Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

sarkabrezen
24. únor 2009

Většinu lidí, co znám, co se setkali s touto knihou nebo seminářem manželů Kopřivových, jejich principy nadchli. I pro mně bylo jejich objevení osvícením a přesně tím pravým... Jenže - přečíst knihu je jedna věc a každodenní realita věc druhá. 😒 Výchova je nesmírně těžká, zvláště když jsme sami vyrůstali v "typicky české výchově" a máme ji tak v sobě i podvědomě. Člověk se pořád přesvědčuje, že se bude chovat ke svým dětem jinak... a pak najednou s údivem a úděsem zjistí, že z něj vycházejí přesně ty samé věty, které slýchával jako malý... že jsou to jen pokyny, příkazy, rozkazy, křik... Nervy v kýblu a přitom dítě stále neposlouchá a co víc, je to čímdál horší... 😨

Převést principy RaR do praxe je těžké, hlavně ze začátku, je třeba toho v sobě hodně překopat... ale já věřím, že se to bohatě vyplatí, proto jsem rozhodnuta se s tím poprat. 😎 Vím, že RaR má i tady na Koníkovi spoustu příznivkyň, proto bych chtěla založit prostřednictvím téhle diskuse takový malý klubík 😵 , ve kterém si můžem pomáhat s různýma situacema, jak je řešit, povzbuzovat se, sdělovat si co pomáhá a co ne... a tak 🙂

weri1
27. únor 2013

@ofelieee pochopila jsem to tak, že kdo bude chtít, tak si poslechne o čem to je

silky123
27. únor 2013

Maminky, prosím, měla bych na vás prosbu. Strašně mě rozzuřila diskuze na jiném foru. Proto bych se chtěla zeptat vás, zkušených, jak to máte.

Jedna z maminek mě napadla, že když zhluboka dýchám, musím počítat do deseti, a přitom bych malé nejradši plácla, tak se strašně přetvařuju a malá to vycítí, proto je vzteklá. Napsla jsem jí, že se opravdu musím soustředit, abych to ustálala bez vedlejších emocí...

Máte to také někdy, že musíte opravdu zhluboka dýchat, pár vteřin vypnout, abyste ten vztek, frustraci, smutek ze sebe vyventilovaly, a pak se svým "umíněným" dítkem komunikovaly na "úrovni"?

Argumentuju tím, že nejjednodušší je dítěti fláknout, a je hotovo. Jenže když se člověk vydýchá a začne mluvit, vysvětlovat, tak aspoň já jsem v klidu. Protože jak jsem psala, 2x jsem malou plácla, protože se do mě zakousla, a stejnak pokaždé mi to hrozně vadilo, vykolejilo mě to, že jsem neovládla ten prvotní vztek, spíš frustraci ze své nemohoucnosti.

Setkaly jste se s tím, že vás kritizují prvorodičky, které to "jen" četly, zkusily dva měsíce a když nic, tak zpět do starých kolejí, ale mají patent na RaBR? Ze zkušenostíi se znakováním, teprve asi po 3/4 roce se to ujalo a malá znakuje o 106 a naprosto si rozumíme (máme vlastní znaky, jen jsem prolítla knížku). Brala bych kritiku od maminek, které se třeba pokoušely vychovávat takhle pár let, teprve pak je na místě objektivní názor/kritika.

Jsem stále pochybující o sobě samé, což jedna z maminek vidí jako zásadní problém, protože ona si je jistá.

Promiňte, je to takové zmatené, ale jsem z toho rozčarovaná...

silky123
27. únor 2013

@weri1

Prosím o stejné info jako se ptá Ofelieee ;) Děkuji.

weri1
27. únor 2013

@silky123 viz výše

silky123
27. únor 2013

@weri1

Děkuji.

