Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.
    agneszka88
    19. zář 2021    Čtené 906x

    Život s obstrukční bronchitidou

    Obstrukční bronchitida je onemocnění, kdy z různých důvodů otékají průdušky, vzniká překážka, díky které je zhoršené dýchání - dušnost.

    Poprvé jsme se s ní setkali začátkem srpna u mého tehdy 9 měsíčního synka Damíska. Jednoho pondělního večera byl velmi neklidný a plačtivý, nemohl usnout a hůř dýchal. Během hodiny už se nebyl schopný skoro vůbec nadechnout a vyštěkával pláč. Až později jsem zjistila, že to bylo proto, že nemohl vydechnout. Vyděsila jsem se poprvé v životě volala sanitku. Diagnóza byla obstrukční bronchitida s akutní laryngitidou. Saturace kyslíku jen 89%. Tomuhle celému předcházely 2 dny rýmy. Jelikož se v nemocnici moc nelepšil, podstoupil výtěry, odběr krve, dostal první kanylu a první rentgen. Celou dobu byl moc šikovný, klidný. 3x denně měl inhalace, odsávání. Dostával kortikoidy, ventolin - inhalačně a jelikož ve výtěrech našli streptococcus pneumonae, tak i antibiotika. Na rentgenu byl vlevo patrný významný stín. V nemocnici jsme byli celý týden, než nás pustili domu, hlavně proto, že brouček zvládal antibiotika v sirupu, zvládla jsem mu dávat inhalátor sama a měli plné oddělení. Doma jsme postupně dobrali antibiotika a vysadili Ventolín a vše se zdálo v pohodě. Zakoupila jsem nám domů zvlhčovač vzduchu a inhalační přístroj na vincentku. Měla jsem obrovský strach, že až nám nejstarší dcera začne tahat ze školky různé nemoci, že by se mohla bronchitida vrátit.

    Nečekala jsem, že to bude trvat pouhý měsíc a pátek ráno, po 2 dnech rýmy jsem hned poznala, že začíná Damík dýchat hůř. Byl pátek a proto jsem hned volala na pediatrii, že mám podezření na opakující se obstrukční bronchitidu, jestli by si ho doktorka mohla poslechnout. Sama mám doma fonendoskop a zdálo se mi, že tam slyším významné vrzoty a pískoty. Doktorka slyšela totéž, aplikovala Ventolin a odeslala nás do nemocnice na konzilium. Obrečela jsem to, sbalila si věci do nemocnice, protože mi bylo jasné, že nás domu nepustí. 

    Když jsem se v autě loučila s rodinou, dcery hodně plakaly a já to v čekárně rozdýchávala ještě asi hodinu. Cca po 2 hodinách jsme přišli na řadu, oddělení plné, sestra unavená, už dávno měla být doma a přesto byla moc milá a vstřícná- respekt!!! 

    V ordinaci byla stejná doktorka, jaká o nás pečovala v srpnu a pamatovala si nás (a očividně i to, jak moc jsem se každý den ptala, jestli už nás pustí domů). Podívala se na mě lítostivě, že nás přeci jen bude muset hospitalizovat. Sedla jsem si a začali jsme si povídat. Říkala jsem jak jsem do té doby léčila a na to přišel nečekaná zvrat. Doktorka mi oznámila, že si myslí, že jsme dostatečně vybavení, že jsem šikovná a zkušená a pokud budu chtít a Damík dobře zareaguje na Ventolín, který mu budou podávat 3x po 20 minutách, pak po hodině, tak nás pustí do domácího ošetřování s kontrolou a rentgenem v sobotu ráno. A Damísek skutečně zabral a jeli jsme po 4,5 hodinách na ambulanci domu.

    Proč vlastně nechci být v nemocnici? Nemáme tam soukromí, nemůžu tam nechat Damíska si svobodně hrát, chybí mi moje malé dcerky, všechny nemocniční procedury zvládnu doma a při zhoršení bych okamžitě sedla do auta a jela - nemocnice je 10 minut odtud. V nemocnici se vše podřizuje chodu oddělení, celkem pravidelně se stávalo, že sotva jsem malýho uspala, budili ho na léky. Tady vidím, že chce jít spát, a léky za 10 minut - žádný problém, dám je hned a může jít v klidu spinkat. Nikdo nebudí nás, nikoho nebudíme my. Když chci sprchu, manžel dohlédne. Prostě, doma je doma a já jsem doktorce vážně moc vděčná, že nám toto umožnila. A jídlo. Vážně nechápu, jak se tam mají lidi uzdravit, když vás cpou bílými jedy a prázdnými kaloriemi. Strava pro děti - skleničky. Tím nic proti oddělení, jen je vidět, že prostě opravdu nemají moc peněz. Tady se cpeme ovocem, zeleninou, masem a luštěninami. Můžeme jít ven na procházku na čerstvý vzduch, zalézt si do vany.

    Nuže, dostala jsem kortiokidy. Ventolin už jsem doma měla. A nastoupili jsme aktivní léčebnou kůru přesně podle doporučení. Druhý den jsem jela s Damíkem do nemocnice na rentgen a na poslech těsně před aplikací dalšího Ventolinu. Damík se významně zlepšil, ale RTG vypadal úplně ale úplně stejně jako v srpnu. Domluvili jsme se tedy, že můžu prodloužit intervaly mezi dávkami ventolinu a snížit počet vstřiků a že počkáme do pondělí, jak dopadnou výtěry - jestli dostane opět ATB nebo ne. Zároveň proběhne pneumologické (plicní) konzilium, kde se dohodne, jestli nebudeme muset docházet do pneumologické poradny.

