Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

sarkabrezen
24. únor 2009

Většinu lidí, co znám, co se setkali s touto knihou nebo seminářem manželů Kopřivových, jejich principy nadchli. I pro mně bylo jejich objevení osvícením a přesně tím pravým... Jenže - přečíst knihu je jedna věc a každodenní realita věc druhá. 😒 Výchova je nesmírně těžká, zvláště když jsme sami vyrůstali v "typicky české výchově" a máme ji tak v sobě i podvědomě. Člověk se pořád přesvědčuje, že se bude chovat ke svým dětem jinak... a pak najednou s údivem a úděsem zjistí, že z něj vycházejí přesně ty samé věty, které slýchával jako malý... že jsou to jen pokyny, příkazy, rozkazy, křik... Nervy v kýblu a přitom dítě stále neposlouchá a co víc, je to čímdál horší... 😨

Převést principy RaR do praxe je těžké, hlavně ze začátku, je třeba toho v sobě hodně překopat... ale já věřím, že se to bohatě vyplatí, proto jsem rozhodnuta se s tím poprat. 😎 Vím, že RaR má i tady na Koníkovi spoustu příznivkyň, proto bych chtěla založit prostřednictvím téhle diskuse takový malý klubík 😵 , ve kterém si můžem pomáhat s různýma situacema, jak je řešit, povzbuzovat se, sdělovat si co pomáhá a co ne... a tak 🙂

blandik
22. čer 2012

@majdula - absolutní souhlas. Taky trošku rostu při pohledu na čekáme miminko, tohle už máme koupeno, takový model na zadeček a takový kočárek nebo raději s puntíky a takovou kupu dárků k narozenínám a takto načančaný pokojík a pak řeší, jak donutit dítě tohle a tamto...a když takový názor má učitelka, tak mě mrazí...

berenika39
22. čer 2012

@anehap no to byl právě úmysl, aby se tun ašlo co nejvíc maminek🙂)). tak já násn echám zase zastrčit, nooo... (ne, pokus o vtip).
kdyby to pomohlo jedné mamince z těch nonstop si stěžujících, má to tu smysl.

anehap
22. čer 2012

@majdula
@blandik to je šílený - zvlášť, pokud se jedná o učitelky 😖 Abych pravdu řekla, úplně mě mrazí a je mi úzko, když potkáváme skoro denně na procházce děti s učitelkou(a není to jedna) ze školky, kam bude nejspíš jednou chodit malá 😢 Jen na ty děti ječí, pořád slyším - okamžitě přestaň, neřvi, stůj, běž rychleji....no hrůza, ale obávám se, že školku, kde by mi učitelky vyhovovaly, nejspíš nenajdu - dneska si vybírat nemůžeme 🤐

blandik
22. čer 2012

@berenika39 - pamatuji si, jak jsme se o jídle bavily v práci a šly mi oči z důlků - děti školou povinné a nechtějí jíst, tak mají pravidla typu - jestli nedojíš, nebudeš se dívat na tv, sedět u počítače...a helděly na mě jako z Marsu, že ty nenutíš dítě do jídla?

berenika39
22. čer 2012

@blandik k tomu dodám: babička si stěžovala, že když petrovi něco zatrhne, tak že mu to je úplně jedno a nic si z toho nedělá ...tak říkám: co z toho plyne? když něco vyvede, vyřeš to jinak, než že mu něco zakážeš nebo sebereš, protože to stejně nemá účinek. zabralo🙂

blandik
22. čer 2012

@berenika39 - to je fajn, že to zabralo a babička si došla k závěru. U nás se zase řeší - když se mu něco nelíbí, tak mu nehledejte alternativy, neřešte to za něj..stejně nikdy není s tím vaším řešením spokojený...chce to asi čas...ale fakt jsem si všimla, že když Miškovi někdo přispěchá s řešením jeho problému, tak stejně nemá úspěch...oni si to asi opravdu potřebují jen prožít nebo vyřešit sami..

