• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Příčiny neplodnosti

Příčiny neplodnosti mohou být na straně muže i na straně ženy. Statisticky se udává, že ženské faktory představují asi 30% případů neplodnosti páru. Mužské faktory se na neplodnosti podílejí stejně 30%, přičemž je delší sledovaná tendence zvyšování se mužské neplodnosti. Asi v 30% jsou příčiny zjištěné u obou partnerů - tzv. kombinovaná neplodnost. Zbylých 10% jsou páry, kde se nepodařilo zjistit příčinu neplodnosti - tzv. neobjasněná neboli idiopatická neplodnost.

Více o jednotlivých příčinách neplodnosti:

Pokud se vám nedaří déle než 1 rok otěhotnět i při pravidelném nechráněném pohlavním styku nebo jsou vám už dopředu známé překážky k početí, je vhodné navštívit odborníka. Čekají vás vyšetření, kterými lékař zdiagnostikuje možné příčiny. A na základě diagnózy stanoví potřebnou léčbu.

Související články

Více o příčinách neplodnosti na modrykonik.cz

Reference

  1. Klinika reprodukční medicíny a gynekologie Zlín: http://www.crmzlin.cz/24794-priciny-a-diagnostika-neplodnosti
  2. Sanatórium pre liečbu neplodnosti - SPLN s.r.o. Košice: http://www.spln.eu/neplodnost_vyskyt.php

Externí linky

Wiki Modrý koník je Vaše encyklopedie. Je tvořena Vašimi vědomostmi a zkušenostmi s cílem pomoci jiným. Chybí Ti něco k tomuto tématu? Neváhej a napiš nám.
Změň nebo doplň článek
Uveřejněné informace nenahrazují návštěvu zkušeného odborníka (lékaře, právníka a pod.)

Má osobní zkušenost s příčinou neplodnosti

  • Nový život s novým mužem a dítě se nám nedaří

     •  helca73
    24.1.2018 ve 14:13 To se mi líbí
    Je mi 44 let, s manželem, co jsem poznala před 29 lety, mě bylo 15 let a mezi náma byl rozdíl 32 let, tedy velký věkový rozdíl. V 18 jsem nečekaně otěhotněla a šla jsem na potrat. O 3 měsíce později jsem opět otehotněla a to jsem si už nechala a porodila dcerku. O 4,5 let později jsem opět otěhotněla, jenže jsem kvůli dobré práci nechtěla jít na mateřskou, že počkám až další rok, až moje mamka půjde do důchodu, aby mi hlídala, když se vrátím do práce... jsem se rozhodla jít zase na potrat a o půl roku později jsem opět nečekaně otěhotněla, a to jsem si opět nechala a opět se nám narodila dcerka.

    Manžel začal mít před 4 lety zdravotní problémy a celé 4 roky jsme se s dcerkami o něho staraly, předloni manžel prodělal mrtvičku a od té doby už nikdy nesedl, nechodil, sám se nenajedl. Všichni nám doporučovali ho umístit do LDN, odmítla jsem a s mladší dcerkou jsme se o něj 11 měsíců starali doma až do konce. Bylo to moc náročné období, ale mám dobrej pocit, když jsem mu slíbila, když mě bylo 15, že se o něj postarám až do konce...A loni 4.2. nám navždy odešel, nedožitých 76 let, na to, co si vytrpěl to bylo pro něj velké vysvobození.

    Dcerkám je 20 a 25 let. Před 6 lety jsem poznala úžasného kamaráda, byla jsem ráda, že ho mám, že mám oporu a sílu se o manžela starat. Měl pochopení, že mám manžela, děti a že je pro mě rodina na prvním místě.

    Před rokem a půl jsem si říkala, že už mi bijí hodiny, tak jsem vysadila prášky antikoncepce a začali jsme zkoušet počít dítě. Je to už rok a půl a nedaří se nám... Myslela jsem, že má určitě vliv to, že jsem se starala o nemocného, umírajícího manžela a teď to bude brzy už rok, co už není mezi náma. Před 14 dny jsme se obrátili k Dr. na Gennet na vyšetření a vyšetření vyšlo tak, že přítel je v pořádku, ale problém je u mě a že k mému věku mám málo vajíček a že je normální. Přemýšlela jsem, jestli máme zkusit jít na inseminaci, ikdyž je šance strašně malá, rozhodla jsem se, že do konce tohoto roku teda do toho půjdeme a zkusíme....
    Je mi 44 let, s manželem, co jsem poznala před 29 lety, mě bylo 15 let a mezi náma byl rozdíl 32 let, tedy velký věkový rozdíl. V 18 jsem nečekaně otěhotněla a šla jsem na potrat. O 3 měsíce později jsem opět otehotněla a to jsem si už nechala a porodila dcerku. O 4,5 let později jsem opět otěhotněla, jenže jsem kvůli dobré práci nechtěla jít na mateřskou, že počkám až další rok, až moje mamka půjde do důchodu, aby mi hlídala, když se vrátím do práce... jsem se rozhodla jít zase na potrat a o půl roku později jsem opět nečekaně otěhotněla, a to jsem si opět nechala a opět se nám narodila dcerka.

