Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?
Většinu lidí, co znám, co se setkali s touto knihou nebo seminářem manželů Kopřivových, jejich principy nadchli. I pro mně bylo jejich objevení osvícením a přesně tím pravým... Jenže - přečíst knihu je jedna věc a každodenní realita věc druhá. 😒 Výchova je nesmírně těžká, zvláště když jsme sami vyrůstali v "typicky české výchově" a máme ji tak v sobě i podvědomě. Člověk se pořád přesvědčuje, že se bude chovat ke svým dětem jinak... a pak najednou s údivem a úděsem zjistí, že z něj vycházejí přesně ty samé věty, které slýchával jako malý... že jsou to jen pokyny, příkazy, rozkazy, křik... Nervy v kýblu a přitom dítě stále neposlouchá a co víc, je to čímdál horší... 😨
Převést principy RaR do praxe je těžké, hlavně ze začátku, je třeba toho v sobě hodně překopat... ale já věřím, že se to bohatě vyplatí, proto jsem rozhodnuta se s tím poprat. 😎 Vím, že RaR má i tady na Koníkovi spoustu příznivkyň, proto bych chtěla založit prostřednictvím téhle diskuse takový malý klubík 😵 , ve kterém si můžem pomáhat s různýma situacema, jak je řešit, povzbuzovat se, sdělovat si co pomáhá a co ne... a tak 🙂
@fem a není v tom z mojí stránky ani špetka despektu....já vím, že takhle je to mnohem bežnější, častější, spíš mi je to líto.....kdybych mohla, napsala bych desatero, čím děti trpí zbytečně a pověsila bych ho na nejsledovanější server na internetu....
@basika ja mam napriklad 2 male deti. a principy rabr sa daju celkom dobre uplatnovat. nehovorim, ze mi obcas nerupnu nervy, ale aj tak je to fajn. ja vsak nie som typicky rabr-rodic - necitala som knihu (len to co pisali zienky tu na fore) a z toho som si vzala to, co sa mi paci - vnimanie detskych pocitov, strach, plac, netriedenie na hranie sa chlapcenske a dievcenske, moznost volby v urcitych chvilach, vela a vela vysvetlovat a rozpravat sa o zazitych situaciach a pod. hlavne pri tom starsom, pri tom mladsom sme momentalne vo faze objavovania - tu zacal na svk a tam sa tazko uplatnuje ine ako nie = hlavne ak asistuje babka, prababka a cela dalsia rodina, zvyknuta na tento sposob.
@blandik co sa svokry tyka - ani u nas to nie je ruzove a zial je to jedina babka, ktoru deti maju, takze ani neexistuje take, neist tam a pod. cize sme zaviedli jednoduche pravidlo: ked sme s manzelom u nich, tak plati nase slovo (to iste u mojho otca), ked tam nie sme a su s detmi sami - je ich vec, co s nimi robia. deti to vedia rozlisit,tot. moja skusenost. jedine, co sme fakt natvrdo presadili - jedna sladkost denne, ziadne prepchavanie deti cokoladkami a keksikmi a kolacikmi.
@dagina
@basika já asi patřím k těm unaveným, nervozním maminkám 2 dětí, rozdíl je 2 roky, mladší se v noci budí co 2 hodiny, starší se v noci budí minimálně 3X, od září chodí do školky a už 4X byl nemocný, mladší to vždy chytne od něj. Někdy na mě padá taková jako deprese, že jsem hrozná matka, moc bych chtěla jednat podle rabr, tou knihou jsem nadšená, ale nikdy bych nevěřila, že mám v sobě ty tradiční způsoby výchovy tak zakořeněné, že mám v sobě takovou touhu po ovládání valstních dětí, že tolik chci, aby mě poslechly, bez vysvětlování - jsem dost netrpělivý člověk a když 10X řeknu staršímu podle rabru - je potřeba uklidit hračky, Míšo, na zemi jsou hračky... co uděláš... uklidíš je sám nebo ti mám pomoct... a on stejně nic a ještě mi odpovídá, že je neuklidí, že nechce... když už jsem večer unavená, tak na něj pak křičím, jsem dokonce schopná ho táhnout za ruku k těm hračkám a násilím mu je cpu do rukou, aby je jako uklidil, prostě selhávám na celé čáře, už došlo i na plácnutí po zadku... Mladší začal taky docela pokoušet, co všechno může, třeba tahá za šňůry od počítače, a starší když ho vidí, tak jde tahat za ty šňůry taky a oba se řehtají a čekají, co jíána to, jestli se budu zlobit, to jsou fakt situace, kdy se málokdy ovládnu...
