redakce
Dnes v 10:15 Čtené 1038x

Mnoho diskuzí na Modrém koníku zaplňují ženy, které uvažují o tom, že od otce svého dítěte odejdou, nebo už zůstaly s dětmi samy a chtějí se spojit s dalšími ženami, které vychovávají své děti samy a každý den bojují za to, aby vše zvládly. Proto jsme pro vás připravili inspirativní rozhovor se dvěma z nich.

Jana a Petra zvládají péči o děti a chod domácnosti bez podpory a pomoci partnera. Jaký pohled po letech od rozchodu s partnery získaly na samoživitelství? To vám všem, které bojujete s rodičovstvím o samotě, dodá odvahu a sílu do dalších dní.

Holky, na úvod bychom měly popsat, jak jste k samoživitelství přišly

Jana: Moje kariéra samoživitelky začala hrozně brzy, protože když jsem poprvé otěhotněla, bylo mi sedmnáct. S klukem, se kterým jsem sotva chodila. Když jsem pochopila, že jsem těhotná, automaticky jsem běžela rovnou za mámou. Toho kluka jsem sotva znala, a ani jsem ho do toho tahat nechtěla, prostě jsem se mu už nikdy neozvala a on mně taky ne.

Moje máma mě taky vychovávala sama. Když jsem se jí svěřila, přemlouvala mě, abych si dítě nechala, že to spolu zvládneme, a já nakonec měla radost – myslela jsem si, že když ze mne bude máma, můj život bude mít konečně nějaký smysl. Bylo to samozřejmě velmi naivní, i když těhotenství bylo krásné, všichni moje rozhodnutí přijali, podporovali mě. Když se syn narodil, realita byla krutější než představy a sliby všech, že mi pomůžou, rychle vyšuměly.

Petra: Já jsem byla vdaná. Jsem architektka, pracovala jsem pro skvělý ateliér, ale už jsem pomalu snila o rodině. Můj muž byl o patnáct let starší než já, také toužil po rodině. Poměrně brzy po seznámení jsme se vzali a otěhotněla jsem prakticky hned, i když už jsem taky nebyla nejmladší. Těhotenství bylo fajn, vše bylo v pohodě, myslela jsem si, že si plním sen, byla jsem šťastná. Když se dcera narodila, manžel začal trochu couvat, moc se do péče o dceru nezapojoval, udržoval svůj život takový, jako byl před jejím narozením. Myslela jsem si, že je to jen pro něj šok a sama jsem to chápala, i pro mne bylo těžké  při našem způsobu života věnovat veškerou pozornost jen mateřství, takže jsem ho dlouho tolerovala. Vydržela jsem to skoro půl roku, než jsem mu řekla, že se mi to takhle nelíbí. Myslela jsem, že se domluvíme, promluvíme si o tom, ale on mi hned oznámil, že se spletl a že ho to takhle nebaví.

Co vám ve chvíli, kdy jste zůstaly s dítětem v náručí uplně samy, chybělo nejvíc?

Jana: Podpora. Byla jsem namasírovaná představou, že být máma bude jedna velká zábava, během níž nebudu mít nic jiného na práci, než se starat o dítě a jezdit s kočárem. Nemyslela jsem dál, nepřemýšlela jsem o tom, že nebudu moct žít s mámou donekonečna. První šok jsem prožívala už v porodnici, když se za ostatními mámami hrnuly návštěvy nadšených otců a babiček. Zatímco během pár dní po tom, co se kluk narodil, prvotní nadšení všech kamarádek odpadlo, byla to jen nekonečná samota a strach z toho, co budu dělat dál. A samozřejmě ani harmonie soužití mámy, dcery a vnuka se nekonala a máma mi brzy začala naznačovat, že by bylo fajn kdybych si začala hledat bydlení a způsob, jak vydělávat peníze – protože jsem byla hrozně mladá, studující, pobírala jsem pak nejnižší rodičák, což bylo kolem tří tisíc, a to bylo tak na plíny a takovou základní hygienu.

Petra: Já měla štěstí, že jsem nemusela řešit ani peníze ani bydlení, protože muž sice zbaběle odešel od rodiny, ale odešel jen s taškou svých věcí. Zůstal mi byt, auto a pravidelně mi posílal peníze. Na účet. S dcerou se vídat moc netoužil. Mně to tedy tenkrát nepřišlo tak jednoduché, jako teď. Zlobila jsem se na něj, cítila jsem se podvedená, bylo mi líto, že dcera bude vyrůstat bez táty. Toho, že mám existenční komfort jsem si až tak nevážila, mohlo to být samozřejmě mnohem horší. Nejvíc mě bolela ta zrada.

Bylo nějaké období nebo chvíle, kdy jste litovaly, že děti máte?

Jana: U prvního syna ne. Po tom, co se dělo doma, jsem byla tak naštvaná, že jsem z toho čerpala sílu. Ještě než byl synovi rok, odstěhovala jsem se na druhou stranu republiky ke kamarádčině babičce. Byla jsem na sebe hrdá, že to zvládnu sama, i když tedy s pomocí jejich rodiny a mnoha přátel, kteří mi dali hodně věcí, odstěhovali mě a podobně. Za chvíli jsem si našla přítele, který mě chtěl i se synem. Byla to pohádka přesně do chvíle, než jsme spolu měli druhé dítě. Najednou jsem byla sama se dvěma dětmi a tenkrát ta zoufalost byla neskutečná. Měla jsem taky velké problémy s penězi a to mě ničilo. Jeden třítisícový rodičák na dva kluky a mne, v cizím domě, na druhé straně republiky a další chlap, se kterým mám dítě a nebere mi telefon. Bylo to delší období, kdy jsem byla skutečně na dně a litovala jsem všech rozhodnutí, které jsem za poslední roky udělala.

Petra: Ne. Nastavila jsem si v hlavě, že věci se dějí pro něco. Přijala jsem fakt, že se mi stalo, co se stalo. Cítila jsem se statečná, dělala jsem věci na sto procent a hodně jsem si to užívala. Moji rodiče bydlí na druhé straně republiky, takže jsme se nevídali pořád, ale za to si dceru brali třeba na celý víkend a já mohla čerpat další sílu. Chyběl mi hlavně chlap, když jsem potřebovala něco udělat doma. Nebo jen stejně nadšený pozorovatel. Když dcera začala chodit, mluvit, když se každý den dělo něco nového a já to neměla komu ukazovat. To mě mrzelo, protože tak jsem to přesně nechtěla.

Ale to, že jsme byly spolu, byly jsme zdravé a dcera byla šťastná, to mě hrozně drželo. Prostě jsem žila jen pro ni.

Jano, jak jsi pak svojí situaci vyřešila?

Jana: Měla jsem víceméně jen jednu možnost. Vrátit se domů k mámě. Musela jsem jí začít využívat jako partnera, což jsem nechtěla, chtěla jsem jí ukázat, že to umím i sama, ale to byl nesmysl. Nakonec jsme to dělaly tak, že máma si našla práci, kde dělala od velmi brzkých hodin a chodila domu po obědě. Vyzvedla staršího syna ve školce, já jí předala mladšího a šla jsem na odpoledne do práce, dělala jsem servírku.

Takhle jsme to dělaly až do doby, než starší syn chodil do školy a mladší do školky, ve vyzvedávání jsme se střídaly. Pak už to bylo v pohodě. Měly jsme dva platy, abychom utáhly byt a jídlo, o kluky bylo postaráno, takže jsme mohly chodit do práce, když byl některý nemocný, střídaly jsme se podle toho, jak jsme to která měla v práci.

Funkčně dobrý. Emocionálně strašný. Ty roky mi splývají. Práce, běhání pro děti, úkoly, vaření, hádky s mámou, neustálé počítání peněz.

A teď, s odstupem několika let. Můžete říct, že všechno dobře dopadlo? A co otcové vašich dětí?

Jana: U mne je vše dáno tím, že jsem první dítě měla tak hrozně brzo. Nyní je mi dvaatřicet, ale synovi je patnáct, druhému jedenáct. Takže zatímco moji vrstevníci pomalu uvažují o tom, že by měli založit rodiny a pomalu se berou, či mají první miminka, já už mám všechno za sebou. A to tak, že jsem si to ani moc neužila, většina z toho byly starosti. Ale mám kluky ráda a jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla. Kluci jsou šikovní, v pohodě, zdraví. A toho si vážím.

Ani s jedním otcem svých dětí nejsem v kontaktu. Otec staršího syna ani neví, že syn existuje, ani jsem po něm nepátrala. Otec mladšího syna mi posílá alimenty, teď už i pravidelně, ale jinak se nestýkáme, ani nedostává o svém synovi informace. Klukům jsem to řekla tak, jak to je. Nemyslím si, že je důležité, že neznají své otce. Vědí, že to bylo těžké, ale že mají mámu a babičku.

Petra: Já zas oproti Janě cítím starosti opačně. Dcera už chodí do školky, příští rok půjde do školy. Já chodím zase do práce, balancuji mezi přejížděním pro ní, pořád vymýšlím nějakou zábavu, máme hodně přátel, takže nejsme už pořád samy, jako když byla malinká. S bývalým manželem se vídáme jen nahodile, on teď nežije v Čechách. Posílá mi peníze a občas se v mailu zeptá na dceru, ale vidět ji nechce. A ani já je do toho nijak netlačím. Dceři jsem to nějak v souladu s vyzrálostí její hlavičky vysvětlila, že její táta je daleko a že jsme spolu vždycky jen my dvě, a zatím to neřeším.

A nějaký nový vztah? Věříte ještě na lásku a rodinu?

Jana: Pár měsíců jsem chodila s chlapem z práce, ale jsem opatrná. Zatímco dřív bych šla za láskou kamkoliv, i s kluky, teď bych nešla nikam. Zopakovat si ten scénář, kdy opět zůstanu sama a teď, když jsou kluci velcí, jim to navíc vysvětlovat, do toho bych už nešla. Třeba někdy, ale teď určitě ne.

Petra: Já neměla čas! A pak ani energii nebo chuť... Až teď, asi posledních pár měsíců, jsem si říkala, že je dcera tak velká, že už bych si mohla dovolit se nějak porozhlížet a víc se zajímat o svoje potřeby. Možná to díky tomu, jak jsme spolu s dcerou válčily vždycky samy, budu to mít s city trochu složitější a moc dobře si to uvědomuju. Ale to, jak jsem si řekla, že se vše děje z nějakého důvodu, protože to prostě někam vede, to používám pořád. Takže pokud se má stát, že jednou budu mít zase někoho ráda a dcerka bude mít tátu, určitě na nás někde čeká.

Co byste poradily mámám, které jsou také samy? 

Jana: Nikdy se nevzdávejte a vždycky bojujte za to, aby se vaše děti měly dobře, i 

kdyby vás to mělo stát všechnu sílu. A nesrovnávejte se s ostatními. Každý máme svůj boj, o kterém nikdo nic neví. 

Petra: Hledejte ve všem to krásné, a i když je vám smutno a cítíte se opuštěné nebo 

zrazené, buďte hlavně samy sobě tou největší oporou. Užívejte si i ty obyčejné chvíle s dětmi, protože ty jsou nejlepší. A když už nemáte toho chlapa, milujte a pečujte o sebe, jako jste chtěla pečovat o něj. Nebo jako se s láskou staráte o svoje děti. Protože hrdinkou dne jste každý den, každý den to musíte dokázat sama. A dokážete! 

Čti celý článek
redakce
Včera v 09:32 Čtené 688x

„Během porodu mě museli nastřihnout hráz, malá měla 4 450 g a 54 cm. Necítila jsem to. Ten vnější nástřih mi zašili v lokální anestezii, ale na vnitřní šití už mi dali celkovou, protože jsem byla hodně potrhaná. Tři týdny po porodu jsem si nemohla sednout a jít na velkou potřebu, to bylo horší než porod. Šla jsem jednou týdně a přitom dvě hodiny brečela. Teď po deseti týdnech od porodu už je to dobré, jizva je zahojená. Po osmi týdnech jsme se poprvé milovali, sice to bolelo, ale vydržela jsem to. A teď už to bolí o dost míň, doufám, že už to přestane bolet úplně.”

Některé ženy vnímají porod jako jeden z nejkrásnějších zážitků v životě, zatímco u jiných vzbuzuje obavy a nejistotu, jak to celé bude probíhat. Jedna z věcí, které nastávající maminky ohledně porodu řeší, je epiziotomie, nebo-li nástřih hráze, který je v poporodním období pro ženu bolestivý a může s sebou nést i určité komplikace. Často se provádí rutinně, proto se nabízí otázka, zda je to nutnost a nebo zbytečnost?

Nástřih ve světě a u nás

Nástřih hráze je chirurgický zákrok v oblasti mezi pochvou a konečníkem, který lékaři provádí ke konci druhé doby porodní za účelem zvětšení poševního otvoru. Chtějí tak rodičku ochránit před spontánním natrhnutím v oblasti hráze.

Procentuální počty epiziotomií napříč Evropou se liší. Nejlépe jsou na tom v Dánsku, kde k nim přistupují v 5 % případů vaginálních porodů, ve Švédsku a na Islandu je to 7 %. V České republice počet epiziotomií klesá, nicméně v rámci Evropy je počet těchto zákroků stále vysoký. V roce 2010 byla prováděna u poloviny vaginálních porodů, v současnosti ji prodělá třetina žen, které porodí vaginálně. Světová zdravotnická organizace doporučuje provádět nástřih zhruba u 10 % žen. Jak je vidět, porodníci se tím moc neřídí.

„Měla jsem porodní plán a nepřála jsem si nástřih kromě nějaké opravdu krizové situace, jenže jsem měla smůlu na absolutně nepodporující a lhostejný personál, který mě vmanipuloval na kozu a po pár tlačeních doktor prostě střihl, ač bylo dítě v pořádku a porod netrval dlouho. Místo trošky trpělivosti nebo změny polohy mě, podle mě, zbytečně střihli a to dost, navíc dítě nemělo ani tři kila.

Samotný nástřih jsem necítila, šití trochu, pravé martýrium přišlo až potom a trvá doteď. Od porodu uběhlo třináct měsíců, ale jizva a hráz pořád hodně bolí, cítím to neustále, ještě jsem ani pořádně neměla sex, jizva přitom dost bolí, takže chuť moc není z obou stran. Jizva je i dobře hmatatelná a hodně citlivá na dotek, takové bouličky tam jsou, bolí mě i vsunout prst.

Celé to místo vnímám jako oslabené, na té straně cítím výrazně nižší sílu pánevních svalů, trpím stresovou inkontinencí, občas tam proběhne taková hnusná ostrá bolest. Momentálně zvažuju reoperaci, protože nepomohly olejíčky, mastičky, masáže a bůhví co všechno. A to jsem nezmínila psychické následky, ani bych nespočítala, kolik hodin jsem proplakala. Stokrát radši bych znovu rodila, než si zopakovala to období potom.”

Počty epiziotomií se liší i napříč porodnicemi. Pro některé nastávající maminky je informace o počtu prováděných epiziotomií důležitá, protože si raději vyberou porodnici, kde je tohle číslo nižší. Bohužel, ještě v roce 2013, se u nás našla porodnice, kde lékaři provedli nástřih hráze čtyřem z pěti žen, které porodily vaginálně. Vysoké počty epiziotomií vypovídají o tom, že jde často o rutinní a zbytečný zákrok.

„Můj syn měl 4350 g, takže bez nástřihu bych ho asi neporodila. Že mě nastřihli, jsem vůbec necítila. Šili mě 30 minut a to jsem cítila jen tahání a bylo to v pohodě. Když jsem se ptala doktora, kolik mám stehů, tak řekl, že neví, že je nepočítá. Ale teď je to trošku horší. Jizva se nehojí a dost bolí. Za týden jdu na kontrolu a jsem zvědavá, co bude doktor říkat.”

Proč se provádí nástřih hráze?

Důvodů pro provedení epiziotomie je více. Nejčastěji jde o:

  • příliš velké miminko
  • malé, nezralé miminko
  • miminko je v ohrožení života, padají mu ozvy, nastává hypoxie
  • vaginální porod koncem pánevním
  • rodička má tuhou, případně zjizvenou hráz
  • první vaginální porod
  • instrumentální porod za použití kleští nebo vakuového zvonu

V některých případech má nástřih své opodstatnění. Určitě nechcete, aby se miminko udusilo. Ale například u prvních vaginálních porodů je to často zbytečné. Dá se mu předejít prevencí v podobě masáže hráze a nebo používání speciálního balonku, který mimo jiné připravuje hráz k porodu.

Na co se v případě nástřihu připravit

Nástřih hráze se provádí speciálními nůžkami v průběhu kontrakce při zcela rozvinuté hrázi. Lékař nastřihne tkáň v délce tří až sedmi centimetrů. Bohužel nejde pouze o nastřižení sliznice, ale také svalů, nervů a cév. Proto může docházet k někdy i velkému krvácení. Po porodu dítěte a placenty následuje šití, u kterého se používají stehy, které se během několika dní uvolní a samy vypadnou. Lékař by měl rodičku upozornit, že je nutné nástřih provést, bohužel se tak často neděje.

Nejčastěji se provádí dva druhy nástřihů- mediální a mediolaterální. Mediální nástřih se provádí ve střední čáře směrem k análnímu otvoru a to v délce 3-4 centimetrů. Relativně dobře se hojí, riziko je u rychle se prořezávající hlavičky, kdy hrozí pokračující ruptura a další poranění. Mediolaterální nástřih směřuje od středu šikmo k sedacímu hrbolu. Jeho výhodou je, že u něj méně hrozí poškození řitního svěrače, nevýhodou je, že více krvácí a může se hůře hojit.

„Mně u porodu taky nastřihávali hráz. Vůbec jsem to necítila, ale manžel, který mi stál za hlavou, říkal, že to pořádně luplo a cuklo to celým mým tělem. Ale to fakt nevím, nebolelo to, jen jsem slyšela cvaknout nůžky, tak mi došlo, co tam asi pan doktor provedl. Šití se taky dalo přežít, ale to hojení, to je bída. Teď jsem skoro 5 měsíců po porodu a pořád mě bolí hráz, to sešité místo táhne, vadí mi to i na záchodě. Při šití mi doktor říkal, že musí pospíchat, protože jsem hodně krvácela. Sednout jsem si nemohla pomalu celé šestinedělí. Jinak můj gynekolog a i některé mé kamarádky, které byly taky nastřižené říkali, že to můžu cítit až rok.”

Natržení (nástřih) se dělí na čtyři stupně

Podle toho, jak moc je nástřih, případně natrhnutí velké, se rozlišují čtyři stupně ruptur.

  • Ruptury 1. stupně zahrnují poškození pouze sliznice pochvy a pokožky hráze.
  • 2. stupeň zahrnuje už i porušení svalů hráze. Tyto dva druhy natržení jsou méně závažné.
  • Vážnější jsou pak ruptury 3. stupně, kdy dojde k natržení vnějšího (případně i vnitřního) řitního svěrače.
  • Nejvážnější jsou ruptury 4. stupně, kdy je natržen jak vnější, tak vnitřní řitní svěrač a také sliznice konečníku.

Přirozené natrhnutí nebo nástřih?

Pokud odmítnete během porodu nástřih a dojde k natrhnutí, je velká pravděpodobnost, že budete mít rupturu 1. nebo 2. stupně. Natrhnutí, ač to zní hrozně, je pro tělo přirozenější a jde cestou nejmenšího odporu. Sliznice se natrhne tak, jak je potřeba a na rozdíl od nástřihu se nezvyšuje riziko, že by žena utrpěla rupturu 3. a 4. stupně, tedy narušení řitního svěrače.

Nástřih je proveden rovně přes sliznici, svaly a cévy, kdy následně dochází i k větší ztrátě krve. Při nástřihu je větší pravděpodobnost, že bude mít žena rupturu až 3. nebo 4. stupně. Uvádí se, že závažnější ruptury, tedy ty, kdy dojde k análnímu poranění, jsou nejčastěji pokračováním nástřihu, nástřih tedy není jejich prevencí. Zatímco při samovolném natrhnutí k závažným rupturám dochází zřídka.  Při samovolném natrhnutí se rána lépe hojí a nedochází tak často ke komplikacím. Doslechnete se také, že je nástřih prevencí poškození pánevního dna a problémů s udržením moči. Tenhle výrok žádné vědecké studie nepotvrdily.

Asi vás napadá otázka, proč pak dělají lékaři tolik nástřihů, když vlastně samovolné natržení je pro ženu ve většině případů lepší. Jedním z důvodů je to, že se jim rána, která je střižená rovně, lépe šije než samovolně natržená, která je klikatá, a také se jim rovná rána během porodu lépe kontroluje.

Kromě situací, kdy je plod v nouzi a je opravdu nutné přistoupit k nástřihu, nemá nástřih žádný prokazatelný pozitivní vliv pro matku ani dítě. Naopak, při rutinním provádění je poporodní období pro ženu bolestivější. Spousta žen by mohla vyprávět, jak je lékaři nastřihli a potom jim řekli, že to ani nebylo potřeba, že by zvládly porodit i bez něj. Ale rána už zůstane a hojení bolí.

„Já se hlásím taky do klubu nastřižených. Syn byl sice malý, měl jen 2 700 g, ale jsem celkově úzká, tak by neprošel. Nástřih jsem při kontrakci skoro necítila, spíš jako tlak a zprvu jsem si myslela, že vylezla hlavička, ale ta byla venku až při dalším zatlačení. Šití jsem měla bolestivé, protože mi ještě nestačila zabrat znecitlivující injekce. Doktor to nebral na vědomí a jen mě okřikoval, ať se moc nemelu, ale dalo se to vydržet. Asi hodně záleží při tom šití na doktorovi, když je šikovný, tak je to asi víc v pohodě. Nejdřív jsem ho proklínala, že na mě nebere ohled, ale nakonec byl asi fakt šikovný, protože i když jsem byla podle své gynekoložky dost nastřihlá, zahojilo se to dobře a dokonce ho i pochválila, že to vypadá dobře.

Jizva přestala být citlivá dost brzy a brzy jsem se cítila v pohodě. Jen při milování jsem měla zpočátku dost problém a občas to cítím ještě dnes. Ale to je asi taky dost individuální a záleží taky na partnerovi, jestli je ochotný se tomu přizpůsobit. Zkrátka jsem od něj potřebovala taky trochu pomoc.”

Nastřihnutí štípne, to nejhorší přijde většinou až po porodu

Každá žena má jiný práh bolesti a co některou pouze štípne, jinou bolí jako čert. Stejné je to i u šití a hojení. Většina rodiček, které epiziotomii podstoupily, se ale shodují, že samotný zákrok nebolí. Jelikož se provádí při kontrakci, tak ho cítily pouze jako štípnutí. Mnohem horší je podle diskuzí následné šití, které je často bolestivější než samotný porod. Šije se v lokální anestezii, při rozsáhlejších poraněních je nutné přistoupit k celkové anestezii. Hojení jizvy také nebývá procházka růžovým sadem. Zákrok s sebou navíc nese možné komplikace, nejčastěji jde o nepříjemné až velmi bolestivé pocity při milování a vyprazdňování.

„U první dcery nástřih byl, u druhé ne. Nástřih je fakt jenom takové štípnutí, ani to šití není tak hrozné, pokud je doktor šikovný. U mě bylo nejhorší hojení, velmi nám to komplikovalo milování.  Manžel byl chudák v celibátu nějakých 10 měsíců, než byl připuštěn. Jsem více než čtyři roky po porodu a jizvu si nahmatám dodnes, na omak je trochu citlivá, občas bolí při zvedání něčeho těžkého, ale to naštěstí není často, už se to dá vydržet. Měla jsem spíš strach, jaký bude druhý porod, jestli ta jizva nepraskne. Ale druhý porod byl za odměnu, kontrakce hodinu, dvojí zatlačení a dcera byla venku.”

„Nástřih jsem měla u obou svých porodů. První porod jsem tlačila hodinu, dítě se stále vracelo zpět (pupeční šňůra kolem krku). Nástřih mi dělali nadvakrát, první prý byl málo, bylo potřeba ho trochu zvětšit ve stejném místě. Obě nastřižení jsem cítila a bolelo to, ač byly provedeny v plné kontrakci, kdy jsem tlačila. Dost mě to překvapilo, protože veškerá literatura a zdroje z internetu tvrdily opak, že prostě nástřih nebolí a není cítit.”

Prevence existuje

Účinnou prevencí nástřihu hráze, případně spontánního natrhnutí, je masáž hráze prováděná pravidelně před porodem nebo cvičení se speciálním balonkem (Aniball, Epino). Spousta rodiček se tak vyhnula nepříjemnému nástřihu a to i ty, které rodily velké děti nebo měly děti koncem pánevním. Bohužel vám nikdo nezaručí, že když budete tohle provádět, že porodíte bez nástřihu. Každý porod je jiný a nelze to dopředu předvídat. Každopádně alespoň pro svůj lepší pocit a klid se to určitě vyplatí vyzkoušet.

Mezi další preventivní techniky patří teplé obklady na hráz v průběhu porodu nebo využití jiné polohy na tlačení než vleže či v polosedu, u kterých provádí lékaři nástřih nejčastěji (porodnická stolička, na čtyřech, ve dřepu aj.).

„Cvičila jsem s balonkem, poprvé ne úplně poctivě. Měla jsem tuhou, jakoby dvojitou hráz a nástřih nakonec mám. Jen pár stehů, druhý den jsem seděla a žádný problém nebyl. Podruhé jsem cvičila pečlivě, dobře měřila, dítko narozené 9 dní před TP a bez poranění. Určitě masírování hráze a cvičení s balonkem mají smysl, nástřih nebývá potřeba vůbec, nebo pouze drobný, bezproblémový.”

Mohou nastat komplikace

Nástřih hráze je chirurgický zákrok spojený s šitím a někdy i dlouhodobějším hojením. Mohou ho tak doprovázet nepříjemné komplikace. Nejčastěji si ženy po nástřihu stěžují na problematické a bolestivé vyprazdňování a bolestivost jizvy při milování.

Může však dojít i k dalším komplikacím jako je vznik hematomu (krevní sraženiny), infekce či zánětu v ráně, bolestivých otoků, rozestupu jizvy nebo vzniku keloidní jizvy (nevzhledná, vystouplá jizva růžové až fialové barvy, která přerůstá původní ránu a může nepříjemně svědit nebo být citlivá). Při jakýchkoli komplikacích je nutné navštívit lékaře, aby ránu ošetřil a navrhl další postup léčby.

„Mě střihli nadvakrát a cítila jsem to kontrakce, nekontrakce, bylo to takové křupnutí té kůže, doteď si to pamatuju. Ale ptali se mě, a já souhlasila s tím nástřihem, chtěla jsem, aby už bylo mimi venku. Při dalším porodu už do toho nejdu, radši se natrhnu. Nastřihli mi totiž nějaký varix nebo cévní pletenec, dost jsem pak krvácela a šití bylo horší. Ale už můžu sedět a moc to nebolí. Pátý den po porodu mě totiž začaly dráždit ty stehy - myslela jsem, že zešílím, naštěstí to trvalo jen ten jeden den, pak už se to začalo zlepšovat.”

Hojení a péče po nástřihu

Nástřih hráze zasahuje sliznici, svaly i cévy, více krvácí a hojení tak může být náročnější. V ideálním případě trvá bolestivost dva až tři týdny, problémy s vyprazdňováním, či bolest při milování může přetrvávat až několik měsíců po porodu.

Už v porodnici musíte dodržovat zvýšenou hygienu, tedy sprchovat místo po nástřihu několikrát denně, třeba desetkrát. Dobrou pomůckou pro tyto účely je vzít si do porodnice půllitrovou PET láhev, kdy se na záchodě jednoduše opláchnete, aniž byste musela vždy do sprchy. Dobře poslouží velmi studená voda, která vám i trochu uleví od bolesti. Oplachovat můžete čistou vodou, použít můžete i intimní mycí mýdlo nebo mýdlo s obsahem dubové kůry. Ta napomůže lepšímu hojení.

Doma je důležité nechat místo po nástřihu větrat, proto používejte poporodní vložky a síťované kalhotky, které jsou prodyšné a pro tyto účely nejlepší. Můžete také postižené místo ledovat, jen nikdy nedávejte led na holou kůži, ale zabalte ho do kusu látky.

Pro lepší hojení můžete místo mazat mastí z dubové kůry, případně si dělat sedací koupele z dubové kůry, ty však nejsou vhodné v období šestinedělí kvůli odcházení očistků a vzniku infekce.

Jestliže máte v období hojení velké bolesti, konzultujte s lékařem, zda si můžete vzít nějaké léky od bolesti, pomoci mohou i homeopatika. Pokud máte nějaké pochyby, zda se vše hojí, tak jak má, navštivte lékaře. Pokud hojení nepostupuje správně a nastaly nějaké komplikace, bude nutné ránu znovu ošetřit, v horším případě podstoupit reoperaci.

„Já jsem nástřih vůbec necítila, jen jsem při tlačení otevřela oči a viděla jsem, že má doktor nůžky. Jinak bych to ani nevěděla. Šití jsem cítila snad jen první steh, jinak vůbec. Hlavně jsem byla plná dojmů z malého a byla jsem jako opilá. Měla jsem epidurál, možná udělal své, že jsem to fakt necítila. Jsem 3 týdny po porodu a jsem zahojená. Doporučuji, hlavně v porodnici, pořád sprchovat, po každém WC, klidně i 15x denně. Doma už to tak často kvůli miminku nejde, ale i tak se snažit. Pak se to hezky hojí. A taky mi doktorka doporučila umývat se v hypermanganu kvůli předejití infekci.”

„Hodně jsem se bála bolestivého nástřihu, a tak jsem doufala, že ho nebudu potřebovat. Nakonec k němu došlo kvůli tísni plodu. Nástřih jsem vůbec necítila, šití bylo taky v pohodě, zřejmě i díky epidurálu. Hned v porodnici jsem začala jizvu mazat Hemagelem, vždy po osprchování. Doma jsem přidala ještě odvar z řebříčku a mast z dubové kůry, která pomohla i na hemeroidy. První asi čtyři dny se mi trochu špatně sedělo, koupila jsem si obyčejný nafukovací kruh a bylo to vyřešeno. Pak už to bylo úplně v pohodě, jizva se krásně zahojila a nemám žádné potíže.”

Nástřih hráze jako kritérium výběru porodnice

Nástřih hráze má v indikovaných případech své opodstatnění. Nicméně je prováděn často preventivně a to už úplně v pořádku není, protože vystavuje maminku zbytečné bolesti, případně dalším komplikacím. Před porodem se snažte zjistit, jak ve vámi vybrané porodnici k problematice nástřihu přistupují. Nebojte se zeptat na to, co vás zajímá. Pokud se nemůžete rozhodnout mezi více porodnicemi, tohle může být jedním z kritérií pro výběr.

„Nástřihu hráze jsem se bála více než samotného porodu a byla jsem rozhodnutá udělat vše proto, abych se mu vyhnula. Prvním krokem bylo, že jsem si vybrala porodnici, kde podle statistik probíhalo pouze 2 % porodů s nástřihem oproti nejbližší porodnici se 48 %, kde ho dělají prakticky rutinně a preventivně. Druhým krokem bylo před prvním porodem cvičení s balonkem. Nevím, jestli opravdu pomohlo ve zpružnění tkáně, ale byla jsem psychicky v pohodě, protože jsem věděla, že takový obvod vytlačím a věděla jsem jak.

První porod proběhl naprosto v klidu, volila jsem si polohu jakou jsem chtěla a porodila bez nástřihu a hráz zůstala neporušená. Ihned jsem mohla chodit i sedět. Druhý porod ve stejné porodnici proběhl opět bez nástřihu, to už jsem s balonkem necvičila. Věřím, že nástřih je dobrá věc, když je skutečně potřeba, ale jsem proti tomu, aby se dělal preventivně a automaticky. Ve většině případů to jde i bez něj.”

Zdroj:

aniball.cz

wikiskripta.eu

biostatisticka.cz

hojeni-ran.cz

Čti celý článek
redakce
24. zář 2018 Čtené 2549x vybrali jsme

Každá máma má podvědomě strach, že její dítě bude nemocné, poroste mu tělesná teplota, že nebude vědět, co s ním a jak mu pomoci. Vidět trpět horečkou unavené malé tělíčko je pro každou mámu hrozný pohled.

Horečka sama o sobě není nemoc, ale je pouze jejím příznakem. Může signalizovat prořezávání zoubků nebo může být signálem bakteriální nebo virové infekce, které provází skryté zánětlivé onemocnění.

Na internetu se to hemží babskými radami jak na horečku, od cibulových vývarů, octových roztoků až po bylinky, které ale u malých dětí mohou způsobit víc škody než užitku.

Správný postup snižování horečky by měl být tento: pokud má dítě zvýšenou teplotu do 38°, tak ji nesnižujeme. Pokud je teplota nad 38°, jedná se už o horečku a můžeme vyzkoušet zábaly a vlažnou sprchu. Doporučují se ale pouze v případě, že má dítě teplé ruce a nohy. Pokud nejsou zábaly účinné, tak by mělo následovat podání léků na snížení horečky. Pamatujte, že téměř každá horečka je doprovázená bolestí kloubů, svalů a hlavy a léky na horečku účinně pomáhají i od této bolesti.

Ve většině případů není třeba hned utíkat na pohotovost, u malých dětí většina horeček odejde tak rychle, jako přišla. Pokud teploty trvají déle než 24 hodin, je vhodné navštívit pediatra, který určí další léčbu.

Vyzkoušeli jste NOVINKU lék IBUPROFEN APOTEX SIRUP?

Lék k vnitřnímu užití. Obsahuje ibuprofenum. Pečlivě čtěte příbalovou informaci. Správné použití konzultujte se svým lékařem či lékárníkem

Já ano, u mých dvou synů. Moje zkušenost je taková, že pokud lezly zuby staršímu synovi tak kromě teploty, která se pohybovala na hranici horečky se nám k tomu přidal kašel a rýma. Ibuprofen Apotex mu chutnal - má jahodovou příchuť a tu mají kluci rádi. Navíc rychle zabral, proto ho dávám při horečce i mladšímu synovi. Sirup jsem koupila v balení 150 ml, díky většímu balení nemusím chodit tak často do lékárny. Je dobré mít nějaký lék proti horečce a bolesti při ruce, hlavně když vás horečka u dětí překvapí v noci! Dávkování je napsáno i na lahvičce sirupu, což je praktické, protože já krabičky hned vyhazuji a často pak složitě zjišťuji, jak mám sirup dávkovat. Je vhodný pro úplně malinké děti od 5 kg nebo 6-ti měsíců, ale i pro děti až do deseti let, takže pokud máte různě staré děti jako já, vyřeší to jeden přípravek.

Zařadila jsem ho proto mezi nezbytnosti v mé domácí lékárničce.

Máte ibuprofenový sirup ve svých lékárničkách také VY?

--------------

Tento článek vyšel s podporou Apotex

Čti celý článek
redakce
24. zář 2018 Čtené 5071x

"Ty mu nedáváš pít čajík? No a co, že kojíš," nechápavě kroutí hlavou máma. "Na co mu dáváš čaj? Vždyť tvé mléko mu úplně stačí," přesvědčuje vás o opaku kamarádka. Cítíte se v pitném režimu svého prcka ztracena? Nezoufejte, názory se v tomto směru často různí a každá doba přináší svá pravidla. Jak by měl tedy vypadat příjem tekutin vašich nejmenších?Určitě nic nezkazíte, když se budete řídit vlastní intuicí.

Většina kojících maminek ví, že mateřské mléko se dělí na přední a zadní. To přední je řidší a slouží právě k uhašení žízně miminka. Zadní je hustší a mělo by drobečka zasytit.

