Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?
Většinu lidí, co znám, co se setkali s touto knihou nebo seminářem manželů Kopřivových, jejich principy nadchli. I pro mně bylo jejich objevení osvícením a přesně tím pravým... Jenže - přečíst knihu je jedna věc a každodenní realita věc druhá. 😒 Výchova je nesmírně těžká, zvláště když jsme sami vyrůstali v "typicky české výchově" a máme ji tak v sobě i podvědomě. Člověk se pořád přesvědčuje, že se bude chovat ke svým dětem jinak... a pak najednou s údivem a úděsem zjistí, že z něj vycházejí přesně ty samé věty, které slýchával jako malý... že jsou to jen pokyny, příkazy, rozkazy, křik... Nervy v kýblu a přitom dítě stále neposlouchá a co víc, je to čímdál horší... 😨
Převést principy RaR do praxe je těžké, hlavně ze začátku, je třeba toho v sobě hodně překopat... ale já věřím, že se to bohatě vyplatí, proto jsem rozhodnuta se s tím poprat. 😎 Vím, že RaR má i tady na Koníkovi spoustu příznivkyň, proto bych chtěla založit prostřednictvím téhle diskuse takový malý klubík 😵 , ve kterém si můžem pomáhat s různýma situacema, jak je řešit, povzbuzovat se, sdělovat si co pomáhá a co ne... a tak 🙂
@januarova no po pravde neviem ako reagovat a hlavne ma to dost vytaca. presne ako pises, keby som sa ja tak rozpravala s mojou mamou, tak mi suchne po zadku ani sa nestihnem cudovat. najviac ma nastve vtedy, ak sa snazim mu slusne vysvetlit, ze sa mi to nepaci a on sa pritom zacne este aj tvarit "mam ta na haku". a to mi teda uz ruka usla - tahanec za vlasy, ze teda toto uz nie. vacsinou ale zaberie az zakazanie nejakej oblubenej cinnosti - vacsinou je to vecernicek. alebo ako vcera, upratanie hier hore na kuchynsku linku.
ono nemyslim si, ze to papulovanie je dosledok vychovy kamoska vychovava velmi prisne a skor tradicnejsie, a dcera papuluje rovnako.
co sa nadavok tyka, tak nosi nemecke zo spielgruppe. v jednej skupine nemozu nadavat, to im veduca hned zatrhne, v druhej to veduca extra neriesi. a mama chlapca od ktoreho to ma, to okomentovala po upozorneni veducou, ze od nej to jej dieta nema, tak co ona s tym. doma to riesim tak, ze ak ma chut si ponadavat, pouzivat nezmyselne slova, tak moze v miestnosti, kde je kurenie, aby ho nepocul jonas. to ho vacsinou prejde chut a nepouziva. v spielgruppe, ak neprestavaju chlapci nadavat, tak musia sediet sami pri stole, mimo deti a nemozu sa hrat.
ono u nas lukas este napriek veku do skolky nechodi, nastupuje az teraz v auguste a tam uz maju dost prisne tresty, ak deti neposluchaju - sedia sami na stolicke v kute, ale podla zavaznosti mozu byt deti vylucene. a kedze skolka je povinna, tak to nie je velmi dobra vizitka, ak dieta vylucia zo skolky. 😒
@blandik když to napíšeš, tak to zní logicky, stejně jako když čtu literaturu, jak bych to měla řešit, co bych měla říkat, jenž pak v praxi zjišťuju, že to nefunguje...podle autorek Jak mluvit, aby....to nemusí na každé dítě fungovat, ale aspoň se takovým přístupem nic nezkazí a taky prý když to nefunguje, tak se při bližším rozboru zjistí, že rodič přece jen přidal nějaké slovíčko, tón řeči, postoj atd. který byl v rozporu s požadavkem....v praxi je to prostě pro mě strašně těžké aplikovat, možná i proto, že starší je strašně komplikovaná povaha...
@bubelko a kde k takovým hláškám přišel?😅 Míša má taky takové hlášky, většinu jich slyšel u mě 😅 ale některými mě vyloženě vytáčí a ty ode mě nemá, spíš říká opak toho, co já - dej, pozor, já nechci,aby se to rozbilo - ale já chci, aby se to rozbilo!
