Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

sarkabrezen
24. únor 2009

Většinu lidí, co znám, co se setkali s touto knihou nebo seminářem manželů Kopřivových, jejich principy nadchli. I pro mně bylo jejich objevení osvícením a přesně tím pravým... Jenže - přečíst knihu je jedna věc a každodenní realita věc druhá. 😒 Výchova je nesmírně těžká, zvláště když jsme sami vyrůstali v "typicky české výchově" a máme ji tak v sobě i podvědomě. Člověk se pořád přesvědčuje, že se bude chovat ke svým dětem jinak... a pak najednou s údivem a úděsem zjistí, že z něj vycházejí přesně ty samé věty, které slýchával jako malý... že jsou to jen pokyny, příkazy, rozkazy, křik... Nervy v kýblu a přitom dítě stále neposlouchá a co víc, je to čímdál horší... 😨

Převést principy RaR do praxe je těžké, hlavně ze začátku, je třeba toho v sobě hodně překopat... ale já věřím, že se to bohatě vyplatí, proto jsem rozhodnuta se s tím poprat. 😎 Vím, že RaR má i tady na Koníkovi spoustu příznivkyň, proto bych chtěla založit prostřednictvím téhle diskuse takový malý klubík 😵 , ve kterém si můžem pomáhat s různýma situacema, jak je řešit, povzbuzovat se, sdělovat si co pomáhá a co ne... a tak 🙂

xveverka
12. črc 2013

@valka Ahoj,

asi už to píšu dost pozdě, já na tyto stránky dostala kontakt teprve včera.
Byla jsem na kurzu manželů Kopřivových a toto téma zrovna řešili. Oni říkali, že asi to dítě má potřebu do něčeho kousat nebo bouchat. A tak může být řešením nabídnout mu něco, do čeho kousat nebo tahat atd. může.

prom
13. črc 2013

@xveverka hm..okukej,to moze fungovat v pripade, ze sa dieta nudi, chce si to kusanie/bitie napr. "IBA" vyskusat.. ale co radia Koprivovci, ked je to z dovodu zlosti? Dieta je na nieco nastvane a ventiluje si frustraciu na blizkych .. a ak je mu ponuknuta varianta, nech si buchne napr. do periny, tak sa dieta este naopak viac rozbesni, lebo vidi, ze je na neho skusana habadura.. ved ono je nastvane na matku /napr. nieco nepovoli/, tak ten hnev si chce vybit na nej a nie na nejakej blbej perine

co hovoria na tento problem Koprivovci? stretli ste niektora s tymto na prednaske s nimi?

xveverka
15. črc 2013

Tak to nevím. O tom nemluvili a já jsem teprve na začátku jejich knihy, takže nevím, jestli tam o tom něco píší. Já mám zatím půlroční holčičku, takže tento problém jsme ještě nemuseli řešit. Ale jestli s tím máte někdo zkušenost, také by mě zajímalo, jak je možné v této situaci vhodně zareagovat.

berenika39
16. črc 2013

@prom no tohle si myslím že ddělají děti jen proto, že neznají jinou variantu... neumějí reagovat jinak, prostě to je na ně moc....tak to udělají způsobem, který je pro ně nejblíž ....mě pomohlo předcházet tomu (vím, nejde to vždy), ale už jsem nějak věděla, že se to stane...nebo to převést na srandu a odvést pozornost. tohle se strašně mění s věkem - myslím ta jejich reakce i naše reakce. batole do dvou let potřebuje spíš pomoct, větší dítě už vysvětlit, aby to pochopilo. Petr takové věci dělal třeba v situacích, kdy byl nejistý, styděl se...někdy jsem jenom zírala, kde se to v něm bere. když jsme předem reagovala, vzala ho na ruku, sedla si k němu, nedošlo k tomu. přešlo to, jako všechno, skoor🙂