no nic, jen mám te´d asi takové horší období, kombinace nevyspání, neustálého odsávání soplů a stereotypu... asi mi nezbyde, než začít číst tu knížku znovu a více se snažit. takhle diskuze mě aspoň vždy pozitivně naladí.
ahojte,
tak hlásím, že jsme u tchánovců seděli do tří do rána....docela mě překvapili, tedy spíše tchán. Vyslechli, tchán modeloval situace - na písku to a to a co na to řekneš...bylo vidět, že mu závity šrotují, ale v podstatě se nám to povedlo - to sice neznamená, že bych nějak očekávala, že se jim podaří změnit něco v komunikaci do budoucna, ale minimálně mě se ulevilo, že ví, co děláme...a že možná bude snažší občas zasáhnout, když už to bude hodně přes míru...Každopádně mi hodně pomohlo, co zrovna ten den říkali Kopřivovci na semináři - a že asi nejpodstatnější ve výchově dítěte je, aby dítě dostávalo od rodičů jejich NEPODMÍNĚNOU LÁSKU a NEPODMÍNĚNOU ÚCTU - pak si může vytvořit vysoký pocit vlastní sebeúcty....
Ještě bych vám napsala pár zajímavých věcí: a to že negováním emocí dětem vede k tomu, že dítě se od svých emocí odpojí, přestane je vnímat a emoční vývoj se zastaví. Není správné se na negativní emoce dívat jako na špatné, patří k životu stejně jako pozitivní emoce - jsou hybnou sílou - př. při hněvu se dokážeme zmobilizovat, při strachu se zarazíme, chrání nás před nebezpečím....Takže ten, kdo je v kontaktu s emocema, může se z toho poučit. Ten, kdo není, může pořád dělat stejné chyby...
Když dítěti negujeme jeho emoce - ve smyslu - to přeci nebolí, vstávej...Ta polívka je dobrá, nekecej a jez...co brečíš, nemáš proč....prostě neuznáváme jeho emoce nebo mu říkáme, že by mělo věci cítit jinak....pak se
přiznám se, že se dvěma mrňaty si to neumím představit....mám co dělat s jedním občas...
ani já nejsem ortodoxní "rabrmatka" 😀 😀 😀 😀 , ono to snad ani nejde. taky jsem si z toho vzala to, co mi přišlo logické, smysluplné, mě se víc líbí ty myšlenkové pochody než takové ty návody, co říkat a jak to říkat. to mi nejde někdy "přes ústa", tam improvizuji, jak to jde🙂)), aby smysl zůstal zachován....takže právě v případě těch dvou malých dětí si myslím, že:
buď to hodně dobře zvládnout při prvním, a to druhé už pak jen "vylepšovat" 😀 😀 😀 , nebo si prostě pro kritické situace vybrat z knížky jen to , co mi sedí, v čem se cítím dobře a co mi pomáhá, takové rabr minimum.... 😀 ne za každou cenu reprodukovat předepsané hlášky...tahle metoda určitě musí vycházet z přesvědčení a ze srdíčka maminky...aby nakonec aplikace rabr nezabrala víc času než samotná péče o děti🙂)).
obdivuju dvě malé děti za sebou - tedy jejich maminky a jejich trpělivost a nervy.-)
ahoj zase 🙂 Nevim, v jakem tematu se rozumne zeptat, chci se vyhnout radam typu "nechej vyrvat" 😅 Tak se zeptam vas. Myslite ze je normalni, ze se mi maly porad budi s placem? V podstate kdykoliv se probudi, at uz vecer kdyz usina, v noci, rano, po spanku, tak je to tak v 90% s placem. Ne primo rev, ale obcas jsou i slzicky, proste ma takovy hrozne zoufaly kukuc. Pritom mam vysilacku, vzdycky prijdu na prvni zavolani, nenechaval jsem ho nikdy vyplakat (resp. jednou jsem to zkusila a asi po 5min jsem si pekelne nadavala a zacala se ridit vlastnimi pocity). Odpoledne ho uklidni nakojeni, pak uz se smeje, vecer nebo v noci se takhle probudi na vycurani, dam vycurat a spi dal. Jedine, kdy se snad nebudi s placem je obcas rano, kdyz spime spolu v posteli, to me budi i docela s usmevem. Mate s tim nekdo zkusenost? Myslite se to prejde, muzu pro to neco udelat? Diky 🙂
@sussanah a spí s něčím? myslím plyšáka, hračku...já vím, že to dost dobře nejde, abys byla vždycky u něj , když se vzbudí, ale ono to tomu nasvědčuje...ráno u tebe v posteli je veselej🙂. tak že by třeba usínal s něčím, co miluje, a s tím se taky probouzel... jinak petr to měl podobně, cca do roka a půl, ale jen v noci...asi nezvládnou ten okamžik, když s eprobudí, než si uvědomí, co se děje....v tom rozespání se ještě neumějí zorientovat v čase,prostoru, v tu malou chvíli v místnosti nikdo není, tak přijde prostě obava, slzičky. je to asi přirozený, a hlavně - to přejde🙂))). petr to noční plakání (bývalo to jen jednou v noci na pití) přešlo přesně v okamžiku, kdy se zvládnul skloňování - místo máma máma volal mamíííííííí...asi mu to v tý hlavě poskočilo trochu dál a urovnalo se to🙂.
