Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

@lusy82 - no máme, ale přestává fungovat, nedá se zapnout a pak velmi dlouho se zapíná a vypíná, včetně instalace atd. CO se týče koukání na tv u malého, tak to chodí hodně ve vlnách, teď se asi měsíc nedíval na nic krom občas na večerníček a třeba v únoru, březnu koukal i tři hodiny denně po obědě..z čehož jsem rostla, ale nebylo mi dobře a tak jsem spala....Já už tv dlouho v sobě řeším, mám pocit, že mi bere moc času, že si ji večer pustím /jinak přes den ji nikdy nemáme jako kulisu ani v podstatě nekoukáme) a prostě pokud tady je, tak mám tendenci si ji pustit, jsem unavená a je to relax...a když ji nemám, tak si nakonec najdu něco jiného, více čtu nebo si povídáme, něco kuchtíme, maluju, poslouchám rádio...věřím, že nám bude bez tv lépe. A hlavně na podzim, až bude miminko a venku hnusně, tak nechci, aby starší si zvykl, že mu budu pouštět pořád tv, ale chci, aby svůj čas využil jinak...osobně nechci se s ním dohadovat, že už se koukal dost a že může tolik a tolik denně, tak budu radši, aby nebyla funkční...

K tomu jídlu - možná ti pomůže, když poznáš, co ho fascinuje na tom, že vylije kakao do talíře..jde o to, že se to mísí, nebo o to, že lije vodu? To všechno se dá nahradit něčím jiným - můžeš mu dát tácek, na to hrneček, lžičku, nálevku a jiný hrneček, malý si může přelívat vodu nebo třeba vodu se šťávou, aby to bylo barevné...jde o to zjistit, co se mu na tom líbí a pak mu můžeš místo lití kakaa do jídla nabídnout ten tácek...

Náš byl tedy spíše ten - utřít ruce:o)

@blandik No tak u nás by asi zrušení televize moc neprošlo. 🙂 I když mě víc štve že já jsem víc závislá na internetu. Strávím tam celý večer a dost mě too štve. To siříkám že jsem si přes mateřskou chtěla oprášit němčinu, koupila jsem si i novou knížku a ne a ne se k ní dostat. Je to hrůza. Vždycky se tam nějak zaseknu a najednou zjistím že je plno hodin.
S tím jídlem to tak skusím. A myslíš jako dát mu to u jídla nebo mimo, aby se vyřádil a pak ho to tolik nelákalo.
Jinak my jsme taky takový "utřít ruce" ale i přes to tohle patlání dělá a pak přijde a kňučí že je špinavý 🙂

@blumka Hm možná to asi opravdu zbytečně řeším, že v dospělosti to dělat nebudou - snad 😀 Ale právě jsem čela, že pak mají tendenci víc k těm zlozvikům u jídla. Ale ty špagetky to je dobrý.

@lusy82 tak ja toto inak riesim podobne ako ty...u nas doma sa nikdy pri jedle necitalo, nepozerala telka ani nic podobne. Moj muz zas pravidelne pri jedle cita emaily alebo smsky...
na jednej strane by som velmi chcela take stolovanie ake si pamatam ja z detstva ale na druhej strane, s tym neviem nejak nic urobit, proste nejak tie deti maju tu potrebu sa s tym jedlom pohrat a nezastavi ich nic, tak som sa nastavila radsej tak ze teda je to ok. Zas ale ked sme niekde na oslave tak tam sedia a jedia, vtedy sa s jedlom nehraju. Podotykam ale ze moje deti ked su hladne tak zjedia, s nimi nikdy nebol problem co sa jedenia tyka 😉

@lusy82 - nebudou, náš nepatlá a má tři a osm měsíců, patlání v jídle už ho nebere...ty aktivity bych mu nabídla různě během dne, třeba hned ráno a jen mu to ukázala a nechala ho být....

