Respektovat a být respektován. Líbí se vám tato kniha?

sarkabrezen
24. únor 2009

Většinu lidí, co znám, co se setkali s touto knihou nebo seminářem manželů Kopřivových, jejich principy nadchli. I pro mně bylo jejich objevení osvícením a přesně tím pravým... Jenže - přečíst knihu je jedna věc a každodenní realita věc druhá. 😒 Výchova je nesmírně těžká, zvláště když jsme sami vyrůstali v "typicky české výchově" a máme ji tak v sobě i podvědomě. Člověk se pořád přesvědčuje, že se bude chovat ke svým dětem jinak... a pak najednou s údivem a úděsem zjistí, že z něj vycházejí přesně ty samé věty, které slýchával jako malý... že jsou to jen pokyny, příkazy, rozkazy, křik... Nervy v kýblu a přitom dítě stále neposlouchá a co víc, je to čímdál horší... 😨

Převést principy RaR do praxe je těžké, hlavně ze začátku, je třeba toho v sobě hodně překopat... ale já věřím, že se to bohatě vyplatí, proto jsem rozhodnuta se s tím poprat. 😎 Vím, že RaR má i tady na Koníkovi spoustu příznivkyň, proto bych chtěla založit prostřednictvím téhle diskuse takový malý klubík 😵 , ve kterém si můžem pomáhat s různýma situacema, jak je řešit, povzbuzovat se, sdělovat si co pomáhá a co ne... a tak 🙂

basika
1. pro 2010

@blandik je to ťažko jednoznačne povedať na čo poukazujú problémy, v tej knižke od Jordánovej "Dieťa ako šanca pre teba" je tam veľa situácií, ktoré ona riešila v práci..aj astmatické záchvaty, aj ekzémy veľa rôznych ťažkostí dieťaťa. Ale nedá sa to jednoznačne povedať...ona sa venuje aj regresnej terapii a vlastne pri tej terapii zisťuje individuálne konkrétne pôvod ťažkostí. Môžem pozrieť do knižky a ak mi niečo podobné udrie do oka tak tu opíšem.
A môžeš sa mi vyjadriť prosím na môj príspevok ohľadne ľútostivosti? Zuajíma ma názor. 😉
a ešte niečo...
tiež sa mi už stala podobná situácia ako dnes. Dcérka (2,5r) pri hre naschvál z hnevu udrela do tváre (18mes) dieťatko, dosť ma to prekvapilo, že to urobila. Prišla som ku nej a dôrazne som povedala, že detičky sa nebijú (je tu negativizmus, ale ako vysvetliť, že toto sa jednoducho nerobí), chytila som jej ručičku kvôčala som v jej úrovni a dôrazne som jej hovorila, že chlapček je teraz smutný.. a nabádala som ju, aby povedala prepáč. Samorzejme nepovedala, ale sa rozplakala.. a utekala k úúúúplne cudzej mamičke a hodila sa jej okolo krku s plačom. Pre mňa veeeeeeľmi divná situáciu..ja ju hreším druhá mamička vyoraná, že cudzie dieťa má na krku...uf..akože ozaj nepríjemné, prehodnocovala som to už sa mi toto stalo viackrát.. Proste neviem čo robiť.

janka108
1. pro 2010

@blandik napisala si to skvele, klobuk dole, ak sa ti to takto dari. u mna to bude chciet trening, pracu s emociami a hodnu davku sebaovladania. mozno to nevyjde hned, ale hlavne ze si to clovek aspon uvedomuje a snazi sa to dalsim razom urobit lepsie. mne sa raz tak stalo, ze som dala malemu za vzor ticho sa obliekajuce dievcatko, pokial on pri tom reval ako tur. take nechcene porovnanie. a hned potom som si kusla do jazyka a dobre zapamatala na dalsie razy.. 🙂
co sa tyka tej jordanovej, v tej knihe pisala dost o ekzemoch a ich pricinach, ale bohuzial, nepamatam si, pozicala som tu knihu, takze ti to teraz nemozem dohladat. ale viem ze metoda, pomocou ktorej jordanova lieci nazyva sa one brain metod, neviem, ci si niekedy o tom pocula http://www.zeny.cz/magazin/zdravi/metoda-one-br...