blumka
28. únor 2013

@silky123 ja za seba mozem povedat ze predychavanie a pocitanie do desat a nasledne "upokojenie" je u mna nazoaj o pretvarke, ja totiz musim svoju negativnu emociu dat navonok a nie predychat dovnutra. Takze ked mna "rozzuria" deti, poviem im, ze ma nieco nahnevalo, sklamalo atd. a ze sa potrebujem ukludnit...idem do inej izby aby som sa tam vyventilovala, a niekedy tresnem do vankusa, niekedy si len tak sadnem, vyplacem sa...az potom som naozaj kludna a komunikujem s detmi. Urcite nie je lepsie placnut, ved to je tiez forma ventilacie, akurat ze svoj hnev, ktory je len a len moja emocia prenesiem takto na dieta...je lepsie si najst sposob upokojenia, ktory ale funguje 😉 Ja si myslim,z e dieta by malo vediet, preco predychavam, alebo bijem po vankusi atd...cize my sa o tom aj rozpravame, ze co ma nahnevalo atd.
Ja som si naopak uplne ista, ze tato cesta RAbr je nasa cesta, mam 2 deti, tretie na ceste, v dome 17 rocnu pubertacku a znacne nam to zlahcuje zivot 😉 Za seba ti poviem, ze moje starsie dieta, ktore uz ma 5 je zrejme aj vdaka takemuto pristupu sebavedome, asertivne, dokaze sa presadit, nie je zakriknuta, vie si povedat svoje, samozrejme ze niekomu to vadi, lebo nie je "poslusna" na prve slovo, ale pre mna je dolezite ze si ide svojou cestou a pritom nezabuda ani na ostatnych 😉
BTW. aj my sme znakovali, s oboma dcerkami, a slo nam to perfektne...aj pri tretej sa na to chystam 😉

betelgeuzz
28. únor 2013

@lusy82 téma manžel/partner se tu už několikrát probíralo, je to asi stejně věčné téma jako prarodiče 🙂 Došly jsme k tomu, že nejlepší je jednat jak dokážu nejlépe a jít příkladem. vím, že tu i někdo uváděl, že je vidět, jak se manžel o RABR snaží, když vidí, že to funguje. Ještě mě napadlo, napsat na papír nějaké výpisky z RABRu, ty efektivní a neefektivní věty atd. a dát to na ledničku, na nástěnku, prostě někam na viditelné místo a říct, že to máš pro sebe. Nejspíš mu to nedá a přečte si to taky 🙂

@silky123 já myslím, že mají v něčem pravdu. ono fláknout je opravdu nejjednodušší. Otázka je, jestli chci jít tou nejjednodušší cestou. A tom prodýchávání jsem chtěla napsat to, co píše @blumka. Než se snažit tu emoci potlačit, je lepší ji vyventilovat, zakřičet si, do něčeho bouchnout, dítěti pak můžeš vysvětlit, že ses rozlobila, že jsi třeba unavená, přepracovaná apod. Ukazuješ tak dítěti, jak ono samo může pracovat se svým vztekem. Čtu teď knížku Do nitra dětských emocí a moc se mi líbí. Je to výborný doplněk k RABRu. RABR je spíš o tom, jak mluvit s okolím, tahle knížka je zaměřená na emoce, jak určité věci prožívá dítě, ale i rodič. jak často svoje emoce přenáší na dítě atd.
A ohledně okolí a ostatních matek, já už přešla do postoje nepoučovat, nesnažit se přesvědčit, spíš pokud se někdo zeptá na radu, tak ji dám, ale nevnucovat se. Ostatní stejně nepřesvědčíš, musejí chtít sami změnit se a to je strašně těžké.

blumka
28. únor 2013

@silky123 ja som citala uz davnejsie knihu Jak mluvit aby nas deti poslouchaly, vzdy po precitani kapitoly som to par slovami zrhnula manzelovi a jemu dala precitat len tie "komiksy" 😉 tak sme vlastne u nas zacinali s RAbr 😉

petruskaz
28. únor 2013

@silky123 taky to v sobě nijak nepotlačuju... když mne něco naštve a cítím se rozzlobená, tak mu řeknu, co mne naštvalo a jdu namlátit třeba do boxovacího pytle (koupili jsme nedávno v lidlu, dobrá věc 😉 )... myslím, že je důležité, aby věděl, proč se máma necítí dobře, co jí rozzlobilo... moje máma třeba často věci takhle jakoby přecházela, někdy počítala... a já se u toho vždy cítila tak provinile... asi bych tentkrát byla radši, kdyby mi řekla, co jí naštvalo.. později jsem to od ní převzala, dusila v sobě emoce a na otázky, co se děje, jsem odpovídala, že níííííc, naučila jsem se, že pustit negativní emoci ven prostě není správný... až nedávno jsem se to začala učit a je mi tak líp ... ale tenkrát se to asi moc nedělalo- dítě se často udržovalo ve sladké nevědomosti, neřešily se před/s ním "dospělé" věci, aby mu to "neublížilo"...
a ano, znám dost lidí, kteří tvrdí, že "na jejich dítě rabr nezabírá" 😅 , že to zkoušeli, ale že dítě to chápe jako slabost a podobný bláboly... taky jsem měla období, že jsem měla potřebu vysvětlovat, obhajovat, přešlo to... naštěstí... tohle prostě bud pochopí člověk sám nebo ne...
a znakovali/znakujeme s oběma klukama... starší už ted ukazuje znaky mladšímu, že se jdeme koupat, budeme papat... je to hezký 🙂
a vydrž... pochyby asi k tomu zpočátku patří, když vidíš reakce okolí... ale určitě sama cítíš, že děláš správnou věc, bude to jen lepší 😉

maximka33
28. únor 2013

ahoj holky, jde někdo na kurz RABR v Čakovicích?