@blumka taky resim jidlo, treba kamaradka ma dve deti a vsichni jedi u spolecneho stolu, skvela atmosfera, det sedi jedi, povidaji si....u nas to nejde, bud musim predcitat nebo poustim pohadky na pocitaci aby jedl. manzel se diva na televizi. ja jim uz v jedenact protoze mam desny hlad, jak stavam rano v sest a mladsi ji v pul dvanacte protoze ho musim jeste krmit...takze me to mrzi ale fakt nevim jak to jinak udelat....

To je fajn, že se tu zrovna řeší jídlo - my jsme měli včera přímo ukázkovou situaci. Byli jsme u tchyně na polívce a Jojo se rozhodl, že bude to polívku pít (to někdy dělá), ale dělal to tak, že si namočil obličej rovnou do té polívky a pil jak kočička...já jsem na něho jenom koukala a rychle řekla něco ve smyslu "teda, ty to zkoušíš jako kočička, že?", protože jsem viděla, jak už se tchyně chystá zakazovat. No jenže on (protože na něho všichni koukali a to on má publikum rád) v tom pokračoval dál, já už to nechala být a tchyně s manželem se pustili do samýho "nene" a "vem si lžičku"...což samozřejmě vedlo jenom k ještě větším vylomeninám a skončilo to tím, že na sebe půl toho talíře vylil. Tchyně už se nadechovala a koulela očima (docela jsem se bála, co mu bude chtít provést), ale naštěstí jsem to stihla dřív a řekla jsem, že je polívka rozlitá a musíme ji utřít - to jsme udělali a Jojo začal normálně jíst.
Tak jsem si říkala, že to je opravdu ukázkový případ - dítě zkouší, co se stane (u našeho tedy platí, že čím větší publikum skanduje "nene", tak tím víc se předvádí), až dojde k přirozenému důsledku (rozlitá polívka a utírání) a tím se uspokojí zvědavost (a u našeho i touha po předvádění) a může se normálně pokračovat.
S manželem jsme to pak večer pořešili - sám uznal, že to zakazování k ničemu nevedlo a že rozlitá polívka není zas taková tragédie. Tak z toho mám vlastně takový dobrý "rabrovský" pocit 🙂

@hamma - hezký, krásně jsi to zvládla...reaguji velmi podobně, jakoby dávám tomu okolí vhled do toho, co asi tak malý dělá (aby se nevytasili s tím svým přikazováním a zakazováním a nepochopením...). Zjistila jsem, že to, co lidem brání si tohle chování dětí aspoň trošku užít - je strach, strach, že takto se dítě nikdy nezcivilizuje a tak potlačují jeho hravost a fantazii..nemusí to být jen u jídla..ale když si dítě hraje s tužkou, že je to mobil, tak někdo honem přispěchá, že néé, to je tužka..atd. atd..někdy mám pocit ,že těm dospělým hodně dělá dobře, když můžou být vůči tomu dítěti ti chytří, ti, co znají to řešení, to správné chování a honem s tím spěchají, aby to dítěti řekli, opravili ho a zkorigovali..

Taky mám jednu story - náš malý se ptal, proč jedna holčička plakala a proč ji její táta řekl - že má přestat brečet..já na to - když ty pláčeš, říkáme ti, aby jsi přestal? Náš na to NE (hurá) a pak druhá - jeden známý si postavil na hlavu malého (v helmě) pivo a řekl mu - hele teď jsi stojan, nehýbej se, máš na hlavě pivo..tak se mě náš kluk ptal - a proč on si to dal na moji hlavu..tak jsem se ho ptala, jestli se mu to líbilo a náš, že NE - tak jsem se fakt neudržela a řekla mu, že taky nevím, proč to udělal a že když se mu něco nelíbí, může říct - to mi vadí, třeba si pak ten pán vybere hlavu někoho jiného, třeba svého kamaráda - tak mi zase došlo, jak běžně se lidi chovají k dětem jako k věcem, dovolí si věci, které by si k dospělým vůbec nedovolili..jasně tohle je prkotina...