blandik
2. pro 2010

@basika - mrknu pak zpětně na tu lítostivost...takové situace jsou pro nás velmi nepříjemné, zejména pokud je ten výpad vůči mladšímu dítěti...chápu. Já myslím, že je nutné zasáhnout, tedy chytit ruku, tak jak jsi udělala, podřepnout k dítěti, navázat oční kontakt a pak si uvědomit, že člověk nezná všechny motivy dítěte, proč to udělalo...takže rozhodně se nedá trvat nikdy direktivně na tom, aby se naše dítě omluvilo tomu druhému...pokud omluvu zopakuje, je to stejně jen vynucená omluva, která není upřímná a dítě tím učíme přetvářce, učíme ho vyhovět nám (a děláme to často i proto, že tam je druhá maminka postiženého dítěte)...takže bych 1. zarazila další úder, chytila ruku 2. snažila se popsat, co jsem viděla - př. Emičko, uhodila jsi Davídka. Asi se zlobíš, možná ti něco udělal (pokud tam něco bylo)...a nechat chvilku, ať to dítě vstřebá...3. snažila bych si ji vysvětlit, že tatko se věci neřeší...pokud třeba vzalo to dítě hračku, tak popsat tu situaci...nebo pokud nevíme, proč to bylo, tak jen říct, že druhé děti nebijeme, stejně jako druhé děti nesmí nás bít....a pak navrhnout, že pokud jí je to líto, že chlapečka uhodila, tak se mu může omluvit (nebo, že se můžeš omluvit ty za ní...)...pokud nechce, tak ji nechat být...musí si na to přijít sama...pravděpodobně je v emocích a nemusí ji to být líto...mělo by si k tomu dojít sama.....a co se týče toho druhého dítěte - pak opět podle reakce toho dítěte...ale dá se mu taky nabídnout empat. reakce - vidím, že tě to hodně bolí, možná ses lekl, nečekal to...a pokud se naše dítě nechce samo omluvit...pak můžeme se omluvit za naše dítě my....př. Víš, Emička se ti asi te'dkom nedokáže omluvit...tak se ti omlouvám za ní.......
Tím, že jsi ji nutila se omluvit, jsi nebrala ohledy na její pocity a proto utekla...cítila se nejspíše nepochopena... /nějaký důvod k tomu úderu tam nejspíše byl...a nemuselo to být zjevné, možná ji ten chlapeček dříve něco vzal, motal se kolem ní...a pak vypálila...to je těžko domýšlet a ani to není nutné v těch situacích...jde o to nesoudit, nehrát si na soudce, ale jakoby zhojit danou situaci...u ubou dětí...a ukázat jim od budoucna cestu ne je v tomto věku donutit k neupřímné omluvě).

blandik
2. pro 2010

@basika - k té lítostivosti - co mě tak napadá...dávala bych si trošku pozor na sloveso muset...tím se hodně vsugerovávají pocity, které tam ani nemusí být...raději bych volila...vidím, že tě to hodně bolí (když pláče jako hrom)..nebo asi tě to bolí...ale to je už slovičkaření...ale dávala bych si bacha, aby těch empatických reakcí zase nebylo příliš -lépe řečeno, aby byly v situacích, kdy skutečně to dítě něco bolí...aby se tak nereagovalo přispěcháním, zvedáním, empatií při každém zakopnutí a pádu...je lepší chvilku vyčkat, jeslti dítě skutečně začne natahovat nebo to přejde...u nás to taky bylo jednu dobu podobné...přespříliš jsme reagovatli /trošku až litovali, což není dobré nám došlo posléze/, když malý spadl..a on pak i předváděl jakože spadl a že to máme jít pofoukat...a dělal to i v situacích, kdy chtěl přitáhnout pozornost...takže jsme pak začali používat...ty jsi jako spadl a my ti to máme jakože pofoukat...ale jinak k těm emocích, pokud se dítěti dostane empat. reakce na něco (strach, bolest, zlost...) tak naše emapatie může jeho projevy ještě zesílit a není třeba se toho bát...je to pozitivní...dítě si to potřebuje prožít a není třeba to zarazit nebo proto tu empatii přestat poskytovat...tím, že si ji prožije, tak se mu nesbírají neprojevené emoce do budoucna..

