Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?
Většinu lidí, co znám, co se setkali s touto knihou nebo seminářem manželů Kopřivových, jejich principy nadchli. I pro mně bylo jejich objevení osvícením a přesně tím pravým... Jenže - přečíst knihu je jedna věc a každodenní realita věc druhá. 😒 Výchova je nesmírně těžká, zvláště když jsme sami vyrůstali v "typicky české výchově" a máme ji tak v sobě i podvědomě. Člověk se pořád přesvědčuje, že se bude chovat ke svým dětem jinak... a pak najednou s údivem a úděsem zjistí, že z něj vycházejí přesně ty samé věty, které slýchával jako malý... že jsou to jen pokyny, příkazy, rozkazy, křik... Nervy v kýblu a přitom dítě stále neposlouchá a co víc, je to čímdál horší... 😨
Převést principy RaR do praxe je těžké, hlavně ze začátku, je třeba toho v sobě hodně překopat... ale já věřím, že se to bohatě vyplatí, proto jsem rozhodnuta se s tím poprat. 😎 Vím, že RaR má i tady na Koníkovi spoustu příznivkyň, proto bych chtěla založit prostřednictvím téhle diskuse takový malý klubík 😵 , ve kterém si můžem pomáhat s různýma situacema, jak je řešit, povzbuzovat se, sdělovat si co pomáhá a co ne... a tak 🙂
@blandik s tím spaním to fakt záleží na tom, aby se všichni pak cítili dobře. Když s náma někdy kluci spí - třeba jsou nemocní nebo vyjímečně, když mají špatné sny a přiběhnou v noci, tak se dokonale nevyspí asi nikdo, oni prostě sebou melou, rozhazují rukama, nohama kopou, roztahují se po celé posteli, takže u nás výjimečně ano, ale jinak jsem ráda, že máme každý svou postel. Je super, že si to takto užíváte, pak si jen přisunete postýlku a budete čtyři, to je bezva🙂
Holky my dnes napučovali pohádky v knihovně, za chvíli jdem koupati a pak číst, tak uvidíme, přes den nespal, běhal, tak už je unavený, tak snad to nebude horor jako včera 🙂
Holky já se musím "pochlubit", dneska jsem Samíka dala spinkat, aniž bych se pokoušela od něho odcházet, jen jsem u něj seděla, krásně si hrál, obešlo se to skoro bez breku (s výjimkou, když se praštil do nosu, to jsem ho teda pochovala 😅) a během asi 3/4 hodiny (což je u nás spíše rychlé 🙂) se "uhrál" do spánku. A v neposlední řadě mám z celého uspávání o 100% lepší pocit než dřív - pozorovat ho, jak si hraje - například deset minut si snažil oblíknout muchlací hadříček na nožičku - bylo kouzelný 😵 😵 😵
@reruna No té mé kamarádce to tak vyšlo a myslím si že je to tak přirozený. A když to tak vezmu tak se to s Matějíčkem až tak nerozchází. Akorát mu trochu dopomůžeš a trochu urychlíš. Nám to zatím až tak nevadí, příteli to vyhovuje z té stránky že chodí brzo spát, protože ráno brzo vstává a dřív chodil se mnou okolo jedenácté dvanácté v noci. Zatím to necháváme být. 🙂
@blandik Já uvažuji stejně, jak jsem psala výš. Prostě až bude sám chtít tak se osamostatní. Když se to tak vezme tak mláďata v přírodě se také osamostatňují samy. To jen my lidi to za ně máme povětšinou potřebu rozhodovat samy... Já jsem se nerozhodovala, v tomhle mám jasno. Spíš jsem reagovala na dotaz Romcovaklarka.
