Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

@nunacek tak to je zaujimave, celkom by som ocenila niake tipy, lebo fakt mam pocit ze okolo 1,5 az 2 rokov sa niekedy vysvetlit neda hocijakym sposobom aj po prisposobeni veku a urovni dietata. V kazdom pripade je kniha zaujimava a urcite v mnohom pravdiva tak som zvedava ako to bude casom fungovat u nas.

@zelmirka1 Ona ta kamarádka to má lehčí v tom, že obě její dítka mají velmi dobrou inteligenci (nadprůměrnou), jsou klidná. To starší ve dvou letech umělo třeba sudá a lichá čísla, plynule mluvilo, od 2,5 let chodí na angličtinu s předškolními dětmi, ve 3 letech píše, čte, počítá atd...takže tam nebyl problém se s nim domluvit, vysvětlit.

@zelmirka1 ja to tiez chcem vyskusat na nasu malu, mame deti asi v rovnakom veku, o mesiac budeme mat 2 roky. Mala vzdoruje priserne...Pre mna je toto uz posledna moznost co vyskusam a dufam ze nam to pomoze. Myslim ze tato metoda je vhodna aj pre takto male deti akurat to chce viac trpezlivosti. Zachvatom sa asi nevyhneme, proste si ich treba nevsimat ale da to zabrat teda aspon mne 😀 mam co robit aby som sa ovladla...

@zelmirka1 - myslím, že to u nás funguje. Hele a když mu něco nedovolíš -jak mu to řekneš? Jeslli u něj nevzbudíš nejprve negativní emoci, když řekneš nejprve ne a pak teprve vysvětlíš. Když náš něco chce a já mu to nechci dovolit - pak řeknu něco jako - Michlaku, tady se dává prášek do myčky, ten je jedovatý a musí se po něm umýt ruce. Nelíbí se mi, když tam šaháš. Pak si dáš ruce do pusky. Většinou to zabere a jen chce znova slyšet, co mu k tomu řeknu, když to zkusí. Ale dneska byl kolem toho humbuk - byl podrážděný a prostě to chtěl zkoušet stůj co stůj. Tak jsem zkusila kategorické ne. Nezabíralo - jak píšeš - neslyše, neviděl, prostě chtěl. Tak jsem myčku zavřela a opakovala znova, proč a jak .Nakonec se uklidnil a šel si se mnou umýt ruce (jsem mu řekla, že já taky musím, že jsem tam šahala taky). Prostě to beru tak, že je malý a občas prostě chce dělat něco a chce a chce a chce. Ale beru to, že je to přirozené a když mu něco vysvětlím a on to nebere - pak zálezí jaká to je situace - jeslti mu jen chci v něčem zabránit nebo po něm chci, aby něco udělal. Přesně to jsem rozebírala v jiní diskuzi, tak ti to tady zkopíruji.

@nunacek - zajímavé. Na malého ještě moc nezabírá onen výběr - se zrcadlem nebo bez...to mě většinou ignoruje. Libí se mi, jak píšeš, že už pak nekomentuješ proč by si měl mýt ruce a odvedeš pozornost ke svačině, dáš pak volbu bez "úniku". Přesně to s tou vůlí - tedy nikdy nenutit k něčemu, aby dělaly, ale bránit v tom, co dělají nebezpečného jsem psala v jiné diskuzi (tresty), tak to tady zkopíruji. 😉

@lienka43 souhlasím. Jinak náš malý ještě nemluví, kdlidný je. Domluvit se s ním dost dá - oním výsvětlováním, informacema - ale to jsem dělali od mala, jen se te'd snažíme uplatnit efektivní způsoby komunikace (dříve jsme používali více pokynů, vznikaly vyostřené situace a malý na to byl hodně háklivý - pokyny prostě moc nebere ve svém období vzdoru).