blandik
2. pro 2010

dítě se potřebuje naučit, že jeho emoce jsou správné, že cítí správně...naše reakce na to by měly být empatické, ale neměly by situaci dramatizovat - lítování, zesílení jeho skutečných emocí, nebo by to nemělo obsahovat naše názory na situaci - jde pouze o to potvrdit dítěti jeho emoce - že dítě je v pořádku, že cítí, co cítí - to ještě neznamená, že souhlasíme s jeho chováním...a vysvětlení (stručné) by mělo následovat až po uklidnění...dříve to není schopné pobrat jeho mozek (ani náš ne, když jsme v emocích.....). Jde o to, aby se dítě u nás cítilo bezpečně, aby naše chování bylo stabilizované (a pokud dojde na naší straně k "nezvládnutí" situace - pak se klidně omluvit, že takto se chovat nechcem...pomůže to dítěti si uvědomit, že i máma udělá něco, co nechce...že se taky snaží, není to automatické..ale pokud k tomu dochází často...pak to dítě nejspíše cítí jako ohrožení bezpečí)...Asi jsem se hodně vzdálila od otázky 😀

blandik
2. pro 2010

@janka108 - děkuji, byla bych ráda, kdyby to pomohlo...protože ono to není o sebeovládání, ale o změně postoje k dítěti - přenastavení pohledu na jeho potřeby, postoje k němu jako k člověku...snaha za ním vidět člověka s lidskou důstojností - naše reakce vůči dítěti jsou jako k vítanému hostu, který omylem něco provede, rozbije a my se snažíme, aby z toho neměl pocit viny...ale současně je to stále dítě a my jsme starší, moudřejší, takže je naší povinností dítě seznamovat s tímm, jak funguje svět, jaká jsou u nás doma a tam venku pravidla...to už je na nás a bez toho to nejde, a pravdila stanovit pozitivní formulací, snažít se předem o dohody....takže pak už to opravdu ani není o nějakém přemáhání se...non stop boji se sebou samou, abych nevybuchla...to by ani nebylo řešení, protože to není o potlačování vlasních emocí a dítě by poznalo, že za naší rádoby vlídnou reakcí je potlačový hněv...a nedalo by se to stejně vydržet...U sebe jsem došla k závěru, že pokud vybuchnu, tak je to vždy z důvodu svého vlastního selhání - zejména - jsem ve stresu, nemám náladu na dítě, spěchám...a dítě tomu taky přizpůsobí své chování a už to jede...ale zatím se mi nestalo, že by ch si řekla - že si to zakříčení, plácnutí, nehezkou reakci zasloužilo...beru to pak jako svoje vlasní selhání a samozřjemě výchova je cesta a dělají se "chyby" a z těch chyb se člověk může poučit a nesmí je brát tragicky...

blandik
2. pro 2010

a teď se všem omlouvám, napsala jsem to, jakoby jedině tato cesta byla správná a já měla patent na rozum...to se omlouvám, chtěla jsem to napsat jen za sebe 😉

filipal
2. pro 2010

@blandik bolo velmi zaujimave ta citat....takze sa vobec nemusis ospravedlnovat. je to radost, stretavat sa s takymi zrelymi mamickami! 🙂 🙂 🙂

janka108
2. pro 2010

@blandik tuto stranku s tvojimi prispevkami si musim zapamatat. myslim, ze sa k nim budem este vracat. je sa od teba co ucit! my full respect! 🙂

basika
3. pro 2010

@blandik ďakujem veľmi za názory a pohľady a vôbec sa neospravedlňuj, ja som ťa požiadala o názor. Teraz si idem založiť dokument, kde si budem kopírovať tieto múdre riadky a viem, že sa k tomu viackrát vrátim. Určite si v hlave ešte niekoľkokrát premietnem ako som sa mohla zachovať ja a ako by to mohlo vyzerať viac približujúce sa RABR. A knižku som tiež požičala, ale možno cez vikend sa mi ju podarí získať späť. Ešte niečo som chcela ale zabudla som....
a tiež sa prikláňam k názoru že
@blandik a @fem obohacujete svojimi pohľadmi a názormi toto fórum 🙂 🙂 🙂

verusky
3. pro 2010

blandik,pises moc pekne 😵
ohledne biti chlapecka mam na Tebe dotaz. moje holky uz obe chodi do skolky.mozna ne denne,ale casto se setkavam s tim,ze jim nekdo ublizuje (ne doslova,treba karolinka me tahala za bambulky na cepici,magdicka me mackala nehtama ruku atp.),ja jim vysvetluju,at reknou tem druhym-prosim,nedelej to.ale pry je neposlechnou.tak co jim mam rict dal? dnes jsem jim poradila,at to reknou podruhe velmi durazne (jako maminka 😝 ).co jeste mohu poradit?

basika
4. pro 2010

@blandik tak knižku mám doma.Skúsila som odfotiť obsah knižky, aby si vedela čomu sa v tej knižke venuje a odfotila som tú časť, kde píše o chorobách..resp. pointa toho.