prom
18. črc 2013

@berenika39 ahoj 🙂 ako mne je jasne, ze preco tak konala, len mna zaujima co radia spravi Koprivovci, ked k takemu nieco dojde. Co si pamatam, v knizke nic take riesene nebolo, ale je mozne ze som prehliadla. 😕 Ja som trebars uz vedela kopec veci odhadnut, ze to zle skonci.. napr. vybuchy, bitky na ihrisku, ale ona tam strasne rada chodila, tak sme isli.. samozrejme, hned zaujala miesto "spravcu ihriska", zacala mlatit decka, mna, tak to koncilo odchodom. Miluje zvierata, mala cez jeden rok, isli sme do ZOO, a ona trdlo miesto toho, aby si to uzila, tak riesila /odhanala/ druhych ludi /aj dospelych !!!/ od zvierat, aby sa oni nemohli pozerat na zvierata. Po ulici vykrikovala z kociku jak nejaky nacek, ze co si dovoluju ist po "jej" chodniku, meste. Nejake dieta sa pri nas pristavilo, hned vrcala jak pes.. akoze dopredu hned sebeobrana, pritom jej nikto ublizit nechcel, nic zobrat, ale mala to tak nastavene v hlave. Proste absurdistan. Takze ja som sa vela veciam nemohla vyhnut, to by sme museli byt zatvorene, izolovane sami doma.

Ale teda po 3 rokoch praxe Rabru je konecne vidiet aj nejaka efektivnost tejto vychovy. Ale som sa nacakala, co? 😀 😀 😀 .Je zdravo drza, neboji sa oslovit cudzich, ale vie respektovat, ked je treba. Nam fakt aj pomohla skolka, ona je tam uplne uzasna, oblubena, s chalanmi vymysla nezbednictva, sport .. s dievcatami zasa paradenie, princezny.

Inak teraz uz ta mladsia, 16-mesacna dcera zacina vystrkovat rozky, len chudatko male, ona nevie, ze ja som tak vytrenovana jej starsou sestrou, ze ja som uz jaxi imunna voci nejakym zachvatom. Ale teda chvalabohu, mam aj stastie, ze ona nema taku amazonsku povahu ako jej starsia segra 😅

berenika39
18. črc 2013

@prom no sama jsi to vystihla, určitě strašně moc záleží na povaze, temperamentu.....co radí Kopřivovi nevím, asi budu muset zase zaborusit do literatůůůry🙂

petr právě tohle vůbec neměl, jako měl, ale v tak mírné formě, že mi stačilo trochu přemýšlet, udržet sebe v klidu a čekat, čekat. ale kamárka má ďáblíka, a ten je postrach naší vesnice...ale uní je to tedy na jiné téma. otec nemakačenko, matka u piva, jen křik a nervy. takže tam se nějaký rozum a rabr nechytají:(

hamma
23. črc 2013

@romcovaklarka U nás je to to samé v bleděmodrém - náš Jonáš teda neubližuje (většinou), ale dožaduje se pozornosti všemi možnými způsoby, a to hlavně kňouráním a teď začal tak šíleně nahlas brečet (je to spíš hučení) a z toho se fakt můžu zbláznit! (Ovšem musím dodat, že se mi v hlavě vynořila maminčina slova k mě "Přestaň už s tím hučením!").
Ale co u nás zabírá - jak jen to jde, dát mladšího tátovi (s nikým jiným nevydrží) a jít se věnovat staršímu a to úplně fyzicky - oblíbil si drbání po zádech, dokonce objednávám batolecí nosítko, protože se hrozně moc chce nosit a cítím, že když máme větší fyzický kontakt, tak je mnohem líp. Ty Samíka kojíš, že? Možná bych zdůraznila i to, jestli to má rád.
Došlo mi to teď, když jsem viděla kamarádku, která má holčičkou stejně starou jako Jonáš, ale ta holčička je mladší sourozenec a ona se pořád chová a mazlí a je mnohem "miminkovatější" - myslím, že je o to Jonáš ochuzený a je pravda, že kdyby se Milkuláš narodil později, určitě bych Jonáše nosila, chovala, kojila mnohem déle...

romcovaklarka
23. črc 2013

@hamma Jojo, kojím. No když jsme spolu sami dva, třeba Sára spí, tak je docela v pohodě. Jako jo, má občas záchvaty vzteku, ale jak říkám, to beru jako normální s věkem, to mě nevytáčí (většinou 😀). Kojit to ho kojím, vlastně se tak teďka i uspává 🙂 , hrajeme si spolu... S tatínkem to máme horší, pže hodně jezdí na montáže a já jsem doma sama s dětma. Navíc když je doma, tak se radši ujme Samíka - přece jen je to pro chlapa zábavnější než miminko - a jdou něco kutit do garáže nebo tak něco, to má Sam taky rád a tátu vidí málo, tak jsem taky ráda, že se užijou. A já ho mazlím a chovám a hraju si s ním, i když je Sára vzhůru, ale samozřejmě musím k ní taky odbíhat, přebalit, nakojit - to kojení Sáry je fakt nejhorší.
A navíc když se Samem začnu dělat něco zajímavýho nebo se mu nějak věnovat - momentálně na celé čáře vede řádění a blbnutí v posteli - tak jakkoli dlouho bych to dělala (jakože Sára zas se na to nevydrží koukat třeba hodinu...), stejně to skončí řevem, že prostě jednou nakonec už je to naposledy 😝

