Z malého pohodového andílka se stal velký závislák? Možná vás navštívila separační úzkost

„Posledních pár dnů na mně prcek (8m) pořád visí. Původně jsem si myslela, že se jedná o onu úzkost, ale řve i se mnou a vyžaduje vyloženě jenom chovat. Když ho třeba položím na postel, abychom si hráli, tak pořád řve a skáče na mě, ať ho vezmu. Hračky ho nezajímají. O klidném WC nebo poklizení si můžu nechat zdát. Donedávna se vzbudil a další 3/4 hodiny si dokázal hrát sám v postýlce, za tu dobu jsem udělala, co bylo potřeba. Teď to nejde. Znáte to některá? Případně jak na to a kdy to odeznělo?“

Ještě nedávno bylo vše naprosto bez problémů a vaše dítě si mohl pochovat prakticky každý. Najednou, v podstatě ze dne na den, to už není možné. Dítko pláče sotva jen naznačíte, že byste se od něj měla vzdálit. Chce jen vás, odmítá dokonce i tatínka. Bez něj si nedojdete ani na záchod. Vy jste nešťastná a unavená, přemýšlíte, zda je s vaším dítětem vše v pořádku. Babičky zase s oblibou tvrdí, že jste si ho rozmazlila. Pravda ale není ani na jedné straně. Prostě i k vám zavítala tzv. separační úzkost. V tomto období může mít dítě prostě a jednoduše jen strach z toho, že vás už nikdy neuvidí, že o vás přijde. Vy jste jeho středobod vesmíru a vše ostatní jen vzdálené a nezajímavé miniaturní hvězdičky.

Co je to separační úzkost?

V první řadě je potřeba si uvědomit, že separační úzkost je úplně normálním zdravým vývojovým stadiem dítěte. V tu chvíli se vytváří pevné citové pouto k osobě, u které se cítí nejlépe – u maminky. Je na ní doslova závislé a bojí se lidí cizích i známých.

„Než měl Tomášek 8 měsíců, klidně si sám hrál v postýlce a já si mohla jít na WC nebo si prostě odskočit uvařit kávu. Ovšem ze dne na den, při opuštění místnosti, slzy jak hrachy, řev. Zajímavé je, že když jsem dala Tomáška na hlídání k rodičům i na noc, pohodička. Ovšem jak jsem přijela, tak jako by přijel magnet a museli jsme dělat vše společně. Teď už se staví k nábytku a tak, takže člověk na něj musí dávat pozor, takže jsme zase pořád spolu. Ale je pravda, že když ho dám do postýlky nebo ohrádky, můžu si v klidu zajít na WC, o čemž jsem asi měsíc jenom snila.“

Období separační úzkosti se začne projevovat v době, kdy se začíná více pohybovat a uvědomovat si svět kolem sebe. Toto období je velmi dobře načasované zejména z hlediska bezpečnosti dítěte. Vzniká proto, že dítě řeší uvnitř sebe psychický rozpor. Na jedné straně chce začít objevovat a zkoumat svět, protože už to dokáže, ale na druhé straně má strach se vzdálit od maminky, protože doposud se vše dělo jen v její blízkosti. A celý tento problém řeší tak, že si mámu mnohem víc hlídá a nechce se od ní hnout ani na metr. Musí se mu neustále věnovat, všude ho doprovázet a nechat ho zkoumat. Z toho všeho je ale velmi unavené, a proto se po nějakou dobu jakémukoliv kontaktu s cizí osobou brání. A nejsou to jen ostatní lidé, ale i cizí prostředí může hodně vadit.

Kdy a jak se projevuje separační úzkost?

„Holky, poraďte prosím, už několik měsíců můj syn – nyní 2 roky a 5 měsíců, trpí separační úzkostí. Najednou to prostě přišlo a nepustí se mě a nemůžu jít nikam sama. Jediné, kde neřve je, když je doma s tátou nebo s babičkou a já řeknu, že někam musím, tak to nebulí, asi ví, že je tam doma a že babi a táta jsou v pohodě. Ale jakmile je u nás na návštěvě nějaká kamarádka a řeknu, že jdu na záchod nebo něco, tak hned za mnou, a i sám řekne, že půjde s mámou, že tam s tetou nebude. Jednou byl na hlídání v takovým dětským klubíku a prý tam řval asi půlhodiny v kuse až se z toho poblinkal. Hrůza. Chtěla bych ho tam dávat mezi děti, aby ho hlídal taky někdo cizí, jako jsou ty učitelky tam, ale zas mam výčitky ho tam dávat, když takhle vyvádí.“

Separační úzkost se v průměru objevuje u dětí ve věku od 6 do 12 měsíců, může ale přijít dříve nebo i déle. Přijde to v podstatě ze dne na den. Jeden den je dítě v pohodě a usměvavé sluníčko, které nemá problém si hrát samo na dece a druhý den máte doma křiklouna, co nevydrží ani chvilku bez náruče jedné osoby a nejčastěji maminky.

Dítě začne až hystericky křičet kdykoliv se od něj jen trochu vzdálíte nebo jdete do jiné místnosti. U jiných lidí dříve bylo v pohodě a mohli ho pochovat nebo i chvilku hlídat a nyní je to naprosto nemožné. V některých případech nestačí být s dětmi jen v jedné místnosti, ale potomek vyžaduje, abyste byla hned u něj nebo ho nosila po místnosti. Dítě vás volá, křičí, natahuje k vám ruce, nepřestává pohledem hypnotizovat dveře, pokud odejdete jinam.

Udělala jsem někde chybu?

Ne, to není ničí chyba, je to prostě přirozenost. Separační úzkost je naopak projev zdravého citového vývoje. Dítě vám věří, spoléhá na vás, že vyslyšíte jeho potřeby a dodáte mu jistotu. Tak má šanci, že z něj do budoucna vyroste zdravě sebevědomý jedinec. Mnohem horší by to bylo, pokud jste vyslyšela řeči ostatních, že nemáte dítě tolik chovat a věnovat mu neustálou pozornost, když po vás pláče, jinak bude rozmazlené.

Jak překonat separační úzkost?

„Snažíme se ho zvykat i na další osoby. Je to těžký, jde to ztuha, ale jinak to holt nejde. Na tatínka je zvyklý, ale taky mu kňourá, takže to často vypadá tak, že když "hlídá" taťka, tak za mnou chodí všude po bytě jako ocásky, protože Toníčkovi moc pomáhá, když mě vidí. A až se uklidní, tak si jdou zase na chvilku spolu hrát a tak. Často se na mě chodí dívat i jak se sprchuju. Akorát nedávno se Toníček při pohledu na mamku rozplakal, místo aby se uklidnil, protože jsem měla zrovna pěnu ze šamponu na vlasech a on se mě, chudáček, lekl.

Moje rada je postupně dítko zvykat. Prý to časem přejde samo, tak snad jo. Rozhodně si myslím, že je dobrý, abyste se nevyhýbali kontaktu s jinými lidmi. A začít třeba právě tím, že se budete mazlit společně s taťkou, přičemž ho držíš v náruči Ty pak třeba budeš pokračovat tím, že fajn, mazlíme se stále společně, ale vezme si ho taťka, mamka ho jen hladí atd. A postupně prostě tu vzdálenost maminky zvyšovat s tím, že jsi stále v dosahu. Časem třeba na minutku odběhneš do jiného pokoje, zase se vrátíš atd. Aby se naučil, že se vrátíš, že ho neopouštíš.“

Toto nepříjemné období plné pláče nejlépe překonáte tak, že se s tím smíříte a vyjdete jeho potřebám maximálně vstříc. Také ale dítě musíte motivovat a povzbuzovat vlastním vzorem. Buďte přátelská a empatická ve chvíli, kdy komunikujete se svým okolím. Když tedy dítě má potřebu být v novém prostředí či při kontaktu s cizí osobou pořád s vámi, držte ho prostě více v náručí nebo ho mějte na klíně. Když se něčeho bojí, přiviňte ho k sobě, a přitom mu v klidu a uvolněným toném s úsměvem řekněte, že to zvládne. Tak se dítě naučí empatické komunikaci s okolím, ale zároveň na něj nikdo netlačí. Respektujte jeho individualitu a to, že mu to může chvíli trvat. Když mu dopřejete dostatek času, brzy uvidíte pozitivní výsledky. Dítě se uvolní a bude v klidu.

Spánek a separační úzkost

„Posledních pár večerů a nocí u nás bylo dost náročných. Malou jsem uspávala ve své postýlce. Hodně plakala a po nějaké době usnula. Za půl hodiny se zase probudila a plakala. Překulila se ke mně do postele a po delší době zase usnula. Pak se v noci probrala a zase plakala. Snažila jsem se jí dát napít, utišit, pomazlit, ale nic nepomáhalo. Po delší chvíli zase usnula přimáčknutá na mně nebo na rameni. Nevím, jak jí mám pomoct. Musím také podotknout, že je poslední dobou nějaká mazlivější, což předtím nebyla.“

I když vaše dítě možná do této doby spalo bez problémů, jakmile nastane toto nepříjemné období, může být problém i uložení do postýlky. Proto od něj při uspávání neodcházejte. Dítě se nenechá uložit nikým jiným než vámi nebo maximálně tatínkem a mohlo by mu hodně ublížit, kdybyste u něj nebyla. A pozor, vaši přítomnost bude vyžadovat i po probuzení. Snažte se zajistit, aby se vaše dítě nebálo usnout a nějakou dobu usínejte s ním.

Když bez vás dítě nevydrží, zkuste kompromis

• Záchod a koupelna – dejte dítě třeba do lehátka nebo autosedačky a vezměte si ho sebou. Postavte ho do otevřených dveří, aby na vás vidělo. Větší děti, které již chodí, mohou stát u dveří.
• Kuchyně – také při vaření může být dítě v autosedačce na kuchyňské lince nebo si ho mžete vzít do nosítka či šátku. Větší děti vám mohou pomáhat.
• Hlídání dětí – s hlídáním vám mohou ideálně pomoci lidé, které už dítě zná. Nejdříve buďte součástí hlídání i vy, aby si zvykalo za vaší přítomnosti.
• Příbuzní  – když si dítě chová babička nebo dědeček a začne plakat a vyžadovat vás, vezměte si ho a teprve až se uklidní, můžete ho nechat pochovat od příbuzných znovu.

Sourozenci a tatínek

Tatínkové někdy mívají problémy s tím, tuto situaci pochopit. Mají pocit, že je dítě nemá rádo a mohou i trochu žárlit. Je potřeba mu to vysvětlit. Řekněte mu, že po roce ho bude zbožňovat a hry s tatínkem budou to nejlepší.

Se staršími sourozenci to bývá o něco horší. Velmi špatně snáší to, že se musí o maminku dělit, natož ve chvíli, kdy maminka musí věnovat tolik času uklidňování malého závisláka. Každý den se jim aspoň chvíli věnujte. Musí vědět, že mladší sourozenec nedostane pokaždé přednost, že i oni jsou pro vás důležití a milujete je. Kolikrát stačí i jen deset minut naprosté pozornosti, kdy si spolu hrajete nebo něco tvoříte.

Když tohle všechno zvládnete, máte vyhráno. Separační úzkost odejde stejně jako přišla. Vaše miminko začne objevovat hrdě svět a dokáže být více a více samostatné, protože nebude mít strach, že mu někam zmizíte. Za pár let, až o vaši přítomnost nebude dítě stát ani zdaleka tolik jako teď, budete ještě s láskou vzpomínat na chvíle, kdy jste si nemohla dojít ani na záchod bez hysterického řevu.