basika
4. pro 2010
basika
4. pro 2010

neviem prečo, viacej mi nejde poslať..skúsim neskôr

basika
4. pro 2010
sussanah
8. pro 2010

Ahoj, tak jsem tady zase po case zavitala, je to bezvadne cteni tady, vzdycky mi to neco da 🙂 Precetla jsem asi 1/3 knizky, ale vic mi oci otvira tahle dizkuze. Je to fakt nekdy slozite, ale musim rict, ze zruba po 2m, kdy maly zacal vyvadet a ja zacala hledat zpusob, jak s nim mluvit je u nas o storpo obrat k lepsimu 🙂 Sice se porad vzteka (vyrazne mene nez predmesicem), ale ja se nenervuju, neberu to jako jeho nevychovanost, proste situaci spolu poresime, ja mu vysvetlim, ze ted ho proste nosit nemuzu, protoze varim, ale kdyz mi prinese knizku a sedne si na zem, tak mu budu cist. A ono to normalne zabira 😵 Vztekani prechazi stejne rychle jako prichazi, maly je mnohem klidnejsi, ja jsem taky klidnejsi a manzel je z toho taky nadseny, takze nam asi jezisek nadeli RabR knizku original na Vanoce, at ji mame porad pri ruce a konecne si ji muze precist i on 🙂
Ale uz zacinam zjistovat, ze tento zpusob vychovy asi nekterym lidem nesedi. Vcera jsme byla s malym ve meste a on zrovna chtel z kocarku ven. Sedel v nem (jeste jsem ho nestihla priksirovat) a ja si davala cevi do kabely a on mi zacal sjizdet dolu z kocarku. Jeho oblibeny zpusob, jak vyklouznout a pritahnout na sebe pozornost 😀 No jedna pani k nemu priskocila, zacala ho aktivne chytat, aby chudacek nespadl. Tak ji rikam, ze dekuji, ze to je v poradku, ze to on proste dela. A ona hned "a to ho takhle nechate valet se jak chce?" Tak jsem ji rekla ze jo, maleho jsem posadila, on vysmaty jak leco a jela dal. Za sebou uz jsem slysela jen neco o nevychovanem diteti 😀 😀

zelmirka1
8. pro 2010

@sussanah to ze takyto sposob vychovy nesedi kazdemu je uplne jasne, ja narazam aj vo svojej rodine na to ze ma nechapu, tazko sa to vysvetluje, vnimaju to tak ze malemu vsetko dovolim a pritom to vobec nie je o tom.
Inak z kocika maly vyskakuje bezne, tiez si tam sam vlezie, nema rad ked ho tam davam ja 😀 a ja ho v klude necham, ludia sa divaju na mna ako na blazna ale maly je spokojny ja tiez tak to neriesim.
Ale zase na druhej strane je fakt narocne niekedy vydrzat vsetky situacie kedy by clovek najradsej zakrical a donutil dieta robit co chcem ja 😀 😝 😀, stale sa učím ako reagovat ale dufam, že je to spravnejsia cesta ako neustale bojovat s dietatom, prikazovat, zakazovat a trestat. Ja si to casto otocim na seba ze aj mne by sa nepacilo keby mi niekto chcel rozkazovat co mam kedy robit a ako 😝 alebo ma nebodaj zbil.

sussanah
8. pro 2010

@zelmirka1 jj taky obcas bojuju sama se sebou, ale ted mame fakt nejake obdobi klidu (asi pred bouri 😀 ), tak se to fa a uzivame si to 🙂 Protoze kdybych mela maleho porad opravovat, rozkazovat a rikat ne, pokazde, kdyz udela neco, co by asi jini povazovali za nevychovane, tak nedelam cely den nic jineho, nez po nem rvu 😖 Ale takhle on presne vi, ze kdyz uz reknu, ze nesmi, tak ze fakt nesmi a je to. Sice dneska, kdyz jsem stehovala na siti, malemu se zalibily spendliky a furt je chtel a furt a furt, tak jsme si je zacali prohlizet spolu, ja je nenapadne trosku natocila, aby se pichl no a do 2min byl klid. Maly pochopil, ze spendliky asi nejsou na hrani a sel si hrat s metrem 😀 Sice mozna to neni uplne rabr, ale na maleho nejlepe zabere jeho vlastni zkusenost a radeji, at se pichne do prstu, nez aby mi je potom nekdy spolykal, az u neho nebudu a on je nedejboze nekde vylovi 😅

blandik
9. pro 2010

@basika - děkuji moc, přečetla jsem si...

