• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

V osmi týdnech bez srdeční akce? A následné vyčištění? Jak probíhá?

4. prosince 2013 
autor
Karco, fyzicky už každý den lepší..ale ta dušička..stále mám strach venku s malým někoho potkat..otázka typu:"nečekáte miminko,dlouho jsme tě neviděli" by mě mohla zrušit.. :frowning2:
Ani nabídku kamarádky, která o tom ví, abychom někam zašli, nechci přijmout..mám strach z vlastních slz..nechci, aby někdo viděl jak moc velkou mám ránu na duši..
6. led 2009 ve 21:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
Very lenže to nieje dobré ked sa nevyplačeš.Niekto to nevie v tichu zvládnut.Ja som plakala a velmi.Cítila som,že mi bolo ublížené.len pred synom som neplakala.Ale aj pred kámoškou ked sa pýtala kedy dalšie.Tak som jej vyrozprávala a vyplakala sa.AAk ti to pomôže chod niekde a vykrič sa vyplač sa a hned ti bude lepšie.Teraz je to velká rana.Ale neboj postupne sa zahojí.Len ta jazva(spomienka)ostane.Ked bude dalšie tehu a dopadne ti to super(čo ti zo srdca prajem)tak ta to upokojí a nebudeš tak smutná.Aj ja som už prestala plakat dávno.Je tomu asi3 roky.Ber to z tej lepšej stránky.Horšie by bolo keby sa narodilo a zomrelo alebo narodilo mrtve.To je už horšie vermi. :wink:
6. led 2009 ve 21:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Vinko, to máš pravdu..měla jsem pak i strach, že to vybojujeme a později přijde další, ještě větší rána..
Je to pro mě ještě moc čerstvé..týden a den..to je na takovou bolest krátká doba..

Můžu se zeptat? Na Slovensku je běžné jméno "Vivien"? Je krásné, moc se mi líbí..můj manžel je Slovák, slovenština je mi proto velmi blízká, vlastně mám ráda, když se kolem mě mluví slovensky.. :slight_smile:
6. led 2009 ve 21:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
No neviem či je to bežné ale mne sa to velmi páčilo.Mala som kamarátku vydatú za nemca a ona dala meno dcére Vivien a tak ma chytilo,že som rukami nohami bojovala za to meno. :grinning: Ale den pred pôrodom som počula meno Scarlet a nakoniec som sa nevedela rozhodnút.Ale na pôrodnici zomna vyhuplo Vivien a je to tak.No a teraz tuším,že to bude dievčatko tak muž chce Chiaru tak mu urobím radost. :grinning: Ale ja mám takú smolu.Ked sa narodil syn dala som meno Damián a po týždni som sa dozvedela,že ide v tv telenovela kde je Damián.A teraz ked sa narodila malá tak na tv joj začal bežat seriál kde je zas Vivien.Ale v kalendári to meno ničeje.Má to ževraj francúzky pôvod. :wink: No ja mám inač na morave v Znojme rodinu.Mám tam sesterky a bratranca. :grinning: Je super,že aspon tá reč nás stále zbližuje. :grinning: A teraz aj MK :grinning:
6. led 2009 ve 21:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
very,držím vám palce,aby to po 3 mesiacoch vyšlo :wink: :slight_smile: a víkend si krásne užite :dizzy_face: :dizzy_face: :dizzy_face:

a ako píšu kočky,čo ťa nezabije,to ťa posilní..a všetko zlé je na niečo dobré.. :slight_smile: :wink:
ak sa ti chce plakalť,vyplač sa,nedus to v sebe,tým to bude ešte horšie :unamused:
prekvapuje ma postoj tvojho manžela,on by mal by ťa mal hlavne v tejto chvíli podržať :confused: a nie byť ešte zronenejší z toho všetkého :unamused:

a ešte otázočka-chcela si dieťa tak rýchlo po Ondráškovi ?? :confused: :sweat_smile: možno by bol vhodnejší o niečo väčší vekový rozdiel,viem,že každý človek má na to iný názor.. :confused: ja mám vekový rozdiel medzi malými 3,5 roka,čo je podľa psychológov a odbornej literatúry vraj ideálne :wink:
ale v praxi je to iné-keď sa Anetka narodila,malý na ňu veľmi žiarlil,vo všetkom sa pokazil,vrcholili mu afektívne záchvaty a pod....teraz sa majú síce radi,hrajú sa..ale všetky detské choroby,ktoré malý nachytal v MŠ ,samozrejme dostala od neho aj malá a nie je to veru žiadna radosť mať doma 2 malé deti so 40 st.horúčkami :unamused: :frowning2:

viem,že mnohé mamičky majú deti aj po roku,ale je to dosť náročné :stuck_out_tongue_closed_eyes:

a Vinka,ja poznám jednu Vivien-a to bola myslím Julia Roberts v Pretty Woman :stuck_out_tongue_closed_eyes: :grinning:
6. led 2009 ve 23:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
Dnes som po prvy krat nahodou zabludila na tuto stranku a nasla tuto diskusiu ktoru otvorila very.
Mila Very aspon tak cez net by som Ti chcela popriat vela zdravia v Novom roku a splnenie toho po com tuzis.po tom vsetkom cim si presla mas moj obdiv.vlastne vsetky maminy ktore nieco take zazili...
pisem iba tak v skratke co ma napadne,co citim,mozno aj preto lebo mi je tazko..snad sa mi ulavi..
dnes uz mam doma takmer 3-mesacne krasne zdrave babo.popri nom este vychovavam 2 deti 9rocnu dceru a 8rocneho syna.
po precitani vsetkych riadkov mi naskakuju strasne zimomriavky ked citam ako niektora z vas prisla o malicky uzlik stastia ktory vo vas tisko spinkal..a je mi to strasne luto..ked som ostala tehotna s priatelom,neplanovane bol to riadny sok,pre oboch..no jeho rozhodnutie dieta dat prec za kazdu cenu mnou riadne zamavalo myslim ze na cely zivot.
stala som da sa povedat pred celozivotnym rozhodnutim sama..celkom sama..zijem v zahranici bez rodiny a zvazovala som kazdu moznost..vedela som ze ak sa rozhodnem pre dietatko tak mozno aj ostanem s 3detmi sama..a ciastocne sa tak aj stalo..ked som sla po ulici a co i len videla mamu s dietatom v kociku ten pocit sa neda opisat.bola som vtedy v 8.tyzdni a planovala prichod na Slovensko.nakoniec som aj odletela na 3dni kde som absolvovala aj moj prvy ultrazvuk ale v tom momente som sa rozhodla ze si babatko necham.po mojom prichode domov,do Anglicka som to povedala detom - reakcia?nikdy som ich hadam nevidela stastnejsie a dojatejsie..pre mojho priatela skrt cez plany ktore sme mali nakolko s takymto mojim rozhodnutim neratal...bolo som na rizikovom tehotenstve podobne ako s ostatnymi dvoma detmi.7mesiacov trvalo kym moj priatel v sebe nieco prekonal a zacal sa chovat normalne.no tych 7mesiacov som cez vsetky prekazky a problemy presla sama,s pomocou mojich deti a zopar priatelov ktorych tu v Anglicku mam.a veru bola som na tom velakrat biedne ked som chodila na vsetky ultrazvuky,vysetrenia a kontroly sama.popri bolesiach a komplikaciach kazdym dnom som sa iba modlila aby som o dietatko neprisla.
Moj uzlicek sa narodil 2tyzdne skor,ale chvalabohu bez akychkolvek komplikacii.Porod trval 2hodiny,bol uzasny a ja som plakala od stastia,tak ako aj teraz pri pisani tychto riadkov.
a dnes po tom vsetkom pri pohlade na moje dieta nelutujem ani sekundu ked som sa pren rozhodla.akurat bojujem denne s pocitom ako vymazat tych 7mesiacov ked som ostala sama.dnes sme spolu,stastne,je z neho teraz vzorny a sikovny ocko aj ja sa tesim ale nejako to na mna vzdy psychicky dolahne pri citani takych riadkov akymi su vase pribehy.

chcela by som odkazat maminam ktore stoja pred takymto rozhodnutim z akychkolvek dovodov,nech si skusia precitat aspon par z vasich chatov,mozno im to napovie tak ako mne napovedali kazde detske ocka ktore som na ulici stretavala a vo mne sa ozyval hlas mojej dcery..mama nezabijaj ma..
a vam vsetkym snazilkam prajem vela uspechov a nech tento rok bude lepsi a splni vase ocakavania a prinesie vam vytuzene deticky..
7. led 2009 v 00:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj Very, já vim, je to čerstvý a bude trvat, než to trošku přebolí. Vzpomínám si, jak jsem taky nechtěla nikoho potkat, všem jsem zapírala, co se stalo, aby mě nemohl nikdo ranit, protože prakticky každý, kdo to věděl (krom lidí z koníka), mě vlastně nevědomky zraňoval, i když se snažil v nejlepší víře pomoct. Slova jako, "příště se to určitě povede" mě doháněla k zuřivosti, protože jak to ten dotyčný mohl vědět, že se to povede, nebo "všechno bude dobrý...." a co když ne!!!! Nebo co mě taky drásalo, "všechno zlý je k něčemu dobrý", to jsem uvnitř křičela a řikala, k čemu do prd... tohle může být asi v životě dobrý, to má jen jednu stránku a tu černou, prostě bolest byla velká a člověk je prostě celoduševně smutnej a nějak mu nic moc nepomáhá a je na to sám, i když má kolem sebe lidi, co chtějí pomoct, člověk si to musí vydržet sám a srovnat se s tím. Taky jsem nebrečela, jen v den, kdy jsem se to dozvěděla a pak občas potají, podruhé jsem taky ukápla pár slz v den D a pak se snažila být maximálně silná a nebýt na obtíž, i když si pamatuju, jak mě zraňovalo, že o tom manžel taky nechtěl mluvit, prostě pro něj asi bylo jednodužší to brát jako běžnou životní situaci. Nevim, nevidím do něj, buď netrpěl, nebo jo, ale po svém. No, zvládla jsem to, i když mám šrámy na duši. Život prostě není jednoduchej. Jo, taky si pamatuju, že jsem furt hledala, za co mě život trestá, vymyslela jsem toho spoustu, dokonce i to, že jsem neměla pomluvit kamarádku a za to to mám. Časem jsem došla k závěru, že na toto neexistuje odpověď, prostě se tak stane a člověk to musí nějak přežít. Ještě že máš doma jedno děťátko, to Ti určitě dodává radost, já měla kočičku a taky to pomáhalo. Musim ale napsat, že teď, když už je to rok a půl od poslední revize, tak vidim, že život mi za ten rok a půl připravil takových zajímavostí, které by se asi nikdy nestaly, kdyby k těm smutným věcem nedošlo, jsem zkušenější, moudřejší a dokonce i šťastnější a asi se to tak mělo stát, něco jsem se tím naučila a trochu víc poznala život, jak z té smutné stránky, tak ale také z té veselé, bohaté a mám se radši. Takže mě život jenom netrápí, dal mi na tu druhou váhu i hezké věci.
7. led 2009 v 07:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
very:

ahoj very, súcitím s tebou. Keď mala moja staršia dcérka 2 roky, v 8.TT som prišla samovoľným potratom o miminko. Strašne ma to vtedy zobralo, hlavne keď ma hospitalizovali do nemocnice kvôli kyretáži. Dali ma na izbu s 2 rizikovo tehotnými budúcimi mamičkami kvôli nedostatku miesta. Oni mali v bruškách živé zdravé bábätká a ja iba odumreté vajíčko. To bol hrozný pocit. Keď ma lekári uspávali pred výkonom, chlácholili ma, že ešte budem mať veľa detí, veď keď som prvé tehotenstvo a pôrod mala bezproblémové...
Psychicky ma to tak zobralo, že som po 6 mesiacoch (ako mi bolo povedané, že sa môžem pokúsiť znovu) ešte nechcela otehotnieť, bála som sa, že sa to zopakuje. Dali sme si pauzu 4 roky a teraz sa teším zo zdravej 8 mesačnej dcérky.
Držím palčeky, nech sa čím skôr tešíte z ďalšieho bábätka.
7. led 2009 v 16:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj Mexxi2, tak jsem si přečetla tvůj příspěvek a koukám, že si to život na každém vybere jinde. Nemáš to také jednoduchý a je mi z toho tady smutno, takových trápení kolikrát všechny prožíváme. Ale jsem ráda, že jste teď spolu, na všechno 2, i když v člověku to trošku zůstane, nebylo to zrovna veselý těhotenství pro tebe, člověk si to asi bude stále pamatovat, že ten druhý při něm nestál hned od začátku. Ale všichni asi děláme chyby, i ty naše druhý polovičky.
7. led 2009 v 18:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj Karca21,dakujem aspon za trosku povzbudzujuce slova.nakolko zijem v zahranici a ako kazdemu obcas Ti chyba niekto komu by si to povedala tak veru aj sa mi potom vcera ulavilo.s partnerom to uz sa snazime nerozoberat pretoze nechcem aby mal pocit ze donekonecna mu to vyhadzujem na oci ale ja si nemozem pomoct velakrat staci ked sa na moje babo iba pozriem a v hlave mam vsetky tie krute momenty od krcov,krvacania...jasne velmi sa tesim ze mame krasne zdrave babatko,ale jednoducho to na mna pride a vtedy ma zaplavi more slz..alebo aj ked teraz vidim tehotne maminy,pariky spolu,tak mi proste trha srdce...
vzdy sa snazim ist dalej,ale obcas sa zaseknem..a tak som rada ze som nasla aspon par ludi ktory zmyslaju o detoch ako o dare ktory je jedinecny a neda sa nicim nahradit..
7. led 2009 v 18:32  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Ahoj..
Andy, já to hodně zvažovala, kdy mít druhé.., zvlášť, když máme s malým takové starosti.., ale pak jsem si řekla, že stejně ho do školky nepustí, tak, že druhé bude vyrůstat s ním a Ondrulkovo imunita se zatím dovytvoří..samozřejmě myslím i na to, že se může narodit druhé miminko se stejným problémem, ale snažím si to nepřipouštět...
Mám sestru, jsou mezi námi trošku víc než čtyři roky a musím říct, že jsme si v dětství příliš nerozuměli..samozřejmě uznávám, že někomu naopak tento rozdíl může vyhovovat..já si ale tak nějak přála děti po třech letech..což už určitě "nedáme".. :confounded: Rozhodně jsem ale neuvažovala o menším věkovém rozdílu..to mi přijde pro maminku, nebo tedy rodiče dost náročné a možná se tím něco bere tomu prvnímu dítěti.. :pensive:

Mexxi2, tvoje řádky zní tak smutně, zklamaně a já se vůbec nedivím..
Sama jsem u prvního dítěte měla krásné těhotenství..manžel o mě pečoval, byla jsem jak v bavlnce..mnohé těhulky z těhotenského cvičení skoro "slintaly", když jsem vyprávěla, jak mi doma masíruje nohy, dává studené obklady proti otokům, chodí se mnou na všechny prohlídky, běhá kolem mě s vysavačem nebo mopem, právě když ležím nebo spím..byla to nádhera a já jsem mu za to velmi vděčná. Vlastně si myslím, že by tohle měla zažít každá nastávající maminka..každý nastávající tatínek by měl být nedočkavý, natěšený ..jenže v reálu to tak často nefunguje.. A pak se to všechno přenáší na miminko, které si to podle mého názoru pak často nese podvědomě celý život sebou..
Ty jsi si to svoje miminko vybojovala a věř, že ono ti to vrátí..každým svým úsměvem, pokrokem.., později úspěchem, láskou.. Moc držím palce!!!!!

Karco, já to nechápu, ale tvoje slova jsou jak z mojí duše..všechno, co jsi zatím napsala..to je jak moje slova..
Mám to všechno úplně stejně!!!!!
I o tom, že kdyby tě nepotkalo tohle zlo..nestaly by se další věci.. Já už jednu mám..v nemocnici jsem potkala lékaře.."Anděla"..nejmenuje se tak, ale Anděl to je!! Byl to můj ošetřující lekař v nemocnici.. Mluvil se mnou tak lidsky, vše mi vysvětloval..přišla mu na vyšetřovnu uplakaná hromádka neštěstí a po 40 minutách odešla znovu ženská s pocitem, že to celé zvládne..bavili jsme se spolu, jakoby jsme se už léta znali.. Např.mu říkám..doufám, že už mě nebudete prohlížet..ten lékař před vámi mi docela ublížil..a on..myslím, že už to nebude nutné.. Nebo budete ten zákrok dělat vy..on..spíše ne, dělá to služba na sále..ležím na sále a on přišel!! Oblečený do operačního a udělal to nakonec skutečně on!!!! Já nevím, ale v tom všem zlém jsem potkala Anděla!! Tak hodný, vstřícný lékař navíc se srdcem se často nepotkává.. Moje lékařka měla ten den službu, byla jsem objednaná přímo k ní..nakonec nepřišla říct ani slovo..věděla, co se se mnou děje..lékař to s ní chodil konzultovat, ale můj případ jí asi nestál za to, aby zvedla zadek a vešla do vedlejších dveří..jen pro srovnání, proč píšu "Anděl"..
Jo a i s těmi pocity, že to mám za něco..tak to je přesné..už jsem jich našla několik, za které bych měla být potrestaná..jenže proč by mělbýt můj manžel trestaný se mnou..??????!!!!