@meleri Můžeš si dát v 10 svačinu a pak nebudeš mít v 11 hlad. Dětem nejspíš svačinu taky dáváš, ne? Manželovi bych TV u oběda zatrhla, taky ho musím někdy ke stolu honit, ale vždycky říkám, kdy bychom měli společně jíst, když ne o víkendu (někde jsem četla, že strašně velké procento dětí nemívá společný oběd, to mi příjde strašný). A s krmením to dělám tak, že dám starší polívku, ta jí, mezitím krmím mladší, pak si sním polívku já a nachystám druhý. Pro mě není důležitý, abychom současně s jídlem všichni začli a jedli stejný chod, ale abychom k tomu jídlu společně zasedli. Když jsem měla jenom starší, tak jsem střídavě krmila ji a jedla svoje jídlo.

@betelgeuzz ahoj ja rano nesvacim, nestiham a navic se snazim zhubnout takze mi to tak vyhovuje no a pak na druhou stranu me to mrzi ze nejime spolu, clovek asi nemuze mit vse 🙂)) snad to bude lepsi az ty deti trosku vyrostou..

@meleri ale jestli hubneš, tak bys právě měla jíst často po malých dávkách 😉

@meleri my mame spolocne stolovanie v nedelu na obed...a to tiez nie uplne lebo mladsia dcera spava od 11:30, ona sa naje teda o jedenastej a my traja neskor.U nas sa to jednoducho inak neda a nejak si z toho tazk hlavu nerobim, lebo myslim ze ked uz nebudu baby spat cez obed tak to uz sa len ta mladsia pridruzi ku nam 😉

Víte, co je přirozený důsledek? Dítě lítá na odrážedle z mírného svahu s nohama nahoře, jako ďábel, ale bezpečně. Babička ho neustále okřikuje, at dává pozor. Prosím babičku a vysvětluji, že když na něj mluví a křikne, že se lekne a sletí.
Babička: Pé´to, pomaluuuuuuuuuuuuuu
Petr: otočil hlavu, kde je babička, odkud volá, lekl se a namlel si.
Přirozeně babička zjistila, že to co dělá, je kontraproduktivní. Dokud se nepřesvědčila (bohužel pro odřeného Petra, lehce 😉 😉 😉 ) na cizí kůži.

@berenika39 Tak tohle vysvětluji naší mámě taky pořád a ona je navíc hrozný plašan. Zatím ale žádný přirozený důsledek boudík nenastal.

@berenika39 dnes som bola na ihrisku tiez svedkom babicky a vnuka v dobrej situacii. Dvaja asi 5rocni chlapci vyliezli na taku socialisticku preliezku, ako rebrikovy polkruh to vyzera a sedeli hore a rozpravali sa. Boli tam snad 5 minut, ked si babicka jedneho z nich vsimla, kde ma vnuka a zacala na neho kricat ze Radko, kdesi to vyliezol? Spadnes! A on sa presne obzrel, smyklo sa mu a spadol odtial, nastastie sa zachytil nohou o tie tyce a neublizil si. Babicka na neho riadne kricala a samozrejme nezabudla dodat Vidis, hovorila som ti, ze spadnes 😀.
Dalsia babicka so psom sedela na rybarskej stolicke a jej vnuk cca 10r. sa s kamaratmi striekal vodou z vodnych pistoli. Prestalo sa mu to pacit, tak povedal, ze on uz sa nehra, co jeden kamos neakceptoval a zlial ho znova vodou. On na neho ze Co si debil, si hluchy? Babicka zakrocila, ze ako to rozprava, ze dostane po ustach a o chvilu na svojho psa krici ze Ty debil, ty idiot, neskac tu, vylievas mi vodu, co som si doniesla na pitie. Tak si vravim, ze co od toho chlapca vlastne chcela?
Nasa 3r. dcera vcera niesla podberak na ryby a zachytil sa jej a vravi "Do riti, to co?". My s MM sme na seba pozreli, vedomi si toho, ze to mohla pocut aj od jedneho z nas v nestrazenej chvili 😅.