lusy82
28. únor 2013

@betelgeuzz Já vím, rodče už raději ani moc neřeším. Moje máma naštěstí je docela tolerantní a dokonce se snaží mě trochu napodobit, i když je vidět že podstatu "mé" výchovy moc nechápe. No a přítelovým rodičům raději moc nejezdíme. Tam je to kapitola sama o sobě a nejen v tomhle. Přítel RaBR jakž takž zná a snaží se ho i používat a dokonce bych řekla že ho i začíná uznávat. Jenže u něj je chyba právě v tom ovládání emocí. On je neovládá ani když se o tom bavíme. Všchno bere jako útok proti němu a jakmile se z našeho rozhovoru stává spíš boj kdo z koho, tak končím. Prostě nevím jak mu to vysvětlit, jak ho naučit vyventilovat ty emoce jinde. Když mu to poradím tak to odkýve ale jakmile se do nich dostane, tak je to stracený. Říkala jsem mu i že bych byla ráda aby byl víc ke mě otevřený, že od toho partneři jsou, ale on to nedokáže a díky tomu si myslím že nezvládá ani to ventilování vzteku, který si vylívá na nás.Vlastně u něj nejde ani tak o výchovu jako o ty emoce které ho ovládají.

blandik
28. únor 2013

@silky123 - hodně jsme to tady dříve řešily a myslím, že každá tady začínala tak, že pomyslně někdy počítala do deseti, protože věděla, že pokud by dítěti flákla nebo zařvala na něj nebo zahrozila, tak by pak, po uklidnění, nebyla spokojená s tím, jak s dtíětem jednala...
já jsem dost popudlivý typ, a proto u mě nějaké počítání do deseti moc nefungovala...já na sebe musela jinak a tím jinak bylo se pokusit chápat dětský svět, což si myslím, že tobě se daří moc dobře, že ji na malou hodně naladěná a chápeš, proč se vzteká nebo co ji vadí...a pak jsem se pokusila naladit tak, že vlastně já nemám právo hodnotit to, jak moje dítě prožívá realitu, že jeho emoce jsou jeho emoce, jeho chování je jeho chování a já nemám právo mu říkat, že se mi něco nelíbí nebo líbí..a pokud mě nějaké jeho chování popudí, je to jasná známka toho, že já nejsem v pohodě - tedy, že moje potřeby nejsou naplněné (jsem třeba unavená, nebo najednou chci zvládnout více věcí a dítě mě ruší..). Tedy dítě může být spouštěč mé emoce, ale nikdy není příčina mé emoce (negativní)..takže pokud cítím, že mi dítě leze krkem, zkoumám v sobě, co mi chybí a snažím se naladit na to, že zvolním..a pokud ujedu, že zakřičím, udělám něco, co nechci udělat, tak pak dítěti řeknu, že se omlouvám, že jsem se necítila sama dobře a proto jsem po něm vyjela..snažím se dítěti vysvětlit, že když po něm vyjedu, tak to neznamená, že ono udělalo něco špatně )ono jednalo tak, jak to cítlilo, autenticky), ale že máma měla nějakou potřebu...

Takže já si taky myslím, že není dobře držet v sobě emoce, protože ony pak vylezou jinde v jiné situaci, ale základ je pracovat se svými emocemi tak, aby člověk hledat příčiny svých negativních emocí uvnitř sebe a hledat své vlastní neuspokojené potřeby.

blandik
28. únor 2013

@silky123 - ještě takhle - snažím se říkat věty typu - teď už to nedávám, je tady na mě příliš mnoho hluku a já potřebuji klid...najednou je toho na mě moc, linda potřebuje přebalit, já vařím oběd a ty chceš, abych ti četla knížku, potřebuji trošku klidu...Jakoby, abych řekla, co potřeuji a přitom nevinila své dítě za to, že já se cítím špatně..takže neppoužívám moc věty typu - já se zlobím, jsi mě naštval ...atd..protože chci primárně vyjádřit, že toto je moje potřeba a chci udělat to a to..a je na dítěti, jestli mi vyjde vstříc, nechci, aby mi vyšlo vstříc proto, že se cítí provinile - že máma se na něj zlobí.

