Zemřel mi tatínek...

petreva
25. dub 2012

Už je to více než měsíc, co jsme se dozvěděli tuto zprávu.....taťka měl astma a rozedmu plic,ale nikdo nečekal, že zemře tak mladý...59let...doktoři vypadali tak nadějně přestože ležel na oddělení ARO...už tam byl několikrát a vždy se nám vrátil domů...ve středu 14.3. jsem odcházela domů z návštěvy, držela jsem ho do poslední chvíle za ruku a prosila ať se pere, ať se nedá...že na něj všichni čekáme i moje holčička na svého dědu...tak se mi odtud nechtělo. Naposledy jsem ho pohladila po teplé ruce, dala pusu na orošené čelo a šla..............a už ho nikdy neviděla......
Je to tak těžké...

kijir
25. dub 2012

@petreva :Je to těžké ,já vím....U nás to nebyl taťka,ale moje mamča mi umřela když mi bylo 19 ve svých 43 letech na infarkt :( :( Bude to ještě hodně bolet ale časem to tak nějak tu bolest "otupí" a dá se snést.Nikdy ti nepřestane chybět a vždycky budou chvilky kdy si vzpomeneš a tolik ho budeš chtít mít zpátky,ale bude líp.Věř mi 🙂 .Klidně piš jestli ti to pomáhá 😉

nana.76
25. dub 2012

@petreva taky mi tatinek umřel v 59 letech šel na hříbky a už se nevratil ☹ Je to už par let ale srdce stale bolí a nikdy nepřestane.Byl to baječny tatka a dědeček.co ti v tuto chvili mužu napsat ikdyž ted ti to určitě tak nepřipadne časem ta bolest trošku pomine maš vzpominky ktere ti nikdo nevezme z tveho srdíčka.Přeji ti at se stím rychle vyrovnaš a take plno sil budeš je potřebovat.Moc se drž už kvuli maličke 🙂 Je mi to moc líto ☹

mifinka
25. dub 2012

Mám za sebou rok bez táty.. 10 let bez mámy.. nikdy to nepřestane bolet, stále se nedokážu dívat na fotky bez slz, bez myšlenek na to JAK umřel.. Měl rakovinu plic, ale nikdo nečekal tak rychlý konec.. odpoledne jsme spolu mluvili, byl v pohodě.. Večer zakašlal, prasklo mu něco v plicích a vykrvácel.. do dnes mě mučí myšlenky jak dlouho trvalo než upadl do bezvědomí, na co myslel, jestli věděl že je konec, jestli se dlouho netrápil.. věděl že jsem ve 2 měsíci těhu, na co myslel? ? Po pravdě dost přemýšlím o návštěvě nějaké duchařky, i když na to moc nevěřím, ale asi bych potřebovala slyšet že to bylo rychlé a že netrpěl.. nebo nevím.. můj tatka měl taky 59 a mamka měla 49..

kristi
25. dub 2012

je to smutne, jako vzdy kdyz nekdo odchazi, je mile ze jste se stacili rozloucit, snad jste si i rekli, co jste meli na jazyku, nekteri nestihnou ani to.....

uprimne myslim, ze generace nasich rodicu a prarodicu se nejak moc nesnazila udrzovat zdravi - moc nesportovali, zdrave veci jim take neprisli pod nos, preventivni prohlidky prehlizeli atd. Je to tezke, mozna to psu az moc realisticky, ale tak to proste je...mam tchana a tchyni, kterym je 62 a 65, tchyne nebyla na gynde 35 let!!!!!! vloni ji ihned vzali na operaci, vzali ji celej spodek......