hamma
23. črc 2013

@romcovaklarka Je to těžký, rozdělit se člověk prostě nemůže... Ale jen tak pro povzbuzení, lepší se to🙂 Dneska jsem si zrovna říkala, jak před půl rokem jsem myslela, že se nedočkám dalšího dne, před pár měsíci jsem byla ráda, že jakž takž přežívám a dneska už si to s dětma vyloženě užívám - Mikuláš už papá, takže ubylo kojení, líp spí, Jonáš je mnohem, ale mnohem samostatnější (už třeba chodí sám na záchod!)...prostě fakt bude líp 🙂
Ale musí být strašně těžký být na to skoro sama...pociťuju to na sobě, že jsem mnohem napjatější, když má manžel víc práce a vrací se až v noci.

romcovaklarka
23. črc 2013

@hamma Tak snad to bude lepší - doufám 🙂 Já mám jenom strach, abych teďka něco nepotento až tak, že by se pak třeba děcka neměly moc rádi 😕

prom
24. črc 2013

@romcovaklarka to sa neboj .. fakt 🙂 aj ja som sa bala, ale vidim, ze oni ked su sami spolu, tak su fakt v pohode, uplne partacky /samozrejme sem-tam bitka ako vsade/ .. len proste tazko znasaju, ked venujem pozornost iba jednej z nich, ta druha automaticky ziarli.A tvoj Samko je fakt este mala prdolka, aby akceptoval mimino bez cirkusu. Ved moja skoro 4-rocna ma s tym stale este problem. U nas najprv brutalne ziarlila ta starsia, privolavanie si pozornosti aj cez mrtvolu, ako u vas. Teraz to je zas naopak, mladsej vykukuju rozky, je uz chytrejsia, tiez si narokuje .. takze stale vzruso 😀 .. ale medzi sebou maju supr vztah.. si myslim 😉 len my musime vydrzat, su to nase male selmy

silky123
25. črc 2013

Holky, tak nějak se potřebuju vypovídat a třeba najdu někoho, kdo to měl/má podobně...

Jak jsem tu psala, máme pěkný "dáreček", dcerka je hodná, teď už kouše jen občas 😀 při velkém vykolejení, stále s ní musím být (jsou jí dva roky) aktivně.

Teď můj problém - před těhu jsme žili s manželem u jeho rodičů, dva malé pokojíčky, společná kuchyň, obyvák, koupelna v přízemí, my v patře. Po porodu se to změnilo. Nejprve mě tchánovci dorazili druhý den po porodu tím, že manželovi vytkli, že teď bude spotřeba vody velká, protože já nikdy nešetřím (pouze se sprchujeme, oni koupou, ale hodně pereme, nesnesu nosit ponožky dva dny 😝 ...). Pak nám začali kecat do výchovy, dcerka měla dost náročný start, doktoři měli obavy z nebezpečného onemocnění, nakonec "jen" multialergie. Tchán to glosoval slovy, že kdybych malé šoupla obyčejný Sunar, tak by si zvykla... Tchýně mi při pekelném řevu dcerky rvala mimi z rukou s tím, že já mám jít odpočívat, ona pohlídá.

Ty dvě místnosti byly asi 30 m2 dohromady, pak ještě o kus dál na patře jedna místnost. Tchán nevytápěl chodby, takže s malým mimčem chodit ve dvanácti stupních z patra do patra po koupání, neumožnili nám nechat nějaké věci v koupelně, abychom to neustále nemuseli tahat do patra (22 schodů). Díky zdravotnímu stavu (dcerka první tři měsíce nesnesla jízdu v kočárku, blila tak, že jí to lítalo i nosánkem a dusila se...) jsem s malou byla neustále zavřená na těch 30 m2. Když jsem chodila dolů na oběd, tak jsem malou musela tahat i s polohovacím lehátkem, protože to vadilo na 50 m2.... Na lehátko nebylo místo nikde.