Plně kojené miminko by si mělo vystačit s mateřský mlékem, a to i během horkých letních dnů. Počítejte ale s tím, že během veder si bude drobeček vyžadovat mlíčko častěji. Je jen na vás dvou, zda si vystačíte s kojením nebo zkusíte uhasit žízeň i čajem, případně vodou. Některé maminky nechtějí kromě mateřského mléka nabízet dětem jiné tekutiny, u jiných zase rozhodnou samotná miminka, která cokoliv jiného než maminčinu mlíčko pít odmítají.

Pitný režim musí dodržovat také maminky

Pokud se rozhodnete pro kojení, dbejte v prvé řadě na svůj pitný režim. Ten musí být dostatečný, tekutiny je potřeba doplňovat pravidelně a nikoli nárazově vypít řekněme půl litru. Jak by to tedy mělo vypadat v praxi? Denně byste měly vypít cca 2,5 - 3 litry tekutin. V případě veder i více. V podstatě je důležité nepotlačovat žízeň, ale napít se vždy, když ji pocítíte. Jedno kojení může trvat i půl hodinu, proto je dobré mít vždy po ruce láhev nebo sklenici s vodou a pít spolu s dítětem, tedy klidně i během kojení.

Tekutiny byste měly přijímat pravidelně a v menších dávkách, ideálně polovinu z denního pitného režimu dopoledne a druhou polovinu odpoledne. Klidně si pište na kousek papíru, kolik tekutin jste za den vypily a zkontrolujte si, jak na tom jste. Zároveň je důležité dbát na to, co pijete. Ideální je čistá voda, bylinné čaje a pokud jste kávičkářky, tak je lepší dát přednost bezkofeinové kávě.

Pokud byste se rozhodly dát děťátku i jiné tekutiny, rovněž myslete na to, co mu nabídnete. Doporučuje se začít s čajíkem, který již dnes běžně dostanete v obchodech a jsou rozděleny podle věku. Vhodný je například fenykl, který se u miminek často podává i kvůli úlevě při kolikách. Některé kojící maminy ho raději samy popíjejí a svému drobečkovi tak účinky fenyklu zprostředkují přes mateřské mléko. Druhou a v tomto věku poslední vhodnou tekutinou je voda, a to buď kojenecká, kterou koupíte v obchodě nebo převařená z vodovodu. Novorozencům a batolatům určitě nepodávejte jen čistou vodu napuštěnou z vodovodního kohoutku či ze studny.

Umělé mléko nenahradí pitný režim

U nekojených dětí je potřeba myslet kromě umělé výživy i na další příjem tekutin. U miminek, která ještě nejedí jinou stravu, jen umělé mléko, se doporučuje přidat asi 50 - 70 ml vody na kilogram děťátka na den. Podobně jako u kojených dětí je vhodné začít s čaji nebo kojeneckou či převařenou pitnou vodou.

Na řadě jsou příkrmy

Při přechodu na tuhou stravu se už bez pořádného pitného režimu neobejdete. Kolik by toho ale mělo děťátko vypít? I příkrmy, se kterými se mrňous postupně seznamuje, obsahují nějaký ten podíl tekutin. Je tedy pochopitelné, že při tužší stravě bude i nárok na pitný režim o něco vyšší, než když sní děťátko například polévku či ovoce, které jsou zdrojem tekutin. Mrňous může více vypít i během nemoci, která je doprovázena horečkami nebo při odvodnění průjmy či zvracením. Podobně je to i v případě veder či fyzické aktivity, například při skotačení na hřišti.

Zpravidla platí, že není třeba čekat na žízeň, který je již jasným signálem dehydratace. Děťátku bychom měli nabízet tekutiny v průběhu celého dne a naučit ho pít rovnoměrně od rána až do večera.

  • Do půl roku by mělo děťátko vypít 150 ml na kilogram své hmotnosti denně
  • Do jednoho roku je to 120 ml na kilogram váhy děťátka denně
  • U 2 až 3letých dětí by to mělo být 100 ml tekutin na kilogram hmotnosti denně
  • U starších dětí se tato potřeba postupně snižuje

V pitném režimu dětí od jednoho do tří let byste měli upřednostnit neslazené čaje a vodu. Zda dovolíte děťátku sem tam zhřešit i nějakým džusem či limonádou, to je už samozřejmě na vás. Pokud byste chtěli hubeňourovi doma připravit nějaké ovocné či zeleninové šťávy, není na tom samozřejmě nic špatného. Právě naopak, mohou být hodnotným zdrojem vitamínů. V žádném případě by ale neměly nahrazovat pitný režim. Na pravidelné pití nejsou vhodné slazené ani sycené nápoje, a to nejen u dětí, ale ani u dospělých.

Čti celý článek
redakce
23. zář 2018 Čtené 4614x

V motorickém vývoji dítěte je několik mezníků, které se obecně považují za důležité. Hlavně první rok života je viditelně pokrokový. Maminky si daná data píší do pamětních knížek, babičky, tety i sousedky se ptají, zda už umí a zná to nebo ono. A sezení je jistě jedním takovým významným bodem. Oproti jiným pokrokům není samotné sezení tak jednoznačné. Proč tomu tak je?

Což znamená, že dítě umí sedět?

Za správný samostatný sed se považuje schopnost dítěte posadit se jen s vlastní pomocí a to do kříže z polohy na bříšku (případně z polohy na čtyřech). Zde může nastat problém, když se za sed považuje poloha opřeného dítěte o opěradlo, o polštáře, či jakékoliv sezení, ke kterému se dítě nedopracovalo samo, ale pomohlo mu. Tehdy určitě není správné konstatovat, že dítě umí sedět. Navíc dáváním dítěte do takové polohy, na kterou ještě není zralé a nedostalo se k ní přirozeným vývojem, mu můžete uškodit.

Správný vývoj sezení dítěte

Představa, že děťátko bude sedět na místě a až pak se vydá objevovat svět, je mylná. Většina dětí se nejprve plazí, později leze, případně se i staví na nohy a až potom dospěje k sedu. To má velký význam, aby si dítě trénovalo svalstvo krku, zádové svaly a hluboké svaly trupu potřebné ke zdravému držení těla.

K samostatnému sedu bez opory se dítě může dopracovat dvěma způsoby:

  •  když je na bříšku, opře se o jednu ruku, dá se na bok - předvede tzv. "plážovou polohu". Z této boční polohy se rukama odtlačí do šikmého sedu, který předchází samostatnému sedu,
  • z polohy na čtyřech vychýlí pánev do jedné strany a postupně si vyloží před sebe obě nohy.

Zpočátku se přidržuje země a až v okamžiku, když si ruce uvolní, aby si mohlo hrát, nastal samostatný sed. Obě posloupnosti jsou správné. Důležité však je, že se k sedu dostane ne zepředu, ale do kříže, s využitím šikmých břišních svalů. Tehdy dokáže sedět pevně a rovně.

Ve kterém věku se dítě umí samo posadit?

Jako při každém dětském pokroku, i zde je to velmi individuální. Uvádí se, že u většiny dětí k tomu dojde mezi 8. a 9. měsícem. Není se však čeho obávat, pokud i později. Tempo vývinu je u každého dítěte jiné. Jen ho nechte dostatečně se pohybovat ve volném prostoru a ono se posadí právě, když nastane na to správný čas.

Možná se setkáte s tvrzením, že dítě by mělo sedět už v 6. měsíci. Určitě nepanikařte, jde o mýtus. Z hlediska vývoje je něco takového naprosto nereálné. V žádném případě není třeba dítě, které ještě nedospělo k samostatnému sedu, posazovat.

Nevhodnost pasivního sedu

Sed dítěte, které se ještě neumí samo posadit a bylo do dané polohy posazené dospělým, se nazývá pasivní sed. Za takovýto typ sedu se považuje sezení dítěte obloženého polštáři, opřeného o něco, posazeného v kočárku, či v jídelní židli, ale i posazeného na kolenou. Pasivní sezení není pro dítě ničím prospěšné, právě naopak. Může zapříčinit nepříznivé následky a to hlavně bolesti zad, či dokonce skoliózu v pozdějším věku, protože jeho pohybový aparát neměl možnost vyvíjet se správným způsobem. Kromě toho, děti, které jsou často vystaveny pasivnímu sedu, mohou přeskočit fázi lezení, což je velká škoda z hlediska širokého významu tohoto vývojového období.

Odborníci upozorňují na nežádoucí možnost, když se dítě natahuje za něčím z polohy pololeže (např. v autosedačce) a posadí se přitažením za ruce. Takový sed se rovněž považuje za pasivní. Dítě se k němu nedostalo správným způsobem, aby si upevnilo svalstvo na sezení potřebné.

Sezení dítěte a rozpor dvou generací

Dané poznatky ohledně začínajícího sezení dítěte jsou jen nedávným zjištěním. V knihách a příručkách, které měla k dispozici generace nynějších prarodičů, bylo uváděno něco jiného. A tak se nemůžete divit, že se stále setkáváte s nesprávným postojem, že dítě by mělo sedět už jako půlroční a je třeba mu k tomu nějakým způsobem pomoci.

Bohužel i v současné literatuře se můžete setkat s podněcováním k pasivnímu sedu a to hlavně v literatuře amerického původu. Nenechte se zmást. Dnes už se ví, že nejvíce prospěšné pro dítě bude, když mu k sezení nebudete pomáhat. Jen mu umožněte volně se pohybovat, aby se k správnému samostatnému sedu vyvinulo co nejpřirozenějším způsobem.

Zdroje:

rehamoon.sk

solen.cz

poliklinikaprosek.cz

Čti celý článek
redakce
22. zář 2018 Čtené 6378x

“Můj syn chodí do školy a teď je ve čtvrté třídě. První třídu jsem celou proplakala, protože chodil domů s tím, že dnes to bylo horší než včera. Nikdo se s ním nechce bavit ani si hrát. Stále ho vystrkují z kolektivu. Nechtěla jsem jít udělat rozruch do školy, protože v té třídě jsou kromě něj ještě další čtyři chlapci, s kterými by se mohl kamarádit a bála jsem se, že mu to kamarádství do budoucna pokazím. Čekala jsem, že to nějak přejde. Dokonce jsem byla za učitelkou, aby to sledovala, ale nic se nezměnilo,” začíná vyprávění o šikaně svého syna jedna z maminek.

“Druhý ročník byl úplně stejný. V třetím se to trochu uklidnilo, ale teď v tom lítáme zas. Že prý ukazují na tlusté prase, jako že to je on a že tak vypadá. A že je omega samec a podobné hlouposti. Když přijde ráno do školy, sedí tam sám na lavičce, dokud nezačne vyučování. Přes přestávku sedí sám v lavici, protože když se přidá k ostatním, tak se všichni otočí a odejdou od něj. Přitom syn je chlapec pěkný, šikovný a citlivý. Je mi ho líto a bojím se, aby nezůstal z toho nějak narušený a nebo si dokonce něco neudělal. Podle mě je důležité, aby děcko do kolektivu zapadlo. Nechce, abych šla za učitelkou. Ona je taková, že by to řešila před celou třídou a z toho by byl ještě frustrovanější. Nevím, co mám dělat...”

Šikana se bohužel odehrává víc, než si myslíme a má negativní dopad jak na děti, tak i na jejich rodiče. Abychom mohli začít rozebírat toto téma, je potřeba si stanovit, jaká je definice šikany a jak ji vlastně poznáme.

Je to šikana nebo jen škádlení?

Šikana je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížení slabšímu jedinci, jeho ohrožení nebo snaha o zastrašení. Jedná se o chování cílené a úmyslně vykonávané. Vystupuje vždy agresor a oběť. Agresoři bývají fyzicky zdatnější, silní, vůdčí osobnosti. Využívají buď fyzické násilí a bití nebo psychické útoky, jako jsou slovní obtěžování nadávkami nebo ponižování. Fyzickými agresory jsou častěji chlapci, psychickými tyrany dívky. Dokáží manipulovat s ostatními dětmi, aby ubližovali slabé oběti, která je proti nim bezbranná. Jsou velmi inteligentní a často i vtipní a zábavní. Důvody jejich chování mohou být různé, ať už je to kvůli tomu, že agresoři mohou být sami doma fyzicky trestáni, jsou pod přísným vedením nebo na ně rodiče nemají dostatek času a tak cítí potřebu vybouřit se někde jinde.

Vůdce, jeho pomocníci a oběti

Speciálním typem agresora je nohsled, který sám od sebe nic nezorganizuje a útok na slabší nevymyslí sám od sebe, ale je připojuje se k vůdčímu agresorovi při jeho chování. Oproti tomu oběti jsou samotářské, tiché a většinou se neumí prosadit v kolektivu. Nejčastěji se jedná o handicapované děti, které nemají žádnou možnost, jak se agresorovi ubránit. Dále děti, které se připojili do “zajetého” kolektivu, který už nějakou dobu funguje. Nebo takové, které se něčím odlišují, například mají zrzavé vlasy, jsou obézní nebo mají jinou vzhledovou vadu. Opovržení ze strany okolí vzbudí i původ ze sociálně slabší rodiny.

Oběti si bohužel svou roli nevybírají. Jenže chování okolí vůči nim způsobí, že se cítí nepodstatné, nehezké a nezajímavé, mají nízké sebevědomí, nechtějí vystupovat na veřejnosti a straní se zbytku kolektivu. Z dlouhodobého hlediska to samozřejmě poškozuje charakter oběti a může vést k rozvoji psychických onemocnění.

“Ono se to snadno řekne - zvyšovat sebevědomí. Někdy je to těžké. Pokud je třeba holka z povahy introvert, drobná oproti ostatním, naopak silná nebo prostě jinak vyčuhuje. Stačí brýle, zrzavé vlasy, fyzický hendikep, samé jedničky a nebo naopak čtyřky… Prostě děti si vždy něco najdou. Spíš zapracovat na tom, aby si dítě z podobných řečí nic nedělalo, nehroutilo se, nevšímalo si provokatérů a ono je to časem přestane bavit. Já sama jsem měla podobné zkušenosti - mamka mi radila nevšímat si, být nad to povznesená (pokud se jednalo jen o řeči, posměšky atd.) a časem to fakt bylo méně a méně časté. Prostě to ty ostatní přestalo bavit, když viděli, že si z toho nic nedělám (navenek). Toto souvisí s tím úsměvem na tváři - nenechat se prostě rozhodit.

Jinak co se týče vzhledu a oblečení - některé děti prostě nejsou krasavci, musí do toho dorůst, nemohou nosit nejlepší značkové oblečení, protože rodiče si to třeba nemůžou dovolit nebo mají jiné priority, než kupovat desetiletému dítěti trička za tisíce. Já jsem třeba nabrala hodně sebevědomí až na VŠ, když jsem šla na operaci očí a přestala nosit brýle, našla si přítele (nyní manžela). Ale i tak z introverta extroverta prostě neuděláme, i když se budeme jako mámy snažit sebevíc. To je v povaze a případně ve výchově v prvních letech života.”

Jak začíná šikana?

Nejsilnějším faktorem, který ovlivní vznik šikany je charakter a osobnost jednotlivých účastníků aktu. Podstatná je také osobnost autority, pod kterou se vše odehrává, ať už je to učitel, rodič nebo nadřízený. Nevhodné nebo nedostatečně autoritativní vystupování totiž může být buď prvním impulzem nebo podpůrným faktorem vzniku šikany.

“Je to hodně nepříjemná věc, já chci dceru přihlásit na kurz sebeobrany, samozřejmě se musí naučit, kdy se bránit, protože když učitelky nejsou ochotné pomoci a když se to opakuje čtyřikrát a víc, tak už by mu to měla vrátit, ve škole se to bude hodit a celkově v celém životě, zaprvé bude mít pohyb a zadruhé se naučí bránit profesionálně.”

Ve školách, ale už i školkách, bohužel případy šikany rostou, čím dál více klesá věk zúčastněných. V nejmírnější formě se šikana vyskytuje na všech školách, všude jsou totiž děti, které jsou méně oblíbené nebo se nestaví do pozice vůdčího vlivného typu osobnosti. Samotná akce probíhá na místech mimo dozor autority, jako jsou toalety, chodby, šatny nebo třída po zazvonění, kdy učitel odejde. V tu chvíli se pak stává šikana hlavním programem zábavy o přestávkách.

Existuje prevence?

Prevencí ve školách může být tvorba pozitivního a příjemného prostředí, naučit děti schopnostem práce v týmu a nechat je vyjadřovat otevřeně své pocity a názory. Pokud se v případě výskytu šikany pedagogové staví jako k důležitému problému a nesmetou ho ze stolu, jejich procento výskytu ve školách se snižuje. Krize začíná v případě, že učitel dětem nevěří, odmítá přijmout jejich volání o pomoc, případně si situaci nepřizná a nezajímá se o ni, i když o ní ví. Samozřejmě celé řešení není jen na zaměstnancích školy, ale i na rodičích a samotných dětech.

Jak mohou pomoci rodiče? Nejdůležitější pro děti je, aby vyrůstaly ve fungující rodině, kde jsou všechny vztahy na dobré úrovni, všichni spolu otevřeně komunikují a tráví volný čas. Rodiče musí projevit zájem o dítě, ptát se, jak bylo ve škole, co je nového a nespokojit se s odpovědí “nic”, protože tím děti své rodiče rády odbývají. Také záleží na výchově dítěte, jak ho trestáte, odměňujete a učíte řešit neshody a nepříjemné situace. Na místě je i primární prevence, jako je komunikace přímo narovinu o problematice šikaně, upozorňovat na její výskyt a naučit dítě zdravého sebevědomí a kladného pohledu na sebe samé.

Pokud se vaše dítě ale chová zvláštně a vy hledáte důvody, co s ním je, zkuste vypozorovat následující. Chodí vaše dítě do školy rádo? Má kamarády, se kterými si telefonuje, chodí si s nimi ven hrát? Nezhoršily se mu výsledky ve škole a soustředěnost? Nebo chodí za školu a záhadně ztrácí osobní věci a peníze?

Jak to vidí rodiče?

Zkušenosti se šikanovaným synem popisuje jedna z maminek: “Já šikanu zažila u syna, bohužel musel dochodit devátou třídu na jiné základní škole a to bylo hodně těžké, kvůli šikaně málem propadl z dějepisu, naštěstí mu pomohla učitelka, která taky byla šikanovaná. Sice jsem pak slyšela, že je bonzák, ale bylo to lepší než dostávat rány, kdyby uměl sebeobranu profesionálně, asi by působil silněji a něco takového se mu nikdy nestalo. Horší je, když je těch silných víc na jednoho, tak pokud nemáte kamarády, tak je dobré mít alespoň svědka, který situaci dosvědčí.”

“Já si myslím, že nejzásadnější u šikany je nebát se svěřit - hlavně rodičům, kteří můžou ledacos udělat (i kdyby to mělo být přeložení na jinou školu). Taky pak záleží, jak se k tomu budou stavět samotní pedagogové, nicméně pořád je podle mě důležité, aby se o tom vědělo - jinak se nedá dělat zhola nic,” přidává svůj pohled na věc další uživatelka Modrého koníka.

“Taky jsem měla dilema jak vyřešit, když mi syn říkal, že ho ve školce spolužák štípe. Zjišťovala jsem, jestli to dělá často a jestli všem a vypadalo to, že si vybral jenom našeho syna. Takže jsem mu poradila, že až mu bude příště něco takového dělat, ať mu jasně řekne, že ho to bolí a ať přestane. A pokud to udělá znovu, ať mu vrátí to samé, aby pochopil, že to bolí, je to nepříjemné a dělat se to nemá. Plus následoval dodatek, že to může dělat jenom těm zlobivým klukům, kteří si začali a že to nesmí nikomu dělat sám jen tak. Ono je sice pěkné nechávat řešení této situace na učitelce, ale kolikrát k tomu může dojít někde, kde učitelka nebo jiná autorita není a dítě se bude muset spolehnout samo na sebe a bránit se.”

Co můžete jako rodič udělat?

Pokud se jako rodiče dozvíte, že je vaše dítě je šikanováno, podstupte s ním následující kroky. Zjistěte, co se opravdu děje, co agresor vašemu dítě dělá, jak mu ubližuje. Zjistěte také, proč šikana vznikla a co je jejím spouštěčem. Je vaše dítě něčím odlišné? Nebo je vylučováno z kolektivu? V tuto chvíli musíte dítě ubezpečit, že vy ho máte rádi, že je skvělé a poradit mu, jak se do kolektivu znovu zapojit. Otázkou je, jestli dítě podporovat v tom, aby se bránilo. Slovně určitě ano, říct agresorovi, přestaň, nelíbí se mi to, nedělej to. Ohledně fyzické obrany je to těžší, jelikož vymýtit agresivitu další agresivitou není úplně to pravé ořechové a v dítěti by to pak mohlo vyvolat “touhu” oplatit zacházení s ním dalším dětem.

Ze všeho nejdůležitější je vysvětlit dítěti, že za každé situace je potřeba se obrátit na někoho dospělého, komu důvěřuje, koho má rád a kdo mu pomůže jeho situaci vyřešit. V krajních a vygradovaných případech (hlavně u starších dětí) je vhodné se obrátit na vedení školy, případně změnit školu úplně.

“Řešila jsem se synem to samé - nebránil se a jen brečel. Psycholožka mi řekla, že k bránění patří i to, že případnou ránu vrátí. A já s tím souhlasím. Vždyť my bychom to tak udělali taky, pokud by na nás někdo "zaútočil", nestáli bychom jen tak a nemluvili bychom útočníkovi do duše, že se nám to nelíbí. Útočné dítě musí vědět, že pokud si na někoho dovolí, že jednu schytá, jinak si bude dovolovat čím dál víc. Snažím se to synovi vštěpovat, prvně taky nechtěl, ale i psycholožka se do něj obula, že si nesmí nechat ubližovat ani slovně, ani fyzicky. Pokud někdo někoho bouchne, musí se mu to vrátit zpátky, to je přirozená obrana, ne že tím učíme naše dítě být agresivní,” vypráví jedna z maminek šikanovaného syna.

Co když je vaše dítě agresor?

V opačném případě, když vaše dítě má nakročeno stát se agresorem a šikanovat slabší, je také potřeba zasáhnout. Opět je na prvním místě komunikace s dítětem a snažit se vysvětlit situaci. Pokud to nezabere, obraťte se na dětského psychologa nebo upozorněte učitele ve školce a ve škole, ať dá na chování vašeho dítěte pozor.

“Já mám opačný problém - dcerka, 5 let, má našlápnuto šikanovat. Všimla jsem si toho o prázdninách, má tendenci všem rozkazovat, je hodně silná osobnost - děti s ní chtějí kamarádit, ona si toho je moc dobře vědoma. Rozhodně to není tím, že by měla nějaké super oblečení, nebo hračky, nebo já nevím co. Ale má tendenci se někomu posmívat a vím, že s jednou holčičkou jsou velké kamarádky, ale zároveň moje dcera se jí občas posmívá (třeba že má hnusnou barvu kalhot) a ta druhá samozřejmě pláče a mrzí ji to. Dcera se jí sice pak omluví, je to pořád dokola. Mluvila jsem s ní o tom několikrát, různé poučné příběhy a pohádky jsme si četly, ze zoufalství jsem se jí taky párkrát posmívala, aby věděla, jaké to je. Myslela jsem, že už je to lepší, ale dnes mi říkal tatínek té holčičky, že se jim to už nelíbí a že se bojí jít do školky, aby se jí má dcera neposmívala. Uf. Bylo to hrozné to poslouchat.”

Pokud se šikana vyskytne ve vašem okolí, ať už z pohledu rodiče agresora nebo oběti, určitě zasáhněte. Zachovejte klidnou hlavu a nestavte se k tomu zády! Mluvte s vaším dítětem, mějte otevřené vztahy a řešte vše upřímně.

Čti celý článek
redakce
21. zář 2018 Čtené 3893x

„Ač jsem nikdy nevěřila tomu, že bych do nějaké podobné skupinky mohla patřit, čeká mě IVF. V pondělí jsem dostala Diphereline a od 29. června, kdy jdu na kontrolu, začínám stimulovat Gonalem. Je to naše 1. IVF a zároveň poslední možnost, jak zabojovat proti neplodnosti,“ vypráví jedna z maminek na Modrém koníku.

Když miminko nepřichází, přináší to často spoustu stresu, slz a různých vyšetření. Díky medicínskému pokroku už ale problémy s početím nebo dokonce neplodnost nemusí nutně znamenat to, že se pár svého vysněného dítěte nedočká. Mezi základní metody asistované reprodukce rozhodně patří IVF neboli mimotělní oplodnění. Mnoho lidí ale neví, co je během procesu čeká. Následující řádky vám celou problematiku pomohou trochu osvětlit.

Co znamená pojem IVF?

IVF, odborně in vitro fertilizace nebo lidově "oplodnění ve zkumavce" je proces, při kterém vajíčko oplodňuje spermii vně tělo. Je potřeba si uvědomit, že to není jediná metoda asistované reprodukce, ale jen jedna z nich. Při této metodě se stimulují vaječníky pomocí hormonů, aby se jich vyvinulo a dozrálo více. Vajíčka se poté odeberou z vaječníků a oplodní spermiemi. Když se oplodnění zdaří, jsou přenesena do dělohy. Vlastně se oplodnění ani neděje „ve zkumavce“, protože většinou probíhá v Petriho misce.

U lidí byla tato metoda poprvé úspěšně použita před 25 lety. Prvním dítětem se stala v roce 1978 Louise Brown. Metodu vynalezl Robert G. Edwars, který za svůj objev získal v roce 2010 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.

Od doby vzniku IVF se narodilo již více než milion dětí po celém světě. K tomuto druhu umělého oplodnění dochází ve chvíli, kdy předchozí léčba neplodnosti selhala či není vůbec možná.

Kdy je nutné IVF?

„Ač jsem nikdy nevěřila tomu, že bych do nějaké podobné skupinky mohla patřit, čeká mě IVF. V pondělí jsem dostala Diphereline a od 29. června, kdy jdu na kontrolu, začínám stimulovat Gonalem. Je to naše 1. IVF a zároveň poslední možnost, jak zabojovat proti neplodnosti. Po 3,5 letech snažení víme, že mám protilátky proti zona pellucida, 3cm cystu (endo) a nejspíš endometriozu ve vaječníku, problémy se štítnou žlázou a vyšší AMH - takže se bojím OHSS. Zkoušela jsem Mojžíšovku, Reiki, léčitelství – bez efektu, 1,5 roku docházím ale k paní doktorce na tradiční čínskou medicínu a díky ní vidím v určitých oblastech pokroky. Snad to klapne bez komplikací a miminko si k nám najde cestu velice rychle.“

Než se dostanete k IVF, obvykle se nějakou dobu už o miminko snažíte a nejde to. Možná už jste zkoušeli odstranit potíže, které v početí brání, ale nezadařilo se. Teprve až poté, co jsou vyčerpány všechny možnosti, jak odstranit příčinu, má smysl začít přemýšlet o IVF. Rovnou se k němu přistupuje ve chvíli, kdy si s sebou nesete třeba nějakou genetickou zátěž, kterou by mohlo podědit i vaše dítě. Metodou mimotělního oplodnění se dá přenosu nemoci zabránit. Říká se tomu PGD (Preimplantační genetická diagnostika).

Pokud jste se už dostali do fáze přípravy na IVF, čeká vás pečlivá diagnostika a množství konzultací s lékaři. Lékařské vyšetření zahrnuje alespoň dva spermiogramy. U ženy se zjišťuje průběh menstruace pomocí hormonální stimulace.

IVF se využívá:

  • ve chvíli, kdy je žena neplodná např. kvůli problémům s vejcovody nebo když je muž neplodný kvůli špatné kvalitě ejakulátu. V takovém případě se provádí ICSI (intracytoplazmatická injekce spermie), kdy se jedna spermie zavede přímo do vajíčka,
  • k úspěšnému IVF je potřeba zdravé vajíčko, spermie, která dokáže oplodnit vajíčko a děloha, která dokáže přijmout těhotenství.
  • umělé oplodnění se také využívá při náhradním mateřství. V tomto případě si nechá pár odnosit a porodit dítě náhradní matkou.

Hradí IVF zdravotní pojišťovna?

„Na schválení pojišťovnou jsem čekala déle, ale to protože mi ještě běžela žádost k prvnímu IVF. Ale doktor, ke kterému chodím, řekl, že nevidí důvod, proč by to neschválili a že už mi dá léky, nešlo by to s paní doktorkou udělat stejně? Mají na to myslím měsíc, takže ještě těch 14 dní si možná počkáš. U prvního IVF jsem čekala 14 dní.“

Zdravotní pojišťovna hradí IVF jen v případě, že jsou splněné určité podmínky:

  • musíte sepsat písemnou žádost, kterou podepíšete vy i manžel nebo partner (dříve mohli podstoupit IVF jen manželé, nyní lze výkon provést i u nesezdaných párů),
  • mezi mužem a ženou nesmí být žádný příbuzenský vztah,
  • asistovanou reprodukci lze provést u ženy v plodném věku,
  • lékař musí seznámit rodinu s druhem výkonů i zdravotními riziky.

Asistovanou reprodukci navrhuje ošetřující lékař poté, co je velmi málo pravděpodobné nebo vyloučené, že by žena mohla otěhotnět přirozeným způsobem nebo pokud existuje riziko, že by mohlo dojít k přenosu genetických nemocí či vad.

Zdravotní pojišťovny hradí tři pokusy o umělé oplodnění ženám ve věku 18-39 let při oboustranné neprůchodnosti vejcovodů, 22-39 let v ostatních případech. Když je žena starší nebo předchozí pokusy neskončily těhotenstvím, mohou být zahájeny další pokusy, ale ty už si pár hradí sám. A náklady mohou být opravdu vysoké a dosahují několika desítek tisíc. I přesto, že zdravotní pojišťovna hradí tři pokusy, úplně zadarmo umělé oplodnění přesto není.

„To, že je to zadarmo je bohužel velice častá mystifikace, znamená to, že si neplatíš celé IVF, ale přispívá ti na něj částečně pojišťovna (tj. při čtvrtém a dalším pokusu už nepřispívá nic a platíš si to sama). Částka, kterou zaplatíš, záleží na úkonech, které budete potřebovat, na potřebě léků, na tom, zda budete embrya mrazit apod. většinou se to pohybuje kolem 20 - 30.000 Kč za jeden pokus v soukromých centrech (těch je většina). Nás každý pokus vyšel na cca 27000,- Kč. Jo a státní CAR jsou levnější. Udává se, že při těch třech pokusech to vyjde cca 90% lidí,“ vysvětluje jedna z maminek, která si IVF prošla.

Jak probíhá umělé oplodnění metodou IVF?

„Jak už tady zaznělo, vše začíná stimulací – nadopování vaječníků hormony, aby se utvořilo co nejvíce vajíček. Injekčně se píchají hormony dle určitého schématu. Během této stimulace se vaječníky kontrolují pod ultrazvukem, zda je vše v pořádku. Po cca 10 dnech se provádí odběr vajíček (pod narkózou) a zároveň se oplodňují uzrálá vajíčka (ne všechny odebrané jsou zralé). Je více možností oplodnění a použitých metod (já měla ICSI). Pak už se jen čeká, jak se vyvíjejí v laboratoři. Dohodneš se s nimi, jak dlouho budou zrát a následuje transfer – zavedení do dělohy. Asi po 10-14 dnech se odebírá krev, zda se embryo uchytilo. To je ve zkratce vše. Stimulace může být nepříjemná i bolestivá. Odběr též, zavedení bez potíží. Hodně to bolí i peněženku. Přeji hodně štěstí.“


1. část – hormonální příprava

Na počátku léčby dostane každá žena hormonální lék, který má za úkol stimulovat vaječníky k tvorbě vajíček. Vzniká jich tak velké množství, oproti klasickému menstruačnímu cyklu, kdy se vytvoří jen jedno jediné. Tento postup se používá proto, aby se zvýšila šance na otěhotnění. Čím více vajíček budou mít lékaři k dispozici, tím více oplodněných embryí bude mít šanci vzniknout.

Díky aplikaci hormonů je také možné zamezit předčasné samovolné ovulaci, která je v tomto případě nežádoucí. Fáze hormonálních příprav trvá jeden až tři týdny a gynekolog musí pravidelně kontrolovat, zda folikuly dozrávají tak, jak mají pomocí ultrazvuku.

2. část – odběr vajíček a spermií

Odběr vajíček probíhá v přesně načasovaný okamžik. Folikuly (váčky s vajíčkem) se kontrolují během růstu a ze vzorku krve se stanovují koncentrace pohlavních hormonů. Ty jsou totiž odrazem aktivity vaječníků. Jakmile je vajíčko zralé, podstoupí žena v celkové anestezii operační zákrok, který trvá asi jen chvilku (obvykle ne více než 60 minut). Dojde k odběru vajíček pomocí tenké jehly přes pochvu ženy. Spermie jsou získány tentýž den od muže, obvykle klasickou masturbací. Ve vzácných případech odsátím z nadvarlat, odebráním tkáně varlat nebo rozmrazením uschovaného semene (partnera či dárce).

3. část – oplození a kultivace embryí

Ihned poté, co jsou vajíčka odebrána, se ihned přenesou do laboratoře k identifikaci, zhodnocení a připravují se na oplození. Všechna vajíčka, která jsou při odběru získána, se použijí k oplození spermiemi. Nechají se inkubovat asi po dobu dvou hodin a pak se v laboratoři ještě několik dnů vyvíjejí. Některá embrya se mohou i zmrazit. Oplodnění probíhá buď klasicky přidáním spermií do kultivačního média k vajíčku, za využití mikroinseminačních metod (například ICSI). 

4. část – přenos embrya nebo embryí

Nastává poslední krok IVF, na který se ženy těší nejvíc a zároveň se ho i obávají. Oplozené embryo nebo embrya se přenáší do dělohy matky. Tento výkon je naprosto bezbolestný a nevyžaduje anestezii. Po dvou týdnech od zavedení následuje kontrolní vyšetření. Provádí se hormonální rozbor, ultrazvuk a gynekologická prohlídka. Tyto úkony těhotenství potvrdí nebo také vyvrátí. Úspěšnost těhotenství si může žena otestovat i domácím těhotenským testem, ale až podrobné vyšetření je průkazné. Zbylá embrya mohou být zmražena a uchována pro další pokus.

Moderní léčebné metody v IVF

  • ICSI –  pomocí speciální injekce se zavede spermie přímo do cytoplazmy vajíčka. Řeší se tím především hlavní příčiny mužské neplodnosti.
  • PICSI – k oplodnění vajíčka se použijí jen specificky vybrané spermie, které se injekčně vpraví do vajíčka. Zvýší se tak pravděpodobnost otěhotnění.
  • EmbryoScope – k transferu jsou vybraná jen ta nejkvalitnější embrya. Monitorují se 24 hodin a snímají se mikroskopem přímo v inkubátoru. Tak jsou lékaři schopni rozpoznat jejich kvalitu.
  • Vitrifikace – možnost zamražení embryí, která nevyužijete. Takto si mohou reprodukční buňky či embrya uchovávat po mnoho let třeba do doby, než se rozhodnete pro sourozence.
  • Embryoglue – tkáňové lepidlo, které napodobuje prostředí v děloze při přirozeném uhnízdění embrya. Přípravek pomáhá dobrému přichycení vajíčka ke stěně dělohy.
  • Asistovaný hatching – je vhodný hlavně pro starší ženy s tvrdším obalem vajíčka nebo při opakovaném selhání implantace. Lékaři těsně před transferem naruší obal vajíčka laserem či speciální jehlou a usnadní mu přichycení k děložní stěně.
  • PGD/PGS – testování genetické výbavy embryí ještě předtím, než jsou přenesena do dělohy. Tím je možné včas odhalit problémy a zvýšit naději na úspěšné těhotenství.

Jak je IVF úspěšné a existují nějaká rizika?