hamma
22. čer 2012

@berenika39 @blandik Jéje, to já si taky musí postěžovat na babičku - nenechá Joja nic udělat samotnýho a pořád mu říká, co má dělat. A to nejenom, když dělá nějakou "lumpárnu", ale i když si pěkně v klidu hraje na písečku. A Jojo pak třeba úplně přestane některý věci dělat, jenže nedokážu poznat, jestli je to proto, že mu to babička znechutila nebo proto, že chce, aby to někdo dělal za něj - on mluví jen trochu, takže když řekne "babi", může to znamenat oboje🙂 (příklad: má 4 kostičky ze kterých se skládají obrázky zvířatek, on si dokáže sám najít kočičku a poskládá ji - sice má hlavu a nohy naopak, ale jsou to 4 kostičky s kousky kočičky a hrozně ho to bavilo - jednou si je vzal k babičce a ta hned spustila - ale to přeci není žádná kočička, podívej nožičky musí mít tady a hlavičku nahoře a tak dlouho to do něj hustila, až to úplně přestal skládat a vždycky, když ty kostky vidí, řekne jenom "babi").
Moc nevím, jak se k tomu postavit - nerada lidem mluvím do věcí a nějak se ve mě pře to, jestli se mám v tomhle překonat a zkusit tchyni aspoň nějak vysvětlit, o co jde a nebo jestli to nechat tak, s tím, že až se Jojo naučí pořádně mluvit, tak jí řekne sám, ať mu do toho nekecá. Fakt nevím...

hamma
22. čer 2012

@reruna Samozřejmě, že dítě je nějakým způsobem ovlivňováno tím, do jaké se narodí doby, společnosti, rodiny...a je to tak v pořádku, protože člověk je společenský tvor a musí žít ve společnosti, ostatně ona u nás dneska ani jiná možnost není. O tom Naomi právě taky píše - že dítě je dokonale schopné začlenit se do jakékoli společnosti, přijmout její způsoby, hodnoty a tak... A na rodičích je, aby mu svým způsobem života, svým chováním ukazovali, jak se dá v takové společnosti žít a dítě si potom může samo vybrat, jestli se mu ten způsob líbí nebo ne.
Podle mě to teda funguje asi tak, že já se snažím dělat věci tak, jak nejlíp umím a jak si myslím, že je to nejlepší. Tím ukazuji dítěti, co je podle mě správné a dítě, když chce tak to taky dělá, ale současně musí mít svobodu ten můj způsob odmítnout a najít si svůj vlastní. Takže hlavní a v podstatě jediný výchovný prostředek je osobní příklad (ono, co si budem povídat, stejně nic moc jinýho nefunguje) a svoboda dítěte ho následovat. Naomi totiž předpokládá, že děti mají rády své rodiče a budou je chtít následovat, jenže je důležité, aby to dělaly ze své vlastní vůle, ne proto, že musí, že se to od nich očekává nebo aby se rodičům zavděčili. V dospělosti totiž se už nebudou moci spolehnout na nic jiného, než na svoji vlastní vůli a na svoji vlastní schopnost rozhodovat o tom, co je pro ně dobré a co ne.

blandik
22. čer 2012

@hamma - no já to občas ventiluji, když mi něco vadí, co dělá babi vůči malému (podobný přístup o kterém píšeš), a výsledkem je akorát zhoršený vztah mezi námi, nepochopení...

ofelieee
22. čer 2012

@alamo ahoj, děkuju za ten příspěvek s obutím bot, díky němu mě napadl popis, jak já to vnímám s tou chválou/nechválou.

Naomi je mi taky blízká a myslím, že opravdu není třeba chválit dítě za to, že si obulo boty, něco nakreslilo, a tak, protože pro něj je naprosto samozřejmý, že až na to uzraje, bude to dělat stejně přirozeně, jak to vidí u nás. Možná bych řekla svoje sebeotevření - že mi to vněčem pomohlo nebo tak... tuhle jsem na hřišti viděla maminku neuvěřitelně radostně halekat, jak se její syn umí klouzat na klouzačce a houpat na houpačce. Nesedělo m to. Kuba třeba taky od té doby, co leze, leze naprosto samozřejmě, nikdy jsem to nekomentovala a on o tom jinak nepřemýšlí, myslím, že nehloubá, jakto, že včera ještě nelezl 🙂 (takovej trochu mimo příklad matky zatím mrňouse)