Jejda, koukám, že už všecny spíte - tak aspoň vložím naše metody:

Podud dělá něco, co ho ohrožuje na bezpečnosti, tak mu v tom zabráním - je-li to akutní, prostě ho čapnu (to mě napadá tak si jen, že by chtěl vletět pod kola auta nebo zkákat ze skříně, vyskočit z okna, běžet za cizím psem...) a chytnu a pak vysvětluji, proč to je nebezpečné, případně že se na něj zlobím. Ale musím říct, že většinu času naprosto stačí, když na něj zavolám před námi je silnice a on se zastaví. Počká na mě.

Pokud se jedná o situaci, kdy po něm něco chci (třeba vylézt z vanny, obléci se) a on nechce, pak mu vysvětlím, proč to po něm chci a když stále nechce, řeknu mu dobře, tvoje rozhodnutí. A nechám ho tak. Samozřejmě ty situace jsou různé - když se nechce obléknout a máme jít ven, tak se obleču, řeknu mu, že už jdu a že mu beru věci sebou (a jsem připravená odejít i s nahatým dítětem). Nejpozději v předsíni vzorně spoupracuje. Prostě se snažím jednat tak, abych ho nenutila dělat to, co sám dělat nechce - bez jeho souhlasu. Namísto toho dám informaci proč by to mělo být a on mě prostě po nějaké té minutě poslechne a je to bez řevu. Beru to tak, že se učí věci o světě, které mu tím dávám a současně mu dávám i prostor k prosazení vlastního názoru. A že si musí zakusit vlastní důsledkky svého rozhodnutí /v rámci mezí samozřejmě/. Když nechce z vany - vypustím mu ji a řeknu mu, že mě má zavolat až bude chít jít - a on tam zůstane tak minutu, dvě a jde. Samo mu k tomu řeknu, že ve vaně bez vody je zima a že se může nastydnout..
Prostě to beru tak, že když dítěti v něčem zabráním - třeba ho odtrhnu, zadržím, odnesu jinam, pak to nevadí. To co neberu, že je v pořádku je, když bych ho nějak násilím nutila /plácáním, kříkem, pohrůžkami, citovým vydíráním, příkazy/, aby dělalo něco, co nechce. To bych lámala jeho vůli. Samozřejmě to ale v praxi neznamená, že skákám jak pískne. Stejně tak on mě občas nepřinutí dělat to, co on zrovna chce - když zrovna snídám, nepůjdu si s ním hrát. Když musím na záchod, tak musím...

Takže toto u nás jde bez plácání. Navíc jsem se někde dříve zmi'novala o negativních emocích, které dítě okamžitě má, když mu nejprve naplácáme a pak vysvětlujeme (že pak není schopné logického uvažování a naše vysvětlení v podstatě aní nemůže jeho mozek zpracovat, protože se momentálně zabává jen vztekem, hněvem, které plácnutí, ale i křik, radikální zákazy vyvolaly.

Ta kamarádka má tento přístup k dětem fakt od porodnice, už tam novorozeněti vysvětlovala a komentovala, co s ním dělá a proč, co ona dělá a proč, takže ony ty děti prostě na ten přístup jsou zvyklé od narození a funguje jim to tak. Staršímu budou 4 roky a ona nezná nějaký přehnaný vzdor, vztek, nic, pokud je malý náznak nějakého vzteku, stačí hodit jeden pohled, říct jedno slovo, popřípadě vysvětlit, odvést pozornost a je klid, žádné scény. Nikdy starší dítko nedělalo nic, co by bylo nebezpečné jemu nebo druhým, nikdy nevběhl do silnice, nikdy neotvíral skříň, kterou neměl, nikdy neuhodil nikoho ani žádnou věc. Je to samozřejmě náročné, pořád dokola vše komentovat a vysvětlovat, ale vyplácí se to.

@nunacek to je hezké, jak píšeš ty konkrétní příklady - bohužel můj syn řekne ne, i když mu dám vybrat, třeba jak píšeš o těch umyvadlech, má te´d prostě období, že neguje všechno, co po něm chci a výběr nepomáhá, já vždycky vypěním a prostě ho vezmu za ruku a jdeme si ty ruce umýt a on samozřejmě mrčí, je naštvaný, já jsem naštvaná....je pro mě moc těžké zůstat klidná, nikdy jsem si nemyslela, že ve mě vlastní dítě dokáže vyvolat takové záchvaty bezmoci a vzteku.jsem zatím v polovině té knížky, ale už teď vím, že ji budu muset číst pořád dokola, než se nějak trochu naučím jednat jinak - tedy nekřičet, nepřikazovat atd.

