Zemřel mi tatínek...

Skleni....pořád nechápu co se stalo a mám asi tisíc otázek n akteré asi není odověď....měli jsme všelijaké vztahy a nacházeli jsme cestu jeden k druhému...E.mmu hodně otervřela oči i srdíčko a o to je to horší...ještě u měl být dlohou s námi a užívat si ji...a ono jeho...
TAky ho vidím všude...slyším a přemýšlím, co by asi řekl...čekám , že zatroubí.....vždycky troubil, když knám přijel 😢
Myslím, že se to celé musí nějak odžít, že si nejde říct bude líp.... přeju moc moc sil...

Přidávám se do tohoto smutného klubu, také mi náhle zemřel tatínek, z plného zdraví , na náhlé srdeční selhání. Resuscitovala jsem ho, ale nebylo mu pomoci, aspiroval do plic. Po několika letech jsem byla na kurzu resuscitace, tam jsem si to na figuríně odžila znovu a i mi pomohlo, že anesteziolog mi řekl, že někdy není pomoci, i kdyby ten člověk ležel na sále... Stejně by umřel. Po dvou letech od první smrti mi náhle zemřel partner šest týdnů po zásnubách. Přežila jsem to všechno, ale přijde mi, že jsem se komplet změnila, že jsem jiný člověk než dřív. Hodnoty se uspořádaly, s plno věcmi už neztrácím čas, nedělám, co sama nechci, život je na to krátký. Bolest se z akutní změnila na snesitelnou, protože musíme žít dál, člověk si to časem zracionalizuje, naučí se s těmi ztrátami žít.... Ale vlastně není dne a skoro není minuty, abych na ty moje mrtvé nemyslela. " A vlastně nikdy nejsme sami, naši mrtví jsou tu stále s námi...." Slovy básníka Jana Skácela.

Je to všechno tak těžké.....a musí se jít dál 😢

Tak příští pondělí mám schůzku s pani doktorkou z ARA, je ochotná mi odpovědět na otázky....vím, že mi to taťku nevrátí, ale utápím se v nevědomosti...i když mamka nechtěla pitvu tak mi přesnou příčinu stejně neřekne...ale přesto...je ochotná až mě překvapila a moc ji děkuju.... 😔

holky to je smutné ale co naděláme,život je takový ☹ Mě umřel malej bracha před 10lety a myslim na něj pořád

holky, nemám sílu číst vaše příběhy, dnes by měla maminka narozeniny, pujdeme s Jindříškem zapálit svíčku, nedočkala se vnoučátek, ani promocí svých dětí, byla to moje nejlepší kamarádka a nikdy to nepřestane bolet. Už jsou to 4,5 roky, dusím to v sobě, dodnes nemůžu kvůli tomu brečet, protože bych už nepřestala, mluvím o ní, jako by tu byla, nemám sílu si to připustit a myslím na ni denně. Jsem ráda za toto téma...

@petreva s maminkou jsme taky nebyli, nevím proč, byla jsem blbá, měsíc před státnicemi, nedokážu se s tím smířit, že byla v nemocnici (rakovina) a že jsme ji enměli doma a nestarali se o ni, často mám výčitky svědomí, trápí mě její poslední minuty, jestli se netrápila, na co myslela, jsem z toho moc smutná☹

☹

@raada víš, není si co vyčítat...nikdo nevěděl, že to přijde...jak říkáš, často, vlastně neustále přemýšlím nad těma posledním aminutama...nad resuscitací a nad jeho pocitama...ale jen se tím užíráme, ubližujeme a trápíme...třeba se ti podaří mluvit o mamince tady...taky nemám s kým o taťkovi mluvit až mě to "donutilo" založit tohle téma nebo bych to nevydržela, ty emoci v sobě dusit...Když budeš chtít a mít sílu určitě napiš...cokoli 😔

Zdravim v tomto neveselem tematu, me taky umrel tatinek, uz je to 18 let, naprosto necekane na srdecni kolaps v 54 letech.
@leiladelly tak to jsem treba nevedela, ze nekdy neni pomoci ani kdyby byl pod dozorem lekaru, ja jsem nebyla nikdy schopna o tom mluvit, asi to neni dobre, ale proste mi to nejde.
@petreva ja uz mam tu bolest dlouho zasebou a porad na to nedokazu dlouho myslet, abych se nerozbrecela. ☹

@petreva právě jsme se vrátili ze hřbitova, svíčky svítí, syn zazpíval písničku, snad to potěšilo...