@blandik U nás je to spaní nastavené tak nějak oboustranně. Vždycky, když Petrovi něco je, a tím myslím, že je nemocný nebo prostě úporně potřebuje spát s námi - má ted někdy "strachy" , spíme spolu na letišti. Z naší strany - protože se bojíme, abychom ho slyšeli, kdyby mu něco bylo, když má třeba horečku, kašel, rýmu, z jeho strany - potřebuje přitulit, pomazlit, zachumlat se. Ale jakmile to pomine, vracíme se zpátky do zajetých kolejí, Petr v pokojíku a my v ložnici. Nevěřila jsem tomu, ale funguje to. Jde to střídat, dítě se nerozmazlí - když chce, potřebuje to on, potřebujeme to my - z bezpečnostních důvodů- je u nás. Jinak máme všichni svoje soukromí.
@lusy82 @blandik No já jsem ho nijak násilně neučila spát samotnýho. V šestinedělí, když jsem ještě výjimečně kojila v posteli v leže, tak se párkrát stalo, že jsme usnuli oba u mě v posteli, ale neměla jsem z toho úplně dobrej pocit, bála jsem se, jestli se mu nemůže něco stát. No a souběžně s touto dobou jsme měli dost velké problémy se spaním, kdekoli, ale ty se pak ukázaly způsobené tím, že jsem ho dávala spát na záda. Pak jsem ho začala dávat na bříško a od té doby krásně usínal večer, ve dne i v noci vlastně celých deset měsíců 😵 Když jsem se ho asi 2x zkusila vzít do své postele, že budem spát spolu - vyloženě ža JÁ jsem chtěla - tak jsme se moc nevyspali ani jeden, já se bála pohnout, abych ho nevzbudila, a to jsem velkej "vrtič" - a on se nakonec taky budil mnohem častěji, než když spinkal v postýlce. Tak jsem se na to vybodla a řekla jsem si, že asi je holt spíš na postýlku. Doufám, že to teda tak je, a ne že jsem mu tuto přirozenost násilně odepřela. Někdy je mi to líto a říkám si, jestli jsem něco neměla udělat jinak. Jenže nám se už od porodnice i blbě kojilo v leže, doteďka kojím jen v sedě v takové té klasické "madonovské" poloze, jinak to neumíme ani jeden 😅
Jo a předevčírem jsem si ho zas vzala do postele - pod dojmem toho, jak jsem tu to spaní řešila - a výsledek? Jak se v noci vzbudil, tak asi překvapením z toho kde je, nebo čím, se natolik probral, že pak strašil ještě hodinu a půl 😝
@romcovaklarka Já jsem malýho nikdy nedávala k nám sama od sebe. To spaní s náma šlo tak postupně v doběkdy hodně marodil. A pak už nechtěl od nás. Občas se teda stane že v noci odcestuje do postýlky, ale to je vyjímka. My začínali na samostatným usínání . Před tím sem ho uspávala v náruči ale v půl roce se mu u mě v náruči v leže nelíbilo a v postýlce plakal, tak jsem tenkrát ho nechala uřvat s tím že jsem za ním každých pět minut chodila a hladila, pusinku, dudlík ( dneska bych si za to nafackovala ). No ale pak dlouho usínal sám. Pak se to zlomilo, když jsme při rekonstrukci našeho bytu bydleli měsíc a půl u našich. To už jsem ho plakat nenehávala. No a teď jsme skončily takhle. 🙂
@berenika39 - my jsme tohle taky měli, že když byl nemocný, hlavně kašel, protože míval laryngitidy, tak spával u nás, kašel odešel, šel zpátky do postýlky..taky to fungovalo (nevím už od kolika)..nedokážu to vysvětlit, možná v tom jsou těhu hormony, ale momentálně nám to spaní moc, moc vyhovuje, společně. Když jdu večer spát, tak už je tam, všechno to tam jím voní, v noci se přitulí, ve spánku, chytně mě a já jsem z toho mimo blahem. Vnímám to nějak hodně přirozeně.
@lusy82 - tak to máme podobně, já neměla zkušenost, a měla kolem sebe lidi, kteří "učili" děti spát ve své postýlce, a nám to přišlo rozumné, zvlášť, pokud jsem si našla různě v literatuře - dítě má mít svou postýlku, dítě se nemá učit zlozvykům...a náš malý nebyl moc kontaktní...a taky bych to hned vzala zpátky, hned. Proto dokážu pochopit, že ne každý následuje svůj instinkt, třeba já ho téměř neslyšela a neměla představu, jak děti fungují...