@bubelko - mě se právě líbí to rozlišení na oprávněný požadavek a na laskavost, tak se to snažím dost rozlišovat v mluvě. Myslím, že když Miška po mě něco chce, tak prostě rovnou řeknu - nemůžu, protože...vezme to jak kdy, někdy začne nabírat, většinou to nějak vezme...chci ho naučit určité odolnosti proti manipulaci a takovému tomu všeobecnému očekávání, že když někdo hezky poprosí, tak se mu "MUSÍ" vyhovět...takže pokud mi řekne - ne, nemůžu..tak to dál neřeším a pomůžu si sama..pokud mi pomůže, tak to ocením, že mi to pomohlo tím a tím způsobem...Ale jak píšeš - a prečo nie a kedy ano? Tak to nemáme, a ty se někdy dětí ptáš, proč něco nechtějí udělat a kdy to udělají?...
JInak u nás je období "co", "co"..na něco se ptá, já odpovím a on na to tři krát "co?"..jakoby ani nevnímal, co říkám..ale už jsem si všimla, že tohle co, co, proč většinou příjde, když se mu delší dobu nevěnuji, jakoby si tím přivolával pozornsot...Jo, a slyšela jsem, že děti kolem pátého roku jsou v takové nějaké předpubertě, psala mi o tom i známá, že své pětileté dítko vůbec nepoznává...
@reruna - já bych taky nechtěla, aby to působilo ,že to doma všechno umím aplikovat a máme doma klid. To vůbec ne, teoreticky to vím, praxe je horší..hlavně mám pocit,že to skutečně tak nějak roste s Miškou a když jsem tenhle přístup poznala, tak bylo hodně těžké opustit ten pocit, že přeci musí...Jinak u nás máme zase problém, když jdeme ke tchánovcům a je tam více lidí, tak Miška hodně kňourá, na začátku od nás vůbec nechce jít (tedy od manžela) a vůbec se s nimi nechce bavit, někdy i křičí, působí to docela nepříjemně, je velmi nepřítelský, tchánovci pak nabývají pocit, že děláme něco špatně, protože když je s nimi sám, tak je klidný....
Jinak, jak jste tady psaly, že děti mají období, kdy odmlouvají...náš měl takové malé pidi období, kdy mě totálně nevnímal, odcházel v půlce věty, byl nějak mimo...dost mě to točilo, pak jsem ho začala ignorovat, prostě jsem po něm chtěla minimum věcí - když jsem viděla, že nevnímá, nechala jsem ho být...
@reruna to, ze chce mat svoj klud moze mat odo mna, ale to ostatne ma prosim z vlastnej hlavy. nema ich ani zo skolky. odtial nosi veci len v cudzom jazyku
@blandik ono jonasa sa nepytam, preco - nevie este zdovodnit, ale lukas ano, aj ked sa ho opytam, preco nieco spravil tak alebo onak, tak mi vie dat odpoved. tiez sa pytam, preco mi nechce pomoct. ak je odpoved, ze sa hra, alebo nieco robi, nechavam ho tak - to je vacsinou v izbe. ale ak povie, lebo sa mu teraz nechce, tak to riesime dalej. preco sa mu nechce, atd. ono ak lezi na gauci a nic nerobi, tak mam niekedy fakt problem s tym, ze ked ho o nieco poprosim aby urobil, tak sa mu neraci zdvihnut a odniest si trebars pyzamo do postele, pripadne to este okomentuje, ze preco to nemozem urobit ja...
Ahoj holky, nedávno jsem tu psala o problému s kousáním dětí. Nějak na to nikdo nereagoval. Pak jsme byli 14 dní doma tak jsemsi myslela, žeho to přejde, ale bohužel zase dneska Jiřík pokousal jednoho kamaráda. Doma mu skoro denně vysvětluju, že to děti bolí, a že chápu žemu třeba vzali auto ( Vždy to dělá když sebe nebo něco brání, nikdy ne jen tak), aleže kousnout nesmí že ho to moc moc bolí a proto pláče. Jenže nevím jakou jinou alternativu mu nabýdnout, říkám mu aby řekl "ty ty ty ondro, neber mi auto". Jinže to v tomhle věku asi moc nezabere a v tom afektu to Jiřík nikdy nepoužije. Dobrý je že je mu to pak líto a chce udělat Ondrovi malá, ten seho ale už bojí. Fakt nevím, co mám dělat. Vím že je to dočasný, ale nemůžu to tak přece nechat.
Já vím že jsi o tom psala už dřív, ale nechtělo se mi to vyhledávat. My už se taky trochu posunuli a to tak že když jsem u toho tak vykiknu " Jříku ne! " Nebo tak něco a on se vzpamatuje a řejne mi co se stalo, proč chtěl kousnout. Jenže někdy jsou někde zalezlí a to neuhlídáš.