@blovitc120 😉
Já to i chápu, že ony se ty babičky bojí - mají převzatou zodpovědnost, prostě je to silnější než ony, ale zrovna ta moje je tak chytrá, fakt, pohodářka, o všem si povídáme, není v opozici - a stejně 😀 😀 😀

@alamo myslim, ze ako pise @reruna , maju to vsetky deti, musia si tym prejst, niektore sebou mlatia viac, ine menej. U nas to uz vyzera byt na ustupe, no svoju rolu mohlo zohrat aj narodenie surodenca, s tym prichadzaju ine problemy, na "sebanasieracie" spravanie uz tolko casu neostava. Inak tie vybuchy frustracie byvali obzvlast silne, ak bola este k tomu unavena / hladna / smadna, takze dohliadanim na tieto potreby sa to dalo trosticka tlmit.

No to su len epizody, co mne pride podstatne narocnejsie, je Miskina naviazanost na mna. Stale ma musi mat pod dohladom, ku vsetkemu si ziada moju asistenciu, aj ked ju v skutocnosti nepotrebuje, akoby nemala vobec ziadnu tuzbu po samostatnosti, navzdory tomu, co tvrdi M Montessori (vie sama papat, no ziada si krmit odo mna, vie si sama obut topanky, no chce, aby som ich obuvala ja...), nechce sa napriklad bicyklovat, aj ked to vie, musim ju tahat, alebo sa aspon tvarit, ze ju taham, nechce sa sama hrat, musim sa hrat s nou, pripadne dokonca po mne chce, aby som sa hrala ja a ona sa na mna chce len pozerat. Takto to bolo vzdy: vedela lozit, no nechcela, ked sa niekam potrebovala dostat, vzdy si nastojcivo pytala sa preniest, vedela dost skoro chodit, no nechcela, aj teraz, ked ideme, casto sa ma drzi za ruku alebo aspon za suknu (doslova), ked mam ruky plne. Nejaka ulava od neustaleho nosenia po tom, ako sa nauci premiestnovat sama, sa u nas nedostavila. Ta povestna sebaracna uzkost v druhom polroku zautocila na nu s neskutocnou krutostou, stacilo zrazu, ked zbadala niekoho cudzieho a kricala od hrozy, aj ked som ju drzala na rukach, vsetci sa mi smiali, a dodnes to vsetci komentuju, ako je na mna nenormalne naviazana, staci, ked nas pozoruju par minut. Je to pre mna strasne vycepavajuce, neviem, ci som niekde v zaciatkoch urobila nejaku chybu, alebo je to jej povaha, alebo je to prirodzene spravanie sa dietata ktore je u kazdeho inak vyrazne. Ked teraz vidim ine deti, ktore sa ucia lozit a veselo preliezaju vsetko mozne, matka len dozera, nech si neublizia, tak nechapem, to som ja nikdy nezazila. Mali ste niekto podobne dieta? Myslite, ze to moze byt v norme, alebo to treba nejak riesit? (Ospravedlnujem sa za toto odbocenie od momentalne rozoberanych tem, no neviem, kde inde by som sa opytala.)

@johanka. existují tzv. úzkostné děti, je to jejich povaha a u takových dětí musí rodiče zvlášť citlivě postupovat při jejich osamostatňování, ideálně je dát později do školky, pomáhat jim s nástupem - pomaličku, nejdřív s rodičem, pak na pár hodin, nedoporučuje se dát takové dítě hned na celý den se spinkáním a na celý týden - to doporučuje hodně učitelek z MŠ, že prý si dítě rychleji zvykne na ten rytmus, ale není to u úzkostných dětí správné. Věřím, že je to pro tebe asi únavné, zvlášť s miminkem, ale s takovou povahou se nedá nic moc dělat, to vyřeší jedině čas a dozrávání nervové soustavy, musí získat dostatek důvěry ve svět, aby si mohla budovat sebedůvěru. Něco málo o těchto dětech píše Matějček - Co, kdy a jak ve výchově dětí např. :
"Strach je z “něčeho” a úzkost je z “ničeho. Strach máme z určité věci, zvířete, děje, situace - úzkost je však jen tušení něčeho neblahého. Úzkost je v podstatě účelná, říká nám - pozor, nelez tam, je to nebezpečné.Každý má ale jinou míru úzkostnosti - malá úzkostnost není vítaná - jsou to lidé, kteří se nebojí ničeho, jednají bez ostychu, bez lítosti, neznají ohledy, nemají svědomí - jsou z nich často kriminálníci. Velká míra úzkostnosti ale také není dobrá, zvýšená úzkostnost je závislá na vlastnostech vyvíjejícího se nervového systému, dítě za zvýšenou úzkostnost nemůže, musíme mu pomáhat se s ní vyrovnat.