@blandik Mě je nejhůř, když si vzpomenu jak jse ho asi hodinu nechala plakat přes den v postýlce, protože už jsem nevěděla co. Myslela jse si že usne ale neusnul. Místo toho byl vyděšený a já pak brečela s ním a tiskla ho k sobě a omlovala se mu. Bylo mu pár měsíců a prostě tenkrát potřeboval nakojit, jenže jsem si myslela že je to moc brzo ( to byli ty pověstné 3hodiny co určovli dětem kdy mají mít hlad ) a on che být jen přisátý a já ho přece nemohla tak "rozmazlovat". Nevím to jistě ale asi od té doby jsem to už nikdy neudělala. Dodneška si to vyčítám a snažím se mu to vyplakávání vynahrazovat.
@lusy82 - to dobře chápu. U nás to probíhalo do půl roku v klidu, pak jsem začala střídavě chodit a odcházet z pokoje, byl v klidu, nakonec si usnul..jenže pak přišlo to, že neusnul a plakal ...a jedna moje dobrá kamarádka, zkušená matka dvou dětí, které zceal v klidu usínaly o samotě jen po puse i cizím prostředí,mi tenkrát řekla - jo oni občas pláčou, to nesmíš polevit a nezůstat..a já tohle aplikovala do jeho roka a půl, přicházelo to tak jednou za měsíc, za dva, že plakal pár dní, někdy to trvalo i přes půl hodiny...a pak byl zase klid...dneska to nechápu, že jsem to takto dělala. Nechápu, dělala jsem, co jsem si myslela, že je nejlepší..hned bych to vzala zpátky, aby se to nikdy nestalo.
@blandik @lusy82 Tak já jsem ho uřvat nenechávala nikdy, maximálně jednu dobu jsem to dělala tak, že jsem ho uložila odešla, on si chvilku povídal, pak začal jakoby "nadávat" - ale ještě ne brečet a teprve když jsem slyšela, že fakt pláče, tak jsem k němu znova šla a třeba ho dokojila nebo tak. Já si spíš vyčítám, že jsem na něj asi dvakrát vyjela, když byl úplně malinkej, jak furt řval - i u mě, prostě při všem a nespal, já taky nevyspalá a už jsem na něj třeba křikla - "Tak já fakt nevím, co chceš!" Jako by mi mohl odpovědět chudinka. Nebo jsem ho tak prudce zvedla naštvaně (sice jsem s ním netřásla nebo něco, ale stejně prostě poznal, že jsem naštvaná a začal brečet ještě víc ☹). Dneska vím, že byl chudáček taky nevyspalej, nemohl spát na zádech a mě než napadlo dávat ho na to bříško 😢 Taky bych si za to nafackovala dneska, ale co se dá dělat. Jinak do toho uspávání mi naši nekecali, sice občas jako prohodili, že bych ho měla nechat a nelítat hned k němu, ale já jsem si na tom trvala, tak to vzdali 😅 Spíš dneska mám furt s tátou neshody, pořád by ho vychovával zakazoval a plácal 😝 A taky moc čtu, samozřejmě 😀
@lusy82 mláďata se neosamostatňují samy, četla jsi Čapkovu Dášeňku? Jak jednoho dne dostala od Iris přes čumes a musela pochopit, že mlíčko ode dneška není? 😀
Holky když jste tu mluvily o knihách a pohádkách, podělím se s mým objevem, 38. číslo časopisu Kritické listy, jaro 2010, se celý věnuje čtenářství předškolních dětí, některý učitelky-lektorky-matky se tam dělí o své zkušennosti od začátku... přišlo mi to moc zajímavý. I tipy na "dobrý" knížky od nejmenšího věku... kdyby vás to třeba zajímalo. A ještě jenom k pohádkám - my je vyprávěli asi tak od třetího do šestýho měsíce, a teď je to úplně mimo - začnem zase později. Nedávno jsem u kamarádky, co má holčičku rok a půl, našla Děti z Bullerbynu s ezáložkou asi ve třetině a říkám "páni, to jste dobří, že tak jedete" a ona "jo, to jsme četli někdy před rokem - teď se čeká, až to zase zmákne" 🙂