proste je potreba se o sebe starat, kontrolovat, mit se rada dbat o sebe

at je ti brzo lip, drzim pesti

nadja73
25. dub 2012

i ja bohuzel vim, jak to je prijit takhle brzy o tatinka. Mne zemrel nahle a necekane na infarkt ve svych 56.letech 3 dny pred myma 30. narozeninama. Nikdy jsem se z toho nevzpamatovala a nepochopila, jak a proc se to mohlo stat. Je to uz 9 let a ja porad znam jeho hlas, citim jeho vuni, vim, co by na to nebo ono rekl, jak by reagoval a jak by byl stastny z toho jakeho jsme si nasla manzela, jakou mame holcicku a ze cekame druhou. Bohuzel i manzelovi zemrel tatinek takhle brzo, a tak nase holky nikdy nepoznaji, jake to je mit dedecka ☹ 😢
Mne pomohlo porad brecet, zkus to a treba i tobe to pomuze, i kdyz bolest nikdy neodejde.

pepibubu
25. dub 2012

@kristi tohle tesat do kamene, cos napsala...

loafeer
25. dub 2012

Ahoj, tak i já můžu bohužel přidat příspěvěk ☹ . Byla jsem 4 týdny po porodu, když taťka ve svých 55ti letech umřel na POSRANOU rakovinu:o((((...Vašíčka viděl jednou v porodnici, z malého byl unešený, dokonce si ho i pochoval. Asi jen čekal na to, aby se malý narodil a byl zdravý a dál už neměl sílu. Tenkrát jsem netušila, že ho vidím naposledy (shodou okolností to bylo v den mých narozenin). Vypadal už hrozně, ale přesto jsme pořád všichni doufali, že se to aspoň trochu zlepší. Den předtím, než umřel, jsme spolu ještě mluvili po telefonu ( a jsem strašně ráda, protože ten den už jsem mu volat nechtěla, že až zítra. Povykládala jsem mu o Vašíkovi, zrovna řval, protože jsem ho mastila po koupání, tak byl taťka rád, že ho slyší. Druhý den jsem šla do poradny a chtěla jsem mu pak volat, jak rostem a kolik už váží...mezitím už mi volala mamka :o(
Myslím na něj každý den a strašně to bolí. Taťka byl můj vzor, strašně jsme si rozuměli, vždycky uměl poradit, byl to ten nejlepší táta na světě a takového bych přála všem. Jeho smrtí jako by ve mně něco umřelo. Mívala jsem hrozné depky, stavy úzkosti, pocity beznaděje a prázdnoty. Už se to nedalo vydržet, přemýšlela jsem i o pomoci psychologa. Nakonec mi někdo poradil jistou paní, která se zabývá One brain metodou, tak jsem si říkala, že to aspoň zkusím. A jsem ráda, že jsem tam byla. Mrzí mě, že Vašek druhého dědečka nepozná, byli by do sebe zamilovaní, taťka by z něj měl radost. Taky hodně myslím na mamku, která zůstala sama, život se jí obrátil naruby:o(
Snad taťka aspoň tam někde z nebe bude na Vašíčka dávat pozor, když se tak vystřídali a třeba malý podědí to krásné, co v sobě taťka měl...
Z mého příspěvku asi nic moc nevyplívá, ale jsem ráda za založení tohoto tématu, zase se mi na chvíli ulevilo. Nicméně pokud, holky, máte pocit, že je toho na vás moc, doporučuju nějakého odborníka. Já si sama pomoci nedokázala a bylo to peklo pekel, tak jsem šla za tou paní. A jak jsem napsala už výše, hodně mi pomohla, i když ten pocit ze ztráty blízkého člověka podle mě nevyléčí ani čas...Spíš tu bolest zmírní. ALE UŽ ABY TO BYLO