Takže jednoho dne jsem se poté, co nám zakázali vymalovat dle svého " v našich místnostech", naštvala a manželovi řekla, že takhle už ne, že buďto do podnájmu, nebo skončím zhroucená. Musím podotknout, že na všech výdajích jsme se podíleli polovinou, po narození dcerky jsem chtěla platit víc za vodu, oni na to nepřistoupili.

Toto u mě narušilo vztah k nim, postupně jsem zjistila, že tchán je dobrý v tom, že co na srdci, to na jazyku, takže víte, na čem jste. Tchýně je jízlivá, i když v jádru si myslím, že dobrá ženská. Jen nechápu její myšlení. Ach jo, chce vídat vnučku, ale musíme tam jezdit my, ona nemůže k nám, byť ji autobus staví 100 m od našeho domu. Pracuje tak, že 2x týdně do pěti, zbytek do dvou. Když jsem jí to řekla, že s malým dítětem se tahat busem na vesnici je docela náročné, tak po manželovi vzkázala, že ona taky potřebuje své volno...

Omlouvám se za elaborát, ale už to řeším hodně dlouho. Opravdu ji nesnáším, bytostně ji nemám ráda, nechci tam pouštět dceru, protože ona uděla VŠE, aby si ji získala, a tím myslím opravdu vše. Jako roční prcek chtěla svíčky ve staniolu, než jsem se vrátila z WC, už je žužlala v pusince, k ročním narozeninám dostala od tchýně 11 větrníků z drátů, přičemž hned po prvním drapnutí se dráty vytahaly a málem si vypíchla oko. K druhým narozeninám dostala keramickou pannu, která spadla z třiceti cm na zem a rozbila, naštěstí se dcerce nic nestalo. Manželovi jsem říkala, že to tchýni musí opravdu zase říct, protože tohle nejde.

Vždy vymyslí nějako pitominu, co budeme dělat - minule byla dcerka po zánětu ucha a chřipky, bylo necelých 20 stupňů a ona dcerka řekla, že si budou venku (ve stínu, takže stupňů ještě míň) hrát s vodičkou a konvičkou, jen se malá musí zeptat maminky, jestli to dovolím... A tak to končí vždy, ona vymyslí blbinu a já to zatrhnu, pak jsem za nejhorší já. Samozřejmě jsem to tchýni decentně řekla, že bych jí chtěla poprosit, ať to takhle neformuluje, když ví, že byla nemocná a já jsem pak ta nejhroší...

Jezdíme k tchánovcům jednou týdně na celý půlden, i to je pro mě moc. Tchýni opravdu nemůžu vystát, jako by nevychovala dítě. Např. se v šestinedělí vzdala kojení, protože přestala pít, aby byla štíhlá, s tchánem manžela dali coby tříměsíční miminko na týden na hlídání, protože si jeli na hory odpočinout, téměř veškeré dovolené trávili sami, protože tchán potřeboval odpočinek a ne lítání kolem dítěte....

Tohle ve mně tak nějak utvrzuje mé blbé chápání, že tam dcerka bude jezdit jen za mé přítomnosti (manžel je salámista).

Omlouvám se, je to hodně dlouhé. Holky, nejradši bych zrušila návštěvy úplně, nerada tam jezdím i proto, že manžel se se svým tátou pokaždé pohádá, jelikož ten ho neustále péruje. Nikdy jsme nechtěli jejich pomoc, ale když jsme se stěhovali do "svého" na hypotéku, tak nám řekli, že si to ještě můžeme rozmyslet, protože oni nám nepomůžou, kdyby něco. Když jsme odmítli, tak jsme museli všechny své věci vyklidit, prý nemají místo (podotýkám, že jejich obytná část domu má asi 200 m2). Jen mi je záhadou, že když bychom se tam nastěhovali, tak přinesené věci by jim nevadili 🙂. A tak je to se vším.

Každá návštěva mě ubíjí a burcuje ve mně ty nechtěné mechanismy....

Dá se něco poradit? Třeba to mám nastavené blbě já... O nějaké rabr výchově nechtějí ani slyšet.