můj manžel to tuhle taky udělal krásně, pro mě poučně - on si strašně rád staví lego a moc se těší, až to bude dělat s Kubou - a Kuba nedávno začal dávat kostky na sebe, nejen je rozdělávat - a Petr na to: Tak a teď můžeme začít stavět zámky! moc se mi líbilo, že v tom byla ta přirozená cesta, žádný šikulky, prostě umím složit dvě kostky, tak můžu něco vybudovat, tečka. Je v tom samože taky ta zpětná vazba - kdyby byl Kuba větší, možná by si řekl - aha, včera jsem ještě nebyl dost dobrej, nepostavil jsem - ale ten princip se mi i tak líbil. A to manžel nečetl ale lautr žádnou knihu o výchově a komunikaci 🙂

dana3262
23. čer 2012

Ahoj! Knihu jsem asi před 2 lety téměř přečetla, ale je to na me složité..no a to mam pedak. Každopádně přirozeně reagují tak, ze dítě beru jako partnera. Tuhle k nam přes plot prelezli 2 kluci (noví sousedi) a tak jsme tam neco společně dělali, ale první jsem jim podala ruku a představili jsme se. Je jim 5 a 6 let. Pak jsem mrkala na může, aby se taky představil (přišlo mi nevhodné, aby jse tam spolu pobývali a ani nevěděli jak se jmenujeme) ale on to neudělal a pak mi řekl, ze mu moje jednání přišlo nespravny. Ze deti ty deti by nas měly mit jako autoritu a tim, ze jsem se představila (samozřejmě na týkají)tak jsem se snížila na jejich úroveň. Myslím, ze to s autoritou nesouvisí a věřím, ze by me poslechli i kdyz si budeme týkat..
A další věc. Ségra učí druhy stupeň zs. Vcera jsme tam byli s naším saxofonovym kvartetem a hráli výchovný koncert. Mel jsem tak možnost vidět sestru v akci 🙂 Nelíbilo se mi jak se k dětem chová. Některý se fakt chovali hrozne, ale ona jako učitelka by si měla zachovat takovou nejakou úroveň. Treba tam vtrhli nejaky kluci a ona na ne zarvala "jako co děláte???". Nebo si kluk hrál před hodinou s jojem a ona k němu přišla a rikala "ale to pak schovas, ze jo". Ja jsem učila jen 14 dní jako supl, tak se to asi nedá srovnat, ale bylo mi asi 22 a učila jsem druhý stupeň a vycházela jsem s dětmi právě diky tomu, ze jsem je brala jako partnery. Nejlepší mi přišla všemi obavana třída devataku. Bezvadný lidi, nechápu, proč me pořád tak varovali.
Ale na druhou stranu moje máma byla vždy s mými přáteli kamarád a často se to zvrtlo. Byli pak drží atd. Je to asi Tenka hranice. Můžete mi prosím někdo poradit, jak by clovek mel postupovat, aby byl partner a zároveň mel přirozenou autoritu? Co je důležité?

weri1
23. čer 2012

ahoj holky

tak jjá si zase myslím, že chválení je na místě....vám neudělá dobře, když vás někdo za něco pochválí ? určitě ano

já jsem takový půlrabr 🙂 jasně,že to neumím ve výchově použít tak dobře jako vy, ale snažím se aspoň trochu.....ale jsou věci, s kterýma úplně nesouhlasím, třeba jako ta chvála.

weri1
23. čer 2012

@reruna jsem se musela usmát....my vždy s Beníčkem tancujeme kolem nočníku 🙂 a pak celej šťastnej to jde ukázat manželovi 🙂

romcovaklarka
23. čer 2012

@weri1 Mně to napřed taky přišlo hodně divný... Ale na druhou stranu názor k zamyšlení - třeba nám ta chvála dělá tak dobře, protože jsme si jako děti na ni vybudovali právě tu závislost 😉

Ale jak říkám nedokážu se vůbec nezmínit nebo nezaradovat aspoň nějak popisně, ale pomohlo mi to nestřílet všude ty "šikulky", "krásy" a "úžasnosti" 😅