@berenika39 no ja mu davala skoro od narozeni do postylky jednoho manaska, nedavno tam pribyl dalsi, ale on si s nima hraje max vecer pred usnutim a tim to konci. Proste svou oblibenou hracku nejak nema 😕 Vsude ctu, jak ma mimco vetsinou nejakou svou hracku, manaska nebo neco, cim si nahrazuje to, jak se postupne odpoutava od maminky, ale tohle u nas nejak neprobehlo. Asi jsem se mu nejak moc venovala, takze jeho hracka jsem asi ja 😅 bylo by fajn, kdyby se mohl k nejake hracce pritulit, i jsem to delavala a obcas delam, kdyz se snazim vyvleknout svou ruku, kdyz usne, ze mu tam podstrcim toho manaska, ale bez uspechu. Vztah si k nemu nevytvoril doted, tak uz to ani necekam. Me to ani tam jakoze nevadi, spis me to mrzi, ze se takhle budi ☹byla bych rada, aby se budil s usmevem a tesil se, ze se dobre vyspal a co noveho ho ceka a ne s placem 😢
já vím, ti rozumím...nechcete spolu jít koupit nějakou novou hračku? prostě vydrž, přejde to, a počkej, určo ti napíše ještě někdo jiný 🙂.
ahoj holky
čtu už asi podruhé RaBr, poprvé jsem ho nedočetla, narodilo se nám mimi a byl to obr záhul, tak se k tomu teď snažím vrátit.... Matýsek je hodně aktivní povaha a na všecko má vlastní názor 🙂 😝 😅
teď procházíme třetí vlnou vzdoru, je o hodně neústupnější než na začátku ale záchvaty už nejsou tak dlouhé a je vidět, že sem tam chápe když si to pak až se uklidní (a někdy i já 😅 ) vysvětlujeme....
holky vy jste tu takový zkušený, my pořád řešíme několik situací dokola, třeba mi někdo poradíte, napíšu jen to co nás pálí nejvíc
- nálada, kdy se s ním naprosto nedá domluvit na ničem - Máš hlad, Matýsku? Jo. Chtěl by jsi jogurt nebo ovoce? Jogurt. Tady je, prosím. Ne!!! Ty ho nechceš? Ne!! Chci ovoce! - a když vezmu jogurt pryč, tak brečí že ho chce, když dám ovoce, tak brečí že ho nechce, pořád dokola, určo to znáte, občas sebou hodí o zem nebo hází věcma 😉
když řeknu že se teda nají až bude mít hlad, tak začne hrozně brečet a nebo se vztekat, že hlad má, ale já si zas říkám, že kdyby opravdu hlad měl, tak by tohle nedělal, nebo jo? někdy nevím...
potíž je trochu v tom, že když svačinu nezmíním, tak na ni někdy zapomene, ale je jako já, musí pravidelně jíst, jinak je s ním k nevydržení a nemůžeme např. vůbec ven.....
snažím se nabízet to co mu chutná (a že toho po vzdoru až tak moc nezbylo 😅), ale ono ani tak nejde o to jídlo (ve školce jí naprosto v pohodě a hodně), jde o ten postoj, občas to má i u oblíkání atd....
někdy pomůže ho obejmout, znova v klidu vysvětlit, přinejhorším uplácím pohádkou na počítači (po jídle) když opravdu potřebuju aby se najedl hned a mohli jsme jít, když jsme např. objednaní k dr. apod...