Akejka, chápu tě..ani mě neudělalo zrovna dobře, když mi na pokoj dali holčinu, co si tento zákrok zaplatila..jak by byl ten život jednoduchý, kdyby jsme si to mohli prohodit..ve výsledku bychom byli obě spokojené..
Dříve jsem si říkala, že potrat, je věc každého, že každý má právo se rozhodnout, že je to prostě fér.., ale když ležíš na pokoji s holkou, která má v sobě živé dítě a nechce ho..a ty tam máš jen nevyvynutý zárodek a tolik by jsi chtěla, aby mu srdíčko bouchalo..zdá se to najednou jiné, hodně jiné..HODNĚ NEFÉR!! :frowning2:
7. led 2009 ve 21:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
Aho Very, při čtení o Andělovi mi úplně lítá mráz po zádech. To je ono, to je právě ten život, člověk opravdu když je hodně nešťastnej, tak se najednou zjeví něco, někdo, u čeho člověku srdce plesá a řiká si, jak je fajn, že na tom světě jsou Andělé, zázraky a tak. Jsem ráda, že Tě zase neprohlížel ten doktor Zloun, necita. Já když byla na vyčištění, tak tam byly taky hodný sestřičky, než mě uspaly, tak mě hladily po vlasech a byly to taky takový malý Andílci, musela jsem jim pak poslat do nemocnice pochvalu. Kéž by bylo na světě spousta takových Andělů, ale oni jsou, jen přijdou, když je člověk už fakt potřebuje.
11. led 2009 v 10:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Ahoj Karčo, jsem ráda, že jsi se zase ozvala.. :slight_smile:
V úterý se chystám na kontrolu po čtrnácti dnech a také za "Andělem"..stále mi leží v hlavě jak úžasně se ke mě choval..tolik jsem zvažovala, co mu vezmu sebou..a nebude to ani flaška ani kafe.., ale udělám mu domácí tiramisu..chci mu dát něco od srdce, něco,co jen pro něj uplácám vlastníma rukama já sama..
Dnes jsme prvně byli s manželem na nákupech..vlastně od Vánoc..potřebovali jsem konečně koupit záclony a chtěli využít povánoční slevy.. Vůbec jsem se tam nemohla soustředit, vlastně jsem nevnímala, co se kolem mě děje..jen jsem bloudila..manžel to celé vyřídil za mě..prostě hrůza..
Já vážně nevím, jestli jsem opravdu tak nemožná.., ale prostě mi nejde se sebrat..

V pá jsem byla u kinezioložky..docela v to věřím, právě kineziologie nám hodně pomohla, když byl malý nemocný a lékaři si s ním nevěděli rady..celé jsme to probírali a ta kinez.mi řekla, že při tom, co se nám dělo na konci roku a že toho nebylo málo..samé nepříjemnosti a zlé prožitky.., že si dušička miminka řekla, že k nám prostě nechce, že by mu u nás nebylo dobře a přirovnala to k jámě lvové..možná bych se ani nedivila..vážně to byl hodně zlý konec roku..jo a také, že jsme se dlouho měli "dobře", tak že se to muselo "vyvážit".. :pensive:
V každém případě, tím jak jsem o tom musela mluvit, se mi to celé vrátilo..opět jsem byla dušičkou na stejném místě jako v den zákroku..opět zase úplně dole.. :cry:
Navíc chtěla, abych miminku poděkovala, rozloučila se s ním, ale to jsem nedokázala..na to nemám.. :cry: :cry:
Dokázala to už některá z vás?..možná je ještě brzy, možná to nedokážu nikdy..nevím.. :frowning2:
11. led 2009 ve 21:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj Very,
čtu si to, co jsi napsala a brečím u toho. Já jsem po spontánním potratu skoro v 10. týdnu, dnes je to přesně 4 týdny od revize. Je to šílené, já jsem taky mimo, připadá mi, že nežiju, ale přežívám. Ani moje milovaná holčička mě z toho nemůže dostat. Připadá mi, že funguju jako robot. My měli taky šílené stresy, už delší dobu, když jsem otěhotněla, tak jsem z toho byla na vážkách, jak to zvládnu s tím, co se děje u nás doma a miminko si to asi rozmyslelo, nechtělo ke mně a já se mu ani nedivím. Víš, jen jsem ti chtěla napsat, že já to s tou dušičkou dělám jinak. Každý den, než jdu spát, tak si s dušičkou toho miminka povídám, prosím ho, aby mi odpustilo a aby se ke mě znovu vrátilo, povídám mu, jak si spolu budeme hrát, jak ho mám ráda a co všechno hezkého spolu prožijeme. Já vím, že si někdo bude asi klepat na čelo, ale mně to trochu pomáhá.
Taky jsem se rozhodla, že po šestinedělí necháme snažení volný průběh, nebudeme se ani vědomě snažit, ale ani chránit, snad to miminko ví, kdy přijít.
12. led 2009 v 10:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
samsa:

to chce čas, aby si sa z toho dostala. presne ako ty, tiež mala moja dcérka takmer 2 roky, keď sa to stalo a vôbec mi nepomáhalo, že ju mám. Týždeň po potrate som ju ani nevnímala, stále som sa utápala v žiali za mojím anjelíčkom. Iba som sa o ňu mechanicky starala - jesť, prebaliť, spať...ale inak som sa jej nevenovala. Nedokázala som sa na nič sústrediť.
Po roku sa to zlepšilo, keď som nastúpila do práce a ďalšie dieťatko sme nechali na neskôr... Chcela som, aby si moje telo aj myseľ poriadne oddýchli, aby som bola na druhý pokus dostatočne silná. 4 roky po potrate som úspešne otehotnela a vynosila zdravé bábenko. Robí mi veľkú radosť a občas myslím na nášho anjelíčka, vlastne vďaka nemu máme Lucinku.
12. led 2009 v 15:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Ahoj Samso, my máme dnes od revize čtrnáct dní..zítra mě čeká kontrola.. Mám hrůzu z toho, že se vrátím na stejné místo, kde jsem byla naposledy těhotná.., kde jsem prožila tolik bolesti..

Je hezké jak si s miminkem povídáš..každá to máme asi trošku jinak.. Já si totiž myslím, že už se k nám dušička toho miminka nevrátí.., že (snad) s novým přijde jiná.. Tím nechci říct, že ty to máš dobře nebo špatně..každá z nás potřebuje něčemu věřit, nějak si to v hlavě srovnat, abychom mohli nějak přežít ty první dny, týdny, měsíce.. A že to opravdu přežívání je..mě dělá problém i vyklidit myčku, vymyslet, co uvařím..nakupovat nechodím..mám strach ze setkání se známými lidmi..
Ale přece mám jeden rituál.., když jdu zapálit svíčku našemu pejskovi na zahradu, myslím i na naše miminko..stále mám totiž pocit, že si ho už týden před tím náš pejsek vzal sebou, když umřel..měl moc ošklivou smrt a možná na to nechtěl být sám.., když mi s ním právě nebyli..nevím, jestli je to pochopitelné pro hlavu někoho jiného, navíc třeba pro nepejskaře.., ale já si to v hlavě postavila tak..možná si někdo řekne, že jsem zralá na Dobřany.., ale to já si po těchto vánocích taky dost často myslím..
12. led 2009 ve 22:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj very,
sledovala jsem Tvůj příběh od začátku,nejdřív Ti držela pěstičky,aby to bylo v pořádku a teď je mi z toho moc smutno,jak to dopadlo :cry: .Teprve dneska,jsem se odhodlala Ti napsat. Sama jsem prožívala,co ty,jen o týden dřív. V 7tt jsem potratila,na Štědrý den jsem musela na vyčištění. Ten rok byl vůbec špatný,v květnu nám umřel mimísek v bříšku ve 28tt.Rozmím pocitům,že nechceš mezi lidi.Mám to samé.Funguju pro našeho Lukýska,ale pláču často.S manželem o tom mluvíme,moc mi to pomáhá.
Přeju Ti spoustu síly,aby jsi všechno zvládla a hodně štěstí v životě.
13. led 2009 v 09:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ach Bože holky, to jsou příběhy. Chaalo, to je teda rána, přijít o mimíska ve 28tt. Co všechno musí člověk vydržet... :frowning2:(, achjo, achjo. Ten život fakt není jednoduchý. Jak to probíhalo, když si na to přišla? Bolelo to? Jestli o tom nechceš mluvit, tak nepiš, vim že to není jednoduchý si to stále připomínat.

Jak píše Very, každej z nás se s tím asi vyrovnává po svém, hlavně že mu něco trošilinku pomáhá, aby se úplně nezlomil. Já jsem se ztraceným mimískem nikdy nemluvila, ani mě to nějak nenapadlo, teď přemýšlím proč ne...., asi by mě to ještě víc drásalo. Very, máme první rozdíl, hehhe, já na kineziologii moc nevěřím. Ale věřim zase na jiné věci, na život po životě nebo že danej človíček už třeba tady na tom světě odvedl svou práci a má pokračovat dál. Má nás třeba něco naučit. Ale těžko říct, kde je smysl těch smutných zkušeností..., možná nikde.
13. led 2009 ve 20:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Ahoj Chaalo, to jste měli opravdu hrozný rok..nějak mám tady mezi vámi pocit, že ty hrůzostrašné předpovědi na rok 2008 byli bohužel úspěšné..
Už jsem tu potkala nějaké holčiny, které přišli o mimi i takhle dlouho..je to strašné, nespravedlivé..a o vašem Štědrém dnu ani nemluvím :cry: ..jestli chceš, jak říka Karča, povídej si o tom s námi..třeba ti můžeme pomoct, alespoň tím, že budeme poslouchat a věř, že budeme..kdyby ti to jen maličko pomohlo, tak to bude dobře..
Vy teď také musíte čekat ty tři měsíce, viď? Nebo chcete "odpočívat" déle? Je moc dobře, že máš manžela, který je schopen s tebou o tom mluvit..