Naděje, že IVF bude úspěšné rozhodně není malá, ale přesto není nikdy zaručeno, že se těhotenství povede. Problém spočívá v tom, že ne u každého IVF cyklu je embryo natolik kvalitní, aby se mohlo přenést. Nemusí být dostupné žádné zralé vajíčko, spermie ho nemohou oplodnit nebo se vajíčko sice oplodnilo, ale už se nevyvíjí. Také ne každý cyklus probíhá stejně a přirozeně kolísá.

Šance na úspěšné otěhotnění také zvyšuje přenesení více embryí, ale zvyšuje se také pravděpodobnost vícečetného těhotenství (dvojčata apod.). Což s sebou nese zase nové komplikace.

Pokud chcete své šance o něco zvýšit,  musíte vy i váš partner myslet na svou životosprávu, mít pravidelný pohyb, dostatek spánku a snažit se vyvarovat stresu.

S výkonem jsou spojená také určitá rizika. Léky, které mají podpořit dozrávání vajíček, mohou někdy vaječníky stimulovat až příliš (hyperstimulační syndrom), což vede k silným bolestem v podbřišku a je nutné tento stav léčit. Těhotenství se v principu nijak neliší od ostatních těhotenství. Určité komplikace se ale vyskytují častěji (mimoděložní těhotenství, dřívější porodní bolesti a častější předčasný porod).

Čti celý článek
redakce
20. zář 2018 Čtené 645x

Máte doma nadané dítě? Nebo dítě, které je velmi často nemocné a kvůli tomu mešká a nestíhá ve škole? Nebo dítě s poruchami učení? V těchto případech budete do budoucna, nebo případně již teď, řešit možnosti vzdělávání vašeho dítěte. Je jasné, že standardní způsob vzdělávání nebude pro vaše dítě úplně vhodný. V těchto a dalších případech je možné využít při vzdělávání individuální vzdělávací plán, který je ušitý na míru pro vaše dítě podle jeho potřeb a schopností.

S individuálním vzdělávacím plánem, zkráceně IVP, se nejčastěji setkáte na základní škole, ale mohou ho mít děti i ve školce nebo na střední škole. Cesta k získání tohoto plánu je ale celkem trnitá a ne vždy dopadne podle očekávání rodičů. Rozhodně to není tak, že si jednoho dne rodič řekne, že chce pro své dítě individuál a tak to bude.

IVP je jedním z podpůrných opatření, které napomáhá optimálnímu vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami nebo právě dětí nadaných.

Jaké děti mají speciální vzdělávací potřeby?

Mezi děti se speciálními vzdělávacími potřebami se řadí například děti s nějakým druhem postižení, které jsou integrované v běžné základní škole, mohou to být také děti s těžšími případy dyslexie a dysgrafie, děti mající ADHD, děti, které jsou nadané ve sportech a potřebují tento individuální vzdělávací plán k tomu, aby se mohly věnovat svému sportu (tréninky bývají i v době vyučování) a jiné. IVP mohou získat i děti, které jsou často nemocné, případně během roku několikrát pobývají v nemocnici. Dohnat probíranou látku a „nasbírat” známky běžným způsobem je pro ně poté velmi psychicky i fyzicky náročné.

„My doma máme nadané dítě a nešli jsme tedy cestou individuálního vzdělávacího plánu, ale navštěvuje přímo třídu určenou pro mimořádně nadané děti. Pokud máte doma nadané dítě, doporučuji poradit se v pedagogicko-psychologické poradně, měli by mít přehled o školách, kde mají buď třídy pro nadané děti nebo umožňují individuální vzdělávací plán a umí s ním pracovat. Ne všude jsou IVP nakloněni a hlavně pak ani třeba neumí s takovým dítětem pracovat.”

O IVP žádá rodič (zákonný zástupce) dítěte. Na začátku září toho roku, kdy chce pro své dítě tento způsob vzdělávání, musí dodat řediteli školy oficiální žádost a přiložit k ní zprávu ze školského poradenského zařízení (pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně vzdělávacího centra). Zákon uznává vyjádření pouze z těchto dvou druhů pracovišť, nestačí vyjádření soukromého psychologa, trenéra ani například potvrzení výše IQ z Mensy. Pokud uvažujete, že by IVP byl jednou z možností vzdělávání vašeho dítěte, začněte se o to zajímat dříve. Potřebné papírování nevyřídíte během měsíce. Čekací doby na vyšetření v PPP nebo SPC mohou být někdy dlouhé.

„Já i manžel máme dyslexii a dysgrafii, podědil to po nás i syn. Neberu to jako tragédii. Vím, co ty dys znamenají, sama jsem si tím prošla a naučila se s nimi učit. Po nástupu do školy jsme nechali syna vyšetřit v pedagogicko-psychologické poradně a na základě toho mu byl doporučen individuální vzdělávací plán. Se svou zkušeností a podporou v podobě individuálního vzdělávacího plánu mu dokážu velmi pomoct a ve škole zvládá vše v pohodě.”

K získání IVP je nutné vyšetření

K vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně nepotřebujete žádné doporučení, stačí se telefonicky objednat. Je nutné počítat s tím, že mají v evidenci hodně klientů, tak je potřeba se objednat s dostatečným předstihem. Testují se obecné předpoklady pro zvládání školních nároků, ale také přímo dovednosti, jako je čtení, psaní atd. Vyšetření je přizpůsobeno věku a schopnostem dítěte, probíhá formou rozhovoru, malování, psaní a využívá se i různých diagnostických her, kdy si dítě prostě hraje a je to pro něj tak velmi přirozené. Závěrečná zpráva z vyšetření se pak dle domluvy zasílá přímo do školy nebo ji tam, jako zákonný zástupce, donesete přímo vy.

Získat pro dítě IVP není tak lehké, jak by se mohlo zdát. Zjišťuje se, jestli jsou pro tuto formu vzdělávání opravdu pádné důvody. Například u dětí nadaných to nemusí být vždy vhodný způsob, protože v některých případech je sice dítě mimořádně nadané, ale jen v určité oblasti, například v matematice. Dítě pak může například místo IVP chodit na vybraný předmět do vyššího ročníku a ve zbytku se normálně vzdělávat s ostatními spolužáky.

„Pracuji v pedagogicko-psychologické poradně a s vyšetřením pro získání IVP mám zkušenosti. Individuální vzdělávací plán nemusí být jen pro děti s poruchami učení, ale lze to i na tzv. zdravotní znevýhodnění a další poruchy. Je třeba dodat nám lékařskou zprávu a na základě toho a samotného vyšetření děláme podklady. U dětí dlouhodobě nemocných, které hodně zmeškají ve škole, zjišťujeme například i to, jak moc jsou v těch hlavních předmětech pozadu a co se pro ně jeví jako lepší, zda spíše opakovat ročník nebo nastavit individuální vzdělávací plán.”

Škola spolupracuje s rodiči i školským poradenským zařízením

IVP vychází ze školního vzdělávacího programu příslušné školy a jeho dodržování je pro školu závazné. Nato, aby tomu tak opravdu bylo, dohlíží příslušné školské poradenské zařízení, které dvakrát ročně kontroluje a vyhodnocuje dodržování postupů a opatření obsažených v IVP.

IVP vytváří konkrétní škola ve spolupráci se školským poradenským zařízením, velkou měrou se na něm podílí třídní učitel dítěte. Po jeho dokončení by měl být s rodiči a samotným dítětem zkonzultován a vše by jim mělo být vysvětleno. Rodiče potom podepíší, že s IVP byli obeznámeni a že všemu rozumí.

IVP není pevně daný a neměnný, ale právě naopak. Doplňuje se a upravuje podle toho, jak se vyvíjí dítě a jeho potřeby. V průběhu roku se tedy několikrát kontroluje.

Co je obsahem IVP

Individuální vzdělávací plán je součástí žákovy dokumentace. Obsahuje informace o obsahu, způsobu, průběhu a rozsahu poskytování speciálně pedagogické péče spolu s jejich zdůvodněním. Jsou v něm popsány cíle vzdělávání žáka, jak bude časově a obsahově učivo rozvrženo, jaký bude způsob zadávání a plnění úkolů, informuje i o způsobu hodnocení žáka, jak bude vypadat průběh závěrečných zkoušek a jiné.

Dále je v něm uvedeno, zda má žák asistenta pedagoga a v jakém rozsahu a jestli, a případně jaké, potřebuje kompenzační, rehabilitační a učební pomůcky. Upravuje také, jaké speciální učebnice a didaktické materiály bude žák používat.

Spousta rodičů se těmto “úlevám” brání, protože se třeba stydí za to, že by je jejich dítě mělo mít. Nejde však o žádné stigma. Vždy myslete hlavně na své dítě a na to, co je pro něj nejlepší. Jde především o to, aby školu zvládlo. Pokud vzdělávání není možno uskutečnit klasickou cestou, je na místě zvážit tyto alternativy.

Pokud z nějakých důvodů uvažujete, že by individuální vzdělávací plán byla vhodná alternativa pro vzdělávání vašeho dítěte, myslete na to, že je nutné vše řešit s předstihem. Cesta k jeho získání není z nejlehčích, ale pokud jsou pro tento druh vzdělávání důvody, tak může dítěti ve škole velmi pomoct.

Zdroj:

http://www.nuv.cz/t/jak-ma-vypadat-individualni-vzdelavaci-plan

http://www.klicek.cz/klicek-o-skole/organizace-vyuky/devatero-o-ivp/

http://www.vasedeti.cz/skolka/ms/individualni-vzdelavaci-plan-ve-skolce/

Čti celý článek
redakce
19. zář 2018 Čtené 4672x

"U staršího syna jsem koupila jednu vyhlášenou značku, která určitě nezklame. Ale opak byl pravdou! Syn měl po použití hrozně rozdrápaný zadeček, takže jsem je poslala na reklamaci a poslali omluvu, že to byla špatná várka a že nejsme jediní a poslali nám jiné. Ty taky ale nepotěšily, jelikož synovi hned první způsobila vyrážku. To už jsem se naštvala, poslala jim je zpět a přečetla si o látkování," vypráví jedna z maminek, jak se dostala k látkování. Každému však vyhovuje něco jiného. Tak se na to pojďme podívat.

Pokud čekáte miminko a plánujete výbavičku, určitě jste již začala přemýšlet o tom, jaké plenky budete chtít používat. Při prvním zběžném prohlédnutí, co je na trhu k mání, jste však možná nabyla dojmu, že vybrat si z nepřeberného množství typů látkových a jednorázových plen je pro vás složité. Shrneme proto všechny možnosti, které moderní přebalování miminek nabízí a pomůžeme vám vybrat si, co pro vaše pohodlí a životní styl bude nejlepší.

Hlavní otázka – látkovky nebo jednorázovky?

Dětské plenky lze prvotně rozdělit na dvě hlavní kategorie – plenky látkové a papírové, takzvané jednorázové. Zřejmě největší roli v rozhodnutí, kterým směrem se vydat, je vaše osobní představa o tom, kolik času vám bude zbývat mezi péčí o novorozence, sebe a běžný chod domácnosti plus to, jakou roli pro vás hraje otázka ochrany životního prostředí.

V neposlední řadě je dobré při tomto prvotním výběru myslet i na zdraví svých dětí a věnovat chvilku času studiím o tom, jak jednorázové plenky kvůli umělým materiálům, ze kterých jsou vyrobeny, mohou škodit zdraví vašich dětí. Dalším kritériem, který vás bude zajímat, jsou finance. Nevýhoda látkových plen je, že jejich počáteční pořízení je poměrně drahé.

Na druhou stranu, látkování je v součtu všech nákladů za celou dobu, kdy bude vaše dítě používat plenky, o poznání levnější než nakupování jednorázových plen.

Látkování nemusí být otrokářská práce

Jistě jste si při svém průzkumu trhu všimla, že látkové pleny už neznamenají jen bílé čtverce, které se musí vyvařovat, žehlit, třepat a skládat, jako to bylo v dobách našich maminek. Díky pokročilým technologiím v oblasti automatických praček a čistících prostředků vás zdlouhavé cvičení od pračky k sušáku a žehličce už nečeká – díky složení pracích prášků stačí, když se látkové pleny perou na 40 až 60 stupňů a ani jejich žehlení, které se dříve provádělo hlavně kvůli bakteriím, nemusíte dělat.

Vyhnout se můžete i skládání a nažehlování plenek – látkové pleny lze nyní zakoupit již našité do tvaru klasických kalhotkových plenek, včetně pohodlných svrchních kalhotek, které jsou nepropustné, ale zároveň prodyšné. Díky tomu, že je nemusíte vrstvit jako klasické čtvercovky, mají děti i menší zadečky a tím větší pohodlí při spánku i pohybu.

Pomocníkem v látkování je také používání takzvaných separačních plen, které se mohou vložit do plenky. Separačky lze koupit v roličce připomínající papír nebo buničinu, může to být i viskóza. Podobně tento materiál využívají jednorázové papírové pleny - nejen že zachycuje nečistoty a plence tak zvyšuje životnost, zároveň také vytváří bariéru, které drží miminko více v suchu, ale nenarušuje jeho pokožku.

Látkovat tak již oproti minulým dobám nemusí být otázkou několika hodin práce denně navíc. S přihlédnutím k materiálu plenek je ovšem třeba počítat s dobou schnutí, takže je třeba mít dobrou zásobu či prostě pořídit pohotovostní jednorázové plenky, které v rámci nějaké nouze, pohodlnosti nebo třeba pobytu venku či na dovolené s látkovými střídat.

Látkování si pochvaluje i tato maminka: "Že se v dnešní době zase používají látkové plenky jsem se dozvěděla tady na koni. Byla jsem opravdu mile překvapená, jaké jsou moderní látkové plenky. Ach ty barvy, ach ty vzory. Ano, je tu i ta ekologická a ekonomická stránka, ale já jsem prostě jiná a látkovat jsem chtěla, protože se mi ty plínky prostě a jednoduše líbily. 

Začala jsem pomalu nakupovat výbavu v těhu, zašla jsem si i na kurz látkování, abych si ujasnila a utřídila, jak se vlastně látkuje. Nakonec jsem najela na systém doma klasické čtvercové plíny a svrchní a na ven AIO. A řeknu vám, že jsem byla vždycky pyšná, když mi někdo plenky chválil a vyptával se.

I tak se přiznám, že jednorázovky jsem používala na noc až do 3 měsíců, než jsem se odhodlala na látku v noci. A taky i teď znovu má na noc jednorázovky. Ale i přesto jsem moc ráda, že jsem šla touto cestou a moc ráda šířím látkování dál. Ale pozor, je to opravdu jako droga, zvláště, když vaše oblíbená značka přijde s novým vzorem, který prostě musíte mít!"

Čtvercovky- klasika, na které jsme vyrostly 

Klasické čtvercovky, tedy pleny obvykle čtvercového rozměru, který se skládá do určitých tvarů v několika vrstvách a následně se přikrývá svrchními kalhotkami z nepropustného materiálu, se nyní dají koupit v mnoha verzích. Nejen že nemusí být čistě bílé, ale lze si vybírat i z různé gramáže a materiálu – vedle klasických bavlněných čtverečků můžete koupit plenky s bambusovým vláknem, konopí nebo froté. Výhoda čtvercovek je, že po vyprání se roztřepají a pokud je příznivější počasí, během chvilky jsou suché a připravené k dalšímu použití.

"Před porodem jsem nakoupila víc druhů plenek - hlavně klasické bavlněné čtvercovky a bambusové kalhotkovky, asi tři značky svrchních PUL kalhotek, jedny flísáčky, pak bambusové vícevrstvé plenky a 2 kusy SIO a samozřejmě ještě celulózové separačky.

Nakonec jsem z celé té výbavy skončila na tom nejprostším a nejlevnějším. Ve snaze o bezplenkovku a na čtvercovkách, přes ně jsem dávala PULky a od třetího měsíce flísáčky, ty jsem proto ještě dvoje dokoupila. S tím jsme si vystačili i na měsíc a půl trvajícím cestování po USA, využili jsme v motelech pračky a sušičky na mince,"
popisuje látkování jedna z maminek a uživatelek Modrého koníka.

Kalhotkové plenky - pohodlné převlékání a velká savost

Další velkou kategorií mezi látkovými plenami pak jsou plenky kalhotkové, které jsou již ušité a připravené k tomu, že je miminku jen navléknete. Po stranách mají gumičky, které miminko neškrtí a dopřávají mu pohyb, ale zároveň udržují obsah plínky na svém místě. Kolem bříška se upínají na suché zipy nebo patentky, které mají několik možností šíře – plenka tak s vámi roste delší dobu. Přes takovéto plínky se dává ještě svrchní vrstva z nepropustného materiálu, která zadržuje vlhkost a prodlužuje životnost vašeho přebalení.

Kalhotkové plenky se prodávají v několika různých vrstvách, které zaručují různou savost a tím dobu, během které plenka miminku vydrží do dalšího přebalení.

Vícevrstvé plenky jsou pak tedy vhodné na noční spánek nebo pro větší děti, které už nečůrají často, zato však větší porce. I zde je možnost výběru z mnoha materiálů, od biobavlny, froté až po velmi savé konopí či bambus.

AIO - komfort mezi látkovkami

Největší vychytávkou v látkování jsou potom plenky označované jako AIO, tedy all in one, vše v jednom. Tyto plenky jsou ušité tak, že savá látková část je přímo sešitá s tou venkovní, nepropustnou. Zvolením si těchto plen pak tedy získáte plnohodnotnou plenku, kterou stačí jen obléknout a jít - bez skládání, vrstvení a šetření místa během sušení. Po použití jí stačí jen vyprat, usušit a znovu použít. 

Některé AIO plenky jsou dokonce díky mnoha patentkám nebo suchým zipům rostoucí a vašemu děťátku vydrží dlouhé měsíce. To vyvažuje fakt, že pořízení těchto plen je 

poměrně drahé, ovšem v poměru cena vs. výkon vs. výdrž nepřekonatelné. 

Pokud se rozhodnete, že chcete látkovat, nenakupujte si zásobu plen na tři roky dopředu. Pro začátek nakupte zásobu prvních dvou nejmenších velikosti a to třeba od dvou nebo tří značek, které se vám líbí nejvíce. Ne každá plenka, byť sebelepší, s mnoha flexibilními prvky na zapínání a gumičkách okolo nožiček, totiž sedí každému děťátku. Až bude miminko na světě a vy budete profesionální přebalovačka, větší velikosti si už můžete vybírat podle toho, co mu bude sedět a co vám bude při přebalování nejvíce vyhovovat.

Všechny druhy látkových plen najdete v naší wiki.

Jednorázové plenky – jednoduchost s daní za pohodlí

Jednorázové plenky pak lze koupit v kterémkoli obchodě kdekoli na světě, lze je jednoduše vyměnit a kdekoli vyhodit, což představuje obrovskou svobodu pro všechny rodiče.

I v jednorázových plenkách je nepřeberné množství značek, ze kterých lze vybírat a mezi nimiž lze najít rozdíly. Nespornou výhodou jednorázových plenek je absolutní svoboda a minimální pracnost přebalování i kdekoli mimo domov.

Pokročilá technologie moderních papírových plenek také zaručuje obrovskou výdrž každé plenky. Nejmodernější plenky od velkých firem jsou vybaveny různými žlábky, komůrkami a dalšími megasavými vrstvami, které opravdu dokáží zadržet velké množství moči na velmi dlouhou dobu, tedy i v případě, že dítě vypije hrnek čaje a následně spí celou noc.

Pro novorozené miminko si nakupte zásobu těch nejmenších velikostí, které mají na bříšku vystřiženou dírku, aby miminku nezasahovala do bolavého čerstvého pupíčku.

Jak bude vaše miminko růst, můžete zkoušet různé značky a najít si ty, které vám budou sedět nejlépe.

Bohužel, stinnou stránkou pohodlí jsou pak studie zkoumající složení těchto plen a dopad vyhazování plenek na naší planetu. Látky, které obsahují jednotlivé vrstvy plenek, některé studie označují za toxické a zdraví ovlivňující, tyto studie navíc doplňuje fakt, že jednorázové plenky díky svému vrstvení nadměrně zahřívají genitálie dětí a tím mohou ovlivňovat jejich budoucí plodnost. Faktem také je, že každé dítě používající jednorázové plenky do svých třech let vyprodukuje asi 25 kilo odpadu, který se v zemi dlouho a obtížně se rozkládá.

Přejeme vám, ať je váš výběr dobrý a jste s ním spokojená. A pokud jste se stále nerozhodla, nezoufejte. Nemusíte mít zásoby plenek. Všechna správná nasměrování nastanou, až budete se svým miminkem spolu a sama v praxi uvidíte, kolik vám zbývá času a co bude vyhovovat vám i děťátku.

Zdroj:

latkovky.cz

branakdetem.cz

Čti celý článek
redakce
18. zář 2018 Čtené 22895x

"Je přirozené, že se děti v určitém věku vůči svým rodičům vymezí. Je to zdravé a získají tím spoustu dovedností a zkušeností. Pro mě jako pro rodiče je to zatím velmi milé období. Je to taková sranda. Já totiž vím, co se děje, a naprosto si to zatím užívám. Jo, občas je to fakt náročné, ale bude ještě víc. Zatím tu mám dva puberťačky 14 a 12 let, a vím, že do tuhého ještě jen půjde. Ale jsem připravena. Ještě pořád si pamatuji i moji vlastní pubertu. Je to prostě potřebné období a snad ho všichni přežijeme, a pak se děti opět vrátí k tomu, že nejsme nejtrapnější rodiče, ale ti nejbáječnější," rozepisuje se o pubertě jedna z maminek.

S nástupem puberty u dívek pro mnoho maminek začíná období, kdy je třeba zodpovědět dcerám mnoho otázek, vysvětlit jim všechny ty změny, které se s jejich tělem dějí a podpořit jejich psychickou rovnováhu, která je v tomto období vystavena velkému emočnímu tlaku.

Věk, ve kterém se dívka začne měnit, může být různý

U dívek začíná puberta obvykle mezi 10. až 13. rokem, ale mnoho maminek má zkušeností s tím, že hormonální změny u jejich dcer se děly už dříve.

"Mám 9 letou dceru a nevíme si s ní někdy rady. Byli jsme i na endokrynologii, protože je dost vysoká na svůj věk atd. Bylo nám tam řečeno, že se u ní spustila předčasná puberta," napsala svou zkušenost na Fóru jedna maminka.

Nejdříve ochlupení, potom prsa nebo je to naopak?

Hormonální změny související s pubertou probíhají postupně. U dívek je prvotním příznakem vývoj prsů, který souvisí s vývojem mléčných žláz, po kterém následuje růst ochlupení v oblasti genitálií a pod pažemi. Může to být ale i naopak, čili nejprve začne dívce růst ochlupení a až potom prsa, dokonce se mohou vyskytnout i pubertální vyrážky na obličeji, rychleji se mastící vlasy, intenzivnější pocení nebo například i náhlý růst  do výšky, či změny v postavě, jako například širší boky a užší pás.

"Ve věku 7,5 roku mě dětská doktorka poslala s dcerou na dětskou gynekologii, protože se jí začaly dělat jakoby pubertální vyrážky. Moje dcerka i špinila. Podívala se jí nohy, tedy ochlupení na nohou, udělala jí normální sono dělohy a vzala jí krev na zjištění činnosti hormonů. Děloha vykazovala známky předčasného dospívání, ale hormony jsou naštěstí v pohodě k věku. Na krev jsme byli opět za rok. Řekla, že strašně moc dětí předčasně dospívá a velmi časně menstruují. Nyní máme 9,5 roku, ochlupení má mírné, vyrážky se jí sem tam udělají a celkově má mastnou pleť," popsala na Fóru příběh s prvními dívčími změnami u své dcery další maminka.

"Já si pamatuji, že mi také bylo asi deset, když mě nenormálně začaly bolet bradavky, ale na tu bolest nezapomenu, bylo to strašně nepříjemné No a asi za dva měsíce na to jsem zpozorovala, že mi začaly růst prsa," připojila do debaty svou zkušenost další diskutující.

První menstruace

První menstruační krvácení se u dívek většinou objevuje mezi 11 až 14 rokem, ale existuje mnoho případů, kdy dívka menstruaci dostala i dříve. Předzvěstí první menstruace je výtok, který se spustí několik měsíců před jejím nástupem.

"Já jsem dostala menarché (menstruaci) v 10. letech, přibližně půl roku dříve jsem začala mít výtoky," přidala do diskuze svůj příběh s první menstruací jiná diskutující.

"Mám 9letou dcerku, ona sice menses ještě nemá (pouze očekáváme), ale má spolužačky, které již mají. I já jsem měla 9 let, když jsem to poprvé dostala," přidala se do debaty o první menstruaci další maminka.

Změny v chování dívek

Samozřejmě s pubertou se mění i chování dívek. Intenzita změn v chování může být různá, některé dokážou svým chováním rodiče pořádně potrápit. Nástup puberty znamená pro dítě opravdu velké změny, se kterými se potřebuje vyrovnat. Kromě fyzických změn se během puberty u obou pohlaví rozvíjí i rozumové schopnosti a vnímání, v důsledku čehož se dítě začne pokoušet o samostatnost.

Univerzální rada, jak postupovat při výchově dítěte v pubertě, neexistuje, ale rady jiných rodičů, kteří již mají toto období vývoje svého dítěte za sebou, mohou pomoci rodičům najít si vlastní přístup.

"Také mám dceru, která má 11, menstruaci ještě nemá, ale už to čekám každou chvíli. I se mnou se baví někdy jako se svou kámoškou, hodí na mě grimasy a vidím, jak si o mně myslí, že jaká jsem trapná. Někdy se v duchu nad tím zasměju, ale když vidím, že už překračuje hranice, tak jí zkrátka řeknu, že to přehnala a jde v půl osmé večer do postele. Nesnáší to. Pak je strašně uražená a večer už vola milým hláskem mamiiiiiiiiii, pojď sem na chvilku. Dcera hodně sportuje, což si myslím, že jí velmi pomáhá odreagovat se a dostat ze sebe všechny emoce. Já doporučuji nějaký pohybový kroužek," popsala situaci s dcerou, která je v pubertě maminka na Fóru.

Děti mohou mít i předpubertální období

Od momentu, kdy se dítě narodí, prochází různými fázemi vývoje. Každá z těchto fází postupně navazuje na další až se z dítěte stane dospělá osobnost. Předpuberta je přípravou na období puberty a nejčastěji nastává v období 9 až 12 let, ale není to pravidlo. U mnoho dětí a zejména dívek, protože právě dívky dospívají dříve než chlapci, může nastat toto období i ve věku 7 až 8 let. Dívky začínají být samostatnější, chtějí se o sebe starat samy, nechtějí si oblékat to, co jim máma přikáže, začínají si budovat hlubší okruh přítelkyň, dívají se po chlapcích, šeptají si, přicházejí první větší lži, střídání nálad a dívky si začínají uvědomovat, že jsou dívky a osvojují si chování typické pro toto pohlaví.

"Také jsem si prošla předpubertálním obdobím s mými dcerami. Naštěstí jsme to společně zvládly s oběma dcerami. Je normální, že už ji nezajímají hračky doma, ale potřebuje se s kamarádkami vykecávat, procházet se. Důležité je, aby si pro ni byla už více kamarádka než máma. Samozřejmě s určitými hranicemi. U nás to bylo tak, začaly přicházet ze školy a chtěly se bavit o takových těch pro mě hloupostech, ale pro ně to bylo velmi důležité a i když jsem od únavy neviděla, nebo jsem měla doma další šichtu domácích prací, tak jsem se přinutila, abych se zájmem poslouchala, nebo jsem je zapojila a u toho jsme kecaly.

Nechtěla jsem, aby měly pocit, že já jsem jen máma na příkazy a zákazy. Chtěla jsem docílit, aby se nemusely bát přijít za mnou s jakýmkoli problémem a nechtěla jsem, aby zapadly do nějaké nevhodné party. Rovněž chtěly častěji chodit ven. Dovolila jsem jim to. Samozřejmě, podle možností, ale musela jsem vědět, kde jsou a s kým jsou. Hodně jsme si povídaly. Samozřejmě byly i nějaké scény a potom tresty a zákazy. Mohu, ale říci, že jsme to zvládly skoro v klidu a máme spolu hezký vztah," přidala do diskuze na téma zvládání předpuberty u dívek maminka, která má toto období se svými dcerami už za sebou.

"Tamarka bude mít za necelý měsíc 8 let a nestačím se divit. Ve škole je hotový andílek, učitelka ji doslova miluje. Je slušná, milá, usměvavá. Přijde domů a stačí jen malý náznak nějakého požadavku z naší strany a už je oheň na střeše. Uráží se, odmlouvá, najednou se změní a je z ní andílek. Nechápu. Přitom vždy byla ztělesněná dobrota. Máme zažité, že vždy když se něco takového stane, dáme řeč a vysvětlíme si, co se stalo, jak reagovala a proč. Vždy si přizná, že to bylo nevhodné, že to tak nemyslela. Mnohdy se i zasmějeme, když se najednou otočí o 180 stupňů, že aháááá už přišla naše usmívající se Tamarka. Zatím to funguje. Jen je toho na nás dost, protože už máme doma opravdovou puberťačku ve starším vydání. Ta nám dává zabrat ještě víc. Tamarka vždy po nějakém Eminu výstupu přijde za námi a ptá se, že proč je Emka taková jiná a proč se s námi takto baví. Tak jsme se včera o tom pobavily, když jsem jí řekla, že za takové 2 roky se bude takto chovat asi i ona. Jen na mě vyvalila oči," popsala chování svých dcer na koníkovském fóru další z maminek.

Dilema s hygienou u dívek, co dovolit a co ne?

S nástupem puberty, která je doprovázena fyziologickými změnami dívčího těla, řeší maminky i otázky týkající se hygienické a estetické péče u malých slečen. Nejčastější otázky jsou: Dovolit dceři holit se? Může dcera používat deodorant? Jsou pro tak malé děvče, vhodné tampony?

Holení
Ze zkušeností mnoha maminek vyplývá, že pokud si dívka chce holit podpaží či nohy, je lepší jí to dovolit, koupit k tomu potřebné hygienické potřeby a názorně jí to ukázat, vysvětlit. Protože, pokud dívka velmi chce, udělá to tajně, což nemusí být zrovna nejšťastnější způsob.

"Já mám 12letou dceru, je sportovkyně a holí si podpaží a také bikinky," napsala do diskuze její máma.

"Jsem za to, že je potřeba dovolit dceři holit se. Když jsem byla malá měla jsem chlupy jako první a všichni se mi smáli, říkali dej ruku nahoru a podobně. Bylo mi to strašně nepříjemné a v noci jsem kvůli tomu i plakala, tak jsem za ano, dovolit," napsala svou osobní zkušenost další diskutující.


Deodorant
S použitím deodorantů u malých dětí vyplývá z diskuze mnoha maminek spíše ne než ano. Existují ale přípravky, které jsou vyrobeny na přírodní bázi, bez hliníkových solí a jiných škodlivých látek.

"Rozhodně doporučuji přírodní, bez aluminiových solí - deodorant, ne antiperspirant, který používáme my doma. Je fantastický velký, vydrží dlouho, kvalitní. Po konzultaci s lékařkou bomba pro puberťáky i pro nás dospělé," doporučuje jedna z maminek na Modrém koníku. 

Tampony nebo jen vložky

I při této otázce je těžké rozhodnout se, co je správné. Možná pomohou osobní zkušenosti samotných dívek, které tampóny už vyzkoušely.

"Já jsem sice nezačala používat tampony tak brzy, tedy ve 12 letech, ale asi až ve 14. Byla jsem panna, nejprve se mi to nějak nedařilo nainstalovat. Zkoušela jsem úplně od nejmenších, až to nakonec vyšlo. Pro mě v takovém věku zázrak. Škoda, že jsem to neobjevila dříve. Do té doby jsem se trápila se silnou menstruací, teklo ze mě, měla jsem pocit, jako kdybych seděla na mokré houbě, která proteče. Bylo to ale opravdu k pláči," popsala svou osobní zkušenost diskutující ve Fóru.

"Vždy na to budou rozporuplné názory, 50 % gynekologů tampony doporučuje a 50 % zatracuje. Tak si vyberte! Já tampony používám od puberty stále, na noc ale vložku. Je mi odporné mít na sobě vložku přes den, když se člověk hýbe a všechno to tam cítím a to nemluvím o tom když je venku horko, ještě se to všechno i zapařuje. Když mám silnější menstruaci, tak jen tampon a raději budu měnit každou hodinu," napsala svůj názor další diskutující.

Návštěva lékaře je nejjistější volba při jakýchkoliv pochybnostech ze strany rodiče

Dnes v období internetu, kde lze najít mnoho informací na každé téma, mnoho lidí zapomíná, že ne všechno, co se píše na internetu musí být pravda. Zejména informace, které se týkají zdraví je třeba konzultovat s odborníky a lékaři a nespoléhat se na zjištění z internetu.

Čti celý článek
redakce
17. zář 2018 Čtené 443x

„Kosmetiku vybírám podle složení, podle pediatra a reklam určitě ne - obvykle to jsou věci plné minerálních olejů, vazelíny, konzervantů, parfemace, ba přímo nevhodné na zdravou kůži, natož při problému. Na mimčo, pokud není problém, tak nepotřebuju vůbec žádnou kosmetiku, koupu jen ve vodě,“  říká maminka katyxq.

Hodně lidí se naučilo sledovat složení potravin, které jedí. „Éčka“ dnes řeší kdekdo. Už méně lidí si dává práci se čtením drobných písmenek na sprchových gelech, šamponech, krémech a dekorativní kosmetice. Přitom kůže, náš největší orgán, není neprostupná. Ba naopak, spousta látek přes ni přejde přímo do našich tkání. Nestálo by za to se podívat, jaké „dobroty“ dáváme sobě i našim dětem na kůži?

Pro použití v kosmetice je povoleno asi 30 000 ingrediencí. Mohou být přírodního původu i syntetické. Některé našemu tělu prospívají, jiné ne. Některé dokonce mohou škodit. Evropská legislativa upravuje, které látky mohou být v kosmetice používány a v jakém množství. Bohužel mezi povolenými látkami se nacházejí i takové, které mají potenciál vyvolávat alergické reakce, jsou karcinogenní nebo jejich účinky nejsou dostatečně prozkoumané. Legislativa také nebere v potaz tzv. koktejlový efekt. Ten vzniká, pokud používáme více různých přípravků, jejichž jednotlivé složky spolu mohou reagovat nepředvídatelným způsobem. Proto není od věci si i na kosmetiku dát pozor.

Složení kosmetiky? Čtěte malá písmena!

Podle nařízení EU musí být na každém kosmetickém výrobku uvedeno jeho složení. Toto složení hledejte na vnějším obalu výrobku – tedy např. u zubní pasty bude na krabičce, na tubě být nemusí. Složení je označeno zkratkou „INCI“ (v překladu “Mezinárodní nomenklatura kosmetických přísad“) a jednotlivé složky jsou uvedeny v latinském nebo anglickém jazyce.

Latina v názvu položky někdy napoví, že se jedná o přírodní složku. Také pořadí je důležité. Ingredience jsou seřazeny podle jejich množství v produktu – první jsou ty, jichž je tam nejvíce. Položky, kterých je ve výrobku méně než 1% jsou na konci seznamu řazeny libovolně, jejich pořadí o množství nevypovídá.

S porozuměním, co je která složka zač, vám mohou pomoci odborné knihy, webové stránky nebo mobilní aplikace. V současnosti není problém dohledat každou jednotlivou složku a její bezpečnost přes internet. Bohužel prověřovat každou z dvaceti položek složení zubní pasty stojí nemálo času a úsilí. Na druhou stranu, pokud si tu práci dáte a naleznete své oblíbené značky, které vám složením vyhovují, můžete příště jít a kupovat na jistotu, bez lupy a tabulek.

