KočárkopedieVBAC
VBAC je zkratkou pro vaginální porod29 po císařském řezu81 (Vaginal Birth After Cesarean). Nutno však dodat, že ne každá rodička1 je pro VBAC vhodná a úspěšnost VBAC se primárně odvíjí od důkladné selekce vhodných rodiček.
Náhled na možnost vaginálního porodu po předchozím císařském řezu se mezi odborníky v čase vyvíjí. Dříve bylo provedení císařského řezu de facto jednou provždy překážkou možnosti porodit někdy v budoucnu vaginálně. V současnosti se lékaři více či méně přiklánějí k variantě, aby se rodička pokusila o vaginální porod; musí být ovšem splněny některé podmínky.
Nevynechejte další zajímavé video rozhovory s odborníky na YouTube kanálu Modrého koníka:
🎞️ Maminka Lucie: „První dceru jsem rodila akutním císařem."
Proč se vůbec pokoušet o VBAC?
Rizika vaginálního porodu jsou obecně nižší, než je tomu u císařského řezu, a to jak pro matku, tak i pro plod7. Rovněž rekonvalescence po vaginálním porodu bývá snazší a rychlejší. V neposlední řadě dva císařské řezy (nebo dokonce více) představují další zvýšení rizika pro případné další těhotenství24. Rodičky mohou rovněž zvažovat VBAC pro nesrovnatelně lepší možnost bondingu33 a je pozorováno méně problémů s kojením70 ve srovnání s císařským řezem.
Studie uvádějí, že přibližně 75% pokusů o VBAC je úspěšných.
Rizika VBAC
Mezi největší riziko VBAC patří ruptura (prasknutí) dělohy v místě jizvy po císařském řezu. Pokud k tomu dojde, jedná se o stav ohrožující život rodičky i plodu a je nezbytné okamžitě přistoupit k akutnímu císařskému řezu. Incidence ruptury dělohy se udává v rozmezí 0,3 – 1,5%.
Kontraindikace pro VBAC
- vícečetné těhotenství
- jiný než příčný řez při předchozím císařském řezu
- jiná prodělaná operace na děloze
- příliš ztenčená jizva na děloze (podle měření ultrazvukem)
- váhový odhad plodu více než 4000g
- v některých porodnicích24 odstup od císařského řezu méně než 2 roky
- jiná kontraindikace vaginálního porodu (např. vcestná placenta9)
- nesouhlas rodičky s VBAC
Za kontraindikaci je zpravidla považována i skutečnost, že rodička prodělala více než jeden císařský řez; v některých případech však je i za těchto okolností vaginální porod možný.
Více o VBAC na modrykonik.cz
- Diskuze: VBA2C. Přirozený porod po dvou sekcích. Kdy, kde, jak a s kým?
- Diskuze: 1.porod sekcí a obava z 2.porodu. Máte zkušenost?
Použité zdroje
- https://www.mayoclinic.org/tests-procedures/vbac/about/pac-20395249
- https://www.mayoclinic.org/tests-procedures/vbac/in-depth/vbac/art-20044869
- http://www.gynweb.cz/porod/vaginalni-porod-po-cisarskem-rezu-vbac-neni-chimerou
- https://web.archive.org/web/20161013103056/http://cisarsky-rez.cz/porod-po-cisarskem-rezu-vbac
- ACOG Practice Bulletin, No. 5, July 1999
- ACOG, Midwifery Today, Winter No 36, page 47.
- Levine EM, Ghai V, Barton JJ, Strom CM. Mode of delivery and risk of respiratory diseases in newborns. Obstet Gynecol 2001;97(3):439-42.
Hodnocení a zkušenosti s VBAC
Můj přirozený porod po předchozím plánovaném CS
První těhotenství bylo ukončeno z důvodu souhry 3 faktorů: 1) velký váhový odhad (3,5 kg; realita byla 4,10 kg), velký obvod hlavičky a za 3) poloha miminka koncem pánevním (Kubík si takto hověl od 20tt a do 39.týdne si to prostě nerozmyslel). Lékaři naplánovali CS na 39+0, ale nakonec si milostpán řekl sám o den dřív. Nicméně CS se spinální anestezií se stihl.
Druhé těhotenství: po ročním čekání po 1.porodu jsme se rozhodli nechat to na přírodě s tím, že bychom podle kamarádky byli rarita, kdyby se nám obě děti povedly napoprvé a dali si rezervu 6měsíců. Nakonec nebyla vůbec třeba (ale kdo to má vědět, že?) a my se raritou stali. Těhotenství probíhalo v pohodě, ikdyž jsem doma měla už jednoho prcka a musela jsem se o něj starat, takže žádné odpočívání se mi z jeho strany netolerovalo. Adélka byla otočená cca od 20tt tak, jak měla (každou další kontrolu jsem se ustrašeně ptala, zda se nějak neotočila, protože jsem druhý CS prostě nechtěla). Termín jsem měla 9.10. (v mojí porodnici zrovna v tu dobu měli malovat a já se děsila, že to bude blbý, že budu muset objíždět porodnice, aby mě někde vzali).
Chystala jsem se na první poradnu do porodnice, byla jsem 36+5tt, když mě ráno před šestou vzbudilo velké nutkání na velkou. Šla jsem pak ještě několikrát, což už mi začalo být povědomé, protože to samé bylo i u Kubíka a začaly se rozjíždět mírné bolesti. Po nějaké době jsem se rozhodla to sledovat. Byly cca po 7-mi minutách. Zavolali jsme tchýni, že jí přivezeme Kubíka na hlídání a vyrazili směr porodnice. Dorazili jsme v 10, bylo tam asi 8 ženských. Po monitoru mě vyšetřila Dr. a zjistila, že jsem otevřená na 4 cm. Ptala se mě, jak se cítím a já na to, že pokud by to šlo a nebyly by komplikace, bych si přála zkusit to přirozeně. Řekla, že zatím problém nevidí. Po hodině jsem byla na 5 cm. Nabídli mi píchnutí vody, souhlasila jsem a natáčeli vleže monitor. Těch 20 minut bylo opravu nesnesitelných, za tu krátkou dobu jsem se otevřela na 9cm!!! Celou dobu jsem se bála, jestli poznám, že mě bolí jizva, když mě bolelo otevírání. No, dopadlo to dobře. Po dalších 30 minutách víceméně úspěšného tlačení na nás vykoukla naše princezna.
Je super mít možnost srovnání:
CS: defakto bez bolestí (ale mě začali CS dělat až když jsem byla otevřená na 4 cm, ale ty nejhorší kontrakce jsem u prvního nezažila), ale o to horší byla rekonvalescence. Malého jsem díky spinálu viděla rovnou, ale pak jsem byla 2 hodiny na dospávacím pokoji, než mě přivezli na normální pooperační pokoj, kam mi ale malého nosili co 3 hodiny. Laktace se rozjela 4. den a kojila jsem do 15-ti měsíců malého (to už jsem byla 2 měsíce znovu těhotná).
Přirozený porod: bolelo to hodně, ale po týdnu jsem si na bolest u porodu ani nevzpomněla. Horší bylo šití hráze po nástřihu, pár stehů jsem cítila ještě na konci šestinedělí, ale neskonale rychlejší byla pak rekonvalescence. Laktace se rozjela 2 dny po porodu a doufám, že aspoň zase do toho roku kojit budu.
Druhé těhotenství: po ročním čekání po 1.porodu jsme se rozhodli nechat to na přírodě s tím, že bychom podle kamarádky byli rarita, kdyby se nám obě děti povedly napoprvé a dali si rezervu 6měsíců. Nakonec nebyla vůbec třeba (ale kdo to má vědět, že?) a my se raritou stali. Těhotenství probíhalo v pohodě, ikdyž jsem doma měla už jednoho prcka a musela jsem se o něj starat, takže žádné odpočívání se mi z jeho strany netolerovalo. Adélka byla otočená cca od 20tt tak, jak měla (každou další kontrolu jsem se ustrašeně ptala, zda se nějak neotočila, protože jsem druhý CS prostě nechtěla). Termín jsem měla 9.10. (v mojí porodnici zrovna v tu dobu měli malovat a já se děsila, že to bude blbý, že budu muset objíždět porodnice, aby mě někde vzali).