Karčo, kineziologie nevadí.. :wink: To, co jsi ale psala dál.."život po životě", "osud"..na to věřím i já.. :slight_smile:
Dnes jsem byla na té kontrole..opět jsem narazila na doktora "zlouna".., ale dnes to proběhlo trošku lépe..asi jsem byla připravená na nejhorší :frowning2: ..po prohlídce jsem šla za "Andělem" :slight_smile: ..seděli jsme spolu na lékařáku víc než hodinu a celou dobu povídali..o tom, co se stalo, o tom, co denně prožívá v nemocnici on, jak lékaři prožívají s "maminkami" tyto zákroky a jak se jich na druhou stranu dotýkají slečny, které se miminka chtějí jen "zbavit", jaké bývají komlikace u těchto zákroků, ale i u porodů..normálně, já vím tolik až jsem překvapená..
Nakonec jsem mu řekla, že je pro mě "NĚKDO" a že v mých očích má i křídla..a vytáhla jsem na něj doma vyrobené tiramisu..se slovy,že všichni nosí doktorům flašku nebo kafe, tak že on má v mističce oboje..koukal, a říká..to je něco s tvarohem..a já ano, domácí tiramisu..úplně se rozzářil a říká..tiramisu miluju!!
Ještě před tím než jsme se rozloučili mi pověděl, ať za ním kdykoliv přijdu s čímkoliv..a moc mi poděkoval, že jsem přišla..prý si ženy chodí stěžovat, né děkovat..tak mám radost, měla jsem pocit, že jsem mu něco dlužná, že hodně zůstalo nevyřčeno..nakonec jsem mu dokázala říct vše, co jsem si naplánovala a jsem za to ráda..stále mám pocit, že dělal pro mě víc než "musel".. Takových lékařů opravdu VÍCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCCC :slight_smile: :slight_smile: .
13. led 2009 ve 21:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
Karčo a Very,
děkuju za milé přijetí mezi Vás :slight_smile: Moc hezky se čte o doktorovi "Andělovi",člověk jen tiše(opravdu jen v dobrém) závidí a věří,že i on bude mít na takového lékaře štěstí. Čas,který Ti věnoval,že si s Tebou sedl,povídal a ještě Ti nabídl kdykoliv pomoc. To je skvělé a hodně důležité pro nás všechny.

Ten rok 2008 byl opravdu špatný.Ach jo.Ani nevím,jak jsem to mohla zvládnout nebo jak jsme to mohli zvládnout i s manželem. Na miminko jsme se moc těšili,čekali jsme 11měsíců. Od začátku mi bylo strašně moc špatně. Zvracela jsem a nic jsem nemohla dělat,ale všechno bylo v pořádku. Všechna vyšetření,ultrazvuky,vše...ale na jedné kontrole nemohla moje doktorka najít srdíčko.Poslala mě do nemocnice a tam už to jelo jako ve zlém snu. Manžel byl pryč,přišla za mnou moje sestra.Verdikt zněl:Miminko je mrtvé,musíte ho porodit. Myslela jsem,že nejhorší bude porod,nebyl...Pláč,bezmocnost,otázky,smutek. Manžel za mnou rychle přijel a byl se mnou,porod trval 26h.Vyvolávali ho,bolesti nebyly veliké,ale srdíčko bolelo moc.Plakali jsme oba.

Když budu moci,zítra bych Vám napsala ještě víc.Teď už to zse moc bolí.A děkuju vám.
13. led 2009 ve 21:55  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Chaalo, myslím, že nemusíš děkovat..i vy tu už jak dlouho čtete moje bolesti..je třeba, aby to fungovalo vzájemně,jednostranně by to bylo na houby..

