala?!, proste bych je asi porad ja nandavala a vysvetlovala, ze i mama a tata a teta a strejda a vsichni je maji. (ale asi to delas...)
Asi bych je proste nandala, a tak treba stale dokola...
No, zkusenejsi holky asi poradej lip🙂
@mahulena Já třeba říkám, jdu pověsit prádlo, jdeš se mnou? Budeš mně pomáhat? Když potřebuju, aby se uklidnil a vnímal, šeptám mu, to musí natáhnout uši a třeba přestat berčet, aby slyšel co mu říkám. Je to už dlouho co si vymyslel, že bude rozhodovat o tom kdo kdy a co. Má to tak u oblíkání a nejde to změnit. Babička boty, táta triko, máma tepláky.Když přijede někdo nový dostane to za úkol on. Rozhoduje občas i o tom kdo mu podá jogurt či lžičku, ale to už míň, už z toho pomalu rostě. Dřív se tak naštval, že mu podal lžičku někdo jiný jak on rozhodl, že dokázal mít naštvané kvůli tomu klidně i celé dopoledne. My mu na tu hru přistoupili a jelikož je to jen v tomto případě /oblíkání a třeba před spaním/, kdy s námi manipuluje, necháváme to a nebudeme to měnit, jelikož z toho vyroste. Asi taky potřebuje, aby rodiče a dospělý občas skákali jak on píská, když jinak "skáče on". Tak myslím, že je to správný, občas fungujeme my a občas on.
baby nieke tato knizka niekde k stiahnutiu na nete..alebo ako sa volaju autori? rada by som si to prcitala,,,,,
diiik aj do ip 😉
@angelina22 info mas tu http://www.martinus.sk/?uItem=68554 , neviem o tom, ze by sa dala stiahnut
@mneme
diiiiik
@arietiska ono ta knizka sa tak vola ale je o panovacnych detoch 🙂 To co robi tvoj maly ze nechce nosit boty, robi aj nasa mala. Miesto toho aby mala topanky bude sa vozit v kocari alebo nosit. Nosit ju odmietam a tak som jej povedala ze na zemi su pavuky, to sice podla tejto knizky spravne nie je strasit deti ale u nas to zabralo 🙂)).
lin: ne to není projev panovačnosti a ty boty už vůbec ne. Boty jsou z důvodu, že rád chodí bos a ani včela co ho píchla do ruky nepomůže k tomu, aby chol v botech venku, když je teplo.
A to, že si vymýšlí kdo ho třeba obleče, dělá z toho důvodu, že jeho tatínek býval i týdny pracovně pryč a když přijel, tak moc si ho užíval, že jen tatínek dělal vše. Následně to aplikuje na lidi které vydí jen občas apod.
Už to není nic dramatickýho, niho tím neobtěžuje, nedělá scény a navíc už to skoro nedělá. Dřív jsem se tím zabývala zda to nějak řešit a odnučit ho to nějak, aby si "jako nevymýšlel", ale naznala jsem, že to nemá smysl, že z tohoto vyroste než půjde do školky...
Nehledejte v botech prosím nějaký projevy panovačnosti, či týrání rodičů, zajímá mě jen od Vás jak to řešit a použít tedy ty správné věty, když se nemá říkat: vem si boty, píchne tě vosa do nohy či vem si boty, budeš mít rýmu a nebudeš smět pak do bazénu apod.
fuj vidí
Syn si ty boty obuje, když mu to řekneme /teda někdy taky dělá, že neslyší, to zase jo/, jenže převážně je do hodiny někde zase zapomene. Ono taky jde o to, že si je sundává např. do postele /což vidí u nás/, a pak si je zapomíná samo nasazovat, když někam vystřelí. Mě ty jeho boty nijak dramaticky neobtěžují, jen by mě fakt zajímalo jaké věty dle knihy RaR používat, aby byly správě formulované a mělo to nějaký efekt.