@lusy82 no přesně - když to stihnu, tak ho zastavím - většinou se snažím vyvarovat se toho ne a křičím -Luki pusinku, dej pusinku - ale když u toho nejsem nebo nestihnu - jde mi o to, aby až začne chodit do školky, aby už to měl zažité, že se nekousá...snad to zvládnem, cizí dítě teda ještě nikdy nekousl, dovoluje si jen na bráchu, je pravda, že moc mezi děti nechodíme, jak jsme pořád doma kvůli nemocem.
@bubelko, no tak ostava mi dufat ze z toho vyrastie a medzitym prezit pubertu 😒 😀 mna to tiez vacsinou dost vytaca, a tiez hlavne ked sa snazim ist na neho kludne, s pokojom, vysvetlujem a on krici este viac, ked ho ignorujem, tak krici tiez. ked nechcem mu davat tresty za kazdy vystup, lebo to by mal tresty neustale, on mava taketo afekty min. 1 do dna. len potom zas od inych pocuvam ze som na neho makka a pod. ach, dieta by sa malo narodit aj s nejakym manualom 😀
Našla jsem pěkný článek, je to sice o montessori výchově, ale řekla bych, že má s RABR dost společného http://www.montessoridoma.cz/?p=2947. Celkově jsou to moc pěkné stránky.
@betelgeuzz jj, znám... taky tam chodím pro inspiraci...
ještě má fajn web tanawe - taky jedna holčina odsud z mk... http://www.rodicem-prirozene.eu/o-nas/
asi spíš tady...
http://www.rodicem-prirozene.eu/attachment-pare...
Hoj, jdu se poradit, co s placajicim R1? Donedavna to nedelal, doma to nevidel a okoli zrejme takovej vliv nemelo. Kdyz ho nekdo (jine dite) placl, volal, ze to se nedela, neoplacel. Je to tak dva tri tydny, co nas a R2 zacal zkusmo placat, vidim ze ceka, co bude, jak zareaguju... dokonce i tusim, odkdy se to datuje, jedna navsteva u kamaradek hodne, ale fakt hodne trestajicich a neustale buzerujicich, kdy R1 doslova trestil oci a bylo videt, jak mu to v makovicce srotuje...
Reaguju tak, ze ignoruju, naopak obejmu, odvedu pozornost, jdeme delat neco zajimavyho... dela to kdyz je nevyspalej, nerudnej. Jenze kdyz jsem nevyspala a nerudna i ja, tak uz pak reaguju, zvysim hlas, ze tohle my NIKDY nedelame, chytnu ruku, rikam ze se mi to nelibi a nechci aby mi to delal. Priznavam, ze kdyz placne R2, cuka mi ruka.
Prijde mi, ze je to obdobi, stejne jako jsme zazili a zvladli kousani a podobne... Cizi neplaca, jen nas doma, dnes to zkusil na babicku (zvladla ho, chytla mu ruku a rekla, at si jdou radeji cist - a sli) a jak jsem zjistila, tak i na neter. Uz to udelal cca pred tydnem a dnes zase. Proste prijde a (jeste si to k tomu rekne) - plac. A ceka co bude. (Trileta neter se brani, vrati mu to)
A to je druha vec, se kterou jdu o radu - nasledoval velkej konflikt se svagrovou pote, co jsem uz pred tydnem pozadala, aby R1 za trest neplacala, protoze pak v tom ma maglajz, doma mi tvrdi, ze se placat prece muze... (videl to jinde a ted i zazil) Dnes jsem ji rekla, at to fakt nedela, ze ho tim akorat prave naucila, ze placat se smi. Chytly jsme se, pro ni je to rozdil, rodic bit smi, musi byt autorita, nase vychova je strasna a bude (nebo uz je) to rozmazlenec. Ze na R1 vzdycky platilo vysvetleni a nebylo treba biti, neakceptuje, pry se s nim treba ve skolce nikdo takhle crcat nebude, protiargument, ze ve skolce ucitelky deti taky nebiji a netrestaji, nezabral. Nechce se mi to rozvadet, ale uz chapu, podle ceho to Koprivovi psali, konkretne ty state o trestani a pak ty vyzivne "vychovne" hlasky... shrnuje to presne jejich vychovu (bohuzel i nasich rodicu). Vcetne vyrvani mimina a dalsich veci, ktere zas nerozdejchavam ja, ale nikdy bych to nekritizovala, kazdy podle sveho vedomi a svedomi...