Přírodní kosmetika? Jak která!

„Nadchla jsem se pro značku kosmetiky, která tvrdí, že jsou bio přírodní, i na obalech produktů se krásně rozepisují o složení a jak si výrobek oblíbíme, jelikož neobsahuje žádnou chemii. Tak jsem si koupila celou řadu: šampon, kondicionér, micelární vodu, odličovací mléko, krém na obličej i ruce a sprchový gel. S hrůzou jsem ale zjistila (narazila jsem na to díky reportáži o kosmetice na internetové televizi), že většina výrobků (akorát myslím kromě té micelární vody) obsahuje nebezpečný konzervant zvaný phenoxyethanol. Na sprcháči je uvedeno, že použitá konzervační látka se po několika vteřinách z těla odpaří. No, tak jsem na pochybách, já četla o této látce na internetu něco jiného. Už jsem psala i na stránky výrobce, zatím čekám na jejich vyjádření. Je mi z toho smutno, tak jsem jásala, že mám konečně kvalitní přírodní kosmetiku, za super cenu a navíc je dostupná v jedné z našich drogerií v mém městě.“

Pokud si chcete ulehčit od studování obalů a kupujete kosmetiku, která nese označení „přírodní“, nemusíte mít ještě vyhráno. Výrobci nejsou vázáni žádnou normou a slovo „přírodní“ tak může mít v názvu i produkt na syntetické bázi.

Něco jiného je to v případě, že výrobek nese označení některým z certifikátů pro přírodní kosmetiku. Takovými certifikáty jsou například EcoCert, CPK nebo Natrue. Dalšími certifikáty, které by vás mohly zajímat je třeba certifikát Vegan, který zaručuje, že v kosmetice není žádná složka živočišného původu, nebo Demeter. Ten označuje produkty, jejichž ingredience pocházejí z biodynamického zemědělství.

Pokud výrobek nenese žádný certifikát, vždy je lepší sáhnout po takovém, který má méně složek (už jen kvůli výše zmiňovanému koktejlovému efektu). Produkty prodávané v (dobrých) obchodech zaměřených na zdravou výživu a ekologickou domácnost na tom budou pravděpodobně se složením lépe.

Studovat složení je důležité zejména u přípravků, které působí na pokožku dlouhodobě (tj. neoplachují se) jako krémy, deodoranty a dekorativní kosmetika; případně přijdou do kontaktu se sliznicemi – zubní pasty, ústní vody, rtěnky, řasenky aj.

Tak takhle raději ne!

Jak už jsme psali výše, množství kosmetických přísad je obrovské a není v moci jednoho článku postihnout všechny ty sporné či rizikové. Proto jsme vybrali jen některé ze zajímavých složek, které se často vyskytují na poličkách v koupelně. Rozhodně se nejedná o kompletní seznam.

Minerální oleje

Vazelína, tekutý parafín nebo propylenglykol (INCI: petrolatum, paraffinum liquidum, propylene glycol, mineral oils) jsou zastoupeny téměř v každém běžném krému, včetně těch určených miminkům a dětem. Jedná se o deriváty ropy, které na pokožce tvoří neprostupný film a ucpávají póry. Pro pokožku nemají žádný výživný efekt, jsou pouze levným a neekologickým základem a nosičem dalších složek. Podle některých zdrojů se minerální oleje mohou hromadit v játrech, ledvinách a lymfatických uzlinách. Jejich pozitivem je, že jsou dobře snášeny pokožkou, nicméně především u malých dětí jsou vhodnější krémy na přírodní bázi (včelí vosk, rostlinné oleje).

Parabeny

Poznáte podle koncovky -parabene (Methylparabene, Ethylparabene, Butylparabene aj.). Velice známí záškodníci, které najdeme v krémech, sprchových gelech a šamponech, deodorantech a v dekorativní kosmetice. Jsou to silné alergeny, mohou narušovat hormonální rovnováhu organismu (vykazují estrogenní aktivitu) a jejich zbytky byly nalezeny v nádorech prsu. V přípravcích plní funkci konzervantu. V EU jsou některé druhy parabenů pro použití v kosmetice úplně zakázány, některé jsou zakázány pro použití v přípravcích pro děti do 3 let a další jsou povoleny.

PEG-

Tenzidy a emulgátory s předponou PEG- najdeme často v tekutých mýdlech, sprchových gelech a šamponech. Jejich velkou nevýhodou je to, že zvyšují propustnost pokožky pro další látky. V případě, že se jedná o konvenční kosmetiku s dalšími nevhodnými složkami, je tato funkce opravdu problematická.

Sloučeniny hliníku

V seznamu INCI jako Aluminum chlorohydrate, A. lactate, A. starch octenylsuccinate aj. Tyto složky nalezneme zejména v deodorantech a antiperspirantech. Mohou ucpávat póry a působit zánět pokožky. Některé z těchto sloučenin prostupují do krevního řečiště a mohou se hromadit v těle (podle některých zdrojů byly tyto sloučeniny nalezeny v mozku či karcinomech prsu a také v mateřském mléce). Bezpečnější, a pro certifikovanou přírodní kosmetiku schválenou, sloučeninou hliníku je aluminum hydroxide.

Nanočástice

Nanočástice se stávají stále častější složkou výrobků napříč celou společností a našly si cestu i do kosmetiky – konkrétně do opalovacích krémů, kde tvoří tzv. fyzikální UV filtr. Většinou se jedná o oxid zinečnatý nebo titaničitý, které samy o sobě nejsou škodlivé. Ve formě nanočástic však pronikají pokožkou do těla a teoreticky jej mohou poškozovat. Výzkumy ohledně tohoto jevu jsou sice ještě v plenkách, ale z nařízení EU musí být všechny kosmetické produkty obsahující nanočástice viditelně označeny.

Čti celý článek
redakce
16. zář 2018 Čtené 9565x

“Jsem už strašně nešťastná ze své pětileté dcery. Je drzá, zlobí, když ji budím do školky, řve vzteky, když po ní něco chci, zamračí se a dupne nohou jako rozmazlený spratek. Někdy je zlatá a poslechne na slovo, ale většinou se chová jako rozmazlenec. Nepomáhá bití, řvaní, domluvy, nic. Nedávno jsem jí seřezala, tak se konečně zarazila a zklidnila. Pak to bylo nanovo. Je pravda, že jsem kdysi nebyla důsledná, když něco chtěla, radši jsem jí vyhověla, aby pak nebrečela a měla jsem klid. Asi jsem výchovu trochu podcenila,” svěřuje se maminka na Modrém koníku.

Jak správně vychovat své dítě a zároveň se vyhnout rozmazlení nebo naopak nebýt příliš přísným rodičem? To je otázka, kterou řeší každý, kdo má doma malé dítě, ať už je to maminka, tatínek nebo babičky, které taky rády do výchovy zasahují. Každý vyrůstal v jiném prostředí a jiných podmínkách, takže každý má na tuto záležitost jiný názor.

O tom, jak vychovávat své dítě, slyšíme ze všech stran. Názory, jak dát dítěti svobodu. Jak ho nezavalovat úkoly a dopřát mu dětství, kdy bude běhat venku a hrát si s kamarády. Ale zároveň ho učit samostatnosti a zodpovědnosti. Pomoct v domácnosti. A zahrnovat ho nekonečnou láskou za to, jaké je, bez podmínek a nároků a bez snahy předělat jeho osobnost od základů. Vy máte svou představu, jak by to mělo vypadat, dítě si po krátkém čase také získá tu svou a teď jak se domluvit. Čert aby se v tom vyznal!

Chybami se dítě učí

Právě ta bezmezná láska se může stát “osudnou” a z vašeho dítěte tak může vyrůst rozmazlená osůbka. Někteří rodiče o to dokonce usilují, u jiných je to noční můra. Jak se takové situaci vyhnout? Existuje na to spolehlivý návod, který zaručeně funguje?

Samozřejmě ne. Každé dítě je jiné, každá matka i každý otec jsou jiní. Každý má jiné představy, nároky a touhy. Každý má jinou povahu a charakter. Obecně jde ale říci, že dítěti by maminky měly věnovat velkou pozornost. Když se dítě narodí, chce být s matkou, chce kontakt s ní. Je to logické, v bříšku byli pořád spolu a maličké se tak cítilo bezpečně. I vy, když vás někdo obejme, tak se cítíte příjemně a spokojeně, nebo ne?

Pořád koluje je velmi rozšířený mýtus, že chováním dítěte v náručí ho rozmazlíte. Ale naopak nošením dítěte v náručí pozitivně podpoříte jeho spánek. Není na škodu dítěti trochu dopřát a trochu ho rozmazlovat. Nic se ale nesmí přehánět a pokud to budete dělat často a delší dobu, dítě si na to zvykne a bude to po vás vyžadovat stále. Potom vyroste z vašeho miláčka sobecký a rozmazlený jedinec. Jeho chování se pak vymstí jak vám, tak jemu samotnému, až bude dospívat. Nebude chápat, jak je možné, že někdo umí věci lépe než ono, když pro vás bylo to dokonalé a opěvované.

“Děti se musí naučit, že selhání není něco, co je zničí. Selhání je prostě zdravá část toho, jak se člověk vyvíjí. A naučit se vyrovnat brzy s tím, že se mi něco nepovedlo, je strašně důležité. A když máte hodně chytré děti, které jsou v prostředí, kde jsou pořád úspěšné, tak se jim přihodí, že se do té fáze, kdy selžou, dostanou moc pozdě. Čím dřív se člověk naučí, že každý máme nějakou bariéru, do které narazíme a bude potřeba se s ní nějakým způsobem vyrovnat, tím líp. Že každému se podaří v nějakém okamžiku něco zmotat, poplést, neudělat správně, vyrovnat se s tím je hodně důležité,” říká Olga Block, česká rodačka a zakladatelka sítě škol BASIS Curriculum Schools, které dnes patří k nejprestižnějším v USA. 

Chybami se člověk učí a proto mu “dovolte” udělat čas od času nějaký ten omyl, aby poznalo, co to obnáší. Aby se poučilo a příště své chování a přístup změnilo. Když v dané situaci zažije i pocity, které k ní patří, také to bude mít poučný efekt. I přílišná ochrana dítěte škodí a ukrátí ho tak o cenné zkušenosti. Musí se naučit prohrávat, v životě se to občas stává a čím dříve to pochopí, tím lépe to bude snášet. V tu chvíli mu buďte nablízku a ubezpečte ho, že se takové věci dějí a příště bude lépe. Vyjádříte mu tak podporu, kterou v danou chvíli tak zoufale potřebuje.

Nastavte pravidla

“Dceři (2 roky) vyjdu vstříc ve spoustě věcí, které chce, resp. netrvám na svém jen z principu, "protože jsem to řekla". Na záchvaty vzteku vůbec nereaguji a snažím se jim předcházet tím, že vysvětluju situaci a pokouším se dohodnout. Ve dvou letech ještě úplně nerozumí všemu, co jí říkám, ale už se s ní dá na spoustě věcí domluvit. Třeba když chce pustit ještě jednu pohádku a já chci, aby už šla spát, tak se dohodneme, že teda opravdu poslední. A i když pak špitne, že chce ještě jednu, připomenu jí, na čem jsme se dohodly a kupodivu většinou bez protestů poslechne. Když zlobí, taky mi jako každému rodiči občas ujedou nervy a rozčílím se, ale beru to jako svoje selhání a snažím se na tom pracovat, aby se to nestávalo. A nemám problém se dceři omluvit a vysvětlit jí, proč jsem se rozzlobila.”

Ukažte mu, že všechno neumí a že je občas věci vysvětlit a učit se. Pokud už je starší, naučte ho zacházet s penězi. Veďte ho tomu, že na věci se musí šetřit a vydělávat a že věci, které nepotřebuje, nedostane jen tak. Vy jste přeci také nedostaly nic zadarmo, nebo ano?

Zahrňte do výchovy i tatínka a prarodičům vysvětlete, jak své dítě chcete vychovávat a jaký chcete mít systém. Ať se zbytečně nestavíte do pozice toho zlého, když vy jim budete zakazovat a nastavovat pravidla a u babičky pak žádný řád nebude a dítě bude moci dělat vše, co se mu zlíbí.

“U nás zabírá, když je pošlu na hanbu, nemůžou mi hrát na city a vydírat mě řevem, když je pošlu za dveře velice rychle je to přejde, ale taky to nepochopily hned.. Chtělo to čas a nejspíš i začít dostatečně brzy. Ale co je taky důležité, důslední musí být oba rodiče, nejen matka. U nás chvilku fungovalo, že tatínek je ten hodný a maminka ta zlá. Fakt jsem měla pocit že mě děti nesnáší, až když s námi muž začal trávit víc času, tak viděl, co mi ty děti před ním dělají za naschvály a začal je konečně taky vychovávat,” popisuje výchovu další z maminek na Modrém koníku.

Neposlušné babičky

Na prarodiče, kteří nechtějí spolupracovat ve výchově, si stěžuje jedna z maminek v diskuzi: “Mám doma dcerku a 2,5 roku a ještě půlroční miminko... Přesně každou středu chodí dcera na spinkání k babičce a vždy je tak do soboty vyloženě na ránu. Několikrát jsem se snažila jim vysvětlit, že mi tím házejí klacky pod nohy, že to není fér, protože oni ji mají na jeden den a já s ní pak musím bojovat zbytek týdne, že nechci být jenom já ta přísná a důsledná, když oni to pak všechno během jednoho dne zmaří, že si ji tím kupují a vůbec si neuvědomují, jaký jí dělají v hlavě zmatek. Vždy mi to s přiblblým úsměvem odkývali, argumentovali přesně, že babičky jsou od toho, aby rozmazlovaly a tím to bylo vyřešené. Do toho ji ještě vykrmují jako husu na pekáči a i když jim to opakovaně říkám, že se mi to nelíbí neposlouchají. Strašně mi to vadí!”

“Mně tohle dělala tchýně, tak tam malého nějakou dobu teď nedám. Pak jsou u těch dětí špatní ti rodiče, protože oni zakazují, přikazují a dítě chce k babičce, protože tam může všechno a každý kolem něj skáče, jak píská... Prarodiče by se někdy měli zamyslet sami nad sebou, jestli jim není hloupé stavět rodiče do pozice zlého. Ty děti musí pochopit, že to budou v životě potřebovat a společnost od nich bude nějaké dodržování pravidel vyžadovat. Ať je prarodiče rozmazlují, ale všeho s mírou,” přidává svou zkušenost s prarodiči další uživatelka v diskuzi.

Veďte dítě ke zdravému sebevědomí

V dítěti by se od malička nemělo zapomínat na výchovu zdravého sebevědomí. Rodiče by ho měli podporovat, umět pochválit, povzbudit, utěšit, vyjádřit mu lásku. Je velmi důležité, aby dítě nemělo pocit, že si vaši lásku a pozornost musí zasloužit a jen pokud bude hodné, mu ji budete dávat najevo. Zároveň je nezbytné být důsledným rodičem a pokud dáte úkol, který je pro něj zvladatelný, musí ho dokončit. Vždy myslete na to, že jdete vašemu dítěti příkladem. Jak se chováte vy, má vliv na to, jak se jednou bude chovat ono. Okoukává vaše zvyky a způsoby jednání. Dodržujte sliby a ono bude také. Chcete, aby jedlo zeleninu? Jezte ji také, aby vás vidělo. Jste pro něj vzorem.

V poslední řadě - nejste sluhové ani bohové. Nad dítkem se nepovyšujte, ale ani neponižujte. Buďte si rovnocennými partnery. Dítě nesmí mít pocit, že je utlačované a že není dost dobré a zároveň nesmí dojít k tomu, aby z něj rostl malý diktátor a vy jste doma skákali, jak ono píská, proto je důležité naučit se říkat “NE”.

Nezapomínejte, že dítě se potřebuje naučit samostatnosti a zodpovědnosti a zároveň potřebuje jistý řád. Každá rodina je jinak nastavená a každá bude mít střed rovnováhy někde jinde. A je jen vás, jak to bude fungovat právě ve vaší domácnosti.

Zdroj: 

video.aktualne.cz/dvtv

psychologie.cz

Čti celý článek
redakce
14. zář 2018 Čtené 78697x

“Mám ho 8 let a lepší vynález neznám. O menstruaci ani nevím. Ze začátku to chce cvik v zavádění a vyndavání, ale dnes už je to rutina.”

“Za mě určitě NE… Prostě mi protéká, i když ho nemám plný. Tak jsem se vrátila zpět k tamponům.”

“Používám už možná 10 let a jsem velmi spokojená. Hlavně je to jednorázová investice a pak už nic.”

“Mám 4 roky a super. Neměnila bych zpět. Na začátku při první a druhé menstruaci se s ním člověk učí, ale pak paráda!”

Polovina ho vychvaluje do nebes, druhá ho zavrhuje a odmítá. Řeč je o menstruačním kalíšku, dámské hygienické pomůcce, kterou je možné opakovaně používat při menstruaci. Je vyroben z lékařského silikonu, což je velmi výhodné a praktické, jelikož silikon se v lékařství používá už léta a nebývají na něj zaznamenány alergické reakce.

Zavádí si přímo do pochvy, odkud ho pak přibližně po 4-12 hodinách (záleží na síle menstruace) vyjmete, opláchnete pod vodou a znovu zavedete. V pochvě funguje na principu podtlaku, takže se kalíšek “přicucne” na stěnu vaší vaginy a krev tak stéká do něj a ne mimo. Životnost má 5-10 let, někteří výrobci uvádějí dokonce 15 let.

Historicky vznikl v roce 1860, kdy byl i patentován, ovšem dost se lišil od toho, který známe dnes. Dříve byl vyráběn z latexu, na který bohužel alergické reakce zaznamenány byly. Za ta léta se značně zdokonalil a dnes je velmi oblíbený mezi ženami.

Pozitiva menstruačního kalíšku

Používání kalíšku je ekologické a šetrné k přírodě. Představte si, kolik vložek a tampónu jste za svůj život koupila a vyhodila. Takže i ušetříte dost peněz a nezůstanou po vás tuny odpadu.

Máte možnost jakkoliv sportovat, neomezí vás v žádném pohybu. Můžete s ním plavat, běhat, potápět se i skákat padákem. Kalíšek se může používat i v noci při spánku, vydrží bez problémů celou noc na svém místě a neproteče.

Své dojmy z prvního použití menstruačního kalíšku shrnuje jedna z maminek na Modrém koníku: “Hlásím první dojmy z kalíšku. Hned jsem si ho včera vyvařila a okamžitě jsem ho musela vyzkoušet. Ze začátku mi tam vadila ta šťopka, tak jsem "zamachrovala" a hned jsem si jí ustřihla, takže jsem trošku neohrabaná ve vyndavání, protože bez ní to jde hůř. Ale jde to. Nandavání je o dost lepší a jednodušší. První 2 hodiny mě hrozně bolelo břicho - bála jsem se, že to je z kalíšku, ale pak jsem si uvědomila, že jsem asi spíš špatně zkombinovala potraviny. Pak se to zklidnilo a celou noc v pohodě a dnes také. Ale nemůžu říct, že ho vůbec necítím. Mám neustále mírný (ale opravdu mírný) tlak v podbřišku. Ale myslím, že to nebude kalíškem, ale spíš podrážděnou sliznicí. Navíc jsem asi dost citlivá.  A co se týče vylévání, vypadá to, že mi asi nikdy nepřeteče. Mám 2.den menstruace a za 8 hodin tam bylo opravdu na dně. Takže v mém případě bude bohatě stačit, vylévat jen ráno a večer. Zatím se mi nestalo, že by mi protekl, ale mám raději alespoň intimku (pro jistotu). Takže shrnuté první dojmy: výborná věc, jsem ráda, že jsem si ho pořídila!”

Vložky a tampóny jsou bělené chlorem, což je dost chemie. To může způsobovat různé záněty a nepříjemnosti, protože se chlor dostává přímo do sliznice. Sliznice vaginy je totiž velmi citlivá a snadno vstřebává látky, které se k ní dostanou. Kalíšek naštěstí žádné chemikálie neobsahuje, takže nehrozí vstřebání pro tělo nepřirozených látek a absolutně žádné riziko syndromu toxického šoku. Dále se ve vložkách a tamponech množí bakterie, které pak také mohou způsobovat záněty a infekce. Také to bohužel zapáchá. Opět u kalíšku se něco takového nikdy nemůže stát.

Další názor do diskuze o menstruačním kalíšku přidává další z uživatelek Modrého koníka: “Používala jsem asi půl roku, pak jsem otěhotněla a teď kojím, ale zkušenosti mám jen ty nejlepší. Nejdřív jsem sice myslela, ze to tam v živote nenarvu, pak zas, ze to nedostanu ven, ale to se srovnalo a pak už to bylo super. Tamponům jsem nikdy neholdovala a proti vložce změna velmi výrazná směrem k lepšímu. Nehledě na to, ze odpadají starosti např. na cestách, ze s sebou nemáte dost vložek a není kde sehnat, kalíšek je prostě v krabičce poslední záchrany a je to. Proti vložkám jsem taky byla výrazně čistější. Co se týče zdravotních rizik, na rozdíl od tamponů tam nic s ničím umělým nereaguje, tedy nehnije, prostě je to normální krev, která v těle už tak je, menstruace přece nějakou dobu trvá a nevyteče vše najednou, takže nikoho nevytrhne, že to tam ještě je chvíli v kalíšku. Kapacita je zhruba taková, že bohatě stačí vylít ráno a večer, první den jsem to teda musela kontrolovat i během dne, ale jen protože jsem byla nervózní. Takže já doporučuji všema deseti!” 

Negativa menstruačního kalíšku

“Já dávám přednost vložkám, protože mě nebaví pořád hledat wc s vodou, zavádět pracně a kontrolovat, zda je rozvinutý… Mám ho dva roky, z toho jsem přes rok nepoužívala (těhotenství a kojení) a nebaví mě. Nemám silnou menstruaci, vložka je prostě raz dva, čisté ruce. S tímhle musím mít na sebe hodně času na toaletě, vodu po ruce, často se ta vylitá krev do wc vůbec nechce spláchnout a zůstane to přilnuté na dně a to je pěkně trapný například na veřejných toaletách. Prostě mi kalíšek úplně nesedí. Když doma najdu vložky, určitě sáhnu po nich. Když dojdou, musím jít pro něj, jsem nervózní, zda mi tam za tu dlouhou dobu na toaletě, co to šteluju, nevtrhnou děti atd. A stejně třeba na začátku menstruaci pro jistotu používám i intimku, protože téměř vždy mi stejně někudy proteče. Možná jiné jsou lepší, ale to člověk nevyzkouší a peníze za to vyhazovat nechci za nějaké zkoušení.”

Je velmi důležitý výběr správné velikosti kalíšku. Zpravidla jsou dvě, jedna menší, která se doporučuje ženám pod 28 let nebo těm, které ještě nerodily přirozenou cestou. Druhá, větší, se doporučuje ženám po porodu. Ale není to podmínka! Někdy není nad vlastní zkušenost, může se klidně stát, že bezdětné ženě bude sedět větší velikost a naopak. Obecně není doporučované používání kalíšku u žen, které ještě sexuálně nežijí, jelikož může dojít k protržení panenské blány.

Většinu žen odradí manipulace s kalíškem. Jak ho správně nasadit, jako ho vytáhnout, protekl mi, nejde vyndat, atd. Jenže to je jen o cviku. Však si vzpomeňte na vaší první zkušenost s tamponem, taky to úplně nešlo na první pokus. Chce to se nenechat odradit, být trpělivá, například si to vyzkoušet nanečisto a získat si postupem času ten grif a vlastní způsob, jak na to.

“Za mě ne. Bojovala jsem s tím několik menstruací a furt to protékalo. Jeden byl moc velký a bolel, druhý moc malý a protékal. Vzdala jsem to, bohužel nemám tisíce korun na to, abych zkoušela, která značka mi bude vyhovovat (ale určitě by se nějaká našla). Spíš uvažuju o menstruační houbě.”

Někomu vadí pohled na krev. To ale nemusí být překážkou, protože kalíšky se vyrábí i v různých barvách, třeba temně černou! Také se na krev dá zvyknout, přeci jen je to něco, co je vaše vlastní a zcela přirozené.

“Já jsem s kalíškem maximálně spokojená, ale musím se přiznat, že mi v noci ta myšlenka na hromadící se krev vleže vadí, takže používám eko-vložky, je mi to příjemnější. A taky při konci menstruace mi kalíšek už docela vadí a cítím ho - stejně jsem to mívala i s tampony. První tři dny ok, ale pak už nepříjemný, čím menší množství krve, tím nepříjemnější. Obecně ale můžu říct, že to je doposud nejlepší řešení a jsem moc zvědavá, jaký bude další stupeň ve vývoji, když už se za sto let poskočilo od kusu hadry ke kalíšku.”

A co na veřejných toaletách? Ženy jsou velmi vynalézavé, takže si například nosí lahev s vodou, kterou kalíšek omyjí. Nebo pokud je možnost toalet pro invalidy, tak tam se nachází i umyvadlo a máte vyhráno.

“Mám kalíšek dva roky a spokojená jsem moc. Vylévám 2-3x denně a umazaná nejsem, vyměňuju ho i mimo domov jen s pet lahví s vodou a vlhčenými ubrousky.”

Důvod k pochybnostem?

Samozřejmě je okolo kalíšků v poslední době velký boom a to ve většině žen vzbudí pocity, jako že je to jen výstřelek a novinka, která se stejně dlouho neudrží. Jenže pokud si zvážíte všechna pro a proti kalíšku versus tampony nebo vložky, je možné, že se vám kalíšek ukáže jako zázrak budoucnosti. Také ženy často zpochybňují, jak se to do nich může vejít, že je kalíšek sám o sobě docela rozměrný. Jenže opět jsou obavy zbytečné, protože lékařský silikon se absolutně přizpůsobí velikosti vaginy. Poslední velmi často odrazujícím důvodem pro ženy je hygiena. Na první dojem působí, jako že bude zanedbaná nebo nedostatečná, ale opak je pravdou.

“Rozdíl mezi tampónem a kalíškem? Z tampónu jsem měla pocit, že mě vysušuje, taky se musel často měnit - když se nevyměnil, byla pohroma. Když byla menstruace slabá a tampón málo nacucaný, docela to vyndavání bolelo. Navíc s používáním tampónů bývá spojován výskyt syndromu toxického šoku (přeci jen se v něm ty bakterie můžou držet), s kalíškem nikoli. Kalíšek je silikonový, měkký, takže se tělu prostě přizpůsobí, nemá ani čím tlačit. Jinak přes den, když už ho musím měnit v práci - taky máme WC společná pro hodně lidí, ale opravdu stačí ho vylít a otřít toaletním papírem, vypláchnout ho zase až doma. Jo a zavádění - fakt je měkký, takže se přehne  a zavede úplně snadno. Největší hrůzu z toho měl můj muž - kouknul na to a vyděšeně se zeptal - TOHLE se ti tam vejde? Ukázala jsem mu, jak na to a to ho přesvědčilo.”

Ani lékaři se ve svém názoru na kalíšek neshodnou. Zatímco někteří ho podporují, jako zázračnou novinku a skvělou vymoženost, jiní mu příliš nedůvěřují. Důvodem však nejsou jeho vlastnosti a schopnosti, ale nedostatek žen, které ho využívají a proto lékaři nemají dostatek informací od svých pacientek.

Nemusí sedět každé ženě, vyplatí se ho ale vyzkoušet

“Používám skoro 3 roky a neměnila bych. Kolikrát se mi už stalo, že jsem zapomněla, že ho mám a vyndala jsem ho až druhý den. Vložky nesnáším, necítím se v nich a tampony mě začaly bolet, ať jsem je dala jakkoliv. S kalíškem je to děsně jednoduché. Mám dvě velikosti. Pro silnější dny větší a pro ty slabší menší. Ráno zandám a večer vyliju, umyju a dám zpět. Nikde neleze žádná šňůra a nemám vrásky ani s tím, že si musím vyměnit vložku. Po pár nasazeních to máš v ruce a zvládneš to rychle.”

Je obrovské množství pozitiv, kterými se kalíšek může pyšnit. Odlehčí vám peněženku, šetří životní prostředí, nevytváříte zbytečný odpad, hygiena je na vyšší úrovni, žádný zápach, chemikálie, nic. I přesto ale kalíšek nemusí sedět každé z nás. Jsou také negativa, která od jeho užívání mohou odradit, jako je manipulace, pohled na krev nebo strach a nedůvěra. Proto je potřeba si to vyzkoušet na vlastní kůži a zjistit, zda je to opravdu pro vás to nejlepší. Na českém trhu už je hodně značek mezi kterými se můžete rozhodnout. Takže se nenechte odradit a hurá do toho!

Podívejte se do rozsáhlé diskuze o menstruačním kalíšku na našich stránkách. 

Čti celý článek
redakce
13. zář 2018 Čtené 8593x

„Manipulaci s dítětem považuji za důležitou, protože je to ten nejběžnější úkon, jaký rodiče s dítětem provádějí,“ zdůrazňuje Eva Kiedroňová, která se specializuje na správný psychomotorický vývoj kojenců.

Když se nám narodí miminko, máme strach ho vzít do náručí, protože je křehké. Téměř od nepaměti miminka ukládáme do zavinovaček, které nám pomáhají nejen brát lépe dítě do náruče. Peřinka má svou roli i při správném vývoji zad.

Záda miminka nejsou po narození dostatečně pevná. Peřinka nebo zavinovačka tedy pomáhají uchopit křehké miminko. Pro správné uchopení bez peřinky mu držte levou rukou hlavičku a pravou rukou páteř a zadeček.

Miminka nepotřebují polštář

Než se miminko narodí, tak jeho páteř je během vývoje v děloze ohnutá. Po narození potřebuje čas, aby se přizpůsobila. Kromě nošení děťátka v peřince se doporučuje i nošení v šátku. Šátek na nošení miminka je užitečný v tom, že v něm můžete děťátko nosit tak, aby se mohlo skrčit do polohy, která mu připomíná polohu v děloze. Pokud nosíte dítě na rukou, tak páteř nese část hmotnosti hlavičky.

Na správný vývoj páteře je vhodné pokládání na tvrdou podložku. Do dvou let dítě nepotřebuje pod hlavu ani polštář. I pak mu dávejte na spaní raději menší, nízký a tvrdší polštářek. Jednou z chyb, které se mámy dopouštějí, je časné posazování miminka, což páteři vůbec neprospívá. Nevhodná sedací poloha způsobuje skoliózu - zakřivení páteře. To, že děťátko umí už samo sedět, signalizuje, že jeho páteř a svaly jsou již dostatečně pevné.

V současnosti roste i poptávka maminek po kurzech cvičení s kojenci. Viz video o správné manipulaci s miminkem.

Pomozte dětem, aby se jejich páteř vyvíjela správně

Po 4. měsíci se páteř děťátka vyrovnává postupně s hlavou v krční a hrudní části. Sedět samostatně však začíná až mezi 6.-8. měsícem, nejdříve překlopené dopředu s opřenými držadly o zem.

Nechodící dítě nedávejte do svislé polohy a nevoďte ho za ruce, když začíná chodit. Pro páteř je to velmi namáhavé. Každé dítě je jiné a na sezení či chození má svůj čas. Pokud nebudete nic urychlovat, svaly a koordinace pohybů se vyvinou správně.

Pokud plánujete používat chodítka nebo odrážedla, tak zvažte, zda je na to děťátko připraveno. Jejich předčasné používání vede k narušení přirozeného a správného vývoje kostí, kyčlí a svalů. Jejich nadměrné používání zas neprospívá pohybovému aparátu dítěte.

Co pomáhá správnému vývoji zad

  • spánek na tvrdší matraci bez polštáře
  • nošení v šátku v anatomické poloze
  • pasení koníčků - zpevňuje celou páteř
  • cvičení s miminkem


Co škodí správnému vývoji zad

  • časné ukládání do polohy sedu
  • časné stavění na nožky
  • nevhodná obuv - první botičky obujte, když se děťátko naučí chodit
  • nadváha miminka
  • chodítko
  • spaní na vysokém nebo měkkém polštáři
  • nesprávné a dlouhé sezení v kočárku
  • používání autosedačky nebo vajíčka namísto lehátka

Autosedačka má šikmé opěradlo a posouvá dítě do nesprávné polohy. Hlavička padá do jedné strany a hrozí zakřivení páteře.

S děťátkem můžete cvičit i doma, nejen na kurzu. Miminko má radost z každé chvíle strávené s vámi. 

Zdroj: http://zdravachrbtica.sk/nase-projekty/projekt-zdravy-chrbatik/

http://www.skolachrbta.sk/deti.html

www.cvicte.sk

www.humana-baby.sk

https://ona.idnes.cz/spravne-zvedani-miminka-0wr-/deti.aspx?c=A150818_165515_deti_haa

Čti celý článek
redakce
12. zář 2018 Čtené 3388x

"Na to není univerzální rada, každému miminku vyhovuje něco jiného, někdo preferuje jen čistou vodu. Určitě je, pokud kosmetiku používat chceš, minimálně pro novorozence a maličké mimčo vhodné vybírat kosmetiku bez zbytečných alergenních látek (PEG emulgátory, parabeny) a látek na bázi ropných produktů (minerální oleje, bílá vazelína, tekutý parafín atd.). Ale jak říkám, plno dětí je snese dobře. Doporučuju číst pečlivě složení," radí maminka elana.

Jestli si lámete hlavu nad tím, jakou kosmetiku pořídit vašemu novorozenému miminku, MUDr. Alexandra Bartoníková radí: "S kosmetikou to zpočátku není nutné přehánět, důležité je omýt intimní partie a kožní záhyby na krku, ručičkách a nožičkách čistou vodou nebo speciálním dětským mýdlem či mycí pěnou. Šamponem je možné v prvních týdnech šetřit úplně, navíc ani většina miminek nemá dostatek vlásků, proto je hlavičku možné jen lehce namydlit mýdlem a opláchnout. Co však není vhodné podceňovat, to je péče o pokožku po koupeli. Vždy je vhodné jí potřít olejíčkem nebo tělovým mlékem a zároveň ošetřit i zadeček."

Přebalování

Pravděpodobně už jste prošla volbou plenek mezi látkovými a jednorázovými a čeká vás zkoušení, jak budou vámi vybrané modely fungovat. Pravdou je, že jedině dlouhodobým zkoušením a testováním si najdete své favority, které budou miminku dobře sedět a tak dobře fungovat.


K přebalování je zapotřebí také dalších pomocníků, třeba při umývání miminka. Většina maminek používá běžně prodávané vlhčené ubrousky, kterých je také nepřeberné množství, a je třeba je zkoušet. 

Pokud z přesvědčení nechcete ubrousky používat, skvělou náhradou je perlan, což je tenká buničina, která se prodává v arších, které si lze nastříhat a při použití je namočit nebo navlhčit rozprašovačem a fungují stejně dobře, jako koupené vlhčené ubrousky. Z perlanu lze vlhčené ubrousky i vyrobit a máte zásobu bez chemie. 

Po omytí miminka, zvláště po stolici, je třeba oblast zadečku mazat, a to i preventivně. Mastí, které působí proti opruzeninám je velké množství, lze si vybírat dle ceny či složení, které vám bude vyhovovat. Pravděpodobně dostanete nějaký vzorek v porodnici, který vám bude vyhovat a bude po hledání, nebo zkoušejte.