Chystala jsem se na první poradnu do porodnice, byla jsem 36+5tt, když mě ráno před šestou vzbudilo velké nutkání na velkou. Šla jsem pak ještě několikrát, což už mi začalo být povědomé, protože to samé bylo i u Kubíka a začaly se rozjíždět mírné bolesti. Po nějaké době jsem se rozhodla to sledovat. Byly cca po 7-mi minutách. Zavolali jsme tchýni, že jí přivezeme Kubíka na hlídání a vyrazili směr porodnice. Dorazili jsme v 10, bylo tam asi 8 ženských. Po monitoru mě vyšetřila Dr. a zjistila, že jsem otevřená na 4 cm. Ptala se mě, jak se cítím a já na to, že pokud by to šlo a nebyly by komplikace, bych si přála zkusit to přirozeně. Řekla, že zatím problém nevidí. Po hodině jsem byla na 5 cm. Nabídli mi píchnutí vody, souhlasila jsem a natáčeli vleže monitor. Těch 20 minut bylo opravu nesnesitelných, za tu krátkou dobu jsem se otevřela na 9cm!!! Celou dobu jsem se bála, jestli poznám, že mě bolí jizva, když mě bolelo otevírání. No, dopadlo to dobře. Po dalších 30 minutách víceméně úspěšného tlačení na nás vykoukla naše princezna.
Je super mít možnost srovnání:
CS: defakto bez bolestí (ale mě začali CS dělat až když jsem byla otevřená na 4 cm, ale ty nejhorší kontrakce jsem u prvního nezažila), ale o to horší byla rekonvalescence. Malého jsem díky spinálu viděla rovnou, ale pak jsem byla 2 hodiny na dospávacím pokoji, než mě přivezli na normální pooperační pokoj, kam mi ale malého nosili co 3 hodiny. Laktace se rozjela 4. den a kojila jsem do 15-ti měsíců malého (to už jsem byla 2 měsíce znovu těhotná).
Přirozený porod: bolelo to hodně, ale po týdnu jsem si na bolest u porodu ani nevzpomněla. Horší bylo šití hráze po nástřihu, pár stehů jsem cítila ještě na konci šestinedělí, ale neskonale rychlejší byla pak rekonvalescence. Laktace se rozjela 2 dny po porodu a doufám, že aspoň zase do toho roku kojit budu.
3 lidé považují za užitečné
Vyvolávaný VBAC
Otěhotněla jsem neplánovaně 10 měsíců po akutní sekci. Se sekcí jsem se smiřovala hodně dlouho a mým největším přáním bylo nyní porodit přirozeně zdravé miminko.
Nicméně, miminko mělo jiný názor a když jsem byla 41+3 tt rozhodlo se, že se bude porod vyvolávat. V Brně s tím nemají problém. I když nerada, nakonec jsem souhlasila, jelikož se opravdu nic nechystalo.
Po nástupu do porodnice proběhl oxytocinový zátěžový test a preindukce. Druhý den ráno ale žádná změna. Zavedena půlka vyvolávací tabletky. S panem doktorem jsme se dohodli, že na to půjdeme pomalu, jelikož nejsou připraveny porodní cesty. Kontrakce začaly po 5 minutách, nicméně jen takové slabé, křížové, tudíž nic, co by se nedalo vydržet. Nález se neposouval, pro ten den konec. Ovšem monitory nebyly nic moc, takže nalačno a čekalo se. Moje psychika nic moc, do toho bylo na pokoji bez sprchy asi 35 stupňů, takže jsem si nemohla moc ulevovat. No doma by to byla brnkačka, v neznámém prostředí bez možnosti odreagování fakt nic moc. :( Bohužel ale bylo narváno, do toho rekonstrukce oddělení, takže se nedalo svítit.
Ráno mi dr. sdělil, že nález nepokročil, nicméně se zavolal manžel a aplikovala vyvolávací tabletka. A Téměř okamžitě začly příšerné kontrakce, jely jedna za druhou, monitor nic moc. Už se rozhodlo o sekci, když jsem na toaletě měla pocit na tlačení. Proběhla kontrola primářem a jsem na 8 cm, jdeme rodit. Jak si začali chystat instrumenty, vlilo mi to novou energii, po dvou nocích, kdy jsem nespala a skoro nejedla. A ten okamžik, kdy jsem mohla začít tlačit - nepopsatelný. Malý pořád nic moc ozvy, tak mi dali kyslík, udělali nástřih, ať je brzy venku a na třetí zatlačení na mě vykoukl krásný, zdravý kluk. :)
Porovnání obou porodů je nepopsatelné, i když můj druhý porod určitě nebyl takový jaký jsem si vysnila, jsem za něho vděčná.
Nicméně, miminko mělo jiný názor a když jsem byla 41+3 tt rozhodlo se, že se bude porod vyvolávat. V Brně s tím nemají problém. I když nerada, nakonec jsem souhlasila, jelikož se opravdu nic nechystalo.
Po nástupu do porodnice proběhl oxytocinový zátěžový test a preindukce. Druhý den ráno ale žádná změna. Zavedena půlka vyvolávací tabletky. S panem doktorem jsme se dohodli, že na to půjdeme pomalu, jelikož nejsou připraveny porodní cesty. Kontrakce začaly po 5 minutách, nicméně jen takové slabé, křížové, tudíž nic, co by se nedalo vydržet. Nález se neposouval, pro ten den konec. Ovšem monitory nebyly nic moc, takže nalačno a čekalo se. Moje psychika nic moc, do toho bylo na pokoji bez sprchy asi 35 stupňů, takže jsem si nemohla moc ulevovat. No doma by to byla brnkačka, v neznámém prostředí bez možnosti odreagování fakt nic moc. :( Bohužel ale bylo narváno, do toho rekonstrukce oddělení, takže se nedalo svítit.
Ráno mi dr. sdělil, že nález nepokročil, nicméně se zavolal manžel a aplikovala vyvolávací tabletka. A Téměř okamžitě začly příšerné kontrakce, jely jedna za druhou, monitor nic moc. Už se rozhodlo o sekci, když jsem na toaletě měla pocit na tlačení. Proběhla kontrola primářem a jsem na 8 cm, jdeme rodit. Jak si začali chystat instrumenty, vlilo mi to novou energii, po dvou nocích, kdy jsem nespala a skoro nejedla. A ten okamžik, kdy jsem mohla začít tlačit - nepopsatelný. Malý pořád nic moc ozvy, tak mi dali kyslík, udělali nástřih, ať je brzy venku a na třetí zatlačení na mě vykoukl krásný, zdravý kluk. :)
Porovnání obou porodů je nepopsatelné, i když můj druhý porod určitě nebyl takový jaký jsem si vysnila, jsem za něho vděčná.
5 lidí považuje za užitečné
Po 21 měsících od sekce přirozeně
Po 21 měsících od sekce jsem porodila přirozeně našeho syna, 4 kg a 52 cm. Jizva mě nebolela, váhu dítěte špatně odhadli (díkybohu :-), pila jsem maliník, jedla lněné semínko, ,,studovala" jsem jak uvolnit porodní cesty atd...
Kontrakce mi začaly kolem půl 12, v půl třetí jsem odvolala manžela z práce. Doma jsem se v kontrakcích pohupovala ze strany na stranu, dělala minidřepy, prodýchávala, houpala jsem se na míči.. V půl šesté jsme byli v porodnici (otevřená na 5 cm :-D), asi 20 min na monitoru, pak mě pustili, takže zase míč a opřená o to lehátko jsem se houpala v bocích, dostala jsem klystýr, to jsem vydržela chvilinku, WC, sprcha (ve sprše jsem poprvé pomyslela na císaře :-D , že to jako nezvládnu), strašně se mi chtělo tlačit, tak jsem si trochu zařvávala, ale jen takový aaaaach!, ale v momentě, kdy mě chtěli natočit zase monitor, já se vyšplhala na to lehátko, PA koukla a už viděla vlásky, takže z monitoru sešlo, začly povely: ,,hlavu na prsa, ruce pod kolena a tlačit"... přišel doktor a trochu mě korigoval, byla jsem za to ráda.
No a byl tu! Tak nádherný okamžik, kdy vyklouzl, asi na třetí kontrakci byla venku hlavička i ramínka, tělíčko vyklouzlo samo. Ten okamžilk byl neskutečný, v pleně jsem ho dostala na sebe, nemohla jsem se vynadívat. Celou tu ,,dobu" než mi ho dali na tělo, jsem měla natažené ruce a čekala na ten náš uzlíček štěstí.
Proti císaři neskutečné - čistá mysl, euforie z toho, že jsem to zvládla (ale ta je strovnatelná s tím, že při císaři jsme měli první dítě a stala se ze mě tím okamžikem máma), mohla jsem ho hned držet, vyzkoušelo se i přisátí na sále. Super.
Co se týče bolestivosti - určitě je lepší normální porod!!! Sice jsem byla natržená i u klitorisu (asi 2 stehy) i přes cvičení s epi-no i 2 stehy na hrázi, ale jednalo se o přirozené natržení, ne nástřih, ale hned jsem seděla, mohla se otáčet, zvedat se z postele normálně, mohla jsem hned jíst co jsem chtěla... neskutečný rozdíl.
Takže pro všechny, které to čeká, určitě to zkuste! A dát na ,,babské rady" - maliník, lněné semínko atd. Ono na tom něco bude, jakožto prvorodička (druhého dítěte :-N ) jsem porodila za nějakých 7 hodin od začátku kontrakcí.