R1 si u nich hraje rad a nechci ho o to pripravit, ale placat ho taky nemuzu nechat a ani nechci pripustit, aby byl placanej, my se tady dva a pul roku o neco snazime, klidne a bez nasili vychovavat, a on ted ma chaos v sisce. Pak teda jeste durazne zakrocil manzel, ze si to neprejeme a nebude o tom diskutovat... tak verim, ze to budou respektovat, ale stejne o tom furt premyslim... a mam fakt strach ho tam na hrani posilat (coz ona zrejme taky, protoze pro neter jsem pry ta teta, ktera vsechno dovoli - coz neni pravda, jen holt mame sirsi nebo jine mantinely - kazdopadne ji svym zpusobem asi taky kazim vychovu).
Omlouvam se za muj zrejme nejdelsi prispevek ever 😀 ale jak jsem nekonfliktni, tak ty dve hodiny "vymeny nazoru" mi daly zabrat. Tak to shrnu, co byste radily, kdyz vas dite placa a co byste radily, kdyz vam nekdo placa dite 😕
ahoj maminky, jdu si k vám pro radu, i když vůbec nevím, kde začít. jsem zoufalá ze svého staršího chlapečka a z manžela ☹ za prvé - syn na nás pořád křičí, rozkazuje nám....nemyslím si, že by měl až tak úplně vzor v nás, i když se nechci zbavovat zodpovědnosti, občas taky zvýšíme hlas. ale např dnes ráno, všechno bylo v pořádku, všichni jsme se vzbudili, starší donesl mladšímu do postýlky hračky, všichni jsme se na sebe usmívali, idylka....pak teda, že už se musí něco dělat, že už je hodně hodin, přichystali jsme honzíkovi kartáček a pastu, ať si začne čistit zoubky, že mu je pak dočištíme, šel...za chvili ale na nás začal křičet, že chtěl mít zavřené dveře do koupelny a třískl s nima, ok, nechali jsme to tak....ale pak už bylo celé ráno ukřičené (z jeho strany) pořád rozkazoval, nechápu co se v něm zlomilo. nebo zpíváme písničku a buď záměrně, nebo omylem změním nějaké slovo v textu, někdy to vezme a směje se, že jsem to popletla, ale někdy začne zase vztekle křičet, že TAK SE TO NEZPÍVÁÁ a je po náladě. pořád mu říkám, že takhle se spolu bavit přece nebudeme, že po něm taky nekřičím, ale to s ním nehne. samozřejmě do školky už odcházel nabroušený jak honzík tak můj muž....pak jsem psala sms manželovi, jak to probíhalo ve školce a napsal mi že to bylo peklo, jen co vešli do šatny, křičel na něj honzík, že má odejít, manžel na něj mluvil klidně, vysvětloval mu, že se musí převléknout a pak ho musí doprovodit do třídy, ale honzík ho pořád vyháněl, nechtěl si sudat bundu, měl tisíc důležitějších věcí. tak mu manžel sundal bundu sám, na což zase reagoval křikem a vztekem. pod pohružkou, že jestli se nesvleče sám, udělá to za něj on, se teda honzík převlékl a měli jít do patra do třídy. Honzík prý nechtěl jít, tak ho manžel vzal na ruce a odnesl ho křičícího a kopajícího nahoru a předal učitelce 😠 tohle je další věc, která mě neskutečně vytáčí - způsob, jakým manžel řeší spory. samozřejmě jsem mu hned vysvětlovala, jak to měl udělat lépe, jak bych to udělala já, trvalo by to sice o něco déle, ale i do budoucna by to myslím mělo lepší efekt. RABR jsem nečetla (chystám se) ale tak nějak podvědomně vím, že je lepší vysvětlovat a domluvit se, než udělat něco "z moci mi svěřené" takže mám dvě otázky: co dělat, když se nám honzík takhle vzteká a křičí na nás, klidně i před ostatními přáteli, se kterými už se mimochodem pomalu stydím scházet a za druhé měli jste přímo doma někoho, kdo vám kazil vaši výchovu naprosto nevhodným chováním k dítěti? jsem už opravdu zoufalá, nevím jak to manžela odnaučit, dělá denně několik chyb, snažím se ho hned jemně upozornit na to, že to nebylo to nejlepší co mohl udělat, ale nechci ho zase pořád "napomínat" před honzíkem.... ☹ DĚKUJI
@majdula asi nic moc nového neporadím... ale přijde mi naprosto šílená představa, že někdo jiný plácá moje dítě!!! ☹ to bych snad v tu chvíli měla co dělat udržet se a dotyčnému to nevrátit, naprosto nerabrovsky... to mi přijde jako drzost největší... nedávno jsem si tady stěžovala, že se mi nelíbí, jak se k matějovi občas chová děda - direktivní jednání, příkazy naprosto neopodstatnělé apod. - ale když si představím, že by ho plácnul (nebo kdokoliv jinej) - když my sami to zvládáme bez toho, to bych asi vážně neuměla překousnout... a tys jí to přímo řekla, že si nepřeješ, aby tvé dítě bila?