jak tohle řešit? pro mě je pak někdy jediná cesta výstupu z tohohle ho nechat, on udělá scénu a běhá po celým bytě, malá se bojí, takže ho pošlu do dětského pokoje s tím, že dveře jsou pootevřené a až se uklidní a bude vědět co chce jíst, tak za mnou může přijít (pokud nejde, tak tam jdu já a obejmu ho)..... často ale nemám čas a hrozně nám to blokuje plno aktivit... snažím se mu vysvětlit, že když tohle dělá, tak nemůžeme nikam jít, protože když trvá hodně dlouho se vypravit, tak než někam dojedeme, tak už je pozdě.... občas to malinko chápe, třeba když jdeme do děts. koutku, tak je sem tam vidět malá snaha, ale musím to pořád opakovat dokola, je to vyčerpávající 😝
asi to patří k tomu věku, ale jak při tom trochu normálně fungovat? 😅 😅 u nás je to trochu složitější protože Bella se pak bojí a taky ona je dost plačtivá (bříško, zuby), až hysterická, takže se musím hodně věnovat i jí, to, že by si sama chvilku hrála je spíš výjimka, hodně se chce nosit, no mám pocit, že mám dva jedináčky, kteří se dohodli že mě zničí 😝 😅 lítám mezi nima jak hadr na holi a oba jsou často nespokojený, když se snažím hrát si s oběma naráz, tak to většinou skončí tím, že starší křičí, že mu mladší bere hračky a hrát si nemůžeme nebo musím odběhnout např. přebalit a je po hře, M. pak začne provokovat aby získal víc pozornosti a třeba celá super hra, kterou jsme vymysleli, už prostě je v háji.... např. včera jsem tu vymyslela dvě věci, který jsme mohli dělat všichni tři, ale u první pak spustila mladší, u druhý starší.... asi se přestěhuju do dětskýho koutku, tam je v klidu aspoň ten starší 😀
často oba doslova řvou na maximum, já je oba držím a snažím se aby mi neruplo v hlavě 😅 když už nemůžu, tak říkám tak jako Matýsek "potřebuju obejmout", stačí když se malinko přitulí a to mě uklidní aspoň trochu, abych se se udržela jakžtakž v klidu, ale je to teda děsnej stres....
někdy nevím co dělám blbě 😒 😒 ☹ připadá mi, že mám dva jedináčky a ať dělám co dělám, tak spokojenej nejsme ani jeden 😒
@berenika39 no já právě zrovna teď nějak mám pocit, že na tom nic k obdivování není, že ty nervy a trpělivost nemám ☹
@sussanah mladší to má s tím probouzením taky tak, na tom co psala berenika něco je, asi ten přechod ze spánku do bdění....je to docela frustrující, aspoň pro mě, on v noci spí a zničehonic se vzbudí a okamžitě ječí jak sirena, taky nevím, proč, plyšáka má a dudlík....starší to takto nedělal, ten se začal vrtět a dal mi čas se probudit... Doufám, že to časem zmizí samo. Plyšáka má taky v postýlce od narození a teprve teď si ho začal více všímat a to jen proto, že ho má i starší syn a ten ho tahá všude sebou. Starší syn ho měl od narození taky v postýlce a k takovýmu tomu připoutání k té hračce došlo až kolem 1,5 roku, a od té doby ho tahá sebou všude, i na záchod 😀
@lu777 úplně tě chápu, to je jako bys psala o nás... v takových stresových situacích u mě vždycky převáží to stereotypní špatné chování - křik, příkazy, obviňování atd. je to silnější, principy rabru prostě v sobě nemám.... a když je pohoda, tak se snažím, ale pak z toho mají asi kluci pěkný guláš...s tím jídlem to měl starší taky tak, je to teď trochu lepší, ale občas se to vrací, to se asi musí nějak přečkat a hlavně neustupovat asi -- když si vybere, že chce jogurt a pak to X krát změní, tak mu vždycky řeknu, že jsem mu dala vybrat, on si vybral to a to a jestli to nesní, než se oblečeme já a Luki, tak půjde ven hlady a on někdy opravdu jde radši hlady, ale to už nekomentuju, rozhodl se tak sám a když přijdeme, tak většinou to pak sní .... mě to samo trápí, protože je to kost a kůže, ale nevím, jak jinak to řešit...
@reruna já už jsem zjistila, že nad RABR je ještě jedna úroveň - postarat se o sebe... bohužel nemám nejlepší zdraví (měla jsem únav. syndrom a mám trochu kardio potíže), takže neustále bojuju s tím co je největší priorita.... dr. mi nařídila, že musím jíst teplý aspoň jednou denně, takže např. včera jsem obědovala tak, že jsem malou měla v Ergu (ta mě u toho bušila do obličeje 😅 ), staršímu jsem zapla pohádku na CD, protože mi bylo už hlady špatně....