blandik
9. pro 2010

ahojte holky - moc se mi líbila zkušenost s mojí mámou - ona si ode mě poslouchá průběžně, co děláme, proč, jak..takže informovaná je, ale číst nemá zájem moji knížku a mě to nevadí...Před pár lety mi tak trošku nutila svou "moudrou" knížku a já tehdy na ní nebyla připravená, neměla jsem potřebu řešit nějaké niterní záležitosti, vlastní vývoj...tak jsem ji nečetla a ona si tam v té knížce teď našla - že neustále učíme děti, co si mají myslet, namísto abychom je učili prostě myslet...že jsme si udělali školy, ale děti si tam jen trénují pamět, že mnoho rodičů si ani nepřeje, aby se děti učili logickému a kritickému myšlení, že nejsou připraveni na posuzování vlastní morálky dětmi.... a tak mi máma poprvé řekla, že se ztotož'nuje s tím, co děláme...tak mě to potěšilo...každý má své zdroje....na začátku jsem měla potřebu nějakého potvrzení této metody z okolí (a vlastní zkušeností samozřejmě) a nevěděla jak daleko to nechám u nás doma dojít, jakou míru svobody mu dobpřejeme v rámci určitých hranic...to potvrzení jsem našla tady na této diskuzi, pak v dalších knížkách a taky na semináři Kopřivovců - tam vám byli někteří lidi, kteří už toto aplikují více let a mají i starší děti a byli tak spokojení...jejich reflexe a příklad nám fakt pomohl a poslední dobou zjišťuji, že se posouvám ještě více ke svobobodě a přenesení zodpovědnosti na dítě...ono i v rabr komunikaci se dá více nebo méně tlačit - když řeknu, potom co si už nevím rady jak dítě dostat do koupelny, že čekám tě v koupelně, je ráno, je čas se jít mýt...tak je to docela nátlak a náš se při něj prohýbá a nelíbí se mu to a nejde sám od sebe bez emocí, ale jde s emocema...ale když jsem nedávno zkusila mu říct, že si opět nechtěl mýt hlavu...že chápu, že se bojí, že se taky někdy bojím a pak se mi do toho nechce...že to nechám na něm...jestli bude chtít to zkusit, a't mi dá kelímek....že můžem umýt třeba jen půlku hlavy...tak jsme nakonec umyli půlku hlavy v klidu a malý byl na sebe pyšný...začínám poznávat další dimenzi rabr přístupu...snížení tlaku, více infa a ponechání na dítěti...Ti lidi na semináři mi potvrdili, že to opravdu trvá déle, ale po nějaké době už se opravdu nemusí s dítětem řešit každodenní návyky, dítě to dělá samo...

blandik
9. pro 2010

@zelmirka1
@sussanah - taky se mi to někdy zdá těžké...zejména pokud jsme někde vícero lidí, rodina a já našeho nenutím do kočárku ani z kočárku...je to plně na něm...jen mu to občas navrhnu...a toto vůbec nemůžou lidi pochopit, zkousnout....Nedávno jsem ho nechala udělat zkušenost s mokrýma rukavicema...hrál si se sněhem...říkala jsem mu, že ty jeho rukavice už vypadají dost mokré, že máme náhradní, přehodíme...a on to nechtěl...tak jsem ho nechala...a převlíkal je velmi rád a dobrovolně a myslím,
že mu to bylo silně nepříjemné..

Ještě o jeden zážitek se chci podělit ... říkám si zlatá naše výchova ve světle některých přístupů - byli jsme na cvičení s dětmi...ten den se toho událo hodně...jedna maminka vzala dítěti malé papuče sebou a nutila to dítě celé cvičení zůstat v těch malých papučích s tím, že by mohl uklouznout; sama byla bosky...pak mu hrozila, že nepojedou na výlet, když bude zlobit (dítě mělo asi 4 roky, bylo zakřiknuté, bojácné, téměř se neprojevovalo, šeptalo...toto opravdu pro své dítě (ani žádné jiné dítě) nechci...Ale ta největší hrůza teprve přišla - jedna maminka - dítě asi tak 1,5 roku - několikrát ho za cvičení plácla, dtíě má tendence se házet o zem...maminka vůbec nechápala, proč to to dítě dělá...mluvila na něj, jakoby dítěti bylo 5,6 let - ve stylu - jsi prosím tě normální? (třeba i když jen pobíhalo s lahvičkou na čaj a třepalo s ní, jestli neukápne...) a pak začala řešit s paní cvičitelkou - že nechápe, co to ta její holčička dělá...a ta cvičitelka ji poradila sprchu - to jsem nevydržela, zasáhla - že jestli to myslí vážně... a ta cvičitelka na to...no, to dítě nepláče, nejsou tam slzičky, nemůže si zvykat, že se takhle bude vztekat....Mě fakt rozum stojí. A to radí paní, která de facto pracuje s malými dětmi...