potom je asi opravdu zase o kus težší dítěti vysvětlit, že plácat nemá a že konflikt můžeme řešit jinak, když to vidí třeba u tý tety...
radu asi nedám... ale rozumím ti... to ale moc nepomůže no 😅 😔 jen jsem chtěla zareagovat, protože mne fakt nadzvedlo ze židle, když jsem četla, že "cizí" člověk takhle "vychovává" moje dítě...
@majdula Ahoj, úplně se ztotožnuju s tím, co píšeš, včetně toho, že o svém dítěti prostě víš, že na něj platí jenom pozitivní přístup (a ostatní tomu nevěří) a chápu, že to cítíš jako zklamání, protožes do toho vložila hodně a ono to teď tak snadno jde do kopru.. To mě vždycky fascinuje, jak ty dobré věci vyžadují trpělivost a práci, a na negaci stačí minimum (holt zákony matiky). Radu teda nemám, je pravda, že děti se setkají s různým prostředím a způsoby jednání a ne vždy to bude ideální svět a jeho představa, ale to co jim do nitra vložíme my se nikdy neztratí, to je prostě nejsilnější. Tvůj klučina to podle mě teď poznává jako úplně novou věc, přitahuje to jeho přirozenou zvědavost, musí si to vyzkoušet, ohledat hranice a poznat. Ale třeba to vůbec neznamená, že ho to nějak zásadně ovlivňuje, rozhodně ne víc, než vaše výchova doma. A třeba ovlivňuje, ale v tom, že si časem uvědomí rozdíly a odstíny chování, co je mu bližší a co není, bude na to nějak reagovat, čím víc bude starší, tím míň pouhým napodobováním..
Taky mě dokáže vytočit tchýně s jejím způsobem jednání a až přijde školka a celý krásný život, bude to jen horší 😅 asi se nedá dělat nic jinýho, než pokračovat v tom, co jsi započala a věřit, že to má smysl, kdyby nemělo, tak bysme tu byli úplně zbytečně 😉
@majdula myslím, že apollo to napsala pěkně, on teď má potřebu zkoušet na vás, co viděl jinde a chce vidět, jak vy na to budete reagovat, takže mu musíte rozhodně dát jasné hranice, že takto u vás doma ne - prostě mu nedovolíš vás plácnout - tak jak to děláš - chytneš ruku, obejmeš, důrazně z očí do očí řekneš, že žádné plácání u vás doma a chce to trpělivost, rozhodně nečekej, že to už nikdy nezkusí, prostě to určitě zkusí ještě hodněkrát, protože se s tím bude setkávat a přijdou ještě i jiné věci, které odkouká ze školky, nadávání, lhaní atd. Dávat hranice a důsledně je dodržovat je asi jediná cesta a nejtěžší. Já ač se pořád snažím, tak mi to nejde, včera mě M tak hrozně vytočil, že jsem mu dala na zadek☹ pak jsme se sice oba omluvili a vysvětlili si to, ale on už zkoušel hned plácnout bráchu, takže jsem zase jednou dala děsný příklad☹
Ad ta teta - ona by měla rozhodně respektovat to, co ty si přeješ, je to tvoje dítě a neměla by si dovolit ho plácnout, navíc když si to nepřeješ, pokud by to nerespektovala a nedodržovala, tak bych tam nikdy nenechala kluky samotné na hlídání, jen když tam budeš taky ty...
@misa84 no já nevím, podle mě se tm choval celkem adekvátně k tomu, jak se choval malý.... co bys dělala ty? vysvětlovala mu hodinu v šatně, že je potřeba se převléct? Tm jasně řekl, co čeká, že malý udělá a taky jasně řekl, co se stane, když to neudělá - malý neposlechl, vztekal se, tak tm jednal, podle mě je to ok - někdy sáhodlouhé vysvětlování je víceméně k ničemu, někdy dítě prostě chce, abychom mu jasně řekli dost, stanovili jasnou hranici (doporučuju knížku Rodiče určují hranice Jan Uwe Rogge). když na vás křičí, tak mu řekni - nelíbí se mi, že na mě křičíš - já už nechci slyšet žádný křik! Je potřeba se oblékat - nechceš, tak to za tebe udělám sama, je potřeba jít do postele - nechceš, tak tě vezmu a odnesu tě tam sama, jako malé miminko atd. atd.