@nunacek to snad ani není normální takový dítě, co nikdy ale opravdu nikdy nezlobí 😲

ahoj holky,

já knížku zakoupila už celkem dávno a musím říct, že jako první ji přečetl manžel 😀 já jsem zatím přelítla pár kapitol...manžel mi kdyžtak říká, co dalšího se dozvěděl 🙂 snažíme se to na dceři uplatňovat a opravdu to celkem funguje, ale chce to hrozně moc trpělivosti, vše komentovat, vysvětlovat, manželovi to jde dobře, dokonce občas tento styl komunikace začíná uplatňovat i na mě, když jsme ve sporu, apod. 😅 já teda občas musím opravdu zatínat zuby, aby místo komunikace a vysvětlování nezaječela 😖 ale snažím se....

jinak dcera už je ve věku, kdy si hodně věcí nechá vysvětlit a dá se jakžtakž "domluvit", dřív to bylo obtížnější, hlavně v obdobích vzdoru, atd., takže si myslím, že vy, které tento styl uplatňujete od malička, tak čím dítě bude starší, tak bude snažší a snažší a dítě bude líp a líp reagovat 🙂

já mám akorát problém s tím, že když máme být někde načas, je potřeba, abychom se rychle vypravily, tak dcera se často v oné chvíli "zasekne" a chce dělat něco jiného, jenže na to prostě není prostor, tak by mě zajímalo, jak to řešíte vy, když řeknu, že odcházím, tak častokrát ona klidně řekne, že bude doma sama a kolikrát vysvětlování není tak účinné, tak to většinou zatím řeším tak, že si dáváme velkou časovou rezervu na vypravování....

jinak u zákazů vysvětlujeme, co se může stát, když zákaz poruší, a není problém např. se silnicí, odmalička, když jede auto, valí na kraj...když něco udělá, např. rozleje, tak dostane hadr, aby to utřela (ikdyž to pak ještě musí utřít🙂, když se jí něco povede, hodnotíme konkrétní čin, nešikulkujeme, apod, ale to tu asi všechno zaznělo 🙂

ještě musím dodat, že dcerka není žádný kliďas, je od narození hodně aktivní, neposedná, ale i na ni tento styl funguje, tak si myslím, že by se dal uplatnit opravdu na každé dítě...

@reruna Já jsem psala, že tyhle metody fungujou jak na které dítě. Na každé holt platí něco jiného a vychovávající se tomu musí přizpůsobit 😉 A to starší dítko od kamarádky opravdu nikdy nezlobí v pravém slova smyslu jako to děti běžně dělají. Vrcholem zlobení je u něj to, že ona řekne: Jdeme ven, musíme si obout boty, one řekne, že teď nechce, tak ona řekne, že ven nikdo bos nechodí a jestli chce modré nebo zelené boty, on ukáže na modré a jde se 😉 Jediné, kdy stávkoval bylo, když měl spát ve školce, ale stávkoval stylem, že nemluvil, byl skleslý, ale nevztekal se.

@artuse Kamarádka to řeší taky časovou rezervou + dává na výběr, zda dnes půjdou tudy nebo tamtudy, motivuje, co po cestě uvidí, kde se zastaví, a tak.
Já s dětmi z práce, když mám být někde na čas, tak je to téměř vždy za zábavou (divadlo, ZOO, atd...), max. je to logopedické vyšetření, ale to je pro ně taky zábava, takže tam není problém je motivovat k včasnému vypravení se + samozřejmě mám časovou rezervu. Ale u dětí žijících v ústavu je to jednodušší v tom, že pro ně je výlet i třeba návštěva zubaře a těší se, až tam pojedou, protože většina z nich miluje jakoukoli příležitost, jak "vypadnout" ven mimo ústav. Takže motivace k rychlé spolupráci při vypravování se pryč je většinou docela snadná.