@valentynkaa07 já jsem o tom potřebovala mluvit, ale ani to nepomáhalo, ta úmrtí jako rány z čistého nebe jsou milosrdná pro mrtvého, ale ne pro okolí...... Ano, někdy by nebylo pomoci v žádném případě, jak mi to říkal kolega anesteziolog. Nakonec toto jeho vyjádření a také i názor soudního lékaře, že tatínek měl srdce moc špatné (což jsem nemohla pochopit, byl lékař a nikdy nebyl nemocný.... hlava mi to nechtěla akcpetovat), mi pomohlo smířit se s tím, že věci šly , jak měly jít a že nebylo vyhnutí. Bylo to tvrdé, ale smířila jsem se s tím snázeji než se sebevraždou mého muže. Tu jsem asi nezpracovala dosud a je to už osm let.

Ahoj holky, tak jsem za vámi taky zavítala. Mně zemřel táta, když mi bylo 15 let. Sice měl nějaké problémy, ale tohle jsme nečekaly. Tehdy mi to nějak nepřišlo. Nejvíc jsem si jeho ztrátu uvědomovala, když se mi narodil Toník. Pár dní jsem si pobrečela, že se toho táta nedočkal a prcek bude ošizen o dědečka. Já taky nikdy žádného neměla a doteď je mi to hrozně líto.

@raada určitě potěšilo...

@leiladelly taky bych o tom všem ráda mluvila, ale v okolí není moc s kým...ostatní to prožívají jinak a nechtějí...tak to dusím v sobě...věřím, že ta druhá "zkušenost" je moc silná a bolestivá...stále potřebujeme hodně sil...

@leiladelly to mě mrzí, s přítelem i tatínkem☹ vaše krásné děti vám to snad částečně vynahradí...

@petreva Ono, okolí je bezradné, téměř u každé smrti, natož u náhlé smrti, kterou nikdo nečekal. často reagují tak, že se stáhnou a počkají, až si to pozůstalý nějak sám vyřeší, ale to není dobře. Oni to nemyslí špatně, oni jsou prostě bezradní... Paradoxně, já se s mým mužem, co zemřel, seznámila na přednášce o viktimologii, kdy se ptal, kdo je nejčastější "obětí".... obětí v tom smyslu, že je vykořeněný , že nemá s kým sdílet svoje pocity... Nebyly to oběti trestných činů, byli to pozůstalí lidé.... Pomohl mi se dostat přes ztrátu tatínka, aby pak sám odešel na druhej břeh. Mně pomohli "moji pacienti" taky, mnozí znali tatínka léta a s těmi bližšími jsme prostě o něm mohli mluvit v ordinaci, při práci, tak nějak pozvolna, přirozeně, oni mi pomohli i tím, že mi řeli svou zkušenost, jaké to bylo, když jim umřel rodič a na druhé straně jsem viděla, že jejich život šel pak dál, časem se to srovnalo. Ono se tomu těžko věří, ale když člověk vidí ty lidi, že oni to přežili, je v tom jakási naděje, že člověk to přežije také...... Zkuste to v sobě nedusit, najít nějaký ventil... Jinak se Vám s tou ztrátou těžko smíří, ponesete si ji stále s sebou.

@raada děkuji, už to trochu odvál čas, s tatínkem jsem se už nějak smířila, s přítelem to bylo a asi je horší, nějak se to nezacelilo i za tolik let. Ale máte pravdu, že děti dají životu náboj a smysl a vše jde dál, mám rodinu, jsem spokojená, jen člověka to změní, moc a hodně... zažíváme všichni "pozůstalí" tu změnu hodnot, kterou ty životní rány přinesou.