nebo naprosto nevýchově svačím a druhou rukou válím modelínu a drobky padají mladší na hlavu 😀
nedávno počítač stávkoval a já měla bloklý záda, takže když se mi udělalo blbě, tak obě děti brečely a já do sebe házela jídlo... nic moc, ale zas lepší než nic... ona totiž naše Bellí často brečí i když ji chovám, nesmím si sednout, je to pěkná otrokářka 😀 muž se mě pořád ptá kdy ji to přejde, u Matýska to touhle dobou bylo o hodně lepší, doufala jsem v lepší podzim, tak teď doufám v lepší jaro 😔
ad jídlo: to že nejí už neřeším, je to jeho rozhodnutí, ven prostě beru aspoň nouzovou svačinu do ruky něco, kdyby nemohl dojít domů apod.... naštěstí není vyhublej, je tak akorát
trošku mě u Matýska děsí jeho výroky poslední dobou "chci bejt jako zlej vlk" (v Karkulce) nebo "nebudu pomáhat, chci brečet" apod.... snad je to jen vzdor a přejde to.... ráda bych jednou zažila aspoň jeden klidnej den 😅 😅 😅 😅 😵
@sussanah - u nás taky probíhalo ono plakání při každém probuzení - nikdy jsem nevěděla, jestli ještě usne nebo ne...možná to bylo pravidelně tak do toho roka a půl, jak psala @berenika39 . Pak to ustalo...často to bylo proto, že se probudil a ještě by spal...a co se týče ma'náska - náš spal od cca 7M s takovým křemílkem textilním a házel na něj totální bobek - vůbec ho nebral, jen toleroval v posteli...pak jsme mu přidali jetšě takového malého medvídka - dali jim jméno - Pišta a Bára - ta citová vazba na ně se začala projevovat až cca kolem 22M..přesněji řečeno při přechodu do nové postýlky..to si začla i hlídat, jestli je tam večer má...o měsíc později je už začal zahrnovat i do hraní...ale to přišlo s hraním i s ostaními postavičkami a dneska si sám vzpoměl při skákání na balöně, že by to mohl ukázat i Pištovi a Báře...takže bych řekla, že se ta vazba projeví později...Myslím, že to souvisí s rozvojem "trénování" sociální situací u dítěte - náš poslední měsíce pořád trénuje doma "ahoj" - na všechno.
@blandik zvláštní, petr taky plyšáka v postýlce začal vnímat jako mazlíka až ve dvou letech, teprve teď si ho vezme, přitulí, obejme ho, přikryje, dá mu pusu....taky tam měl pořád nějkjaou hračku, ale jen tak...ne na "kontakt".
Už bych ráda zase jaro🙂)), venku je to takový smutný.......ještě že máme ty naše sluníčka, který to rozsvítěj🙂)))))
my to mame podobne jako lu777 s oblikanim. Snazila jsme se vysvetlovat...ale je to cim dal horsi. Vypraveni u nas trvalo od pul hodiny do vic jak hodiny. podobne s prebalenim hovinka....Nekdo tady psal, kdyz jsem se prvne ptala, ze jsem prece doma kuli male tak muze i hovinko chvili pockat. Ale ted to vypada stylem, ze proste z domu neodejdeme jen vysvetluju a slibuju... a nakonec je oblekani stejne s brekem. A stejne to zacina byt se vsim ostatnim. Snazim se rict, ze za chvilku pujdeme obedvad jen to dam na talir, tak ze uklidime stavebnici(nebo ze stavebnice si chvilku odpocine...)...stejne je krik, ze neeee
Nejsem jen doma , abych si s malou hrala a varila a uklizela az bude spat. Ani si nemyslim, ze je to vychovne pro dite. Vstava v 7 a do 10 si s ni ja i manza nez odejde do prace hrajem. Takze pak proste musi poslechnout, ze se jde nakoupit(abych mohla zitra uvarit obed nam i ji) a pak na hriste , prochazku....to je take pro ni ne pro me, ja venku chodit nemusim🙂.
V sobotu jsem byla na revizi po potratu a chtela jsem ji aspon 2 dny nenosit a ty sceny, co predvadela...hruza...a to jsem se opravdu snazila vysvetlit, byt v klidu, odvest pozornost k jine hre, povidat , co mam s briskem...ne a ne a ne jen nosit
To co jsem ji naucila...jako treba snidane neni bez prevliknuti z pyzama: kdyz se neprevlikne, proste s tatkou snidat nebude a smitec ...to dela hezky zadne protesty. U toho co jsem vysvetlovala je jen krik a vztekani a vse se zhorsuje. Takze od ted zadne vysvetlovani a proste poslechne, protoze dite, ktere mi bude rvat kazdou chvili v obchode a valet se po zemi a hodinu brecet, protoze chce videt po 150te krtecka proste ja "nechci".
Jsou urcite hranice a ty musi byt. Uz jsem se presvedcila za posledni 4 mesice, ze sistem vysvetlovani neni ten nej a prispevky lu777 a podobne to jen potvrzuji.
Pokud mate nekdo nejakou radu, krome toho, ze vysvetlovat a "slibovat" a cekat az sama bude chtit neco udelat..budu rada za inspiraci.
Vsem hezke dny i v tomhle pocasi.