@majdula Ještě mě napadlo k těm diskusím tu. Jak jsi psala, jak se každá těší na mimi, že testíky, bříška apod. a pak už jen "trápení"... Ono to bude do značné míry taky tím, že diskusi zakládáš nebo hledáš, když máš většinou nějaký problém... Jako diskuse "Moje dítě je dokonalé, máte s tím zkušenosti?" by asi vypadala trochu zvláštně a hlavně nevím, k čemu by byla dobrá... Každá přece víme, že naše dítě je dokonalé 😵 Ale když něco zaskřípe, tak jdem hledat, co s tím... No a někdo najde třeba tuto diskusi a zjistí, že jeho "problém" vlasdtně žádným problémem není - jiného to neosloví, tak to řeší jinde, holt 🙂

reruna
23. čer 2012

@romcovaklarka možná je to opravdu tak, že jsme na tom chválení závislí a tak je pro nás tak těžké se toho vzdát🙂
@hamma souhlasím s tím, co píšeš, v podstatě jsem něco podobného psala taky, jen s tím rozdílem, že podle literatury, kterou jsem doposud četla, je "správná" chvála něco, co v celém tomto procesu má pomáhat. Naomi přichází s pro mě úplně novou a revoluční myšlenkou - řekla bych dokonce přímo "pobuřující" (tak to cítím), že chvála v tomto procesu zvnitřnění sociálních a mravních norem člověka spíš škodí.

blandik
23. čer 2012

@dana3262 - no tak to je strašně těžká otázka 😀 To bych chtěla vědět taky...a jinak mě je to představení se dětem velmi sympatické, myslím, že právě tímto si člověk nastaví autoritu, protože autorita, která je založena na tom, že jsem nepřístupný dospělý (čemuž vykání napomáhá), není přirozenou autoritou, je založena na ostychu, strachu...myslím, že to jsou takové propojené nádoby - abych mohla mít přirozenou autoritu, musím mít úctu k sobě i ostatním, a podle toho jednat (jak jsi psala, že se ti nelíbilo sestřino jendání - bylo to jednání ne příliš "slušné", tedy neprojevovala tím úctu k dětem, spíše jakoby si je chtěla držet od těla)..takže asi velmi důležitá je vlastní sebeúcta a současně chápání dětí, že to jsou jen děti...jasná pravidla, možnost volby...uf, uf, uf dochází mi slova.

weri1
23. čer 2012

@romcovaklarka jo to máš asi pravdu, ale to je zrovna věc, která mi nepřipadá hrozná, když dělá člověku dobře 🙂

blandik
23. čer 2012

@dana3262 - ještě mě tak napadá, nevím, tohle asi není o přirozené autoritě, ale můžu napsat, co mi asi tak pomáhá vycházet doma s dítětem - a to je to, že ho beru vážně, že ho nechám domluvit, nepodsouvám mu moje myšlenky, dávám mu přítomnost, předem řeknu, co očekávám, nesoudím jeho nápady nebo city, beru je v potaz...

blandik
23. čer 2012

@weri1 - no každá to nějak cítíme, určitě nemusíme přebrat vše...mě osobně třeba ale chvála dobře nedělá, i jako dítěti si pamatuji, že mi šla proti srsti, a přitom jsem ji nějak čekala, a když nešla, tak jsem si říkala, co je? A myslím, že jsem nebyla nějak extra manipulované, trestané ani chválené dítě...A te´d v dospělosti mi příjde velmi lacinná, jen jsem to dříve nedokázala dešifrovat, hlavně tedy mi vadí ta lacinná - že ty jsi šikulka, ty umíš tak dobře to nebo tamto...Pokud mi někdo za sebe řekne - to tvoje jídlo mi chutnalo, tak je mi to příjemné..ale jakmile se tam připojí takové to - ty vždycky tak dobře uděláš tohle a tamto..tak mám osypky a nemám chuť na to reagovat...a přesto prahnu po akceptaci okolí, velmi mě třeba mrzí, že tchánovci nevidí hodnotu v tom, jak se k malému chováme, pořád prahnu po tom, aby nás nějak ocenili, pochopili...a přitom mi to může být...u zadečku, takže třeba cítím, že se snažím tak nějak posbírat vnitřně, abych se znova naučila vycházet ze sebe, přestala hledat to přijetí u okolí...A co tak vím, tak třeba vyloženě potřebuji a ráda probírám svoje věci s mámou, moc mě zajímá její názor na věci, které se mě týkají - u dítěte to byla taková ta závislost - co si o tom mami myslíš? a dneska mi dělá dobře, když cítím, že moje kroky schvaluje..toho bych se chtěla u malého vyvarovat. Neučinit ho na sobě závislým...