    Dnes (v neděli) k nám přišla kamarádka, která je léčitelka. Já sama na podobné praktiky věřím, věřím, že mají své místo a účinnost. Přesto se ale nevyhýbám ani tradiční medicíně, zvláště pokud jde o mé děti o které mám strach. Nuže. Napojila se na Damíka a zkusila mu brochnitidu léčit. Byla to má první podobná zkušenost a byla velmi zajímavá. Podotýkám, že věděla jen to, že má už 2. ataku obstrukční bronchitidy. V okamžiku, kdy mezi prsty uchopovala "cosi" a vše dělala se zavřenýma očima, její ruce se koncentrovaly přesně na to místo, které bylo vidět na RTG jako poškozené. Vlastně úplně vynechala pravou plíci a soustředila se jen na ono místo na levém laloku těsně nad srdcem. Na to jsem vážně koukala a definitivně začala věřit, že ta holka ví, co dělá. Těsně po skončení jsem si poslechla plíce fonendoskopem a vrzat jak stará vrata. Chvíli jsme počkali, hladila jsem ho a kamarádka ještě rukami dělala nějaké táhlé pohyby směrem pryč z jeho plic. Za 10 minut jsem si ho poslechla znovu a plíce byly úplně bez jakýchkoli fenoménů, zněly úplně čistě. Takže další Ventolin posouvám o další hodinu později a uvidíme, jak zareaguje. Zítra se staví ještě jednou na kontrolu a ještě jednou provede léčení. Pak telefon do nemocnice a v úterý kontrola. 

    Jsem neskutečně vděčná, že jsme spolu doma, že můžeme léčit doma, že mám tak skvělou rodinu a kamarády a tak trochu si myslím, že obstrukční bronchitida pro nás bude něco, jako pro ostatní rýma. Prostě to k nám patří. Ale byla bych mnohem radši kdybych se pletla.

    Článek budu aktualizovat podle následných změn.

    (Pondělí) Byla tu opět léčitelka a hojíla Damikovi jizvy na plicích. Vnímám, že dýchá jinak, víc zhluboka. Volala jsem do nemocnice a výsledky výtěrů jsou úplně negativní. Takže tentokrát bez antibiotik.

    (Úterý) Byli jsme na kontrole a Damík má poslechy úplně v pořádku. Už je jen zahleněný, ale po obstrukci ani památky. Do nemocnice už nemusím, teď už kontroly jen u pediatričky. Avšak dostal na 2 měsíce inhalovat kortikoidy jako prevenci další bronchitidy. Pokud se neobjeví - super. Pokud ano, budeme muset na konzultace na plicní. Ale věřím, že to zabere a bude mít Damiánek klid. 🙂

    agneszka88
    17. zář 2021    Čtené 132x

    Obnova živnostenského oprávnění na mateřské

    Setkala jsem se s tím celkem často. Maminky si chtějí přivydělat k rodičáku, tak obnoví živnost a nárazově si přijdou na nějakou tu kačku. Pokud pobíráte rodičovský příspěvek, je SVČ (samostatně výdělečná činnost) vedena jako vedlejší. Za určitých podmínek, které si velice rychle dohledáte v různých odborných článcích na internetu. Nebo, já jsem to alespoň nikde nečetla a to jsem si o podnikání při mateřské/rodičovské přečetla fakt hodně. Je těhotenství.

    Pokud čekáte miminko a nepřerušíte před porodem živnost, vyvstává velký problém u zdravotních pojišťoven. Rodičovský příspěvek na dítě o které už pečujete se vyplácí jen k poslednímu dni měsíce předcházejícího porodu. Příspěvek na miminko pobíráte ode dne porodu. Dny mezi tím bude SVČ vedena jako hlavní a i kdyby šlo jen o jeden den, budete platit zdravotní pojištění v plné výši.

    U mě to reálně vypadalo tak, že se mi 3.11.2020 narodil syn. Od toho dne jsem začala pobírat rodičovský příspěvek na syna. Na dceru mi byl ukončen ke 31.10.2020. Tudíž za za ty 2 dny jsem doplácela 2110kč. Mě to připadá postavení na hlavu, ale takový je zákon. Proto, pokud podnikáte na rodičovské a čekáte miminko, i kdyby jen na jeden měsíc, tu živnost si přerušte.

    Btw. stejný princip platí i v případě, že jste zaměstnaní a máte živnost jen pro nárazové zakázky. Pokud máte tak geniálni personalistku na jakou jsem narazila já, že vám vždy na začátku nového roku vystavuje novou smlouvu platnou vždy jen do konce roku. Dejte si pozor, aby začínala vždy 1.1. Byť je to státní svátek, pokud bude uzavřena 2.1, budete opět platit pojistné za celý leden.

    A stejný princip je uplatňován i v případě, že jdete na nemocenskou.