@lu777 - já nevím, jestli dokážu poradit - mám jen jedno dítě...jak si to čtu, musí to být hodně náročné a souhlasím, že je důležité se postarat i o sebe, když je maminka v pohodě, děti budou taky v pohodě....já se domnívám, že součástí rabru a vůbec výchovy je i naučit pomalu děti, že i rodiče mají své potřeby...snažím se u nás popisovat mé i jeho potřeby - takže nejen se orientovat na potřeby malého ale i vyžodovat, když už nemůžu - svoje potřeby - třeba potřebuji na záchod - tak i přes protesty jdu - to znamená - že mu řeknu, co on po mě chce (zatím nemluví moc)...takže mu ukážu, že vím, co chce...současně pak ale pronesu, že se mi chce čůrat...a že musím...pokud to není únosné...tak se jdu podívat, co chce a znova zopakuji, že už musím na záchod...To samé s jídlem --- poslední dobou jak má ráno mlíko v šest, tak ani v 8:30 nemá ještě hlad na snídani a já už šilhám...a má šílenou touhu si hrát...tak mu řeknu, že já už hlad mám a že bych si ani nemohla pořádně hrát, když mám hlad a že jdu snídat..takže mě jen napadlo - popstat potřeby staršího syna a oznámit své emoce - klidně i říct - jsem unavená, mám hlad...když mám hlad, někdy mě bolí hlava...je to jen rada, co nám se osvědčuje...myslím, že tím vlkem chce dát najevo, že se zlobí...a je asi potřeba se od toho jeho pocitu odrazit - třeba říct, tak ty chceš být zlý jako vlk...asi se na něco nebo někoho zlobíš, to je v pořádku...já se taky někdy na něco zlobím --- i negativní emoce jsou důležité a jejich potvrzením se někdy i dost můžem dozvědět o emocích, pocitech dítěte...Tak snad aspo'n trošku to pomůže...
@berenika39 - u nás to najelo s rozvojem sociálního vnímání ... současně se i začal ode mě vzdalovat a taky neskutečně mazlit...a pořád trénuje sociální situace doma, vozí plyšáky v autobuse (to jsem já), zdraví je, tancuje s nimi...vidím, že poslední dobou mu už ani nedělá problém chytit děti za ruku...
@brisalek - je mi jasné, že dítě ve vzdoru dokáže člověku dát hodně zabrat, to pak i dobré úmysly můžou přijít k úhoně ...to co jsem si od tebe přečetla se mi zdá jako podlehnutí boji o moc...chápu, že se jedná asi o strach, že když se dítě ponechá svému vzdoru, nedonutí se okamžitě poslouchat a chápat naše postoje, pocity...tak že příjdou obavy, jestli vychovám dítě správně..K tomu se ještě přidá zdravotní situace, v jaké jsi a dopady na psychiku...a takový ten pocit, že dítě přeci musí pochopit, že je mámě špatně - aspoň trošku ohledů na mámu...to by si člověk zasloužil po tom všem, co pro své dítě dělá...mám ale obavu, že toto je nemožné od dítěte očekávat, malého dítěte...ono má dost potíží samo se sebou, nedokáže chápat, že máma není dnes fit...cítí se středobodem vesmíru...
neni to blandik boj o moc. Tady pece o nic takoveho jit nemuze. Ja jsem rodic a ono je dite a nemuze si delat co chce, protoze jinak by neprezilo🙂 od toho ma me🙂. Ale proste jde o normalni fungovani dne. O to, ze se musi jit nakoupit a nejde, abych s ni 2 hodiny diskutovala a premlouvala ji, jestli se milostive oblekne nebo jestli so to rozmysli az za ty 2 hodiny, kdy uz bude mit hlad a bude obed🙂. Neminim nic delat nasilim, ale uz dnes jsem se presvedcila, ze kdyz proste vklidu a sjistotou, ze takhle je to dobre reknu, ze se jde prebalit a pak oblect a jdem ven a nedam ji zadnou moznost protestovat a vymyslet si, tak je vse bez breku a protestu. Je uplne vpohode a hodna.
To co popisujes si podle mne protireci s tim co pises vyse lu777...jak diteti vysvetlovat sve pocity a potreby a pritom pises, ze to dite neumi a nemuze pochopit. Ale diky za rady, vim, ze to myslis dobre.