Jo a jizvu mi nikdo neměřil, v porodnici se měl, podle MUDr. co mě přijímala, na mě přijít podívat primář a rozhodnout, jestli mě nechají rodit přirozeně, ale nakonec nepřišel a rozhodl to ,,od stolu", vzhledem k tomu, že mě jizva nebolela.
Kontrakce mi začaly kolem půl 12, v půl třetí jsem odvolala manžela z práce. Doma jsem se v kontrakcích pohupovala ze strany na stranu, dělala minidřepy, prodýchávala, houpala jsem se na míči.. V půl šesté jsme byli v porodnici (otevřená na 5 cm :-D), asi 20 min na monitoru, pak mě pustili, takže zase míč a opřená o to lehátko jsem se houpala v bocích, dostala jsem klystýr, to jsem vydržela chvilinku, WC, sprcha (ve sprše jsem poprvé pomyslela na císaře :-D , že to jako nezvládnu), strašně se mi chtělo tlačit, tak jsem si trochu zařvávala, ale jen takový aaaaach!, ale v momentě, kdy mě chtěli natočit zase monitor, já se vyšplhala na to lehátko, PA koukla a už viděla vlásky, takže z monitoru sešlo, začly povely: ,,hlavu na prsa, ruce pod kolena a tlačit"... přišel doktor a trochu mě korigoval, byla jsem za to ráda.
No a byl tu! Tak nádherný okamžik, kdy vyklouzl, asi na třetí kontrakci byla venku hlavička i ramínka, tělíčko vyklouzlo samo. Ten okamžilk byl neskutečný, v pleně jsem ho dostala na sebe, nemohla jsem se vynadívat. Celou tu ,,dobu" než mi ho dali na tělo, jsem měla natažené ruce a čekala na ten náš uzlíček štěstí.
Proti císaři neskutečné - čistá mysl, euforie z toho, že jsem to zvládla (ale ta je strovnatelná s tím, že při císaři jsme měli první dítě a stala se ze mě tím okamžikem máma), mohla jsem ho hned držet, vyzkoušelo se i přisátí na sále. Super.
Co se týče bolestivosti - určitě je lepší normální porod!!! Sice jsem byla natržená i u klitorisu (asi 2 stehy) i přes cvičení s epi-no i 2 stehy na hrázi, ale jednalo se o přirozené natržení, ne nástřih, ale hned jsem seděla, mohla se otáčet, zvedat se z postele normálně, mohla jsem hned jíst co jsem chtěla... neskutečný rozdíl.
Takže pro všechny, které to čeká, určitě to zkuste! A dát na ,,babské rady" - maliník, lněné semínko atd. Ono na tom něco bude, jakožto prvorodička (druhého dítěte :-N ) jsem porodila za nějakých 7 hodin od začátku kontrakcí.
Jo a jizvu mi nikdo neměřil, v porodnici se měl, podle MUDr. co mě přijímala, na mě přijít podívat primář a rozhodnout, jestli mě nechají rodit přirozeně, ale nakonec nepřišel a rozhodl to ,,od stolu", vzhledem k tomu, že mě jizva nebolela.
3 lidé považují za užitečné
VBAC a velké komplikace
Bohužel patřím k těm, které vysněný VBAC nedotáhly do konce. (První porod sekce pro akutní preklampsii). Porod trval celou noc a chvíli před závěrečným tlačením přišla ta nejobávanější komplikace - kompletní rozpad jizvy po předchozí sekci a částečně porozený plod do dutiny břišní. I přesto jsme obě zdravé a v pořádku. U mě došlo asi k zanedbání v průběhu porodu, ale chtěla bych i upozornit na to, že ta touha po přirozeném porodu by mohla u některé třeba zaslepit možné komplikace.
Gratuluji všem, které to dokázaly, když tu možnost měly a hodně štěstí těm, které jsou za VBAC teprve na cestě. :-) Štěpka
Gratuluji všem, které to dokázaly, když tu možnost měly a hodně štěstí těm, které jsou za VBAC teprve na cestě. :-) Štěpka
5 lidí považuje za užitečné
Můj úspěšný VBAC ve 41+4tt
První porod skončil akutní sekcí. Byla jsem 42+0tt a mé tělo ani miminko nereagovalo na vyvolávání porodu dobře.
Druhé těhotenství probíhalo bez problémů, s jizvou jsem neměla nikdy problémy, proto jsem moc chtěla zkusit rodit přirozeně. Od mého gynekologa jsem dostala zelenou a ani v porodnici neměli problém. Opět jsem přenášela. Nechali mě až do 41+1tt a poté porod opět vyvolávali. Tentokrát však zabrala pouze jedna tableta prostinu a 2 hamiltonovy hmaty. Od zavedení první tablety se Adámek narodil za 10 hodin, největší bolesti trvaly asi 4 hodiny. Jediná komplikace, která se při porodu přihodila, byla nutnost použít na konci vex ( 2 x obtočená pupeční šňůra). Po celou dobu porodu jsem se mohla volně pohybovat a nemusela jsem být nějak extra často napojená na monitor (asi 4x). Na porod vzpomínám moc ráda a je pro mě silným zážitkem. Jsem vděčná za to, že se podařilo.
Druhé těhotenství probíhalo bez problémů, s jizvou jsem neměla nikdy problémy, proto jsem moc chtěla zkusit rodit přirozeně. Od mého gynekologa jsem dostala zelenou a ani v porodnici neměli problém. Opět jsem přenášela. Nechali mě až do 41+1tt a poté porod opět vyvolávali. Tentokrát však zabrala pouze jedna tableta prostinu a 2 hamiltonovy hmaty. Od zavedení první tablety se Adámek narodil za 10 hodin, největší bolesti trvaly asi 4 hodiny. Jediná komplikace, která se při porodu přihodila, byla nutnost použít na konci vex ( 2 x obtočená pupeční šňůra). Po celou dobu porodu jsem se mohla volně pohybovat a nemusela jsem být nějak extra často napojená na monitor (asi 4x). Na porod vzpomínám moc ráda a je pro mě silným zážitkem. Jsem vděčná za to, že se podařilo.
1 člověk považuje za užitečné
2012 jsem rodila cisářem, 2013 přírozeně
Mezi porody jsem měla 20 měsíců. Celé druhé těhotenství jsem se neskutečně porodu bála, ale ne bolesti jako takové, ale pořád jsem měla před očima prasklou dělohu, dítě umírající v porodních cestách... Měla jsem za to, že císař mi zaručí živé dítě, víc mě nezajímalo.
Když jsem začala chodit do nemocnice na monitory (dva měsíce před porodem), tak mi dr. řekl, že budu určitě rodit přirozeně, úplně mě tím odzbrojil, protože jsem všude četla, že do dvou let od císaře se rodí pouze císařem a dokonce je to pravidlo v mnoha nemocnicích. Doktor mi řekl, že s tím mají dobré zkušenosti a že se nemám bát. Bála jsem se jak ...
No nakonec naprosto v pořádku, dítě 4240g, porod byl kvůli velikosti plodu vyvolávaný, o jizvě jsem nevěděla ani u porodu ani v těhotenství. Až zpětně jsem pochopila, že přirozený porod je prostě přirozený porod, nehrozí mi žádné komplikace srůstů orgánů a podobně. Pokud můžu porovnat hojivost a bolestivost porodů, tak jednoznačně lepší císař. Po přírozeném porodu jsem měla ještě rok a půl úniky moči, bolesti stydké kosti (velké bolesti), záněty šití a první týdny po porodu mi vůbec nefungovalo vyprázdňovaní (na velkou stranu:-)). Jen to nebylo moc usměvné, připadala jsem si jako chodící troska po autonehodě, ale dala bych si to znova, na bolest pak zapomenete. LOL ;-)
Když jsem začala chodit do nemocnice na monitory (dva měsíce před porodem), tak mi dr. řekl, že budu určitě rodit přirozeně, úplně mě tím odzbrojil, protože jsem všude četla, že do dvou let od císaře se rodí pouze císařem a dokonce je to pravidlo v mnoha nemocnicích. Doktor mi řekl, že s tím mají dobré zkušenosti a že se nemám bát. Bála jsem se jak ...
