5 tipů, jak si poradit s dětským vzdorem

Zoufalství, křik, pláč, vyjednávání, válení se po zemi... Když k vám zavítá období vzdoru, rázem se rodinná idylka mění na noční můru a většinou se jí nevyhne žádný člen vaší domácnosti. "Neudělám, nechci, nebudu, nepůjdu ..." posloucháte jedno NE za druhým a ať děláte, co děláte, s malým paličákem jednoduše nepohnete. Každý, kdo si se svou ratolestí prošel tímto náročným obdobím, už ví, že bez pořádné dávky trpělivosti to nepůjde.

Období vzdoru se nedá přesně vymezit. Zatímco u někoho se přežene za pár týdnů, jiní se s ním snaží bojovat i několik měsíců. Může klidně trvat měsíc, pak se na dva měsíce někde "zašije" a následně opět vyplave na povrch. Děťátko zkouší hranice zhruba od roku a půl až do 4 let, kdy nabírá vzdor na síle a je skutečnou zkouškou rodičů.

"U staršího syna to začalo přesně ve dvou letech a u mladšího v 15 měsících. Lékařka mi řekla, že vzdor graduje do čtyř let a měla pravdu. U staršího se to v 4,5 roce začalo trochu mírnit, u mladšího se to stále stupňuje," svěřila se na fóru Modrého koníka jedna z maminek.

Dítě si vzdorem formuje svou osobnost

Díky bohaté slovní zásobě si už mrňous dokáže naplno prosazovat to své, postavit si hlavu a vás tak pořádně vytočit. Nevěšte hlavu a vůbec se netrapte tím, že jste špatná matka nebo že jste ve výchově selhala. Dítě to nedělá kvůli tomu, aby vám ublížilo. Právě naopak, formuje tím svou osobnost, učí se říkat NE a hledá, kde jsou hranice. Často nerozumí tomu, proč nemůže nebo musí to či ono udělat a nemá ještě v malíčku sebekontrolu, proto ty záchvaty zlosti a výkyvy nálad.

Období vzdoru umí nejednu maminku přivést k šílenství. I když mnozí radí, že je potřeba zachovat chladnou hlavu, vysvětlovat klidně a s kamennou tváří, ne vždy se to v takové situaci dá.

Své o tom ví i další maminka: "Můj starší syn měl první období vzdoru ve věku dvou let a bylo to hrozné. Pak se to tak nějak uklidnilo, ale nyní se to zase vrátilo. Je to už ale lepší v tom, že mi řekne, co chce a občas si dá říct. Ale když to na něj přijde, to bych se nejraději vypařila. Mladšímu synovi je skoro 14 měsíců a už se pořádně vzteká a protestuje, když se oblékáme. Stříhání nehtů je taky hotová katastrofa. To jen čekám, kdy na nás pošle některý ze sousedů sociálku, během toho totiž pláče, jako kdybychom ho řezali. Hodněkrát to zhluboka rozdýchávám a někdy zase křičím jako blbá, ale stejně to nepomáhá.”

Možná budete mít někdy pocit, že se váš vytoužený andílek mění na krvelačnou šelmu, když to na vás začne zkoušet. "U nás to začalo po prvním roce. Přebalování, hotová katastrofa, vrtí se jako had, a když něco není po jejím, začne se válet po zemi, škrábe a kouše," svěřila se v diskuzi maminka. Další pak také připojila svou zkušenost: "U nás to přišlo ve dvanácti měsících. Od té doby se vzteká, kope, bouchá hlavou o zem, vše rozhazuje, pro všechno pláče, nedá se přebalit, nedá se obléci atd. No úplná tragédie.”

Jak si se vzpurným dítětem poradit?

Co tedy s tím? Každé děťátko je jiné, proto si při nejbližších záchvatech zlosti budete muset otestovat, co platí na to vaše. A když už budete mít pocit, že jste skutečně v koncích, nikdy není hanbou obrátit se na odborníky, kteří vám mohou dát cenné rady, jak se s tím vším poprat.

1. Zkuste dát prckovi za pravdu

Nikdy nemůže být po vašem, protože mrňous musí vždy udělat opak toho, co po něm chcete vy? Jedna z maminek na to má svůj ověřený recept: "Prostě jsem s ním vypekla. Ve všem jsem s ním souhlasila a tím, že to znegoval, jsme se nakonec dostali tam, kde jsem ho chtěla mít. Jak to vypadalo v praxi? JÁ: Půjdeme na procházku. ON: Ne, nepůjdeme. JÁ: Dobře, tak nepůjdeme. ON: Ale ano, půjdeme."

2. A co takhle ignorace?

Máte pocit, že čím víc to ve vás vře, tím více mrňous rýpe a ještě více ve vás emoce graduje?

"Mně se velmi osvědčilo nereagovat vůbec - nemá obecenstvo a není tak pro koho dělat divadlo. Odejít z místnosti, zapnout si televizi, začít dívat ven z okna (i když bych nejradši bouchla vztekem), ale navenek KLID. Vím, je to těžké. Když jednou jakkoliv zareagujete, bude to dítě zkoušet i příště. Vůbec se nestresujte tím, jestli se bude vztekat před školkou nebo ne, tam to děti zkoušejí jen občas, většinou jen jednou, dvakrát, dokud nezjistí, že účinek je nulový.

Na veřejnosti je to samozřejmě těžké, ale NIC si nedělejte z hloupých poznámek okolí, oni vám v tom nepomohou. Já jsem si tehdy vždy říkala, že je to zbytečné, že klidně počkám, až dokřičí, ale tu věc ani tak nedostane," radí maminka a dodává: "Pomůže jen důslednost, vysvětlování a nepovolit ani pod tlakem křiku a urážení se. Snažte se je chválit i za drobnosti, pochvala je velkou motivací. Roky pracuji s takovými dětmi a roky to na mě zkoušejí, včetně těch vlastních."

3. Veďte s dítětem dialog

Děti potřebují hranice a my, jejich rodiče, jsme tady proto, abychom je naučili žít v tomto světě a začlenili je do společnosti. Neznamená to ale, že život dětí má být plný zákazů a příkazů. Stejně jako dospělí, i děti jsou osobnosti, mají své představy, touhy, fantazii, potřeby... A je potřeba k nim tak přistupovat.

"Musíme jim říkat věci na rovinu, ne lhát. Do školky nebo k babičce jdeš, protože maminka musí vydělat korunky na hračky, čokoládku, ... Chvíli to potrvá, ale pochopí to. Třeba to stále opakovat a mluvit s nimi na rovinu. U nás to zabralo. Když nechce jít z domu, řekněte mu, že odcházíte, ono může zůstat doma samo a vy pak přijdete po práci. Nebo ať jde svlečené, jestliže se nechce obléknout - přece jemu bude zima a jemu se budou jiné dětičky smát, že jde v pyžámku," radí maminky.

"Dost mi pomohlo, když jsem dcerce dala na výběr z více přípustných variant - ať se to týká oblečení, procházek, hraní, atd. Takže neměla důvod hysterčit a když už, tak buď zkusit dítě uklidnit nebo ho nechat vyřvat, u každého zabere něco jiného,” dělí se o svou zkušenost další z maminek.

4. S hněvem si poradí silné objetí nebo krátké odloučení

O silném objetí se ve spojitosti se záchvatem hněvu říká dost často. Ne u každého dítěte to ale skutečně zabírá. Jsou děti, které se po chvíli zápasení s maminkou opravdu uklidní, ale jsou i takové, ve kterých tento akt napětí ještě více znásobí. Který případ je ten váš, si musíte jen otestovat při nejbližším amoku.

Jsou maminky, které na tuto metodu nedají dopustit: "Terapie objetím pomáhá. U nás zabíralo, když jsem ho vzala na ruce a silně si ho k sobě přitiskla. Nověji zkoušíme facku a ta účinkuje! Princip je ten, že když má dítě záchvat a nereaguje, válí se po zemi, dáme facku zemi - dlaní udeříme o zem. Ošklivá zem, nenuť mě válet se po tobě, po tobě se chodí a ne leží a tře. Možná to přijde někomu hloupé, ale nám to pomáhá."

Opačnou zkušenost má jedna z maminek na Modrém koníku: "U nás objetí nefungovalo vůbec. Venku, když se mi malý začal válet po zemi, řekla jsem mu, že jdu domů a až ho to přejde, ať přijde za mnou. Když pochopil, že stále jdu a neotáčím se, tak to vzdal a rozběhl se za mnou. Doma jsme se museli při silném amoku odloučit, jinak to nešlo. Tak to v obou gradovalo a nic nepomohlo, že jsme museli být minutku každý sám se sebou. Naučila jsem ho, že se má jít uklidnit do pokojíčku. Poprosila jsem ho, aby šel do pokojíčku a až se tam uklidní, ať přijde zpět a popovídáme si o tom. Trvalo to nějaký čas, dokud to celé nepochopil, ale nakonec to fungovalo skvěle. Když to přišlo, sebral se a odešel k sobě, oba jsme to rozdýchali a pak přišel se slovy, že už je v klidu. Objali jsme se, popovídali a šlo se dál.”

5. Pokuste se ho pochopit

Když si už opravdu nevíte rady a návštěvu psychologa si stále necháváte v záloze, sáhněte po literatuře, která vám pomůže hlouběji nahlédnout do dětského světa.

Jedna z maminek má pro vás hned dva tipy: "Super jsou knihy Dítě potřebuje hranice a Malý tyran. Dítě potřebuje zjistit, že jeho odpověď může být odmítavá, je to součást jeho vývoje, ale také potřebuje zjistit následky. V žádném případě bych ho netrestala, chce to nekonečnou trpělivost, zabírá možnost vybrat si ze dvou možností (obě vyhovují nám, ale dítě má pocit, že si vybralo), zákazů a příkazů co nejméně, aby to NE znamenalo opravdu NE, ale nebylo to používané příliš často."

Co pomohlo vám? Podělte se s námi o vaše zkušenosti se zvládáním dětského vzdoru.