@brisalek to je mi luto, mas to tazke teraz...k tym pocitom, dieta sa tie pocity uci chapat postupne, nevie to este teraz...a k tomu zdovodnovaniu, tam neide o to, nejako siahodlho zdovodnovat, skor opakovat to iste...comu dieta rozumie a opat zameriat pozornost na cinnost, ktora je dolezita, deti rychlo zabudnu, ze teraz sa obliekaju lebo idu von...tak ked vidim, ze "vymysla" tak len zopakujem ideme von, musime sa obliect... ale mozno to mate tazsie...nas sa von vzdy tesi...je mu jedno kde ideme, len niekedy akoby zabudol, ze co sa deje...a zacne akoby vzdorovat, a kedze nechcem nasilim, tak len zopakujem fakt a on si spomenie...
pri tom zdovodnovani pouzivat stale rovnake casove suvislosti, lokalne suvislosti...dieta aj napriek tomu, ze je myslenim vyssie tak oblubuje stale take podmienene myslenie...schematicke myslenie...lipne na ritualoch...na rutine...raz nam maly robil scenu lebo si bundu obliekal v obyvaku...akonahle sme isli na chodbu pred dvere akovzdy, bol kludny...nerozumel tomu, myslel si, ze mu len nieco skusam, ale skutocne neideme von, ked sme boli v obyvaku
a este k tomu ..netreba sa bat niekedy urobit svoje, co je potrebne...dietatko sa so situaciou zmieri....aj ked si poplace to nevadi, len treba tomu venovat v podstate minimalnu pozornost...ze chapem, ze teraz chces to alebo ono, ale ja musim spravit to, tak chvilku vydrz...len to netreba robit tak, ze si uplne nevsimam to dieta...ze ho ingnorujem...treba povedat jednoduchy pravdivy fakt, vidim, ze places, preto a preto...ale inak to neide...
to dietatu staci, ze sa mu ta pozornost venuje, ze niekto chape jeho pocity, jeho potreby ..porozumenie je velmi dolezite...
ale je pravda, ze tieto situacie idu s vekom a popravde by nemali byt vacsinu dna...lebo zit len v negativnych emociach tiez nie je dobre...
nejako to harmonizovat....viem, ze ma moje dieta nepochopi, ze mam pracu, akoby mal 6 rokov, alebo 12 ...takze to neprehanam a hlavne sa mu predtym venujem...a tak ma aj lahsie pusti ...netrpi tak nedostatkom mojej pritomnosti...davam si pozor, aby som hned rano nezacala...s tym, ze pockaj, teraz nie...atd...ale skor sa mu intenzivne venujem a uz tak pred desiatou, alebo po desiate uz je samostatnejsi v hre...
mne sa stalo, ze som bola grogy , chora v posteli, maly sa pri mne hral ticho a ked bol hladny tak si zapytal...prosto mala som pocit, ze keby mal jedlo v nizkej polici, tak by bezomna v pohode prezil ..fakt...a medzi tym ma hladkal...uplne mi vratil tu starostlivost...
Ahojte 🙂 Môžem sa k vám pridať? Kúpila som si knihu, pár strán je už za mnou, vidím, že tu je už tiež popísané dosť, ale to asi čítať všetko nebudem 😀 Kniha ma celkom zaujala, páči sa mi, najprv som čítala o nej recenzie, lebo som chcela nejakú dobrú o výchove, keďže mám pocit, že tá moja ide z kopca 😖 Niečo robím tak, ako tam píšu, ale často vybuchnem ako sopka, čo sa mi pri jednom dieťati nestávalo...Vedela som, že mať dve malé deti je náročné, chcela som to tak, ale som si nemyslela, že sa zo mňa stane nervózna ukričaná matka 😖 Akože nekričím stále, ale aj tak na môj vkus dosť, tak som si to proste nepredstavovala ☹ Tak sem občas nakuknem, čo tu riešite vy...
@fem to co pises" netreba se bat niekedy urobit svoje....." tak presne to myslim jen to neumim tak napsat. Samozrejme , ze kdyz to jde se ji venuji(v nasem pripade opravdu hodne🙂). ale s tim oblekanim to u nas uz presahlo unosnou mez a zacala si takhle vymyslet u vice a vice veci. Ja jsem ji nechtela nechat plakat, takze jsem ji lakala jednou na pejsky, pak na ptacky...a stale dokola na neco a ona jen vymyslela dal. Proto jsem se rozhodla, ze je neco asi "spatne". Je mi jasne , ze i u me🙂 ne jen u ni🙂.
Ale na druhou stranu me napadlo, ze se to mozna ted ty posledni dva dny vyhrotilo proto, ze jsem v sobotu odesla v 10 a prisla druhy den v 9 z nemocnice. Jeste nikdy beze mne takhle dlouho nebyla. Manzel rikal, ze byla moc hodna ani pri usinani neplakala, ale parve se to mohlo projevit a kdyz jsem byla doma.
A ktem pocitum souhlasim, ze je dobre je rikat, ale jeste asi nemuze fungovat, ze to vsechno mohou pochopit.