Ach jo, to je tak bolestínská zpráva, tak se nezlobte, ale já to v sobě dusím strašně dlouho.

silky123
25. črc 2013

P. S. Věci - nevadilY. Omlouvám se za chyby...

bubelko
25. črc 2013

@silky123 je to manzelova rodina, to by mal riesit on. takze - to co si napisala sem - skus prebrat s manzelom. ako to vidis, ako to vnimas, co ti vadi a co dokazes prezit.
co sa tyka toho, ako komunikuje svokra s dcerkou - to neries. aj ked z toho vyjdes ako ta najhorsia. babka vzdy povoli nieco, co ty nie. ja na to pouzivam "carovnu" formulku - ja nie som babka. deti casom pochopia, ze aha - u babky mozem, u maminky nie. a nebudes najhorsia. babka si to neskor zaplati aj s urokom - to mi ver 😉 ono to ide do urciteho veku (tvoja dcerka ho este ma) a potom to uz ale zacne aj babke prerastat cez hlavu a bude to musiet riesit sama, a ked nie - deti nie su hlupe, vyriesi to dcerka za nu 🙂 ty sa drz toho, co tebe a muzovi vyhovuje, co vam funguje. 😉

silky123
26. črc 2013

@bubelko

Díky, já jsem to manželovi říkala, jen má pocit, že najeho máti moc nasazuju. No, nevím, když vidím, co dělá, tak bych jí snad opravdu střihla, což nemám absolutně ve zvyku ke komukoli....

Asi to zkusím znovu probrat s menželem 🙂.

Díky za radu - "nejsem babička", to mi nějak vypadlo, moji rodičové to používali taky ;)

johanka.
27. črc 2013

@silky123 mame trochu podobne svokry v tom, ze deti nevychovali, ta moja vsetky svoje tri deti len odrodila a hned svihla na krk svojej svokre, sama sa nahlila do roboty, lebo ved co sa bude trapit s dietatom na materskej, ze, aj moj manzel hovori, ze on z detstva nema spomienky na svoju mamu ale na svoju staru mamu, ta ho vychovala. No a svokra, ktora teda nebola nikdy poriadnou matkou, chce byt teraz uzasnou starou mamou, ale to proste nejde, robi chujoviny ako ta Tvoja. Ja mam aspon to stastie, ze byva 150 km od nas, takze navstevy zriedkave, ale zase ked pride, tak ostava tak tyzden, a tiez som byvala po jej navsteve cele tyzdne vytocena. Myslim, ze mne trochu pomohlo tak nejak si ujasnit v sebe moj postoj k nej - ze ona je sama na tom osobnostne dost zle, rodina sa jej rozsypala (lebo ved kolko do nej investovala, co ine sa da cakat) a teraz sa chyta kazdej slamky, napriklad ako sa snazi byt skvelou starou mamou, pripadne mne sa nechutne protivne vtierala do priazne, akoby odo mna ocakavala, ze jej nahradim jej dceru, ktora ju kopla do zadku (obrazne). Spociatku ma to dost trapilo, chcela som s nou mat dobry vztah, ale vobec sa mi nedarilo, cim dalej, tym som ju viac neznasala, strasne som sa pre to zozierala, aj si parkrat poplakala. Potom som si povedala, ze ved nemusim byt jej kamaratkou, staci, ked budeme spolu vychadzat v hraniciach slusnosti a blizsie k telu si ju pripustat nebudem ani sa nebudem trapit jej problemami. Stale ju velmi nemusim, nejak sa k nej na navstevu nehrniem ani ju k nam nepozyvam, a ked uz sama dojde, hodim s nou len zopar zdvorilostnych viet a viac sa o nu nestaram, teda akoze najest dostane, aj cistu postel a tak 😀 ale nejaku druzbu nepestujem. Ona si tiez postupne zvykla, ze pride, porobi nieco na zahrade a odide. Velmi sa s nou nerozpravam, lebo s nou sa ani poriadne neda, to sa da bud si len navzajom pochlebovat a strkat sa jedna druhej do zadku, co teda ja fakt nemusim taky vztah, alebo je z toho strasny konflikt. Aj posledne ked tu bola, tak asi po piatich dnoch kupila smotanu, vraj urobi smotanovu tortu, aj sa tvarila, ze ani nevie, ci ju ma urobit alebo nie (ona je v tomto fakt hrozna, ze jedno hovori a druhe robi, absolutne sa s nou neda na nicom dohodnut, manzel to na nej tiez hrozne neznasa), tak som sa jej spytala, ze ved nemusela kupovat smotanu, ved v chladnicke mame momentalne asi dva litre, tak z toho ostala mimo, a ze co je to, aka smotana, ja reku ved ta 18-percentna, ona vraj a ci je to lepsia... potom to uz prestala zvladat, ofucala sa, zavrela sa do svojej izby, uz sme spolu neprehodili ani slovo a na druhy den sa zbalila a odisla. Co som tym chcela - to som sa naucila, mat toto jej spravanie sa na haku, absolutne ma netrapi, ci sa urazila, ci sa citi ublizene, vobec to neriesim, a som stastnejsia. Mmch, deti jej samozrejme nikdy nedam, ako ze by som ich tam poslala na par dni na prazdniny bez mojho dozoru, to som aj manzelovi takto rovno povedala, tak to mi odobril. Tak skus mozno aj Ty si tak nejak v hlave prebrat, ze co presne Ti vadi, a ak je to nieco hlbsie, ze je to fakt clovek, co Ti ako osoba vobec nesedi, tak sa nemusis nutit do nejakeho priatelstva s nou, a vobec sa za to nemusis citit vinna. Ono by to bolo super mat svokru, s ktorou si rozumiem, ale nuz nezadarilo sa, nemusi byt vsetko v zivote ako z reklamy.