Někdy se dítě vzteká naprosto z neznámých a nám nepochopitelných důvodů, dobře to znám, mám teď zrovna mladšího v přesně stejném období - něco jako u vás s tím čistěním zubů, najednou mu přepne a vzteká se, nejlepší je nechat ho být a nevšímat si ho, nebo jen dát pochopení - ty se vztekáš, ty máš vztek! Když udělá scénu venku, tak ho vemu a odnesu kousek stranou, přitom ho jen tak konejším - takové to - já vím já vím to bude zas dobré.....
Souhlas s výše napsaným - tam, kde hranice jsou jasně dané, a pečlivě se dodržují, dává to dítěti jistotu, ví, jak věci běží a nemá v tom zmatek - důvod nějak to bojkotovat a měnit. Tam, kde je to "jak kdy", zkouší to stejně - neguje, někdy ne.... oni si myslím tu jistotu potřebují.
@majdula - už to bylo napsaný - je to jen další vývojový krok - něco jsem objevil, musím vyzkoušet, jak to bude fungovat, je to zábava, zdroj pozornosti...tak to vidí on. Čím větší pozornost se tomu věnuje, tím déle to trvá. Stačí jen krátká, rychlá, ne moc komentovaná reakce - nepřeji si, abys mě bouchal, bolí mě to. A jít od toho. a tak pořád dokola - důsledně, žádná omáčka kolem, ani se k tomu později nevracej - jen v té chvíli to zastav s popisem.
pokud by se švagrová chtěla dál chovat k tvému synovi tak jako ted, je chyba na její straně a nemusíš si vyčítat konflikt. Ty jsi zodpovědná za syna, ty ho vychováváš, ona ti může říct svoje, to je jasné, ale bít tvého syna, pokud si to ty nepřeješ,prostě nemůže. Taky respekt....nevím, není to jednoduché, ale vysvětlila bych si to s ní jasně - nepřeji si to a hotovo. Je dospělá, nemusí s tím samozřejmě souhlasit, ale měla by to respektovat.
@misa84 to negativní období je bohužel úplně normální a není to nějaký výchovný problém, je to vývoj. tak to tak ber. klidně mu řekni, že víš, že se zlobí, ale...prostě pozitivně - nepouštěj se s ním do křížku. čeká na to🙂. nemělo by se to zvrhnout v boj - nebudeš to a to...budu!...nebudeš....budu! - to je špatně. bud jakoby na jeho straně, odpadne důvod ti oponovat🙂.
to, že manžel má jiný přístup - no, není to nic zvláštního, to myslím řešíme všechny, některý táta se snaží, některý se snaží dokázat, že jeho cesta je lepší - a to je myslím problém. někde si sedněte bez prcka, dejte řeč, ty řekni svoje představy, on svoje - bez vyčítání, bez negativního hodnocení. jen návrhy, z těch vyberte ty, které berete oba a dodržujte. opravdu z vl.zkušenosti - špatně nesou napomínání, upozorňování, jak něco dělají nesprávně. chce to spíš pochválit každou povedenou akci, a hodně ukazovat na sobě - když se chýlí k průšvihu, opatrně se vmísit, a vyřešit po svém - když uvidí, jak to funguje, bude to zkoušet sám z vlastní iniciativy a ne proto, že ho manželka napomenula - to je hrozně degraduje. chválit, chválit, chváli a ukazovat správné řešení.. nementorovat 😀
@reruna @berenika39 Já třeba mám někdy u sebe problém s těma hranicema. To jsem se vás tu chtěla vlastně zeptat, jak to je, protože zas tolik načteno nemám 😉 Uznávám, že hranice musí být, ale občas si říkám -teď tahle situace, vyžaduje je? nechci, aby byly jen tak samoúčelné - prostě proto, že se řeklo ne, musí mít nějaký důvod..asi se teď neumím moc vyjádřit, tak dám příklad. Malá poslední dobou vyžaduje koupání přes den. Říkám jí, že se vykoupe večer (zase koupání u nás není extra pravidelné, záleží, kdy se pokaká 😀 ale plus mínus ve stejnou dobu večer. Přesné jak hodinky jsou u nás jen časy spaní, ale to si tak nastavila sama 🙂 takže to dodržujem. Když jí teda řeknu, že se vykoupe až později, začne brečet (ne se vztekat, ale dost brečí) a stále prosí, že chce do vany. To už je ve fázi, kdy se pozornost odvést nedá, takže