Diky
@brisalek - u lu777 jsem psala o dítěti, které má téměř tři roky (tedy dítě od lu777 - tam už předpokládám, že se dá očekávat určitý jednoduchý ohled dítěte a respekt dítěte vůči tomu, že maminka dneska není fit, zrovna nemůže...). U tebe jsem koukala, že máš 16M dítko a tam u nás v tomto věku nějaký ohled na mámu neprocházel...ale možná kolem tohoto věku jsem už začínala mít ty pocity, že občas by už mohl počkat...ale mám takovou zkušenost, že ten pocit rodič má dříve než dítko je na to připravné, a možná je to určitý přirozený mechanismus, který nám jemně ukazuje další směr...já od našeho ve věku 25M už občas vyžaduji, že te'd prostě jdu na záchod, te'd prostě jdu snídat...te'd tady strouhám a prostě mám špinavé ruce...ale zatím je to pořád v rovině, že opravdu v tu chvíli nemůžu....ale pokud vidím, že to opravdu potřebuje, jdu...nebo když už to by mělo být několikeré v řadě odmítnutí se mu věnovat...na chvilku s ním jdu a pak se vrátím, připomenu mu, že zrovna dělám to a to...Přeji hodně sil, upřimně řečeno, jak si čtu, jak děti vzdorují mezi 2 a 3 rokem, tak jsem taky zvědavá, jak to budem zvládat...
@brisalek je mi líto, co se stalo a je možné, že malou to fakt vykolejilo, že jsi nebyla ten den doma. Souhlasím s tím, že v některých situacích se nemůžeš dohadovat s dítětem, jesti se obleče te´d nebo až za 2 hodiny, to fakt nejde. Já mám třeba z procházky už dopředu hrůzu, musím obléct sebe, mladšího - ten u toho řve, pak staršího, který taky má období, že nechce jít ven, chce být doma a čučet na televizi 😠 , takže mi utíká, oblíct se nechce, nakonec to skončí tak, že oba šíleně řvou, já celá zpocená a jsem fakt ráda, když jsme konečně všichni venku
@maja22 - vítám tě 😉 Se dvěma dětmi nemám zkušenosti, musí to být pěkně náročné...tak snad ti tady něco pomůže...mě hodně pomohlo se odpojit od emocí dítěte...prostě to brát tak, že je malé, snažít se pochopit, co vlastně řeší, proč se vzteká, pláče a jakmile jsem uviděla ten pravý důvod, představila si, že je to dítě, tak mi to pomohlo se nečertit...asi to souvisí i s určitým realistickým očekáváním od dítěte ... a brát to tak, že emoce dětí jsou přirozené, i negativní emoce jsou vlastně pozitivní a nemají se potlačovat...ale nechat dítě prožít...emoce jak negativní, tak pozitivní jsou dobré a nemá se je potlačovat, ale projevy při emocích - to je něco jiného - je dobré dítěti pomalu ukazovat, jak se dají emoce zvládat "kultivovaně" - tím, že dítěti popíšu, co cítí a nehodnotím - jen řeknu - vidím, že se asi zlobíš, že ti bráška vzal hračku - tím mu ukazuji, jak může své emoce sdělit druhému...když začnu křičet - učím ho, že když se zlobím, mám kříčet...pro mě bylo dost přelomové si uvědomit, že když se jedna strana vzteká, že to automaticky neznamená, že se mám vztekat taky - dříve mě to téměř vždy vytočilo - malý se vztekal a já se snažila jeho emoce potírat a samozřejmě to nefungovalo, tak jsem se nakonec i já navztekala... a řešení to nemělo.
@blandik ano 3 leté dítě už chápe pocity druhých, ale teprve se učí brát na ně ohled, většinou totiž jdou jeho pocity proti těm mým, já jsem unavená - on si chce hrát atd. a možná je to i boj o moc, někdy v sobě cítím, že strašně chci, aby mě to dítě prostě poslechlo, prostě proto, že jsem rodič.
@maja22 ahoj, taky jsem si nikdy nemyslela , že ze mě bude taková hysterka
@blandik u nás to funguje tak, že když maldší vezme staršímu hračku, tak ten začne řvát - mami, on mi to bere!!! mladší začne taky řvát a začnou se o to tahat, a oba šíleně ječí, v tu chvíli nepomůže něco říkat, oni by mě neslyšeli, nevnímali, jen je od sebe odtrhnu, protože mladší má tendenci staršího kousat a starší zase do mladšího strká, a ten ještě nemá takovou stabilitu... Až je klid, tak tomu staršímu vysvětluju, že hračky si budou s bráchou půjčovat, ale mladší to podle mě ještě vůbec nechápe....
@berenika39 😲 😕 .... ☹ ...ono je to vsetko tazke, ak na to "tazko" nazerame...