"Nekupovala bych dopředu zbytečně moc věcí. Koupání: čistá voda na miminko bohatě stačí. Pokud je velká suchost kůže, tak je možné dát medicinální olej nebo i přírodní olej (avokádový, slunečnicový z lékárny...). Mytí zadečku mycí emulze neparfémovaná. Mazání po koupeli: kosmetika neparfémovaná, nejlépe pro atopiky, která je vhodná pro kterékoli citlivé děti. Z přírodních věcí je dobré bambucké máslo. Na mazání nejsou vhodné oleje, dělají nepropustný film na kůži. Preventivní ochranná mast do plenkové oblasti: Rybilka, Bepanthen. Při opruzení - Sudocrem, při mokvavé opruzenině genciánová violeť 0,5%. Různé drobné defekty na kůži (červené pupínky - novorozenecké vyrážky atd.) - kombinace emolient a na to Sudocrem. Plenky, ubrousky - nejlépe vždy bez parfemace," doporučuje v diskuzi na Modrém koníku maminka luthien.k.

Koupání

Miminko by se mělo koupat obden, voda pokožku vysušuje a tak lázeň každý den není příliž vhodná. Jistě jste si vybrala mezi vaničkou a kyblíčkem.
Vždy je třeba miminko po koupeli namazat, aby pokožka zůstala vláčná a hebká.

V drogerii budete mít na výběr velké množství přípravků, které můžete přidávat do vody
Dávejte však pozor na složení, hlavně ropné produkty, které bývají často v mýdlech obsažené, pokožku vysušují. Pozor dejte také na barviva a parfumaci, mohou vyvolat různé alergické reakce a nejsou vhodné pro děti.


Vhodné je používat přírodní kosmetiku, která je nyní běžně k dostání i v obchodech, například Saloos, který vyrábí i koupelové oleje a mýdla, je běžně dostupný v drogeriích a obchodech, na internetu seženete desítky prodejců kvalitní kosmetiky v BIO kvalitě či přímo pro děti.

"My jsme často používali oleje do koupele, dceru jsme koupali každý den, protože to měla moc ráda a pomáhalo nám to udržovat režim, věděla, že se chystá ke spánku. Koupelový olejíček udrží pokožku heboučkou a vláčnou, Meda byla hodně spavé miminko a usínala velmi brzy, olejíček nás chránil, když jsme nestíhali mazat. Často a dodnes do koupele používám éterické oleje, hlavně levandulový, který se v teplé vodě krásně rozvoní a miminko uklidní a připraví ke spánku. Používám ho dodnes, když přijdeme zvenku a dcera jde spát, ale je ještě pěkně rozjetá, nakapu jí levanduli a zklidním jí tak ještě než jde do postele," přidává svůj tip maminka mblumtritt.

Mazání po koupeli je vhodné provést důkladně a po každém koupání. Olejíčků a krémů je k dostání velké množství, lze si vybírat s ohledem na peněženku, složení i vůně.

Na mazání lze také použít levandulový olej k tomu určený, miminko zklidní a vůně se uvolňuje na teplém tělíčku pomalu a dlouho, pomůže vašemu miminko k hezkému spánku.

Opalovací krémy

Pokud máte miminko letní, je dobré se vybavit i krémem na opalování, a to s co nejvyšším faktorem a to i v případě, že ho nehodláte slunit. Opalovací krémy vhodné i pro nejmenší děti koupíte v lékárnách.


Zimní plískanice

I v zimě je třeba miminko mazat, mnoho dětí trpí na vysušené tvářičky. Velcí výrobci dětské kosmetiky často mají speciální zimní řadu na tvářičky. Praktická je také mastná pomáda na rty v tyčince. Lze jím miminku natřít tvářičku i bez zapatlání sama sebe nebo sundavání rukavic na procházce. Ideálně opět v kvalitě vhodné pro miminka.

"Já mám konopný balzám s levandulí s vysokým obsahem CBD látky obsažené v konopí, který hojí už popraskané tvářičky, na které dcera v zimě trpí," píše další z maminek v diskuzi.

Vybírejte kosmetiku pečlivě, připlaťte si za její kvalitu a zkoušejte, co vám bude nejvíce vyhovovat. Užívejte si koupání miminka a následné péče o jeho krásnou, voňavou pokožku, při mazání se hezky pomazlíte a namasírujete. 

Zdroj:

https://www.mojezdravi.cz/zdravi-deti/kosmetika-pro-dospele-muze-detske-pokozce-skodit-cim-mazat-miminko-1864.html
http://www.bupi.cz/svet-bupi/pediatricka-radi--vyber-detskej-kozmetiky

Čti celý článek
redakce
11. zář 2018 Čtené 14913x

„Nechovej ho pořád, zvykne si na to.“ „Nech ho taky trochu pobrečet, ať trénuje plíce!“ „Cože, ona spí s vámi v posteli?!“ Také posloucháte takové a další podobné věty ohledně výchovy vašich ratolestí?

Někdy je postoj starší generace k dětem přísný, skoro až odtažitý. Naproti tomu z moderních knih o výchově i z internetových stránek na vás křičí palcové titulky o nutnosti citlivého přístupu, budování láskyplného vztahu a pochopení. Zajímá vás, proč je takový rozpor mezi rodičovstvím minulého století a tím dnešním? 

Je třeba budovat socialismus!

Kořeny „studeného odchovu“, tedy méně citlivého přístupu k dětem, můžeme hledat pravděpodobně v období socialismu. V té době bylo žádoucí, aby se matka časně vracela do zaměstnání a pomáhala „budovat socialismus“. Ženám bylo podsouváno, že o dítě se lépe postará odborný personál jeslí, než vlastní rodina. Již v porodnici byly děti od matek separovány na novorozenecká oddělení a umělé mléko bylo doporučováno jako stejně dobrá, ne-li lepší, varianta výživy miminka, než to mateřské. Miminko patřilo do své postýlky a nechávalo se vyplakat, ač by maminka nejraději tišila děťátko ve své náruči. Ve výchově větších dětí pak platilo známé „Škoda rány, které padne vedle.“

I když, samozřejmě, nelze paušalizovat, tak dozvuky socialistické výchovy k nám často přicházejí dodnes, od babiček a dědečků, kteří se hroutí při pohledu na vnouče spící s rodiči v jedné posteli.

„Líbí se mi myšlenka KR. I když s tím termínem a s tím, co to všechno znamená, jsem se seznámil až postupně, Už před porodem jsem si představoval, že budu dítě venku nosit, mít ho doma u sebe, později že s ním budeme i spát a pod.

Nejhorší není mít doma chlapa pedanta. Nejhorší je mít doma ženu pedantku. Nechoď tam, zvykne si na to, až tu nebudeš, bude to po mě vyžadovat, co si pak počnu! Nejlíp je malý, když může ležet v klidu v postýlce, netahej ji se sebou do kuchyně/obýváku! Nosit v šátku/nosítku nebudeš, zkřivila by se ji páteř! Společné spaní je úchylný, jsi pedofil! Malý to nevadí, takhle malé dítě ještě nemá mozek!

Naší malý jsou 2,5 měsíce a já trpím z toho chladu a z nemožnosti dělat to, co cítím. Taková zatím moje (ne)zkušenost s KR,“
přidá svůj pohled na věc i jeden z mála tatínků na Modrém koníku.

Kontaktní rodičovství přichází

V osmdesátých letech přišel americký pediatr William Sears s pojmem kontaktní rodičovství. Na základě svých zkušeností s výchovou osmi dětí se svou manželkou Marthou definoval styl výchovy, který se zakládá na budování blízkého vztahu mezi dítětem a rodiči. Základem jeho přístupu je citlivost pečovatelů k potřebám dítěte a uspokojování jich. Potřebami Dr. Sears myslel nejen ty fyzické, jako je jídlo, teplo a pohodlí, ale i potřebu lidské blízkosti evokující bezpečí.

„Tak já nevím, pojem "kontaktní rodičovství" čtu poprvé, nejsem příznivcem asi žádných výchovných teorií a směrů, ale svému dítěti se věnuji dle vzájemné potřeby, možností a jako každá samice se snažím postarat o své mládě tak, jak nejlíp umím a taky tak, jak je to podle mne správné. Takže asi jako kontaktní rodič, aniž bych to tušila. 

Mám pocit, že je to asi nějaká móda, řídit se péči o své dítě nějakým vzorem, trendem, být in. Přitom naše maminky, babičky bez článků na internetu, chytrých knih, stovek kamarádek na facebooku, maximálně s pomocí svých maminek, sester a tetiček měly určitě "intuitivní přístup k péči o děti a k výchově" (pláč po třech hodinách od posledního jídla by asi mohl znamenat, že má miminko hlad, když ne, tak se možná cítí nepohodlně, nebo prostě dlouho nevidělo maminku (že by?), založený především na vzájemné komunikaci (nekomunikaci si nějak neumím představit) - i to, že s dítětem právě mluvíte/nemluvíte nebo ono na vás nereaguje, je komunikace - dává najevo svůj názor, na vnímání podnětů dítěte a citlivém reagování na ně (ukazuješ na věc, tak chceš asi vědět, co to je, pohrát si s tím, zaujalo tě to, ale strkat prsty do zapnuté trouby prostě nebudeš, ať se ti to líbí nebo ne).

Možná někteří objevují Ameriku, mně některé věci přijdou naprosto normální, jen se nemá vše přehánět do extrémů. Jde o to najít si vlastní cestu, jak mít spokojené dítě a být spokojeným rodičem,“
píše svůj názor jedna z maminek.

Kontaktní rodičovství začíná již porodem, tedy snahou o přirozený porod a následný bonding. Bonding znamená vytvoření rané citové vazby mezi maminkou a dítětem. V praxi to znamená, že je novorozené dítě ihned po porodu položeno nahé na nahou hruď matky. Dvojici je dopřán klid pro prvotní, velmi důležité, seznamování.

Kojení není jen prostředkem pro nasycení dítěte, ale i důležitým pilířem budování vztahu mezi matkou a dítětem. Matka by měla miminku vycházet vstříc ohledně četnosti a délky kojení. Důležité je navazování očního kontaktu a přímý tělesný kontakt – tyto body můžete splnit, i když krmíte své dítě z lahvičky.

Nošení dětí a společné spaní pomáhají udržovat rodiče s děťátkem v blízkosti, a tak včas reagovat na jeho potřeby. Osamělý spánek v postýlce není podle Searse pro lidská mláďata přirozený a může je stresovat. Malé miminko neví, kam zmizela jeho maminka a zda se vrátí, může proto zažívat pocity osiření.

Svou cestu ke společnému spaní popisuje maminka lucielo: „Když jsem otěhotněla, plánovala jsem, že nepořídíme postýlku, ale velkou postel do pokoje, kde budu s miminkem spát.

Postupem času, když jsem to někomu řekla, tak mi to bylo vyvráceno, pořád jsem slyšela "nedělej to, bude na tobě závislé, budeš to mít těžké" a já tedy pořídila postýlku a začala měnit plány v to, že bude mít postýlku v pokojíčku a já budu mít vedle ní postel a časem přejdu do ložnice. Pořídili jsme i drahý kočárek a já se těšila jak budu vozit klidné, spící miminko. 

Jak se malý narodil, tak jsem ho už v porodnici měla ve své posteli, ale furt jsem měla v hlavě, že doma musí být v postýlce, a tak jsem to doma začala praktikovat, jenže jsem ho po kojení stejně nebyla schopná do postýlky vracet a asi po týdnu mi začalo být smutno po společném spaní s přítelem, takže jsme postýlku stěhovali do ložnice k nohám a miminko se během noci stěhovalo k nám do postele na kojení a tam už zůstal. 

Trvalo asi do pátého měsíce klidné usínání v postýlce, poté už nechtěl, tak je s námi v posteli celou noc a postýlka je vedle postele jen jako zábrana.“

Kontaktní rodiče považují pláč dítěte za komunikační prostředek, snaží se přijít na jeho příčinu a dítěti pomoci se s ní vypořádat. Podle současných poznatků z neurofyziologie je pláč spojen se stresovou reakcí, která může negativně ovlivňovat vývoj mozku dítěte. Ignorování dětského pláče a různé vyplakávací metody proto v konceptu kontaktního rodičovství nemají místo.

Nedílnou součástí kontaktního rodičovství je i péče o rodiče samé. Uspokojování dětských potřeb může být značně vyčerpávající a proto Dr. Sears rodičům radí, aby mysleli i na své potřeby. Snížení nároků na úklid domácnosti, najmutí hospodyně či občasné hlídání chůvou považují Searsovi za dobrý vklad pro udržení pohody v rodině. Protože klidní a vyrovnaní rodiče jsou základem harmonické rodiny.

Nepleťte si ovšem kontaktní rodičovství s tzv. liberální výchovou, při které dítě vyrůstá bez hranic! Součástí kontaktního rodičovství je i stanovování rozumných hranic a pravidel. Kontaktní rodičovství úzce souvisí s respektující výchovou, což je výchova založená na komunikaci s dítětem, bez fyzických a psychických trestů, zato však s jasně vymezenými hranicemi.

Boom kontaktního rodičovství zažíváme u nás dnes a ač se tento styl výchovy zdá v kontrastu s tím dřívějším jako něco nového, v podstatě jde o návrat ke kořenům. Principy kontaktního rodičovství jsou intuitivně používány rodiči v primitivních kulturách. Dr. Sears vynesl zpět na světlo důležitost rodičovského instinktu a přirozenosti v péči o dítě.

Čti celý článek
redakce
10. zář 2018 Čtené 1217x

Zdravá výživa a zdravý životní styl se v dnešní době dostává stále více do popředí. Lidé obecně začínají více přemýšlet nad tím, co jí. Jako maminka chcete, aby mělo vaše děťátko vyvážený jídelníček, díky kterému se může správně vyvíjet a růst. Jednou z možností, jak ozdravit každodenní stravování, je připravit si klasický žitný kvásek a zkusit z něj upéct domácí chléb. Pro toho, kdo se o něj ještě nikdy nepokusil, to vypadá složitě, ale ve skutečnosti to není tak hrozné a rozhodně to stojí za to. A dokonce k tomu nepotřebujete ani pec či moderní domácí pekárničky na chleba, postačí vám obyčejná trouba.

Možná si kladete otázku, proč byste měla péct chleba a ještě k tomu z kvásku, když si ho můžete jednoduše a bez práce koupit v pekárně nebo supermarketu. Klasický kváskový chléb je totiž jiný než ten, co běžně koupíte v supermarketu (kynutý s použitím droždí). Rozdíl je ve vůni, chuti a především ve složení, chléb pečený z žitného kvásku je totiž zdravější.

„Já peču kváskový chleba nejen pro nás, ale už i pro známé. Lepší jsem nejedla, je fakt luxusní. Klasickou mouku beru od mlynáře, ostatní kupuji většinou bio a 'alternativní'. Už i konopnou jsme měli. Vždycky přidávám semínka, různě to obměňuji (dýňová, slunečnicová, sezamová, lněná, chia…). Na kváskové mapě jsem už taky zanešená. Kvásek je prostě další člen naší rodiny.”

Kvásek versus droždí

Klasický kvásek z droždí je pouze jedna kvasinková kultura, která se množí a přitom produkuje oxid uhličitý, tím vlastně těsto kyne. Droždí se dnes vyrábí za pomoci několika přidaných látek (kyseliny sírové, fosforečnanů, amoniaku a různých emulgátorů). U nás se droždí už nevyrábí vůbec. Droždí, které najdete v obchodech, je z dovozu.

Žitný kvásek je složen pouze z žitné mouky a vody. Jeho složení je tedy mnohem čistší než u droždí. Kvásek začne za příznivé teploty díky bakteriím a kvasinkám, které se vyskytují ve vzduchu a žitu, přirozeně kvasit. Při kvašení vznikají aromatické látky, kyselina mléčná a octová a také oxid uhličitý. Tyto látky výsledný produkt (chléb) zároveň konzervují, proto vydrží déle čerstvý a nezplesnivý.

Chléb upečený z žitného kvásku je vlastně pouze mouka, voda, kmín, sůl a to, co do něj přidáte (semínka, sušená rajčata a jiné). Je to chléb jako za starých časů. Žádné přidané chemické látky. A když si ho upečete sama, tak víte, co přesně v něm je, máte ho čerstvý a provoní vám celou kuchyň. A to je vždycky fajn. Samozřejmě velmi záleží na tom, z jaké mouky pečivo či jiné laskominy upečete. Pšeničnou mouku nahraďte žitnou nebo ještě lépe celozrnnou.

„Tak jsem se odhodlala zase po roce zkusit kváskový chléb a musím se pochválit, že kvásek se povedl krásně (pomohla jsem si sušeným kváskem ze zdravé výživy). A hlavně jsem použila chlebovou žitnou mouku. Dnes budu péct druhý pokus, první jsem nechala málo vykynout, takže byl placatější a měl malé bublinky, ale chuťově byl dobrý. “

Výhody a nevýhody kváskování

Pečení z žitného kvásku má řadu výhod, ale i nevýhody. Svým složením pozitivně působí na naše zdraví. Má antibiotické účinky, posiluje střevní mikroflóru a tím i imunitu. Je lépe stravitelný a živiny z něj jsou pro nás lépe využitelné (zejména při použití celozrnné mouky, kdy kvásek napomáhá lepšímu využití obsažených látek než droždí). Několik studií prokázalo, že kváskový chléb má nižší glykemický index, což znamená, že vás zasytí na delší dobu. Objevují se názory, že pečivo z kvásku je stravitelnější pro celiaky, tedy lidi s alergií na lepek. Tyto teze však ještě nejsou vědecky potvrzené. A jako bonus- kváskový chléb lépe chutná, voní a déle vydrží.

Nevýhodou kvásku je, že kyne mnohonásobně déle než droždí. Je také potřeba se s ním naučit pracovat, vychytat správnou chuť, vůni, hustotu kvásku a tak dále. Upéct něco z kvásku může být z tohoto důvodu složitější a je to také ten nejčastější důvod, proč to spousta začátečnic vzdá. Pro někoho je nevýhodou i jeho chuť, například kváskový chléb chutná nakysle, je potřeba si na tuto novou chuť zvyknout.

„Od kamarádky jsem letos dostala kvásek a recept na domácí chleba pečený v hrnci v troubě. Prvních několik pokusů dopadlo kupodivu dobře - chleba dobře chutnal a dalo se na něho i dívat. Poslední čtyři pečení jsou ale děs a hrůza. Používám stále stejný recept, stejné suroviny, stejný hrnec a troubu. Problém nastává už při přendávání těsta z ošatky do hrnce - teď mi v ošatce zůstává půlka těsta. Po upečení zase nejde chleba vyklopit z hrnce - zůstane tam spodek, i když ho peču dostatečně dlouho - s pokličkou i bez pokličky. Tak nevím, kde by mohla být chyba.”

Jak začít s kváskováním

Pokud si chcete upéct svůj první kváskový chléb máte na začátku tři možnosti, jak postupovat. Můžete si koupit sušený žitný kvásek ve zdravé výživě a postupovat podle pokynů na obale, součástí bývá i recept na celý chléb.

Někdo do toho jde raději po hlavě a rozhodne se vyrobit si první žitný kvásek doma.

Bude potřebovat:

- zavařovací sklenice s víčkem

- celozrnnou žitnou mouku

- žitnou chlebovou mouku

- 4 malé kousky jablka

- vodu

Postup:

- 1. den (nejlépe ráno):

15 g celozrnné žitné mouky smíchejte v zavařovací sklenici s 30 g vody a jablkem. Večer přidejte do sklenice dalších 15 g mouky a 30 g vody. Promíchejte. 

- 2. a 3. den:

Udělejte totéž ráno i večer. Jablko nepřidávejte.

- 4. den:

Ráno odeberte do druhého poháru asi jen 60 g moučné směsi bez jablka a přimíchejte 30 g vody a 30 g žitné chlebové mouky. Večer přidejte znovu 30 g mouky a 30 g vody.

- 5. až cca 14. den:

Krmte už jen 1x denně jako 4. den (30 g vody + 30 g žitné chlebové), dokud nezačne růst pravidelně.

Poslední možností je využít darovaného kvásku, tedy vyprosit si kvásek od někoho, kdo již kváskové pečivo peče a z něj si chleba upéct. Pokud nikoho takového neznáte, můžete využít takzvanou kváskovou mapu a na ní si najít někoho, kdo vám kvásek daruje. Většinou je to tedy „něco za něco”, kdy výměnou za kvásek donesete například čokoládu, kilo mouky nebo jen úsměv. Receptů jak vyrobit první kvásek je na internetu celá řada, jistě si vyberete ten nejvhodnější pro vás. Nebo se stačí zeptat babiček, některé s tím jistě budou mít zkušenosti.

Někomu se povede kvásek hned na první dobrou, někdo bude potřebovat více času na to, aby ten správný postup vychytal. Určitě to ale nevzdávejte. Po čase najdete ten správný grif a kváskové pečivo si zamilujete.

Z kvásku se dá péct opakovaně. Vždy si odeberte několik lžic z hotového kvásku do sklenice a dejte do lednice. Poté ho musíte „přikrmovat” a opečovávat. Pravděpodobnost, že by se v této fázi zkazil, je mnohem menší než při zakládání toho prvotního. Tohle je kouzlo kváskování, kvásek tak máte vždy po ruce a můžete si z několika pouhých surovin péct chleba případně jiné pečivo či laskominy stále dokola.

„Mně už ta mírně nakyslá chuť kváskového chleba začala i chutnat. Poměr mouky dělám od oka, někdy přidávám i ječnou, ta chleba zjemní. Nejraději ale dělám z žitné celozrnné. I když mám s tímto druhem pečení už nějaké zkušenosti, tak se mi chleba ne vždycky povede. Měla jsem štěstí, že jsem kvásek dostala letitý a pořád mi žije, říká se, že čím starší, tím lepší. Ale taky to pořád vychytávám a po nepovedených pokusech znova hledám motivaci.”

Spousta začátečníků pečení z kvásku při prvotních neúspěších vzdá. Je to ale škoda, praxí se to dá naučit. Potřebujete jen trochu zručnosti, zkušeností a hlavně čas. Kvásek ale není jen o chlebu, jak by se mohlo na první pohled zdát. Péct můžete i sladké varianty s rozinkami nebo ořechy, fantazii se meze nekladou. Tak pokud vás to láká, hurá do toho.

Zdroj:

http://www.kvaskovychleb.cz/doku.php?id=navody:zalozeni_kvasku

http://www.maskrtnica.cz/spasi-kvaskovy-chleba-vase-traveni/

http://www.vyzivoukezmene.cz/clanek/proc-jist-kvaskovy-chleb

Čti celý článek
redakce
9. zář 2018 Čtené 690x

"Zpočátku to vypadalo, že mě těhotenské nevolnosti minou. Inu, spletla jsem se. Udeřily v 7. týdnu a pořádně. Upřímně netuším, proč se tomu říká čistě ranní nevolnost, mně bylo zle komplet celý den, snad i v noci občas, to jsem usínala hotová únavou. Nevolnosti mi skončily cca v 15. týdnu těhotenství, občas se mi objevily jen v případě, když jsem měla nízký tlak, bylo mi moc horko nebo jsem si sama nechtě stlačila žaludek například při obouvání," popisuje průběh ranních nevolností jedna z maminek na Modrém koníku.

Těhotenství je úžasná jízda, ale časté (nejen) ranní nevolnosti nám ji dokážou velmi znepříjemnit. Existují však možnosti, jak nutkání na zvracení alespoň částečně omezit. Těhotenská nevolnost se objevuje u více než poloviny žen. A více než polovina žen absolutně nechápe, proč se tomu říká ranní nevolnost, když ten nepříjemný pocit může trvat klidně celý den! 


"Co mi pomohlo, respektive alespoň mírně ulevilo:
- ucucávat colu 
- zázvorové nealko pivo
- čistá voda s ledem a citronem, občas s mátou
- slabý černý čaj s agáve sirupem místo cukru 

Později (cca 5.-7. měsíc) už jsem si občas dala i normální pivko a na zvýšení tlaku (rovněž příčina mého zvracení v pozdějších fázích těhotenství), jeden hrnek kafe nebo 2 dcl červeného vína, samozřejmě jsem to nepřeháněla. No a celkově - ono to prostě přejde. Ačkoliv budete nadávat, budete hotové, protivné, opravdu to přejde, je to třeba vydržet. Ten výsledek - malý uzlíček ve vašem náručí opravdu stojí za to. Najednou byly veškeré nevolnosti a strasti v těhotenství ty tam a šla bych do toho znovu,"
shrnuje maminka pod přezdívkou senoritapetra.

Kroky ke zmírnění nevolnosti:

  • mějte u postele připraveno pár sušenek, které sníte ještě před vstáváním,
  • vstávejte postupně, klidně, nikdy ne ve spěchu,
  • jezte často malé porce - nejlépe lehce stravitelné potraviny s nízkým obsahem tuku,
  • nejezte příliš tučná a kořeněná jídla,
  • mezi jídly dávejte přednost zdravým svačinkám (žaludek tak nebude nikdy zcela prázdný, což pomáhá předcházet pocitům nevolnosti. Zkuste potraviny s vysokým obsahem bílkovin - zakysané výrobky, jogurty),
  • pijte tekutiny 1/2 hodiny před a nebo po jídle, ale ne během jídla,
  • pijte malé množství tekutin v průběhu dne, aby se zabránilo dehydrataci,
  • otevřete okna a nebo zapněte ventilátory, pokud vám vadí zápach,
  • mějte dostatek odpočinku a spánku během dne,
  • vyhněte se teplým místům (teplo přispívá k nevolnosti),
  • přivoňte si k citrónu a zázvoru, pijte limonády a nebo jezte meloun na zmírnění nevolnosti,
  • jezte slané brambůrky,
  • cvičte,
  • nechoďte si po jídle lehnout,
  • nejezte maso, které není dostatečně zpracováno

"Nevolnosti mě trápily už od 2. týdne těhotenství. Prvotní ranní nevolnost se plynule roztáhla na celý den. Ocitla jsem se velice záhy v začarovaném kruhu: když jsem měla jen trochu hlad, bylo mi zle, ale cokoli jsem snědla šlo zase ven. Zvracela jsem až do 4. měsíce a místo přibírání moje váha klesala. 

Zachránila mě hloupá cola. Já vím, kofein. Já vím, kvanta cukru. Ale! To byla skutečně jediná věc, co mě trochu probudila k životu a oddálila pomyšlení na sebevraždu (zní to hrozně, ale já zvracela i v metru!). Posléze mi pomohly i piškoty, které jsem ale musela hned ráno sníst ještě před tím, než jsem vstala z postele. Jinak to bylo zase špatně. Ustalo to samo a začalo nezřízené obžerství červené řepy a zakysané smetany. Ale to už sem nepatří. Závěrem bych doporučila nosit blicí pytlík s sebou. Občas to totiž zachrání situaci."

Čerstvý vzduch je základ

Jistě si dokážete představit, jakou pohromu dokáže udělat silná vůně parfému v přeplněném výtahu. Především v prvním trimestru je váš nos takovým radarem na ošklivé pachy a vůně, ze kterých se vám může udělat nevolno. Snažte se být co nejvíce na čerstvém vzduchu a větrejte. Pokud nemůžete otevřít okno či někam odejít, vždy vás zachrání čerstvá citrónová šťáva, která má příjemnou a svěží vůni. Když budete mít potřebu, čichněte si. Co nejhorší by si o vás ostatní mohli myslet?

Čerstvý vzduch se alespoň částečně osvědčil i nastávající mamince oktarina: "Ranní nevolnost u mě probíhá celý den. Nepomáhají čaje, homeopatika, jedině čerstvý vzduch, ale taky bohužel jen po omezenou dobu. Už nevím co zkusit dál. Jsem v prvním trimestru, představa jakéhokoliv jídla mi obrací žaludek vzhůru nohama. Jsem slabá, vyčerpaná a modlím se, aby už to přešlo. Ale i přesto všechno jsem šťastná a na prcka se moc těšíme!"

Mluvte!

Nebojte se mluvit o svých nevolnostech s těmi, kteří mohou vaše “utrpení” zmírnit. Ví váš milý, že z jeho mýdla či parfému je vám špatně od žaludku? Nebo že z jeho polibku cítíte pizzu, kterou měl právě k večeři? Řekněte mu to a uvidíte, jak málo změn pomůže tomu, abyste se cítila lépe.

Kreativně se zázvorem

O zázvoru se už dlouho ví, že je to žaludeční zachránce. Zkuste si dát plátek zázvoru do teplé vody, čaje nebo vypít nealkoholické zázvorové pivo. Nic pro vás? V obchodech najdete i různé zázvorové bonbony. Stále to nezní dobře? Další možností je vanilková zmrzlina se zázvorem! Je tolik možností, musíte přijít na to, co vám a vašemu žaludku bude nejvíce vyhovovat.

"Ten, kdo vymyslel název ranní nevolnost, to musel být chlap. Možná je to proto, že začíná ráno a končí až jsem usnula. Zajímavé je, že mi začalo být špatně od nalezení dvou čárek na těhotenském testu. Do té doby mě bylo skvěle. První 4 měsíce mi bylo špatně od probuzení do usnutí. Jediný, co zabíralo, byla šťáva z červeného grepu a občas zázvorový lízátka. Zvracela sem snad jen dvakrát, zato špatně mi bylo celý den," vypráví další z maminek.

Rozptylujte se

Nevolnost není snadné ignorovat, ale najděte něco - cokoliv - co vás přivede na jiné myšlenky a zabaví vaši mysl. Přečtěte si dobrou knihu, jděte na procházku, luštěte sudoku, kreslete si… Některé maminky tvrdí, že pro zmírnění nevolnosti jim pomáhá cvičení. Poraďte se však se svým lékařem dříve, než zvolíte tento způsob rozptýlení. Naslouchejte svému tělu.

Přizpůsobte si svůj počítač

Můžete si myslet, že surfování po internetu vás bude odvádět od ranní nevolnosti, ale i jas z obrazovky vám může vyvolat další nevolnost. Zkuste si svůj počítač přizpůsobit tak, že si zvětšíte písmo, změníte pozadí na jemnější barvy a snížíte jas obrazovky. Nezapomeňte si dělat také přestávky - nebo jednoduše občas zavřete oči.

Více tipů, jak vyzrát nad ranní nevolností.

Máte nějaký svůj osvědčený způsob, který vám pomáhá omezit či alespoň částečně ignorovat těhotenské nevolnosti? Podělte se s námi. Jistě to mnoho nastávajících maminek ocení.

Čti celý článek
redakce
8. zář 2018 Čtené 3044x

„Učím svého 1,5letého syna jíst lžící a vidličkou. Netrefuje se úplně přesně, sem tam mu po cestě něco spadne, většinu řidších věcí vylije, ale učí se, v pohodě. Jenže - druhou volnou ruku strká do misky a hrabe se s ní v jídle, kousky čehokoliv rozmačkává (nejlépe šťavnaté ovoce), hází všechno na zem (dívá se mi přitom do očí a směje se) nebo i na zeď, plive na mě, prská na mě, mlátí lžičkou do polévky, aby mě pocákal, vyndavá si jídlo z pusinky…“  Že v této situaci poznáváte sebe a své dítě? Není divu! Problémy s kulturou stolování své ratolesti má spousta maminek.

Kdy je dítě zralé, aby dostalo do rukou příbor a najedlo se jako člověk (a ne jako nějaké zvířátko)? Jednoznačná odpověď neexistuje. Vše záleží na konkrétním dítěti. Pro efektivní používání příboru je nezbytná vyspělost jemné motoriky, apetit dítěte a jeho temperament. U divočejšího dítěte prostě musíte počítat s tím, že budete uklízet více; průzkumník bude zase jídlo zkoumat ručně a umělec vám vymaluje kuchyň.

Některé děti se naučí příbor používat brzy: „Já učila dceru jíst lžící už, jak měla příkrmy v půl roce. Vždy dostala do ruky malou lžičku, a pak to po mně opakovala. Sama se naučila, já ji od roku nekrmila. Jedla sama. V roce a půl jedla s přehledem polévku a vše co měla v talíři.“  

„Nikdy jsem ho neučila jíst. Opravdu vůbec. Když to chtěl zkusit, zkusil. Když ne, nakrmila jsem ho. Kdykoliv, ani nevím do kolika roků, ale šlo to postupně, polívkou jsem ho krmila ještě ve třech letech, ale jogurt jedl sám, asi ve dvou? Nevím. Nenapadlo mě si dělat starost s tím, že by měl umět jíst v nějakém věku tak nebo tak. Je mu pět, jí úplně jako my,“  berenika39 dala synovi prostor, aby se naučil používat příbor, až sám bude chtít.

To je obecně doporučovaný přístup – vyčkat, až dítě projeví zájem krmit se samo. Nejprve pravděpodobně bude chtít zkoumat jídlo rukama, a to je naprosto normální chování. Nechte dítě jídlo prozkoumat, vždyť je to tak zajímavé! Poté často projeví zájem o lžičku, kterou ho krmíte. Půjčte mu ji. Sice nejprve skončí víc jídla na zemi, než v puse, ale trénink dělá mistra!

„Já jsem nechala malou, aby se krmila sama, když o to začala projevovat zájem - no zájem byl celkem brzo, v jídle se ráda patlala rukama, ale protože jinak ji jídlo moc nebavilo, tak jsem ji nechala. Časem se jí zlepšila motorika a zvládala si brát rukou hodně malé kousky jídla a začala mít chuť to zkusit lžičkou. Teď už asi měsíc jí víceméně sama -  prostě buď bude jíst sama, nebo jíst nebude - ode mě třeba jídlo ze lžičky vyplivne, ale sama ho sní! A teď už se jí daří čím dál víc, dokonce někdy zvládne i polívku a na bryndáku toho moc neskončí!“ píše maminka lenchita.

Jaké "nástroje" dát dětem do ruky?

Nezapomeňte, že pro malé dětské ruce bude snazší používat menší dětský příbor. Po zvládnutí lžičky obvykle následuje vidlička. Nakrájejte jídlo na kousky a nechte batole napichovat. Některým dětem to jde i lépe, než se lžící! „Malý má 19m a vidličkou napichuje. Samozřejmě nakrájené kousky, akorát do pusy. Jí se mu tak líp, než ze lžičky, ze které mu to přeci jen víc padá. Vidličkou napíchne a sousto drží.“

Maminka maxinkaa se dělí o radu, kterou získala ve školce: „Učitelky ve školce říkají, ať děti jí nejdřív vše lžičkou a až se to pořádně naučí a naučí se správně držet lžičku, což je úchop pro vše ostatní, pak začnou s vidličkou a pak nožem.“

Nůž (příborový) dávejte k dispozici po ovládnutí vidličky. Nejprve ho dítě možná bude ignorovat, později ho bude jen držet a sousta si jím přistrkovat. Opravdové krájení jídla očekávejte spíše až v předškolním věku.

Každopádně nejsilnější motivací dítěte pro používání příboru je kolektiv. Dítě je přímo stvořeno k napodobování! Můžete jeho způsobné stolování podpořit vlastním příkladem – jezte společně. Další motivaci dodají spolužáci ve školce. Zkušenost posílá maminka zubejda2: „U nás ve školce musí děti při nástupu umět používat lžíci. Některé ji ještě drží jako bagr, ale to se celkem rychle zlepší. Od čtyř let potom automaticky dostávají příbor, tak je pro ně lepší, když už mají z domova trochu natrénováno. Náš mlaďas měl problémy i s držením tužky. Jakmile se to ve školce naučil, začal pořádně držet i příbor.“

Co když je to vzdor?

A co dělat, pokud dítě překračuje vaše hranice pro zkoumání jídla a schválně dělá nepořádek? „Vydržet, anebo prostě krmit, mně dítě nesmělo do jídla sahat, krmila jsem a následky to na něm nenechalo,“ říká nekompromisně maminka panenkamakova.