No nakonec naprosto v pořádku, dítě 4240g, porod byl kvůli velikosti plodu vyvolávaný, o jizvě jsem nevěděla ani u porodu ani v těhotenství. Až zpětně jsem pochopila, že přirozený porod je prostě přirozený porod, nehrozí mi žádné komplikace srůstů orgánů a podobně. Pokud můžu porovnat hojivost a bolestivost porodů, tak jednoznačně lepší císař. Po přírozeném porodu jsem měla ještě rok a půl úniky moči, bolesti stydké kosti (velké bolesti), záněty šití a první týdny po porodu mi vůbec nefungovalo vyprázdňovaní (na velkou stranu:-)). Jen to nebylo moc usměvné, připadala jsem si jako chodící troska po autonehodě, ale dala bych si to znova, na bolest pak zapomenete. LOL ;-)
1 člověk považuje za užitečné
Porod za odměnu
První syn Šimon se narodil 7.2.2012 po vyvolávaném porodu ve 42.tt akutním císařským řezem. Důvod byl vysoká příčná poloha, tj. nesklopil v porodních cestách hlavičku a šel obličejem.
Termín druhého porodu jsme měli 11.4.2015 a Matyášek se na svět kuknul 15.4. Celé těhotenství bylo jiné, nebyla jsem tak čupr jako poprvé. Vše mě bolelo a posledních 14 dnů jsem už protrpěla. Při každém kroku jsem myslela, že mi malý vypadne.
14. 4. jsem měla poslední kontrolu v porodnici. Dr. mě uklidnila, že je vše nachystané, nález je velmi pokročilý a že by tomu zkusila trošku pomoct. Měla obavy z odhadované váhy Matyho, 3950 g.
Po kontrole mě pobolívalo břicho, ale nic dramatického, večer jsem byla naštvaná, že zase nic. O naštvanosti ráno ani nemluvě. Vše se změnilo okolo 11. hod. Všimla jsem si, že mám pravidelné kontrakce po 10min. Nechtěla jsem plašit, ale hlídání jsme měli 50 km daleko. Před 12. jsem napsala mamce a manžovi, že se asi něco děje, ať se neděsí a jsou v pozoru. Mamka nelenila a sedla na bus směr Brno, dobře udělala. Kontrakce se pomalu stupňovaly, zkracovaly a když kolem půl třetí dorazila, tak jsem je měla již po 6 min.
Já jsem byla v klidu. Uvařila si s mamkou kafe, manžu ještě poslala do obchodu a vyřídit nějaké papíry ohledně stavby. Mamka s manžou byli nervózní a neustále chtěli jet. Kolem 18. hod. jsem i já uznala, že teda pojedeme.
Pobalila jsem si poslední věci, rozloučila s malým a jeli jsme. Měli jsme vybranou porodnici v Bohunicích, máme to nejlépe sjízdné. Po příjezdu mě dr. vyšetřila, natočili mi monitor. Ano, bylo to ono, začínající porod. Byla jsem otevřená na tři prsty. Bohužel v porodnici byl stop stav a dr. mi obvolávala, kde nás vezmou. Brala jsem to s nadhledem a ještě se tomu smála. Byla jsem odeslána na Obilný trh.
Na Obilňák jsme dorazili kolem osmé hodiny. První proběhlo povinné papírování a pak jsem byla uložena na porodní box. Pokojík byl moc hezký, útulný, se sprchou a WC. Porodní asistentka byla moc milá, vše mi vysvětlila, na všem se domlouvala, nic mi nedávala příkazem. Vzbuzovala ve mně velkou důvěru.
Dohodly jsme se na nálevu a sprše, mohlo by to pomoct. Po nálevu a sprše se to fakt rozjelo. Začala jsem se pořádně otevírat. Bolesti jsem měla tentokrát do stehen, což bylo lepší než u prvního do zad. Řekla jsem si o epidurál, ale na konec na něj ani nedošlo. Nějak se to nestihlo.
Moc mi pomohlo pohupování na míči, to se bolesti krásně rozcházely. Por. asistentka mě vyšetřila a s překvapením zjistila, že jsem úplně otevřená a branka je zajetá. Při tomto vyšetření mi i samovolně praskla voda.
Lehla jsem si na bok a mohla pomalinku začít přitláčet, jen tak moc jak budu mít potřebu. Asistentka řekla, že si jde nachystat věci a do 10 min jdeme na věc. Byla jsem v šoku jak to jde rychle. V jeden moment jsem si myslela, že už se malý dere a začala na ni křičet kde je, že už je to tady. No a bylo. Doletěla, otočila mě na záda, dala instrukce manželovi a šlo se na věc. Sama se asi lekla, jak je to rychlé. Křičela do chodby, kde je dr. a dětská sestra, že už to bude.
Na tři kontrakce byl malý venku. Nikdy jsem si nemyslela, že mám v sobě tolik síly. Manžel to okomentoval, že jsem jela jako mašina, že by to do mě nikdy neřekl. A že je na mě neskutečně pyšný.
Malému vykoukla hlavička, jedno ramínko, druhé a byl u nás. Hned mi ho dali na břicho, byl to neskutečně krásný pocit. Nechali dotepat pupečák, přestříhli a teprve pak ho malinko poutírali, poměřili a nahatého mi ho podali. Ležel mi na prsou a já byla neskutečně šťastná. Šťastná, že ho mám a že jsme to tentokrát zvládnuli přirozeně a bez jakékoliv medikace. Sice jsem obdržela pár stehů na památku, ale to za to stálo.
Ještě na sále se krásně přisál a je jak přísavka do teď. Krásně se chytá a je plně kojen.
Porod CS a přirozený je z mého pohledu nesrovnatelná zkušenost. U CS mi byl malý jen na chvilinku ukázán a pak nosen na kojení (2x za den). Brala jsem ho jako dítě, které je tak nějak moje. To pravé ztotožnění přišlo až po první společné noci. To u přirozeného porodu nebylo. Maty byl můj od první vteřiny. Po CS jsem ještě šest týdnů po porodu byla unavená a zničená. Při odcházení z porodnice jsem sotva lezla. U vaginálního jsem byla schopna odejít již z porodního sálu.
Všem maminkám bych moc přála přirozené porody, stojí to za to.
Termín druhého porodu jsme měli 11.4.2015 a Matyášek se na svět kuknul 15.4. Celé těhotenství bylo jiné, nebyla jsem tak čupr jako poprvé. Vše mě bolelo a posledních 14 dnů jsem už protrpěla. Při každém kroku jsem myslela, že mi malý vypadne.
14. 4. jsem měla poslední kontrolu v porodnici. Dr. mě uklidnila, že je vše nachystané, nález je velmi pokročilý a že by tomu zkusila trošku pomoct. Měla obavy z odhadované váhy Matyho, 3950 g.
Po kontrole mě pobolívalo břicho, ale nic dramatického, večer jsem byla naštvaná, že zase nic. O naštvanosti ráno ani nemluvě. Vše se změnilo okolo 11. hod. Všimla jsem si, že mám pravidelné kontrakce po 10min. Nechtěla jsem plašit, ale hlídání jsme měli 50 km daleko. Před 12. jsem napsala mamce a manžovi, že se asi něco děje, ať se neděsí a jsou v pozoru. Mamka nelenila a sedla na bus směr Brno, dobře udělala. Kontrakce se pomalu stupňovaly, zkracovaly a když kolem půl třetí dorazila, tak jsem je měla již po 6 min.
Já jsem byla v klidu. Uvařila si s mamkou kafe, manžu ještě poslala do obchodu a vyřídit nějaké papíry ohledně stavby. Mamka s manžou byli nervózní a neustále chtěli jet. Kolem 18. hod. jsem i já uznala, že teda pojedeme.
Pobalila jsem si poslední věci, rozloučila s malým a jeli jsme. Měli jsme vybranou porodnici v Bohunicích, máme to nejlépe sjízdné. Po příjezdu mě dr. vyšetřila, natočili mi monitor. Ano, bylo to ono, začínající porod. Byla jsem otevřená na tři prsty. Bohužel v porodnici byl stop stav a dr. mi obvolávala, kde nás vezmou. Brala jsem to s nadhledem a ještě se tomu smála. Byla jsem odeslána na Obilný trh.
Na Obilňák jsme dorazili kolem osmé hodiny. První proběhlo povinné papírování a pak jsem byla uložena na porodní box. Pokojík byl moc hezký, útulný, se sprchou a WC. Porodní asistentka byla moc milá, vše mi vysvětlila, na všem se domlouvala, nic mi nedávala příkazem. Vzbuzovala ve mně velkou důvěru.
Dohodly jsme se na nálevu a sprše, mohlo by to pomoct. Po nálevu a sprše se to fakt rozjelo. Začala jsem se pořádně otevírat. Bolesti jsem měla tentokrát do stehen, což bylo lepší než u prvního do zad. Řekla jsem si o epidurál, ale na konec na něj ani nedošlo. Nějak se to nestihlo.
Moc mi pomohlo pohupování na míči, to se bolesti krásně rozcházely. Por. asistentka mě vyšetřila a s překvapením zjistila, že jsem úplně otevřená a branka je zajetá. Při tomto vyšetření mi i samovolně praskla voda.