nadja73
25. dub 2012

@loafeer taky jsem hledala pomoc. Vetla jsem knizky typu "zivot po zivote", byla u lecitele, atd. Priznam se, ze jsem i premyslela nad sebevrazdou. Kdyz jsem jela autem, tak jsem si vybirala sloup, do ktereho to nasiju ☹ U nas to strasne prislo necekane. Mluvili jsme spolu 2 dny pred tim, nez se to stalo a planovali oslavu mych narozenin a strasne se u toho smali. Byl to den, kdy byl poprve zvolen Klaus prezidentem. Do dneska si presne ten den pamatuju. I ja ho prosila a prosim za zdravi mych deti. Kdyz jsem cekala svoji prvni dceru, tak jsem ho porad prosila, a bby na ni dohlizel, aby se nam konecne narodilo zdrave miminko. A on na ni dohledl. Ted ho prosim, at na ni dava pozor a zase dohlizi na to, aby i druha dcera se nam narodila v poradku a doufam a verim mu, ze i tentokrat on je a bude jejim straznym andelem.
Clovek se musi k necemu upnout, aby ho mel porad u sebe.

loafeer
25. dub 2012

@nadja73 přesně tak, taky si ho tímto oživuju a jsem přesvědčená, že je teď strážným andělem Vašíka. Vím o čem mluvíš, taky mi bylo tak zle, že mě taková věc napadla. Ale byl tu malý syn a já se musela snažit a často i předstírat štěstí. Když jsem doma řekla, že jsem vyhledala pomoc, tak se tomu všichni ještě divili, že si mysleli, že já jsem nejvíc v poho, když mám doma malé mimino. A pomohla ti ta vyhledaná pomoc?

prdecek
25. dub 2012

@petreva taky mi umřel táta, stalo se to v září 2011, měl 62let a 22let bojoval s rakovinou. Zjistili mu osteosarkom, když mi byly 3roky a bráchovi 10let. Nakonec mu nohu uřízli, ale žil s tím docela dobře. Zvládl skoro víc jak jiný zdravý chlap až nad tím lidi kroutili hlavou. Měl vůli žít kvůli nám dětem a manželce. Chtěl nás vidět vyrůstat a být u všeho v našem životě. Je to asi 10 let co se mu na plicích začali dělat metastáze, byl s tím 3x na operaci. Jednou dokonce i přes Vánoce, to bylo nejhorší. Pak to bylo relativně dobrý. Věřil na sílu bylinek a popíjel různé čaje od léčitele a bylo vidět, že mu to pomáhá. Ale před cca 2 lety bylo vidět, že to už vzdává, už ho to asi přestalo bavit. Až po jeho smrti se nám dostal do rukou snímek z rentgenu. Dýchal jen 15% plic. Zbytek byl plný metastází, které zasahovali už i do celého břicha a k srdci. 28.11. mě v noci probudil telefon od našich a volala máma, že je tam rychlá a že tátu oživujou, ale nedaří se to, že asi zemřel ať se přijedu rozloučit. Bylo to nejdelších 13km v mém životě. Když jsem tam dojela tak sanitak už dojížděla, prázdná. Když jsem přišla nahoru do bytu, tak tam táta ležel na zemi přikrytý prostěradlem. Ten pohled nikdy nezapomenu. Pokaždé když k mámě příjdu, tak ho tam pořád vidím ležet. V poslední chvíli s ním byla mamka a brácha, já už to nestihla a moc mě to mrzí. To poslední odpoledne jsem s ním ještě mluvila, ale nemůžu si vůbec vzpomenout o čem. Nakonec ho poslali na zdravotní pitvu, protože s tím žil tolik let, což není normální, většinou lidé s osteosarkomem do pár měsíců umírají. Tak doufám, že to aspoň pomůže jiným lidem, když už na tu pitvu musel. Nejhorší pro mě byly ty dny před pohřbem, vůbec mi to nedocházelo, pořád jsem čekala, že příjde, nebo že přijede k nám, ale už nikdy nepřijede a kouká na nás z nebe a dává na nás pozor. Věřím, že nám poslal i to miminko, které teď čekáme. Moc nám chybí.

nadja73
25. dub 2012

@loafeer ja v te dobe byla sama, nemela jsem nikoho, kdo by mi ty smutne dny rozveselil. Samota je nejhorsi. kazdy vecer pred usnutim jsem brecela. Davala jsem si za vinu, kdyz jsem se smala,treba, kdyz bylo neco vtipneho v televizi nebo jsem se s nekym bavila. Prislo mi to spatne. Bylo to strasne zvlastni obdobi. Urcite mi neco z toho, co jsme psala, pomohlo. Aspon na chvili, ale nejvic pomohl cas a smireni se s tou udalosti.