Úzkostnost si už přinášíme na svět - předává se zřejmě dědičnými mechanismy. Někdy se ale dítě úzkostným teprve může stát vlivem nepatřičného výchovného zacházení - úzkost dítěte můžou budit hry převážně tatínků - vyhazování malých dětí do vzduchu apod., dále úzkost dítěte budí tma a samota - úzkostným dětem můžeme nechat svítit malou lampičku či nechat jim pootevřené dveře, uspávat dítě, když se v noci bojí, vzít je i k sobě do postele (ukázalo se, že z toho návyk nevzniká, jakmile nervový systém dozraje a dítě se přestane tmy a samoty bát, nočního putování k rodičům do postele se samo vzdá, jen musíme vystihnout dobu, kdy k tomu došlo a taktně dítě k samostatnému spánku přimět). Dále to může být strach z cizích lidí - typicky se objevuje u dětí před koncem prvního roku věku, řešením je dát dítěti jistotu v lidech známých a situacích bytostně bezpečných - vzít dítě za ruku, do náruče, mluvit na něj - spolu to zvládneme atd. Do školky by úzkostné děti měly vstupovat s dětmi známými - rodiče jim takového kamaráda musí zajistit předem- zvát k sobě jiné děti, chodit k nim na návštěvu atd.Důležitý je u úzkostných dětí pomalý trénink a psychické otužování, připravovat dítěti zátěžové situace a pozvolna zvyšovat náročnost, pochválit každé hrdinství a nedat se odradit neúspěchem (např. 10leté dítě se bojí samo nakupovat - nejdřív chodí do obchodu s námi, samo dává věci do košíku, příště samo vyloží věci na pult, příště zkusí samo zaplatit, příště zkusí vzít zpět peníze, příště to zkusí samo s tím, že stojíme třeba u dveří a díváme se, příště můžeme už stát venku a konečně jednou půjde do obchodu a nakoupí samo)"

@berenika39 nejenom babičky se bojí, tohle já bohužel dělám svým dětem taky, moje maminka je přímo vzor úzkostného člověka, takže já se přes to přenáším taky dost těžko a i když vím, že to není správné, tak mi to často ujede - dávej pozor, nespadni atd. a přesně - otočí se, ztratí rovnováhu a samo že spadne ☹ ale snažím se a už to dělám o dost méně
@meleri při hubnutí je nejdůležitější jíst pravidelně 5-6X denně, každé 2-3 hodiny něco sníst, jinak si tělo ukládá tukové zásoby, i když jíš málo

@johanka ahoj, mě napadlo, jestli do toho osamostatňování nevpadla malá Adelka. Možná se potkalo období, kdy starší byla už na cestě se "odpoutat", ale příchod sourozence ji trochu přibrzdil. Náhoda, chová se intuitivně, cítila třeba tu konkurenci, tak se připnula na tebe ještě víc. Petr něčím podobným prošel po nástupu do školky, úplně to nechápal, proč se to děje, proč má být jinde, s jinými lidmi, dětmi, půl dne bez mámy. Taky se na mě přilepil....postupně to samo zapadlo, já si myslím, že je u nich strašně důležitý, aby pochopily, co se děje - jenom vysvětlování, komentování, to jim nestačí...musí k tomu samy dospět. petrovi budou 4 v srpnu a ted přesně přišlo období, kdy se (a to úplně spontánně, někdy i bezmyšlenkovitě) utrhl - odchází sám, za cizími, každý je kamarád, hledá děti, vůbec nepotřebuje mojí asistenci, i se třeba někde zapomene a nic mu nevelí "kde je máma?". Jsem z toho ted byla i trochu nervozní, protože to byla zásadní změna - pořád jsem ve střehu, kde, s kým je, co dělá....přišlo to samo.