    Dneska už se dá živnost snadno přerušit online přes datovou schránku a může vám to ušetřit cenné tisíce. Tak na to myslete a přerušujte. Já na svou neznalost doplácím celkem často :D, tak snad tohle někomu pomůže a já se konečně poučím 🙂

    Hezký den maminky 

    agneszka88
    5. srp 2021    Čtené 1342x

    Kojení na toaletě - super kompromis?

    Občas se ve své roli maminky setkám s větami nebo názory, které mě úplně odzbrojí a nevím, jak reagovat. Někdy mi situace vadí, ale nejsem hned schopná definovat, co konkrétně mi na té situaci přijde špatně. Zde si tedy zkusím odložit své myšlenky s odstupem.
    Jedna z věcí, která mi způsobila "wtf moment" je názor, že žena, která kojí, má s dítětem sedět doma a neobtěžovat touto činnosti okolí. Když už jde tedy do restaurace, měla by kojit třeba na záchodě. A při vší hanbě musím přiznat, že já jsem přesně ten typ, který radši nakojí na toaletě, než abychom se stali terčem kritiky nebo dokonce přímé konfrontace. Když jsem o tom ale mluvila. Dostalo se mi jen uznalého a pochvalného. "Super. Kéž by bylo víc, takhle uvědomělých matek. " WTF!!! Takže já možná jsem ohleduplná vůči cizím lidem, ale sakra, uvědomují si ti lidé vůbec, že psychickým nátlakem nutí malé miminko s nedostatečně vyvinutou imunitou jíst na místě, kde se to hemží fekálními bakteriemi?

    Obecně ten přístup: "A ona tam normálně začne kojit a my se na to musíme dívat?" Hej.. nemusíte! A pokud nevíte, co s očima a tolik vás to fascinuje a zároveň pohoršuje, tak je něco špatně s vámi a ne s dítětem, které jí, nebo s matkou, která ho krmí.

    Někomu vadí i to, že jen ví, že se kojí, ani nemusí nic vidět, už jen z toho se jim prý zvedá žaludek. A tak malé miminko, se bude podřizovat nějakým démonům dospělého člověka?

    Tohle je podle mě celé špatně. A strašně mě mrzí, s čím se musí kojící maminky občas potýkat a to jen proto, že se svědomitě starají o své děti. 

    Takže díky vám všem, co naprosto přirozeně kojíte svá miminka dle potřeby a prdíte na okolí. Protože pokud to někoho obtěžuje, tak v prvé řadě on prdí na vaše miminko.

    agneszka88
    30. led 2021    Čtené 670x

    Začínám cvičit :D

    Vlastně v minulosti jsem začínala často, ale nikdy jsem to nevydržela déle než 14 dní. A myslím, že jsem konečně zjistila proč, proč mě nebaví chodit na lekce a cvičit doma. Protože jsem strašný salát a všechno je pro mě zezačátku hodně náročné. Tentokrát jsem to tedy pojala trochu jinak.

    3.11 se mi narodilo miminko, měla jsem hodně plodové vody, velké mimčo (na jeho gestační stáří) a po porodu mi zůstal pupek jak v 6. měsíci a diastáza na celou dlaň. Možná, prostě, protože jsem měla vše vytahané a povolené po svých dcerách, které se naradily o  2 a 4 roky dříve.

    10 dní jsem poctivě ležela a užívala si miminka a jen kojila, kojila, kojila. Přes diastázu jsem viděla, jak se mi hýbou střeva a bála jsem se, že to nikdy nespravím. 11. den jsem pomalu začínala cvičit na posilování pánevního dna. Nijak brutálně. Prostě když jsem ležela nebo kojila, tak jsem dělala hodiny, výtah, knihu, ale ne vždy. Když jsem stála, chodila, soustředila jsem se na správný postoj. Později jsem si ve volných chvílích dávala cviky na boku a v kočce, ale nebylo to každý den. Diastáza se začínala pomalu zavírat a začátkem ledna už byla diastáza jen na 3 prsty 🙂.

    Před 14 dny jsem se nechala namotivovat a začala cvičit jógu. Každé ráno, co mi miminko a děti dovolí. Je to celkem sranda. Malého to velmi baví sledovat z lehátka. Dcery mi zvyšují náročnost. Podlézají mi pod břichem, věší se mi na nohy. Cvičení mi zabere někdy 5 minut, někdy 20. Prostě, jak se cítím a jak to mrňata vydrží. 

    Myslím, že to je ten klíč k mému úspěchu (vydržet cvičit). Ani si moc nezakládám na tom, abych dělala ty polohy úplně přesně, nejdu silou, ani přes bolest. Bude to trvat déle, než to začne mít efekt, ale vytrvám. Už jsem překonala i krizi - já nechci. Právě tím, že jsem si řekla, tak aspoň "pozdrav slunci". Taky si k tomu nepouštím tu meditační hudbu, ale můj oblíbený death metal :D. Mladej ho poslouchal už v bříšku, takže myslím, že i díky tomu mi vydrží v sedátku dostatečně dlouho.

    Podle mě se na těch kurzech jede tak důsledně a drsně proto, že je na lektory vyvíjen tlak, aby mělo cvičení včas dostatečný efekt. Mě to ale bohužel odrazuje. Tenhle způsob. mi vyhovuje víc. Vidím na sobě, že toho dám každý den trochu víc, cítím se líp, jsem méně neurotická a jde mi to lépe. V létě už budem na zahrádce cvičit jako profíci :D.