nadja73
25. dub 2012

@prdecek ja nastesti tatku nevidela, nez me znami privezli, tak uz ho odvezli. Mela bych to pred ocima cely zivot a i to, ze jsem ho nevidela, mi nakonec snad i pomohlo. Vim, ze zemrel v posteli a ja tam v te loznici nemuzu spat. proste to nejde.

loafeer
25. dub 2012

tak to smíření je špička ledovce i základ zároveň. Na to čekám jak na smilování. Já na to byla sama i nebyla. S manželem se o tom nedalo, kamarádky tu zatím ještě nemám, takže málokdy bylo s kým si o tom povídat:o(...Je to na pytel

aja123
25. dub 2012

Mě bylo 18 a tátovi 43 když odešel. Dodnes se stím nemůžu nějak vypořádat 😢 ☹

prdecek
25. dub 2012

@nadja73 táta dostal záchvat, nemohl popadnout dech a skácel se v kuchyni než mu máma stačila podat dejchák. Dostal infarkt, protože srdce už to neutáhlo. Takže měl relativně rychlou smrt, určitě lepší než se trápit bolestma na konci té rakoviny. Ale prostě umřel moc brzo........nikdy neuvidí své vnouče a to mě taky moc mrzí. O to víc věřím, že nám ho ze shora hlídá, aby to tentokrát dopadlo dobře.

berenika39
25. dub 2012

@petreva je to težký, a bude, ale nechala bych ten smutek proběhnout, časem se to trochu otupí, i když to nezmizí...táta umřel nedávno, sice byl už trochu starší, ale stejně mohl počkat 😢 . Myslím na něj pořád, ale bohužel jsme zažili těžký konec - dlouhých osm měsíců byl v umělém spánku, v komatu a věděli jsme, že se už neprobere, měl poškozený mozek, nedokrvený, měl silnou žlučníkovou koliku a než máma zavolala záchranku, upadl do bezvědomí. Nevím, a nikdo to nezjistí, jestli by rychlejší pomoc RZ pomohla, on pořád nechtěl, že to přejde...a bylo pozdě. Celé ty měsíce jsme s mámouchodili za ním, každý třetí den, střídaly jsme se, ale bylo to trápení, nic nevnímal, nereagoval, nemohly jsmem u pomoct, nevěděl o nás. Pořád nám říkali, mluvte na něj, ale bylo to stejné celých těch 8 měsíců. Pak to vzdal.

at to zvládneš, uvidíš, že to smíření přijde.

kristi
25. dub 2012

@pepibubu diky, ja to pisu jak mi zobak narostl

kristi
25. dub 2012

co k tomu jeste říct? Hoňte všichni své rodiče na prohlídky, ptejte se na jejich zdr. stav, kontrolujte je, buďte s nimi a hlídejte je.... a především- všichni se usmiřte, mějte se rádi a buďte rodina- stojí to za to 😉

mijunek
25. dub 2012

budou to dva roky, táta mi zemřel v náručí..nedožitých 55 let, skoro dva roky jsme bojovali s nemocí...bolí to vždycky, ikdyž člověk ví, "že to přijde dřív" než je třeba.....každý se s tímto smiřujeme jinak, nicméně nezbývá než se zvednout a jít dál - žít dál, ikdyž se zdá, že to nejde, překonat se a opět vstát

ivigirl
25. dub 2012

Holky, mě zemřel před 30lety, bylo mi 10let, smutek stále přetrvává, bylo mu 36let, měl epilepsii a dostal záchvat na rybách, v noci......
Mamku ještě mám, ale ležela už na ARU se zničenýma plícema, totální kolaps a přestaly pracovat. Ještěže nebyla sama doma, ale u Dr.