silky123
27. črc 2013

@johanka.

Děkuju za krásný mail. Četla jsem ho několikrát 🙂.

Hned po dočtení mi došlo, že ji hlavně nemám ráda jako člověka, opravdu není špatná, není. ALE - vadí mi její přístup, pokud bychom s manželem nebyli spolu, tak ona by rozhodně nepatřila do okruhu mých známých.

Děkuju, všichni kolem mě vychází s tchýněma, skoro jako se svými nejlepšími kamarádkami. Víš, já třeba nechci dávat malou hlídat prarodičům, pořád si říkám, že ji "mám" na chvilku, za rok do práce, a pak už si ji nikdy tak neužiju. Jasně, je to velkej maman, nechce k nikomu jinému, ale když chce, tak ji nenutím být se mnou, nechávám rozhodnutí na ní, chceš tam OK, nechceš, nevadí....

Tchýně nás už ve třech měsících posílala na dovolenou, že oni samozřejmě pohlídají. To jsem si klepala na čelo a jen jsem se mamky zeptala, jak to bylo u nás. Maminka říkala, že přes noc nás pustila až kolem třetího roku, když jsme si sami s bráchou řekli. Např. můj synovec od bratra spal u našich, až když mu bylo pět.

reruna
28. črc 2013

@silky123 taky bych nejela na dovolenou bez 3 měsíčního dítěte....ale někdo to třeba nevidí vůbec jako problém, tak bych to nezatracovala, ale prostě bych řekla, že já to tak nechci. My jsme třeba taky dali staršího syna na noc na prázdniny až v jeho 5 letech a mladší nebyl ještě na noc bez nás nikdy, bude mít 4. Ale jsou lidi, co mají třeba střídavou péči, nebo bez problémů dávají dítě každý víkend k prarodičům už od 1 roku, kdysi byly týdenní školky, kde děti byly celý týden i na noc a jen na víkend domů. Tchýně ti může navrhovat co chce, proto ona není špatná, ty jsi matka a poslední slovo a rozhodnutí je na tobě a tm, takže když řekneš, že ty zatím hlídání nepotřebuješ, tak to tak prostě je, ale nechej si zároveň otevřená ještě k tchýni dvířka, přijde možná doba, kdy budeš potřebovat hlídání, až budeš chodit do práce

weri1
31. črc 2013

ahoj holky

dlouho jsem tu nebyla, ale sem tam si vás čtu 🙂

jdu si pro "radu"