Běhá mi mráz po celém těle z toho, co jsi napsala..museli jste prožít strašnou bolest.., a možná to čas trochu otupí.., ale tohle máte bohužel na pořád..tohle se nedá zapomenout, vymazat..s tím se prostě musí jen žít..
Víte dnes alespoň proč se to stalo? Nebo to není možné zjistit..
Kdykoliv budeš chtít napsat, tak piš..vždyť ani nemusíš o té hrůze, co jste prožili..piš jak se máš nebo co budeš chtít ty.. Mě hodně pomohlo a pomáhá, že tu někdo poslouchá..
13. led 2009 ve 22:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj Chaalo, tak takovej příběh snad člověk nepotká ani ve filmu, to je opravdu zlý sen. Obdivuju Tě, že se držíš. Nevěřícně tady nad tím kroutím hlavou a řikám si, co všechno musí někdo v tom životě vydržet. Přijde mi, že těch ztrát je docela dost a furt si kladu otázku, jestli to bylo i za našich rodičů, akorát že se o tom nemluvilo. U nás v práci je asi 6 holek, z toho 5 1xči 2xpotratily. Je to dobou, nebo to tak bylo vždycky... ?? No, tyhle otázky mě napadaly dřív denně, poslední dobou jsem po tom přestala pátrat, ale teď se mi to zase vrací.
14. led 2009 v 07:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojte baby, chapem, ako sa citite :pensive: Ja som mala zamlkle tehotenstvo v r. 2004. Od zac. tehu problemy, bolesti, spinenie. Moj gynekolog mi stale nadaval, ze si vymyslam, ze mi nic nie je :unamused: Az na kontrole v 8.tt mi povedal, ze mimi nebije srdiecko :pensive: Musela som ist na kyretaz. Na histologii zistili, ze to bola parcialna mola-t. j. pri oplodneni nieco prebehlo zle a asi 2 spermie oplodnili 1 vajicko-normalne by z toho boli dvojcata-ale bola tam genet. chyba a proste embryo nemalo sancu na prezitie :frowning2: Ja som z toho mala tiez depky. mm sa tvatril rel. kludne. Tak som sa ho pytala, ci mu to nie je luto. Hovoril, ze strasne, ale ze sa snazi kvoli mne drzat a podporovat ma, aby to pre mna nebolo este tazsie :pensive:
Po navrate z nemocnice som vymenila gynekologa, bola som na toho predchadz. nastvana, ako sa choval. Tym hnevom som sa dostavala z toho smutku...Zaroven som si hladala o tej diagnoze informacie...Zistil som, ze sa to stava v 1 pripade z 2000...Som nechapala, preco prave mne :frowning2: Chceli sme sa po polroku snazit o 2, nedarilo sa dalsieho polroka, tak som dala vypoved v praci, kt. ma moc nebavila, isla som do Angl. na studij. pobyt, zmenila som pracu, cestovala casto na sluzobky do zahranicia, realizovala som sa, kupili sme byt a asi polroku predtym, ako nam ho dostavili som neplanovane otehotnela, ani sme sa nesnazili :slight_smile: Mame uplne zdrave dievcatko, strasne zive :slight_smile:
A teraz, po 2 mes. snazenia cakame 2.
Po tychto skusenostiach si myslim, ze najlepsie je psychicky sa od toho vsetkeho odputat, jedno, akym sposobom...
Tak vam drzim vsetkym palce :slight_smile:
14. led 2009 v 08:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj Very a Karčo,
prováděli různá vyšetření z krve i pitvu mimíska.Všechno v pořádku :frowning2: .Lékař v nemocnici nám říkal,že to někdy tak je.Je to jako syndrom náhlého úmrtí u kojenců.Včera jsme byli s manželem na genetice a tam doktor říkal,že určitě muselo dojít k infekci.Ale jak?To nikdo neví.A o tom mém potratu ted v prosinci říkal,že to nebylo geneticky v pořádku,když to odešlo samo.Ach jo. :frowning2:
Teď čekáme na výsledky krve a když to půjde,tak tomu zase necháme volný průběh.Oba s manželem moc chceme :slight_smile: V únoru se vracím do práce,tak snad zaměstnám myšlenky a nebudu mít čas tolik smutnit.
14. led 2009 v 10:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky, jak probiha revize? Mam hrubou predstavu. Dali mi papir na podepsani informovaneho souhlasu,ale zadne vysvetleni neprobehlo.
Jen mi dali papir,co si s sebou mam vzit?Nocni kosili?Na co,to tam budu spat pres noc? Ja myslela,ze me ten den odpoledne pusti domu. Diky.
14. led 2009 ve 12:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
azhra: trva to asi 10 minut, uspia ta-daju ti rychlo pos. anestetikum-injekciu, za chvilu zaspis. ked sa zobudis budes uplne v poho, bolesti som skoro vobec nemala. vezmi si beznu kozmetiku-sprchac, mydlo, nocnu koselu-prip. 2 a zupan . je mozne ze ta pustia hned ten den vecer
14. led 2009 ve 13:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahojte dievcata, nebudem vas oslovovat po jednom, sme v tom, myslim, vsetky spolu :frowning2: My sme vcera prisli o babatko v 9.tyzdni, spontanny potrat, bolesti, silne krvacanie. nasledne odsatie:( Mala som problemy uz od 23.12.,kedy som zacala spinit,bola som v nemocnici na vysetreni, zistili mi malicky hematom, dali lieky a musela som prisne lezat, len na Wc som mohla. Ziadne vianocne pripravy, zdobenie, radost, len strach, co bude. Vtedy nam povedali, ze mame 50percentnu sancu. Na prvy sviatok vianocny to uz vyzeralo dobre, tesili sme sa, miminko narastlo...hematom sa nezvacsoval.Tak isto aj o par dni na kontrole, zakazdym mi robili ultrazvuk a vyzeralo to fajn. Zmierila som s tym, ze uz do porodu budem lezat, ze nemozem ist do prace, ktoru milujem/som ucitelka/, nase babatko bolo nadovsetko. A potom pred tyzdnom sa to zmenilo, netusim, co sa stalo, ale na ultrazvuku sa zjavili dva zltkove vaky, mimi sa zmensilo, hematom zvacsil, maternica nepravidelna:( pan primar vravel, ze to nevidi ruzovo, ale pockame tyzden. Najhorsie bolo snaziot sa ten tyzden nedavat si plane sance, aby to potom nebolo stokrat horsie:( V utorok som mala ist na kontrolu, ale uz pondelok v noci som zacala mat bolesti a krvacal som. Rano vsak na ultrazvuku este mimi bolo, akcia srdiecka vsak bola sporna. Tak ma tam nechali na pozorovanie, ze pockame den-dva,co bude a uvidime. Nastastie vsak pani vrchna bola uprimna a povedala, ze ked teraz nebije uz nebude, tak som aspon nedufala o den viac. Aj sestricky mi davali lieky s tym, ze ved zajtra ich uz nebudete potrebovat. Vsetci mi davali viac-ci menej najavo, ze uz sanca nie je. Inak moj lekar-pan primar bol tiez anjel, nemal sice cas rozpravat sa so mnou hodinu, ale vzdy bol nezny, priatelsky a ohladuplny. Tak som cakala, medzitym vzniklo nedorozumenie a sestricky ma vypravili na operacnu salu v den mojho prijmu, ze mam ist na kyretaz, ked ma tam primar uvidel, tak sa prekvapil a hned ma poslal spat, ze my este predsa cakame. Bola som z toho taka zmetena:( ale v kazdom pripade by som sa opytala, ze preco som tam, ale...v noci som zacala tak krvacat, ako keby liali zo mna tu krv a islo s tym aj mimi, takze jedno stastie bolo, ze mi ten zvysok uz len odsali, bola somotvorena, tak nemuseli pacit krcok ani skrabat sliznicu. Viem sa vcitit do Vas, co prave prezivate:( len si neviem predstavit, ze sa to stava aj 2-3-4x, to je neuveritelne kruty udel. Ja som sa s tymto zmierovala uz od minuleho tyzdna, ale aj tak je to stale strasne tazke...ja sa tiez rozpravam s dusickou nasho maleho, ale snazim sa nepriputavat si ju k sebe. Hovori sa, ze nam este nebolo sudene, ze dusicka nebola pripravena, ze sa zlakla tohto sveta, ze kazda tretia zena prve dieta potrati a nielen prve, ze je to takto lepsie ako by to malo byt neskor alebo sa narodit mrtve, ze vsetko zle je na nieco dobre... ale podla mna kazda zena sa s tym musi vysporiadat sama a v tom, ako rychlo a kedy sa s tym zmierit kazdej pomaha nieco ine. Ja sa tiez bojim svojej reakcie na otazky cudzich ludi, ze sa rozplacem. Ale s mojimi blizkymi o tom hovorim, ved pred kym by som mala byt sama sebou, nestastna, ak nie prave pred nimi...a inak pre nas sa rok 2008 tvaril ako stastny, mali sme svadbu v auguste /chodime spolu uz 8 rokov/, v novembri som hned na prvykrat otehotnela, ale ten koniec roka a zaciatok tohto nejako nevysiel:( Ja tiez riesim take veci, ze hladam, preco sa to stalo, ci je to trest, skola, lekcia, alebo nieco za cim ma prist nieco lepsie alebo ine, ale to ukaze len cas. Mne vsak pomaha ta myslienka, ze nic sa nedeje nahodou...a este jedna vec mi pomohla uvedomit si, ze su aj ovela vacsie tragedie, aj ked pre mna je toto najvacsia v tomto momente, kamaratke umiera 11-rocna dcera a uz pravdepodobne nema sancu...je to rozdiel niekho lubit 11/28 tyzdnov a x-rokov. Co ked sa nam to stalo, aby sme boli ustrene vacsich tragedii? Pisete, ze verite v osud, ze sa tu mame nieco naucit, tomu verim aj ja...trochu to pomaha:slight_smile:
Mne pomaha aj citat si, ze nie som sama, ale ja sa pri citani Vasich pribehov nebranim slzam, mna slzy liecia.
Drzme si palce, aby to vyslo na dalsikrat!!!
14. led 2009 ve 14:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
A este mam par praktickych otazok? Som den po:( mam lezat alebo mozem aj chodit? Aka bolest je normalna? Kolko treba cakat, kym sa mozeme znovu snazit? A kolko kym milovat? Comu by som sa mala vyhnut? Kolko potom ste boli PN? Plus cokolvek, co Vam k tomu napadme...dakujem:slight_smile:
14. led 2009 ve 14:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj lucinka,