petreva
autor
25. dub 2012

Musím především poděkovat za příspěvky, je to povzbuzující, že tu nejsem sama...jinak totiž docela jsem alespoˇn s myšlenkama a pocitama....
NANA79, máš hezké vzpomínky na báječného tátu, to musí blažit a bolet najednou...my jsme měli v rodině vždycky problémy a vztaky takové nijaké,ale co se nám narodila dcera, děda si ji najednou moc užíval a já viděla, že může být zcela jiný než byl na nás jako děti. Vyříkali jsme si spoustu věcí a tak nějak se smířili...ale ještě řada otazníků tu je,a le už je nikdo nezodpoví....o to víc mě to bolí...nacházeli jsme cestu a už je ji konec...
MIFINKA, rozumím ti....můj taťka už byl jednou na ARU a bohužel už ho oživovali...pak mi říkal, jak to cítil, že odchází a nechce, jak se moc chtěl bránit a nemohl vůůůbec nic. Podařilo se to. Tentokrát ne a já si pořád tak moc lámu hlavu, co cítil, jeslti se taky tak bál a snažil se vrátit....to mě tak bolí.....taky bych si přála, aby spal a tak nějak v klidu odešel a bylo mu dobře.......
KRISTI, rozloučit jsem se nestihla....nebo jak se to vezme, byl přispaný, ventilovaný, chodila jsem za ním a mluvila, ale neloučila se! Ještě když byl při vědomí vyměnili jsme si ne příliš sympatické sms. Chtěl odjet do Asie a já se tak bála, že tam zůstane, nechěl si to nechat vymluvit tak jsem mu napsala něco do sms...byla poslední bohužel....na ARU jsem mu to vysvětlovala a opakovala, ale Dr říkali, že tak hluboce spí, že asi neslyší.... ☹
NADJA, je to tak těžké...pořád cítím jeho velké ruce, vždycky jsem je obdivovala, jak všechno všecičko dokázali. Byl neustále špinavý od šmíru, jak něco kutil a pracoval...cítím to teplo...vidím jeho modré oči, které pak už byly jen zavřené...nemůžu zavřít oči, abych ho neviděla jak tam leží a já nad ním...večer musím padnout únavou nebo je to stísňující a zraňující...
LOAFEER, kolikrát jsi byla na One Brain? Jen jednou? Já tam kdysi taky byla a musím říct, že v tu chvíli mi to dost pomohlo, ale to už je léta zpět...taky nemám žádné kamarádky nebo někoho s kým mluvit. V rodině to nejde.....je mi smutno přesmutno...
PRDECEK tak ymoc těžký osud 😔
BERENIKA, to je těžké...taťka byl taky tak přispaný...ještě jsem mu chtěla donést MP3 se šumem moře, to miloval a těšil se na něj každý rok...ale už jsem to nestihla...
IVIGIRL, a maminka je v pořádku?

Ještě jednou moc díky, že jste se zapojily! Je mi tak smutno , počítám každý den, nejhorší je středa 😢 To jsem ho držela za ruku naposledy....v půl deváté večer měl první kolaps a po telefonátu mi Dr říkal, že ho mají úspěšně zpátky a už s ním nic dělat nebudou, že je v klidu a můžem jí spát, že to bude dobré....a ráno v 1.25 se stal ten průser....