    Diastázu už mám jen na 1,5 prstu a bříško od začátku ledna o 4cm menší 🙂. Tak co, kdo z vás začíná tenhle měsíc taky se cvičením a jak vám to jde?

    agneszka88
    4. led 2021    Čtené 833x

    Když jsem se stala maminkou...

    Otevřel se mi úplně nový svět. Svět, kde je snad každé téma kontroverzní, kde dělám všechno špatně a všichni kolem ví mnohem líp, jak bych se měla o své děti starat a jak je vychovávat. Dlouho jsem s tím bojovala, protože jsem od malička hodně pokorná a každý názor beru jako možný a že je třeba se nad ním zamyslet.

    Při vší pokoře a zcela upřímně přiznávám, že před prvním dítětem jsem také měla své předsudky a některé chování jsem naprosto odsuzovala a nechápala. Osud mi postavil do cesty mou první dceru. Byla velmi náročná, plačtivá a manžel mi tou dobou moc nepomáhal. Vlastně vůbec. Spíš si stěžoval, že kvůli neutuchajícímu řevu je unavenej, nevyspalej a nemá vůbec čas na své koníčky. A já neměla čas ani na pořádnou sprchu. Zažila jsem skutečně absolutní ztrátu svobody. Nemoct jít na záchod, když potřebuju, umýt se, vyčistit zuby, spát, odpočívat, když jsem byla nemocná. I s horečkou skoro 39 jsem musela tu cácorku nosit v šátku a v noci kojit každou hodinu. Nikdo mi nepomohl. Sáhla jsem si na úplné psychické i fyzické dno. Ale díky tomu jsem pochopila, že není mateřství jako mateřství, že neexistuje žádné dogma. Každé dítě je jiné a i každá matka je jiná. A že je obrovský rozdíl, jestli máte miminko klidné nebo uplakané. Jestli kojíte 2x za noc nebo 10x. A hlavně, jestli vám někdo pomáhá nebo jste na to sama. Přestala jsem vnímat ženy, co křičí nebo dokonce plácnou svoje dítě, jako zlé a jejich děti za chudáčky. Ale naopak je vidím s velkým soucitem a pochopením. A chce se mi nabízet jim, že chvíli pohlídám, ať si dají koupel a kafe.

    Lidi mi velmi často říkali, co dělám špatně (všechno) a jak to mám dělat správně. že své děti rozmazluju a můžu si za to sama, že je ta první tak náročná. že zbytečně nadělám, jedno dítě je přeci taková pohoda, co budu dělat až budu mít 2. No teď mám 3 (4, 2 a 2 měsíce) a rozhodně je mi 1000x líp, než když byla Sam malá. Naučila jsem se přijímat pomoc, požádat o ní a manžel šel hodně do sebe a hlavně jsou mé další 2 děti klidné. Ani jedno netrpí na záchvaty pláče a dá se na chvíli položit. Spí i v hnízdečku, ne jen v šátku. Není to výchovou, zkušenostmi, jiným přístupem. Ony se už klidné narodily. Na rozdíl od Sam. Je to ale právě Sam, která mi poskytla největší zrcadlo a pohled do mne samotné. Ona je mou největší životní učitelkou a výhrou.

    Pochopila jsem, že výchova je něco jako kompromis mezi potřebami rodičů a potřebami dítěte. A tak jako je každé dítě jiné, je i každý rodič jiný. Proto máme všichni ty hranice někde jinde a vychováváme svou vlastní metodou. Inspirujeme se u jiných, ale stejně nakonec dáme na svou intuici. Dovolím si zde jako příklad můj 2 letý vztah z dnes již bývalou kamarádkou.

    Má stejně starou holčičku, jako je naše Sam. Ve spoustě věcí jsme se shodly (kojení na požádání, šátek, přirozené porody, kontaktní rodičovství, volná výchova - Nevýchova). Jenže i tak jsme se strašně moc lišily. To zásadní bylo, že podle mě se malé děti (do 2 - 3 let) nemají nechávat řešit problémy mezi sebou, ale rodiče jim mají ukazovat a učit je, jak se problémy řeší. Že si nesmí krást hračky, škrábat, kousat,... Podle ní se děti mají nechat a zakročit jen, kdyby šlo do tuhého. Tenhle rozdíl se ale ukázal jako velký problém. Protože zatím co se Sam učila, že se něco nedělá, kamarádka jí to dělala. Rvala jí hračky z ruky, drápala nehty a nikdy nebyla okřiknutá. Na rozdíl od Sam. Byly tam i dost posunuté hranice. Zatímco já bych Sam nenechala dělat nic, co by mě samotné vadilo (jezdit v restauraci na odrážedle), kamarádka to mohla. Bylo mi to líto, ale respektovala jsem, že ony to mají jinak. Do dne, kdy Sam kamarádku pokousala.

