Příspěvky pro registrované uživatele se ti nezobrazují.

    Ovsem toto doporucuji vsem zkusit!Nedokazu slovy popsat:D https://www.devceuplotny.cz/foodblog/domaci-tyc...

    terka_37
    31. říj 2016    Čtené 9942x

    CO JE OPRAVDU DŮLEŽITÉ

    Rozhodla jsem se sepsat příběh, který je o mé naivitě, zoufalství a také pevné vůli. A o tom, že vše není tak, jak bychom čekali a je třeba být připraveni. A především o kojení.

    Moje těhotenství bylo plánované a chtěné. I přes zcela nepravidelný cyklus jsem otěhotněla po 4 měsících, kdy jsme nepoužívali ochranu. Hormonální antikoncepci jsem nikdy nebrala. Tedy jen asi necelý rok v sedmnácti letech. Teď je mi sedmadvacet.

    Těhotenství probíhalo bez komplikací, kromě malého zakrvácení ve 4.týdnu a dobře kompenzované těhotenské cukrovky zjistěné ve 13.týdnu. Nic mi nebránilo být aktivní. Do konce 6.měsíce jsem pracovala jako zdravotní sestra na interním oddělení, dva týdny před porodem jsme s manželem ušli 9km v Jizerkách a pár dní před porodem jsem stále chodila svůj čtyřkilometrový „kondiční okruh“. Na porod a na mateřství jsem se vůbec nepřipravovala, čekala jsem, že vše přijde samo, přirozeně. Nečetla jsem knihy, ani nechodila na přeporodní kurz. Doma jsem vše pečlivě nachystala a těšila se na příchod našeho chlapečka. Teď už vím, že jsou důležitější věci než nažehlená bodíčka v komodě. Bohužel pozdě.

    Rodit jsem začala ve 39.týdnu těhotenství. V pátek večer jsme byli posedět s kamarády v restauraci. Než jsem šla z domova, odteklo mi malé množství tekutiny. Jelikož jsem měla výtok celé těhoteství, nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Toto se opakovalo večer ještě jednou. Znovu ráno, to byla tekutina slabě růžová. Trochu jsem se bála, jestli mi po troškách neodtéká plodová voda. Jela jsem se tedy nechat zkontrolovat do porodnice, kterou máme hodinu cesty autem. Plodová voda to nebyla, jednalo se o hlenovou zátku. Nález skoro žádný, tak jsme jeli domů.

    Ale postupně začaly přicházet bolesti. Nejprve nepravidelné. Potom po pěti minutách. Vana nepomohla. Věděla jsem, že už se něco děje, bolesti zesilovaly, ale ještě se to dalo. Před půlnocí už jsem je musela prodýchávat. Nechtěla jsem být za hysterku, když jsme byli v porodnici ráno, ale vydali jsme se tam znovu. Nález byl o něco větší, bylo jasné, že porod začíná. Ale stále ne dost velký na to, aby si mě v porodnici nechali. Tak jsme jeli zase domů. Měla jsem kontrakce po pěti minutách. Noc byla hrozná. Nemohla jsem spát, ležet, chodit, sedět. Nad ránem už jsem vždycky na pět minut usnula, protrpěla kontrakci a tak stále dokola. Celé dopoledne už mám v mlze. Brečela jsem bolestí a hlavně beznadějí, že nepoznám, kdy jet do porodnice. Tohle je pro mě první selhání systému. Že pošlou domů ženu, která má pravidelné kontrakce, je prvorodička a cesta do porodnice jí trvá hodinu. Po poledni už se na mě manžel nemohl dívat a vyrazili jsme.

    Byla jsem rozhodnutá, že když mě nepřijmou, pojedu do jiné porodnice. Volala jsem svému porodníkovi (účastnila jsem se výzkumu souvisejícího s cukrovkou) a ten slíbil, že už to vyřešíme. Po příjmu mi natočili monitor. Porodní asistentka mě vyšetřila a konstatovala, že mimčo je ještě dost vysoko a jsem otevřená jen na dva prsty. Na nic se mě neptala a udělala Hamiltona. Nastínila mi další postup, trochu porodu pomůžou.

    Doktora jsem se ptala, jestli by si mě tam prostě nemohli jen nechat a porod nechat postupovat přirozeně. Bylo mi řečeno, že na porodním sále se má rodit, případně můžem jet znovu domů. Měla jsem za sebou dvacet hodin bolestí a bylo nad mé síly znovu odjet. A tak jsem udělala první krok k problému s kojením, aniž bych to věděla. Svolila jsem k urychlení porodu.

    Ukazuje se, jak jsem byla naivní, když jsem si nenastudovala, jak úspěšně kojit a co všechno to ovlivňuje, že úspěšné kojení začíná přirozeným porodem. Porodní asistentka mi udělala klystýr, pak jsem byla asi třičtvrtě hodiny sama ve sprše, manžel tam nemohl. Po sprše mi píchli plodovou vodu a vše se začalo rozjíždět. Celou dobu jsem ležela a byla připojená na monitor. Mně to nevadilo, byla jsem ráda, že ležím. To už tam se mnou byl i manžel, držel mě za ruku, hodně mi pomáhal.

    Za chvíli jsem byla otevřená na čtyři prsty. Doktor mi doporučil epidurál, prý napomáhá otevírání. Nakonec jsem svolila, i když jsem ho původně nechtěla. Také mi zavedli kanylu. Tenkrát jsem nevěděla, že epidurál může porod také zastavit...U mě to naštěstí pomohlo a za chvíli byla zašlá branka. Mohli jsme jít rodit. Na druhou dobu prodní mi dali ještě dávku oxytocinu. Nic z toho jsem před porodem nechtěla, ale člověk ovlivněný bolestí trvající 24 hodin uděla ledascos. Nejprve jsem ležela na boku, nechali miminko dorotovat. Na zádech bylo na pár zatlačení venku.

    Dali mi ho břicho na pár minut. Nechali dotepat pupečník, který manžel přestřihl. A pak nastala další velká chyba. Odnesli ho na ošetření a vážení. A přinesli už zabaleného v hromadě plen a dece. Dali mi ho do náruče jako housenku. Chvíli jsem ho jen chovala. Pak přišla dětská sestřička a přiložila ho takhle zabaleného k prsu. Hned se přisál.

    Spokojeně sál poměrně dlouhou dobu, pak se pustil. Po chvíli vypadal, že by chtěl znovu. Tak jsem ho přiložila a ještě se na chvíli chytil. Vypadalo to dobře. Ale žádný kontakt kůže na kůži, žádné samopřisátí, žádná záplava oxytocinu. Po dvou hodinách malého odnesli na novorozenecké oddělení, já se najedla a šla se vysprchovat. Myslela jsem, že mi ho potom dají na pokoj. Měla jsem na tom trvat a celou noc kojit. Na šestinedělí mi ale řekli, že bude přes noc na novorozeneckém boxu, ale že mi ho ještě večer přinesou.

    Přišla sestřička a řekla mi, že se můžem tak hodinku pomazlit, ale přikládat nemusím, že nemá hlad. Tak jsem si ho potulila, ale bez prsa. Na noc byl na boxu. Znovu ho sestřička přinesla v 6 ráno na přiložení. Dala mi ho na prso, ale nic nevysvětlila. Malý se přisál. Pak byl na novorozeneckém ještě asi do 9h na vizitu a konečně ho dali ke mně. Po více než dvanácti hodinách, kdy jsem ho přiložila jen jednou...Byla jsem poučena přikládat po dvou až čtyřech hodinách na pět minut na každé prso dokud se nerozjede laktace, potom na deset minut na každé prso.

    Polohu nám nikdo pořádně neukázal, neřekli nám, jak má vypadat správné přisátí. Ještě jsme byly poučeny, že nemáme miminka zbytečně rušit a máme je nechat odpočívat v postýlce. Když brečel, sestřička mi ho prostě šoupla na prso bez ohledu na to, že jazyk je při pláči v úplně špatné poloze. Řídila jsem se časovým harmonogramem. Třetí noc dostal stříkačkou UM, protože měl prý hlad. Laktace se mi rozjela tu samou noc a druhý den nás hned pusili domů.

    Když teď na ty první dny doma vzpomínám, je mi do pláče a říkám si, jak jsem mohla být tak hloupá. Malý brečel a my ho nosili, houpali, snažili se ho uspat, protože ještě neuplynuly dvě hodiny od posledního kojení. Ze zoufalství jsme dali i párkrát dudlík. Ten nám definitivně zkazil přisávání. Místo abych ho měla celé dny na prsu a jen kojila. Mohl být klidný, spokojený a my taky. Zpětně je mi ho tak strašně líto, uspávat hladové miminko.

    Jak ubíhaly dny, začalo se mi zdát, že mám málo mléka. Malý po jídle plakal, vůbec byl hodně plačtivý a já si ještě říkala, že ho asi bolí bříško. Teprve v tu chvíli jsem začala hledat opravdové informace o kojení. Našla jsem stránky Mamily a nestačila se divit, že je vše špatně. Měla jsem kojit na požádání a co nejčastěji. Nechat miminko na prsu tak dlouho, jak bude chtít. Co nejvíce se mazlit, ideálně kůže na kůži. Spát s ním, nosit v šátku. A taky jsem viděla, jak má vypadat správné přisátí. Přisával se špatně. Pořád jsem byla trochu nedůvěřivá, v porodnici přece říkali něco úplně jiného. Jenže mléka ubývalo, brečelo miminko i já. Hrozný pocit, když se snažíte kojit a vidíte, jak teče úplné minimum mléka. Snažila jsem se alespoň kojit častěji. Nekonalo se ale žádné zlepšení.

    Jednou večer jsem prostě nenakojila. Byla to neděle. Nešlo to. Malý už dvě hodiny brečel, doktorka na pohotovostním telefonu řekla dát UM. Skoro jsem to v zoufalství udělala a přitom jsem brečela. Nedokážu nakrmit své miminko. Nakonec mě manžel posla na chvilku ven. Koupila jsem si sušenky, celé je snědla, doma vypila Caro, dala si horkou sprchu, trochu jsem se uklidnila a nakojila. Ne moc, ale miminko spalo. Věděla jsem, že takhle to nepůjde.

    Druhý den jsem zavolala laktační poradkyni. Ta přišla ve středu. Byla skvělá. Ukázala mi, jak na správné přisávání, taky jak miminko přikládat v příčné poloze, jak podle pauzi v bradě poznat, že miminko pije a že když už nepije, je třeba prso stlačovat. Poprvé jsme spolu navázaly malého do šátku. Poučila mě o nezbytnosti co největšího kontaktu. Po její návštěvě jsem byla mnohem klidnější a čekala jsem zázraky. Jenže ty se nekonaly.

    Mléka bylo stále málo. Bezradná jsem jí psala email a byly mi doporučeny bylinky Benedikt lékařský a Pískavice řecké seno v dávce 3x3 kapsle denně. Hned jsem je objednala a začala užívat. Po asi dvou dnech se mi prsa hodně nalila a mléka byla najednou spousta. Místo dlouhého bídného kojení z obou prsou se malý napil 10 minut na jednoma už dál nechtěl, měl dost. Byla jsem nadšená. Jenže netrvalo dlouho a při spuštění vypuzování mléka se začal vztekat. Asi nebyl zvyklý na takový tok. Když se mléko spustilo, začal rudnout, odtahovat se, prso pouštět, brečet. Každý den jsem tedy snížila dávku bylinek o jednu, až jsem je vysadila.

    Nějaký ten den to bylo dobré. Pak bylo najednou mléka opět málo a malý se vztekal taky, zase proto, že mu to neteče. Dočetla jsem se, že se může jednat o bojkot kojení. Odtrháváním se zas horšila technika přisávání, která už byla celkem dobrá. Spoustu času jsem v beznaději probrečela. Edík brečel taky. Kolikrát jsem na něj měla takový vztek, zlobila se, proč mi to dělá. A následně jsem měla strašné výčitky, jak se se mohu zlobit na bezbranné miminko, které se chce jen najíst. Manžel už měl mé hysterie plné zuby. Žádná pohodová rodinná atmosféra se u nás nekonala, neměla jsem nějak síly užívat si mateřství. Znovu jsem kontaktovala laktační poradkyni, zase nasadila bylinky.

    LP nás navštívila za dva dny znovu. Hodně věcí jsme probraly. Zkontrolovala kojení, přisátí, navázání malého v šátku, ukázala mi jak na vyprázdnění z bezplenkové metody. Byla u nás asi hodinu a opět mě to nabilo optimismem. Začala jsem hodně nosit v šátku, stále kojila na požádání, snažila se o opravdu intenzivní kontakt. Bojkoty u kojení se trochu zmírnily. Jenže malého zase u jídla začalo trápit bříško, takže kroucení a občasné odtrhávání stále trvá a dost nám kojení kazí. Občas se mi nechce spustit mléko. To je taky beznaděj, vím, že v prsu je, ale prostě neteče. Někdy mám prsa úplně prázdná. Tak musím malého uklidnit v šátku, dát ho kůže na kůži, nějakou dobu počkat, pak teprve nakojím.

    Bylinky beru už v dávce 3x4 kapsle denně. Občas u kojení brečím. Když to nejde, zas se objeví ten pocit absolutní bezmoci a beznaděje...Když píšu tenhle příběh, mám zrovna Edíka v šátku a modlím se, aby až ho sundám, bylo pro něj mlíčko. V kojení má být svoboda. U nás to tak bohužel není. A taky má být zadarmo. Ani to u mě neplatí. Bylinky, laktační poradkyně (díky bohu za ní!), odsávačka...Už vše stálo spoustu peněz. A ještě stát bude, protože když jsem se snažila bylinky vysadit, vždy laktace klesla. Teď je navíc beru ve vyšší dávce, ale stojí mi to za to. Dávka na osm dní stojí přes 500,-. Snažím se pro nás udělat kojení hezké, ale upřímně – pro mě jsou to vždy spíš nervy, jestli to půjde, žádné potěšení. To přichází až když se zadaří a miminko je nakrmené.

    Nevím, jak se náš příběh bude vyvíjet dál. Edíkovi budou dva měsíce a zatím kojím. Snad to půjde co nejdéle, však je to pro něj to nejlepší. Nejen nejlepší výživa, ale kontakt s maminkou, naplnění základní potřeby a pocitu lásky. Ale cítím se kojením omezená, nejsem s ním zcela ztotožněná. Prostě jestli mám být zcela upřímná, nekojím ráda. Po všech těch potížích se mi to zprotivilo. Hrozně mě to mrzí.

    Co chci celým tímhle povídáním říct? Před porodem se můžete na spoustu zbytečností vykašlat. Není důležité mít vibrační lehátko, tisíc vyželhlených bodíček ani nebesa nad postýlkou. Raději si pečlivě nastudujte, jak správně kojit. A nenechte si to nikým vymluvit.

    Při dalším porodu už budu trvat na svém. Průběh porodu nelze naplánovat na 100%. Ale to potom ano. Budu mít dvouhodinový bonding kůže na kůži se samopřisátím. Miminko chci mít od porodu u sebe. Budu se s ním mazlit, nosit ho a kojit klidně celé dny a noci. S láskou. Věřím, že takhle bude všechno v pořádku. Miminko bude spokojené, já taky a ušetřím si boj o mléko. Musí to tak být. Rodila jsem v jedné z nejvyhlášenějších porodnic. Nechci jmenovat, protože i přes všechny tyhle komplikace jsem tam byla maximálně spokojená. Příště tam chci rodit zase, jen s porodním plánem, na kterém budu trvat.

    Boj s kojením mi kazí celý ten nádherný začátek mateřství, který už se nikdy nevrátí. Kdybych mohla byť jediné ženě pomoci, aby začala s kojením bez potíží a mohla si mateřství užívat, budu šťastná.