Lehla jsem si na bok a mohla pomalinku začít přitláčet, jen tak moc jak budu mít potřebu. Asistentka řekla, že si jde nachystat věci a do 10 min jdeme na věc. Byla jsem v šoku jak to jde rychle. V jeden moment jsem si myslela, že už se malý dere a začala na ni křičet kde je, že už je to tady. No a bylo. Doletěla, otočila mě na záda, dala instrukce manželovi a šlo se na věc. Sama se asi lekla, jak je to rychlé. Křičela do chodby, kde je dr. a dětská sestra, že už to bude.
Na tři kontrakce byl malý venku. Nikdy jsem si nemyslela, že mám v sobě tolik síly. Manžel to okomentoval, že jsem jela jako mašina, že by to do mě nikdy neřekl. A že je na mě neskutečně pyšný.
Malému vykoukla hlavička, jedno ramínko, druhé a byl u nás. Hned mi ho dali na břicho, byl to neskutečně krásný pocit. Nechali dotepat pupečák, přestříhli a teprve pak ho malinko poutírali, poměřili a nahatého mi ho podali. Ležel mi na prsou a já byla neskutečně šťastná. Šťastná, že ho mám a že jsme to tentokrát zvládnuli přirozeně a bez jakékoliv medikace. Sice jsem obdržela pár stehů na památku, ale to za to stálo.
Ještě na sále se krásně přisál a je jak přísavka do teď. Krásně se chytá a je plně kojen.
Porod CS a přirozený je z mého pohledu nesrovnatelná zkušenost. U CS mi byl malý jen na chvilinku ukázán a pak nosen na kojení (2x za den). Brala jsem ho jako dítě, které je tak nějak moje. To pravé ztotožnění přišlo až po první společné noci. To u přirozeného porodu nebylo. Maty byl můj od první vteřiny. Po CS jsem ještě šest týdnů po porodu byla unavená a zničená. Při odcházení z porodnice jsem sotva lezla. U vaginálního jsem byla schopna odejít již z porodního sálu.
Všem maminkám bych moc přála přirozené porody, stojí to za to.
2 lidé považují za užitečné
Přirozený porod po první sekci
Po prvním porodu (akutní sekce u KP po odtoku plodové vody bez kontrakcí) ve mě zůstalo trauma. Chtěla jsem syna porodit a neměla jsem tu možnost. Teď jsem byla rozhodnutá, že chci rodit! Doktorka to se mnou probrala a dala mi 60-70% na úspěšný vaginální porod. Řekla mi, že mě nenechají přenášet, ani mi nemohou dát nic na vyvolání, aby neohrozila ruptura jizvy a miminko nesmí být moc veliké. TP 13.10. (9.10.)
Screeningy vyšly dobře a čekali jsme nepotvrzenou holčičku. Kontroly na utz zahrnovaly pravidelné měření tloušťky jizvy na děloze. Ale termín porodu se blížil a u mě vše na 1000 západů. Z gynekologie mě předali do péče rizikové poradny v nemocnici, chodila jsem na kontroly tam. Ale pořád nic a doktorka se se mnou domluvila na předběžný termín sekce 14.10., pokud v porodnici nerozhodnou jinak.
Malá se mě držela, přišel TP a moje CS 2-3 se neměnilo. Poslali mě na zátěžový oxytocinový test (ZOT), tam malé kontrakce jako u menstruace, ale jinak nic. Během dalších dnů mě čekaly amnioskopie co 3 dny, ty mi pomohly k CS 4-5 ale jinak nic. Váhový odhad miminka se držel okolo 3 kg. Přenášela jsem už týden, rodina i manžel byli značně nervozní, že to necháváme zajít příliš daleko.
10 dní po druhém termínu jsem se s doktorem domluvila, že nastoupím do nemocnice, kde dostanu ZOT a pokusíme se kapačkami porod rozběhnout. Stále jsem odmítala sekci, i když přenášení bylo zdlouhavé a únavné. Do nemocnice jsem nastoupila 24.10. a dopoledne dostala první oxytocinovou kapačku - absolutně bez odezvy, čísla na CTG se nehly ani o píď. Na noc jsem si nechala dát jakousi injekci na spaní, která neškodí miminku.
Ale nespala jsem skoro vůbec, celou noc mě trápila zácpa a křeče, ale kontrakce nikde. Ráno jsem vstávala unavená, s tím, že dopoledne mi dají další kapačku. Doktoři mě strašili, že můžeme zkusit maximálně 3 - 4 kapačky, ale pokud se nebude pořád nic dít, sekci se nevyhnu. Nález na čípku stále stejný. Odmítla jsem oběd a další kapačky už se nedočkala.
Kolem desáté dopoledne mě začalo pobolívat břicho, asi za hodinu jsem si všimla jisté pravidelnosti. 5,6,7,4,5 minut. Stavil se manžel a já začínala prostávat kontrakce opřená o zeď. Dvě kontrakce jsem se opřela o manžela a něco ze mě hrklo. Manžel odešel a já si cinkla na sestru, aby otestovala vložku. Potvrdil se únik plodové vody. Přesunuli mě z šestinedělí zpět na porodní oddělení, tam následovalo další CTG a papírování. To už jsem měla kontrakce po 5 minutách pravidelně a musela jsem prodýchávat, snažila jsem se v kontrakcích stát, abych se rychleji otevírala. Nález čípek zbývá na 2 cm.
Přesunuli mě na porodní box - 14:00. Měla jsem žízeň a byla jsem unavená, mezi kontrakcemi jsem usínala v sedě na posteli, na kontraci se běžela opřít o zeď. Stále přicházely po 5 min, ale mnohem silnější. Napsala jsem manželovi, aby přijel na 15:00. Když dorazil, funěla jsem opřená o zeď a vrčela na něj, aby na mě zrovna nesahal. Pak přišla PA, sáhla do mě a říká dobrý, postupuje to hezky. Požádala jsem o nálev a za chvíli už stála u toalety. Střídala jsem sprchu a wc, pořád jsem nebyla schopná poznat, jestli mám kontrakci nebo potřebu na wc. Teplá voda mi nedělala moc dobře a já už si přála vypadnout z koupelny.
Když jsem vylezla, PA mě hnala na pásy. Prosila jsem, že je nezvládnu, jestli musí natáčet těch 20 min, ale ona na tom trvala. Nakonec mi je natáčela půl hodiny, kdy jsem myslela, že umřu. Musela jsem ležet, nehýbat se moc, aby to natočila a mohla mě odpojit. Podle CTG jsem kontrakce neměla, sotva slabých 20. Asi špatně snímalo. A srdíčko miminka hlásilo 90 tepů. To se mi nelíbilo, tak manžel zavolal PA, že mi ta sonda asi uhnula. PA mě sprdla, že špatně dýchám a dostala jsem za úkol funět nosem - a náhle byl tep zase 130. Byla to moje chyba. Prosím ji, ať mě odpojí, že musím na wc. Nedocházelo mi, že už to jsou tlaky.
Konečně odpojuje pásy, přichází porodník. Kouká na záznam a nelíbí se mu to. Prohlásil, že to jde buď rychle, nebo je miminku zle. Sáhl do mě a říká, jdeme tlačit. Zvedli mi nohy a čekala jsem na kontrakci. Jenže ty slábly a interval se prodlužoval. Ani s oxytocinem do žíly nebyla kontrakce silnější. Doma jsem cvičila vytlačování s aniballem (nacvičeno 31cm) a chtěla jsem tlačit v polosedu. Ale když jsem PA řekla, že se potřebuji zvednout, podložila mi hlavu. Tlačilo se mi celkově špatně vleže a bez kontrakcí, ale nakonec se podařilo. V 17:10 vyklouzla moje druhá láska Stelinka a hned se hlasitě hlásila. Úleva přišla okamžitě a nic jiného než naše štěstí mě nezajímalo. Měla jsem kosmetický steh vepředu, hráz bez poranění. A zůstala mi ta nejkrásnější holčička na světě. :-)
Jsem moc ráda, že jsem si přirozený porod obhájila. Samozřejmě, že v případě ohrožení malé bych neváhala a šla do sekce znovu. Bolest nesrovnatelná s ničím v životě, ale ihned po porodu jsem o ní nevědla. O první sekci jsem věděla skoro 3 měsíce. Snad některé z vás tenhle článek pomůže :-)
Stela narozena 12 dní po termínu - 25.10.2014 v 17:10 hodin, s mírami 3,3kg a 48cm.
Screeningy vyšly dobře a čekali jsme nepotvrzenou holčičku. Kontroly na utz zahrnovaly pravidelné měření tloušťky jizvy na děloze. Ale termín porodu se blížil a u mě vše na 1000 západů. Z gynekologie mě předali do péče rizikové poradny v nemocnici, chodila jsem na kontroly tam. Ale pořád nic a doktorka se se mnou domluvila na předběžný termín sekce 14.10., pokud v porodnici nerozhodnou jinak.