romcovaklarka
23. čer 2012

@weri1 Mně na jednu stranu taky ne, ale na druhou, když jsem si přečetla ten názor, že tím vlastně "vymažu" tu prvotní motivaci dítěte -aby dělalo věci pro svou vlastní radost, protože ho to zajímá, líbí se mu to - a začne je dělat proto, že má pocit, že mi to udělá radost, tak z toho mám teda divnej pocit 😒

weri1
23. čer 2012

holky chci vědět, ptž o tom hodně víte a zajímate se.....jak a kdo se vlastně dozvěděl, že chvála dítku "škodí " ?

petruskaz
23. čer 2012

@romcovaklarka cítím to naprosto stejně jako ty a asi jsem prošla i podobným procesem - zpočátku jsem se musela strašně kousat do jazyka, abych přestala s tou "lacinou" chválou... ale teď už ty popisy (včetně patřičného "záření") ze mne jdou tak nějak samozřejmě a nemám pocit, že bych jen obyčejným popisem matěje o něco ochuzovala... mám strašnou radost z toho, že v necelých dvou letech je schopen mi říct sám bez mého ovlivňování - maminko, to je hezký, to líbí... matěj udělal/postavil/namaloval/oblékl SÁM...
moje mamča (ač jinak ve své přirozenosti velmi často jedná rabrovsky) si ale šikulkování (ve frekvenci asi 50x za hodinu) neumí odpustit - prostě to je v ní... a párkrát jsem ji přistihla, jak svůj názor - že je třeba něco hezké/ošklivé přímo nutí matějovi nebo mu říká, ty jsi ale takovej velikánskej šikulka... no co jsi? řekni - šikulka, šikulka, šikulka... už mi z toho někdy houká v hlavě 😉

petruskaz
23. čer 2012

@weri1 já nemyslím, že chvála vyloženě škodí... za mne - jde spíš o to, jakým způsobem je prezentovaná - jestli zmíněným šikulkováním nebo třeba pozitivní zpětnou vazbou, popisem...
(na to jestli škodí vůbec nebo do jaké míry a jakým způsobem asi nemáme naprosto jednotný názor žádná z nás)

johanka.
23. čer 2012

@blandik knizku som si normalne kupila na amazone, je to ale taky pomerne vecny "howto" psychologicky navod, ako jednat s detmi, riesia sa tam i konkretne situacie, no vzdy s pozadim, ze co je za tym a co sa deje, ked sa vedie takyto rozhovor a ked sa vedie takyto rozhovor s dietatom. Celkom sa mi ta knizka paci, no nebude mat zrejme tak siroky zaber a taky filozoficky pohlad ako Naomi, predpokladam.

johanka.
23. čer 2012

O tej chvale som tiez rozmyslala, ze ako to na mna posobi. Ked mi niekto povie, aka som sikovna, ze som hento urobila a zacne chvalit moju osobu, tak sa mi tiez dost jezia chlpy. Ked ale niekto pochvali, co som urobila, tak je to trochu o inom. Pokial niekto pochvali (staci bohate v style, ze sa mi to paci) nieco, co som urobila preto, ze som sama chcela, lebo ma to bavilo, tak je pre mna pochvala mozno popudom ku kontaktu s danym clovekom, lebo vo mne vyvola dojem, ze moze ist o cloveka s velmi podobnymi hodnotami a akosi ma to k nemu priblizuje. Teda vobec nestojim velmi o to, aby mi zalichotil, skor o to, ze nachadzam spriaznenu dusu. Ina vec zase je, ked manzel pochvali, ze mu chutil obed, to mi prave dobre robi to lichotenie, ale to preto, ze ja sa nejak vo vareni nevyzivam, robim to preto, ze musim, a v tomto pripade lichotenie vitam, lebo ma to motivuje k dalsim dobrym obedom a sama mam potom z varenia lepsi pocit. Bez lichotenia by som tak dobre nevarila, sama pre seba nejak nevyvaram, lebo ma to nebavi, zjem barsco.