weri1
28. únor 2013

@maximka33 myslím ,že je v ďáblicích, nebo bude

silky123
28. únor 2013

Děkuji vám, opravdu ano 🙂

Hned je mi lepší, prostě jsem "začátečnice".

lynks
5. bře 2013

tééda, já mám takovou chřipku co ani nepamatuju! a ted teprve se ukáže co se ve mně změnilo a na čem je ještě potřeba pracovat 🙂

romcovaklarka
5. bře 2013

Já ze Sama asi vyskočím z kůže a postavím se vedle sebe 😝 Chápu, že miminko je pro něj velká změna (i když zatím se o něj moc nezajímá) nebo spíše že pro něj byl obr šok, že jsem mu na 3 dny zmizela - to bylo prvně. Snažím se tu teďka být stále pro něj, pořád mu něco čtu, uspávám ho večer, kojím na požádání... Malou nechám i chvíli se vztekat, abych dodělala to, co zrovna dělám se Samem aby neměl pocit, že od něj uteču, jakmile se malá ozve...
No a trochu mě deptá, že to stále není dost. Sam začne ječet, jakmile není po jeho. Může to být cokoli - že už nedostane další sušenku... že poté co jsem mu přečetla v těsném sledu osm knížek dáme ve čtení pauzu, pač se chci nasnídat... že mu nejde sundat víčko z flašky... Anebo dneska nejnovější hit: vzal kratáč na vlasy, začal s ním mlátit o zem, potom do křesla, pak se s ním začal bouchat do hlavy a zase začal ječet. Tohle ječení vypadá tak, že začne brečet a do toho řvát "máma tuli tuli, máma tuli tuliiiiii", ale přitom se tulit nechce, to je samozřejmě první co zkouším, ale nechce, z toho má ještě větší hysterák., anebo zdrhá na druhý konec pokoje. Přijde mi, že má tohle ječení furt na krajíčku, ať děláme co děláme, někdy stačí sebemenší problém nebo něco nedovolit, nedat, neumožnit a hned spustí. No a nedej Bože když mu něco zakáže táta, sebe mírnějším tónem, tak to spustí skoro se stoprocentní jistotou. A několikrát za den to ještě jako bonus udělá bez jakékoli mně zřejmé příčiny, prostě z ničeho nic, netuším, co se stalo nebo v čem je problém, ale není šance to zjistit, na jakékoli otázky akorát větší řev.
Já chápu, že je to pro něj těžká situace, ale nevím, jak reagovat, aby se to co nejdřív zklidnilo, samozřejmě nechci mu automaticky dovolit všechno, aby si všechno vyřval (nesmí třeba mačkat čudlíky na počítači nebo do něj bouchat, nesmí brát nevl. ségře školní věci ze stolu, když si dělá úkoly, nesmí strkat mince do pusy....). A někdy je to už fakt na nervy. Pro představu je to tak třeba 20x denně.
Díky za rady.

blandik
5. bře 2013

@romcovaklarka - ahojky, především obrovská gratulace k Sárince, krásné jméno jste vybrali:o) Prosím, píšu spíše k tomu očkování - já řeším stejný problém - máme v rodině rozjetý autismus po očkování mmr a ta maminka se dost angažuje (www.autistickedite.cz - je zakladatelka, nebo spoluzakladatelka, to nevím přesně) a taky se bojím, ať je to autismus nebo obrna nebo hyperaktivita a mám strach...ale chtěla jsem ti napsat, že naší lindě je přes 4m a jetšě není očkovaná, určitě nemusíš nechat hned očkovat..já chci právě zjistit, do kdy nejpozději se musí hexa naočkovat...mudra sice povídala, že aby to imunitní systém vzal, tak je lepší očkovat dříve..ale naše má ekzém, měla i nitky krve v hovínku (reakce na bkm), takže určitě nechci spěchat a aspoň nechat očkování na hezké počasí..

