„Jak to, že jsi zase dostal trojku z češtiny? Ty neumíš vyjmenovaná slova po S.“ - „Ne. Ty jo?“ Myslíte si, co všechno svoje děti naučíte. Třeba slušnému chování, rybaření, háčkování nebo jíst příborem. Pěkně si to malujte. Jenže dítě naučí vás. Třeba že plánovat je zbytečné nebo že když nechce, tak tu kaši prostě dojí rukama. Být rodičem v sobě skrývá umění ovládat (se). Podívejte se na následující běžné situace, určitě se v nich najdete.


Image title

Umění tolerance

Všechno začíná nenápadně a velmi plíživě. S příchodem nového člena rodiny se nejprve změní spací rytmus. V noci vstáváte co hodinu, abyste nakrmili toho malého řvoucího člověka vedle vás. Ne, není to manžel. Ten se umí obsloužit sám. Do lednice trefí i potmě. Ke zdroji potravy, bohužel, netrefí vaše dítě, a tak musíte vstát, vzít ho z postýlky, posadit se na kraj postele, vytáhnout prs a čekat. Až se nakrmí, vaše práce ještě nekončí. Čeká vás ještě kolečko přes celý byt, než si malý strávník odříhne. 


Manžel už se od lednice vrátil zpátky a už spokojeně chrupká v posteli. Později rezignujte na vstávání a dítěti vymezíte prostor ve vaší posteli. Hezky uprostřed, aby si i tatínek mohl do sytosti užít radosti rodičovství. Noční kojení se tak stane o něco méně stresující a možná se i více vyspíte. S přechodem na pevnou stravu ale prckovo místo ve vaší  posteli zůstává. Má sice svoji postýlku, ale s po každé noční můře se do té vaší zase rádo vrátí. A jak roste, zmenšuje se to vaše místo v posteli. Za chvíli se manžel přesune na pohovku do obýváku (má to odtud blíže k lednici) a budete mít zase postel pro dva.


Image title



Kromě postele začne dítě okupovat i další místnosti v bytě. V kuchyni přibyde kýčovitá dětská židle s medvídky, v policích plastové mističky a příbory, v koupelně další vana a přebalovací pult, v obýváku pak jeho gang plyšových hraček a vraždících dřevěných kostek (tatínek může ukázat šrámy na chodidle, které získal nočními pochody po tmě přes obývák do lednice), o sedáku u záchodové mísy a kočárku a dětském odrážedle v předsíni nemluvě. Je to zkrátka těžká zkouška vaší tolerance. Z vaší pracovny se totiž stal dětský pokojíček, vaši polici v koupelně zabraly olejíčky proti opruzeninám, pudr na prdelku a odsávačka mléka. Už jste se i rozloučili s milovaným stolem na stolní fotbálek. Tohle je prostě umění tolerance. V různé podobě ho znají všichni rodiče.


Umění vyjednávání

Jak už bylo zmíněno výše, vaše dítě nebude na mateřském mléce věčně. Postupně přejde na pevnou stravu, kterou mu budete s láskou připravovat. Manželova představa steaku s hranolky jako vhodná strava pro batole (maso a zelenina, ne?) se sice rozchází s tou příručkovou, ale to nevadí.  Však on velmi brzy pochopí, co to jsou příkrmy. Bude se s nimi setkávat všude. Na své košili do práce, na pohovce před televizí, na podlaze v koupelně i v jeho milované posteli. Jak dokáže jedno malé dítě dostat rozmixovanou mrkev tak daleko a v podstatě kamkoli? To pochopí jen rodič, kterému před obličejem prolétlo už všechno. I červená řepa, která vytvořila apartní skvrnu na svátečním ubrusu po babičce.


Image title


Dítě totiž krmení pojme jako hru, a nabízené jídlo dostane kamkoli, jen do své pusy ne. A tak na řadu přichází logické vysvětlení toho, proč ten špenát musí sníst: „Budeš mít svaly jako tatínek“. Dítě se jen ušklíbne. Plynule proto přejdete k vyjednávání: „Dobře, ty sníš ten špenát, a já Ti večer přečtu kapitolu navíc o prasátku Pepině.“ Dítě zpozorní, ale stále odmítá jíst. Situaci zachrání až tatínek. „Tak se podívej. Ten špenát je hnusnej, to víme oba dva. Ale ty ho prostě sníš.“ Dítě se rozbrečí. Maminka ho odvede do koupelny, odnese do koupelny, kde z něj seškrábe zbytky špenátu a raději mu připraví umělé mléko. Další lekce vyjednávání zase zítra.


Umění mnoha povolání

Osobní kuchařka, výživová specialistka, uklízečka, stěhovák, lékař (opakované vyndání fazole nebo korálku z dětského nosíku), vyjednavač, předčítač pohádek nebo malíř pokojů. To je pouze výběr z řady povolání, které rodiče zvládají levou zadní. Musí, jinak vládu nad domácností převezme ten, kdo umí říct sotva pět slov, a to ještě se silným přízvukem. S věkem přichází potřeba naučit se povolání nová. Třeba tiskový mluvčí. Na věčné otázky, které jsou rafinovanější, nežli ty od bulvárních novinářů. Například:


„Oblíkni si ty tepláky.“

„A proč?“

„Protože jsem to řekla.“


Nebo

 

„Co to je?“

„To je dálkové ovládání k televizi.“

„A proč?“


Počáteční snaha odpovědět na KAŽDOU otázku brzy zmizí. Dítě je jako kolovrátek a v téhle hře vždycky vyhraje. Vždycky. Protože co kdyby z něj vyrostl druhý Albert Einstein, který neví „Proč se musím umýt?“ Tohle si na triko rozhodně vzít nemůžete a ani nechcete. S příchodem do školky přichází role osobního řidiče. A rovnou pro celou ulici. Jednou totiž svezete na kroužek malování sousedovic Amálku, svezete ji i příště. To je holý fakt. A už se to nezmění. S povinnou školní docházkou přichází ještě náročnější role učitele.


„Jak to, že jsi zase dostal trojku z češtiny? Ty neumíš vyjmenovaná slova po S.“

„Ne, a ty jo?“


Kdybyste si mohli všechna tahle povolání napsat do svého životopisu, prali by se o vás ty největší mezinárodní společnosti. No považte: manažer, který ovládá multitasking (během telefonování s kamarádkou stihnete dítě přebalit, zapnout pračku a myčku, připravit oběd a prostřít stůl), obchodní partnery pozve na domácí oběd (protože je jedno, jestli připravíte o pět porcí víc, vařit prostě musíte), ovládá bravurní prezentace (strategický plán nemá v Power pointu, ale demonstruje ho modelu z lega, čím obchodní partnery zapojí a nadchne), obvolá si všechny schůzky, odfaxuje smlouvy a nikdy nezapomene po příchodu do místnosti pozdravit nebo poděkovat. Protože je to slušné. Jenže práce rodiče je práce z nezaplacení a nikdy by ji neopustil kvůli lákavější nabídce. To pochopí jenom rodič.


Image title


Umění lásky

I přes všechny tyto peripetie vás ale děti naučí ještě jedné superschopnosti. Je to umění lásky. Takové, o které jste ani nevěděli, že ji v sobě máte. Jakmile ten malý uzlíček poprvé uvidíte, uslyšíte jeho pláč a později vám ho dají do náruče, víte, že ho budete vždycky milovat. I když vám pozvrací oblíbené šaty, pomaluje bílou zeď v ložnici pastelkami, přebalujete ho po obzvlášť vydařené snídani nebo u něj prosedíte noc, protože ho trápí rostoucí zoubky. Protože právě dítě vás naučí nesobecky milovat a přijímat rány osudu (někdy jim prcek rád dopomůže, to je pravda – třeba ta rozbitá váza se vám stejně nikdy nelíbila).


Budete tu vždycky pro něj. Až půjde poprvé do školky a školy, nepustíte jeho malou ruku z té své a klidným hlasem ho uklidíte, že všechno bude dobré. Až si při fotbalovém zápase zlomí ruku, a povezete ho do nemocnice, slíbíte mu, že kost zase sroste a příští sezónu bude zase hrát. Až přijde poprvé uplakaný domů, obejmete ho a připravíte dva šálky kakaa. Protože jste to slíbili. Umění rodičovské lásky je to nejkrásnější, co vás v životě může potkat. Tak si ho užívejte. Za chvíli přijde doba, kdy budete „trapní“ a děti se za vás budou stydět. Ale i v tom spočívá role rodiče.