Taky se přidám se smutným příběhem 😢 Maminka umřela 23. prosince 2010 půl roku po transplantaci srdce na infekci. Nějak se to dalo tušit, podle toho jak se jí horšil stav, ale já (a ostatní v rodině taky) jsem si nalhávala, že to bude dobré, že to nejhorší, transplantaci, už má za sebou. Doktoři nám řekli, že máme počítat s nehorším až nikoho nepoznávala, to bylo tři dny před tím než umřela.
Do teď přemýšlím, jak jí asi bylo, jestli to tušila a hlavně jestli věděla, jak moc ji mám ráda. Ale čas opravdu pomáhá a už se ta bolest dá snést i když chybět bude pořád a ty Vánoce už nikdy nebudou takové, jaké by měly být 😒

tak s vypětím všech sil dočítám.... i mě náhle zemřel tatínek. Bylo mu necelých 47let, roztrhlo se mu sdíčko. Paradoxně se to stalo v sanitce, když ho vezli z jedné nemocnice do druhé na operaci a měl za sebou všechna předoperační vyšetření, která byla ok. Operace se netýkala srdce, ale páteře. Nedočkal se mojí promoce, svatby, ani mých dětí. Některé možná znáte příběh mého těhu s dvojčaty, kdy mě manžel posílal na potrat a vyhrožoval sebevraždou. Dvojičky jsem si nechala a musím říct, že starší dvojče je přesně můj táta. Je to asi divné, ale on se mi vrátil. Jája vypadá přesně jako on, když se na mě podívá, vidím oči mého táty. Ty grimasy, to je on. Strašně moc mi to pomohlo se s tou ztrátou aspoň trošku vyrovnat. Sice je to už 7 let, ale tohle nepřebolí nikdy... Vím, že mi poslal moje dětičky a stále nad námi drží ochrannou ruku, ale stejně občas řvu jak želva, že se jich nedožil. Byl by úžasný děda

@ladybugie znám tvůj pocit, mé děti nemají ani babičku ani dědu. Vdávala jsem se relativně mladá na tuto dobu a nemusela jsem. Měla jsem relativně brzo dítě na tuto dobu. Ted jsem za to ráda. že mě táta mohl vést k oltáři, jako jediné a nejmladší dítě ze svých 3 dětí a že jsem mu aspon na ten rok a půl dala vnouče kterému dal vše. Vždycky mě to zboří, že už nemůže mít radost ze svýách vnoučat a nikdy neuslyším větu "kdy jdem na písek.. "
Při pohledu na svého mladšího syna marně hledám tátu.. už vím že to není možné ale moc bych si toi přála..

Ahoj vespolek,
když to tu čtu, tak je mi toho ouvej ☹ Tolik smutných příběhů 😢

Mě umřela mamka, teď to bude rok a půl. Byla to moc fajn a hodná ženská a mladá. Rakovina ☹
Do poslední chvíle byla doma, byli jsme u ní všichni, i její sourozenci z daleka. Měli jsme ten den "slavit" (i když o oslavě samozřejmě nemůže být ani řeč) její narozeniny, tak se k nám sjeli. A místo toho...
Jsem ráda, že nezemřela sama v nemocnici. Do poslední chvíle jsem jí držela za ruku. Stačila jsem jí aspoň říct, co jsem jí měla říct už dávno. Že byla skvělá maminka. A že na ní nikdy nezapomenu, poděkovala jsem jí za všechno. Mamka už nebyla schopná slova. Jen ležela, zírala do stropu, už ani nemrkala, jen jí chvilkama tekly slzy. Snažila se nám něco říct, ale jen chrčela...Pak jí srdce dotlouklo.
Neumím si představit, co cítila, když věděla, že už je to tady, že jí zbývá už jen chvilička. Asi to pro ní byla na jednu stranu úleva po těch těžkých měsících, na druhou stranu muselo neskutečně bolet, když tu nechávala vše, co měla tak ráda. Měla tolik plánů a tak se na ně těšila. Na Matýska a na to jak spolu budou jednou chodit na pískoviště 😔
Utěšuju se tím, že když u ní pár hodin předtím byla "rychlá" a píchla jí morfium, že snad aspoň neměla bolesti.