a co se týče samíka - já nevím, co poradit..máme doma 4letého, a moje zkušenost je, že první dva, tři měsíce byly supr, choval se k nám i lindě krásně..velmi srdečně..jen večer si ventilovat nedostatek pozornosti tak, že manžel mu musel být non stop k dispozici a miška byl jako divoké zvíře, skákal, běhat, řádit, ječel...na to, že já byla totálně v pytli kvůli tomu kojení, tak to miška moc dobře ustál..teď je to tak, že stále se chová moc hezky k lindě, ale se mnou se moc mazlit nechce...a já zjistila, že na cokoliv zatlačím, že "musí" udělat, tak je to kontraproduktivní, že právě začne dělat tu věc o to méně, nebo - když jsem zatlačila, že potřebuji klid na kojení, jinak po něm lindi furt kouká, tak schválně začal poutat pozornost..takže já si pořád říkám, že prostě nebudu s ním nic řešit, že ho nechám být - a pokud budu chtít, aby něco udělal, tak se pokusím s ním nejdříve navázat kontakt ve smyslu hraní - to u nás vždy fungovalo..že když jsem na něj byla milá, vlídná, hrála si, nebo povídala, věnovala mu pozornost, tak šlo vše hladce..když jsem jakoby v zajetí péče o lindu a chci po něm, aby se převlíkl, tak na mě hází bobek...ale tohle ti asi nepomůže..já si myslím, že to děláš "správně" - Samík je malý, on toho racionálně moc nepohopí )/ani náš starší neupraví své chování, i když to chápe, tak jak pak příjde na věc, tak stejně jede instinktivně), takže asi jak to děláš - max vyhově, max chodit ven a chovat se k sáře hezky, popisovat mu, co a jak..oni to sice neumí sami respektovat, ale ostatní lidi pak hlídají - aspoň náš - já mu povím, že mimiko je křehké a nemůže sedět, přenášet se, posazovat..a miška to ne vždy respektuje, ale když to udělá někdo jiný, tak ho hned upozorňuje...

no, je to asi zmatené..ale prostě v tomto období na cokoliv jsem tlačila, tak miška začal dělat o to více - příjde mi to fakt, jako že i negativní pozronost je pozornost..a já se rozhodla, že jeho pokusy o rušení lindy, o nacpání celé lžičky do její pusy..budu brát jako srandu...Ale věřím, že možná jiné mamky tady s menším rozdílem věkovým ti napíšou zkušenosti více na míru vaší situaci..

luludi
5. bře 2013

@romcovaklarka blahozelam k dcerke🙂 mam otazku, pocas dna si s detickami doma sama, alebo je s vami aj tm? U nas je so starsim problem, ked je doma aj tato, ale sa mu prave nevenuje, vtedy vie byt az zakerny, len aby mu niekto venoval pozornost, hoc aj negativnu. Ked som s detmi sama je trpezlivejsi a mily. U nas bol kriticky druhy mesiac po narodeni dcerky, od tretieho mesiaca je vsetko zase omnoho lepsie 🙂

lynks
5. bře 2013

@romcovaklarka taky si připojuju s blahoželáním ke zdravé dcerce!
jinak to co píšeš že ti dělá malý, tak to nám dělá náš taky a to nemá sourozence 🙂 přeji at vydržíš , hele, možná dobrý nápad cos zmínila na začátku - vyskočit z kůže a postavit se vedle- a kouknout se na situaci jako někdo cizí 😉

romcovaklarka
5. bře 2013

@blandik Na to očko už jsem mezitím trochu koukala a hexa se má naočkovat první tři dávky do roka a čtvrtá do roka a půl. Takže to začnu dávat až někdy fakt později a možná dám místo toho ten Pediacel, ale na to se ještě musím podívat blíž. No a se Samem, mně přijde, že u nás je to trochu jiné, než popisuješ a že to fakt souvisí s tím, že jsem ho "opustila" a byla jsem pryč několik dní, což je něco, co do té doby nezažil a fakt to byl asi šok. Protože když je třeba odpoledne muž doma, tak stejně malej vyvádí a nenechá si nic udělat od něj (vykoupat, uložit, přebalit...) - všechno musím já, jinak je hysterák jak blázen. I z toho důvodu se snažím (i když přiznávám, že ne 100% se mi to daří, ale jakš takš) reagovat na ty jeho "výlevy" maximálně citlivě a vlídně, ale na druhou stranu samozřejmě nechci, aby měl pocit, že tím dosáhne svého anebo že to je nějaké kdovíjak skvělý způsob komunikace 😒 Taky mě štve, že mě tím svým chováním de facto "tlačí" do toho, abych chrlila zákazy a pokyny - protože já tady v denním provozu nemám nijak zvlášť moc věcí, které zakazuju nebo vyžaduju, spoustu věcí má dovoleno, spoustu věcí nehrotím, když něco nechce dělat apod. Ale pak je pár věcí, na kterých trvám a on to najust začne dělat všechno jak naschvál - jako že začne vrtat do počítače, když mu řeknu, že to ne a že to může dělat někde jinde (např. se šťourat místo toho ve vysavači apod.) tak se vztekne a když počítač zavřu a odložím, abych mu v tom zamezila, tak jde něčím bouchat do okna, když mu to něco vezmu, tak jde krámovat skříňku pod dřezem, kde je koš na odpadky, savo atd. a kde tatínek už několik dní není schopen opravit dětskou pojistku... No zkrátka vystřídá všechny věci, které ho napadnou a o kterých ví, že mi budou vadit, skoro jako by mě chtěl donutit k tomu, něco mu zakazovat, aby měl záminku se vztekat 😒 Pak z toho máme špatný pocit oba, je to jak začarovanej kruh ☹
@luludi Jsem s nimi sama, muž chodí z práce odpoledne, ale vlastně druhý den co jsem se vrátila z porodnice odjel na 10 dní na služebku, hodně jezdí pryč. Takže buď je doma jen odpoledne / večer anebo vůbec. Ale nepřijde mi, že by Sam extra vyžadoval vyloženě tátovu pozornost. Sice je fakt, že večer to bývá horší, ale může to být i tím, že večer už je celkově unavenější. No, on i vyžaduje tátovu pozornost, ale musím u toho být pořád i já, sám s ním (ani s nikým jiným) nikam nechce.
@lynks 😀