@berenika39 - v reakci na přirozený důsledek, jsem si dneska přečetla o tom, jak řešit emoce dítěte - jak neodvádět pozornost, nedramatizovat a nehledat náhradní řešení pro dítě a to je jedna z věcí, kterou zase já neumím mámě vysvětlit, že tohle nemá dělat, že ho má nechat, jen mu dát přítomnost, že ho jen naučí, že sám není schopen se vypořádat s emocemi a potřebuje pomoc = že je slabý...tak jsem to v naomi našla krásně popsané, asi ji to dám přečíst...a přesně jak píšeš, tahle babička je jediná ze širší rodiny, která chápe a fakt se jí to líbí, sama mi povídá postřehy z okolí a vidí hodnotu v tom, co děláme a tohle odvádění pozornosti a hledání řešení ihned za dítě...uf, to nějak nejde a nejde..a co se týče toho - pozor, spadneš, s tím má taky velký problém, protože ona se fakt bojí, dost si to pamatuji z dětství - neběhej, nechoď po tom kraji, neskákej, spadneš...
@johanka. - ten tvůj popis trošku sedí na Mišku a taky jsem kolikrát dumala, kde jsem udělala chybu - fáze typu - já sám snad ani nepřišla, umí jíst sám, ale chce to ode mě, v podstatě dva krát něco zkusí, nejde mu to, tak toho nechá nebo to chce po mě, jakby neměl v sobě tu dravost, spíše se držel u mě, hodně pozoroval a bohužel nechci to tak napsat, ale ve srovnání s vrstevníky, mladšími dětmi, dlouho jevil určitý odstup, nevrhal se do neznámých sitaucí - př. nedávno jsme byli na trampolínách, on tam letos byl poprvé, pokaždé, když chtěl tam nebo ven, volal nás, my chodili, stejně stará holčička si lezla sama a její dvouletá sestra se tam taky pokoušela škrábat...další jsem tam s ním šla znova, nikdo tam nebyl, najednou koukám, miška na trampolíně, sám tam vylez, sám si slez...naštěstí po tom třetím roce se tohle bojáctví a ostražitost začaly docela rozpouštět, i jeho samostatnost narostla..Když byl batole nikdy nikam nelezl do výšek, nebo do nějakých nebezpečných situací se nevrhal..ale v čase zjišťuji, že jeho motorika se úžasně zlepšila, že tím, že jsem mu neříkala - spadneš atd. a všechny ty sportovní úkony nechala na něm, tak on si skutečně našel (nebo to vždy asi měl) míru a odhad, co zvládne a co ne..takže pády jsou minimální, ale jeho rychlost a obratnost se úžasně zlepšila..ve srovnání s dětmi, které dříve byly "odvážné"...

@reruna, @johanka - ten popis mi moc pomohl, něco z toho sedí na Mišku, ne všechno - on to měl jakoby rozdělené na oblasti - ta úzkost se týkala třeba dětí, nebo nových situací, nebo zůstání nebo hraní s příbuzenstvím (když k nám přijela máma, tak trvalo třeba i celý den, než si s ní chtěl hrát, pořád preferoval nás) a přitom s lidmi na ulici, cizími si povídal snad od té doby, co uměl říct pár slov...strašně moc nás potřeboval v zátěžových situacích - typu - jsme u babi, dědy, zrovna jsme přišli a on třeba i hodinu byl v manželovi v nárůčí, celý vystreslý, červený a na jakoukoliv větu od babi reagoval řevem, odmítáním...byl to takový náš jediný problém, se kterým jsme si moc nevěděli rady, jak to změnit a pro babi a dědu často berná mince - že naše výchova je špatná, že takhle si nemůže dovolit se chovat, v podstatě, že my ho musíme donutit je mít rád a chovat se k nim slušně..a navíc, jak jsem viděla, že se tam necítí dobře, tak jsme ho tam ani nenechávali samotného, což oni považovali za problém, že tím pádem jim neumožňujeme si ho "užít", jenže Miška byl pro nás přednější, že....a my cítili, že prostě to je jeho obrana a nezpochybňovali jsme to, co on cítí...a jak jsem tady asi před měsícem celá nadšená psala - všechno to pominulo, neřve, neječí, není vystreslý ze situací...