bubelko
9. pro 2010

@blandik no okolie niekedy skutocne dokaze poradit 🙂 hoci ja som si uz tiez parkrat na oboch vsimla - ze ked sa jeduju, alebo sa snazia nieco "placom" dosiahnut tak tam slzy nie su. ale ked sa udru, tak slzy tecu.

inak priznam sa, ze lukas uz v sprche raz skoncil - dostal taky vzdorovy zachvat, ze som sa nedostala vobec k nemu a ked uz pri pade zobral stenu a nevsimol si to, ale sram na cele mal, tak som si povedala, radsej sprcha ako otras mozgu. zabralo to - akoby sa zrazu z toho stavu prebral. ale teda, zeby som bola zastancom tejto metody sa neda povedat. 😒 a urcite by som to nepouzila na 1,5 rocne dieta a ani to nikomu neradila ako zakladne vychodisko pre riesenie nejakej situacie. u mna to bola posledna moznost, ked vsetko zlyhalo - rozpravanie a vysvetlovanie ticho i nahlas, ani objatie, skratka naozaj nic. odvtedy sa takym situaciam snazim predchadzat, pretoze u nas su vacsinou vysledkom unavy a musim povedat, ze sa mi to celkom dari. co som na seba celkom hrda, pretoze je potom doma menej stresovych situacii. hoci pri dvoch detoch je ich stale viac nez by som chcela 😉

sussanah
9. pro 2010

@blandik jaj tak to je docela sila teda s tou cvicitelkou 😕 Taky nekdy koukam, jak nekdy vidim mluvit rodice s malymi detmi. Jakoze je to kazdeho vec, nevyzadane rady nepodavam, ale uplne se mi v tu chvili vybavuji v hlave ty zpusoby, jak bych asi mela zareagovat. Jenze to je ten nezaujaty pohled, kdyz jsem v te situaci ja, tak bohuzel takhle uvazovat ne vzdy dokazu 😅 😀

basika
9. pro 2010

@blandik veľmi pekné skúsenosti... a k nevyžiadaným radám...tak ja no mám vždy takú svoju vetu, niekedy ju aj nahlas použijem "cudzie deti sa vychovávajú najlepšie"

verusky
9. pro 2010

ahoj holky,na obhajobu nekterych "negativnich" maminek musim rict,ze nevime,v jake jsou zrovna situaci a ze je mozne,ze je chytame treba i v narocne zatezi.ja se snazim vest deti,jak jen to jde nejlip,ale nekdy je toho proste moc a pokud se sejde jeste nejake nevyspani,zdravotni indispozice ci nadmerne pracovni vytizeni (coz se mi ted dari ☹ ),tak proste nervy ujizdi.treba ty maminky maji jsou zrovna nestastne z toho,ze to dite "nezvladaji" a tak uz nevi,co by.mozna by jim pomohlo,kdybyste jim nabidly,ze je moc hezka knizka rabr,jestli si ji nechteji poridit,ze jsou tam rady,co s tim (se vzdorem atp.)myslim jako v dobrem poradit,jen tak to pronest.
ja dnes te mladsi taky dala na zadek,ona za to,chudak,nemohla a ja si ulevila 😖 .jenze dnes byl sileny den,hodne prace,behani,stres...ale taky jsem minuly tyden rozhodla a tento zaridila,ze na jednom pracovisti davam vypoved.takze od unora bude klidneji...

johanka.
10. pro 2010

@basika, @blandik tiez si casto spomeniem, ze som bola velky odbornik na vychovu deti, nez som mala vlastne 😀 Tieto dni riesim obycajne poondiate vychadzky. Raz neviem, ako to urobit respektujuco. Za ten svet ju nezvladam obliect do vetrovky. Dnes sa mi to po troch dnoch (!) podarilo, no stroskotalo to potom cele na obuvani topanok. Tak ja neviem, vysvetlovanie nefunguje, neviem, ci je na to prilis mala alebo prilis svojhlava, netusim. Sledujuc liniu "nech sa pouci na vlastnej skusenosti", ako si to urobila ty, @blandik, s rukavicami, by som ju asi mala zobrat von len tak v bodynku, ale ved to je na socialku. Dalsia respektujuca alternativa je trcat doma, ale to sa mi tiez velmi nepozdava. Vy to ako s takto starymi detickami riesite?