    Co se stalo? Sam si hrála s hračkou, kamarádka jí tu hračku začala brát. Sam na ní zakřičela. Nepomohlo to. Tak si hračku odnesla jinam, ale kamarádka si za ní došla a zase jí to brala. V tu chvíli se sebral můj muž a šel to řešit. Pozdě. Vynadáno dostala jen Sam. Po 2 dnech to její maminka se mnou začala řešit po zprávách. A já se Sam poprvé zastala. Má velká chyba, že jsem to udělala tak pozdě. Nemám ráda konflikty a nikdy dřív jsem se jí zastat nedovedla. Tady mi přetekl pohár trpělivosti a řekla jsem, že podle mě ale neudělala nic tak hrozného. Když tomu chtěla zabránit, měla v prvé řadě naučit dceru, že se hračky neberou. Vyslechla jsem si, že jsem zakomplexovaná, jako matka si nevěřím, zapšklá a jednou se na mě všichni ti, co mě mají ještě rádi, vykašlou. Pak mě zablokovala a od té doby mě ignoruje. Ano mrzí mě to. I dnes po 2 letech je mi líto, že to takhle dopadlo. Protože ani jedna nejsme špatná, jen máme jiný přístup a mohly jsme zkusit najít kompromis. 

    Vím to. Protože Sam od září už chodí do školky. Měla jsem pohovor s její třídní učitelkou a to co mi říkala, to mě doslova hřálo u srdce a povznášelo. Sam je přesně taková, jakou jsem jí chtěla mít. Problémy s dětmi umí řešit bez konfliktu, nežaluje, nebere hračky, ale slušně požádá a respektuje i "ne". Když jí ale někdo ubližuje, nenechá si to líbit. A nepochybuju o tom, že i její bývalá kamarádka je skvělá přesně taková, jaká je a její maminka je na ní maximálně pyšná. Jsou přesně takoví, jací chtějí být.

    To je důvod, proč píšu tenhle článek. Že mít jiný přístup neznamená, že je špatný, je špatný pro někoho jiného, ale pro mě je ten jediný správný.

    Se Sam jsem zkoušela hledat hodně inspirace, protože jsem si často nevěděla rady. Ale stejně jsem vždy skončila u vlastní intuice. Například mi bylo vyčítáno, že na ní mluvím moc složitě. Doporučení mluvit na ní jako pračlověk. Zkusila jsem to a bylo to pro mě tak nepřirozené, divné, že to ani nemohlo mít efekt. Vůbec jsem nevěřila tomu, co říkám. Naopak jsem se cítila jak blbec a vůbec ne ve své kůži.

    Když mě dítě něčím štve, mám mu to popsat. To jsem nemohla, jak jsem o tom mluvila, jako bych si to začala víc připouštět a ještě víc mě ta situace deptala.

    Nikdy nebít dítě. Sam ve 2 letech měla hrozný hysteráky, takové ty zacyklené. Jednou jedinkrát jsem se chytla za ruce, že jí nepraštim. Řvala přes 3 hodiny a ten cyklus jí přerušilo to, že se počůrala. Přišlo mi to jako týrání. Protože jsem věděla, že jí stačilo jednou plácnout, ona přepla ze záchvatu do lítostivého pláče a to jsem věděla, že máme vyhráno. Vzala jsem jí do náruče, omluvila se jí za to plácnutí a vysvětlila, že jsem nevěděla co mám dělat. Jenže za 5 minut bylo po záchvatu a pak byla pohodička, hry. Druhou dceru jsem nikdy úmyslně nepraštila. Protože jí jsem nepotřebovala nic přerušovat. Prostě funguje jinak.

    Je super číst jiné názory, zkušenosti a hledat inspiraci. Každý podnět nás posouvá dál a dělá z nás nejen lepší rodiče, ale i lepší lidi. Proto i se mnou nemusíte souhlasit a je to tak v pořádku. Je to jen další zkušenost jedné maminky. 🙂

    agneszka88
    16. lis 2020    Čtené 1360x

    Mé třetí těhotenství a porod. Aneb, když se boří plány.

    Od mého druhého porodu, mě manžel přemlouval do 3. miminka. Nevadila by mu třetí holčička, ale chtěl zkusit ještě aspoň jeden pokus, jestli se nám přecijen nepovede chlapeček. A toužil po velké rodině, což mi sdělil až po tom druhém porodu. Já už nechtěla. Nechtěla jsem být znovu těhotná, znovu rodit, strávit další měsíce na mateřské. Vždy jsem chtěla jen 2 děti. Už jsem se těšila do práce a dávala si dohromady svou postavu. Ale měla jsem v hlavě pořád červíka. Tolik po něm toužil, že i když jsem ho prosila, ať na mě netlačí, nedokázal si pomoct a pořád o něm mluvil. Že klidně stačí, za 5 let, že nemusíme hned. Pro mě ale představa, že bych šla na 2-3 roky do práce a pak zase na mateřskou byla nemyslitelná. Říkala jsem si, že je to ale něco, co mě třeba zabere o 2 roky víc, ale jemu se tím splní velký sen, Sen, který mu ale nemůže splnit nikdo jiný, jen já. A tak jsem v slabé chvilce svolila k jednomu pokusu. Vycházelo to akorát, že budou děti 2 roky od sebe, což mi připadá jako ideální rozestup a pokud to vyjde, tak to tak prostě má být a pokud ne, tak už mi s tím dá navždy pokoj. 