    Manžel začal mít před 4 lety zdravotní problémy a celé 4 roky jsme se s dcerkami o něho staraly, předloni manžel prodělal mrtvičku a od té doby už nikdy nesedl, nechodil, sám se nenajedl. Všichni nám doporučovali ho umístit do LDN, odmítla jsem a s mladší dcerkou jsme se o něj 11 měsíců starali doma až do konce. Bylo to moc náročné období, ale mám dobrej pocit, když jsem mu slíbila, když mě bylo 15, že se o něj postarám až do konce...A loni 4.2. nám navždy odešel, nedožitých 76 let, na to, co si vytrpěl to bylo pro něj velké vysvobození.

    Dcerkám je 20 a 25 let. Před 6 lety jsem poznala úžasného kamaráda, byla jsem ráda, že ho mám, že mám oporu a sílu se o manžela starat. Měl pochopení, že mám manžela, děti a že je pro mě rodina na prvním místě.

    Před rokem a půl jsem si říkala, že už mi bijí hodiny, tak jsem vysadila prášky antikoncepce a začali jsme zkoušet počít dítě. Je to už rok a půl a nedaří se nám... Myslela jsem, že má určitě vliv to, že jsem se starala o nemocného, umírajícího manžela a teď to bude brzy už rok, co už není mezi náma. Před 14 dny jsme se obrátili k Dr. na Gennet na vyšetření a vyšetření vyšlo tak, že přítel je v pořádku, ale problém je u mě a že k mému věku mám málo vajíček a že je normální. Přemýšlela jsem, jestli máme zkusit jít na inseminaci, ikdyž je šance strašně malá, rozhodla jsem se, že do konce tohoto roku teda do toho půjdeme a zkusíme. Je mi líto přítele, že děti nemá a moc touží být otcem, tak uvidíme jak to vše dopadne.

    V pondělí musím jít opět na odběr krve PRL a anti TP0 . A taky asi bude potřebné čekat na výsledky z genetiky a potom uvidíme co dále. Říkala jsem na genetice, jestli výsledky budou souviset se sluchovou vaadou, tak ta u nás asi hrozí, protožee ji dítě může mít po mně. Jsem těžce nedoslýchavá a i má starší dcerka po mě toto zdědila a žije normálním životem. Nyní pracuje v Anglii a zvládá vše normálně. Ani příteli by nevadilo, kdyby naše společné dítě mělo sluchovou vadu. Jen kdyby se vyskytly jiné vady, což u mého vyššího věku hrozí, tak do toho radši nepůjdeme...


    Text opraven adminem z důvodu sluchové vady autorky textu:
    PS autorky textu: omlouvam se že jak jsem sluchové postižena je nejen pro mé ale i pro nás všechny s tou vadou čeština strašně složitá že nemám správnou gramatiku :frowning2:
  • Důvod nenalezen

     •  juliemichal
    1.3.2017 ve 12:26 To se mi líbí
    S manželem jsme se snažili o třetí společné dítko 4 roky. Po roku a půl jsme začali chodit do jednoho caru, kde na nic nepřišli. Poslali mě na průchodnost vejcovodů a vše bylo v pořádku. Podstoupili jsme 3 pokusy IUI. Nevyšlo tak jsme se rozhodli zase pro domácí snažení. Roky utíkaly a po dalším roce jsme šli do jiného caru, kde přišli na to, že manžel má pomalejší spermie, tak jsem mu nasadila vitamín E a sobě gynex a druhý pokus IUI se povedl. A teď mi tu leží malý skoro 2 měsíční Matyášek. :slight_smile: S manželem jsme se snažili o třetí společné dítko 4 roky. Po roku a půl jsme začali chodit do jednoho caru, kde na nic nepřišli. Poslali mě na průchodnost vejcovodů a vše bylo v pořádku. Podstoupili jsme 3 pokusy IUI. Nevyšlo tak jsme se rozhodli zase pro domácí snažení. Roky utíkaly a po dalším roce jsme šli do jiného caru, kde přišli na to, že manžel má pomalejší spermie, tak jsem mu nasadila vitamín E a sobě gynex a druhý pokus IUI se povedl. A teď mi tu leží malý skoro 2 měsíční Matyášek. :slight_smile:
  • Neplodnost zvaná PCO