jí buď můžu nechat řvát (ale proč? protože se řeklo, že až večer?) nebo jít a tu vanu jí napustit, no a je šťastná jak blecha (což většinou udělám). To je modelová situace, ale je takových víc. A já občas nevím a mám pochybnosti, jestli dělám správně, když jí "ustoupím" - neberu to jako ústupek, protože mě to v podstatě neomezuje - jestli pak nemá pocit, že ty hranice jsou moc volné.. Jasně jsou situace, kdy musím jednat nekompromisně, ale to jsou jiného druhu, nenechám jí jíst tér a běhat po silnici, jestli mi rozumíte 🙂 Ale ona totiž v těchhle důležitých situacích většinou ani problémy nemá, celkem chápe, spíš jde o situace, kdy si vymýšlí blbosti a já nevím, do jaké míry to brát jako "určování hranic". Poraďte, jak to mám chápat a nedělat si z toho hlavu 🙂
@majdula, u nas bola podobna situacia cca pred rokom.Starsia dcera bola u babky a nejak som sa dozvedela ze dostala od nej na zadok. Vtedy nasledovalo par debat s babkou a skoncilo sa to tym ze ak sa to bude opakovat tak k nej Terezka chodit nebude. To by bolo z nasej strany take krajne riesenie, ale nejak som nedokazala zniest zeby niekto druhy capal moje dieta aj ked priznavam ne ruka obcas vyletela, ale teda tie vycitky potom mi nestali za to😒 Nastastie sa to uz neopakovalo aj ked si babka trosku pohundrala, ale zas moja svokra si da vela veci vysvetlit a respektuje nase nazory na vychovu.
@blandik Přidávám se ke gratulacím a jenom chci přidat svoji zkušenost se šátkem - syna jsem hodně nosila, ale i vozila v kočárku. Měl jedno období tak kolem 3-6 měsíců, kdy do kočáru nechtěl vůbec, tak jsem ho nosila, pak mu to bylo celkem jedno, jestli je v kočáře nebo v nosítku, tak jsem to dělala podle toho, jak jsem potřebovala já a na delší výlety jsem brala oboje. Teď už ho nenosím, je to přeci jen kus chlapa a navíc se mu v kočárku zalíbilo a naučil se v něm i usínat, což předtím teda moc nezvládal.
Do postýlky jsem ho neodkládala, protože má odmalička hrozně lehký spaní, takže se vždycky hned probral. Byla jsem teda ráda, že spí aspoň nějak (v tom šátku) a nosila ho třeba i po domě - aspoň jsem byla ve formě🙂.
Teď bych řekla, že je hodně samostatný a nemyslím si, že by na mě byl nějak moc fixovaný - nechá se v klidu pohlídat prakticky kýmkoli (musí to teda být holka🙂). Což se samozřejmě může ještě několikrát změnit.
@apollo11 ty hranice by se měly týkat opravdu důležitých věcí - životu nebezpečného jednání, slušného chování ve společnosti a doma, je dobře, že v takových situacích zatím konflikty nemáte - co se týká denního řádu a jeho dodržování, tak to určitě záleží asi na každém rodiči, jak je důsledný a striktní, určitě se shodnem na tom, že většina dodržujeme jakýs takýs řád - doby jídla, spaní, procházek, koupání, dívání na tv, společného hraní, uklízení atd. dětem většinou tyto pravidelné činnosti vyhovují a hodně jich to tak vyžaduje a nesnese změnu, ale já jsem pro občasné vybočení z toho stereotypu - někdy se jede na výlet, někdy se jde na návštěvu, do MC atd. mě by to občasné koupání přes den asi nevadilo, kdyby to teda nebylo 100X denně, že chce do vany 😀 ...řekla bych, že se koupáme večer, ale pro jednou že se tedy vykoupe třeba hned jak přijdete z procházky a pak už večer jen umyjete zuby a ruce....nevím, to fakt záleží na tobě, jak moc to cítíš, že je nutné to dodržovat - zkus jí odvést pozornost od té vany, asi má potřebu hodně si hrát ted s vodou - náš si přisune židličku ke dřezu a tam si hraje tak, že si napustí vodu do nějaké misky nebo misek, umývá tam autíčka, dává tam plastové panáčky, že jakoby plavou, přelívá vodu lžičkama atd. a zabaví se tak na hrozně dlouho a skoro nic není mokré...