    Vyšlo. Miminko si tolik přálo být u nás, že využilo té jedné jediné příležitosti. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, akorát se do naší země dostával Covid. Krátce na to nastal nouzový stav, karanténa. Když jsme byli zavření všichni doma, rozhodla jsem se odplenkovat Kristýnku, představa, že to dělám v létě s břichem mě děsila. A ta kočička to zvládla velmi rychle. Neříkám, nehody se stávaly ještě pár měsíců, ale během 3 dnů pochopila a chodila krásně na nočník. Idylka. Pak manželovi sáhli na peníze a to významně. Všude se nosily roušky a vlastně se nevědělo, co bude dál. Vzpomínám, jak jsem sledovala situaci a strašně litovala holek, co měly termín porodu a nesměly mít u porodu tatínky. Vůbec jsem si nedovedla představit, že by se mě to mělo týkat a upřímně a zcela sobecky jsem byla ráda, že netýká.

     Do 14tt jsem vůbec nešla k lékaři, protože mi to přijde jednak jako zbytečný stres a druhak bych to v roušce prostě nedala. Bylo mi klasicky zle a sotva jsem lezla. Bylo to psychicky hodně náročné a začaly se mi v hlavě objevovat myšlenky, že se to nemělo stát, že by bylo možná jednodušší, kdybych potratila. Tyhle myšlenky mě strašně trápily. Cítila jsem se nevděčná vůči všem, co miminko chtějí a nemůžou ho mít. Cítila jsem, že tím trápím i miminko, které si může připadat nechtěné. V 16tt jsem začala krvácet a došlo mi, že sice mám takové myšlenky, ale že nechci, aby to tak bylo. Měla jsem o miminko obrovský strach a začala se šetřit a připravovat na jeho příchod. Cvičila jsem těhotenskou jógu a uvolňování pánevního dna. A vlastně to byl velmi hezký trimestr. Venku nebylo ani takové horko, takže jsem do půlky léta fungovala a hrála si se svými dcerami. Byla jsem domluvená se svou PA, co mi pomáhala už při porodu Kristýnky a všechno bylo fajn. Měla jsem být poslední trimestr v péči velmi zkušené a šikovné asistentky, která je jako moje maminka a kamarádka. Měla být u mého porodu spolu s mým manželem a pak se o nás s miminkem postarat až porodím a půjdeme domů. Miminko ukázkově rostlo, já přibírala přesně podle tabulek a cítila jsem se dobře a šťastně. Do září...

    Na začátku září mi doktorka sdělila, že má miminko trochu větší bříško. V půlce září, že mám hodně plodové vody, mě už bylo těžko, nízký tlak, bolesti břicha, pnutí kůže, pálení žáhy. Nic extra strašného, ale nezvládala jsem ani vodit dceru do školky. Tady mi hodně pomáhaly kamarádky a hlavně sestřenice s přítelem. K tomu začal opět růst počet nemocných a vláda se  do voleb k ničemu neměla. Nakonec nastal stav ještě horší než na jaře. Nemocných mnohonásobně víc, selhávající zdravotní systém, přepracování a nemocní zdravotníci a nakonec Lock down. Poslední měsíc jsem už jen ležela, měla velmi časté tvrdnutí břicha a bolesti. Počítala jsem dny do okamžiku, kdy bude miminko donošené a přijde porod. Zároveň mi měsíc před porodem volala PA, že si mě z vážných důvodů nemůže vzít do péče. Já ale 2 měsíce před termínem porodu už neměla šanci sehnat náhradní asistentku a vlastně by se jí asi ani žádná nevyrovnala. Snažila jsem se, ale nesehnala jsem nikoho. Chtě nechtě, v nouzovém stavu, musela jsem jezdit do poradny do nemocnice. Místo klidu a pohodlí domova.

    2.11 jsem byla v poradně, miminko donošené, už bych klidně rodit mohla. Ale v poradně mi sdělili, že platí nové nařízení a tedy, že tatínek nemůže být u porodu, tedy může být na závěrečnou fázi, pokud chytnu velký sál. Ale na malý tatínkové vůbec nesmí. Zbortilo se mi úplně všechno. Budu rodit sama s cizími lidmi, bez manžela, bez mé asistentky, bez nikoho. Já, která nikdy na nic nejsem sama. Neumím to. S manželem jsme oba takový závisláčci, pořád na všechno spolu. Řekla jsem miminku, že musí vydržet ještě chvíli, ať můžeme mít u porodu tatínka. A věřila, že si tam skutečně ještě pár dní pohoví.

    POROD

    3.11 v 6:44 jsem se probudila a cítila tolik známý pocit. Praskla mi voda. Smotala jsem pod sebe deku a šla to oznámit manželovi na homeoffice. Pak jsem si vlezla do vany, abych zkontrolovala plodovku a počkala až odteče. Došla jsem si na záchod. Holčičky spinkaly, tak jsem jim pobalila věci, připravila všechno k tetě a zavolala sestřenici o patro výš, že vyhrála sázku a že jím tam přivedeme děti. Zavolala jsem do porodnice, protože šlo přeci jen o 3. porod v průběhu 4 let. V 8:30 jsme vyráželi do porodnice. Manžel musel zůstat před oddělením a já šla na příjem. Odhad byl 3100g, 37+1. Po prohlídce a měření a monitoru se mi byly nabídnuty možnosti, jít odpočívat nebo pomůcky, vana. Já se rozhodla odpočívat, aby mě zbytečně nebolely vazy po odtoku vody. A taky jsem se cítila nějak, ne připravená na porod. Manžel mi strašně chyběl a já, jako bych se ani nechtěla rozrodit. Lehla jsem si do postele a snažila se udržet pozitivní mysl. Dostala jsem oběd, ze kterého jsem snědla jen něco málo, protože se mi zvedal žaludek, to vůbec neznám. Kolem poledne se mi už střídaly kontrakce po 1,5 minutě. Tak jsem poprosila o vanu. Šla jsem do vany odhodlaná, že do hodiny bude miminko venku. Ani nevím, kolik bylo, jen vím, že jsem nevypnula stopky a na pokoj jsem se vrátila po 5 hodinách a 33 minutách.