     •  pajula
    12.3.2015 ve 23:09 To se mi líbí
    Když jsem otěhotněla poprvé (bylo to měsíc po tom, co jsme si řekli, že se budeme snažit o miminko), tak jsme byli oba nadšeni, že to tak rychle vyšlo. Radovali jsme se předčasně, já skončila na kyretáži kvůli nevyvinutému srdíčku.

    Po půl roce jsme se začali snažit znovu, ale miminko stále nepřicházelo. Tak jsem se začala léčit na anovulační cykly pomocí clostilbegytu, aby mi pomohl k ovulaci. To nepomáhalo a nakonec jsme se rozhodli navštívit CAR. Tam mi sdělili, že mám PCO a manžel na druhou stranu ukázkové spermio.

    Začali jsme stimulovat na IUI a stal se zázrak - ono nám to vyšlo napoprvé! Teď je našemu štěstíčku 2,5 roku a je to taky už 10 měsíců, co se snažíme o druhé. Zkoušíme zatím přírodní cestou, tak snad i druhé mimi najde brzy cestičku do mého bříška. :slight_smile:
    Když jsem otěhotněla poprvé (bylo to měsíc po tom, co jsme si řekli, že se budeme snažit o miminko), tak jsme byli oba nadšeni, že to tak rychle vyšlo. Radovali jsme se předčasně, já skončila na kyretáži kvůli nevyvinutému srdíčku.

    Po půl roce jsme se začali snažit znovu, ale miminko stále nepřicházelo. Tak jsem se začala léčit na anovulační cykly pomocí clostilbegytu, aby mi pomohl k ovulaci. To nepomáhalo a nakonec jsme se rozhodli navštívit CAR. Tam mi sdělili, že mám PCO a manžel na druhou stranu ukázkové spermio.

    Začali jsme stimulovat na IUI a stal se zázrak - ono nám to vyšlo napoprvé! Teď je našemu štěstíčku 2,5 roku a je to taky už 10 měsíců, co se snažíme o druhé. Zkoušíme zatím přírodní cestou, tak snad i druhé mimi najde brzy cestičku do mého bříška. :slight_smile:
  • Vzhled polycystických vaječníků a PCOS

     •  rudolflenka
    10.2.2015 v 10:36 To se mi líbí
    Ráda bych zde popsala svůj příběh, protože dle statistik trpí každá pátá žena vzhledem pol.vyječníků nebo PCOS.

    Nikdy jsem neměla problémy s MS ani ničím jiným. Pak jsem se ale seznámila s nynějším manželem, začala s ním bydlet a kvůli studiu brát HA, kterou jsem brala cca 4 roky. V srpnu 2013 následovala svatba, v září pak vysazení HA a snažení o miminko.

    Bohužel MS stále nepřicházela, ale pokládala jsem to za normální (dle kamarádek). Po půl roce jsem se odhodlala k doktorovi, který mi oznámil, že mám vzhled polycistických vaječníků. Byla to pro mě rána, začala jsem plašit, hledat si info. Moc jsem se bála diagnózy PCOS, která se ale naštěstí nepotvrdila. Nicméně moje problémy vyřešeny nebyly a přesto, že hormonální profil v pořádku byl, MS stále nikde. Rozčilovalo mě, že doktor tvrdil, že to nemám řešit, že na IVF je času dost a jistě počnu normální cestou. Jenže jak?

    Byla jsem zoufalá, protože jsem od malička snila o dětech. Práce v mateřské školce, kde jsem denně potkávala děti a miminka mi situaci nezlehčovala. Psychicky jsem to nesla dost špatně, protože švagrová už měla 3 zdravé děti a v manželovi problém taky nebyl. Na jaře 2014 jsem dostala vyvolávací injekci, po které se sice MS spustila, ale to bylo taky naposledy. Pak se čekalo jestli dorazí další. Pobolívalo mě dost břicho, ale MS nikde. Čekalo mě nemilé překvapení, když v červnu doktor našel 5 cm cystu. Opět jsem dostala injekci, cysta do třech dnů praskla, následovalo něco jako MS...