lynks
5. bře 2013

@romcovaklarka obdivuhodné že to zvládáš s klidem, já bych už asi měla vybouchanou díru v polštáři 🙂

napadlo mě k tomu večernímu horšení situace - stává se to i když jste doma bez táty? že jako to může být horší když tam je protože se musí dělit o tebe navíc i s tátou.

když to cítíš, že to je tím odchodem, tak to asi bude ono - nejspíš si mu to i vysvětlila, ale je hrozně maličký ještě aby ti řekl co si o tom myslí 🙂 ..a nebo nechce z tebe vytahnout něco? nějakou nahromaděnou emoci? pár krát se mi stalo, že vik takhle provokoval svoji mámu a když jsem vylítla z kůže a mým křikem popraskaly žárovky 😀 tak v klidu usnul, nebo odešel si hrát co potřeboval.a byla obloha jasná.

blandik
6. bře 2013

@romcovaklarka - chci jen napsat, že náš - o dva roky starší, dělá tyhle věci v light verzi...když jsem na něco zatlačila, že nemůže /nějak ze mě častěji padá to slovo - to nemůžeš) - tak to začal dělat o to více a kouká, co já na to..ale ty situace se nedají srovnat, když náš má přes čtyři.. u nás pomohlo to, že jsem večer začala k němu vstávat a číst mu a být jen pro něj..co u vás- já nevím, podle mě čím více zákazů, tím více bude vzteklý a dělat věci na truc a je mi jasné, že se nemůže hrabat v odpadcích..co takhle vymyslet nějakou hru..my máme třeba takovou - že já povím - př.čáp je chlupaté zvířátko a když je to pravda, tak má dřepnout a když je to lež, tak má poskočit..jakoby u nás se vyplatilo nevěnovat pozornost tomu špatnému chování a brát to jako srandu a zasmát se a začít dělta něco jiného...když jsem se našeho ptala zcela nerabrovsky, proč ruší lindu při kojení, tak mi řekl - že chce, aby byla sranda...a pak hodně chodit ven, aby se mohl vylítat a vybít..a jinak taky klobouk dolů, jak to zvládáš s klidem...

Prostě velmi často teď, když Mišku za něco zkritizuji - ve smyslu - př. tu lžiku můžeš dávat lindě jen tak na půl do pusy..tak za chvíli začne dělat to, že ji ji tam narve celou..a když zatlačím, že co to děláš, může se začít dusit, tak to udělá zase a zase a když začnu vysvětlovat, tak jde pryč jako hluché poleno...

blandik
6. bře 2013

@romcovaklarka - jinak u nás ještě pomohlo to, že když začal dělat to, že šel do naschválu, tak to nekomentovat moc - jen říct - já myslím, že víš, co se může stát, když boucháš do skla...a nevěnovat tomu pozornost a možná po chvíli navrhnout tu hru..(být vnitřně v klidu, co nejhoršího se může stát? vysype odpadky - umyje si ruce, rozbije sklo - hm, ale to se asi nestane...)..jakoby přestat řešit ty jeho naschvály, a nepřistoupit na tu hru - reaguji na ten naschvál...a místo toho za chvíli na něj začit normálně mluvit o něčem jiném - že jé, Samíku, napadlo mě, co takle si zajezdit vláčkem? a ja mi jasné, že se to lehce píše, ale znám svou realitu doma...