Tak aj pri dietati, mozno je naozaj najlepsie nechat ho tak, nechvalit a nedavat ani popisnu spatnu vazbu (pravdupovediac mne ten popis miesto pochvaly nejak nejde z ust), lebo tak mu dam najlepsie prilezitost najst same seba. No ked ho zacnem nejak zaclenovat do starostlivosti o domacnost, nadelim mu nejake povinnosti, a vidim, ze dieta sa v tom same od seba nejak nevyziva, tak v tom nevidim nic zle trochu to podporit pochvalou. Ved zivot nie je len o hre a o zalubach ale aj o povinnostiach. Ci myslite, ze dieta sabe od seba dospeje k takej uvedomelosti, ze si nalozi nejake povinnosti a bude ich s nadsenim vykonavat?

majdula
23. čer 2012

@romcovaklarka To se vi, v lepsim pripade se v diskusich resi a treba i vyresi problemy a to je fajn 🙂 V horsim, a ty jsem myslela, se v nich treba ani neresi nic konkretniho, jen z nich vystupuje a prostupuje to, ze dite cele je ten problem. Ze je to to nutne zlo, ktere nas prudi, uzira nas cas, nenecha nas vyspat, porad otravuje, neposloucha, ma svuj nazor...
Si rikam, ze tohle je prave asi ten moment, kdy se to zacina lamat a to nadseni z miminka se meni v rozcarovani nad neposlusnym batoletem - kdyz dite zacne projevovat svoji vuli, sve nazory, sve ja. A vnimam to az ted, kdyz mam starsiho prcka a vidim z tech diskusi rozdil v chovani k miminu, rocnimu a triletakovi... Jak postupne ta ochota "obetovat se" diteti a venovat mu svuj cas klesa a naopak narusta takove to zpruzeni otravnym elementem.
Ale to je vlastne uplne mimo rabr tema 😅 a jen muj dojem. Ale me to proste vzdycky tak prasti do oci - kdyz si nekdo stezuje jakymkoliv zpusobem na sve dite - a rikam si sakra, tak proc sis ho porizovala? Zvlast kdyz vidim, jak ma dotycna plne album testiku, vybavicky, pokojicku, kocarku a podobnych blbin, ktere v podstate slouzi k uspokojeni jejimu, ale ani zrnicko trpelivosti a empatie pro uspokojeni decka 🤐

Se omlouvam za nezvladnute emoce, nemela bych ten Cool lemon pit, zvlast jako kojici 😀

majdula
23. čer 2012

@romcovaklarka PS ted ve mne uplne hrklo, aby sis to nevzala osobne, nebo nekdo jinej odtud, pokud mate taky v albu kocarky a vybavu 😀

blandik
24. čer 2012

@johanka. - no podle naomi ano, dítě se nemá "nutit" do povinností - zrovna včera jsem si četla o přirozených důsledcích v té knížce - že pokud třeba dítě neumyje nádobí, tak prostě přirozeným důsledkem je to neumyté nádobí (a ne to, že nemůže jít za kamarádem, protože musí umýt nádobí - nebo když muž neposeká trávník, tak nemůže jít na fotbal..). Že máme o tom s dítětem mluvit, možná přijdeme na to, že má příliš moc práce..a to, že třeba nepůjde za kamáradem, nebo až to umyje, má být výlučně rozhodnutí dítěte, ne naše...tedy nechat to na něm, jak se s tím vypořádá..a pak záleží na nás, jestlti o umyjeme my nebo to necháme tak.

A víš co ti je zvláštní, že Miška zrovna teď má nějaké období, kdy se mu moc nechce dávat hračky večer na místo (ne že by předtím to dělal sám, ale se mnou a tak nějak ochotně)..asi máme i docela rozhašený režim, protože chodí různě spát podle toho, jestli spal odpol. A tak mi kolikrát řekne, že on je dávat na místo nebude, nemá sílu a mám to udělat sama..já na to (pod vlivem NA) ok, chápu..a jdu je dávat na místo...on se za chvíli přidá, sám od sebe..a já hledím...Osobně jsem si říkala, že s "povinnostma" si dám tak čas do šesti let (tedy uvidím, zatím cítím, že je na to přiliš brzy)..a udělám si názor, jak se budou "přidělovat"..a věřím, že čas to možná vyřeší sám...protože taky mám trošku problém uvěřit, že by si je přebral sám..ale mám pocit, že potřebuje ještě vyzrát. Tak jak to bylo s tou empatii po třetím roce, že přišla sama..tak prostě zatím zkusím ho "nenutit", netrvat na nějaké činnosti - typu hračky - a dělat to kvůli sobě, a uvidím, co bude, až se přehoupne do další "vývojové trojky 6-9 let".