blandik
10. pro 2010

@johanka. - od ročního dítěte nejde přeci očekávat, že se samo správně rozhodne na základě infa - tyto děti mnohem více vnímají tón jakým se jim to řekne než co se jim řekne...tím nechci vůbec říct, že se jim nemá vysvětlovat, chovat s respektem...ale pokud tě rozhodí, že si nechce nasadit větrovku, tak ji to nejspíše zaujme jako zajímavá reakce a bude si chtít tuto zajímavou reakci zažívat znova...takže u tak malého dítěte bych volila mix informací a odvádění pozornosti, hravý přístup k oblíkání, nové nápady při oblíkání a vůbec při problematických činnostech ... Ale prostě to brát jako fakt, že ještě minimálně dva roky prostě bude docházet k situacím, že se dítě sekne, že prostě nebude chtít - a pak záleží, jak se člověk bude chovat...pokud tady bude zklouzávat k mocenskému modelu, pak to opět bude jen výchova cukrem a bičem a ne respektující...Takže je potřeba se smířit s tím, že ty situace budou nastávat a budou nastávat častěji a budou silnější...příjde období ne, ne, Ne a pak období - já sám...takže je potřeba vnímat skutečné potřeby dítěte, ne jen následovat nějaký model - že dítě se má civilizovat a musím od něj chtít vždy, aby se chovalo racionálně, aby přesně udělalo, co já chci - je třeba někdy i zkousnout to, že prostě dítě ven jít nechce (neříkám, že roční děti toto opravdu vědí, ale u svého dvouletého jsem si jistá, že většinou, když ven jít nechce, tak tam prostě fakt nechce...pak je to dále o dohodě...). Když si uvědomím, že tímto se dítě osamostat'nuje od rodičů, že se buduje jeho ego, sebeúcta a důvěra ke světu.....Tak malé děti ještě velmi rychle zapomenou, že si nechtěly něco oblíkat nebo jít ven...moje rada je - nechat ji v té situaci být, netlačit na to oblíkání...a začít si povídat úplně o něčem jiném, odvést pozoronost k něčemu jinému a přitom ji zkusit oblíknout, pokud nebude chtít, pak opět to na chvilku nechat být a vymyslet něco jiného..A jak jsem psala, kolem dvou let už tato strategie neprojde...tam si dítě opravdu pamatuje, že něco nechtělo...Je to jako zacházet s výbušným prachem, nidky nevím kdy bouchne...Ale jakou mám jinou možnost - začít na něj vyvíjet nátlak a to nikam nevede..
Ale třeba u dvouletých děti by se už neměla příliš odvádět pozornost...více by se jim mělo dát volné pole působnosti a nechávat věci na nich...Ale každopádně - je to o celkovém přístupu k dítěti - nedá se si vzít jen část něčeho a použít to jako fíntu jak donutit dítě, aby dělalo to, co já chi te'd hned a okamžitě...Je to i o učinění zkušenosti, že to tak opravdu jde...že to funguje...a ta míra nenucení a přenechávaní věcí na dětech se postupně vyvíjí sama....

blandik
10. pro 2010

A vůbec - to, o čem si tady píšeme je výchova k zodpovědnost a sebeúctě v prostředí naprosté jistoty a bezpečí, kde se děti necítí bezmocně - alespo'n toto je ideál, kterému se snažíme touto výchovou přiblížit...Takže pokud se děti opravdu začnou chovat tak, že nemají strach vyjádřit své pocity, názory, vztek...pak se musíme občas smířit i s reakcí, která by široké okolí pozvedla ze židle...Reakcí dítěte s vysokou sebeúctou na to, že na něj rodič zakřičí, bude nejspíše to, že nám jasně řekně, že si to k němu nemáme dovolovat....takže je třeba si uvědomit i ten paradox, že většina rodičů chce asertivní děti, ale tuto asertivitu u svých děti mocensky potlačují, pokud je namířena proti nim samotným...a dítě se takové nejspíše nestane jen tak ze dne na den až v době, kdy bude mít kultivované projevy ...