yellowbanna
6. bře 2013

@romcovaklarka pridavam se ke gratulacim k Sarince 🙂 Co se tyka Sama, mam z tveho popisu pocit, ze se u nej setkal nastup obdobi vzdoru s reakci na novopecene miminko. Vek na to ma uplne presny, mozna to mala sestricka jen urychlila a mozna by Samikovo chovani bylo touhle dobou uplne stejne, i kdyby tam nebyla. Nektere reakce, o kterych jsi psala, jsou fakt typicke - zachvaty place a nespokojenosti bez (vam) zrejmeho duvodu, neco moc chce (mama tuli tuli), ale dalsi moment uz ne nebo ani sam nevi, co chce... U nas jsou kluci od sebe dva roky a mesic a kdyz se narodil Tom, Tonik mel obdobi vzdoru uz slusne rozjete (vlastne nastesti trochu na sestupu 😅 ), takze jsme vedeli, ze jen narozeni brasky za jeho chovani nemuze. Tak jako tak, neda se s tim delat o moc vic, nez to vydrzet s co nejvetsim nadhledem, presne jak psala @blandik, i kdyz to je hodne narocne, natoz s cerstvym miminkem... preju hodne trpelivosti - taky az se doma se Sarinkou vic zabehnete a nebude uz takovou "novinkou", nektere veci se ustali 🙂

@lynks to je zajimave o tom "vytazeni emoci"...ja ted pozoruju, ze kolikrat je paradoxne lepsi, kdyz mi bouchnou saze...kdyz se pri nejakem incidentu ovladnu a snazim se vsechno vyresit v klidu (kdyz to tak vlastne necitim), je pak klid jen chvili, podruhe potreti, to same...Tonik jako by hledal zaminky k dalsi zkousce...kdyz pak vypenim a musime si to "vyrikat", Tonik to sice urazene obreci, ale pak prijde jako slunicko "Mami, ted se pohladime", obejmeme se (pripadne v klidu vysvetlime, proc jsme se na sebe vlastne zlobili) a je zase klid a pohoda. Kdezto muj muz se snazi temhle konfrontacim vyhybat, on radsi udela prvni posledni, aby predesel Tonikovu placi nebo vztekani, coz ma za nasledek jen to, ze Tonda si vymysli a diktuje vic a vic. A nebo naopak - kdyz je unaveny nebo nema naladu - bouchne poradne a pak mu jako na just nechce vyhovet v nicem a nechce ani rozumet tomu, co treba Tondu k te a te reakci vedlo a neni pak ani schopny brzkeho usmireni (pak je to jako mit doma dva palicaty urazeny triletaky 🙄 ) V tomhle ohledu byl u nas naprosto krizovy tenhle vikend, kdy Tonik zrejme vstal v sobotu levou nohou a jeho tata na to bohuzel od sameho zacatku prehnane reagoval (a kdyz jsem se snazila k tomu neco rict, tak i na me 😔 ) a pak se to s nima tahlo cely vikend, az jsem se fakt tesila, ze muj muz pujde v pondeli do prace a Tonda se zase uklidni, coz se taky stalo 🤐 A me to pak taky mrzi, protoze paradoxne nase spolecne chvile jsou tezsi, nez kdyz jsem s klukama sama.... 😒 ale to jsem ponekud odbocila...

betelgeuzz
6. bře 2013

@romcovaklarka Gratuluju k Sárince. 🙂 A na vaši situaci radu nemám, teda jedině vydržet. U nás to bylo podobné, Ali hlavně využívala chvil, kdy jsem kojila, přebalovala a nemohla zasáhnout a dělala všechno, co bych jí normálně nedovolila - rýpat do PC, ze židle sundávat hodiny, apod. A ještě k tomu se mnou v šestinedělí strašně cloumají hormony a byla jsem jak tajfun 😝 No ale přežily jsme a po šestinedělí se to začalo obracet k lepšímu.
@lynks @yellowbanna podobně jsem to četla v knížce Do nitra dětských emocí:
Je to náhoda, že děti jsou obzvlástě neklidné zrovna v den, kdy není vhodné nás moc pokoušet? Skoro bychom řekli, že se snaží o výbuch. Ano. Děti jsou extrémně vnímavé k tomu, co prožívají jejich rodiče. Určitou formou telepatie zachycují neprojevené emoce a napětí. Necítí se v bezpečí, a proto se chovají tak, aby vystupňovaly napětí otce či matky a dosáhly jejich uvolnění.