clarca
26. dub 2012

Mně zemřel tatínek loni v listopadu, měl rakovinu prostaty, bojoval s ní tři roky. Loni v únoru spadl doma ze schodů (do té doby normálně chodil, i výsledky po chemoterapii byly docela dobré) a od té doby už jen ležel. Dva měsíce byl v nemocnici a na LDN, pak jsme si ho vzali domů a starali se o něj. Potřeboval nepřetržitou péči, ale zvládali jsme to v pohodě, taťka s námi komunikoval, občas byly horší dny, kdy na nás třeba vůbec nepromluvil, ale z toho zase měl dny, kdy se zajímal o to, co se doma děje, byl rád, že jsme ho vzali podívat se na zahradu. Na začátku listopadu se to začalo zhoršovat , hůř dýchal, nechtěl jíst a pít.... i to jsme za pomoci sestřičky z Charity a známých doktorů zvládli doma. Všichni jsme zhruba poslední dva dny tušili, že to je konec, tak jsme za ním chodili a povídali si s ním, říkali mu to, co jsme nestihli (i když už na nás nereagoval), no a 11. listopadu po poledni přestával dýchat, tak jsme se u něj všichni sešli a byli s ním když umíral.
Hrozně mi chybí, chtěla bych mu ještě říct tolik věcí - i teď, když to píšu, mi tečou slzy, ale zpětně vidím, jak obrovský dar bylo všechno, co se stalo, hlavně to, že mohl být taťka doma.

helcenka
26. dub 2012

Ahojky,
mně zemřel táta před 4 lety, bylo to jeden den před termínem porodu naší první prďolky, po Vánocích, bylo mu 59. Naši byli sice rozvedení, ale s tátou jsme se pravidelně vídali, jezdili k němu na chalupu. Nejhorší bylo, že byl nemocný, úplnou náhodou se na nemoc přišlo při vyšetření před naprosto banálním zákrokem.
Na konci léta jsme něco tušili, táta hodně zhubl, nám tvrdil, že drží dietu, ale bylo to hodně nezdravé "hubnutí", zkrátka nám nic nechtěl říct, nechtěl nás prý zatěžovat. Týden před Vánocemi šel do nemocnice na vyšetření a už se z ní nevrátil. Snažila jsem se držet, kvůli prďolce, aby se mimi nenarodilo dřív a nebyly nějaké komplikace. Za tátou jsem chodila do nemocnice, ale bylo to hrozně těžké. Šlo to hrozně rychle, naposledy jsem za ním byla 1. ledna a to už vůbec nevěděl, že tam jsme. A 3. ledna ráno zemřel. Když jsem se to dozvěděla, byl to šok, ale tak trochu jsem to každým dnem čekala. Večer se z psychického přepětí dostavily porodní bolesti a druhý den se nám po velmi komplikovaném porodu narodilo mimi. Bylo to moc těžké období, trvalo to pár měsíců, než jsem se z toho vzpamatovala alespoň částečně. Ale musela jsem vydržet, protože mimísek mě potřeboval takovou, abych mohla fungovat.
To nejhorší mám za sebou, částečně to přebolelo. Vždycky když si vzpomenu, je mi tak nějak smutno, občas se vloudí i slzička, ale život jde opravdu dál a čas tu velkou bolest alespoň částečně odnese.

Uplynuly 4 roky a my máme zase nějaké smutné období, od loňského podzimu se nějak všechno s prominutím s... Babí měla komplikovanou otevřenou zlomeninu ruky, když spadla ze schodů v metru, nevlastní táta týden před Vánocemi hodně vážný úraz s několikanásobnou zlomeninou páteře a žeber, pohmožděné plíce... No hrůza, Vánoce jsou u nás nějak prokleté nebo co. No a teď v únoru zemřel děda, částečně vinou lékařů, kteří zanedbali péči, protože byl v jedné nemocnici na chirurgickém zákroku a pak hospitalizovaný v jiné a v té řekli, že když ten zákrok jinde zkazili, tak oni ho napravovat nebudou... No a tenhle týden další úmrtí, tentokrát v rodině manžela, také člověk, kterému bylo přes 50...
Snad jsme si to tenhle rok vybrali a už bude jen lépe....

Doufám, že vám nevadí, že jsem se tu takhle vypsala, ale tak nějak mi to trochu pomohlo...

mifinka
27. dub 2012

Ježíš ale je strašný kolika lidem vzala lidem rakovina..