Z pohřbu moc nevím. Jen, že měla na rakvi velkou bílou kytici, za našeho, tehdy půlročního Matýska, jediné vnouče. Přežila jsem to se sklopenou hlavou, se špunty v uších a s nalháváním, že jsem na pohřbu někoho jiného.....Složila bych se, kdybych tam slyšela tu její milovanou písničku.
Dny poté byli snad ještě horší. Představa, že tam leží někde na studené chodbě u pece a čeká až na ni přijde řada 😢 Pořád jsem chtěla jet za ní a odvézt jí pryč. Prostě mi louplo.

Někdy když vidím, jak se někteří chovají ke svým rodičům, tak je mi smutno. Lituju teď každé chviličky, kdy jsem na ní byla zlá, nebo jí odbyla, že nemám čas. Já už to nenapravím, oni ještě můžou.....

Posílám vám všem moc sil 😔 A omlouvám se za pomalu slohovou práci, ale taky o tom s nikým moc nemluvím.

@mifinka víš, že taky na Elence hledám aspoň malý kousíče, co by mi připomínal taťku....ale ona mi ho připomíná tak nějak "mimovolně" nebo jak to říct....neměla jsem nic moc dětství a rodinný soužítí u nás nějak nefungovalo a až co se nám narodila dcera, tak taťka nějak "procitl", tak trochu asi pochopil, jak moc mu život utekl a E. si začal moc užívat. Až teď jsem začala objevovat to, že je taťka citlivý a jaký skutečně umí být...a on mi odejde...
@leiladelly je to asi tak jak píšeš...taky to tak cítím a myslím si...ale moc díky za myšlenku "ventilace" nějak zatím nevím....mám sešit kam si píšu "slzy" ale potřebuju nějaké fyzické vypětí,abych ze sebe dostala vztek, bolest....
@jaru30 je to těžké....držte se...

Já mám dneska narozeniny a čekám na podání ruky, na pusu a úsměv...už nebude...jeho slova mi tak chybí...to jak byl vždykcy takový trochu neoholený, ruce od šmíru a voněl dřevem.......taťko ještě jsem ti toho chtěla tolik říct...ještě jsi měl tolikrát pohladit tu naší holčičku a ona ti měla tolikrát říct, dědo půjdem na zmrzku??? 😢 😢 😢

@jaru30 napsala jsi to moc pěkně, že si neváží svých rodičů.. co já bych za to dala.. Jinak u mě vypadal dost stejně odchod mamky, s rozdílem že v nemocnici a nikdo u ní nebyl ☹ btam byl tak šílenej skok během týdne, že oslepla, nevnímala, dodnes jí vidím jak ležela jak malé dítě a nebyl schopná slova, prostě nemohla ☹
Jinak já taky odst přemýšlela jak táta leží v chladáku, kudy ho vezli do kremačky, při rozloučení jsem ho strašně chtěla obejmout, tak moc jsem chtěla..

@petreva taky mi letos chybělo jeho přání, furt čekám kdy zavolá, měl 6 tej smysl na "blbou dobu " fakt se uměl trefit když volal 😀 Vojtásek do dnes se ptá jestli jdem za dědou když jedem kolem jeho bytu. Je pěkný že si to malý dítě pamatuje člověka kterýho už rok neviděl jinal než na fotce.

@petreva byla jsem jednou, taky mi to trochu pomohlo, ale stejne...

@jaru30 ahoj, tatkovi jsme hrali na pohrbu taky jeho nejoblibenejsi pisnicky, tu posledni, kterou miloval (od deep purple smoke on the water- tedy zadny dojak, ale narez, jak by rekl tatka:o) nemuzu ani slyset. Nejhrosi bylo videt pri vstupu do kostela rakev, v tu chvili mi doslo, ze tam v ni chudinka moje, lezi, to byl hodne drsny okamzik...:o( a pak, kdyz jsme si vyzvedli urnu, tak tam bylo datum zpopelneni jeste o tri dny pozdejc, nez byl den pohrbu, tak jsem si taky rikala, ze tam chudak musel byt nekde v mrazaku, jestli se k nemu chovali s uctou, jestli mu nesebrali MP3 prehravac, ktery jsme mu do rakve dali, protoze miloval hudbu...

@petreva To je moc dobrý nápad, Tvůj deník....., kam si píšeš slzy. Každá cesta, která uleví , je dobrá. Já mám po tolika letech jakousi smutnivou náladu, četla jsem, že "žal je cesta neustále měnící se krajinou, která u každého trvá jinak dlouho...." Taky nevím, jak z toho ven, ono je to všudypřítomné, ta bolest, i když člověk navenek žije "normálně", vevnitř to už nikdy "normální " není. Není to bezstarostné... a nebude.

@mifinka tak to je skutečně hodně milý, že si Vojtíšek tak pamatuje! Moc bych si přála, aby si Elenka dědu taky pamatovala. Oba se navzájem hodně obohatili......

@leiladelly máš za sebou velmi těžké období...myslím si, že to, že jsou uvozovky u "normálně" je na místě...už to nikdy nebude normální....srdce je zasažené tak velkou bolestí, která se, myslím si, po čase prostě vrací, všechno možné ji připomíná a čas může je trochu otupit hrany, kterými nás zasáhla, ale drásat bude pořád....přeju hodně sil na překonání takového období...kochej se dětmi a všímej si jejich očí...

@petreva Je to tak,jak píšeš, hrany se časem otupí,bolest už není akutní,vrací se,to je fakt,člověk si moc nesmí připustit,jaké by to bylo kdyby....´Jsou to drobnosti, které připomenou i cizí lidé, moje děti už dědečka nezažily, ale v širokém okolí byl vyhlášený doktor, paní ve školce se Alexe ptala, zda bude taky takovej doktor, jako dědeček....Alex řekl: "Ale děda Franta není doktor".Dědu Otakara nezná a já si nemyslela, že by bylo dobré mu s tím zatěžovat hlavičku... Kdyby dědeček žil, strašně moc věcí by bylo jinak, ale asi bylo někde psáno, že měl jít, nedá se nic dělat.

@leiladelly u nás je to zatím tak čerstvé, že já se ptám neustále....mám moře otázek a myšlenek...v pondělí se sejdu s Dr z Ara, je ochotná mi odpovědět. Přesnou příčinu mi stejně nepoví, ale i tak ...
Taky mi i cizí lidé, kteří projdou připomenou, bundou, autem, když pískne....uf...

@petreva Určitě se paní doktorky zeptej na vše, co potřebuješ vědět,já mluvila se soudním lékařem a nakonec mi to pomohlo ke smíření, že tatínek by s tím srdcem už nemohl žít dál a bylo spíš zázrak, že do poslední minuty žil aktivně, ve čtvrtek odoperoval pacienty, šli jsme vybrat kachličky na chalupu, uklidili jsme zahradu, nachystal si auto na dovolenou, kam měli odjet v neděli, šel v sobotu večer na oslavu šedesátin jeho kamaráda a v onu sobotu zemřel. Náhle. Nečekaně. Ono to bude trvat dlouho než se s tím trochu smíříš, ale ten čas přijde , a je to to jediné, co člověku pomůže, čas, a pár blízkých lidí.
U Milana mi všechny pocity otevřelo zfilmování Kájínka, Milan byl totiž ředitelem onoho vězení.... Tak strašně se mi vše vrátilo, že jsem skoro předčasně porodila a musela jsem zůstat ležet. Nesnášela jsem toho rádoby režiséra, které zheroizoval jednoho hajzla, kvůli kterému začal Milanův profesní a lidský pád. ☹