    Začaly prázdniny, a tak jsem si řekla, že už se nebudu stresovat a nechám to na přírodě... čas plynul, nějak sem si prázdniny neužívala, bylo mi pořád špatně. V srpnu se přidala bolest břicha, a to jsem se začala bát, že mám znovu cystu. Když jsem ale přibrala, narostly mi prsa a špatně jsem snášela pachy, začalo mi to být divné. Ale ještě jsme odjeli lozit na ferraty, které jsem horko těžko zvládala, jelikož mi nebylo dobře. Po příjezdu a před nástupem do práce jsem si udělala 3 testy a opravdu jsem našla...
    Ráda bych zde popsala svůj příběh, protože dle statistik trpí každá pátá žena vzhledem pol.vyječníků nebo PCOS.

    Nikdy jsem neměla problémy s MS ani ničím jiným. Pak jsem se ale seznámila s nynějším manželem, začala s ním bydlet a kvůli studiu brát HA, kterou jsem brala cca 4 roky. V srpnu 2013 následovala svatba, v září pak vysazení HA a snažení o miminko.

    Bohužel MS stále nepřicházela, ale pokládala jsem to za normální (dle kamarádek). Po půl roce jsem se odhodlala k doktorovi, který mi oznámil, že mám vzhled polycistických vaječníků. Byla to pro mě rána, začala jsem plašit, hledat si info. Moc jsem se bála diagnózy PCOS, která se ale naštěstí nepotvrdila. Nicméně moje problémy vyřešeny nebyly a přesto, že hormonální profil v pořádku byl, MS stále nikde. Rozčilovalo mě, že doktor tvrdil, že to nemám řešit, že na IVF je času dost a jistě počnu normální cestou. Jenže jak?

    Byla jsem zoufalá, protože jsem od malička snila o dětech. Práce v mateřské školce, kde jsem denně potkávala děti a miminka mi situaci nezlehčovala. Psychicky jsem to nesla dost špatně, protože švagrová už měla 3 zdravé děti a v manželovi problém taky nebyl. Na jaře 2014 jsem dostala vyvolávací injekci, po které se sice MS spustila, ale to bylo taky naposledy. Pak se čekalo jestli dorazí další. Pobolívalo mě dost břicho, ale MS nikde. Čekalo mě nemilé překvapení, když v červnu doktor našel 5 cm cystu. Opět jsem dostala injekci, cysta do třech dnů praskla, následovalo něco jako MS...

    Začaly prázdniny, a tak jsem si řekla, že už se nebudu stresovat a nechám to na přírodě... čas plynul, nějak sem si prázdniny neužívala, bylo mi pořád špatně. V srpnu se přidala bolest břicha, a to jsem se začala bát, že mám znovu cystu. Když jsem ale přibrala, narostly mi prsa a špatně jsem snášela pachy, začalo mi to být divné. Ale ještě jsme odjeli lozit na ferraty, které jsem horko těžko zvládala, jelikož mi nebylo dobře. Po příjezdu a před nástupem do práce jsem si udělala 3 testy a opravdu jsem našla dvě vytoužené čárky. Pořád jsem tomu nechtěla uvěřit... a i když mi to bylo doktorem potvrzeno (který se mimochodem hodně divil), pořád jsem se o mimčo bála.

    Naštěstí čekáme zdravého, čilého chlapečka, který se má narodit začátkem dubna. Snad to bude příběh se šťastným koncem... a jak se říká, nikdy to nevzdávej! :slight_smile:
  • Cesta k miminku

     •  simca31
    9.11.2014 v 15:59 To se mi líbí
    Už když jsme byla malá, přála jsem si velkou rodinu a nikdy by mě nenapadlo, jak budu muset bojovat a co všechno podstoupit, abych se dítěte dočkala.

    Když mi bylo 13 let tak mi našli na prohlídce, že mám nějaký útvar v břiše. Poslali mě na UZ a tam zjistili, že mám velkou cystu, ale v té době, v roce 1993, u nás v Havířově neměli ještě s tak velkou cystou zkušenost. Dokonce si mysleli, že je to nádor, tak mě poslali do Motola a tam mě rovnou dali na onkologické oddělení - nemusím vám psát jaké jsme měla pocity a jak moc jsem se bála.