hamma
6. bře 2013

@romcovaklarka Taky gratuluju a taky přeju pevný nervy a trpělivost...nic jinýho na to nepomáhá. U nás, když se Mikuláš narodil, tak to bylo podobný - ne teda tak drsný, starší Jonáš je docela kliďas. Ale byly chvíle, kdy oba dva brečeli a já vzteky bouchala do stolu a křičela (na novorozence a dvouleté batole!) "ticho tady bude!", bylo to ostatně asi poprvé od puberty, co jsem křičela (jsem jinak hodně flegmatická).
Šestinedělí je fakt náročný období a už ho málokdo respektuje, máš pocit, že už by mělo vše být nějak "normalizovaný", ale přitom není a nemůže být - únava, úplně rozházený hormony, sžívání se s miminkem... je to prostě opravdu velmi těžký a je potřeba se k tomu tak postavit. Zajistit si co nejvíc pomoci zvenčí a zbytek přestát jako přírodní katastrofu: je tu děsný bordel, nemáme co jíst, děti se hrabou v koši nebo celý den koukají na pohádky...ok, nevadí, hlavně, že jsme živí! Kdyby bylo zemětřesení, tak taky nebudem řešit zbytečnosti.
A hlavně, začne se to pomalu zlepšovat, určitě a za pár týdnů si to už ani nebudeš pamatovat.

romcovaklarka
6. bře 2013

@yellowbanna @betelgeuzz @hamma Holky, díky moc - jako obvykle jste mi zas vlily trochu optimismu do žil 🙂

Teď to ještě zkusím dát všechno přečíst mé drahé polovičce - náš tatínek má totiž pocit, že to, jak se Sam chová, normální vůbec není, naopak že máme doma výkvět všeho zla a že jsem ho rozmazlila a to je všechno z toho, takže je potřeba si na malýho pořádně zařvat, aby přestal vyvádět 😒 Ach jo 😝 Ale to už je jiná historie.

ofelieee
6. bře 2013

@romcovaklarka dej manželovi taky přečíst, že já jsem už několikrát zařvala (opravdu řevem) "neřvi" a hnedle mě to (naštěstí) tak upřímně od srdce rozesmálo, že všechno bylo hned smáznutý, co se dělo špatnýho, a s Kubou jsme se pak smáli, že maminka je šašek - řvát neřvi opravdu není dobrej příklad 🙂
doufám, že tě teď nezamrzím, z tvýho psaní vytáhnu úryvek věty: ..."samozřejmě nechci, aby měl pocit, že tím dosáhne svého anebo že to je nějaké kdovíjak skvělý způsob komunikace ..." z toho čtu, že jsi ve velkym napětí (který samozřejmě maximálně chápu, mě trne jenom při představě, že bych ke Kubovi měla starost ještě o miminko!), tyhle myšlenky jsou to co nás odpojuje od reality (hádej kdo to psal? 🙂 ) a napadá mě že by ti mohlo pomoct si to uvědomit, hlavně že je to normální, ŠESTINEDĚLÍ( četlas Ingeborg Staedelman?) že Samíkovi je taky potřeba to říct a nic od něj neočekávat... ale rovnou se trochu u klávesnice rdím, protože tvoje situace je pro mě na úrovni posvátný hrůzy... jen jsem přidala co mě napadlo... držím moc pěsti... ať to uteče a i tak na to vzpomínáš hezky!

romcovaklarka
6. bře 2013

@ofelieee 🙂 Já jsem to možná napsala blbě. Jakoby že bych ho nechtěla "naučit", že když bude chtít něco, co zrovna mít nemůže, tak toho docílí nejlépe tím, že se bude vztekat a ječet. Já to beru tak, že když mu něco nedovolím nebo se mu něco nedaří nebo má nějaký jiný negatovní prožitek, tak má právo ječet a vztekat se a nijak mu to neberu (na rozdíl od muže, který právě na něj začne neřvi, přestaň se vztekat apod.)
Jinak dneska třeba byl malej hodně v pohodě, jako pár "ječáků" proběhlo, ale celkem málo a žádný velký boje... Tak přemýšlím, čím to bylo. Možná tím, že jsme dnes byli venku, možná tím, že tatínek přišel domů pozdě - vlastně až na koupání, naopak dnes přišel na návštěvu dopoledne děda a večer babička... No kdo ví 🙂