„To, že to prská po tobě, hází na zem atd., mi už připadá spíš jako vzdor proti napomínání u jídla - přesně ten vyzývavý pohled přímo do očí, když dělá něco, o čem ví, že tě to naštve. Možná ze začátku si tou rukou jenom snažil jíst, a když viděl, že tě to štve, tak začal schválně u toho blbnout. Na to mám jediný recept - hlavně klid, případně v klidu poznamenat, že se papá lžičkou nebo že jídlo musí zůstat v mističce, případně že se dává do pusy - podle situace, a jinak spíš ignorovat. Případně po jídle sdělit, že je na zemi (na stolečku, na zdi, na stropě…) nepořádek a je potřeba, abychom to spolu uklidili,“ radí maminka romcovaklarka trpělivosti.

Na závěr přidává radu uživatelka betelgeuzz, jak jinak nasytit dětskou potřebu patlání a procvičit jemnou motoriku: „Zařadila bych hry, kde si může s něčím patlat, třeba plastelína, prstové barvy. Aby si to mohl vyzkoušet na něčem jiném než na jídle. A taky bych mu dávala činnosti na zlepšení motoriky, např. dáš mu dvě misky, lžičku a do misky fazole, ořechy, kaštany, později třeba čočku, hrách. Můžeš vystřídat třeba velkou lžíci, malou lžíci, místo druhé misky mu dát třeba obal od vajíček, plech na muffiny, prostě měnit to, aby ho to stále bavilo. Vždycky mu na začátku ukaž, jak to má lžičkou přendávat do té druhé misky, na plech, ale pak ho už neopravuj, i když to nebude dělat podle tebe. Nech ho pohrát a třeba druhý den mu to ukaž na začátku znovu.“

Krásně to vystihla maminka romcovaklarka: „Osobně si nemyslím, že by se dítě nenaučilo nikdy jíst samo, přece do dvaceti ho krmit nebudeš!“

Podívejte se na další zkušenosti a názory maminek do diskuzí Jak naučit dítě jíst příborem a nepřijít při tom o rozum?, Od kdy vaše děti jedly příborem? A jakým?, nebo Kdy by mělo batole začít jíst samo? Nebo se s námi podělte o své zkušenosti v komentářích!

Čti celý článek
redakce
7. zář 2018 Čtené 315x

Existují důkazy o tom, že okolní prostředí, včetně prvních potravin a doby jejich zavedení do jídelníčku dítěte, mohou hrát klíčovou roli v rozvoji alergií. Potravinová alergie postihuje asi 6–8 % dětí. Dobrou zprávou je, že riziko vzniku alergie je možné snížit díky vhodné stravě.

Při zavádění nových potravin do jídelníčku dítěte může dětský imunitní systém nepřiměřeně zareagovat na bílkovinu v potravě. Jedná se například o vyrážky, otoky úst a rtů, rýmu nebo i průjmy a zvracení, a to všechno dokáže maminky pořádně vystrašit. Nejčastějšími původci těchto reakcí jsou: kravské mléko, vaječné bílky, arašídy a ořechy, sója, pšenice, ryby a mořské plody. Alergické reakce se mohou projevit ihned po snědení potraviny, ale i za několik dní. Minimalizujte riziko vzniku alergií a držte se několika základních opatření.

Sedm opatření, která mohou snížit riziko vzniku potravinových alergií

  • Kojení je v prvních šesti měsících života pro dítě nejdůležitějším příjmem potravy. Mateřské mléko je svým složením ideální výživou pro vaše děťátko. Poskytuje ochranu imunitního systému a podporuje zdravý růst.
  • Pokud je nutné z jakýchkoliv důvodů kojení ukončit, informujte se vždy u svého pediatra na možnost zavedení hypoalergenní kojenecké výživy, tzv. H.A. s částečně hydrolyzovanou 100% syrovátkovou bílkovinou, jejíž prospěšnost byla prokázána klinickými studiemi. Do této skupiny patří například kojenecké mléko BEBA OPTIPRO HA, které bylo vyvinuto po vzoru mateřského mléka. Je doporučeno zavádět příkrmy mezi ukončený čtvrtým až šestým měsícem věku dítěte.
  • Není potřeba odkládat zavádění nových druhů potravin, (včetně arašídů, ořechů, sóji, vajec, ryb a pšenice) ve snaze zabránit alergiím.
  • Nové potraviny zavádějte v první polovině dne, kdy je dítě aktivní a v dobré náladě, abyste mohli sledovat, jak na ně zareaguje.
  • Přidávejte vždy jen jednu novou potravinu a další až po 3–5 dnech a zapište si případné reakce.
  • Kravské nebo kozí mléko zavádějte až v době, kdy bude dítěti nejméně 9 až 12 měsíců. Místo něj můžete opět použít kojeneckou výživu H.A. s částečně hydrolyzovanou 100% syrovátkovou bílkovinou.
  • V případě zjištění alergie je třeba danou potravinu neprodleně vyřadit z jídelníčku a kontaktovat dětského lékaře, případně alergologa.

Jak poznáte, že má dítě alergickou reakci?

Alergické reakce se zpravidla objevují během několika minut až hodin poté, co bylo tělo vystaveno alergenu. Mezi tyto reakce patří:

  • kožní reakce (ekzém, kopřivka nebo vyrážka);
  • respirační obtíže (například rýma a sípání);
  • gastrointestinální intolerance (zvracení, bolest břicha nebo průjem, ve kterém může být příměs krve).

Pokud máte podezření, že vaše dítě trpí alergií, navštivte co nejdříve svého pediatra nebo alergologa.

Máte alergie v rodině? Nezoufejte!

Pro děti, které mají v rodinné anamnéze jakékoliv alergie, mohou být řešením hypoalergenní mléka. Jsou tou nejlepší volbou při snížení rizika vzniku alergií.

Společnost Nestlé vyvinula hypoalergenní mléko BEBA OPTIPRO HA, jehož recepturu nyní ještě vylepšila a obohatila o probiotické bakterie Lactobacillus reuteri. To podstatné zůstalo ale zachováno: částečně hydrolyzovaná syrovátková bílkovina, která jako jediná má prokázaný krátkodobý i dlouhodobý účinek ve sníženém výskytu alergických onemocnění (atopická dermatitida).

Zatímco hypoalergenní bílkovina OPTIPRO HA trénuje ještě nevyzrálý imunitní systém děťátka cestou tzv. orální tolerance a tím po vzoru mateřského mléka pomáhá ke snížení rizika vzniku alergií a ke správnému vývoji dítěte, probiotické bakterie Lactobacillus reuteri zajišťují, že jsou střeva miminka osídlována správnou střevní mikroflórou, což podporuje rozvoj vnitřní imunity. Mléko je navíc obohaceno vitamíny, minerálními látkami a omega mastnou kyselinou,LC-PUFA (DHA) - PUFA omega-3 vicenenasycenou mastnou kyselinou, která je důležitá pro vývoj dítěte, mozku a sítnice., vitamíny a minerálními látkami. Navíc má i příjemnou, nehořkou chuť. Počáteční kojeneckou výživu HA 1 naleznete jak v 500g krabici (třeba na vyzkoušení) tak v 800g znovu-uzavíratelné plechovce.

--------------

Tento článek vyšel s podporou Nestlé BEBA

Čti celý článek
redakce
7. zář 2018 Čtené 5201x

„Máme doma 4,5letého syna a od malička je jiný než ostatní děti. Narodil se v termínu, ale porod byl zdlouhavý a nakonec skončil zvonem. Jako kojenec byl hodně plačtivý (což je slabé slovo, prostě řval a řval klidně i hodinu a nikdo nevěděl proč, uspávání byl horor). Všeho se bál - vysavače, rádia a hlasité hudby, hračky, které vydávaly nějaké zvuky, byly pro nás tabu do 2 let. Na vše si dlouho zvykal, na lidi, prostředí. Přesto jsem s ním chodila do mateřského centra, kde jsme vždy vyčnívali z davu,” začíná vyprávět jedna z maminek na Modrém koníku svůj příběh.

„Do školky začal chodit ve 2,5 letech, ale to byl také horor. Ráno ve školce řval a učitelka ho musela odvléct do třídy a zavřít, prý se vždy zklidnil. Odpoledne opět řev, ať jsem pro něj šla já nebo manžel, vždy vyběhl ze třídy plačící se slovy 'Běž pryč, jsi ošklivý(á) tatínek/maminka, nemám Tě rád' a ještě přidal plácnutí. Dali jsme se na homeopatickou léčbu, která nás myslím hodně posunula k lepšímu, ale stále ve mně hlodá, jestli to neřešit ještě někde jinde.

Na tříleté prohlídce doktorka nic nepoznala a ani jsme to nijak neprobírali, vůbec na to nebyl čas, jen vůbec nechápal, co se po něm chce, když sestřička šeptala slova a on je měl opakovat. Každý den ve mně roste myšlenka, kam s ním jít a kde to řešit. Protože vše, co prožíváme u nás doma, není asi úplně normální. Syn vydá za dvě děti a dokáže na sebe strhnout pozornost tak, že by jeden zapomněl, že má ještě druhé dítko. Nevím, co nás ještě čeká s nástupem do školky, loni jsme tomu kvůli nemocnosti moc nedali, tak ani pořádně nevíme, jak bude fungovat měsíc v kolektivu. Už uměl počítat do 10 a je to pár dní a on neví, že po 2 je 3. Nástup do školy je moje noční můra.”

Porucha pozornosti a hyperaktivita

Spousta dětí v dnešní době trpí na různé problémy různé intenzity. Ty mohou, ale i nemusí, mít společnou příčinu. Může jít například o problémy s udržením pozornosti, problémy v oblasti vývoje řeči, poruchy učení, problémy s pamětí, noční pomočování atd. Za těmito všemi, a mnoha dalšími problémy, může být takzvaná lehká mozková dysfunkce. Dnes se už tento pojem moc nepoužívá, místo něj mluvíme o ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou) nebo ADD (porucha pozornosti bez hyperaktivity). Lehká mozková dysfunkce ale není pouze o poruše pozornosti, problém je to mnohem rozsáhlejší.

„Mému synovi diagnostikovali lehkou mozkovou dysfunkci a ADHD letos v lednu, psycholožka měla podezření, potvrdili to na EEG vyšetření na neurologii. Ale ADHD nemusí znamenat vždy hyperaktivitu, syn hyperaktivní není, vydrží u činnosti, u hry, u jídla, ale má velké problémy s chováním, afektivní stavy. Řeč má celkem dobrou, má trochu horší výslovnost, ale výbornou slovní zásobu. Potvrzení jsme dostali od psycholožky i neurologa,” popisuje své zkušenosti další z maminek.

Odchylka v psychickém vývoji

Lehká mozková dysfunkce, zkráceně se používá LMD, je poruchou učení a chování, která obsahuje široké spektrum problémů a nemocí. Jde vlastně o odchylku v psychickém vývoji dítěte na základě oslabení funkcí centrální nervové soustavy. Statistiky uvádí, že některou z forem LMD trpí 40 % dospělých, u dětí je tohle číslo ještě vyšší.  

LMD nemá pouze jednu příčinu a jeden příznak, dysfunkce se může projevit v jakékoli mentální funkci člověka. Rozsah obtíží může být mírný, se kterým se dá v pohodě žít a nijak dítě neomezí, až po těžký, kdy už může znamenat velké problémy ve škole, práci, socializaci, vztazích apod. Může jít o problémy v oblasti vnímání, chování, tvoření pojmů, paměti, řeči, kontrole pozornosti, popudů a motoriky.

Proč a kdy LMD vzniká?

LMD vzniká drobným poškozením centrální nervové soustavy v raných vývojových obdobích dítěte. Většinou je toto onemocnění dědičné, ale vzniknout může i v průběhu těhotenství (při komplikacích v těhotenství a nedodržování správné životosprávy matky), během porodu (při komplikovaném nebo dlouhém porodu) a nebo v době postnatální, cca do dvou let po porodu (následkem úrazů hlavy s bezvědomím nebo velmi vysokých horeček).

Někdy je příčinou kombinace obou výše uvedených faktorů. Dítě za vzniklé problémy nemůže a není schopno je ovlivnit. Vhodným přístupem se na ně však dá působit a obtíže alespoň zmírnit. Dobrou zprávou je, že v průběhu toho, jak dítě roste a dozrává centrální nervová soustava, tak se mohou některé problémy zmírnit a nebo úplně vymizet.

„Mám syna s lehkou mozkovou dysfunkcí a ADHD, byl resuscitován při porodu. Oboje mu diagnostikovali ve čtyřech letech, kdy se navíc stále počůrával v noci, někdy zle reagoval, tak jsem si říkala, že to asi bude souviset s tou resuscitací při porodu. Sama jsem se objednala k dětské psychiatričce a psycholožce. A docházíme tam dodnes. Syn se srovnal, noční pomočování samo ustalo v sedmi letech o prázdninách před nástupem do 1.třídy (dospěl centrální nervový systém). Syn má lehčí formu, není hyperaktivní, ale spíš pomalejší, roztěkaný, někdy impulzivní. Chce to především klid a trpělivost. Tři měsíce na doporučení doktorky užívá léky a se soustředěností ve škole je to lepší,” přidává svůj příběh maminka z Modrého koníka.

Těmto problémům můžete předejít prevencí

Ideálním stavem je plánované těhotenství, kdy oba budoucí rodiče ví, že chtějí miminko a tak dbají na lepší životosprávu. Především žena by si měla alespoň trochu hlídat, co jí a jaké přípravky používá (ať už jde o kosmetiku nebo například léky), neměla by kouřit a pít mnoho alkoholu. V případech, kdy je těhotenství nečekané, se žena mnohdy kvůli nepravidelné menstruaci dozví, že je těhotná až později, kdy už mohou tyto faktory zanechat na vývoji plodu následky.

Další prevencí je sledování motorického vývoje dítěte a při problémech nebo opožďování vývoje jejich včasné řešení. Nedostatky v této oblasti rozhodně nepodceňujte, nemuselo by se to vyplatit. Dobrý rehabilitační pracovník jistě ochotně poradí co a jak s dítětem cvičit.

Je vhodné také sledovat a případně upravit stravování dítěte (omezit sladkosti a alespoň trochu hlídat složení potravin - čím méně Éček a přidaných látek, tím lépe).

Diagnostika lehké mozkové dysfunkce

Diagnostika probíhá v pedagogicko-psychologické poradně, většinou až ve školním věku. Do té doby se dítě vyvíjí nerovnoměrně a diagnostika by proto byla velmi nepřesná.

Využívá se kombinace několika testů a rozhovoru s rodiči (zejména se zjišťuje anamnéza - průběh těhotenství, porodu a vývoje dítěte, dále také úrazy a nemoci dítěte). Učitel vyplňuje školní dotazník a píše školní zprávu, kde popisuje chování a projevy dítěte, i to je velmi nápomocné. Učitel mívá už jisté zkušenosti a vše vidí z jiného, mnohdy nezaujatého, pohledu než rodiče dítěte.

Jedna z maminek vypráví, jak se projevovala LMD u jejího syna: „Syn byl od malička jiný než ostatní, vztekloun, netrpělivý, citlivka, bál se takových těch od pohledu nesympatických lidí, styděl se pozdravit apod. Ve třech letech jsme jen zkonzultovali výchovný přístup a v jakých situacích je problém. V podstatě nám doktorka řekla, že neděláme nic špatně, bude takový vždycky a žádnou idylku nám slíbit nemůže. Bohužel jsme měli smůlu na učitelku ve školce, která sváděla všechno na naši výchovu. Teď je ve druhé třídě a naštěstí učitelka je výborná, ale už od začátku mi říkala, že to naše dítě je jiné a nedokáže ho nikam zaškatulkovat. Není ani grázl, ale dělá kraviny. Učí se dobře, ale pak je schopný nadělat chyby v lehké písemce. Vždy se to zhorší, když je unavený, je na něj upřená moc velká pozornost nebo se mu do něčeho fakt nechce. Teprve nedávno nám doktorka řekla, že má lehkou mozkovou dysfunkci.”

Jak se lehká mozková dysfunkce projevuje

První projevy se objevují již u malého miminka, kdy bývá neklidné, mívá problémy s biorytmy (režim spánku a bdění), hůře saje. Samozřejmě to neznamená, že každé dítě, které hůře saje a špatně spí, je nemocné a bude mít do budoucna problémy. U dětí trpících lehkou mozkovou dysfunkcí se obtíže dále prohlubují.

V batolecím věku přeskočí nebo úplně vynechají některé vývojové období (nejčastěji lezení), nedokáží se soustředit, působí neobratně a neohrabaně a často se jim stane nějaký úraz. Objevují se výbuchy vzteku a agresivní chování. To je v tomhle věku naprosto normální jev, ale u dětí, které mají LMD jsou tyto projevy mnohem silnější než u ostatních dětí.

Později se objevují problémy ve vývoji řeči a opožděný či nerovnoměrný vývoj. Tyto děti často v něčem vynikají, jsou nadprůměrní, ale v něčem jiném jsou oproti vrstevníkům velmi pozadu.

V předškolním a školním věku jsou nápadné problémy v oblasti motoriky (prstů, celého těla i grafomotoriky, která se promítá do psaní a kreslení), koncentrace pozornosti, paměti, emocí (emoční labilita) a myšlení (horší vnímání souvislostí, problémy s logickým myšlením), vnímání a objevují se poruchy učení (čtení, psaní, pravopisu, matematických schopností aj.).

Nemusíte se bát, ve většině případů se nevyskytují všechny projevy zároveň. Dítě může mít jen některé a to třeba v mírné míře, takže to nemusí být zas až tak hrozné. Většinou je přítomen jeden převládající rys, například náladovost, impulzivita aj. A jak už bylo psáno výše, věkem se mohou příznaky zmírnit.

„My jsme věděli už cca v roce a půl, že něco není v pořádku, ale jak dětská doktorka, tak neuroložka to zlehčovaly. Syn měl už tenkrát afektivní záchvaty a noční děsy. Do cca čtyř let se od toho všichni distancovali, že je brzy, že se to srovná, naučí se, bohužel to nebyl náš případ a zatím se to nesrovnalo. Snad se to zlepší časem, jak bude syn růst. Je to velmi náročné.”

Je možné LMD i nějak léčit?

Pomocí klasické západní medicíny je možné tlumit nebo zmírnit některé příznaky. Mohou být nasazeny léky zvyšující průtok krve mozkem nebo tlumící projevy hyperaktivity. Velmi se osvědčuje takzvaný biofeedback, což je metoda v rámci neurologie, která posiluje žádoucí aktivaci nervové soustavy, je to takové “sebeučení mozku” pomocí biologické zpětné vazby.

V případě problémů s řečí je nutné chodit na logopedii, s poruchami učení zase poradí v pedagogicko-psychologické poradně. S problémy v chování pomůže odborník zvaný etoped. Účinná bývá také přírodní léčba, například ginkgo biloba prokrvuje mozek a tím ho zároveň okysličuje a napomáhá mu tak lépe fungovat, pomoci mohou i různé vitamíny (zejména skupiny B) a minerály.

„Syn měl hyperaktivní syndrom napsaný už v poporodní zprávě, když se narodil o 3 měsíce dříve a celkově, když ho porovnám s druhým donošeným, zdravým synkem, tak jsou zcela odlišní. Lehká mozková dysfunkce, ADHD, plus několik poruch učení mu bylo ale diagnostikováno až v 6-ti letech po zápisu do školy. Syn chodí tedy od narození na neurologii, od 6-ti let přibyl ještě ve speciálně pedagogickém centru pravidelně psycholog, ergoterapeut, logoped a nyní docházíme i na psychiatrii (kvůli medikaci). Ve školce problémy neměl, takže větší vyšetření s rozsáhlými testy přišlo až po zápisu do školy.”

Zásady optimální výchovy dětí s LMD

Je dobré u těchto dětí dodržovat určité zásady, které jsou pro ně prospěšné a mohou jim i rodičům život ulehčit:

  • vytvořit klidné a láskyplné rodinné prostředí
  • stanovit pravidelný denní režim
  • jasně vymezit pravidla, která doma od dítěte požadujeme
  • velmi důležitá je důslednost
  • oba rodiče by měli ve výchově táhnout za jeden provaz
  • soustředit se a vyzdvihovat kladné stránky a projevy dítěte
  • poskytovat přiměřeně podnětů - jejich nedostatek a nadbytek nadělá více škody než užitku

Tyto zásady by se měly dodržovat ve výchově každého dítěte. Ale u dětí s LMD, případně ADHD, ADD obzvlášť. Někdy to nemusí být jednoduché, ale určitě se to vyplatí a rodičům to výchovu dítěte usnadní.

Statistika na závěr

Přibližně třetina dětí, které mají lehkou mozkovou dysfunkci z těchto problémů “vyroste” a zůstane bez následků. Další třetina zůstane “kompenzovaná”, například léky. Ty utlumí nežádoucí příznaky (například hyperaktivitu, impulzivitu), ale onemocnění jako takové bude stále patrné na zobrazovacích metodách jako je třeba EEG (elektroencefalograf). U poslední třetiny budou problémy přetrvávat i v dospělosti.

Projevy, které jsou popsané v tomto článku, se mohou objevovat na základě lehké mozkové dysfunkce, ale i bez ní. Zda je tomu tak nebo tak, dokáže říct pouze podrobná diagnostika. Pokud se u vašeho dítěte objevuje některý z problémů, nebojte se navštívit odborníka. Třeba se potvrdí to, co slyšet nechcete, ale v tom případě je dobré a nezbytné začít s dítětem správně pracovat, aby se předešlo dalšímu nežádoucímu vývoji.

Zdroj:

https://www.celostnimedicina.cz/co-je-lehka-mozkova-dysfunkce.htm

https://www.alfabet.cz/informace-o-typech-zdravotniho-postizeni/diagnozy/39-lehka-mozkova-dysfunkce

http://www.vasedeti.cz/skolka/zs/syndrom-lehke-mozkove-dysfunkce-ii-diagnostika-lecba-prognozy/

Čti celý článek
redakce
6. zář 2018 Čtené 6853x

„Dcera od kamarádky má asistenta již 3. rokem. Dva roky ve školce, to ho měla na 3x týdně 3 hodiny) a teď v 1.třídě na 4 hodiny denně. Má lehkou formu autismu a lehkou mentální retardaci. Na příští rok žádají zase. Začala chodit do normální školky a následně školy a již na začátku se jim podařilo najít studentku VŠ, která to dělá celou dobu. Pro školku i školu to byla první zkušenost s asistentem pedagoga a zatím jim to klape. Určitě záleží i na přístupu školského zařízení.”

V současné době se stále častěji setkáváme s pojmem asistent pedagoga. Možná se s ním i vy setkáváte ve školce nebo škole, kam chodí vaše dítě. Víte, proč je takový asistent ve třídě a co je jeho náplní práce? Co znamená jeho přítomnost ve třídě pro vaše zdravé dítě?

Asistent pedagoga je pedagogický pracovník, který může provádět přímou pedagogickou činnost nebo pomocné výchovné práce. Podle toho je také dáno, jaké vzdělání musí asistent mít. Pro přímou pedagogickou práci s dětmi musí mít vzdělání ukončené maturitou a k tomu pedagogické vzdělání (SŠ, VOŠ, nebo VŠ pedagogického směru nebo kurz asistenta pedagoga). Pro pomocné výchovné práce stačí vzdělání ukončené výučním listem, nebo ukončené základní vzdělání a k tomu kurz asistenta pedagoga.

Asistent pedagoga není osobní asistent dítěte

Často se tyto dva pojmy zaměňují a v praxi dochází i k tomu, že se míchá dohromady jejich náplň práce. Osobní asistent je určen konkrétnímu dítěti a platí ho rodiče dítěte. Většinou pomáhá dítěti se sebeobsluhou, doprovází ho třeba ze školy a tráví s ním čas odpoledne, než se dítěti budou moct věnovat rodiče.

Asistent pedagoga je zaměstnanec dané školy a nepracuje pouze s jedním konkrétním dítětem, ale se skupinou dětí, případně s celým kolektivem třídy. Neplatí ho rodiče, na jeho plat se získává dotace z konkrétního kraje.

„Jsem učitelka a měla jsem třídu, kde bylo více dětí s nějakou diagnózou (hyperaktivita, autismus atd.) Chtěla jsem s učitelstvím seknout nadobro. Byla jsem ze všeho věčně vyšťavená a otrávená. Místo učení se řešily prohřešky, děti, které věčne nedávaly pozor, vyrušovaly, podrývaly autoritu a podobně. Takže za mě má asistent pedagoga určitě opodstatnění.”

V současné době počet asistentů pedagoga výrazně roste, je to dáno tím, že se do běžných škol integrují děti s postižením nebo zdravotním či sociálním znevýhodněním. Asistenty pedagoga najdete ve školkách, základních školách, ale i středních školách a jsou vždy zaměstnanci příslušné školy. Bez jejich pomoci by nebylo možné ve třídě, kde je často více takto integrovaných dětí, fungovat a optimálně děti vzdělávat.

Asistent pedagoga není osobní asistent. To znamená, že není ve třídě pouze pro jedno konkrétní dítě, případně skupinu dětí. Asistent pedagoga, jak už z názvu vyplývá, má asistovat učiteli v širším spektru jeho činností. Jeho náplní práce je zejména:

  • spolupráce s učitelem na přímé výchovné a vzdělávací činnosti nejen u žáků se speciálně vzdělávacími potřebami, pracuje tedy s celým kolektivem, i se zdravými dětmi
  • pomáhá při komunikaci mezi žáky a učitelem a také učitelem a rodiči dětí
  • individuálně i skupinově podporuje žáky při přípravě na výuku
  • dětem se zdravotním postižením pomáhá se sebeobsluhou

Jak to vypadá v praxi

Základní model spolupráce asistenta pedagoga a učitele by měl vypadat takto: jestliže učitel potřebuje, aby se asistent věnoval konkrétnímu žákovi, protože zaostává ve výuce, není mu něco jasné a podobně, tak se mu asistentka věnuje, zatímco učitel se věnuje celé třídě. Pokud se takovému žákovi věnuje sám učitel, tak se asistent věnuje celé třídě podle pokynů učitele. Bohužel ne vždy a všude to takhle probíhá.

Asistent pedagoga si také může brát děti do jiné učebny, aby s nimi mohl probírat odlišné učivo, než se učí ostatní děti ve třídě. Také často doučuje děti po vyučování, nebo i o prázdninách. Pomáhá učiteli s pomocnými činnostmi, například kontroluje domácí úlohy, rozdává papíry, vybírá sešity apod. Tím dává učiteli více prostoru pro práci se třídou nebo integrovanými dětmi.

Školy si asistenty chválí zejména proto, že dokáží velmi dobře komunikovat s rodiči dětí. Často je to tak, že k asistentovi mají rodiče větší důvěru a lépe se pak řeší případné problémy. Často si ho velmi oblíbí i samotné děti ve třídě a díky tomu se mu snáze buduje “zdravé prostředí” v kolektivu.

Jak je možné získat asistenta pedagoga

„Dítě musí být včas zapsáno ve škole (dostavit se k řádnému zápisu) a co nejdříve doložit zprávu z pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra, že má nárok na asistenta pedagoga. Zbytek už je na škole. Ředitel o asistenta pro dítko zažádá a pak se jen čeká na vyjádření kraje. Každý kraj má jinou sumu peněz na přerozdělení mezi asistenty. Až jim dojdou všechny žádosti a podle diagnóz a dalších parametrů, které nemůžete ovlivnit (více integrovaných dětí ve třídě/ škole apod.), danou sumu rozdělí. Na některé děti se, bohužel, nedostane. Pokud se na dané dítě dostane, ředitel si vybírá svého zaměstnance- asistenta pedagoga. Pokud chcete někoho doporučit, můžete, ale rozhodnutí o přijetí je na řediteli. Asistent je přidělen jen na výuku žáka, na kterého je napsán- v případě prvňáčka je to 20 hodin týdně.”

Bohužel je dost dětí, které by asistenta ve škole potřebovaly, a není tolik peněz, které by pokryly jejich platy. Takže se asistenti dostávají spíše k těm těžším případům. Ale najdou se i výjimky.

„Moje máma dělá asistenta pedagoga a můžu potvrdit, že asistenta dostane jedno až dvě děti z cca 15 ve třídě (a to se jedná o speciální základní školu). Navíc případy typu autismus s uklidňujícími léky nebo hyperaktivita asistenta nedostanou, to by musely být plonkové peníze.”

V dnešní době, kdy je trendem integrace dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol, je pozice asistenta pedagoga rozhodně opodstatněná. Učitel má už tak dost práce s mnohdy třiceti dětmi ve třídě, natož když tam má jednoho nebo i několik dětí s postižením (dítě s autismem nebo například poruchami v chování). Bohužel ne vždy se jej podaří získat, což je škoda, protože asistent dokáže učiteli výrazně usnadnit práci a zefektivnit práci se třídou.

Zdroj:

http://www.asistentpedagoga.cz

https://cs.wikipedia.org/wiki/Asistent_pedagoga

Čti celý článek
redakce
5. zář 2018 Čtené 5733x

Jaký je názor fyzioterapeutky? Na internetu je dětské obouvání hojně skloňované téma. Aby taky ne, když výběrem bot ovlivňujeme pohybový vývoj našich nejmenších. Pokud se o dětské boty trochu zajímáte, určitě jste již slyšeli termín barefoot boty, bare nebo BF boty. Jaké jsou trendy v dětském obutí, co je to ten barefoot a jak to vidí fyzioterapeutka.

Barefoot v překladu znamená bosá noha. Tímto termínem se označují boty, které nohu jen minimálně omezují a chůze v nich by se měla co nejvíce blížit chůzi bosé. Základními parametry, které by měla BF obuv splňovat, jsou tyto:

  • měkkost a ohebnost – celá bota (vč. podrážky) by měla být ohebná v podélném, příčném i diagonálním směru bez použití velké síly. Bota by neměla omezovat pohyb kotníků.
  • prostornost, respekt ke tvaru nohy – BF obuv zohledňuje nejen délku chodidla, ale i jeho šířku a tvar. Především prostornost v oblasti prstů je důležitým prvkem barefoot obuvi.
  • rovná stélka a podrážka – tvarovaná stélka či podrážka, zvednutá špička nebo dokonce podpatek k barefootové obuvi nepatří
  • váha boty by měla být co nejnižší

Realita běžně dostupné dětské obuvi bývá však jiná – botky bývají tuhé a těžké, s kulatou špičkou, která neodpovídá tvaru prstců, a podpatkem. Často také nepřiměřeně svírají kotníky a brání jim v pohybu.

Lékaři a fyzioterapeuté se někdy neshodnou

Dřívější lékařská doporučení prosazovala kotníkové boty s pevným opatkem, tvarovanou stélkou a silnou podrážkou. Takováto bota by podle dřívějších teorií měla mechanicky přispět k vytvarování klenby nohy, tlumení otřesů a především být prevencí tzv. vbočených kotníků. Fungovala by v podstatě jako taková dlaha či ortéza, která by zajistila, že nohy dětem narostou správně. Ještě dnes se s takovými doporučeními můžeme v praxi setkat.

Naopak moderní fyzioterapeutické přístupy kladou důraz především na to, aby noha byla sama aktivní – aby pracovaly drobné svaly nohy a prstců v rovnováze a noha se svou činností podílela na nesení těla. Dobrá činnost svalů sama zajistí vytvarování klenby nožní a správné postavení kotníků. Není zde nutná žádná pasivní opora ve formě pevných bot.

Studií bylo zjištěno, že to, jakým způsobem fungují naše nohy, ovlivňuje způsob dýchání a držení našeho těla. Mnohé terapeutické koncepty pracují s aktivitou nohy jako se základem léčby i takových vzdálených obtíží jako jsou bolesti zad a hlavy.

Aby mohla naše noha dobře pracovat, potřebuje:

  • Cítit – právě v noze je velké množství receptorů, které nám umožňují řídit držení těla. Na to je potřeba žádná nebo jen tenká a flexibilní podrážka.
  • Volně se hýbat – protože v tuhé botě, stejně jako v ortéze či sádře, nemohou svaly, vazy a klouby optimálně plnit svou funkci a dochází k patologickým reakcím.
  • Na funkci nohy se též odráží kvalita motorického vývoje dítěte, především pak dobře proběhlá fáze lezení po čtyřech, vstávání do stoje přes tzv. rytíře (dítě vstává ze vzpřímeného kleku tak, že jednu nohu nakročí vpřed) a obcházení nábytku bokem. Už v těchto fázích se svaly nohy významně aktivují a „učí“ se. 

Barefoot ano, ale...

Z výše napsaného je asi jasné, že současná fyzioterapie se kloní spíše k botám typu barefoot, které umožní noze správně fungovat. Nicméně v praxi se setkáme s jistými překážkami. Především je třeba uvést, že nelze doporučit nošení BF bot všem bez rozdílu. Pokud si člověk s nesprávnou funkcí nohou obuje barefoot boty a začne v nich chodit stejně, jak byl zvyklý doposud, koleduje si o bolestivý problém - trpí nejen nohy, ale i ostatní nosné klouby a páteř.

Pro bezpečné nošení bosých bot je důležitý správný stereotyp chůze – měkké našlapování či kladení a aktivní odraz přes prsty. Pro mnoho dospělých i dětí vyrostlých v klasické obuvi je tento styl chůze něčím naprosto cizím. S nesprávným stereotypem chůze vám může pomoci fyzioterapeut.

Často se zmiňuje též problém tvrdých povrchů doma i ve městě, na kterých (prý) nejsou tyto boty vhodné. Tvrdý povrch je pro náš pohybový aparát větší zátěž než měkký, pružící. Správně fungující nohy však zvládnou i asfalt a dlažbu. Je důležité nohy nepřetěžovat a náročný pohyb po tvrdých površích kompenzovat cvičením, chůzí v přirozeném  a rozmanitém terénu a masážemi nohou.

Samostatnou kapitolou je nošení BF obuvi u závažnějších patologických stavů a chorob. Vbočené (valgózní) kotníky, vbočené palce (tzv. hallux valgus), plochonoží, hypotonie, vady končetin, těžké vady držení těla a skoliózy, ale i dna, cukrovka a mnohé další, by měly být z hlediska obutí vždy konzultovány s odborníkem.

Rozhodli jste se pro barefoot?

Pokud jste se rozhodli z klasických bot přejít na ty bosé, začněte postupně. Nahrazujte své staré boty zprvu jen na krátký čas, později přidávejte. Bude se pro vás pravděpodobně jednat o nový způsob zatěžování těla, proto se může stát, že vás budou bolet svaly námahou. To je v pořádku. Silné bolesti svalů, kloubů nebo šlach však v pořádku nejsou a bylo by dobré zkonzultovat svůj stav s lékařem či fyzioterapeutem.

U dětí by měl správný růst a vývoj kontrolovat pediatr. Pro zdravé dítě jsou boty typu barefoot vhodné. První krůčky jsou nejlepší na boso, v netísnících ponožkách, popř. capáčcích. Při jakýchkoli pochybách ohledně obouvání vašeho dítěte doporučuji kontaktovat fyzioterapeuta obeznámeného s BF problematikou. Bohužel mezi lékaři různých odborností někdy dostatečné povědomí o tom, co znamená barefoot obutí, schází.

Autorka článku je fyzioterapeutka antmi

Čti celý článek
redakce
4. zář 2018 Čtené 1707x

"Když jsem se rozhodovala pro kočárek, byla jsem trochu znechucená. Jsem staromilec a ty moderní kočárky se mi prostě nelíbí (neřeším teď jejich super udělátka, ale prostě jen vzhed). Jsem v tomhle konzervativní a staromilec. Pak mi na moderních kočárcích vadí většinou malá a ÚZKÁ korba. Proto jsme obešli s manželem kde co a prohlíželi internet snad věčnost. Najít retro kočár, který by byl i finančně přípustný, bylo něco. Nakonec jsme jej objevili. Byl prostě dokonalý..."

V rámci seriálu Jak vybrat kočárek a rozebírání jednotlivých parametrů se dnes zaměříme na ty, které souvisí se vzhledem a jeho praktickými vychytávkami a případnými nástrahami. Je samozřejmé, že určitě nechcete brázdit ulice s kočárkem, který se vám nelíbí. A stejně tak je jasné, že vkus každé z vás je o malinko (nebo taky úplně) jiný. Co se týče vzhledových parametrů, dnešní trh vám rozhodně jde naproti - ať už hledáte klasiku, něco ultramoderního nebo naopak chcete vozit miminko v retro stylu, určitě si vyberete.

Holčička nebo chlapeček?

Jedním z často podstatných kritérií pro budoucí rodiče při výběru kočárku je pohlaví miminka. Jde vlastně o to, do jakých barev chcete svůj kočárek ladit, jestli do červených, růžových nebo dalších ryze dívčích tónů (na trhu najdete kočárky v lososové, lila, fialkové a dalších barvách), nebo naopak do modrých, zelených, tyrkysových, pistáciových, mentolových - zkrátka chlapeckých barev. Často tak dáváte kolemjdoucím najevo, jaké vlastně miminko v kočárku vezete (samozřejmě to také nemusí být pravidlo). 

Abyste si mohly pohodlně udělat obrázek o barevném ladění, podívejte se do naší Kočárkopedie na vybrané příklady. Za klasicky holčičí (svým zabarvením) kočárky se dá považovat například Bugaboo Cameleon v červené barvě nebo jeho žluté a oranžové varianty. Toužíte-li ale po klasicky holčičkovsky růžové, zkuste se inspirovat u kočárku Momon After 53. Krásnou chlapecky modrou stříškou se pak chlubí kočárek Hauck Atlantic. 

  • Bugaboo Cameleon 3, Fresh Collection Soft Pink, dvojkombinace, cca 30 000 Kč.
  • Raf, White Lux, dvojkombinace, růžový, cca 8 000 Kč. 
  • 4Baby Cosmo, dvojkombinace modrý, cca 5 500 Kč. 

Unisex varianta

V poslední době přibývá rodičů, kteří se nechtějí řídit pohlavím miminka a raději volí takovou alternativu, která bude univerzální. Patříte-li mezi ně, zajímat vás budou určitě odstíny šedé, bílé, černé, béžové a dalších neutrálních barev. Praktičnost těchto kočárků tkví hlavně v tom, že si nemusíte nechat prozradit pohlaví miminka předem a skutečně si zachovat překvapení až na porodní sál. A mimo jiné také v okamžiku, kdy si chcete kočárek nechat i pro další plánované ratolesti. 

V bílé variantě najdete na kočárkopedii Modrého koníka například Dada Paradiso Carino ALU, nebo G-Mini Grand v černobílém provedení. Sérii unisex variant vám nabídne také výrobce Pierre Cardin u kočárku Novis.

  • Bebetto Holland white, dvojkombinace, cca 11 000 Kč. 
  • QUMES Flow antracite, dvojkombinace, cca 16 000 Kč.
  • Stokke Xplory Silver chassis, trojkombinace, cca 30 000 Kč. 

Kočárek chameleon

Základní barva kočárku pro vás v důsledku nemusí být vůbec určující. V případě, že zvolíte variantu kočárku chameleona, můžete jeho vizáž měnit jak je vám libo. Převlékací kabát na kočárek se označuje jako tzv. kit a nejčastěji jsou k dostání letní a zimní měnitelné potahy, tzv. summer nebo winter kit. V praxi to znamená, že v létě váš kočárek může vypadat úplně jinak než v zimě (případně samozřejmě i na jaře a na podzim). 

Na našem trhu najdete převlékací kočárky od značky Stokke. Jejich kity jsou velmi rozmanité a váš kočárek může skutečně v každém období vypadat úplně jinak!

Ultramoderna, klasika nebo retro?

Tak, jako je důležitá barva, je stejně podstatné také celkové ladění vzhledu kočárku. Existují rodiče, kteří si potrpí na moderní vzhled, minimalistické pojetí a nebo naopak ti, kteří dávají přednost klasice nebo dokonce retru. A stejně jako u barev, i tady platí - vzhledem k nasycenosti trhu je prakticky nemožné, abyste si nevybrali

  • JOOLZ Day studio, trojkombinace, cca 40 000 Kč.
  • Mima Xari, sedák s korbičkou bílý, cca 12 000 Kč. 
  • Inglesina Quad Pro, trojkombinace, cca 25 000 Kč.
  • Lonex classic retro, dvojkombinace, cca 10 000 Kč. 
  • Depemo retro R1, korbička, cca 20 000 Kč. 

Praktičnost textilií 

Kromě vzhledu samotného berte v potaz také to, z jakých materiálů je "obal" kočárku zhotoven. Z praktického hlediska by měl být materiál snadno omyvatelný a úplně nejlépe z kočárku sundatelný. Při jeho koupi se rovnou zajímejte o to, jestli se dají textilní části prát v pračce, alespoň na nízký teplotní stupeň. 

Toto zohledněte hlavně u sportovních korbiček, ve kterých budete vozit dítě, až bude sedět. Nezřídka se bude stávat, že dostane do ruky piškot, přesnídávku, banán a podobné laskominy, které pak zůstávají "opatlané" na kočárku a nemusí být úplně jednoduché je vyčistit. A s každou malou šmouhou určitě nechcete utíkat do čistírny.

Doplňky a něco navíc

K většině kočárků jsou k dostání přímo od výrobce také doplňky, kterými můžete svůj kočárek vylepšit. Některé jsou v základní výbavě, některé můžete dokoupit navíc. O tom, co patří do základní výbavy se nezapomeňte informovat, protože ve finále můžete za tyto doplňky zaplatit ještě několik tisíc navíc a je dobré s tím počítat. Mezi takové doplňkové vybavení patří zejména následující:

  • přebalovací taška,
  • pláštěnka,
  • nánožník,
  • stříška/slunečník,
  • rukávník.

Pokud jej v základní výbavě nemáte, budete pravděpodobně (alespoň některé kousky) dokupovat. 

  • Elodie Details přebalovací taška  Apple of My Eye, cca 3 600 Kč.
  • Bebe-jou, taška na kočárek, cca 1 600 Kč.
  • Babymoov Baby Style, přebalovací taška, cca 1 000 Kč.
  • Gmini Style, nánožník ke kočárku, cca 400 Kč.
  • Gesslein, nánožník ke kočárku, cca 1 000 Kč.
  • Emitex Sport Deluxe, nánožník, cca 700 Kč.
  • Lama Lux Fantasie, rukávník, cca 300 Kč.
  • Wool Nestor, rukávník s ovčí vlnou, cca 200 Kč.
  • Baby Nellis, rukávník rukavice, cca 400 Kč. 

A co je pro vás důležité, při výběru kočárku? Jaké parametry byly pro vás podstatné? Podělte se s námi v komentářích!

Předchozí články:

Kočárek vybírejte i podle tloušťky koleček a skladnosti. Jaké jsou další důležité parametry?

Jak vybrat kočárek: Řiďte se velikostí korbičky a pohodlím miminka

Čti celý článek
redakce
3. zář 2018 Čtené 1135x

"Nových hraček jsme synkovi moc nepořizovali, protože jsem měla schované nějaké hračky ještě po mně, něco jsme dostali. Byt nemáme nafukovací, takže jsme usoudili, že nepotřebuje dvacet různých chrastítek a patnáct kousátek, ale snažili jsme se vždy koupit něco, co ještě neměl."

"Jako malinký samozřejmě nevydržel u ničeho, vlastně až teprve teď (v 9 měsících) ho začínají hračky více zajímat. Hodně se u nás osvědčily aktivní kostky, plastové balonky, zvukové hračky a leporela - s těmi si vyhraje nejvíc. Naopak moc ho nezajímají plyšové hračky, různí muchláčci a usínáčci. 

Co ale u nás vede na plné čáře, jsou různé provázky, šňůrky a mašličky. Syn má talent objevit každou sebevíc skrytou šňůrku na kdečem, takže mě věčně vysvlíká z tepláků, vytahuje šňůrky na mikině, škube řetízky na krku, rozvazuje mantinely v postýlce a ohrádce. A každou šňůrečkou je ohromně fascinován a dokáže ji žmoulat v ruce a prohlížet i několik minut. A druhou hračkou, se kterou si náš syn zaručeně vyhraje jsou papíry. Stačí ho na chviličku spustit z očí a nechat v jeho dosahu nějaký leták a už ho trhá na kousky a pojídá. Takže jak my doma říkáme: Je zbytečné kupovat dítěti haldy hraček, třeba to naše si bohatě vystačí s bílým papírem do tiskárny a tkaničkami do bot,"
popisuje svou zkušenost jedna z maminek na Modrém koníku

Hraček je všude kolem mnoho, není ale snadné vybrat tu pravou. Často i váháme, pro jaký věk se konkrétní aktivity a hračky hodí. Přiblíží-li se určité situace, pak si často klademe otázku, co dítěti vlastně pořídit.

Hračka není jen hračka, má určitý účel

Pamatujte, že hračky sice jsou tu pro hraní, ale jejich skrytý účel je především vaši ratolest rozvíjet po všech stránkách, proto volte pečlivě, nekupujte zbytečnosti jen proto, že jsou v akci, vždy si představte, jak je vaše děti využijí a co jim pomohou rozvinout.

A ještě jedna důležitá věc, je jedno v jakém věku se vaše děťátko nachází, méně je více a přemíra hraček může být na škodu, zbytečně odvádí pozornost.

"Přemíra hraček může vést k přesycení a nezájmu, dokonalé hračky mohou nudit. Nedostatek hraček může být omezující, ale i aktivizující. Hračka je svébytný nástroj, s jehož pomocí dítě jedná, reaguje a prožívá okolní svět," píše ve své knize doktorka Eva Opravilová. 

"Možná se to může zdát na první pohled paradoxní, ale děti zahlcené hračkami si přestávají hrát. Jako by cítily, že nevládnou ony hračkám, ale hračky jim. Je to svazující pocit, a hra přitom potřebuje svobodu a volnost, fantazii," říká psycholožka Pavla Koucká.

"S mužem je pro nás důležitá kvalita a taky kvantita. Malý nemá krabice plné hraček, snažíme se vybírat tak, aby hračka něco vydržela, měla více využití a rozvíjela kreativitu," píše jedna z maminek v našem diskuzním fóru.

Teď už si ale pojďme obecně představit pár hraček pro jednotlivé věkové kategorie až do školního věku. Výčet vám podá základní představu o vhodných hračkách. 

Věk 0 - 6 měsíců

Už ti nejmenší mohou mít jednoduché hračky, i když si ještě hrát nebudou, postupně se naučí pozorovat, dotýkat, otáčet se a uchopovat. I pár jednoduchých hraček tak má velký vliv na rozvoj smyslový i motorický. Pro ty nejmenší zkuste sehnat pár kousků černobílých, ty je zaujmou nejvíce, s výraznými barvami pár týdnů počkejte.

  • závěsné hračky
  • textilní leporela
  • kolotoče nad postýlku
  • hrací deka  s hrazdou

"Deku jsme objednali, když bylo prckovi 6 týdnů. Největší boj byl vybrat tu správnou. Nechtěla jsem malinkou, na kterou se vejde jen chvíli, takže jsem hledala větší, ale ty zase byly nákladnější. 


Zdendovi se na ní líbí, hračky sleduje od začátku, má polohovací polštářek a můžu tam u něj ležet i já (nebo babička, tatínek). Dobře se dá sepnout, takže ji vozíme na delší návštěvy. Určitě se dá vytvořit doma. Než přišla, měla jsem nad prckem mezi židlemi nataženou stuhu a na ní hračky, ale neměli jsme ty správné. Zatím jsem ji neprala. Švagrová má jiný typ od stejného výrobce, prala už dvakrát a není to na dece znát,"
dělí se o svou zkušenost jedna z maminek v naší wiki.

Věk 6 - 9 měsíců

Tady už nám trochu širší možnosti výběru. Ze začátku se držíme textilních hraček. Později pozor na výběr materiál z hlediska nezávadnosti, malé děti rády poznávají nejprve ústy. Z textilních materiálů postupně přecházíme na dřevo či plast. Vybíráme hračky multifunkční, s různými zvukovými, hmatovými i barevnými a světelnými prvky.

  • textilní knížky
  • kostky, míčky i figurky - pokud možno s hmatovým, světelným či zvukovým efektem
  • skládací komíny 
  • kousátka
  • chrastítka, oblíbená jsou i chrastítka, která lze jako náramek připnout na ruku
  • předměty různých základních tvarů
  • využít lze i prvky z domácnosti, například dřevěné vařečky

"Malé dítě ( cca do 1 roku) moc hraček podle mě nepotřebuje. Větší radost z těchto hraček mívají rodiče. Za praktické považuji chrastítko a něco jako kousátko. Jinak jako hračky dost dobře poslouží i jiné předměty," dodává svůj postřeh další z maminek. 

Věk 9 - 12 měsíců

Stalá se držíme barevnosti a hmatových, světelných či zvukových prvků. Mnohem více se ale zapojuje rozvoj motorických dovedností, vedeme k uchopování. Ideální jsou nejrůznější napodobeniny dospěláckých potřeb, jako telefon, tablet, klíče, kladívko atd.

  • první stavebnice z velkých kostech
  • jednoduché navlékačky a vkládačky
  • vkládací kelímky
  • aktivní stolečky či desky nabízející nejrůznější podněty
  • textilní knížky a leporela
  • hračky do vody
  • prvky z domácnosti - zrcadlo, jednoduché plastové nádobí atd.

Věk 12 - 18 měsíců

Naše miminko si začíná cíleně hrát a chápat souvislosti. Na místě je rozvoj koordinace a manipulace.

  • stavebnice
  • navlékací korálky
  • šroubovací stavebnice
  • navlékačky a jednoduché vkládačky
  • drátodráha
  • aktivní chodítko, ne pasivní
  • kočárek s panenkou
  • tatrovka
  • tahací hračky
  • leporela z tvrdého papíru
  • odrážedlo
  • aktivní stolečky či desky
  • hračky na písek a do vody
  • míče
  • koberečky či chodníčky s různými nerovnostmi
  • prvky z domácnosti

Věk 18 měsíců – 3 roky

Dítě už celkem dobře chápe jednoduché souvislosti, napodobuje a snaží se si hrát. Chce být samostatné a objevuje. Miluje reálné a dospělácké předměty.

  • knížky z tvrdého papíru a leporela
  • jednoduché skládačky, postupně i složitější
  • jednoduché vkládání hříbků podle předlohy - mozaiky
  • pastelky nebo pastelková kulička
  • hudební nástroje
  • hračky vedoucí k nápodobě dospělých - lopatičky, košťátka, panenky, autíčka, kuchyňka, nádobíčko atd., potraviny v plastovém, dřevěném či textilním provedení
  • odrážedla a první tříkolka
  • hračky na písek a do vody
  • míč
  • koberečky, chodníčky s různými nerovnostmi
  • prvky z domácnosti

Věk 3 - 6 let

Dítě je šikovnější a obratnější, pomalu se zlepšuje i přesnost a koordinace. Na řadu přichází kolektivní hry.

  • odrážedlo se postupně mění za kolo
  • jednoduché společenské hry počínaje kartonovými např. pexeso či domino
  • pastelky, fixy, vodovky, omalovánky
  • plastelína
  • jednoduché kreativní sady 
  • složitější stavebnice, mozaiky, skládačky
  • autodráhy a vláčkodráhy
  • kreativní stavebnice podle předlohy
  • didaktické hračky
  • loutky

Školní věk

V tomhle věku už si většinou děti rády vyberou, co chtějí. Stále ale převládají stavebnice a hry napodobující. Více a více jsou v oblibě sportovní aktivity a společenské hry.

  • hry na povolání
  • stavebnice
  • společenské hry
  • jednoduché hlavolamy
  • kolo, míče, kolečkové brusle a další vhodné sportovní vybavení
  • panenky, autíčka, loutky
  • skládačky
  • kreativní sady

Zdroj:

https://ona.idnes.cz/prilis-mnoho-hracek-dite-deti-hracky-hra-psychologie-koucka-p4v-/deti.aspx?c=A171218_231429_deti_haa

https://psychologie.cz/prilis-mnoho-hracek/

Čti celý článek
redakce
2. zář 2018 Čtené 5790x

"Mám 19 měsíční holčičku a už začínám být psychicky na dně z jejího uspávání. V první řadě se nechá uspat jen ode mě. Je mi jasné, že je to naše chyba, měli jsme se v uspávání střídat. Největší problém ovšem je, že ji uspávám třeba i hodinu a půl. Leží v postýlce, dělá kraviny a ne a ne zabrat. Když na pár minut odejdu (samozřejmě řve) a pak přijdu, hned si lehne a vypadá to, že bude spát, jenže najednou někde nabere sílu a zase blbne. Tu vyřvávací metodu asi nedám, vždycky jsem z toho úplně vyřízená..."

O uspávání dětí by se toho dalo napsat mnoho. Názory i způsoby se různí a mnoho maminek se neshodne. Samozřejmě je ideální, když miminko uložíte,  ono okamžitě usne a spí celou noc, ale každé dítě je jiné. Hodně maminek má potíže s uspáváním svých dětí a zkouší různé způsoby.

Neexistuje univerzální postup vhodný pro všechny děti

Jedna z maminek do diskuze o uspávání dětí přidává svou zkušenost: "Moje dcerka spala bez problémů v postýlce cca do 5.  měsíce, nejhorší byla první noc po návratu z porodnice, nejspíš jí vadilo to nové prostředí. Jako nejpřirozenější mi tenkrát přišlo položit si ji na břicho. Takhle má dcerka strávila první noc doma." V první řadě zkuste poslechnout svůj vnitřní hlas, třeba vám napoví, co máte dělat.

Není žádný univerzální postup, který pomůže každému dítěti usnout. Svou roli hraje věk, zdravotní stav, denní režim i okolní prostředí. Pokud máte potíže se spaním svého dítěte, zkuste se zamyslet, kde by mohl být problém a následně sjednejte nápravu.

Teplota v místnosti, nadměrný hluk, světlo nebo tma, nevhodné oblečení i těžká strava před spaním. To vše může usínání ovlivnit. Nejdříve se tedy zaměřte na tyto zdánlivě nedůležité detaily, které ale svou roli jistě hrají. Vezměte to ze svého pohledu, když jdete spát a je vám zima nebo příliš teplo, tlačí vás žaludek, táhne vám na záda, ruší vás moc světla. Můžete usnout? Pravděpodobně ne. Vaše děťátko to bude mít podobně a umí vám to sdělit pouze pláčem.

Zaveďte rituály. Pravidelnost děti potřebují a každá nepravidelnost vede k potížím. Spíše než o dodržení přesné hodiny uspávání, se zaměřte na pravidelnost činností. Může to být třeba večeře - koupel - pohádka. Záleží jen na vás, jaké rituály si nastavíte. S velkou pravděpodobností to ale při usínání pomůže.

Pozor na zážitky přes den, pokud jich má dítě více, než zvládne, pravděpodobně bude mít problém usnout i přes všechny rituály. Myslete na to včas a zkuste svůj den plánovat tak, abyste se přemíře nových zážitků a změnám v režimu vyhýbali.

Konkrétní tipy k lepšímu usínání

Před spánkem  vyvětrejte, nepřetápějte a oblékejte děťátko do pohodlného oblečení. Individuálně pak nechte svítit malou lampičku nebo naopak vytvořte tmu. Vyzkoušejte usínáčka. Zkrátka vytvořte vhodnou atmosféru pro spánek.

Mnoha maminkám děti usínají u prsa, tak pokud kojíte, můžete to zkusit. Pokud dítě spí v postýlce, stačí pak jen opatrně přemístit do postýlky. U některých dětí se osvědčilo i hlazení přes čelo, oči nos a pořád dokola. Nebo zkuste sedět u postýlky a dítě hladit po ruce či tváři a zpívat mu. 

Další z možností, která se nejvíce pomohla u nás, je položit si dítě na břicho a lehce pohupovat, dcerka většinou usnula velmi rychle. Teď, v roce a půl, když nemůže usnout, sama si mi vleze na břicho a začne se houpat, čímž mi naznačí, jak moc intenzivně houpat potřebuje. Pravidelný pohyb prostě zklidňuje. Pravidelného pohybu u menších dětí můžete využít při chování, chování a současném pohupování na míči nebo pohupováním v kolíbce či popojíždění v košíku. Obzvlášť malé děti potřebují někdy cítit blízkost svého rodiče, k tomu je pak ideální využít pro uspávání šátek nebo nosítko, tam malé děti velmi dobře usínají.

Sporná Estevillova metoda

Existuje také metoda, pro mnoho maminek nepřípustná, která pomáhá naučit pravidelnému spánku. Sporná Estevillova metoda. Zjednodušeně jde o to, že dítě uložíte do postýlky a pokud pláče, vy za ním v pravidelných intervalech chodíte, řeknete mu připravenou větu, třeba "Dobrou noc, broučku!"  a odejdete. Opět chvíli čekáte, pokud pláče, přijdete. Takto se to opakuje každý den s prodlužením doby intervalů, dokud po vašem odchodu nepřestane dítě plakat. Většinou to do týdne zafunguje.

Součástí tohoto způsobu uspávání je ovšem i pravidelný rituál před spaním. Jde o to, aby se dítě naučilo pravidelnému spánku. Proto je vhodnější praktikovat ji u větších dětí, které už chápou, co se po nich chce. 

Komunikujte s dítětem

A určitě vyzkoušejte vysvětlovat. Řekněte dítěti, co po něm chcete, co si přejete a očekáváte. Nutné však je, aby toto vysvětlování bylo opravdu s klidným hlasem a v naprosté pohodě. "U nás něco podobného funguje v noci, když se dcerka čas od času probudí a vyžaduje prso, v klidu jí řeknu, že mlíčko bude ráno, ona se otočí a spí dál."

"Jelikož je matka s dítětem jaksi propojena a dítě vše vycítí, je velmi důležité, aby uspávání probíhalo v psychické pohodě matky. Ano vím, že je těžké se nestresovat, když mimčo pláče a nemůže spát. Věřte ale, že pokud vy budete v klidu, dítě to ucítí a bude klidnější i ono a vše půjde lépe," dodává jedna z maminek.

A jak uspáváte vy?

Čti celý článek
redakce
31. srp 2018 Čtené 61365x

"Indiánskou metodu jsem zkoušela už v osmnácti měsících, protože bylo teplo a ona byla pořád nahá, přišlo mi to jako ideální příležitost. Nezdařilo se. Druhý pokus přišel ve dvou letech a dvou měsících a bylo to úplně jiné..."

Teplé dny jsou ideální příležitost k tomu, zkusit začít dítě zbavovat plenek. Metod, jak k úplnému odplenkování dojít, je několik. Každá maminka si může vybrat tu, která nejvíc vyhovuje hlavně rodinnému životnímu stylu a dennímu programu. Indiánská metoda je i u nás známá a využívaná a některé maminky na ní nedají dopustit.

V čem indiánská metoda spočívá? V porozumění.

Tato metoda zbavení se plenek a naučení se na nočník opravdu pochází od indiánských kmenů a je podrobně popsána v knize Harveyho Karpa. Indiáni obvykle žádnou formu plenek pro samostatně běhající děti nepoužívali, děti prostě vykonávaly potřebu, kudy chodily. V době, kdy dětem bylo kolem dvou let, začínali starší obyvatelé kmene s hygienickou osvětou, kdy malému indiánovi sdělili, že potřeba se vykonává jen na určitém místě. Ve věku kolem 24 měsíců má totiž dítě natolik vyzrálou nervovou soustavu, aby svou potřebu dokázalo udržet tak dlouho, než najde nočník. Rovněž je už schopné pochopit, proč se je nutné chodit na nočník či záchod.

Jak poznáte, že je dítko na odplenkování zralé?

Kolem druhého roku života dítěte už je dítě natolik chytré, že dokáže i bez nátlaku pochopit, jak to s tím čůráním a kakáním je. Poznáte to i tak, že množství počůraných plen se zmenšuje, dítě čůrá méně, ale větší množství, což je známka toho, že močí vědomě. Když vykonává velkou potřebu, poodejde od společnosti nebo se někde schová, aby mělo klid. I to je známka toho, že je zralé.

Další zkouškou vyspělosti dítěte může být úkol, kdy má dítě něco přinést - "běž a přines tatínkovi ze stolu telefon, prosím tě". Pokud toto dokáže dítě pochopit a zvládnout, je zralé pochopit takovou věc, jako je vykonávání potřeby na jedno určené místo.

"Indiánskou metodu jsem zkoušela už v osmnácti měsících, protože bylo teplo a ona byla pořád nahá, přišlo mi to jako ideální příležitost. Nezdařilo se. Druhý pokus přišel ve dvou letech a dvou měsících a bylo to úplně jiné, rychlé, dcerka rychle vše pochopila, za pár dní byla naprosto bez nehod," píše maminka v diskuzi o indiánské metodě na koníkovi, kam se můžete připojit a přečíst si zkušenosti maminek, které metodu využívaly.

Jdete na to? Udělejte si čas a pohodlí!

Odplenkování vám zabere asi 14 dní, během kterých budete doma hodně vytírat, hodně prát a budete muset být hodně ve střehu, abyste mohla vždy dobře navigovat a asistovat. Alespoň na první dva, tři dny si naplánujte oddech bez delších návštěv, výletů a dovolených, během kterých se budete držet poblíž domova. Udělejte si na to vnitřní klid - i na vás a na vaší pohodě hodně záleží, jak se bude akce dařit. Rozhodnutí, že opravdu chcete dítě odplenkovat a že celé martýrium vydržíte, je polovina úspěchu, která vám vše pomůže přežít v klidu a pohodě.

Metoda spočívá v tom, že dítěti pleny seberete a už mu je nikdy nevrátíte, vyjma doby, kdy chodí spát. Indiánská metoda přímo doporučuje, aby se plenky už přes den nikdy nepoužívaly, protože dítě by mohlo mást, že někdy je nosí a někdy ne.

Dítěti vysvětlíte, že se chodí na nočníček, který je umístěný stále na stejném místě, a nikam jinam. Můžete nočníček i vynechat a dítě posazovat na záchod, na které koupíte dětské prkénko. Výhoda takového postupu je, že můžete sama fungovat jako příklad - vždy, když půjdete na záchod to dítěti nahlásíte a příkladně mu ukážete, jak to chodí.

Po vykonání potřeby na určené místo nešetřete aplausem, jásotem a objímáním. Vaše

radost bude dítko motivovat nejvíce, bude vám chtít dělat radost častěji, a tím se na nočníček naučí chodit automaticky.


Pokud trávíte všechny teplé dny venku, nemusíte s sebou samozřejmě tahat nočník. Čůrání v přírodě se chválí také - ukazujte dítěti, jak si dřepnout, aby si nepočůralo nohy, naučte ho, že se čůrá na jednom místě, někde v růžku zahrady. I zde hodně chvalte a jásejte, toho není nikdy dost.

Nehody? Stávají se a stávat se budou

Ani po několika tréninkových dnech, kdy dítě chození na nočník pochopí, se nevyhnete

nehodám. Obzvláště když se dítě zabere do hry, do dívání se na pohádku, nebo si hraje s dětmi, může se zapomenout. I ve dvou a půl až třech letech je zcela běžné, že i již odplenkované dítě se jednou začas počůrá.


Za takové nehody dítě netrestejte a snažte se i vyhnout rozčílení, které ve vás možná taková nehoda vyvolá. Zachovejte pohodu, noste s sebou náhradní kalhoty a projevte dítěti spíše pochopení a lítost, než pokárání.

Na nehody v noci si nechte okénko klidně až do šesti let věku dítěte. Pojistěte si ho nepromokavým prostěradlem nebo podložkou na matraci a buďte v pohodě.

Všichni jsme se naučili chodit na záchod, vy a vaše dítě to zvládnete také!

Čti celý článek
redakce
30. srp 2018 Čtené 5410x

„Posledních pár dnů na mně prcek (8m) pořád visí. Původně jsem si myslela, že se jedná o onu úzkost, ale řve i se mnou a vyžaduje vyloženě jenom chovat. Když ho třeba položím na postel, abychom si hráli, tak pořád řve a skáče na mě, ať ho vezmu. Hračky ho nezajímají. O klidném WC nebo poklizení si můžu nechat zdát. Donedávna se vzbudil a další 3/4 hodiny si dokázal hrát sám v postýlce, za tu dobu jsem udělala, co bylo potřeba. Teď to nejde. Znáte to některá? Případně jak na to a kdy to odeznělo?“

Ještě nedávno bylo vše naprosto bez problémů a vaše dítě si mohl pochovat prakticky každý. Najednou, v podstatě ze dne na den, to už není možné. Dítko pláče sotva jen naznačíte, že byste se od něj měla vzdálit. Chce jen vás, odmítá dokonce i tatínka. Bez něj si nedojdete ani na záchod. Vy jste nešťastná a unavená, přemýšlíte, zda je s vaším dítětem vše v pořádku. Babičky zase s oblibou tvrdí, že jste si ho rozmazlila. Pravda ale není ani na jedné straně. Prostě i k vám zavítala tzv. separační úzkost. V tomto období může mít dítě prostě a jednoduše jen strach z toho, že vás už nikdy neuvidí, že o vás přijde. Vy jste jeho středobod vesmíru a vše ostatní jen vzdálené a nezajímavé miniaturní hvězdičky.

Co je to separační úzkost?

V první řadě je potřeba si uvědomit, že separační úzkost je úplně normálním zdravým vývojovým stadiem dítěte. V tu chvíli se vytváří pevné citové pouto k osobě, u které se cítí nejlépe – u maminky. Je na ní doslova závislé a bojí se lidí cizích i známých.

„Než měl Tomášek 8 měsíců, klidně si sám hrál v postýlce a já si mohla jít na WC nebo si prostě odskočit uvařit kávu. Ovšem ze dne na den, při opuštění místnosti, slzy jak hrachy, řev. Zajímavé je, že když jsem dala Tomáška na hlídání k rodičům i na noc, pohodička. Ovšem jak jsem přijela, tak jako by přijel magnet a museli jsme dělat vše společně. Teď už se staví k nábytku a tak, takže člověk na něj musí dávat pozor, takže jsme zase pořád spolu. Ale je pravda, že když ho dám do postýlky nebo ohrádky, můžu si v klidu zajít na WC, o čemž jsem asi měsíc jenom snila.“

Období separační úzkosti se začne projevovat v době, kdy se začíná více pohybovat a uvědomovat si svět kolem sebe. Toto období je velmi dobře načasované zejména z hlediska bezpečnosti dítěte. Vzniká proto, že dítě řeší uvnitř sebe psychický rozpor. Na jedné straně chce začít objevovat a zkoumat svět, protože už to dokáže, ale na druhé straně má strach se vzdálit od maminky, protože doposud se vše dělo jen v její blízkosti. A celý tento problém řeší tak, že si mámu mnohem víc hlídá a nechce se od ní hnout ani na metr. Musí se mu neustále věnovat, všude ho doprovázet a nechat ho zkoumat. Z toho všeho je ale velmi unavené, a proto se po nějakou dobu jakémukoliv kontaktu s cizí osobou brání. A nejsou to jen ostatní lidé, ale i cizí prostředí může hodně vadit.

Kdy a jak se projevuje separační úzkost?

„Holky, poraďte prosím, už několik měsíců můj syn – nyní 2 roky a 5 měsíců, trpí separační úzkostí. Najednou to prostě přišlo a nepustí se mě a nemůžu jít nikam sama. Jediné, kde neřve je, když je doma s tátou nebo s babičkou a já řeknu, že někam musím, tak to nebulí, asi ví, že je tam doma a že babi a táta jsou v pohodě. Ale jakmile je u nás na návštěvě nějaká kamarádka a řeknu, že jdu na záchod nebo něco, tak hned za mnou, a i sám řekne, že půjde s mámou, že tam s tetou nebude. Jednou byl na hlídání v takovým dětským klubíku a prý tam řval asi půlhodiny v kuse až se z toho poblinkal. Hrůza. Chtěla bych ho tam dávat mezi děti, aby ho hlídal taky někdo cizí, jako jsou ty učitelky tam, ale zas mam výčitky ho tam dávat, když takhle vyvádí.“

Separační úzkost se v průměru objevuje u dětí ve věku od 6 do 12 měsíců, může ale přijít dříve nebo i déle. Přijde to v podstatě ze dne na den. Jeden den je dítě v pohodě a usměvavé sluníčko, které nemá problém si hrát samo na dece a druhý den máte doma křiklouna, co nevydrží ani chvilku bez náruče jedné osoby a nejčastěji maminky.

Dítě začne až hystericky křičet kdykoliv se od něj jen trochu vzdálíte nebo jdete do jiné místnosti. U jiných lidí dříve bylo v pohodě a mohli ho pochovat nebo i chvilku hlídat a nyní je to naprosto nemožné. V některých případech nestačí být s dětmi jen v jedné místnosti, ale potomek vyžaduje, abyste byla hned u něj nebo ho nosila po místnosti. Dítě vás volá, křičí, natahuje k vám ruce, nepřestává pohledem hypnotizovat dveře, pokud odejdete jinam.

Udělala jsem někde chybu?

Ne, to není ničí chyba, je to prostě přirozenost. Separační úzkost je naopak projev zdravého citového vývoje. Dítě vám věří, spoléhá na vás, že vyslyšíte jeho potřeby a dodáte mu jistotu. Tak má šanci, že z něj do budoucna vyroste zdravě sebevědomý jedinec. Mnohem horší by to bylo, pokud jste vyslyšela řeči ostatních, že nemáte dítě tolik chovat a věnovat mu neustálou pozornost, když po vás pláče, jinak bude rozmazlené.

Jak překonat separační úzkost?

„Snažíme se ho zvykat i na další osoby. Je to těžký, jde to ztuha, ale jinak to holt nejde. Na tatínka je zvyklý, ale taky mu kňourá, takže to často vypadá tak, že když "hlídá" taťka, tak za mnou chodí všude po bytě jako ocásky, protože Toníčkovi moc pomáhá, když mě vidí. A až se uklidní, tak si jdou zase na chvilku spolu hrát a tak. Často se na mě chodí dívat i jak se sprchuju. Akorát nedávno se Toníček při pohledu na mamku rozplakal, místo aby se uklidnil, protože jsem měla zrovna pěnu ze šamponu na vlasech a on se mě, chudáček, lekl.


Moje rada je postupně dítko zvykat. Prý to časem přejde samo, tak snad jo. Rozhodně si myslím, že je dobrý, abyste se nevyhýbali kontaktu s jinými lidmi. A začít třeba právě tím, že se budete mazlit společně s taťkou, přičemž ho držíš v náruči Ty pak třeba budeš pokračovat tím, že fajn, mazlíme se stále společně, ale vezme si ho taťka, mamka ho jen hladí atd. A postupně prostě tu vzdálenost maminky zvyšovat s tím, že jsi stále v dosahu. Časem třeba na minutku odběhneš do jiného pokoje, zase se vrátíš atd. Aby se naučil, že se vrátíš, že ho neopouštíš.“

Toto nepříjemné období plné pláče nejlépe překonáte tak, že se s tím smíříte a vyjdete jeho potřebám maximálně vstříc. Také ale dítě musíte motivovat a povzbuzovat vlastním vzorem. Buďte přátelská a empatická ve chvíli, kdy komunikujete se svým okolím. Když tedy dítě má potřebu být v novém prostředí či při kontaktu s cizí osobou pořád s vámi, držte ho prostě více v náručí nebo ho mějte na klíně. Když se něčeho bojí, přiviňte ho k sobě, a přitom mu v klidu a uvolněným toném s úsměvem řekněte, že to zvládne. Tak se dítě naučí empatické komunikaci s okolím, ale zároveň na něj nikdo netlačí. Respektujte jeho individualitu a to, že mu to může chvíli trvat. Když mu dopřejete dostatek času, brzy uvidíte pozitivní výsledky. Dítě se uvolní a bude v klidu.

Spánek a separační úzkost

„Posledních pár večerů a nocí u nás bylo dost náročných. Malou jsem uspávala ve své postýlce. Hodně plakala a po nějaké době usnula. Za půl hodiny se zase probudila a plakala. Překulila se ke mně do postele a po delší době zase usnula. Pak se v noci probrala a zase plakala. Snažila jsem se jí dát napít, utišit, pomazlit, ale nic nepomáhalo. Po delší chvíli zase usnula přimáčknutá na mně nebo na rameni. Nevím, jak jí mám pomoct. Musím také podotknout, že je poslední dobou nějaká mazlivější, což předtím nebyla.“

I když vaše dítě možná do této doby spalo bez problémů, jakmile nastane toto nepříjemné období, může být problém i uložení do postýlky. Proto od něj při uspávání neodcházejte. Dítě se nenechá uložit nikým jiným než vámi nebo maximálně tatínkem a mohlo by mu hodně ublížit, kdybyste u něj nebyla. A pozor, vaši přítomnost bude vyžadovat i po probuzení. Snažte se zajistit, aby se vaše dítě nebálo usnout a nějakou dobu usínejte s ním.

Když bez vás dítě nevydrží, zkuste kompromis

  • Záchod a koupelna – dejte dítě třeba do lehátka nebo autosedačky a vezměte si ho sebou. Postavte ho do otevřených dveří, aby na vás vidělo. Větší děti, které již chodí, mohou stát u dveří.
  • Kuchyně – také při vaření může být dítě v autosedačce na kuchyňské lince nebo si ho mžete vzít do nosítka či šátku. Větší děti vám mohou pomáhat.
  • Hlídání dětí – s hlídáním vám mohou ideálně pomoci lidé, které už dítě zná. Nejdříve buďte součástí hlídání i vy, aby si zvykalo za vaší přítomnosti.
  • Příbuzní  – když si dítě chová babička nebo dědeček a začne plakat a vyžadovat vás, vezměte si ho a teprve až se uklidní, můžete ho nechat pochovat od příbuzných znovu.

Sourozenci a tatínek

Tatínkové někdy mívají problémy s tím, tuto situaci pochopit. Mají pocit, že je dítě nemá rádo a mohou i trochu žárlit. Je potřeba mu to vysvětlit. Řekněte mu, že po roce ho bude zbožňovat a hry s tatínkem budou to nejlepší.

Se staršími sourozenci to bývá o něco horší. Velmi špatně snáší to, že se musí o maminku dělit, natož ve chvíli, kdy maminka musí věnovat tolik času uklidňování malého závisláka. Každý den se jim aspoň chvíli věnujte. Musí vědět, že mladší sourozenec nedostane pokaždé přednost, že i oni jsou pro vás důležití a milujete je. Kolikrát stačí i jen deset minut naprosté pozornosti, kdy si spolu hrajete nebo něco tvoříte.

Když tohle všechno zvládnete, máte vyhráno. Separační úzkost odejde stejně jako přišla. Vaše miminko začne objevovat hrdě svět a dokáže být více a více samostatné, protože nebude mít strach, že mu někam zmizíte. Za pár let, až o vaši přítomnost nebude dítě stát ani zdaleka tolik jako teď, budete ještě s láskou vzpomínat na chvíle, kdy jste si nemohla dojít ani na záchod bez hysterického řevu.

Čti celý článek
redakce
30. srp 2018 Čtené 1352x

Jako svou diplomovou práci jste navrhla řadu erotických pomůcek. Proč právě toto téma?

Nebylo to hned tak jednoznačné. K tomuto tématu jsem doslova musela „dospět“. Měla jsem rok před dokončením školy a přemýšlela jsem, jak s tím posledním svobodným časem smysluplně naložit. Jako svojí bakalářskou práci jsem dělala návrh tramvaje pro Prahu. Byl to velký projekt a taky dost klučičí téma. Takže jsem chtěla dělat něco menšího, co bude mít blíž k výrobě. Ale na to, že to budou právě erotické pomůcky pro ženy, mne navedl můj kamarád. Řekl mi, že všechno, co navrhuji, je čisté a jemné, takže bych byla prý schopná udělat i erotické pomůcky, za které by se nemusela žádná žena stydět. K mému překvapení mi téma prošlo i u mého pana profesora, takže už nebylo cesty zpět. A stala se z toho pro mne výzva.

Vaši sadu intimních pomůcek pro ženy, jste nazvala Whoop.de.doo. Co to znamená a co pro Vás Whoop.de.doo znamená teď?

Nejprve k tomu názvu. Chtěla jsem něco zvukomalebného, co nebude lascivní a prvoplánové a Whoop.de.doo zní pěkně. Někde jsem dokonce našla, že to znamená řádit. Tím, že to byla školní práce jsem neřešila, jestli to funguje marketingově. Když se pak ze školního projektu stal projekt skutečný, různí lidé, většinou z oblasti obchodu, mi radili, abych název změnila. Jsem ale ráda, že jsem to nakonec neudělala. Už několikrát jsem ze zahraničí dostala zpětnou vazbu, že název skvěle funguje. Jinak celá ta značka pro mne znamená hodně. Je to takové moje dítě:relaxed:. Netušila jsem, že okolnostmi se z diplomové práce stane moje skutečná práce a, že budu mít firmu, která navrhuje, a i vyrábí erotické pomůcky.

Proč jste se rozhodla jít vlastní cestou, bez investorů?

Celé to bylo nečekané. Když jsem za tu mou sadu erotických pomůcek dostala Studentskou národní cenu, bylo to pro mne velké překvapení, a i pro novináře. Spustila se velká mediální smršť a spoustu lidí si chtělo pomůcky koupit, ale byly to jen prototypy. Také se mi ozvalo spoustu potencionálních investorů a já absolvovala nespočet schůzek. Ale s nikým jsem si lidsky moc nesedla. Většinou obchodníkům nezáleželo na tom, kde a jak se to bude vyrábět, spíš je zajímalo kolik a za kolik. Po roce peripetií jsem se rozhodla začít s prvním produktem sama. (sada Whoop.de.doo má v návrhu 4 typy pomůcek pozn. redakce). Dala jsem dohromady svoje úspory a stavební spoření a začala od nuly budovat značku. Chtěla jsem vyrábět v ČR nejprve v malém množství, ale hlavně kvalitně.

Kombinace malé množství, kvalita a sériová výroba zní celkem snově, jak se to podařilo skloubit a proč jste chtěla vyrábět v ČR?

Musím přiznat, že jsem si nevybrala nejsnadnější cestu. V Česku neexistuje továrna, která by vyráběla erotické pomůcky, takže jsem musela hledat a objíždět dodavatele a vytvořit výrobní řetězec. Tím, že to probíhá takto lokálně, mohu mít proces pod kontrolou. Díky tomu vím, kdo, a hlavně z čeho vyrábí, takže mám jistotu, že použité materiály jsou zdravotně nezávadné. Což, si myslím, u produktů vyrobených v Asii nemusí vždy platit.

Samozřejmě to se to pak projeví na ceně. Když děláte výrobu poctivě a nevyrábíte hned statisíce kusů, máte vysoké výrobní náklady. Ale když pak vidím, jak ty produkty vypadají, je jasné, že to za to stojí. Je to prostě prémiové zboží.

Abych nezapomněla, výrobě vždycky předchází vývoj a prototypování, to také probíhá v Česku. Jsem na to hrdá, že jsou v Evropě ještě lidé, kterým jde o zachování technologií a know how na starém kontinentu. A pokaždé mám radost, když se objevím nějaký výrobek, který opravdu pochází z Česka nebo Slovenska.

Jaký byl ten první produkt, se kterým jste přišla na trh?

Navrhla jsem celkem čtyři produkty, vibrátor, dvě vibrační vajíčka a venušiny kuličky. Rozhodla jsem se začít tím nejjednodušším, a to jsou venušiny kuličky. Zajímavé na nich je, že to není jenom erotická pomůcka, ale zároveň i zdravotní. Což jsem ze začátku vůbec netušila. Skvěle totiž posilují pánevní dno, jsou ideální pro ženy po porodu přirozenou cestou a slouží i jako prevence inkontinence. Na jednom lékařském sympoziu, kam jsem byla pozvaná, abych udělala přednášku o historii erotických pomůcek, jsem se seznámila s gynekoložkou Petrou Vrzáčkovou, která obecně kuličky doporučuje. Takže jsem s ním mohla během vývoje konzultovat například velikost kuliček i tuhost materiálu. To mi moc pomohlo.

Po dvou letech jsem se pustila do dalšího produktu a tím je vibrátor.

Když mluvíte o vývoji, čím jsou Vaše produkty jiné než ostatní?

Myslím si, že to je kombinace několika věcí. Nejprve to je jejich estetická stránka, která může působit tak, že odstraní tu bariéru, kdy se některé ženy stydí, že by si měly koupit ba dokonce používat erotickou pomůcku. A pak je to funkčnost. Design je pro mě právě kombinace těchto dvou faktorů – funkce a estetika. Jedno bez druhého neudělá kvalitní design. Důležité je pro mě samozřejmě to, jak dobře jsou produkty vyrobené.

Na co jste se při navrhování pomůcek zaměřila?

Když navrhuji nový produkt, dělám si rešerši ze stávajících produktů. Zjišťuji, co mi při používání vadí a snažím se najít lepší a příjemnější řešení. Takže jsem se zaměřila koncové uživatelky. Chtěla jsem aby, se jim pomůcky líbily a chtěly je používat a cítily se u toho dobře a přirozeně. Důležitý byl pro mne také aspekt hygieny. Proto jsou ty pomůcky zcela hladké. Chtěla jsem se vyhnout zbytečným výčnělkům a záhybům, které paradoxně ulehčují výrobu. Principem Whoop.de.doo je, že veškeré mechanismy jsou zalité do silikonu. A podařilo se to i u vibrátoru. Ten je unikátní i tím, že má v těle rovnou tři motory, a i přesto je krásně flexibilní a ohebný. Je celosilikonový, což jsem jinde neviděla. Nejdříve jsem se tomu divila, ale když se ten vývoj neustále protahoval, protože jsme dlouho nemohli přijít, jak na to, pochopila jsem, proč ještě takový vibrátor neexistuje. Vibrátor působí velmi jednoduše, ale o to víc byl vývoj složitější. Pohráli jsme si i s tlačítky, která jsou inspirované Braillovým písmem. Takže i poslepu poznáte jaké tlačítko zrovna mačkáte.

Zmiňovala jste, že je pro Vás nejdůležitější koncový zákazník. Jste na trhu od roku 2013, to už jistě máte o zákaznic zpětnou vazbu. Svěřují se Vám?

Zpětná vazba je pro mne vlastně hnací motor. Jednou mi jedna paní děkovala, za to, že jsem otevřela toto téma. Téma ženské sexuality a třeba i inkontinence. Vůbec jsem si neuvědomovala, že to pro někoho může být tak zásadní. Vlastně jsem byla dojatá, když mi to řekla a potvrdilo se mi, že to, co dělám má smysl. A když mi pak někdo napíše, že vibrátor nebo kuličky skvěle vypadají a i funguji, tak to samozřejmě potěší. Moc. 

Jaké jsou Vaše zákaznice? Nakupují více muži nebo ženy?

Je to různé. Často nakupují muži ženám, z čehož mám fakt radost. Vnímám to tak, že ten muž chce pro svou ženu jen to nejlepší. U některých zákaznic dokonce nošení Venušiných kuliček například zvyšuje chuť na sex, což je pak benefit i pro partnera. Nakupují i ženy pro sebe nebo dokonce ženy ženám. Jednou k nám přišla matka s dcerou a vzájemně si koupily Venušiny kuličky. Takže věkově to také není nijak omezené. Řekla bych že máme zákaznice v rozmezí 25 až 65+. A nemyslím si, že by ty starší byly, co se týče komunikace ohledně sexuality a přidružených témat zdrženlivější. Někdy se více stydí muži.

Jaké máte s Whoop.de.doo další plány?

Chci postupně přicházet s dalšími intimními produkty. Neznamená to ale, že plánuji nekonečné portfolio. Každý produkt, musí splňovat, co ty předchozí – kvalita, funkce, estetika. Protože vnímám ženu jako celek, tak se chci zabývat i produkty, které nejsou primárně erotické pomůcky, ale patří do oblasti sexuality, třeba z oblasti antikoncepce. Ale nejprve bych chtěla dokončit vibrační vajíčka, na kterých začínáme s vývojem.

Každý vývoj nových produktů stojí hodně peněz, takže současný plán je expandovat se značkou a stávajícími produkty i na jiné trhy v Evropě a získat tak potřebný kapitál. Zatím se mi to daří bez investorů, tak bych to chtěla dotáhnout co nejdál.

Získala jste mnoho významných cen za design, které jsou pro Vás zásadní?

Mám radost z každého ocenění. Je to dobrá zpětná vazba a motivace. Kromě té Studentské národní ceny si velmi cením ocenění za Tramvaj pro Prahu na BIO 22, Biennial of industrial design v Lublani. Tenkrát se na tramvaj přišel podívat i slovniský ministr průmyslu s tím, že ho mrzí, že v Lublani nemají tramvaje, že by tu mojí opravdu chtěli. A pak RED DOT award, které jsem získala za Whoop.de.doo vibrátor. Většinou to získávájí velké firmy a značky. Takže tuhle cenu vnímám nejen jako ocenění za design, ale i za provedení a výrobu.

Nevadí Vám, že jste teď vnímána jako designérka erotických pomůcek, pracujete i na jiných projektech?

Asi to tak úplně nevnímám, ale je pravda, že lidé neznají moje jméno, ale vědí, že to je ta s vibrátorem. Když mám čas, tak pracuji i na dalších zakázkách. Ale projekty si vybírám a často nabídky odmítám. Teď je pro mě zásadní jeden projekt, a to výletní tramvaj pro Prahu. Nakonec se tedy stalo to, že pracuji na nové tramvaji a myslím, že mě Dopravní podnik oslovil právě kvůli mé bakalářce. T3 Coupé – takhle jsem tramvaj nazvala – je výletní tramvaj, která je inspirována starými tramvajemi T3. Protože se jedná zatím o jeden kus, mohla jsem si dovolit udělat tu tramvaj opravdu luxusně. Skloubí se zde jak retro prvky, tak i nové technologie. Pojala jsem to trochu jako kdyby to bylo auto – „old timer“. Odtud i ten název – T3 Coupé má jen jedny dveře, takže "kupátko“. Tramvaj budeme představovat na letošním Designbloku, tak se moc těším, je to vlastně zatím největší „produkt“ který jsem navrhovala.

Ještě se vrátím k Vaší značce Whoop.de.doo. Jste na trhu od roku 2013, jak celých těch pět let hodnotíte, co byste udělala jinak?

Od momentu, kdy jsem se rozhodla, že budu vyvíjet a vyrábět Venušiny kuličky, do jejich uvedení na trh uplynulo vtipně přesně devět měsíců. Vibrátor trval rok, ale zavedení výroby, se kterým jsem vůbec nepočítala, další rok a tři čtvrtě. Teď už mám o hodně víc zkušeností, ale paradoxně, teď už bych se vlastně bála začínat takhle z ničeho, protože bych viděla bych všechny ty nástrahy. Samozřejmě bych některé věci řešila jednodušeji, ale na druhou stranu, když máte vizi a věříte, že to půjde, dokážete víc, než když máte zkušenosti a tím pádem se bojíte riskovat.

Anna Marešová (*1980)

anamaresova@gmail.com / www.annamaresova.com/ www.whoopdedoo.cz

Ráda navrhuji obyčejné předměty pro denní užívání. Zajímá mě čistota, jednoduchost a funkční design.

Dost se mi protiví současná nadprodukce zboží a také jsem si dost oblíbila sto let staré moto:

“Better to work 10 days on one product, than to manufacture 10 products in one day.“ Wiener Werkstäte 1903

Anna Marešová je produktová designérka zaměřující se na průmyslový design.

Nejvíce zaujala média svojí diplomovou prací, a to návrhem erotických pomůcek pro ženy, které pak i zrealizovala a založila svoji značku pod stejným názvem Whoop.de.doo.

Anna vystudovala produktový design na Fakultě umění a designu na univerzitě v Ústí nad Labem a na University of Derby. Za svou bakalářskou práci Tramvaj pro Prahu získala řadu ocenění. Obdržela cenu Národního technického muzea, Excelentní studentský design 2009 a prestižní cenu na Biennial of industrial design v Lublani, kde obdržela cenu za nejlepší studentskou práci. Její diplomová práce Whoop.de.doo - sada erotických pomůcek pro ženy, získala hodně pozornosti v médiích. Byla oceněná Národní cenou za studentský design 2011, Exit design 2011 a byla hodnocena jako prototyp roku magazínem Dolce Vita. V roce 2012 založila vlastní studio Anna Marešová designers, ve kterém spolupracuje s několika svými kolegy. V roce 2016 obdržela za svůj Whoop.de.doo vibrátor prestižní cenu RED DOT, v roce 2017 druhé místo v soutěži A’DESIGN AWARD & COMPETITION 2017 a cenu Louskáček - ACD award 2017.

V současnosti se věnuje udržitelnému designu a svojí značce Whoop.de.doo. Její práce se objevily na výstavách v Praze, Londýně i New Yorku.  Nyní spolupracuje s Dopravním podnikem hl.m. Prahy na nové eventové tramvaji pro Prahu T3 Coupé, která by měla spatřit světlo světa letos na podzim.

Čti celý článek
redakce
29. srp 2018 Čtené 2440x

„Jsem učitelka na ZŠ. Loňský zápis jsem měla 17 dětí, z čehož pouze 3 byly bez logopedické vady. Je fakt, že je to rok od roku s řečí dětí horší. Od zápisu je do začátku školy ještě daleko a některým to do září naskočí. Ale nečekejte, že nástupem do ZŠ se dítě naučí hlásky, které neumí.”

Vývoj řeči vašeho děťátka je jedna z hlavních věcí, kterou jako maminka u svého dítěte sledujete. Napjatě očekáváte, jaké první slovo vaše dítě vysloví a kdy začne mluvit ve větách. Někdy děti projdou obdobím vývoje řeči naprosto bez problémů a před nástupem do školy krásně a bezchybně mluví. Některé děti ale mají s mluvením problémy, ať už takové, že nemluví vůbec, nebo jen vyslovují špatně některé hlásky. Kdy je ta správná doba navštívit logopeda? A jak takové sezení probíhá? Na co se připravit? 

„Já jsem neuměla v první třídě R a Ř, chodila jsem na logopedii ještě na gymplu a nedaří se mi to vyslovit správně doteď, akorát jsem se to naučila v řeči zamaskovat, tak to většina lidí nepozná. Nejstarší syn chodí na logopedii od 4,5 let (ve školce tvrdili, že je to brzo, logopedka, že pozdě). R se naučil, Ř vázne doteď, respektive maskuje to jako já. Druhý syn začal s logopedií ve 3 letech, mluvil hodně, ale lajdal výslovnost, po dvou měsících uměl vše, kromě R a Ř, to trénuje teď už druhým rokem a nic. Jinak mluvení trénujeme opravdu až na výjimky denně. Návyk se výborně hodil při nástupu do školy.”

Správný řečový vývoj od miminka až po školáka

  1. První řečové (předverbální) projevy se objevují u miminka již v matčině břiše, kdy se objevuje takzvané nitroděložní kvílení, polykací pohyby nebo si plod cucá palec. Je to vlastně taková příprava na pozdější artikulační pohyby a samotnou řeč.
  2. Pro správný vývoj řeči je důležité, aby dítě zvládlo sání, polykání a žvýkání. I když to tak nevypadá, jde o další přípravu na samotné mluvení (trénink artikulačního ústrojí).
  3. První verbální projev novorozence je křik, který je z počátku reflexivní
  4. Proces kojení je mimo jiné považován za “komunikační obřad”, kdy miminko se svojí maminkou neverbálně komunikuje, prostřednictvím doteků, pohledů, navazuje oční kontakt...
  5. Ve 2.-3. týdnu života miminka můžeme pozorovat první úsměv
  6. Mezi 2.-3. měsícem miminko zareaguje na váš úsměv a usměje se také
  7. Následuje období broukání a žvatlání a od 6. měsíce se objevuje napodobivé žvatlání, to znamená, že dítě je už schopné připodobnit vydávané zvuky hláskám mateřského jazyka
  8. Od 10. měsíce se objevuje stadium rozumění, kdy je dítě schopné reagovat na to, co slyší, například udělá paci, paci nebo zamává, když ho vybídnete
  9. V jednom roce se objevuje první slovo (vzniká opakováním slabik, nejčastěji mama, tata, baba), postupně začíná dítě používat slov více a přidává i víceslabičná slova. Všechna tato slova mají funkci vět, když dítě řekne “ham” myslí tím “mami, dej mi, prosím, najíst, mám hlad”.
  10. Do dvou let jde o období dvouslovných vět, kdy dítě spojuje dříve naučená slova, například “máma pápá”, ve dvou letech je slovní zásoba dítěte cca 200 slov
  11. Mezi 2. a 3. rokem přidává dítě k podstatným jménům a slovesům přídavná jména a osobní zájmena a začíná skloňovat, ve třech letech je slovní zásoba dítěte cca 1 000 slov
  12. Po 3. roce užívá jednotné a množné číslo, začíná tvořit souvětí, snaží se komunikovat a udržet rozhovor
  13. Čtyřleté dítě umí cca 1 500 slov a čím dál více komunikuje přiměřeně situaci
  14. Před nástupem do školy má dítě dokončený vývoj výslovnosti hlásek, respektive vyslovuje všechny hlásky mateřského jazyka správně a zná cca 2 500 - 3 000 slov

„Mám tříletého syna a kromě pár slov říká od všech jen první slabiky a i když se soustředí, nedokáže vyslovit třeba dvouslabičné slovo, takže nás čeká logopedie. Vypadá to na opožděný vývoj řeči nebo vývojovou dysfázii.”

Vývoj řeči je individuální, některé děti mluví lépe a dříve, některé později. Není dobré děti škatulkovat, ale pokud se ve vývoji řeči objevují výrazné odchylky od správného vývoje řeči, je nutné navštívit logopeda.

„Jsem učitelka, tak jsem nechtěla řečový vývoj mého syna podcenit (dvě děti s vývojovou dysfázií jsem učila). I když mně pediatr na tříleté prohlídce řekl, že má syn na rozmluvení  ještě čas a že v našem regionu se chodí k logopedovi až mezi čtvrtým a pátým rokem, nenechala jsem se. Vypsal žádanku, s paní z logopedie jsme se domluvily, že mu dáme ještě 2-3 měsíce a začneme chodit, bude mít 3 a čtvrt. Ano, většinou se děti rozmluví, ale zas nechat to a vůbec neřešit není dobré, přece vidím i jako laik, že přes intenzivní procvičování a společné čtení dítě dělá jen velmi malé nebo žádné pokroky. A do budoucna je každý měsíc na správné procvičování důležitý. Takže bych to určitě nepodceňovala.”

Kdy navštívit logopeda

Platí obecné pravidlo, že pokud dítě nemluví do tří let, je to ještě v pořádku. Po třetím roce je to nutné řešit. Toho by si měl všimnout i pediatr na tříleté prohlídce a rovnou vám dát žádanku na logopedii.

V případech, že má dítě nějaká onemocnění, případně postižení a předpokládá se, že z nich budou plynout i problémy ve vývoji řeči, řeší se to dříve než ve třech letech. Tyto děti bývají v péči více doktorů a péče bývá komplexní, zahrnuje tedy i logopedii.

Pokud vaše dítě mluví, ale je ve školkovém věku výrazně pozadu oproti vrstevníkům (špatná výslovnost hlásek, nízká slovní zásoba, nebo se vám zdá, že špatně rozumí, málo reaguje, je mu špatně rozumět aj.), měli byste také navštívit logopeda. Pokud probíhá řečový vývoj správně, může být vývoj výslovnosti ukončen už v pěti letech. Děti v péči logopeda jej dosahují mezi pátým až sedmým rokem. Děti, které mají těžší vady řeči, například vývojovou dysfázii, mohou nastupovat do školy s většími deficity, případně navštěvují rovnou základní školu logopedickou, kde je intenzivní logopedická péče.

Pokud dítě neumí hlásky R a Ř, tak to není překážka pro nástup do školy. V některých případech nemusí vadit ani špatná výslovnost více hlásek, stává se, že okolo toho šestého, sedmého roku se je dítě najednou rychle doučí. Pokud jich neumí více, případně některé hlásky zaměňuje (typicky L a R, nebo sykavky) tak už by z toho mohly plynout ve škole další problémy. Když totiž dítě špatně slyší výslovnost hlásky a neumí ji správně vyslovit, tak ji ani nenapíše. Rozhodně tedy návštěvu logopedie nepodceňujte a neodkládejte, pokud má dítě problémy s řečí, tak to jen tak samo nedožene. Zkušený logoped vám jistě poradí, jestli je úroveň řeči vašeho dítěte přijatelná pro vstup do školy nebo ne.

„Jsem učitelka na ZŠ. Loňský zápis jsem měla 17 dětí, z čehož pouze 3 byly bez logopedické vady. Je fakt, že je to rok od roku s řečí dětí horší. Od zápisu je do začátku školy ještě daleko a některým to do září naskočí. Ale nečekejte, že nástupem do ZŠ se dítě naučí hlásky, které neumí. Učitelé se tím zabývají opravdu minimálně, pracovat na tom je nutné doma a nejlépe s odborníkem. Zkušenost mám takovou, že děti s vadným R, Ř (případně jinou hláskou) nemívají většinou problémy, sami si uvědomují, že to tam ještě není, ale neomezuje je to. Jak jsou to ale kombinace, R, Ř, do toho nějaká sykavka (C, S, Z, Č, Š, Ž), špatné L atd. je to problém. Dost často je to potom velký boj zejména ve psaní, dítě píše, jak si to říká v hlavě. A pak se to veze jedno s druhým. Většinou je to ale impuls pro rodiče, kteří zaspali a ve spolupráci s odborníkem se to dá dohnat. Bohužel tam, kde se to neřeší, vady zůstávají (a ne, ve čtvrté třídě už to fakt není roztomilé a fakt se ostatní děti posmívají). A čím později se to začne řešit, tím hůř se vady řeči odstraňují.”

Kdo je logoped

Lidé si často myslí, že logoped je doktor, ale není tomu tak. Logoped studuje na pedagogické fakultě a má státní magisterskou zkoušku z logopedie a surdopedie (obor zabývající se sluchově postiženými). Poté si může dodělat atestaci a může se z něj stát klinický logoped, který si již může založit soukromou zdravotnickou praxi. Klinický logoped má větší pravomoce než klasický, provádí například náročnější diagnostiku nebo může dělat soudního znalce v oblasti logopedie.

„Taky jsme chodili se synem na logopedii, v necelých 5-ti letech jsem ho objednávala poprvé a naposledy jsme byli 1. září při nástupu do první třídy, to jsem si oddychla když nás logopedka propustila z péče. Vlastně 2 roky jsme chodili a snažili se cvičit, syn to občas bojkotoval, nechtělo se mu, ale myslím, že to je celkem důležitý na tom trvat. Aspoň párkrát týdně, protože vím, že denně to prostě většinou nejde. Je ale fakt, že nejvíc se syn zlepšil paradoxně o prázdninách před 1. třídou, bylo mu necelých 7 let a konečně naskočilo Ř (a o prázdninách jsme to cvičení dost zanedbávali, to se přiznám). Předtím jsme taky trénovali Č, Š, Ž apod. a šlo to hrozně pomalu.”

Jak se objednat k logopedovi

K první návštěvě logopeda budete potřebovat doporučení od praktického lékaře, respektive pediatra vašeho dítěte. Ten vám doporučí, kam se poté můžete objednat a nebo si můžete najít někoho vy sami. Počítejte s tím, že objednací lhůty mohou být dlouhé, třeba i půl roku. Dětí s vadami řeči je hodně a logopedů málo. Bohužel z tohoto důvodu se k nim nemají moc šanci dostat děti mladší tří let, případně mladší čtyř let, i když by to potřebovaly (zde je na uvážení, zda je dítě schopné v tak nízkém věku s logopedem spolupracovat). Přednost mají těžší případy a s “běžnou” nápravou hlásek se dítě do péče logopeda může dostat až ve 4,5 až 5-ti letech.

„Vzhledem k podstavu logopedů bych se o možnost docházky na logopedii začala zajímat už kolem čtvrtého roku věku. Skoro po celé republice jsou čekačky a když se do toho pátého roku dostanete, budete rádi. Jinak děti od čtyř let už většinou jsou schopné spolupracovat, neříkám, že všechny, ale většina ano.”

Jak probíhá návštěva u logopeda

Logopedická ambulance bývá barevná a plná dětských hraček, aby navodila pro dítě příjemné prostředí a dítě se nebálo. Vyšetření, nebo-li diagnostika, probíhá hravou formou, logoped si s dítětem prohlíží obrázky, hračky a sleduje, jak dítě reaguje, mluví, vyslovuje, vyptává se rodiče na anamnézu (průběh těhotenství a porodu, nemoci v rodině, úrazy a nemoci dítěte, na jeho celkový vývoj a podobně).

Logoped provádí i orientační zkoušku sluchu, zjišťuje, jestli dítě špatně vyslovuje na základě artikulačních obtíží nebo toho, že špatně slyší. V případě jakýchkoli pochybností může dítě odeslat k dalším specialistům (například lékaři ORL, foniatrovi, neurologovi). Zjišťuje také motorické schopnosti dítěte, lateralitu a podobně. Na závěr (nejčastěji po jednom, někdy ale i po více sezeních) určí diagnózu a následný postup, jak s dítětem pracovat. Sezení bývají pravidelná, zpravidla jednou za čtrnáct dní (někdy jen jednou za měsíc). V některých případech pomůže již první a druhá návštěva, kdy postačí rodiči říct, jak správně s dítětem pracovat a dítě se samo rozmluví.

„Logopedie není jen o tom,  že tam jdete, dítě sedí a něco opakuje. Je to souhrn činností, které vedou k tomu, aby se dítě vyvíjelo správným směrem - k dobré výslovnosti. Pracuje se s přiřazováním obrázků, logickým uvažováním, kreslením, musí ovládat motoriku - nejen ruce, ale i ústa, obličej atd. Dokud tohle dítě není schopné vnímat a realizovat, k ničemu to nepovede.”

Co se cvičí s dítětem doma

Doma postupujete podle pokynů logopeda. Logoped pro vaše dítě zavede sešit, který si budete nosit domů. Tam vám bude psát, co s dítětem cvičit, jak a jak často, dítě tam bude plnit “úkoly” a při další návštěvě za ně dostane například razítko nebo nálepku, aby to pro něj bylo motivační. Cvičit budete muset pravidelně, nejlépe každý den. Podle typu vady řeči můžete používat pomůcky, pracovat před zrcadlem a jiné. Vytrvalost, trpělivost a pravidelnost je velmi důležitá, jen tak dosáhnete toho, že se mluvení, případně výslovnost vašeho dítěte zlepší. Někdy to může být velmi náročné, protože prostě dítě spolupracovat nechce. Nevzdávejte to a zkuste najít způsob, jak ho k procvičování motivovat.

„Co se týče domácího procvičování, myslím, že "trochu" tlačit na dítě je potřeba, protože málo které dítě by dalo přednost trénování před hraním nebo koukáním na pohádky. Ano, jsou takové, ale těch je minimum. Ostatní to berou jako povinnost a co si budeme povídat, do povinností se nikomu z nás nechce. Tím "trochu" tlačit nemyslím stát nad ním s vařečkou, to vůbec ne, tím se samozřejmě ničeho nedocílí.”

Pokud máte pocit, že se dítě ve vývoji řeči nikam neposouvá nebo nejste celkově spokojeni s péčí a přístupem logopeda, nebojte se najít jiného. Dítě má na nápravu řeči relativně krátkou dobu a v některých případech by “promrhaný čas”, kdy dítě nedělá žádné pokroky, mohl potom chybět.

Je logopedie nutná? Moje dítě to přece dožene samo...

Někteří rodiče si pokládají přesně tuto otázku a návštěvu logopeda odkládají. Vždy záleží na tom, jakou vadu řeči dítě má, ale v některých případech tím mohou dítěti velmi ublížit. Například dítě nestihne dohnat vývojovou úroveň potřebnou pro nástup do školy a bude mít zbytečně odklad docházky. V jiných případech může být kvůli odkládané návštěvě logopeda v řeči velmi pozadu už během docházky do školky, což bude mít vliv na jeho socializaci, hledání kamarádů, děti se mu můžou smát atd. To všechno se potom projeví na jeho psychice. Proto návštěvu logopeda nikdy neodkládejte a potíže v řeči vašeho dítěte nepodceňujte, nemusí se to vyplatit.

„Moje neteř ve třech letech používala pouze pár slov. Všemu rozuměla, vše si vykomunikovala svým jazykem, ale kromě rodičů jí nikdo nerozuměl. Rodiče s ní odmítli chodit na logopedii, že se to spraví samo a dožene to. Ve čtyřech letech se slovní zásoba nerozvíjela, neteř se styděla a nechtěla mluvit vůbec, protože jí začali všichni nutit, aby používala normální slova. Tehdy došli na logopedii a je z toho opožděný vývoj řeči. Bude to stát ještě hodně práce, než jí rozmluví.

Momentálně chodí už do předškoláků, trošku se to zlepšilo ale stále žádná sláva. Její dvouletá sestřička mluví mnohem lépe, dokonce ve větách. Logoped ze školky i její logoped, kam dojíždějí, rodičům nezávisle na sobě řekli, ať reálně přemýšlejí o odkladu školní docházky. Neteř je chytrá, počítá, píše písmena, umí se podepsat, ale prostě nemá takové komunikační dovednosti, aby mohla nastoupit do první třídy. Navíc by jí to prý jednotlivé učení písmenek, tak jak probíhá ve škole, mohlo ještě víc zkomplikovat. Takže v tomhle případě se podcenění situace opravdu nevyplatilo.”

Kolik stojí logopedie

Pokud budete chodit k logopedovi, který má svoji soukromou praxi, tak za návštěvy budete platit. Ceny se samozřejmě liší, více zaplatíte ve větších městech. Cena za jedno sezení se tak může pohybovat v rámci 150 Kč - 1 000 Kč v závislosti na délce a druhu konzultace. Za vstupní, diagnostické, vyšetření zaplatíte 500 Kč - 1 000 Kč.

Většina logopedů má však smlouvy se zdravotními pojišťovnami, takže u nich bude pro vás péče zdarma. Je to však vykoupeno tím, že jsou u nich delší čekací lhůty a mají v péči opravdu hodně pacientů.

Pokud se vám ve vývoji řeči vašeho dítěte něco nezdá, raději si zajděte k logopedovi. Pokud bude vše v pořádku, tak vám bude stačit jedna nebo dvě návštěvy a budete vědět, že jste nic nepodcenila. Pokud bude potřeba logopedická péče, tak je to jen dobře, že začne logoped s vaším dítětem pracovat. V dnešní době chodí k logopedovi opravdu spousta dětí a v žádném případě se není za co stydět. Vždyť jde o vaše dítě a logoped mu může, pokud je to potřeba, opravdu pomoct.

Zdroj:

http://www.jak-spravne-psat.cz/muze-se-spatna-vyslovnost-projevit-pri-psani/

KLENKOVÁ, J. Logopedie : narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. 1. vyd. Praha: Grada, 2006. 224 s.

Čti celý článek
Strana
z 13
Předchozí Strana
z 13
Další