    Ve vaně mi bylo velmi příjemně, kontrakce se najednou daly zvládat lépe, míň bolely a bylo mi tam moc fajn, nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale za  chvíli jsem cítila, že kontrakce sílí a miminko sestupuje. Už jsem nezvládala být potichu, když přiběhly 2 porodní asistentky a tahaly mě z vody, že ve vaně rozhodně porodit nesmím. Bylo to fakt strašný. Zabalily mě do prostěradla a vedly chodbou na porodní sál. Zaslechla jsem jen: "No, na velkým ale ještě není volno, tak holt mu to řekneme až bude po všem". V tu chvíli mi bylo opravdu mizerně, měla jsem strach, byla mi zima, všechno mě bolelo a byla jsem tak strašně sama. Na sále jsem se svezla na zem a snažila se uvolnit a prodýchávat kontrakce. Ležela jsem na míči, objímala ho a chtělo se mi brečet. Hlavou mi letělo, že takhle neporodím. Úplně jsem přestala cítit miminko, kontrakce byly, ale ono nesestupovalo. 7, 8 kontrakcí, ale nic, ani ťuk. Když vešla do dveří sestra, že mi manžela přivedou, že to vrchní sestra schválila. Strašně se mi ulevilo, jak vešel a chytil mě za ruku, najednou mi dodal odvahu a sílu. Jenže miminko pořád nelezlo. Bylo jasné, že ho budu muset vytlačit. PA mi doporučila polohu na boku, zapřela mi nohy a na 4 kontrakce jsem vytlačila úplně bíle miminko. Nedýchalo. Najednou tam bylo strašně moc lidí, přestříhli pupečník a pobíhali tam s ním. V tom jsem zahlédla vedle předloktí asistentky pytlík. Takže máme kluka, ale úplně bílý a nedýchá. Měla jsem hrozný strach. Prý si po cestě dotáhl pravý uzel na pupečníku. Trvalo to jen pár vteřin, než jsem konečně uslyšela, jak začíná plakat. Pediatr si ho odnesl na testy kvůli hypoxii. Pak nám ho vrátili, dostala jsem ho na kojení asi na půl hodiny. Jenže se asistence nějak nezdál, tak ho zase odnesli a byl další 2 hodiny v inkubátoru. 

    Já jsem při tlačení cítila, jak se trhám, nakonec jen na 2 stehy. Strašně jsem se třásla a šlo ze mě opravdu hodně krve. Zatímco mě doktorka šila se PA pokoušela zavést kanylu. Byla jsem jak jehelníček. Na levé ruce 7 pokusů. Na pravou si to pak vzala jiná a ta se trefila na poprvé. Dostala jsem něco na zastavení krvácení. Pak přišla sestra s kartičkou s údaji o novorozenci. K mému obrovskému překvapení jsem před chvíli vytlačila kluka o váze 3750g. V téhle situaci, šitá, bolavá, bez miminka, jsem 1000x víc oceňovala, že tam mohl být manžel se mnou. Nevím, jak bych to bez něj zvládala. Po 3 hodinách mě převezli na pokoj a přinesli miminko. Měla jsem ho mít v noci ve vozíčku, aby byl na monitoru. Ale já cítila, že si ho musím pořádně umazlit, abych mu ty chvíle v inkubátoru vynahradila. Nespala jsem celou noc, měla jsem ho u sebe v posteli a hlídala, že dýchá a je v pořádku. Je moc šikovný, krásně se přisává, což zase od holek neznám. Těm to trvalo 14 dní, než pochopily k čemu slouží prsa :D. 3. den nás tedy pustili domu a já po 3 dnech viděla svého manžela a dcery. Všechno ze mě spadlo a už si jen užíváme sebe navzájem. 

    Po návratu domu jsem zjistila, jak moc důležitý je kontakt s miminkem i pro ostatní členy rodiny. Manžel si ke svému vytouženému synovi několik dní hledal cestu, než zatoužil si ho chovat a mazlit. Holčičky jsou ale skvělé. Nosí mu hračky, hladí ho, sledují, kde je a co dělá. A když pláče, hned mi to běží hlásit. Jsem za něj neskutečně ráda a paradoxně je to miminko, které si zatím nejvíc užívám. Sam byla tak náročná, že mi šlo hlavně o to, to nějak přežit. Kiky byla zlatíčko, které nic nepotřebovalo, takže jsem pořád víc řešila Samantu. Teď si ale holky hrají spolu, zabaví se, jsou samostatné a já mám poprvé čas a klidné miminko k tomu. Takže přes všechny peripetie a mojí psychickou nerovnováhu, jsem moc ráda, že toho jediného pokusu využil a je tu s námi a stojí za všechny útrapy <3. Snad mu to vydrží, přeci jen, dnes je mu teprve 14 dní. Je to Božan.