Artuse,

to mě dost zaujalo co píšeš, a povzbudil mě ten druhý odstavec, já se snažím malému fakt vše vysvětlovat, nijak složitě, ale prostě se s ním snažím pěkně. navedla mě k tomu moje mamka která mi říkala že s dětmi se musí jedině po dobrém, že křik ani bití to nelepší. jasně občas zakřičím i mi ujede ruka, že mu plácnu ale je to tak 2x za měsíc nebo možná trochu víc já nevím. ale není to u nás pravidlem.

ale jak píšeš o té formě trestu, že třeba rozlije, tak dostane hadr, atd, tak to je super. já vlastně nevím jak trestat? jako fyzicky moc nechci. jedině když je fakt nejhůř tak po zadku. ale nevím no..prostě v tom plavu. většinou to jde po dobrém, ale někdy ne.

my to dělali tak že jak se začal plazit tak jsme mu ukazovali co může, a co se může stát , kde je to nebezpečné a kupodivu to celkem fungovalo, naučil se v bytě orientovat, ví že na zástrčky nesmí ani na sporák, a je to fakt ok. ale byla to dřina cca 3 týdny jsem byla furt jen s ním na podlaze, ale stálo to za to. 🙂

@meleri určitě se to vyplatí, zvlášť když takto postupujete od malička 🙂 to, že po sobě např. musí utřít, co rozleje, apod. je přímý důsledek toho, co způsobila, jde o to, aby si dítě uvědomil, že s tím je určitá práce, že máma se třeba zlobí, proto, že s tím má práci, takže není nic jednoduššího než do toho dítě zapojit, aby to pocítilo 🙂 jinak nejhorší myslím byla domluva mezi prvním a druhým rokem, v tomto období dítě chce všechno zkoušet a objevovat, takže neustálé zákazy a příkazy jsou na snadě...ale dítě tomu moc nerozumí, nechápe neustálé zákazy bez vysvětlení, proč nemůže tam, když rodič tam může, proč nemůže lézt do skříně, když rodič od tama věci bere, proč nemůže brát věci z poličky, když je rodič bere, atd. Děti jenom napodobují rodiče. Já teda nechávám i celkem volnost, nevadí mi, když vytahá věci se své skříně, ale učím ji, že je potřeba tam věci zase uklidit, že když to budu muset uklízet já bez její pomoci, tak nebudeme mít např. čas na pohádku, jít ven, malovat si, apod. Ale chce to fakt trpělivost a trpělivost 🙂

co se týče plácnutí, tak já taky ve vyjímečných situacích plácnu, ale beru to spíš jako moje vlastní selhání, že jsem to nedokázala vykomunikovat jinak 😒 stává se to, když jsem třeba přetažená, je toho ten den hodně atd. 😒 a u nás plácnutí teda nic neřeší, akorát se celá situace ještě vyostří a vznikne ještě horší scénka a stejně to k ničemu nevede, stejně to, kvůli čemu byl plácanec udělá příště znovu.

@meleri - o tom trestání a nejen o něm, ale i o škodlivosti odměn, šikulkování, komunikaci - je toho hodně napsané právě RaBR. Měla jsem podobný přístup - máma taky říkala, že je třeba jednat s dítětem po dobrém a vysvětlovat, v klidu. Tak myslím, že ke mě měla podobný přístup v dětství a RaBR mi to rozšířil o účinné nástroje a dobré příklady.

U nás moc nefunguje, že by malý poslechl, když dostane na výběr - chceš tyto nebo tamty boty (abych ho dostala ven z domu), nebo nějaký výběr u mytí rukou. Zatím více funguje vysvětlovat a nenutit. Po nějaké době už není pak potřeba vysvětlovat a dělá to sám. Taky občas nechce vytřít, co si rozlije a občas ano - myslím, že není nutné pokaždé dítě přimět uklidit po sobě, když nemá ani dva roky (tedy docílit, aby opravdu neslo následky svého jednání), ale je důležité jej k tomu vyzvat, aby se mu to později spojilo dohromady - vylil jsi čaj, je třeba to utřít.