Nedávno jsme s kamarádkou probíraly - že sama sebe nenutit do nějaké činnosti, do které se nám nechce..třeba takový ten pocit, měla bych si tady uklidit, měla bych tohle a tamto..ona chodí k psychologovi, kvůli těžkému rozchodu, a ten ji tak nějak dává dohromady - klasicky začíná od rodiny, přístupu k sobě atd..a ten ji řekl - proč máte ten pocti, že musíte něco udělat? A prostě ona si řekla, že tedy nemusí, nemusí si tady uklidit, nemusí plnit tu představu, kterou do ní někdo (máma) zasel, že uklízí příliš málo (a další činnosti)..a říkala, po týdnu, kdy prostě nedělala...najednou místo svého klasického večera - musím si uklidit, pak ještě žehlit, a tak si pod vlivem toho stresu místo večeře nandala typicky čokoládu, pustila tv, protože na chvíli se to přeci jen dá ještě odložit ty povinnosti, a pak tv ve dvě v noci vypínala, a stejně nic neměla uděláno, jen špatný pocit ze sebe...a tak místo tohoto typického scénáře (kdy si stejně uklízela až ve spěchu před návštěvou jednou za měsíc, podotýkám, je svobodná a bezdětná), najednou dostala chuť si uklidit, najednou si ten večer hodina vařila večeři (což normálně nevařila ani když měla přijít návštěva, nebo s pocitem utrpení), pak se pustila do učení jazyka..začala chodit spát v rozumnou dobu...prostě se zbavila toho pocitu, že musí a nahradila ho chci, říkala, že stejně i tak uklízí jednou za měsíc, takže perioda zůstala zachována, ale užije si to...místo čokolády ji dělá radost, že si vaří večeři a protože ten špatný pocit, že nedělá, co má, vystřídal pocit, já chci a mám chuť zrovna teď udělat to a to..takže nakonec toho udělá mnohem více, protože nepotlačuje stres v sobě vyvolaný tím, že nedělá, co by měla..

Zkusila jsem to, mělaj sem překlad, a nechtělo se mi ...prostě jsem ho nedělala, ale pak najednou přišlo to, že mě se vlastně teď i chce, tak jsem se do toho pustila a šlo to samo...rychle, přesně, dobře..sama jsem hleděla...takže možná to je i o tom, že když nechválíme, nemotivujeme, nenutíme, jen to děláme z vlastního převědčení a s radosti..tak dítě má šanci si k tomu najít svou cestu a nemít pak v sobě ten pocit - já musím, ale já chci, dělá mi to dobře...

blandik
24. čer 2012

@majdula - já mám pocit, že dost často tam vystupuje dítě jako to "zlo", ten rošťák a napište, co u vás platí, jaký postup...proto tam někdy píšu, protože mám pocit, že některé maminy hledají cestu a tuhle vůbec neznají..a většinou se tam sejdou názory - sprcha, důsledně odvést do pokoje a vrátit se může, až bude normální...atd. Věřím, že jim děti nepřináší takovou radost, pokud s nimi musí bojovat, děti neposlouchají...musí být frustrované, ublížené, vyčerpané z toho..a dítě trpí..takový začarovaný kruh někdy.

reruna
24. čer 2012

@blandik to je moc hezké, co píšeš o té kamarádce, takhle by to mělo být, ale myslíš, že by to ona vydržela týden nic doma nedělat, kdyby nebyla svobodná a bezdětná? O toho manžela asi ani tak nejde, ale ty děti by jí nedovolily prostě nic nedělat, sednou si s čokoládou k tv - určitě mi rozumíš, potom prostě neustále by měla pocit, že pořád dělá něco, co musí a ne co chce, pokud tohle trvá několik let, tak nutně musí přijít frustrace - takže se ani nedivím těm, které si tu pak zakládají diskuze, že neví, co s tím a z toho těšení na miminko pak jsou z nich najednou frustrované matky, které si to dítě vůbec neužívají a možná jim ty diskuze pomůžou k tomu, aby si zkusily cíleně hledat ve dnech aspoň pár takových okamžiků, kdy něco dělají jen proto, že chtějí. Ale jsem prostě přesvědčená, že v životě je daleko více věcí, které dělat musíme, abychom přežili, (i když samozřejmě máme život tisíckrát lehčí, než před stovkami let a proto máme čas na takové filozofování 😉 ), než těch, které dělat chceme a podle mě je velice těžké dokázat to, že ty věci, které musíme, děláme taky proto, že chceme - to je takové to klasické, když někdo řekne, že jeho práce je zároveň i jeho koníček.