@arietiska Ari, hele, ja bych treba zkusila opravdu tyden jen bez reci a vysvetlovani z tve strany boty nasazovat, porad, a porad dokola, vzdy, kdyz si na to vzpomenes, co nejcasteji. Nevim, zda zrovna RaBR o tom hovori, ale ostatnich mnoho knih ano, ze na jakykoli bojkot ci vzdor nejlepe muze fungovat to, ze bez mluvene reakce to proste clovek udela (napr. odtrhne dite, vezme mu nebezpecnou vec z ruky a tak, a nekomentuje to), takze ve vasem pripada proste nandavas boty...
A pokud by to nefungovalo, tak bych mozna jeste chvili zkousela vysvetlovat - zkusme se obout, vsichni mame boty, takze i ty to muzes zkusit, vezmes si boty ted nebo az po snidani?..., pokud to nezabere, tak ja osobne bych to "na chvili" vzdala, protoze ocividne asi je to jeste zatim plytvani tvym casem🙂
Myslim, ze pokud proste dite nechce nebo do urciteho stadia nedoroste, nic s nim nehne /napr. curani na nocnik, samostatne usinani atp/
Ale mozna se mylim 😉 , drzim palce.
@arietiska my s tym mame trosku vacsi problem, vyzuva sa vsade, aj vonku, boty nosit nechce a v minule skoro stupila na sklo vonku...Nebavi ma stale nieco na nu vymyslat pretoze ma problem momentalne so vsetkym, od oblecenie, cez jedenie po spanie...Ak je toto vzdor tak neviem co bude v puberte .....
@lienka43 nevím kolik malá má, ale s oblíkáním jsme měli problém taky a vlastně dosud úplně malinko máme. Je to činnost protivná, tak ji nerad dělá. Vždy nám chvíli trvá než ho přesvěčím, že by se měl převlíct z pyžama. Jiná je, když se mu řekne, aby se vyslíknul. To je nahatý na to tata. 🙂 Když byl malinký u oblíkání ječel. Dnes už je to samo na poho, ale rád to nemá asi tak jako já se nerada převlíkám, když někam jdu, když přijdu atd. Často jsem byla ve věcech z práce doma ještě nějakou tu hodinu než jsem se převlíkla. A s těma botkama je to těžký, když to vezmu na sebe, taky ráda chodím bosky a v bytě mně vždy přišlo na hlavu nosit papuče. Myslím, že tímhle není třeba se trápit, ani to brát jako vzdor. Z toho prostě postupně vyrostou a spíš je to nepříjemná činost. Boty otravný na nohách.
mahu: no asi máš pravdu, to taky jako jediný funguje, ale je to otravný. 😀
mám pocit, že papuče, oblékání a odpor proti nim prostě postihuje děti mezi 1 a 2. rokem. U nás je to to samé. Papuče nechce - teď v létě to neřeším. Oblékání - když se nechce obléknout, nenutím ho. Nechám ho v plence nebo i bez ní, protože proti tomu se taky bouří. Prostě mu to nabídnu, že ho obleču, resp. jestli se obleče sám a poslední dobou je odpově'ď z 60%, že ne. Tak ho nechám. Když jdeme ven, je to jiná. POslední dobou se mi daří ho obléci až v předsíni, když vidí, že jsme všichni krom něho oblečení (ale je to bez donucení). Ale jsem připravená ho nenutit a prostě mu dát věci do tašky a nechat ho vyjít ven i bez plenky (bydlíme v paneláku). V RaBR se neřeší, jak na batole - tedy není tam přímý návod, ale dle nepřímého návodu - tedy, že dítko se nemá nutit, ale má se mu vysvětlovat, proč a jak a když nechce, tak ho nechat pocítit přirozené důsledky jeho rozhodnutí (úměrně dle věku) - prostě respektovat jeho rozhodnutí, aby se nerozpoutal boj o moc mezi dítětem a rodiči, kdy už pak je jedno, jestli požadavek rodičů má smysl, ale rozhodujícím se stává, kdo v "boji" zvítězí. Třeba když malý nechce z vany (jeho nový nápad momentálně), tak ho tam nechám s vypuštěnou vodou a řeknu mu, že mě má zavolat, až bude chtít ven - nejdéle to trvalo asi 2 minuty než byl venku a bylo to v klidu. Samozřejmě mu při tom říkám, že je mokrý a že se může nastydnout - mít rýmu, kašel, nebudeme moci ven...
S tím pavoukem na zemi - ono je to ošemetné, protože dítko te'd věří, ale později zjistí, že je to nesmysl a že máma "kecala" - a tím se narušuje důvěra mezi dítětem a dospělým. V RaBR se píše, že máme děti informovat o tom, jak funguje svět - pravdivě. Děti mají přirozenou touhu vyhovět rodičům, ale nesmí se rozpoutat boj o moc. Mimo jiné RaBR se snaží odstranit i pokyny při komunikaci s dětmi - tj. Poj'd sem, Vylez z vany, Dej mi to. Nedělej to (rozkazy ve 2 os.j.č.). Aby se dítě nenaučilo, že mu neustále bude někdo říkat, co má dělat, ale aby "nasálo" informace o světě a zvnitřnilo si je.
A s tím tátou a kdo co bude dělat - to máme taky. Momentálně u nás dělá téměř vše tatínek - docela si to užívám, co jsem téměř vše dosud dělala já. Beru to, že to souvisí s vývojovou fází dítěte.
A jinak k těm botám - někdo tam psal, že málem stouplo dítko na sklo - chce to využít příležitosti a dítěti to sklo dobře ukázat, třeba jím pořezat travičku nebo něco kolem - jakože je to ostré jako nůž - a že to může ublížit - připomenou třeba nějaké dřívější zranění, odřeninu, která dítko bolela a vysvětlit, že proto máme venku botičky, aby nám chránily nožičky...Samozřejmě to nemusí fungovat hned, většinou je třeba vícero opakování. Ale stejně tak nezabere pořádně rozkaz, vyhrožování nebo řvaní nebo ani nevinné pokyny - Nazuj si ty boty - okamžitě. Mozek dítěte vyhodnotí takovou inforamci jako nebezpečnou a nebude se již zabývat její smysluplností - jestli ty boty jsou nebo nejsou opravdu potřeba....
@blandik knizku uz doma mam a citam ju, je super.
Nam sa podarilo konecne po dlhej dobe obchadzat kaluze a neskakat do nej 🙂 Skusim to aj s botami tak spravit ako to pisu v tej knizke. Je to sice beh na dlhu trat, je hrozne narocne menit svoj slovnik a hlavne premyslat ako vety naformulovat. Dufam ze sa nam to podari 🙂)
@lienka43 držím palce. Já měla pocit, že první tři dny pořád mlčím - chtěla jsem přebalit a nechtěla říct poj'd sem. Náš malý je dost alergický na pokyny - řekla bych, že neposlechne téměř vždy, pokud jde o pro něj nepříjemnou činnost. Při hře mu to nevadí, což je normální. Ale musím uznat, že pokud jde o stav ohrožení - jako silnice, auta - tak na pokyn stůj zastaví a stojí na místě - takže souhlasím s tím, jak v knížce píšou, že čím méně zákazů, tím lépe dítě zareaguje na zákaz v případě ohrožení. Taky bych řekla, že malému ten styl komunikace vyhovuje, protože se s ním dá o kdečem domluvit. Kaluže obchází, ukazuje na to, že je někde bahno...ale samozřejmě děti potřebují vlastní zkušenost a tak si občas prostě potřebují udělat věci po svém a tak na pár procházkách prostě šlapal do kaluže a pozoroval, jeslti mu to do boty nateče (k mému zklamání nenateklo), pak obča zkouší, že tráva je opravdu mokrá... nechám ho. Vždy mu řeknu, že bude mít mokré botičky, že může mít i mokré ponožky a pak by musel do kočárku, protžože z mokrých a studených nožiček může být nachlazení...Prostě je to věda, ale vyplácí se. A co manžel, jak spolupracuje?
@blandik manzel sa snazi, ale zatial skusam sama a ucim sa to ja a jeho vecer zasvetim co noveho som doma zaviedla. je to narocne, mam pocit ze moc premyslam v poslednej dobe kym nieco poviem 🙂 a nakoniec nepoviem radsej nic...Vidim ze vy ste uz asi dost pokrocili a mas doma knizku asi dlhsie.
@lienka43 - knížku máme doma asi 2 měsíce. Ale i předtím jsme hodně vysvětlovatli, jen jsem zabředávali do neefektivních komunikačních technik a malý nespolupracoval až tak ideálně. Měla jsem pocit, že musím prosadit svou, abych neaplikovala příliš volnou výchovu. Takže když vysvětlení nepomáhalo, sáhla jsem k vyhrůžce, pokynu...A nefungovalo to. A měla jsem strach, abych nezabředla do zvyšování hlasu, plácání...a ta knížka nám pomohla se ujistit o tom, co chcem a že to vlastně děláme dobře. Takže je to tatková mentální berlička, když příjde těžší situace, ale i tak je to těžké - těm pokynům se nedá úplně vyhnout a zvládat vypjaté situace není lehké. Ale pomáhá si říct, že nemusí být po mém, že třeba dneska, když odmítl v poledne spát s tím, že se mu neche, tak jsem to nehrotila a vyndala z posetele a prostě šel večer spát dřív. Je to docela úleva, když člvoěk zjistí, že nemusí všechno dítěti nutit, aby jej vychoval. Že není nad vlastní zkušenosti.
blandik: A jak komentuješ přebalování? Já většinou tak, že sáhnu na plenu a řeknu: "Plínka je mokrá, je potřeba ji vyměnit." Vezmu za ruku, odvedu na místo, kde přebalujeme. Pak komentuju: "sundám ti tepláky, sundám plínu, otřu tě, abys byla čistá"...atd..Když celý proces dokončíme, tak řeknu jen "Hotovo." A dítko se jde vrátit k původní činnosti.
@blandik ja mam knizku doma len par dni lebo som ju nemohla zohnat, tuto diskusiu sledujem uz asi tyzden a co to som si predtym precitala z internetu. Nasa mala priserne vzdoruje a u nas to bolo dost v poslednej dobe kto z koho. Mala som pocit ze ju musim neustale do niecoho nutit...Jej odpoved na vsetko bola nie, nechcem a pod.... Takyto typ knizky som hladala velmi dlho, vedela som ze pouzivam zle frazy ale nevedela som ako na to aby som prestala pouzivat vyhrozovanie a pod veci ktore su spomenute v knizke. Podotykam ze nasa mala je priserne uplakana a hlavne je tvrdohlava coz sposobuje ze sa snazi za kazdu cenu presadzovat svoje. Citala som aj Maleho tyrana ale moc mi nepomohol. Velmi by som rada u nas zmenila komunikaciu a dufam ze sa nam to podari...knizka je zatial pre mna velkou inspiraciou a viem ze to bude tazke aplikovat tuto metodu. Clovek sa nezmeni z jedneho dna na druhy...
@nunacek - to je hezké:o)) A jdou v pohodě dobrovolně? U nás pleny - to je téma. Malý to nemá rád, hovínko je tam schopný zapírat celé hodiny. Prostě ho to zdržuje. Poslední dobou mám pocit,že si to zvolil jako svůj objek sebeprosazení. No snažím se vysvětlit, že je plenka už hodně počůraná, nechám ho i plenku potěžkat a že se chystáme ven, spát a to je lepší mít suchou plenku, abychom nemuseli venku přebalovat. Někdy to raději ani nezdůrazňuji, příjdu k němu, zeptám se ho na něoc ohledně knížky, která je před ním, autíčka a je to hotovo ani neví jak. ...A když mě bojkotuje, tak ho nechám s holým zadkem běhat - stejně je ve věku, kdy by už mohl pomalu začít chápat vyměšování a nočník...
Nunacek - jak to řešíš, když nějaké dítko něco nechce (já vím, máš jich tam asi vícero, tak to nebude snadné). Uděláš to i proti jeho vůli nebo ne? To jsou věci, které mi občas vrtají hlavou. Ale je fakt, že opravdu moc záleží, jak se to řekne. Na malého ty pokyny nezabírají - a opravdu se s ním domluvím lépe, když ho beru jako osobu, která je rovnocenná a když respekuji jeho vůli.
@lienka43 - my ji aplikujeme asi dva měísíce .Tedy spíše já. Manžel se snaží, ale nemá moc čas...každpodáně s ní souhlasí, jen si ji musí více ošahat. kažodpádně se nám s malým dobře jedná a ten pocit, že mu nemusím lámat jeho vůli - stačí jen upravit styl komunikace. Mě se nejhůře odstraňovaly pokyny - stále je trošku používám, ale říkám si, ještě je malý a v podstatě se to učíme za pochodu. Člověk si musí vymyslet arzenál odůvodnění, proč to či ono.. a není to vždy jednoduché...Přeji hodně síly. Ráda si pak pokecám o tom, jak to děláte u vás a jak to funguje.
@blandik a mas pocit ze to funguje na maleho ? lebo ja mam knizku precitanu, paci sa mi ale zatial sa mi zda ze je to skor pre vacsie deti, maly zacina obcas uz riadne vzdorovat a presadzovat si svoje a su chvile kedy sa tak rozhneva ze ziadne vysvetlovanie nepomaha, proste ma nevnima. Napriklad prideme na ihrisko k jeho oblubenej hojdacke a ked sa tam niekto hojda, spusti krik, trucuje, uteka mi a neda si vysvetlit ze chvilu pockame a bude sa hojdat aj on. Ale nieco nedovolim a hned sa otoci a trucuje...fakt zabavne obdobie 😀 😝 😀
@blandik: Ano, chodí dobrovolně 🙂 Jen když si zrovna hrají, tak je musim dopředu tak aspoň 2 minuty upozornit, že půjdeme vyměnit plínku, aby o tom věděly. Kdybych na ně vybafla hned, že jdem vyměnit plínku, tak to by bylo asi tóčo 😀
Snažím se proti jejich vůli nic nedělat (pokud je samozřejmě zachována jejich bezpečnost a bezpečnost druhých - když jeden hází písek druhému do očí, tak tam i proti jejich vůli prostě to jednání ihned zarazím a odvedu pozornost na jinou hru). Třeba když řeknu: Bude svačina, je potřeba si umýt ruce a dítě řekne, že nechci, tak ho tam netáhnu násilím, ale ani o tom s ním nediskutuju, protože mytí rukou před jídlem je bez debat, kouknu mu do očí, popovídám o tom, co bude k svačině, abych trochu odvedla pozornost od toho nechtěného mytí rukou a pak řeknu: Chceš si umýt ruce v umyvadle pod zrcadlem nebo v umyvadle vedle zrcadla? A tim pádem mi dítě neřekne, že si ty ruce nepůjde umýt, prostě si vybere umyvadlo a jdem se umýt. Samozřejmě ale tohle dělám s dětmi, které mi rozumí a vědí, co po nich chci. Třeba dítko, co je na úrovni 6ti měsíčního dítěte, kde zatim nefunguje ani žádný alternativní způsob komunikace a tolik mi nerozumí, co říkám, tak tam je to prostě jednání jako s miminkem. Řeknu, co ho čeká, kam jdem, co tam budeme dělat, vezmu ho a jde se.
Ahoj, knihu jsem nečetla, ale znám ji z praxe od kamarádky, která podle ní přistupuje k dceři. V podstatě proti ní nic nemám, hodně moc věcí dělám istinktivně stejně. Když se mně dostane do ruky ze zvědavosti si ji přečtu, ale výchovu mám od své mámy o které si myslím, že ji zvládla na 1* u mě i u sestry a nemám důvod výchovu studovat z knih ani měnit něco co mně bylo dáno. Ani já ani sestra si nevzpomeneme na něco co by kdy udělala blbě, přestože vychovává klasickou " českou výchovou". Já bych chtěla vychovat děti tak dobře jako ona a přála bych si mít stejný vztah se svými dětmi jako má ona s námi. S tátou to máme stejně, ale ona byla ten hlavní v rodině, proto mluvím hlavně o mamince.
Přesto si nevím dlouho rady s jednou věcí. Syn nemá rád papuče /jakokoliv boty, chodí prostě rád bosky, což chápu, ale u nás to nejde jelikož máme studenou dlažbu/. Zkouším mu domluvit všemožně, přesto je stále bez bot a já už nevím jak mu to vysvětlit a neříkat 100x za den "kde máš boty". Co byste mu říkali, co radí kniha? Vyzkouším, pokud radí něco jiného než jsem vyzkoušela, a pak řeknu zda to mělo efekt.