Malá se mě držela, přišel TP a moje CS 2-3 se neměnilo. Poslali mě na zátěžový oxytocinový test (ZOT), tam malé kontrakce jako u menstruace, ale jinak nic. Během dalších dnů mě čekaly amnioskopie co 3 dny, ty mi pomohly k CS 4-5 ale jinak nic. Váhový odhad miminka se držel okolo 3 kg. Přenášela jsem už týden, rodina i manžel byli značně nervozní, že to necháváme zajít příliš daleko.
10 dní po druhém termínu jsem se s doktorem domluvila, že nastoupím do nemocnice, kde dostanu ZOT a pokusíme se kapačkami porod rozběhnout. Stále jsem odmítala sekci, i když přenášení bylo zdlouhavé a únavné. Do nemocnice jsem nastoupila 24.10. a dopoledne dostala první oxytocinovou kapačku - absolutně bez odezvy, čísla na CTG se nehly ani o píď. Na noc jsem si nechala dát jakousi injekci na spaní, která neškodí miminku.
Ale nespala jsem skoro vůbec, celou noc mě trápila zácpa a křeče, ale kontrakce nikde. Ráno jsem vstávala unavená, s tím, že dopoledne mi dají další kapačku. Doktoři mě strašili, že můžeme zkusit maximálně 3 - 4 kapačky, ale pokud se nebude pořád nic dít, sekci se nevyhnu. Nález na čípku stále stejný. Odmítla jsem oběd a další kapačky už se nedočkala.
Kolem desáté dopoledne mě začalo pobolívat břicho, asi za hodinu jsem si všimla jisté pravidelnosti. 5,6,7,4,5 minut. Stavil se manžel a já začínala prostávat kontrakce opřená o zeď. Dvě kontrakce jsem se opřela o manžela a něco ze mě hrklo. Manžel odešel a já si cinkla na sestru, aby otestovala vložku. Potvrdil se únik plodové vody. Přesunuli mě z šestinedělí zpět na porodní oddělení, tam následovalo další CTG a papírování. To už jsem měla kontrakce po 5 minutách pravidelně a musela jsem prodýchávat, snažila jsem se v kontrakcích stát, abych se rychleji otevírala. Nález čípek zbývá na 2 cm.
Přesunuli mě na porodní box - 14:00. Měla jsem žízeň a byla jsem unavená, mezi kontrakcemi jsem usínala v sedě na posteli, na kontraci se běžela opřít o zeď. Stále přicházely po 5 min, ale mnohem silnější. Napsala jsem manželovi, aby přijel na 15:00. Když dorazil, funěla jsem opřená o zeď a vrčela na něj, aby na mě zrovna nesahal. Pak přišla PA, sáhla do mě a říká dobrý, postupuje to hezky. Požádala jsem o nálev a za chvíli už stála u toalety. Střídala jsem sprchu a wc, pořád jsem nebyla schopná poznat, jestli mám kontrakci nebo potřebu na wc. Teplá voda mi nedělala moc dobře a já už si přála vypadnout z koupelny.
Když jsem vylezla, PA mě hnala na pásy. Prosila jsem, že je nezvládnu, jestli musí natáčet těch 20 min, ale ona na tom trvala. Nakonec mi je natáčela půl hodiny, kdy jsem myslela, že umřu. Musela jsem ležet, nehýbat se moc, aby to natočila a mohla mě odpojit. Podle CTG jsem kontrakce neměla, sotva slabých 20. Asi špatně snímalo. A srdíčko miminka hlásilo 90 tepů. To se mi nelíbilo, tak manžel zavolal PA, že mi ta sonda asi uhnula. PA mě sprdla, že špatně dýchám a dostala jsem za úkol funět nosem - a náhle byl tep zase 130. Byla to moje chyba. Prosím ji, ať mě odpojí, že musím na wc. Nedocházelo mi, že už to jsou tlaky.
Konečně odpojuje pásy, přichází porodník. Kouká na záznam a nelíbí se mu to. Prohlásil, že to jde buď rychle, nebo je miminku zle. Sáhl do mě a říká, jdeme tlačit. Zvedli mi nohy a čekala jsem na kontrakci. Jenže ty slábly a interval se prodlužoval. Ani s oxytocinem do žíly nebyla kontrakce silnější. Doma jsem cvičila vytlačování s aniballem (nacvičeno 31cm) a chtěla jsem tlačit v polosedu. Ale když jsem PA řekla, že se potřebuji zvednout, podložila mi hlavu. Tlačilo se mi celkově špatně vleže a bez kontrakcí, ale nakonec se podařilo. V 17:10 vyklouzla moje druhá láska Stelinka a hned se hlasitě hlásila. Úleva přišla okamžitě a nic jiného než naše štěstí mě nezajímalo. Měla jsem kosmetický steh vepředu, hráz bez poranění. A zůstala mi ta nejkrásnější holčička na světě. :-)
Jsem moc ráda, že jsem si přirozený porod obhájila. Samozřejmě, že v případě ohrožení malé bych neváhala a šla do sekce znovu. Bolest nesrovnatelná s ničím v životě, ale ihned po porodu jsem o ní nevědla. O první sekci jsem věděla skoro 3 měsíce. Snad některé z vás tenhle článek pomůže :-)
Stela narozena 12 dní po termínu - 25.10.2014 v 17:10 hodin, s mírami 3,3kg a 48cm.
2 lidé považují za užitečné
VBAC proti mé vůli :-)
První porod proběhl císařským řezem, protože jsem ani po vyvolávání nezačala rodit. Jediné, co mi na tom vadilo bylo, že jsme chtěli děti asi po 2 letech a chtěli jsme 3. Jinak jsem neměla s císařským řezem žádnou špatnou zkušenost - něco na bolest jsem měla jenom hned po odeznění analgezie a hýbat jsem se mohla velmi brzy bez omezení, častečně za to mohl syn, kterého jsem v porodnici musela pořád nosit, protože by se snad uřval.
Po 6-ti měsících od porodu jsem otéhotněla podruhé. Bála jsem se jenom, aby mě lékaři třeba netlačili do rozhodnutí, které bych nechtěla, naštěstí to nikdo nekomentoval. Tím, že jsem otěhotněla tak rychle, tak jsem počítala automaticky s císařským řezem. V 6.měsíci jsem se doktora jen tak pro info zeptala, jak budu rodit a on na to, že přirozeně, trochu jsem znejistěla, ale říkala jsem si, že o způsobu porodu rozhoduje porodnice (jak mě ujistil kamarád porodník s tím, že u nich bych určitě rodila císařem a on by se k tomu i přikláněl, že už rupturu dělohy zažil a že to bez rozřezání břicha poznat nejde). Věděla jsem, že jsem si vybrala porodnici, kde by měli po císaři spíše přistupovat zase k císaři, než ke klasickému porodu. Termín jsem méla na silvestra a byla jsem ráda, že mě ješté před Vánoci gynekolog do porodnice neposlal, chtéla jsem si svátky užít jenom s malým.
Do porodnice jsem šla až den před termínem, kde mi s úsměvem na rtu doktor sdělil, že na plánovaného císaře jdu pozdě, že ho naplánovat nestihne a musím porodit normálně. No doufala jsem, že prcek ven bude chtít asi jako starší a nebudou mě moc vyvolávat a bude císař, zase omyl, objednalali mě na vyvolání na úterý, ale už v neděli v noci jsem začala rodit.
Porod proběhl naprosto přirozeně bez zásahů, protože mi kvůli císaři nesměli dát oxytocin, ani tlačit na břicho. Ne, že by to bylo hrozné, ale neviděla jsem tam žádný zásadní přínost oproti cs.
Dítě po narození:
CS: malého mi ukázali, pak odnesli na vážení méření a omytí.
POROD: malou mi dali na chvilku na břicho a pak odnesli na vážení, méření a šití.
Šití:
CS: malého mi přinesli v zavinovačce a já si ho mohla hladit.
POROD: malou v zavinovačce dali do postýlky vedle mě.
Přisátí
CS: na pooperačním mi dali malého k prsu a nechali nám ho s manželem 2 hodiny.
POROD: dali mi malou k prsu a nechali mi ji na sále 2 hodiny.
Regenerace:
CS: blbě se vstává, ale stejně člověk sedí s prckem v posteli nebo ho nosí.
POROD: blbě se sedí, což je nejčastéjší činnost, co človék dělá.
Jizva:
CS: bolí akorát při blbém pohybu.
POROD: bolí při sezení a z toalety jsem méla hrůzu v očích.
Myslím si, že pokud není ženě dáno, aby mohla porodit přirozeně a musí rodit pouze císařským řezem, např. kvůli zdraví svému či dítéte, rozhodně o nic nepřichází. Osobně se přikláním k tomu, ať o způsobu porodu po CS rozhodne lékař a zváží všechna rizika.