malej hodně pláče, prostě ho rozbrečí cokoliv. A vždy si chce poplakat u mě v náruči. Ono kdyby to bylo jednou dvakrát denně, tak dobrý, ale jsou dny, kdy pláče i 5x a to se pomalu bojím něco říct, aby se nerozplakal.
Psycholožka mi řekla, ať ho do té náruče neberu, ať pláče, že na to má právo, ale ať ho neutěšuji, když vidím, že ta věc není k pláči, že pro něho je to odměna, tak proč by neplakal. Samozřejmě, že když se bouchne, nebo když ho něco trápí, tak s ním mluvím, ale fakt mě "štve", že se rozbrečí i třeba u toho, že jedeme jinou tramvají, než on chce, nebo že jdeme po jiném chodníku než on si vyhlídne. V posledních pár dnech jsem si vyzkoušela ho nebrat do náruče při pláči. Po dvakrát dobrý, přestal, dnes hysterák a po půl hodině řevu chudáček usnul. Vyčítala jsem si to, ptž bych měla poznat, kdy je potřeba ho utěšit a kdy ne. jak to vidíte vy ?
a ještě jedna věc. Má období "proč?" o.k. vím, že to tak má být, a začala jsem mu odpovídat, ale je to nekonečný a já celý den žiju v otázce proč. Ale to je třeba....budeme se houpat ? beníčku tahle houpačka mě neunese...proč ? ptž jsem těžká....a proč jsi těžká ? ptž hodně jím ....a proč hodně jíš ? nebo proč je večer ? ptž aby lidi chodili spinkat a aby byli vyspaný na ráno...a proč aby byli vyspaný na ráno ? ptž musí do práce...a proč musí do práce ? ptž musí vydělat korunky ...a proč ? a to bych mohla pokračovat. Prostě je to nekonečný a já nevím co s tím a jak na to
Děkuji moc za rady a odpovědi

berenika39
1. srp 2013

@weri1 ahoj🙂
proč - to je prostě klasika, která musí přijít a stejně tak si tu potřeu ukojí a zase to přejde. vydrž prťka, vydrž. jestli to půjde, zkoušej mu někdy odpovídat stejně - a když se zeptá, zeptej se taky: a proč myslíš, že mě houpačka neunee? a proč myslíš, že je večer, popvídáte si a nebude to tak úmorné🙂. oni se tím jednak učí, že na akci dostanou reakci a pak se logicky dozvídají nové věci. a ta tvoje otázka na otázku ho naučí přemýšlet. je to podbné jako s tím používáním jen oslovení, když něco má udělat. musí se zamyslet, sám, co a proč má udělat.

pláč - nic jiného ani nemůžu napsat, než že to přejde a je na tobě, jak se k tomu postavíš. já bych asi nenechávala bez odezvy, bude zklamaný, že potřebuje poňuňat a nedostane se mu toho. zkrátila bych to na nejnutnější míru, hned našla něco, co ho rozptýlí a jela dál.

Pokud tě to uklidní, tak petr má ted taky něco podovného,a to mu je pět, prostě ho všechno rozhodí a k tomu má fobii, že má něco v puse - písek, brouka, mravence, chlup, vlas, cokoliv. takže pětkrát denně něco řešíme a já doufám, že když bude mít odezvu, že to přejde dřív, než kdybych mu říkala - ale prosím tě, přestaň, nic tam nemáš. Takže tak, pořád je něco. 🙂

geliva
1. srp 2013

@weri1 k tomu pláči jak říkala at ho neutěšuješ když vidíš, že ta věc není k pláči - a to poznáš jak? to je podle mě hodně individuální, a třeba i to že jedete jinou tramvají mu může přijít tak líto, že ho to opravdu rozpláče (naše Deniska se třeba jednou málem rozplakala u pohádky o krtečkovi, protože ten se kamarádil s orlem, ten orel si pak našel orlici a krteček zůstal sám) tím neříkám, že hned kvůli všemu plakat je "normální" ale někdo je k tomu prostě náchylnější - možná bych v tu chvíli místo utěšování zkusila jenom popsat situaci a jeho pocity (např, ty ted pláčeš protože jedeme jinou tramvají než jsi chtěl a tobě je to líto...)

weri1
1. srp 2013

@berenika39
@geliva holky díky, sice mi to fakt leze na nervy, ten jeho věčnej pláč, ale prostě budu to muset nějak vydržet a chovat ho budu.

berenika39
1. srp 2013

@weri1 hele ono to nemusí být asi úplně hodinové muchlání až do umačkání...ale prostě vyjádřit pochopení, soucit, jako že víš, že ho to štve, mrzí, že by ti totaky bylo líto, prostě být na jeho straně. já to tedy tak dělám, normálně mu řeknu třeba - ach jo, to je v pytli, to by mě taky naštvalo, kdyby ...a on se nepostaví proti. nechá se politovat a konec. petr ted dělá téměř dtto, ale sofistikovaněji, nebrečí úplně, ale natahuje, načuří se a diskutuje. prý nějaká pětiletá puberta a taky čekám až bude po ní 😀

weri1
1. srp 2013

@berenika39 tak on je stráááášně zoufalej a musí si poplakat u mě 🙂 brečí asi 5 minut a pak řekne...dobrý, utřít slzy, ale když je to fakt co chvilku tak jdou na mě mrákoty. Dnes opět kvůli triku :-/ a ještě asi 2x kvůli čemusi

weri1
1. srp 2013

@berenika39 prosím radu akutní. Slavíme v sobotu Beníka narozeniny a měla přijet sestra. On se na ní strašně těší a pořád říká, jak budeme slavit s tetou Pájou 🙂 a sestra přijet nemůže, bolí ji sedací nerv a nevydrží seděta dost ji to bolí. Ona bydlí v Brně, takže si nedokáže představit jak by cestovala. Nevím, jak mu to mám citlivě vysvětlit, že nepřijede. Bude smutnej ☹

weri1
1. srp 2013

jsem blbec, že jsem mu to řekla, že má přijet, NIkdy mu neříkám, kdy někdo přijede, ptž kdyby náhodou nepřijel, ať není smutnej. Každý rok obrečím jeho narozeniny, to je fakt k zbláznění !

berenika39
1. srp 2013

@weri1 já bych mu řekla, že ten den teta má důležitou práci - jde kupovat dárek Benovi k narozeninám....až bude teta ok, doveze dárek a bude to.

betelgeuzz
3. srp 2013

@weri1 řekla bych pravdu, že je teta nemocná a nemůže přijet. Někdy už nemocný byl, ne, tak mu říct, jak mu samotnýmu nebylo dobře a ležel v postýlce.
A k tomu pláči - u nás pomáhá to uznání emocí: ty si smutná, že..., zlobíš se, protože...., ony pobrekávají, ale do toho odpovídají jo, chtěla jsem .... a pomalu pláč ustává.

betelgeuzz
6. srp 2013

Jedna příhoda z víkendu: byly jsme s mojí bezdětnou sestrou a ukazovala, že má modřinu přes půl lýtka, protože zkoušela rychlostní kánoi a nezvládla vystoupit. Tak jí Ali ukázala sedřená záda, lezla na stůl, kde byl igelitový ubrus, říkala jsem jí, že klouže, ale za chvilku spadla a vzala zádama lavici. A sestra jí takovým vyčítavým tonem říká: Tak co, ještě budeš lozit na stůl? Jsem dostala nápad a zeptala se ségry: Tak co, budeš ještě lozit na kánoi? Zasmála se a řekla, že jasně, že na ni lozit bude 😀

prom
6. srp 2013

@betelgeuzz dobreeee 😀 😀 😀
sme vsetci rovnaki, decka ci dospeli

a naskakuju mi aj ine asociacie, co si teraz casto vsimam v okoli.. vela rodicov/prarodicov okrikuje svoje deti: "pozdrav, popros, podakuj ... !!! pritom vidim, ze oni sami nezdravia, ani dospelych ani deti, voci vlastnemu dietatu neaplikuju prejavy ucty, lasky, schopnost priznat si chybu .. a potom sa divia, ze potomci su taki isti ako oni .. bezohladni, ani buuu ani beee 😒 ja mam kolkokrat dilemu, ci to tej znamej povedat, a ako hlavne ... ked sa stazuju na svoje deti, ze co sa divi, ked sa ona hnusne sprava k nim.

Ako sa starsej dcerke blizia 4 roky, tak cim dalej viac ochutnavam vklady mojej vychovy, to je tak uzasne. Akoze stale je vybusna / to mame dozivotne 😀 , ale mimo tych zatazovych situacii je moja uzasna partacka! 😵 aj ked ma len necele 4 roky.
a mame teraz uzasne obdobie pravdomluvnosti, komentuje ludi na ulici .. vysla jedna vymodena kocicka z cukrarne so zmrzkou, mala ostrocervene lakovane lodicky na vysokanskom podpatku, a moja dcera na nu: "jezisi, ty mas tak krasne boticky s podkovickami". /dcera si pletie pojem "podpatok - podkovicka/ Tej slecne skoro vypadla zmrzlina z ruky, tak sa zacervenala, velmi ju potesil kompliment od mojej malej drndy, tak jej tiez pochvalila saty, na to moja dcera: "ano, my sme proste take dve krasne paradnice" ... mala narciska 😀