a k tomu, jak píšeš, že tvoje máma je úzkostná a že ty reaguješ podobně, u nás máma právě na ty moje pohybové aktivity reagovala hodně úzkostně a je fakt, že já nesnáším riziko a nesnáším adrenalinové zážitky, včetně kolotočů nebo houpaček, jako dítě mi to nevadilo..ale u mě to způsobilo právě to, že Mišku nebrzdím, možná i proto, že on sám se vrhá do těch činností nějak později a téměř se mu nestává, že by padal...a já mám velikou důvěru v jeho schopnosti v tom ohledu, i když si rozjede odrážedlo z kopce šusem, věřím, že nespadne..a on nespadne...

idem si ku vam po radu..
Mladsia dcera je vo faze odplienkovania, na spanie jej davam este plienku..no a zacala teraz s tym, ze vzdy ked uz je v posteli, tak po urcitom case zacne vykrikovat ze jej treba ist na zachod. Tak k nej idem, dam ju na nocnik, a uz vidim ze jej netreba, smeje sa mi do oci, normalne vidno ako natahuje cas aby nemusela ist do tej postele..niekedy vytlaci zopar kvapiek, niekedy nic. Ja sa to snazim nekomentovat, proste ju tam dam, ked povie ze uz tak jej dam zas plienku a zas ju dam do postielky. Ale su dni ked ona sedi na tom nocniku nekonecne dlho, a ked sa jej spytam ci uz, tak mi povie este nie, smeje sa pri tom a sedi a sedi a sedi...a nam s mm priznavam to ide dobre na nervy. A zvlast ked to urobi 3-4x za vecer. Niekedy po tazkom dni to konci krikom, alebo vyhrazkami..ja sa snazim to predychat, len neviem ako s tym dalej. Kebyze to je raz ok, idem dam ju tam ale ona to fakt opakuje niekedy aj 4x a vyslovene si to uziva ako beham hore dolu s nocnikom. Zas ignorovat ju nechcem, lebo chcem dosiahnut to aby cikala do nocnika nie do plienky a nemozem vediet ze ci jej fakt netreba na zachod. Do postele chodi unavena, nemyslm ze je to tym ze by este nebol jej cas, je to pre nu neico nove tak skusa. Len potrebujem poradit ako na to...behat hore dolu aj 10x alebo co jej povedat? ako reagovat?

@blumka pred spanim dat na nocnik ci sa jej chce alebo nie. proste urobit z toho navyk. a ak vyrusuje, max raz na serbel, potom uz musi ostat v posteli. ak nepovolis, tak po par dnoch si na to zvykne

@xlucia ona chodi pred spanim na nocnik, ale potom este aj z postielky vykrikuje ze chce...takze ju dam, niekedy sa vycika niekedy nie.
Prave s tym mam trosku problem, nechat ju v posteli, ja totiz neviem ci naozaj potrebuje cikat a kakat alebo nie, niekedy cika zakazdym, niekedy len prvykrat, niekedy prvykrat nie ale druhykrat ano. Ked ju necham v posteli, nedam jej signal, ze mozem cikat do plienky lebo mama neprisla a potom nebude z toho zas problem oducit ju od plienky.
Ja viem ze ona "skusa" co sa bude diat, ale toto je taka osemetna zalezitost...