Po 6-ti měsících od porodu jsem otéhotněla podruhé. Bála jsem se jenom, aby mě lékaři třeba netlačili do rozhodnutí, které bych nechtěla, naštěstí to nikdo nekomentoval. Tím, že jsem otěhotněla tak rychle, tak jsem počítala automaticky s císařským řezem. V 6.měsíci jsem se doktora jen tak pro info zeptala, jak budu rodit a on na to, že přirozeně, trochu jsem znejistěla, ale říkala jsem si, že o způsobu porodu rozhoduje porodnice (jak mě ujistil kamarád porodník s tím, že u nich bych určitě rodila císařem a on by se k tomu i přikláněl, že už rupturu dělohy zažil a že to bez rozřezání břicha poznat nejde). Věděla jsem, že jsem si vybrala porodnici, kde by měli po císaři spíše přistupovat zase k císaři, než ke klasickému porodu. Termín jsem méla na silvestra a byla jsem ráda, že mě ješté před Vánoci gynekolog do porodnice neposlal, chtéla jsem si svátky užít jenom s malým.
Do porodnice jsem šla až den před termínem, kde mi s úsměvem na rtu doktor sdělil, že na plánovaného císaře jdu pozdě, že ho naplánovat nestihne a musím porodit normálně. No doufala jsem, že prcek ven bude chtít asi jako starší a nebudou mě moc vyvolávat a bude císař, zase omyl, objednalali mě na vyvolání na úterý, ale už v neděli v noci jsem začala rodit.
Porod proběhl naprosto přirozeně bez zásahů, protože mi kvůli císaři nesměli dát oxytocin, ani tlačit na břicho. Ne, že by to bylo hrozné, ale neviděla jsem tam žádný zásadní přínost oproti cs.
Dítě po narození:
CS: malého mi ukázali, pak odnesli na vážení méření a omytí.
POROD: malou mi dali na chvilku na břicho a pak odnesli na vážení, méření a šití.
Šití:
CS: malého mi přinesli v zavinovačce a já si ho mohla hladit.
POROD: malou v zavinovačce dali do postýlky vedle mě.
Přisátí
CS: na pooperačním mi dali malého k prsu a nechali nám ho s manželem 2 hodiny.
POROD: dali mi malou k prsu a nechali mi ji na sále 2 hodiny.
Regenerace:
CS: blbě se vstává, ale stejně člověk sedí s prckem v posteli nebo ho nosí.
POROD: blbě se sedí, což je nejčastéjší činnost, co človék dělá.
Jizva:
CS: bolí akorát při blbém pohybu.
POROD: bolí při sezení a z toalety jsem méla hrůzu v očích.
Myslím si, že pokud není ženě dáno, aby mohla porodit přirozeně a musí rodit pouze císařským řezem, např. kvůli zdraví svému či dítéte, rozhodně o nic nepřichází. Osobně se přikláním k tomu, ať o způsobu porodu po CS rozhodne lékař a zváží všechna rizika.
6 lidí považuje za užitečné
Můj vymodlený porod
První syn se narodil akutním císařským řezem v důsledku nepostupujícího porodu. Od začátku druhého těhoteství jsem koketovala s myšlenkou, že bych si moc přála porodit vaginálně. Ze začátku jsem si myslela, že to jsou plané naděje - druhý porod mi vycházel 20 měsíců po prvním a z prvotních informací na internetu jsem nabyla dojmu, že s rozestupem menším než dva roky mě druhá sekce nemine.
Během druhého trimestru jsem začala narážet i na zkušenosti maminek, které mě přesvědčily, že by stálo zato se pokusit si vaginální porod "vybojovat". Nebyla jsem si úplně jistá, měla jsem strach z možných rizik, na druhou stranu mě vedly i praktické důvody - starší syn stále potřeboval hodně nosit, ať už z "obslužných" důvodů nebo prostě i proto, že je dost chovací, a já si neuměla představit, že ho několik týdnů nebudu smět zvednout.
Jako první krok jsem udělala to, co jsem měla udělat už u prvního porodu a dodnes lituji, že jsem to z finančních důvodů neudělala a myslím si, že třeba nemusel tou sekcí ani skončit. A sice, že jsem si "najala" soukromou porodní asistentku jako doprovod k porodu do porodnice. Začala jsem k ní docházet na těhotenské konzultace a společně jsme spřádaly plán, jak co nejlépe dosáhnout mého cíle. Dodávala mi sebedůvěru a víru ve šťastný konec, radila mi, jak se co nejlépe na porod připravit a byla připravena ke mně domů dojet při začátku porodu, poradit, kdy vyrazit do porodnice, abych tam netrčela zbytečně dlouho, a být se mnou po celou dobu porodu jako podpora a "spiklenec proti porodnici". Chtěla jsem se totiž vyhnout jakýmkoli umělým zásahům do porodu, které nebudou z medicínského hlediska nevyhnutelné, ale zároveň mi bylo jasné, že jako laik - ještě navíc rodící - to nebudu naprosto schopná posoudit.
Pro porod jsem si vybrala porodnici v Podolí, protože ze strachu z možných rizik jsem chtěla mít tak říkajíc "za zadkem" spoustu doktorů, pípajících mašinek a novorozeneckou JIP. Týden a půl před termínem porodu mě v porodnici čekala tak zvaná indikační poradna, kde se mělo rozhodnout, zda mi bude povoleno pokusit se o vaginální porod. Měřili mi ultrazvukem tloušťku jizvy - vyšlo 3,2mm - a váhový odhad miminka - byl asi 2,7 kila. Ještě se mě ptali, jak chci rodit a když jsem řekla, že normálně, bylo mi řečeno, že tomu nic nebrátní a že mi paní docentka přeje hodně štěstí.
9 dní před termínem a 2 dny po této indikační poradně jsem si ráno zajela na předoperační vyšetření ke své obvodní doktorce - požadavek z porodnice, prý ať je to vyřízené, kdyby náhodou něco. To byl pátek. Výsledky, které měly být hotové v pondělí, jsem si však už nikdy nevyzvedla. Když jsem jela zpátky, začala jsem pociťovat slabé kontrakce. Asi hodinu se mi zdály pravidelné, pak se ale zase znepravidelnily a po obědě jsem si šla se synem lehnout adokonce jsem je zaspala, tak jsem usoudila, že asi poslíčky. U prvního těhotenství jsem s nimi neměla zkušenost, slyšela jsem sice, že se poznají ve vaně (poslíčky ustoupí, skutečné kontrakce zesílí), ale nenašla jsem si na vanu čas. K večeru se mi zdály bolesti silnější, tak jsem zavolala porodní asistentce, co si o tom myslí. Řekla mi, že raději přijede. Přijela, vyšetřila mě, sdělila mi, že to je na 1cm a že to k porodu ještě být nemusí, ale ať prý si dám vanu, ona že si dá zatím čaj a počkáme, co to udělá.
Vana udělala, co měla a já měla ukázkové, již prodýchávané kontrakce po 3 minutách. Jak jsem vylezla z vany, dala se do mě třesavka, tak jsem si zalezla do postele a lebedila si v peřinách a manžel mi zatím dobalil věci podle připravených seznamů. Ještě jsme čekali, až dojede hlídací babička, porodní asistentka mě čas od času vyšetřila a kolem deváté zavelela, že pojdeme.
V půl desáté jsme byli v Podolí. Cesta už byla celkem výživná, měla jsem nos strčený do lahvičky s levandulovým olejíčkem a proklínala výmoly a tramvajové koleje, které se nám zhmotnily pod koly při každé kontrakci. Na příjmu jsem strávila hodinu - napřed na monitoru a pak čekáním na doktorku, která mě měla vyšetřit. Dlouho nešla, pak se ukázalo, že někde šije nějaké větší poranění, tak se sestřička slitovala a řekla, že mě vyšetří sama, abych jim prý neporodila ještě v kanceláři. Oznámila mi, že jsem na 7cm, že si vedu skvěle (i když nutno říci, že už se slušným zvukovým doprovodem) a že pošupajdíme na box.
V Podolí umožňují - za tučný poplatek - dvě osoby jako doprovod, takže manžel i porodní asistentka mě doprovodili na box. Tam mě sestřička připojila na monitor - jejich standardní požadavek u VBAC - a odešla. Já se různě vrtěla na křesle, jednou jsem se nechala odpojit a došla si na wc, pak jsem se chvíli houpala na míči a asistentka občas mrkla, jak to vypadá.