    Odoperovali mě a museli jsme čekat 14 dní na výsledky - bylo to dlouhé čekání plné obav a strachu, ale nakonec dobrá zpráva - bylo to v pořádku a šlo jen o cystu. Všem se oddechlo, ale bohužel mi cysta zdeformovala a zničila funkci vaječníku a vejcovodu na pravé straně, tak mi je museli odebrat.

    V 16 letech na gynekologické prohlídce mi zase našli cystu, sice malinkou, ale byla tam. Čekalo se jestli praskne nebo ne. Samozřejmě nepraskla a vyrostla tak, že už nešla provést ani laparoskopie, takže druhá operace. Naštěstí už u nás byla v Porubě dostavěná Fakultní nemocnice a já nemusela jet do Prahy. Po operaci mi oznámili, že se jednalo o stejnou cystu jako před 3 lety, ale že bohužel i tahle cysta mi zničila vaječníky takže mi zůstala jen děloha. No na to, že mi bylo jen 16, tak jsem to prožívala a uvědomovala si, že nikdy nebudu mít děti.

    Když mi bylo 24, tak se u nás začalo dost mluvit o IVF. Moje gyndařka mi vše vysvětlila. No jo, ale kde sehnat muže, který mě bude milovat takovou jaká jsem a tohle všechno se mnou podstoupí. Někdo si řekne proč by to někomu mělo vadit, ale vadilo. Hledala jsem dlouho přítele, manžela, ale našla :slight_smile: a to ve svých 29 letech. Bral mě takovou jaká jsem. Po 7 měsících jsme se vzali a šli do IVF. Musela jsem mít dárkyni vajíček - myslela jsem si, že to bude jednoduché a rychle a přece musí se to povést. Ale omyl! Na dárkyni jsem čekala rok. Když zazvonil telefon byla jsem štasná a i plakala, z...
    Už když jsme byla malá, přála jsem si velkou rodinu a nikdy by mě nenapadlo, jak budu muset bojovat a co všechno podstoupit, abych se dítěte dočkala.

    Když mi bylo 13 let tak mi našli na prohlídce, že mám nějaký útvar v břiše. Poslali mě na UZ a tam zjistili, že mám velkou cystu, ale v té době, v roce 1993, u nás v Havířově neměli ještě s tak velkou cystou zkušenost. Dokonce si mysleli, že je to nádor, tak mě poslali do Motola a tam mě rovnou dali na onkologické oddělení - nemusím vám psát jaké jsme měla pocity a jak moc jsem se bála.

    Odoperovali mě a museli jsme čekat 14 dní na výsledky - bylo to dlouhé čekání plné obav a strachu, ale nakonec dobrá zpráva - bylo to v pořádku a šlo jen o cystu. Všem se oddechlo, ale bohužel mi cysta zdeformovala a zničila funkci vaječníku a vejcovodu na pravé straně, tak mi je museli odebrat.

    V 16 letech na gynekologické prohlídce mi zase našli cystu, sice malinkou, ale byla tam. Čekalo se jestli praskne nebo ne. Samozřejmě nepraskla a vyrostla tak, že už nešla provést ani laparoskopie, takže druhá operace. Naštěstí už u nás byla v Porubě dostavěná Fakultní nemocnice a já nemusela jet do Prahy. Po operaci mi oznámili, že se jednalo o stejnou cystu jako před 3 lety, ale že bohužel i tahle cysta mi zničila vaječníky takže mi zůstala jen děloha. No na to, že mi bylo jen 16, tak jsem to prožívala a uvědomovala si, že nikdy nebudu mít děti.

    Když mi bylo 24, tak se u nás začalo dost mluvit o IVF. Moje gyndařka mi vše vysvětlila. No jo, ale kde sehnat muže, který mě bude milovat takovou jaká jsem a tohle všechno se mnou podstoupí. Někdo si řekne proč by to někomu mělo vadit, ale vadilo. Hledala jsem dlouho přítele, manžela, ale našla :slight_smile: a to ve svých 29 letech. Bral mě takovou jaká jsem. Po 7 měsících jsme se vzali a šli do IVF. Musela jsem mít dárkyni vajíček - myslela jsem si, že to bude jednoduché a rychle a přece musí se to povést. Ale omyl! Na dárkyni jsem čekala rok. Když zazvonil telefon byla jsem štasná a i plakala, začal kolotoč vyšetření, zobaní těh. hormonálních dobrot :slight_smile: a přišel den D. Domů jsem odcházela s pocitem, že se to povede a my budeme rodiči.