číala som si práve celý tvoj príspevk. Bohužiaľ štatistiky sú neúprosné: v dnešnej dobe každé 4. tehotenstvo končí potratom a bude to len horšie. Je to dané dobou, v ktorej žijeme, kvalitou života. Veľa som o tom preštudovala odborných článkov, tiež som sa pýtala prečo...1. dieťatko som mala bez problémov, po 2 rokoch som v 8. TT potratila, pred rokom som prekonala sporné mimomaternicové tehotenstvo (dodens sa presne nevie, čo to bolo...) a teraz až 4. tehotenstvo som mala konečne úspešné. Mám 2 zdravé dcéry a som za to veľmi v´dačná. Až teraz po rokoch som prišla na to, že vďaka tomu bábätku, o ktoré som prišla mám druhorodenú Lucinku. Presne, ako hovoria doktori - keď niečo nie je s mimi v poriadku, príroda to sama zariadi a príde k samovoľnému potratu. Aby prežili len silní jedinci. Hovorím si, že radšej prísť o mimi v počiatočnom štádiu, ako ho priviesť na svet mŕtve ku koncu tehotenstva, alebo akoby mi malo zomrieť niekoľkoročné dieťatko. Je to v každom prípade veľmi ťažké, každá to prežívame inak. Ja som sa s tým zmierila až po rokoch. niektoré mamičky sa nezmieria tým nikdy. Ja som potrebovala čas - niekoľko rokov a úspešný pôrod ďalšieho zdravého miminka, ktoré ma z toho dostalo. Občas myslím aj na nášho anjelíčka a hovorím si, že asi to tak malo byť, keď to tak chcela príroda (alebo vyššia moc). Nebolo by to mimi v poriadku a to by pre mňa bolo omnoho horšie...s tým by som sa nikdy nezmierila.

čo sa týka tvojich otázok, 2. deň po zákroku môžeš kľudne chodiť, snaž sa šetriť. Ja som deň potom išla známym na svadbu, boli sme pozvaní aj na hostinu, veľmi som sa tam premáhala, aby som neveste nepokazila jej šťastný deň. Tiež bola niekoľko mesiacov po potrate a nanovo tehotná...iba som tam sedela, aj to ma dosť bolelo brucho, snažila som sa usmievať, ja keď mi bolo hrozne. takže môže ťa do intenzívne bolieť 2, 3. deň po, PN dávajú lekári väčšinou na 1 týždeň. snažiť sa môžete najskôr o 3 mesiace, milovať sa, keď ti skončí krvácanie a bolesť, ako sa na to budeš cítiť.... Menštruáciu by si mala dostať mesiac po zákroku...Mne lekárka predpísala na 3 mesiace hormonálnu antikoncepciu, aby sa mi telo dalo do poriadku.
14. led 2009 v 15:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
Dekuju susiku
14. led 2009 v 16:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek