Menorca 2018 – hotel Aquamarina RECENZE

Chtěla jsem si pro sebe sepsat pár věcí na památku na naši první společnou dovolenou u moře, ale napadlo mě, že možná to někomu pomůže při výběru dovolené, protože když se člověk rozhoduje, kam vyrazit, shání povětšinou, co nejvíce informací o daném místě.

Na Menorcu jsme odlétali z Prahy 24.8.2018 po osmnácté hodině. Zvolili jsme si délku pobytu sedm dní, protože to byla naše první dovolená s dětmi, kterým v té době bylo 3 a 5 let. Trošku jsme se báli, jak to budeme zvládat, zvlášť když mladší syn měl ve vodě sebevražedné sklony, a že je v hloubce a neumí plavat, ho netrápilo, což jsme věděli z návštěvy plaveckých bazénů, kdy se pokoušel všemožně vymanit ze sevření.

V letadle jsme dostali místa až téměř vzadu – nebyla to poslední sedadla, ale byla poslední obsazená a za námi již nikdo neseděl, což bylo skvělé, protože děti vcelku nadšeně vše komentovaly, a ne všichni jsou na to zvědaví. Vzhledem k tomu, že sedadla jsou po třech a my byli čtyři, jedno místo jsme měli přes uličku, ale zbylá dvě byla opět volná, takže kluci před vzlétnutím pendlovali.

Jakmile se blížila doba odletu, přinutila jsem je (vlídným slovem samozřejmě) usadit se, ale jen chvilku na to nám oznámili, že si ještě počkáme, protože není volná letová cesta. Naštěstí jsme měli ještě zásobu bonbónu, tak se to dalo tu necelou hodinku vydržet.

A hurá letíme!

Upřímně jsem čekala, jak ti malí darebáci vykulí očka, až se letadlo tou šílenou rychlostí rozjede po dráze… snad jsem se dokonce bála, jestli nezačnou brečet, jenže oni se rozesmáli a chechtali se, i když nám tlakem zaléhaly uši. Bylo to krásné, sledovat ty rozzářené tváře s úsměvem od ucha k uchu. Letěli jsme se Smartwings (největší česká letecká společnost). Letadlo bylo čisté, letušák dorazil až k nám do zadních prostor, ale jinak si nás nikdo nevšímal, což myslím vzhledem k dvouhodinovému letu, bylo v pořádku. Cca v polovině cesty už to přestalo děti bavit a kočírovat mladšího bylo trochu těžší, protože pro něj bylo prostě jenom sedět příliš dlouhé, ale nepovykoval, ani se nijak nevztekal, tak se to zvládlo, a když jsme začali sestupovat, vzrušení z cesty se vrátilo.

Takhle voní dovolená

Letiště Mahon je menší, takže jsme se rychle dostali ke svým zavazadlům a ještě před východem na nás čekal delegát CK Alexandria, který nás dovedl až k autobusu. Už při prvním nadechnutí, kdy opustíte budovu, víte, že dovolená začala. Ve vzduchu, ačkoliv je ještě trochu vzdálené, je cítit moře, trávníky jsou neuvěřitelně zelené a nebe modré bez obláčku. Sluníčko navzdory tomu, že bylo už půl deváté pořád hřeje. Musíte dávat trochu pozor, protože minibusů, které čekají na nové hosty je tu opravdu spousta.

Z letiště vyrážíme kolem deváté hodiny a cestou se už začíná stmívat. I přesto můžeme vidět okolní rovinu porostlou nízkými zelenými stromky. Občas sem tam uprostřed vší té zeleně zahlédneme domek - vilku v typickém středomořském stylu, který mě naprosto okouzluje. Někdy působí domy spíše jako statky, ale pořád mají obloukové prvky a verandy jim lemují balustrády. Jsou nádherné. Do hotelu Aquamarina, který se nachází v severní části ostrova ve středisku Arenal d´en Castell cesta trvá zhruba půl hodinku a vzhledem ke zpoždění letu je čas dojezdu na půl desátou. Už v autobuse nás však potěšili zprávou, že kvůli tomu protáhli i čas večeře, abychom nešli spát s prázdnými žaludky, což bylo moc milé.

Ubytování

Hotel Aquamarina je komplex tří budov. Měli jsme možnost navštívit dvě z nich. Jedna nabízí pokoje s výhledem na moře – za příplatek a zbylé buď do středu areálu, (což jsem vzhledem k večerním animačním programům příliš nechtěla) nebo ven na ulici, kde jsme byli ubytovaní i my a nemohu si absolutně stěžovat. Hned po příjezdu musíte zamířit i se zavazadly na recepci, kde vás okamžitě požádají o pobytovou taxu – tzv. daň ze vzduchu ve výši 3,30 EUR za dospělého tj. nějakých 46 EUR za dva dospělé (děti do 15 let včetně tento poplatek neplatí), načež Vám vydají kartu od pokoje proti dokladům od CK a občanským průkazům. Jedná se o Evropskou Unii, takže stačí občanský průkaz všech spolucestujících samozřejmě i dětí (do letadla by to stejně bez dokladu nešlo).

Nevím, jak by to bylo, kdybychom dorazili přes den, ale teď nejspíš kvůli tomu, že se na nás čekalo s večeří, jsme si zavazadla nechávali v malé místnosti vedle recepce a šli se nejdříve najíst.

Jídlo kvůli nám samozřejmě nedodělávali, takže jsme si vybírali z poněkud prořídlých švédských stolů, ale i tak to hlad zahnalo.

Po rychlé večeři jsme si v úschovně vyzvedli své kufry a vydali se konečně hledat pokoj. Byli jsme ubytováni v jiné budově, takže jsme se ještě museli přesunout, ale jen o pár metrů vedle. Vchody jsou blízko sebe. Do patra jsme vyjeli výtahem, kde se chodba dělila na tři strany a ta na dalším rozcestí na další dvě – vážně bludiště, ale člověk se zorientuje za chvíli, i když všechno vypadá v podstatě stejně.

Dveře pokojů jsou na karty – kovové s vyraženými dírkami, tak aby něco vydržely, protože je s sebou člověk tahá de facto všude.

Pokojíky, jsou doslova pokojíky – malinké, ale na přespání to stačí. Hned za dveřmi je úzká krátká chodbička a dveře vedoucí na toaletu, kde máte umyvadlo, malou vanu, ručníky, fén a skleničku. Sotva o metr dál už stojíte u palandy, což mě trošku vyděsilo, protože kovová ne příliš pevně vyhlížejí zábrana na horní posteli… no to bylo něco na mě. Děti byly samozřejmě nadšené, protože doma palandu nevedeme a navíc se z ní dalo skákat přímo do naší postele, která zabírala tak 70% místnosti. Na oknech jsou těžké závěsy, které skvěle brání průniku světla a za nimi dveře na balkon, který se hodí především na sušení oblečení a osušek. Pokud se do nich nasaje slaná voda, schnou vážně dlouho a asi je vyplatí ještě vymáchat ve vaně.

V místnosti je samozřejmě klimatizace, kterou jsme však pouštěli pouze před spaním, abychom se ráno neprobudili všichni ochraptělí.

Voda na Menorce není doporučována k pití, ale není problém si večer na pokoj donést malou zásobu ve skleničce, pokud by děti nevydrželi.

Ačkoliv, když jsme se zabydleli, bylo už po desáté hodině, neodolali jsme a vyrazili po tmě na pláž. Cestu jsme spíše odhadovali, ale zadařilo se a sotva po pěti minutách jsme už nořili nohy do písku a poslouchali, jak se přibližujeme k moři. I v tuto dobu bylo příjemně teplé a malé vlnky se jenom líně převalovaly. Prošli jsme se po zátoce a zamířili zase zpátky na hotel. Na jeden den toho bylo až až… a děti usnuly sotva ulehly do postýlek… stejně jako já s manželem.

Sotva jsem tomu mohla uvěřit, když jsem druhý den otevřela oči, mobil ukazoval devět hodin a všichni ostatní ještě spali. Pro mě, která je zvyklá, že jí děti skáčou po hlavě nejpozději v šest hodin, to byl zázrak, akorát tedy snídaně končili v deset a tak byl nejvyšší čas vstávat.

Starší syn ve zdraví přežil celou noc a já se uklidnila, že ta zábrana snad nebude tak zlá. Jakmile jsem odhrnula část závěsů a jasné denní světlo proniklo do pokoje, byli všichni vzhůru během minutky… a jak se těšili.

Ráno proběhlo tak nějak klasicky – zuby, vlasy, obléknout a já na sebe hodila trochu tvářenky, protože žádné opálení jsem ještě neměla. Na rukách se nám všem zelenaly náramky kvůli all inclusive.

Jídelnu nebylo těžké najít, protože k ní tou dobou mířilo největší množství lidí. Povětšinou jste byli rovnou vpuštěni dovnitř a vchodu vás mile pozdravili a jen výjimečně, většinou v časech oběda se stalo, že se vytvořila krátká fronta – cca tak na dvě tři minutky, kdy jste čekali na volný stůl. S dětmi to bylo maličko komplikovanější, zvlášť první den, kdy jsme ještě sami s manželem byli poněkud dezorientovaní. Jasné bylo, že se musíme vystřídat – jeden se usadí s dětmi ke stolu a druhý půjde něco nabrat a potom obráceně. Já chodila obvykle tak pětkrát – jedno dítě, druhé dítě, pití, já a potom druhé kolo, případně jako doprovod synů. V dalších dnech se starší syn už obsluhoval sám, což ho hrozně bavilo.

Tentokrát, i když jsme přišli přeci jen později, byl všeho dostatek – od pečiva, po buchty a sladké pečivo, musli, ovoce, jogurty, salámy, sýry, párečky i má oblíbená vajíčka a samozřejmě různé zálivky a hromada zeleniny.

Ze stolů okamžitě odnášejí prázdné (případně nedojedené) talíře a starají se o pořádek. K snídani je možné udělat si čaj, kávu nebo prostě si dát jen vodu, džus či jiný sycený nápoj z automatů.

Než jsme se vrátili ze snídaně, měli jsme na pokoji ustláno a uklizeno, takže jsme se jen převlékli, popadli osušky, kruhy a rukávky a vyrazili na pláž, kde kolem desáté hodiny bylo lidí jen pomálu, tak jsme si první koupání užili naplno.

Moře bylo téměř bílé, dokonale čisté a písek jemný s malými mušličkami. Vlnky malinké, což bylo pro naše malé děti ideální – pro milovníky vln nic moc. Pláž je ukrytá v malé zátoce, která je jednoduše kouzelná. Na skaliskách na okraji zátoky stojí, alespoň za mě tedy, domy snů. Moře je cca po třiceti metrech odříznuté bójemi, za kterými kotví lodě a jachty – není jich moc.

Kolem jedenácté hodiny se pláž začne plnit, ale troufnu si říct, že za celý týden by se nedala nazvat přeplněnou. K dispozici jsou lehátka a slunečníky za poplatek. Ty jsme ale nevyužili. Původně jsem si říkala, že je to asi nesmysl, ale nakonec jsme s sebou přeci jen vzali skládací plážový stan a bylo to dobré rozhodnutí – měli jsme se vždy kam schovat před sluncem a to i s věcmi, které jsme tahali s sebou – foťák, karta od pokoje atd.

Děti si velice rychle zvykly na slanou vodu a pochopily, že pusu mají zavírat.

Na pláži nejsou nikde záchody, ani žádný bar, kam by se dalo zajít pro pití. Vše je v rámci hotelu, ale není to daleko. Nejkratší cestu – necestu jsme objevili hned první den. Muselo se trochu šplhat do kopce, ale nic hrozného. Návrat do hotelu zabral sotva pět minut.

Před obědem jsme se ještě prošli po areálu. Má krásné udržované zahrady s lehátky, jeden velký bazén, jeden dětský bazén s klouzačkami a houbou, bazén se skluzavkami pro větší děti, vířivku a menší bazén přístupný pouze pro dospělé bez dětí. Celý den je přístupný venkovní i vnitřní bar, a co jsem moc ocenila, tak jsou automaty na pití, které zvládnou skvěle obsluhovat i děti a mohou si tak namíchat na co mají chuť – co se týče džusů, Coly, ledových čajů, no prostě všeho na co si vzpomenete. Pro nás dospělé je neustále k dispozici víno – bílé, červené ,pivo a na baru míchané nápoje. Povětšinou ve venkovním baru byla dostupná i ledová tříšť a zmrzliny v krabičkách dávali barmani na požádání v neomezeném množství.

Na oběd se musíte samozřejmě převléknout, i když větší důraz je dbán na večeře, kdy se vyžaduje formálnější oblečení. Myslím však, že kraťasy nejsou problém.

Obědy byly každý den v podobném duchu, příliš se jídlo neobměňovalo, ale i tak si každý přišel na své. Co mi trošku chybělo, byly přílohy – takové ty klasické (brambory na různé způsoby atd.), a to hlavně kvůli dětem, které jsou za prvé vybíravé a za druhé zvyklé na trochu jinou kuchyni.

Co musím pochválit, byly různé zálivky a dressingy – ty byly úžasné.

Po hlavním jídle byla možnost zaplácnout se ještě zákuskem, pudinkem, dortíkem nebo jinou sladkostí, případně si dát kousek melounu nebo zmrzku. Hladový nikdo neodcházel a nespokojený také ne.

Pití neustále v jídelně k dispozici ve stejném stylu jako venku ( samoobslužné).

Není nutné se přecpávat, protože mezi obědem a večeří se každý den podával snack, kde byly k dispozici tousty, párky v bagetkách, sušenky, mléčné houstičky (ty si děti zamilovali a sháněli jsme je potom i tady u nás).

Po obědě jsme si vždy chvíli odpočinuli na pokoji, cca. hodinku, protože slunce má tou dobou opravdu sílu a nechtěli jsme riskovat, že se nám děti spálí. Od počátku jsme mazali Biodermou 50 děti, která je ochránila dokonale a nás 30 a též spokojenost. Akorát ke konci jsme si s manželem kupovali ještě místní opalovací olej, protože nás ta třicítka chránila nějak moc J

Odpoledne jsme obvykle trávili ještě na pláži, kdy moře bylo znatelně teplejší a vraceli jsme se kolem čtvrté a už zůstávali v hotelu u dětského bazénu, který byl vždy teplý jako kafe, tak jsem se tam na okraji plácala s nimi, zatímco oni si užívali klouzání. V dětském bazénku byly dvě malé skluzavky, jeden mini tobogán, rybí skluzavka a houba – pro malé děti jako ty naše úplně ideální. Myslím, že bazének uspokojí tak děti do 8 let, pro starší, a hlavně pro dobré plavce se pořádali animační programy v průběhu dne a to ve velkém bazénu. Někdy to byla opravdu sranda. Zvlášť, když se natáhly na vodu pěnové podložky a my sledovali, jak vždy dva závodí, kdo vyhraje, pokud se vůbec podařilo dlouhou podložku přeběhnout.

Animačních programů jsme se nezúčastnili, protože jsou opravdu pro starší děti a i velké skluzavky jsme přenechali starším, i když vypadaly báječně a fronty se téměř netvořily.

Poslední převlékání nás čekalo před večeří, na kterou jsme chodili pokud možno vždy upravení a suší.

Večeře byly taková kombinace snídaní a obědů, opět příliš nepřekvapily, ale všechno bylo chutné a v pořádku a po jídle jsme chodili na dětské hřiště v zadní části komplexu, kde se děti dovyřádily na prolézačkách. Dětí je v hotelu celkem dost, ale až na jednu výjimku se všechny chovaly slušně.

Rychle jsme si vytvořili takový denní řád, podle kterého vše krásně fungovalo, akorát tedy druhý den ráno se nám starší syn pozvracel. Trochu jsem se vyděsila, ale dostal Enterol a bylo do večera po problému. Typuji to právě na místní vodu, protože ač jsme se snažili, je jasné, že se mohl nalokat. Poté už do konce pobytu nebyl žádný takový problém. Takže nějaké léky na žaludek raději s sebou.

Na pláži je možnost vodních sportů a také zde půjčují šlapadla ve tvaru autíček s klouzačkou za 10 EUR. Je to právě možnost vyrazit kousek od pláže a prohlídnout si ty výše zmíněné domy snů. Musíte se však pohybovat před bójemi, jinak vás plavčík vyprovodí s písknutím. Byli jsme takto asi třikrát, ale sklouzli se jenom párkrát, a ten pocit v hloubce nebyl příjemný, zvlášť když pár týdnů než jsme jeli, připlaval přímo k této pláži žralok. Ne… to nebylo nic pro mě.

Více času jsme strávili na břehu, kde si děti hrály klasicky s bábovičkami a kyblíky, které se dají zakoupit v malém obchůdku těsně vedle hotelu. Stejně tak i nafukovací lehátka, kruhy atd., opalovací krémy a drobné suvenýry.

Koupili jsme i dvoje potápěčské brýle – jedny pro nás a jedny na zkoušky pro mrňata, ale dno je naprosto vysbírané a jediné, co se mi poštěstilo, byla jedna větší mušle, které si nejspíš zázrakem nikdo nevšiml. Jinak kolem okrajů pláže jsou útesy, u kterých se dají zahlédnout rybičky.

Kolem sedmé hodiny - po večeři jsme se obvykle šli projít k nedalekému malému tržišti (skutečně jenom pár obchůdků se suvenýry a oblečením), vzdálenému tak 150 m od hotelu, kde jsme ale zvládli nakoupit pár věcí na památku. Hlavně bylo hned vedle několik atrakcí pro děti – trampolína, autíčka a skákací hrad, takže se z toho stala zábava pro každý večer. Cestou k tržišti také míjíte půjčovnu aut, tudíž není problém vyrazit někam dál, ačkoliv představa, že bychom vláčeli děti v těch vedrech, nás nelákala. To až budou starší. Každopádně ostrov není velký – je celý propojený hlavní silnicí a dá se procestovat během jednoho, dvou dní.

Po návratu jsme vyrazili znovu na dětské hřiště a případně chvíli sledovali večerní přestavení, pokud děti vydržely. S manželem jsme si dovolili nalít vínko (já) a pivo (on) a děti si mlsaly zmrzlinky. Není problém si nechat namíchat na baru nějaký z místních alkoholických nápojů, ale já jsem prostě vinařka, ačkoliv malibu s ananasovým džusem jsem občas neodolala.

V den odjezdu musíte vyklidit pokoj a zavazadla si opět uložit do úschovny. Jak už to bývá, poslední den je trochu utahaný, zvlášť, když už de facto nemáte žádné prostory pro soukromí, ale hotel nechává pro návštěvníky, co odjíždí jeden pokoj k dispozici (pro všechny), kde se můžete prostřídat a osprchovat.

Celkově bych pobyt hodnotila 4* z 5

Pláž 5*

Hotel – celý resort 4*

Ubytování 3*

Strava – jídlo 4*, pití 5 *

Personál 5*

Okolí 5*

Rozhodně mohu doporučit rodinám s dětmi ( i s malými dětmi), Menorca je místo, kam se stojí za to podívat a možná se sem ještě někdy vrátíme, ale tento rok hurá na Kypr J

Snad někomu recenze pomůže při rozhodování.

Fotografie jsou ve fotoalbu s názvem Menorca, zde na mém blogu.

Zdraví

Michaela Mitroci

Mnohdy se mě soukromě ptáte, jaká cesta vede k sevření vlastní knihy v rukách a já se tedy rozhodla odpovědět všem naráz... alespoň tady nabízím procházku po mé cestě. Nejsem žádná blogerka, youtuberka, instagramerka nebo něco podobného – jsem pouze obyčejná žena, která má své sny a nyní i víru v sebe samou. Vdávala jsem se poměrně mladá, vlastně velmi mladá oproti mým plánům. Vzpomínám na den, kdy jsem své kamarádce říkala, ať mě zabije, jestli mě napadne mít děti brzy, a též na den, kdy jsem si v tarotových kartách vytáhla kartu Matka. „Ne, ani náhodou,“ říkala jsem si. V devatenácti letech jsem řekla "ano" první velké lásce mého života. Ano, poprvé v životě jsem se zamilovala, do té doby jsem byla pouze milována. Netoužila jsem po ničem takovém, ale bylo to tady, nečekaně a příliš prudce, než abych to mohla zastavit. Jenže já bláznivá romantička, jsem si myslela, že mám něco výjimečného, že budu na tom obláčku zamilovanosti plout do konce života a všechno bude krásné a jednoduché. Můj muž je o čtrnáct let starší, a tak když ještě před svatbou náhodou – když jsem řekla, že mi je nějak zle, a že snad nejsem těhotná (ve vtipu), řekl, že on by byl rád. V té době bych pro něj udělala všechno. I dnes se mi s tou dobou spojují slova Kateřiny z Větrné hůrky, kdy mluví o lásce k Heathcliffovi, která je taková, že kdyby na světe byl jen on, nic by jí nechybělo, ale kdyby on nebyl, všechno ostatní by bylo k ničemu (velmi stručně shrnuto) – doporučuji její vyjádření přečíst v knize, protože je jedním slovem silné. Každopádně jsem byla šťastná a udělala spoustu věcí jinak, než jsem plánovala. Nebyla jsem to já... nebo byla? O prvního chlapečka jsme se snažili více než rok a půl. Byla jsem na prášky vždy, když to nevyšlo a ještě víc, když jsem to musela říct muži, který se tak těšil. Zpětně, když se za tím ohlédnu, jsem hrozně moc ráda, že to trvalo. Byl to čas, který jsme měli pro sebe. Tehdy jsem začala věřit, že vše má svůj důvod. Když se maličký narodil, znovu jsem byla přešťastná, ale už to nebyla taková pohodička – byla to i zodpovědnost a starosti. Byla jsem unavená, ale hlavně jsem byla najednou pořád doma a sama. Po čase jsem si přišla k ničemu – jen stroj na kojení a přebalování. A i ta zamilovanost vyprchala. Manžel už mi neříkal ta hezká slova jako předtím, ale miloval mě pořád a tak je tomu doteď. Navíc jsem měla jisté problémy po porodu, který byl jinak skvělý. Pokud to někoho zajímá a nejspíš v tom nejsem sama – měla jsem trhlinku na zadku, která se mi postarala o pěkné problémy – sotva jsem jedla a hodně jsem hubla. Psychicky mi to vážně nepřidávalo, ale po několika měsících jsem se z toho dostala. Do toho přišlo druhé, též plánované těhotenství. Mezitím jsme začali stavět domek, a když bylo druhému synovi pět měsíců, tak jsme se přestěhovali. To, co jsem měla u prvního syna se prohloubilo asi desetinásobně. Tou dobou jsem byla doma již delší dobu a pocit, že jsem k ničemu mě lámal v půli. Hodně jsme se tou dobou s manželem hádali. Chtěla jsem odejít... utéct pryč od toho všeho, protože by to bylo nejsnazší. Jelikož jsem se kdysi za mužem stěhovala, neměla jsem zde ani žádné kamarády, krom těch jeho a já byla na všechno sama. Začala jsem trochu pít – ne, že bych byla alkoholička, ale ta sklenička vína jednou za čas mi bodla... no sklenička, někdy dvě... Jenže mi to nepomohlo se postavit na nohy, pořád jsem byla v tom světě plen a bobků, a ačkoliv jsou mé děti to nejlepší, co mám, ztrácela jsem sebe samou... až jsem si jednoho dne sedla k notebooku a napsala první kapitolu. Byl to božský pocit a já psala dál. Každý večer jsem se těšila, až uspím děti a budu moct položit své prsty na klávesnici – při psaní jsem totiž mohla být, kým jsem chtěla. Dávalo mi to sílu. Znovu jsem se nacházela – ve svých knihách.. v představách... v touhách... Stala se z toho má závislost – často jsem psala se sluchátky v uších, protože písně prohlubovaly mé představy. Před očima jsem viděla to, o čem jsem psala. V knihách jsem mohla být znovu tou zamilovanou a silnou ženou... a sílila jsem i ve skutečnosti. Zpočátku jsem vlastně ani neuvažovala nad tím, že bych knihu chtěla vydat, bylo to pouze takové mé antidepresivum, ale když jsem dokončila poslední větu, řekla jsem si, proč to nezkusit. Již nějakou dobu jsem přispívala svými básněmi na jeden web, a právě zde jsem dostala od jedné uživatelky kontakt na pana Koláčka. Ještě předtím jsem však stihla rozeslat rukopis klasicky – často se mi vrátila příliš rychlá odpověď s poděkováním a odmítnutím – myslím si, že neznámé autorce nikdo nevěnoval příliš času. Využila jsem tedy nové možnosti a spolupráce byla rychlá. Pan Koláček je milý a ochotný, ale specializuje se většinou na e- knihy. Avšak v březnu, kdy má kniha čerstvě vyšla v elektronické podobě, se mi ozvali z Euromedií. Bylo již pozdě – má kniha patřila někomu jinému. Tímto všechny nabádám k trpělivosti. Velká nakladatelství mají rukopisů mnoho a chce to čas. A také neposílejte svou knihu do více nakladatelství současně – vyhnete se tak vysvětlování, že jste vlastně knihu už nabídli jinde a tak dále... Vypadáte poté nespolehlivě. V tu chvíli jsem zrovna dokončovala další ze svých knih a to Za hranicí fantazie, která byla představena právě na letošním Světe knihy, a která je mojí láskou. Trochu jsem za ni musela bojovat, ale vyplatilo se. Další spolupráce s Euromedii – u mě konkrétně Ikar, je snem každého spisovatele. O vaši knihu se starají od prvního slova k poslednímu a jejich přístup – nikdy vás do ničeho nenutí. Navrhnou úpravy, ale je na vás, zda je přijmete. Potom už to jede – od formátu písma po obálku... Je to fuška samozřejmě, ale krásná! A v den, kdy držíte v ruce své dílo a můžete si přičichnout k voňavým stránkám nové knihy si připadáte výjimečná. Měla jsem též ohromné štěstí, že jsem byla přizvána na Svět knihy, kde jsem měla možnost svou knihu představit. Po příchodu do prostorů určených pro spisovatele si připadáte jako celebrita. Dostanete na kuráž skleničku čehokoliv, co si vyberete... nebo třeba dvě... Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků v mém životě - prezentovat své dílo! A hlavně, za co? Za něco, co dělám s láskou! Byl to splněný sen... Každopádně má to i druhou stranu. Alespoň já tedy dávám do svých knih hrozně moc ze sebe samé a pouštím tím lidi do své hlavy. Další jsou názory čtenářů, které samozřejmě respektuji, ale zároveň nejsem úplně ten typ který by nad tím mávl rukou. Občas zabolí, občas zahřejí u srdce... Tohle se ještě budu muset naučit – neřešit to! A stejně tak i vy, pokud se nechcete cítit zranění. Nikdy se nemůžete zavděčit všem. A chybami se učíme, ne? Děkuji za přečtení, snad jsem pomohla. Všem, kdo se snaží napsat svou knihu přeji, co nejhladší cestu a hlavně odvahu a výdrž. Zdraví Michaela Mitroci

Pro všechny kdo čtou, nebo číst začínají, tak aby to bylo více přehledné... 🙂

Anotace:

Ani po dvou letech se Amélie nedokáže smířit se smrtí milovaného přítele a občas má pocit, jako by bláznila. Podivný stín, který vídá, ji připravuje o rozum, přesto se snaží žít dál normálním životem. V den, kdy slaví své narozeniny, se však situace zvrtne a Amélii by znásilnili, nebýt zachránce, jehož návrat se zdá být hrozivější než vše, co si kdy dokázala představit... a ještě temnější, ale i krásnější je svět, do kterého ji její mrtvý přítel zatáhne.

Prolog + kapitola 1.,2.

Realita nebo sen? Amélie se cítí zmatená, ale zároveň pociťuje jistou, avšak nesmyslnou naději. Mohou se mrtví vrátit, nebo ji vskutku přemohlo šílenství...

http://www.michaela-mitroci.estranky.cz/clanky/az-vyjde-slunce/prolog---kapitola-1.-a-kapitola-2..html

3.+4. kapitola

Jsou to už roky, kdy Amélie naposledy cítila něco takového - souznění, pochopení a.... vzrušení. Ochotný hlídač je skvělým společníkem a možná by jí mohl pomoci posunout se konečně dál. Jenže, co když je tu někdo, kdo to nemůže... nechce připustit.

http://www.michaela-mitroci.estranky.cz/clanky/az-vyjde-slunce/3.-kapilola--4.-kapitola.html

5.-9. kapitola

Trocha zábavy by Amélii jistě po dlouhé době neuškodila, ale měla by to chápat jako rande? Ne, na to se ještě necítí připravená, každopádně má konečně pocit, že se posouvá kupředu... pryč od bolestné ztráty. Ví, že nikoho nebude milovat tak, jako Sama, ale otevřít své srdce a aspoň to zkusit, ano to může... Dokonce to potřebuje, jelikož další události v práci jí nahánějí hrůzu... a ještě větší nepříjemnosti ji čekají na její vlastní narozeniny... Musela zemřít - to je její poslední myšlenka, než upadne do mdlob.

http://www.michaela-mitroci.estranky.cz/clanky/az-vyjde-slunce/kapitola-5.---9..html

10.+11. kapitola

Co by jiného by mohlo Amelii napadnout, když spatří někoho, kdo má být už dva roky mrtvý... někoho, koho nepřestala za tu dobu milovat... Musela zemřít... nebo snad ne?

http://www.michaela-mitroci.estranky.cz/clanky/az-vyjde-slunce/kapitola-10.---11..html

12.-15. kapitola

Amélie nedokáže Martinovi vysvětlit, proč je najednou tak odtažitá. Jak by také mohla, když sama vlastně ničemu příliš nerozumí, ale to vlastně není důležité - důležité je jenom to, že je zpátky. Její Sam - jiný, přesto stejný a pořád ji miluje tolik, jako ona jeho. Jaká je šance na společnou budoucnost, když každý z nich patří do jiného světa?

http://www.michaela-mitroci.estranky.cz/clanky/az-vyjde-slunce/kapitola-12.---15..html

16.+.17. kapitola

Návrat milovaného Sama přináší i zodpovědnost, a to za udržení jejich tajemství. Amélie musí lhát i svým přátelům, což není vůbec snadné... zvlášť, když samotný Samuel jen těžko krotí své emoce...

http://www.michaela-mitroci.estranky.cz/clanky/az-vyjde-slunce/kapitola-16.---17..html

18.-21. kapitola

Když si Amélie myslela, že horší už to být nemůže, pořádně se spletla... Jak se zdá, kdosi nebo cosi o ní ví a temný stín, podobný tomu, který znala, ji tentokrát naopak děsí k smrti... Její pronásledovatel jistě nepochází z jejího světa, ne... musí být z říše milovaného Samuela, o které ví tak strašně málo...

http://www.michaela-mitroci.estranky.cz/clanky/az-vyjde-slunce/kapitola-18.---21..html

22.-25. kapitola

Pozvání do Samova světa je natolik lákavé, že Amélie zapomíná na všechno, co ji tíží, ale je to tak dobře? Neměla by mu přeci jen vše říct... Jenže, co kdyby si to potom rozmyslel... nebo co hůř, co kdyby ji opustil pro její vlastní bezpečí. Ne, nemůže ji opustit - na to je již příliš pozdě, teď už jsou spojeni navždy.

http://www.michaela-mitroci.estranky.cz/clanky/az-vyjde-slunce/kapitola-22.---25..html

26.-28. kapitola

Samův svět je dokonalý, není v něm místo pro bolest, ani hněv. Všichni se zdají být tak šťastní a i Amélie se cítí dobře, jak již dlouho ne... Jediný Samuel se zdá být nesvůj, za což může spojení, o kterém nemá zatím ani tušení...

http://www.michaela-mitroci.estranky.cz/clanky/az-vyjde-slunce/kapitola-26.--.28..html

29.-31. kapitola

Samuel se utajovanou novinu nedovídá zrovna tím nejlepším způsobem, ale reakce, kterou Amélie očekávala, je oproti té skutečné úplně jiná, z čehož má obrovskou radost... mnohem méně je však nadšená z návratu domů, kdy se lehkost Samuelova světa zcela rozplyne... Je nejvyšší čas vyrazit k lékaři.

http://www.michaela-mitroci.estranky.cz/clanky/az-vyjde-slunce/kapitola-29.---31..html

Kapitola 32. - 36.

Kamarádčina svatba se blíží a Amélie musí jít s pravdou ven, což není nakonec tak těžké, jak se obávala. Její těhotenství ale o to hůře nese Martin, který si myslí, že si tím ničí život. Zároveň však jeho nedůtklivost pomáhá vyřešit, kdo je nepřítel, který Amélii sleduje.

http://www.michaela-mitroci.estranky.cz/clanky/az-vyjde-slunce/kapitola-32.---36..html