    Po 14 dnech jsem si dělala test a byl samozřejmě negativní. Já plakala a byla zklamaná, ale měli jsme ještě mrazáčky, tak jsem šli do toho znova, ale taky bez ůspěchu. Bohužel se přidaly zdravotní problémy a hormonální léčba mi nedělala dobře, tak jsme řekli, že už do toho nepůjdeme. Já bych i šla, ale manžel se bojí o mé zdraví - chápu ho.

    Tak přišlo téma adopce. Ani jeden jsme neváhali, že bychom do toho nešli, takže jsme šli na OSPOD a začal další kolotoč, ale s tím rozdílem, že tentokrát na tom konci bude naše miminko.

    Nezapomenu na ten den, kdy jsme Samíka poprvé viděli, chovali ho. Byla to láska na první pohled a nelituji dne, kdy jsme si ho dovezli domů a stala se z nás rodina. Takže chci jen říct, že vždycky je naděje, že se váš sen muže splnit .:hearts:
  • Jasná volba

     •  misuulee
    6.11.2014 v 16:30 To se mi líbí
    Já už od 15 let vědela, že svoje mimi nikdy mít nemůžu z důvodu vrozené vady, nevyvinuté vaječníky. Byl to šok, dlouho jsem o tom s nikym nemluvila.

    Později, když přišel vážný vztah, přemýšlela jse kdy a jak to partnerovi říc -.z vlastní zkušenosti říkám radši dřív :wink: Vzal to výborně. Jsem štastná, že existuje možnost umělého oplodnění, jeden pokládek si nosím v bříšku.

    Nevzdávejte to a bojujte!
    Já už od 15 let vědela, že svoje mimi nikdy mít nemůžu z důvodu vrozené vady, nevyvinuté vaječníky. Byl to šok, dlouho jsem o tom s nikym nemluvila.

    Později, když přišel vážný vztah, přemýšlela jse kdy a jak to partnerovi říc -.z vlastní zkušenosti říkám radši dřív :wink: Vzal to výborně. Jsem štastná, že existuje možnost umělého oplodnění, jeden pokládek si nosím v bříšku.

    Nevzdávejte to a bojujte!
  • Snažení

     •  misovemiselka
    4.11.2014 v 09:34 To se mi líbí
    Od letošního března se snažíme s manželem otehotnět, marně, a i když všude zdůrazňuji, že jsem 18 let po slepáku, asi mám srůsty, tak to nikdo nebral v potaz. Dnes mi Obvodní sdělila, že laparoskopie mne nemine a je to důvod proč se nám nedaří počít miminko, velké diky!

    Tak holky, trvat na svém a zdůrazňovat vše.
    Od letošního března se snažíme s manželem otehotnět, marně, a i když všude zdůrazňuji, že jsem 18 let po slepáku, asi mám srůsty, tak to nikdo nebral v potaz. Dnes mi Obvodní sdělila, že laparoskopie mne nemine a je to důvod proč se nám nedaří počít miminko, velké diky!

    Tak holky, trvat na svém a zdůrazňovat vše.
  • Celiakie

     •  svoba
    15.7.2013 ve 14:27 To se mi líbí
    O miminko jsme se marně pokoušeli něco přes dva roky, ja poté přišla do jiného stavu, bohužel jsem ve čtvrtém měsíci potratila. Příčina, dle lékařů, neznámá. Pátrala jsem, kde se dalo. Absolvovali jsme desítky vyšetření. Náhodou jsem narazila na lékařku - imunoložku, která se cíleně zabývá neplodností. Je z Prahy, není soukromá. Ona si s námi promluvila, udělala testy a zjistila, že důvodem naší neplodnosti je neléčená celiakie. Neměla jsem žádné příznaky. Až na ten potrat, ale to není jisté. Okamžitě jsem začala dodržovat bezlepkovou dietu a po roce znovu otěhotněla. Ted mám ročního syna. O miminko jsme se marně pokoušeli něco přes dva roky, ja poté přišla do jiného stavu, bohužel jsem ve čtvrtém měsíci potratila. Příčina, dle lékařů, neznámá. Pátrala jsem, kde se dalo. Absolvovali jsme desítky vyšetření. Náhodou jsem narazila na lékařku - imunoložku, která se cíleně zabývá neplodností. Je z Prahy, není soukromá. Ona si s námi promluvila, udělala testy a zjistila, že důvodem naší neplodnosti je neléčená celiakie. Neměla jsem žádné příznaky. Až na ten potrat, ale to není jisté. Okamžitě jsem začala dodržovat bezlepkovou dietu a po roce znovu otěhotněla. Ted mám ročního syna.