@reruna díky, já to právě jako potřebu necítím a ani odůvodnění, je to spíš takový tlak společnosti (nebo svědomí?), že "dítě si tě přece nemůže omotat kolem prstu" (kdybych to tak vážně cítila, muselo by se mnou být něco v nepořádku). Režim jinak máme a nevadí mi jeho porušení (naopak bych ráda někdy trochu spontánnosti, ale ona mě zarazí do těch svých kolejí 😀) Spíš z principu, často něco chce a já jí to většinou dám (nemyslím materiální věci, spíš situačně), protože prostě nevidím důvod proč ne. Jenže nevím, jestli je to dobře, občas se bojím, aby nebyla rozmazlená. Určovat hranice je pro mě těžké právě tam, kde nejde o život 😝 nebo ty zásadní věci, na kterých stojí má výchova. Já si myslím, že by mi (nám) pomohlo jediné - druhé dítě 😎 rázem by nebyl čas na prkotiny a přirozeně by poznala, že svět se netočí jen kolem ní.. ale kolem NÁS všech 😉 Tak a teď jsem na to přišla 😅
@apollo11 no vidíš, někdy stačí myšlenku napsat, a když to po sobě přečteš, řešení je na světě...
Mám to stejně - nedůležité věci nechávám plavat, důležité dodržuju. přesně jak píše @reruna. Ono to je hodně opravdu způsobené tím podvědomím (ale on by měl teď to a to, neměla bych ho nechat dělat to a to), ale mě vždycky pomůže si říct: vadí to něčemu? vadí to někomu? ne. tak ho nechám. Já jsem asi taková naoko "přísná", jsou věci, který mi vyloženě vadí a jsou nepříjemný, takže si na nich trvám, důsledně (třeba že jídlem se nehází, že se na stůl neleze, že se u okna klečí a ne stojí na parapetu a tak🙂 ), ale jestli bude mít o víkendu k obědu klobásu, protože ji mají všichni okolo a on ji miluje, tak mu jí normálně nechám sníst, i když vlivem okolí, svého svědomí atp se nabízí - klobása není pořádnej oběd, nehodí se pro malé dítě ...(p.s. dbám na zdravou stravu, není na párkách od půl roku, to bylo jen pro ilustraci🙂 ). Opravdu bych si to vždycky zdůvodnila jen a jen sama pro sebe, neohlížej se, když ti to neva, napust jí tu vanu a hlavně neměj výčitky, protože pak si to neužije🙂.
@apollo11 O tomhle se píše i v knize Pohodoví rodiče - pohodové děti. Autorka píše, že nevadí, když uděláš ústupek, ale nemělo by to být na základě řevu, aby si dítě nezvyklo, že si něco vyřve. Chce to zareagovat rychle, když vidíš, že začíná nabírat, tak třeba říct: Tak to můžeme dneska změnit a vykoupeš se teď a večer už ne.
@reruna nám teĎ taky rapidně stoupá spotřeba vody 😀 a teda nemůžu říct, že by nebylo nic mokré, voda teče po lince i na zem 🙂 A Ali se chodí každou chvíli převlíct, takže se nám tady pak suší 4 trička, který jsou jen od vody 🙂
ja sa vam sem baby trochu vopcham do diskusie, ak mozem? dost vas tu citam, je mi blizke taketo spravanie, len sa mi nejako niekedy dari a niekedy nedari aplikovat to do praxe s 2 detmi doma 😝
@bubelko, a ako reagujes na to papulovanie? Ja to momentalne tiez zazivam so synom a vobec neviem ako reagovat.
ja som vychovana tradicne, cize dospelym sa neodvrava a pod., ziadne diskusie. Deti sa snazim viest podobne ako tu pisete, ucit ich pouzivat vlastnu hlavu, nie len slepo posluchat, ale s tym prichadzaju samozrejme taketo "problemy". Okrem toho papulovania, uvediem priklad, ideme zo skolky so starsim, niekedy ked maju vela inych aktivit, tak sa vobec nestihnu pohrat len tak volne. A ked pridem pre neho a nestihol sa dost pohrat ale pritom je uz skoro posledny a za 5 min. skolku zatvaraju, tak sa oduje a chyti amok, krici, v lepsom pripade iba frfle, v horsom sa vala po zemi a on nejde a mama je zla a preco som prisla a nech idem domov a pod. a ja neviem ako reagovat. niekedy sa mi podari ho na nieco nalakat, co budeme robit, vysvetlovanie typu, ze aj pani ucitelka chce ist domov k svojej rodine je neucinne, proste v hlave tma 🤐 Co myslite ako reagovat uz u takehoto vacsieho dietata na odvravanie, papulovanie a nadavky?