Taky mám problém s emocema, taky vnitřně občas zuřím a taky mě zarazilo, jak mě dokáže naštvat - nejhorší to je u věcí, které očekávám, že budou - třeba, že půjde spát a on ne a ne usnout - jako zrovna teď. Malý nemá ani dva roky a občas prostě spát nechce. Já si pak připadám, jakoby mě někdo obral o moje právo na dvě ho'dky klidu.

@blandik jo malé dítě nenutím, aby po sobě nutně utřelo, jde o to, aby to vidělo, uvědomovalo si to, jak píše, a třeba to děláme spolu, apod. 🙂 Ale dcera je teď ve věku, že ji kolikrát hrozně baví pomáhat, takže chce luxovat, vytírat podlahu a podobně 😀 Ale kolikrát zase neuklidí ani hračky...a chápu, že se cítíš, jak se cítíš, když malý nechce spát, člověk se těší na tu chviličku volna...dcera nespí od dvou let, hrozně dlouho jsem si na to zvykala, že "jedeme" celý den, ale člověk si nakonec zvykne.

@blandik ahoj, já jsem přišla na to, že má petr (a všechny děti určitě) nějaký šestý smysl. jakmile začnu mít obavy (jestli bude jíst, když mu roste zoubek, jestli bude spát, když nutně potřebuji ty dvě hodiny poo pracovat, jestli bude večer spinkat hned, protože musím nebo chci 😉 ), on to vycítí, pozná tu mojí nervozitu, nejistotu a 100% je to tak - nejí, nespí, usíná hodinu. jakmile jsme na víkendu, pohoda, plno aktivit, nic neřešíme,jen si užíváme, prostě usne jak dub kdekoliv, když je jeho čas, sní obed i s talířem a večer si požmoulá oči a spí. prostě jsme jak spojené nádoby, snažím se být v pohodě a nepřikládat těm bežným věcem nějakou zvlášt důležitost, hrajem si, šup - ted se najíme a spát. jakmile začnu mít obavu, co zase bude, přemlouvám ho, aby....tak to nefunguje.

holky děkuju moc za odpovědi!

jak to tak popisujete, tak fakt si říkám že si z toho hodně dobrého můžu vzít. ale taky asi ne všechno, budu to muset nějak přizpůsobit právě tomu mému synovi.
já taky plácnu když mi prasknou nervy, což bývá většinou během období menstruace... 😅 a nejhorší na tom je že malý je strašný sensibil či jak se tomu říká, prostě před ním nezatajím žádnou depku, stres, obavy.....právě třeba v období kdy mívám mencky tak on je úplně vyšinutý, prostě to pozná že je něco divně a já nechápu jak? to samé když je manžel unavený z práce, tak nemusí ani zakřičet, nic, a malý se začne agresivně chovat..a v tomto okamžiku pomůže jedině že pošlu manžela spát nebo se někam odreagovat a zůstanu s malým radši sama..
to mě teda mrzí že manžel po něm aspon několikrát do týdne zařve, ale tak že z toho jde fakt strach, snažím se ho mírnit, ale on je prchlivý.....zas si říkám že možná je to k něčemu dobré že ode mě má jako tu laskavou výchovu a manžel že občas přitvrdí jako mužský? nebo je to blbost!

@artuse - tak jestli malý přestvá chtít v poledne spát (stalo se to asi 3x za poslední dva týdny), tak to potěš koště. Dovedu si představit, že na to si člověk musí dlouho zvykat. No já se dneska dostala do stavu, když ani po hodině nezabral a snažil se dostat z postýlky, že už to hrotit nebudu - nechce spát, tak nebude. Stejně ho nedonutím, a jenom se naprosto vynervuji - dneska jsem krom křiku a bití - užila snad všechny neefektivní komunikační styly - prostě emoce naprosto zvítězily a já jela. A jediný efekt je pak ten, že provádí samé naschvály - dělá věci, o kterých moc dobře ví, že neee. Chjo. Je to pak s ním těžké...Ale každopádně jsem dospěla k poznání, že kdyby si člověk myslel, že výchova znamená poslušné dítě, a jejím cílem je, že dítko poslechne "na slovo" - pak bych asi skončila v blázinci. Tak jsem ráda, že prostě lze na dítěti ponechat v určitých věcech zodpovědnost, a tím se rodiči náramně uleví.
Chtěla jsem se zeptat, jak řešíte spaní - dáváte spát v určitou dobu nebo si dítko řekne, případně to poznáte (a časy se hodně liší)?