    agneszka88
    19. pro 2018    Čtené 371x

    Jak se narodila Kristýnka

    Ve středu 13.11 jsem dokončila poslední záležitosti, které jsem chtěla před porodem stihnout. Byla jsem na konci 37 týdne a nic nenasvědčovalo tomu, že bych měla druhý den rodit. Snad jen pocit, když jsem seděla ve vaně, měla jsem pocit, jako bych seděla na něčem. Jako bych měla něco uvnitř, co tam dřív nebylo. Ráno jsem se probudila v 6:30, manžel byl naštěstí doma, protože jsme měli jet na poslední prohlídku k mému gynekologovi, než mě předá do porodnice. Pohla jsem se cítila jak ze mě něco vytéká, pomyslela jsem na klasický výtok, ale když jsem zatlačila, teklo toho víc. Zkusila jsem ještě jednou a zase. Už jsem to zažila se Samantou, tak mi bylo jasně, co to je. Poslala jsem muži sms, ať mi přinese ručník, že mi praskla voda a nemůžu vstát. Samanta spala vedle mě.

    Došla jsem do koupelny a sledovala jak mi voda odtéká do vany. Je to tu. Dnes se miminko narodí. Když tok vody zeslábl, vzala jsem vložku a šla řešit hlídání pro dceru. Připravila jsem snídani, pro jistotu dobalila věci do porodnice a obvolala svou porodní asistentku. Ta mi sdělila, že pokud chci rodit s ní, musím jet do porodnice, že má směnu. Doma jsem vůbec nebyla schopná se uklidnit, pořád jsem jen řešila, co ještě musím zařídit a jak mám připravit porodní lůžko, kdybych rodila doma, hlavně jsem ani nestihla vše přečíst a zařídit. Nakonec jsem se rozhodla, že tedy pojedeme do porodnice. Dcerku si odvezla kamarádka, já si dala dlouhou vanu a v 11 jsme vyrazili do porodnice v Neratovicích.

    V 11:30 jsem se na oddělení sešla s mou PA, vzala mě do koupelny, natočila monitor a pozvala primáře ať mě vyšetří. To se prý musí, ale pak, že už se o mě bude starat jen ona. Od koupele jsem měla kontrakce po 2 minutách, ale v porodnici mi PA sdělila, že to nejsou kontrakce, ale povolené vazy, že ještě nerodím a chvíli to potrvá. Ubytovala jsem se na pokoji, pak mi donesla oběd a matraci, na kterou jsme si s mužem lehli a šli odpočívat. Ležela jsem a jen vnímala nepravidelné bolesti, které velmi rychle nabíraly na intenzitě a zesilovaly. Ve 13:30 už jsem nevydržela ležet a musela do dřepu, což mi trochu pomohlo. Proběhlo jen pár kontrakcí, když jsem muže požádala ať najde PA. Hned jak přišla mě radši vzala na porodní sál. Tam jsem se akorát svezla na žíněnku, PA přihrála míč o který jsem se opřela a pro něco šla, když jsem ucítila, jak miminko leze ven. Zavolala sem ať mi někdo sundá kalhotky, čehož se hrdinně ujal muž a pak už mě jen držel za ruku. Potila jsem se a mezi kontrakcemi dostávala napít maliníkového čaje. Vůbec jsem netlačila a abych netlačila, pouštěla jsem sílu ven ústy. No takhle jsem ještě nikdy neřvala. Jasně jsem cítila jak miminko prolézá a rotuje v mém těle. Pak přišla kontrakce, kdy jsem to nevydržela a zatlačila, cítila jsem, že miminko už je úplně na kraji a pak kontrakce ustaly. Jako by se chtělo rozloučit, dořešit si nějaké resty nebo si jen naposledy užít pobyt v děloze. Dlouho se nic nedělo, když přišla další mohutná kontrakce, já navzdory varování PA jsem pořádně zatlačila, cítila jsem jak se napínám a trhám a tu úlevu, když hlavička prolezla. PA mě vyzvala ať tedy zatlačím ještě jednou a miminko bylo venku. Leželo pode mnou a já si jej zvedla, celé mokré, špinavé a nádherné. Podívala jsem se a viděla, po 9 měsících jsem konečně zjistila, že jsem měla pod srdcem druhou holčičku. Láskyplně jsem jí přivítala a další 3 hodiny nedala z ruky. Než přišel pediatr, na malinkou se podíval a změřil, žádný cvičení a věšení za nožičky, žádné injekce. Dostala vitamin K v kapkách a pak mi ji vrátili. Odvezli nás na pokoj, kde jsem měla malinkou celou dobu u sebe v posteli. Manžel si ji do té doby ani nepochoval. Ale pro mě to bylo moc důležité.

    Když to porovnám s prvním porodem, tak natržení nebolelo ani zdaleka tak jako nástřih, šití (1 steh) jsem skoro nezaznamenala a hned jsem mohla bezbolestně sedět. Byl to nádherný zážitek, který mi zahojil šrámy po prvním porodu. Jsem nesmírně vděčná, za tuto zkušenost a za mé dokonalé dcerušky 🙂