@blandik @romvcovaklarka @lusy82 preco vam vycitaju ze vela citate??? tomu nejak nerozumiem 😕
nu tak seznam z jednoho článku ti můžu přepsat do IP, ale ono je to tam právě s dlouhým povídáním, jakou roli ty knížky v jejich rodinách měli, jaký i aktivitky s nima dělali... ten výběr je vlastně spíš nahodilej, co která maminka potkala. Je to tenhle časopis http://www.kritickemysleni.cz/klisty.php?co=38
Taky jsem se už setkala s tím, že mi bylo vyčteno, že moc čtu. 😝 @blumka ona ti spousta matek řekne, že se stačí řídit rozumem a není potřeba číst o nějakých moderních metodách. To "s rozumem" většinou znamená, plácnout ho, když něco nemůže 😠
Postupně pročítám knížku Rozvíjej se, děťátko (nevím, jestli znáte, je to o vývoji dítěte od narození do roka, hlavně o fyzickém vývoji, jak dítě správně nosit, jak ho podporovat ve vývoji), čtu teĎ 9. měsíc a zaujalo mě, že autorka taky píše, že když dítě třeba leze ke kytce, tak se nemá po něm křičet: Nesmíš, netrhej kytičku. že dítě nerozumí záporu, že možná ani nerozumí co to je trhat, ale slyší to vzrušení v hlase, že se něco zajímavýho děje. ŽE se mu má radši ukázat, jak může kytičce udělat malá.
@romcovaklarka Já jsem taky v šestinedělí takhle občas vyváděla, když už jsem byla zoufalá. Jednou jsem ve vzteku praštila časopisema o gauč kosek od místa kde ležel. Takže se chudáček ještě víc rozplakal. Když on prostě chtěl jen pořád chovat nebo prso. A to přece bylo špatné ho na to nechávat zvykat aby se nerozmazlil, že 😝 😢
@lusy82 No přesně 🙄 Ale tak já si myslím, že teď už se snažíme to špuntíčkům vynahradit a oni to cítí - snad 😵ú
@blumka Tak mně to říkají hlavně když začnu operovat tím, že se něco nesmí, že mu něco nechci dávat (např. v půlroce rajče, nebo sladké pití, nebo že chci odložit očkování, atd...) a pak taky k tomu uspávání a výchově obecně, jako že ho nechci bít, protože jsem četla, že... no tak to je hnedka "oheň na střeše" 😅
@ofelieee Já jsem u týhle pasáže taky brečela a to Samík byl ještě dávno na houbách 😀
@lusy82 - jestli zvažuješ, jestli dítě ve vaší posteli nebo samo v pokojíčku..tak ti napíšu, jak to bylo u nás, nejprve jsme si prošli klasických "zvykáním" dítěte na samotné usínání "silou" asi až do roka a půl než jsme našli rabr a začali přemýšlet trošku jinak, dneska bych to vzala hned zpátky..pak malý asi od 20ti měsíců spal v pokojíčku, sám, usínal sám, ale to už bylo v klidu, bez breku, kdykoliv potřeboval, zůstali jsme, dávali mu jistotu. Letos v únoru (necelé tři a půl roku) byl nemocný, začal spát s námi v ložnici a už jsme ho neodstěhovali. Řekli jsme mu, že může s námi spát tak dlouho, jak to bude potřebovat a strašně si to s manželem užíváme, je to krásný pocit, vůbec nechápu, že jsem dříve chtěla, aby spal sám...Možná jsme i trošku pod vlivem směru, tkerým se teĎ vydáváme, ale máme pocit, že mu to moc pomáhá, četla jsem, že společné spaní dokáže "vyléčit" různé emocionální "problémy...že můžu do jisté míry vynahradit to, že jako miminko s námi nespával..tak to zkouším a náš vnitřní pocit je krásný, cítíme, že je to tak správně.