@helcenka úplně vidím moje tátu. Ten mi řekl že má rakovinu až když mu bylo špatně po chemoterapiích a zvracel a prostě to nedával.. ale neřekl mi všechno.. nikomu ne.. až umřel tak jsem si našla všechny jeho zprávy od doktroa kde bylo jasný že lhal i doktorům o tom jak mu je.. nepřiznal že nebyl schopný stát a že zvracel.. nikdy.. a stejně tak mi neřekl že když mu přišli na plíce už byly metastázy v uzlinách a proto to neoperovali.. prostě to nemělo význam.. a myslím si že mu i řeklli že má rok. Jen nás prostě takovýma maličkostma nechtěl "zatěžovat" 😠 ☹ já můžu být jen ráda že jsem tam ten rok chodila pravidelně 5x týdně, venčit mu psa když byla jeho manželka v práci.. aspon si užil strašího kluka když mladšího se nedožil ☹

pebi
27. dub 2012

přidávám se do klubu ☹
moje mamka umřela, když mi bylo 12 let, jí bylo 40....taky rakovina. Strašně moc mi chybí, i teď to píšu se slzama v očích............

ined77
27. dub 2012

@petreva ...upřímnou soustrast ☹ .
14.3.. to byly přesně dva roky co umřel můj tatínek, měl 62 let, taky nic moc věk 😢 .
dodnes mi kolikrát připadá, že někam odjel a ještě se vrátí.
člověk ví, že jednou ta doba nastane, ale připravit se na ni nejde ☹.
napsala bych víc, ale vzbudila se mi maličká...
přeji hodně sil!!!!

janulev
27. dub 2012

ahoj pokud můžu, také přispěji svým příspěvkem...všem bych také chtěla říct, že je mito moc líto, co se vám přihodilo...☹

letos v srpnu to budou 3 roky co mi umřel táta, bylo mu 49...ráno odešel normálně do práce a už se z ní nikdy nevrátí, převrátil se s ním bagr a táta zůstal pod ním 😢 😢 byla jsem tehdy v 16.týdnu těhotenství a měli jsme s přítelem před svatbou....pro táty by to bylo první vnouče, chlapeček, kterého si moc on sám přál, jsem totiž ze 3 holek...táta nestihl ani jednu z nás odvést k oltáři a nikdy nepozná žádné své vnoučátko
nyní čekám druhého chlapečka a tak se mi to všechno vrací...že tu táta není, že jej nikdy Filípek ani Davídek nepoznají...dost často se mi teď o něm zdá, ale už vím, že se nikdy nevrátí 😢 😢

petreva
autor
27. dub 2012

HELCENKA moc přeju, ať můžete prožít taky šťastná období nebo alespoň v rámci možností....je to vyčerpávající, takový stres...
INED, děkuji moc....Vždycky když jedu za mamkou tak ho čekám v křesle nebo v garáži...tak rád se štrachal v autě a téměř vše si na něm udělal....pořád vidím ty jeho špinavé ruce plné mozolů...Vždycky se mi zdál tak silný, nepřekonatelný nějakou nemocí...ještě ve středu jsem cítila takovu naději, měl antibiotika a provedli mu tracheostomii....doktor říkal, že se mu tak uleví..........ani psát nemůžu....
JANULEV, takhle náhle 😢 je to těžké.....
Jak vás tak čtu, mimochodem ještě jednou díky, že jste se zapojily, připadala jsem si tak sama.....se svýma myšlenkama a smutkem.......jsou to samí mladí lidé 😢 😢 😢

sklenicka24
27. dub 2012

Pet: je mi to moc líto. I já bohužel vím, jaké to je. Mě mamka umřela, když mi bylo necelých 21 let. Ona měla nedožitých 48 let. Rakovina je metla lidstva........ Teď to bylo v dubnu osm let a já jsem se s tím do dnes nevyrovnala. Mamka mi umřela doma. A do dnes se bojím zůstat doma sama.....

petreva
autor
27. dub 2012

Skleni...je mi to tak líto....ach jo tak líto...