Dneska se mi stala zvlášní příhoda, která mě opět ukázala, že je potřeba dítěti důvěřovat i když jsme téměř přesvědčení, že nás zneužívá...malý šel spát, ale volal, že chce na nočník...a že bude i hovínko...tak u postele seděl na nočníku, já s ním...hovínko nebylo, tak plenku nasadit a do postýlky...byla jsem ve dveřích a opět - hovínko, že bude mít...tak celý proces se opakoval...při třetím pokusu bylo opravdu hovínko....pak usnul, ale jekoliž má kašel, tak se probudil...opět následoval maraton 4x posadit na nočník....nakonec opravdu bylo hovínko...ale v duchu jsem byla přesvědčená, že je to jen strategie jak si vynutit nespání, prodloužení společného času...takže to je často i o našich zažitých stereotypech a uvědomila jsem si, že co je lepší ....zakázat to dítěti, ukázat mu - že já VÍM přesně o co tady jde a že mu to neprojde...nebo raději, ačkoliv mám pochybnosti, ho nechat možná hrát svou hru a být důvěřivý, chovat se tak, že opravdu mu chci pomoci při jeho potřebě...došla jsem k názoru, že ten druhý přístup dává dítěti šanci si svůj přístup přehodnotit a změnit...kdežto ten první vede jen k boji o moc, narušení důvěry...a může se kolikrát ukázat, že dítě opravdu mělo nějaký problém /tak jako ten náš opravdu potřeboval udělat "bobo", ačkoliv jsem měla potíže uvěřit/...

sussanah
10. pro 2010

@johanka. presne jak pise blandik, tak to funguje u nas. Maly teda preferuje kombinaci utikani od oblikani a "gumovateni" pri oblikani 😀 Delam to tak, ze se hlavne sanzim mit dostatek casu a nespechat nekam. Zkusim obliknout, kdyz nechce, necham ho jit, povidam si s nim, ze pojedeme tam a tam a co budeme delat. Kdyz mi prinese nejakou hracku, tak si s ni chvilku hraju a zase zkusim obliknout. Vetsinou se mi to tak na 3-4pokus podari a je svolny. Kdyz jsem na neho zacala tlacit, tak mi zgumovatel a zacal vrestet, coz uz fakt vubec neslo s tim cokoliv delat. Posledni 2-3tydny perfektne zabira hra "kde mas kalhoty? prineses mi je prosim? a kam se davaji kalhoty?" a on mi nadsene hleda kalhoty, pak mi je prinese, ukazuje, ze se davaji na nohy, ja mu je dam na hlavu, on si je zase jakoze dava na nohy, tak mu je obliknu a on mi jeste nadsene pomaha 😵 Ale to fakt az ted nedavno, kdy uz zase vice rozumi a chape veci kolem 🙂

Mam taky dotaz. Dneska venku bylo uplne nadherne, tak jsme vyrazili na prochazku, maly v pohode, prosli jsme ulici tam a zpet a po 15min chtel jit domu. proste zabocil k baraku a konec. Zkousela jsem ho nalakat na vsecko mozne, ale porste chtel jit domu. bylo mi to fakt lito, prece jen hezky den, taky potrebuje byt trochu na vzduchu atd. Jak to resite? Nechtela jsem ho nutit a rvat do kocaru nebo nutit slapat (stejne furt stal u dveri) a tak jsme sli teda domu. Mam to fakt nechat na nem?

lindulak
10. pro 2010

@blandik no moja mala skoro nikdy nechce ist von a potom zase ked je vonku, nechce ist dnu 🙂 tak vysvetlujem, prehovaram, vymyslam, ale niekedy som aj neprijemna - poviem, ze tak tu zostan, ja pojdem sama... a to zase plac a uz sa oblieka. nie je to asi najlepsi sposob...

obdivujem ta, ako ti to ide - teda z toho co pises. iste je to vela prace na sebe. myslim, ze je to aj tym kurzom, predsa su to asi take prakticke naberanie skusenosti. doma mam rabr knihu, paci sa mi, obcas ju listujem a citam, ale priznam sa, celu som ju este neprecitala.

mne sa paci aj Elizabeth Pantley - the no-cry discipline solution. v SJ asi nevysla, mam ju v AJ. je taka dobre citava a lahko si clovek nieco uvedie do praxe, je to tiez taky gentle pristup, aj ked asi nie az tak ako rabr. ale ja by som na cisty rabr nemala asi nervy, hoci myslienky su to pekne a treba sa na sebe snazit pracovat. joj, ale je to tazke 😀