@berenika39 - souhlas - děti vycítí, když se příliš očekává, že něco bude. A pak to bývá přesně naopak.

A ještě jsem se chtěla zeptat, jak to děláte, když dítě něco nechce, cokoliv. Umýt ruce, obléci, ukldit hračky.. - myslím te'D aktivitu, kterou chceme po dítěti, aby udělalo (ne tedy činnost typu - ježdění autíčkem po zdi, když ví, že to dělat nemá). Já našeho nenutím, vysvětlím, ale nenutím, když nechce. Jenže občas ve mě zavrtá trošku pochybnost, jestli to je správně. Samozřejmě, když si neumyje ruce, nedostane oběd. Takže jakoby ho nenechám "růst jako dříví v lese" a když občas něco neudělá, pak není něco, co navazuje. Jenže ne všechno má takové jasné důsledky jako neumytí rukou před obědem....

blandik,

s tím spaním, náš malý přestal spád v poledne něco po roce, prostě ne a ne tak jsem to taky vzdala...pak byl večer v šest mrtvý a já byla ráda že mám pak čas na domácnost, na sebe a manžela...no ale pak se zas posunuly hodiny a od té doby celkem nic moc...jsou dny kdy spí třeba v sedm třicet, ale pak zase že usíná až v půl deváté...u nás je to tak že si prostě tře oči, nebo začne být strašně divoký, jako lítá bez rozumu, praští se třeba do nábytku, tak už vím že stačilo....🙂

já nevím, většinou se s ním domluvím, v tom co popisuješ.. u nás je spíš problém že chce pořád ven a je to fakt těžké mu vysvětlit že ted ne. pochopil že když matka vaří tak ven nemůže, ale někdy vezme nákupní tašku a čeká trpělivě u dveří a pak začne plakat. občas všeho nechám a prostě jdeme ven...pak když jdeme domů tak se zase zlobí. odvádím pozornost, nesu ho na ramenou a běhám po chvíli zapomene a směje se..ale někdy pláče i půl hodiny, musím ho hladit, hrát si s ním, pak se uklidní, zvykne si že je zase doma. ale nemá to doma rád.

Jéé holky to jsem ráda, že jsem tohle téma našla, až zítra bude energie, dočtu vás, dost mě to zajímá. 🙂

@meleri - hm, zajímavé. Tak to nemáme. U nás už nejspíš nastupuje vzdor - protože ven jít chce, ale posledních cca 14 dní se obléká až v předsíni, když vidí, že opravdu jdeme. Taky občas nechce pleny - to jsem si říkala, že nebudu hrotit, vzhledem k tomu, že na nočník nechce, ale cítím, že je to te'd doba, kdy by se to mohlo zlomit - dokonce dneska lítal doma celé dopoledne nahatý bez pleny a 2x se vyčůral do nočníku (a 2x mimo), ale byla jsem ráda, že ten nočník přijal. 🙂

@blandik thle je asi děsně indivindi. musela jsem petra dobře poznat, abych aspon trochu věděla, jak na něj. ale jiné děti - jiné situace. u něj funguje, a skoro vždycky:
za chvíli bude oběd, jdem si umý ruce, jo? ne. už to máš i vyfoukaný, a já už mám hlad, jdem si umýt ruce. ne (a uteče).