@blumka no tak sa par krat pocika do plienky. co ale pochybujem. ja som robila ako som ti napisala, pricom ak nahodou pocikal do plienky, tak som smerovala rozhovor tam ze ja som si myslela ze on je uz velky a pojde do skolky, kysly vyraz ano ale ked je babetko, nemoze ist , ani na bycikel, ked sa pocikava ako babo atd.
po tyzdni prestali vykrikovat, po dvoch cikali a odvtedy vzdy cikaju vzdy pred spanim. a z postele idu curat jedine ak sa im nedalo tesne pred spanim. co je ale malickokedy. proste uz maju taky reflex. ze rano po zobudeni idu na wc, aj po obednom spanku, ked mame ist von predtym nez sa obuju do topanok, pred kupanim aby mi necurali vo vane a pred spanim. trvalo to nieco vyse dva tyzdne. nehodu sme odvtedy nemali ani s jednym

@blumka mě napadlo - co to teda zkusit bez plenky to spinkání? Jestli to fakt ještě nejde (pokud má ráno plenku hoooodně mokrou), tak bych jí ten večer normálně vyhověla - ale tím stylem, že sundat plenku, rychle na nočník vyčurá se, nandat plenku a šup do postýlky, nevyčurá se - tak bych tam s ní neseděla půl hodiny, ale prostě bych řekla - ok, teď se ti asi čurat nechce, tak zase dáme zpátky plenku a do postele a když bude křičet, ,že ještě ne, že ještě chvilku, tak řekni, že evidentně se jí nechce, nic nevyčurala, tak ať zkusí spinkat, kdyby chtěla za chvíli znovu, tak bych ji znovu dala - prostě dala bych ji na ten nočník kolikrát by chtěla, ale byla by to prostě minutová akce - nočník u postele, nerozsvěcovat moc, nebavit se s ní, nekomentovat to nijak, podle mě by to mělo zabrat, že tím nezíská tolik pozornosti a měla by s tím přestat, pokud ne, tak bych ještě dala vyšetřit moč, jestli to není třeba zánět močového měchýře, popřípadě další vyšetření u dr....ale podle popisu bych řekla, že prostě oddaluje spánek a přišla na to, že jí čurání neodepřeš a ta snaha to prodlužovat a že se někdy vyčurá a někdy ne to spíš potvrzuje

@xlucia dakujem za nazor, len myslim ze nieco take u nas asi nebude mozne zrealizovat. Totiz napr. vcera mala kricala ze jej treba asi 2x, kym tam mm dobehol (nieco surne robil nesiel hned) bola uz pokakana. Dalsia vec je, ze by som sa prave rada vyhla takemu hodnoteniu ze je babatko ze sa pocikala atd. Ona je totiz dost citlivka. Mam pocit, ze prave kvoli tomu ze jej babky a este zopar ludi hucali do hlavy ze uz je velka a ma uz mat plienky prec, ze prave kvoli tomu ma teraz problem s kakanim. Prvy tyzden ked sme sa rozhodli zrusit plienky ani nepriznala ze sa pokakala, a ked uz nakoniec aj dosla s tym ze je pokakana bolo na nej vidno ze sa za to hanbi alebo sa boji to priznat. my s mm sme ju nikdy za to ani nehresili ani sme po nej nekricali, takze si mysim ze to vyvolalo okolie a ich neustale komenty toho ze ma stale plienky 😠
Inokedy s tymto problem nie je, samozrejme ide na zachod pred spanim, po spani, ked niekde ideme, ked niekde pridem atd. a navyse ona sa uz aj sama pyta cikat.

@reruna ano, presne si to vystihla...keby si videla jej oci ako sa jej pri tom smeju, mne samej je do smiechu aj ked vo vnutri trosku zurim 😀
Ja sa snazim to robit tak, ze teda ked krici ze jej treba tak ju dam na nocnik, ten donesiem do izby, v izbe ostava tma, len potom neviem co dalej...skusala som tak ako pises ze minutova akcia, to zacne kricat, dokonca sme raz tak nechtiac prevratili nocnik, do ktoreho predsa nieco slo..
Ale napr. mi vobec nenapadlo jej plienku nedat 😅 Par dni za sebou uz ju mala rano suchu...