tak v tuhle chvíli vím přesně, že když budu dál hudčet a naléhat, jen ho podpořím v tom vzdoru. dám pět tisíc, jestli se pletu, ale vždycky zabere, že to nechám chvíli být. nevšímám si ho, jdu třeba naházet nádobí do myčky, jakmile vidí, že už to není s divákama, že to nikoho nebere. normálně jde sám do koupelný a začne se pachtit se stoličkou k umyvadlu. v klídku, bez jediný poznámky jdu a umyjem si ruce, pak jídlo. a takhle to zabírá skoro u všeho, co po něm chci a on v rámci svého věku vzdoruje. ne vždycky to jde snadno vyřešit, hlavně venku to má někdy drobné nedostatky, ale fakt to takhle řeším už půl roku a dobrý.

ale je fakt, že to nikdy nevzdám, jakože nedopustím, aby prostě bylo po jeho a neudělal něco, co považuju za potřebný /přezouvání, mytí, svlíkání teplák z písku a tak....). když to nejde hladce, houknu hlasitěji s děsně přísným výrazem 😀 a je to. petr je strašně hodnej, není nervák a nemám s ním problémy, fakt řešíme minimum problémů, klape to. tuk tuk.

@berenika39 - naprosto souhlasím - s tím podpořením vzdoru. Jakmile začnu přílišně vyžadovat, aby něco dělal nebo nedělal, pak se sekne a nedá si říct dost dlouho. 😒 Občas používám to, že mu předem řeknu, že za chvilku něco bude - jakože půjdem spát. Že ještě udělám něco a pak že půjdem...a většinou to zabírá..

už moc nepřispívám do diskuzí, ale tahle mě pořád zajímá 😉 knížka mě zaujala moc a chtěla jsem ty zásady dodržovat, ovšem jak některé víte, nemám úplně standartní dítě. Má vývojovou dysfázii, má horší porozumění řeči( cca 6-9-12m pozadu), jak v čem, nejde to určitě přesně a nemluví vůbec. A tahle výchova je založená hodně na tom, že se vysvětluje a vysvětluje...což u nás v některých případech nemá moc smysl, jelikož syn tomu prostě nerozumí 😖 on se jinak chová k věku, takže přemýšlí jako skoro tříleté dítě, provádí stejné lumpárny..ale to porozumění řeči není na takové úrovni jako u stejně starých dětí. A já mám pak problém rozlišit, čemu opravdu nerozumí a čemu jenom nechce rozumět a je to normální dětský vzdor 😉

Takže i já občas plácnu( a to jsem byla velkou odpůrkyní fyzických trestů - jenže jen do té doby, kdy syn v podstatě nic nedělal, neprovokoval a nevzdoroval), ted už se tomu občas neubráním , jenže stejně efekt nula. Jsem v tomhle bezradná vcelku 😒 nejhorší je ta absence slovní komunikace, on si něco vymyslí složitého, co nejde nijak naznačit gestama a pak vznikají mezi námi konflikty, které končí řevem a mně rupnou nervy...přitom kdyby uměl mluvit, tak bysme se normálně domluvili a bylo by to 😒

jinak syn moc rád pomáhá v domácnosti...ale pokud by třeba něco rozlil naschvál( ne omylem) a já bych po něm chtěla, by to utřel..tak on to just neudělá a bude se vztekat 😝 přitom když fakt něco rozlije nechtíc, tak hned běží pro hadýrek a utírá 😝

já jsem zhruba do dvou let měla brutálně klidné a poslušné dítě, kam jsem ho postavila, tak tam stál..nevztekal se, prostě pohoda...to lepší "peklíčko" nám začalo asi před 2-3měsíci, kdy má fakt občas vcelku slušné záchvaty vzteku - jsme na poště a on tam nechce být, tahá mě za ruku pryč a ječí...a já mu furt říkám: " za chviličku, vydrž, musíme poslat balíčky" a čím víc mu to opakuju, tím víc zuří 😝

u nás už se začíná konečně chytat to, že když mu řeknu, že když něco udělá( vydrží atd.), tak zas půjdeme dělat něco, co má rád... ale to jde až třeba poslední max. půl rok, předtím by tomu nerozuměl 😝