Po nějaké hodince a něco už se mi zdálo, že by se mohlo jít na věc. Zavolali jsme místní asistentku a ta odsouhlasila, že můžu jít tlačit. Nejdřív jsem moc nevěděla, jak na to, ale brzo jsem se do toho dostala. Po nějaké době a několikerém zatlačení mi praskla voda. Narozdíl od prvního porodu, kdy mi vodu propíchli a nepocítila jsem žádnou změnu, jsem nyní okamžitě cítila, jak hlavička klesla do pánve. I když to začalo bolet víc, měla jsem z toho ohromnou radost. Jako by se v tu chvíli ve mně něco zlomilo a já konečně pochopila, že tentokrát to fakt bude jinak, tentokrát to dokážeme, spolu, já a moje miminko. Ještě jsem si dala několik kontrakcí na boku kvůli lepšímu dorotování a znovu jsem si lehla na záda - mohla jsem si sice plně zvolit polohu, ale ten polosed s nohama v opěrkách mi byl opravdu nejpříjemnější - a za chvíli mi už hlásili, že vidí vlásky. Zavolali doktorku, ještě pár kontrakcí, mohutné povzbuzování od celého publika a hlavička byla venku!!!
Vůbec si nepamatuju, že by to v té fázi tlačení ještě vůbec bolelo. Spíš to byla hrozná dřina, ale už jsem věřila, že to dokážu. Na další kontrakci doktorka opatrně vyvrtěla ven ramínka a miminko vyklouzlo. Slyšela jsem, jak někdo říká: "Paní ho chtěla hned na břicho" a už mi tam přistálo. Maličké a zvláštně těžké, kluzké a mokré, voňavé, moje. Ptala jsem se, co to je, protože jsme si předem nenechali říct pohlaví. Někdo se podíval a pak mi řekl, že holčička. Podívala jsem se na svojí dceru a povídám jí - tak ty jsi Sára... Tatínek po dotepání přestřihl pupečník a byly jsme najednou dvě.
Sára se narodila pár minut před půlnocí, dvě a půl hodiny od příjezdu do porodnice. Odmítla jsem dirupci vaku blan ("píchnutí plodovky"), epidurál i léky na porození placenty - které by mi ostatně asi nestihli dát, porotože byla venku snad dvě minuty po miminku. Nevyhnula jsem se malému nástřihu, který mi byl proveden bez varování, ačkoli v porodním plánu jsem měla uvedeno, že chci takový zákrok předem odsouhlasit - ale byla jsem v takové euforii, že jsem to přešla.
Byl to ten nejkrásnější zážitek v mém životě, nikdy na to nezapomenu. Dodneška jsem z toho jako u vytržení. Dvě hodinky na sále utekly jako voda, Sára se přisála ještě tam, celou dobu jsem si ji ňuchňala nahatou na svém těle, koukala se do jejích hlubokých očí, které vypadaly, jako by znaly nejstarší tajemství světa a života ... a možná, že vlastně znaly. Tu noc jsme ho objevily spolu, Sára a já. A já jsem jí za to vděčná.
Během druhého trimestru jsem začala narážet i na zkušenosti maminek, které mě přesvědčily, že by stálo zato se pokusit si vaginální porod "vybojovat". Nebyla jsem si úplně jistá, měla jsem strach z možných rizik, na druhou stranu mě vedly i praktické důvody - starší syn stále potřeboval hodně nosit, ať už z "obslužných" důvodů nebo prostě i proto, že je dost chovací, a já si neuměla představit, že ho několik týdnů nebudu smět zvednout.
Jako první krok jsem udělala to, co jsem měla udělat už u prvního porodu a dodnes lituji, že jsem to z finančních důvodů neudělala a myslím si, že třeba nemusel tou sekcí ani skončit. A sice, že jsem si "najala" soukromou porodní asistentku jako doprovod k porodu do porodnice. Začala jsem k ní docházet na těhotenské konzultace a společně jsme spřádaly plán, jak co nejlépe dosáhnout mého cíle. Dodávala mi sebedůvěru a víru ve šťastný konec, radila mi, jak se co nejlépe na porod připravit a byla připravena ke mně domů dojet při začátku porodu, poradit, kdy vyrazit do porodnice, abych tam netrčela zbytečně dlouho, a být se mnou po celou dobu porodu jako podpora a "spiklenec proti porodnici". Chtěla jsem se totiž vyhnout jakýmkoli umělým zásahům do porodu, které nebudou z medicínského hlediska nevyhnutelné, ale zároveň mi bylo jasné, že jako laik - ještě navíc rodící - to nebudu naprosto schopná posoudit.
Pro porod jsem si vybrala porodnici v Podolí, protože ze strachu z možných rizik jsem chtěla mít tak říkajíc "za zadkem" spoustu doktorů, pípajících mašinek a novorozeneckou JIP. Týden a půl před termínem porodu mě v porodnici čekala tak zvaná indikační poradna, kde se mělo rozhodnout, zda mi bude povoleno pokusit se o vaginální porod. Měřili mi ultrazvukem tloušťku jizvy - vyšlo 3,2mm - a váhový odhad miminka - byl asi 2,7 kila. Ještě se mě ptali, jak chci rodit a když jsem řekla, že normálně, bylo mi řečeno, že tomu nic nebrátní a že mi paní docentka přeje hodně štěstí.
9 dní před termínem a 2 dny po této indikační poradně jsem si ráno zajela na předoperační vyšetření ke své obvodní doktorce - požadavek z porodnice, prý ať je to vyřízené, kdyby náhodou něco. To byl pátek. Výsledky, které měly být hotové v pondělí, jsem si však už nikdy nevyzvedla. Když jsem jela zpátky, začala jsem pociťovat slabé kontrakce. Asi hodinu se mi zdály pravidelné, pak se ale zase znepravidelnily a po obědě jsem si šla se synem lehnout adokonce jsem je zaspala, tak jsem usoudila, že asi poslíčky. U prvního těhotenství jsem s nimi neměla zkušenost, slyšela jsem sice, že se poznají ve vaně (poslíčky ustoupí, skutečné kontrakce zesílí), ale nenašla jsem si na vanu čas. K večeru se mi zdály bolesti silnější, tak jsem zavolala porodní asistentce, co si o tom myslí. Řekla mi, že raději přijede. Přijela, vyšetřila mě, sdělila mi, že to je na 1cm a že to k porodu ještě být nemusí, ale ať prý si dám vanu, ona že si dá zatím čaj a počkáme, co to udělá.
Vana udělala, co měla a já měla ukázkové, již prodýchávané kontrakce po 3 minutách. Jak jsem vylezla z vany, dala se do mě třesavka, tak jsem si zalezla do postele a lebedila si v peřinách a manžel mi zatím dobalil věci podle připravených seznamů. Ještě jsme čekali, až dojede hlídací babička, porodní asistentka mě čas od času vyšetřila a kolem deváté zavelela, že pojdeme.
V půl desáté jsme byli v Podolí. Cesta už byla celkem výživná, měla jsem nos strčený do lahvičky s levandulovým olejíčkem a proklínala výmoly a tramvajové koleje, které se nám zhmotnily pod koly při každé kontrakci. Na příjmu jsem strávila hodinu - napřed na monitoru a pak čekáním na doktorku, která mě měla vyšetřit. Dlouho nešla, pak se ukázalo, že někde šije nějaké větší poranění, tak se sestřička slitovala a řekla, že mě vyšetří sama, abych jim prý neporodila ještě v kanceláři. Oznámila mi, že jsem na 7cm, že si vedu skvěle (i když nutno říci, že už se slušným zvukovým doprovodem) a že pošupajdíme na box.
V Podolí umožňují - za tučný poplatek - dvě osoby jako doprovod, takže manžel i porodní asistentka mě doprovodili na box. Tam mě sestřička připojila na monitor - jejich standardní požadavek u VBAC - a odešla. Já se různě vrtěla na křesle, jednou jsem se nechala odpojit a došla si na wc, pak jsem se chvíli houpala na míči a asistentka občas mrkla, jak to vypadá.
Po nějaké hodince a něco už se mi zdálo, že by se mohlo jít na věc. Zavolali jsme místní asistentku a ta odsouhlasila, že můžu jít tlačit. Nejdřív jsem moc nevěděla, jak na to, ale brzo jsem se do toho dostala. Po nějaké době a několikerém zatlačení mi praskla voda. Narozdíl od prvního porodu, kdy mi vodu propíchli a nepocítila jsem žádnou změnu, jsem nyní okamžitě cítila, jak hlavička klesla do pánve. I když to začalo bolet víc, měla jsem z toho ohromnou radost. Jako by se v tu chvíli ve mně něco zlomilo a já konečně pochopila, že tentokrát to fakt bude jinak, tentokrát to dokážeme, spolu, já a moje miminko. Ještě jsem si dala několik kontrakcí na boku kvůli lepšímu dorotování a znovu jsem si lehla na záda - mohla jsem si sice plně zvolit polohu, ale ten polosed s nohama v opěrkách mi byl opravdu nejpříjemnější - a za chvíli mi už hlásili, že vidí vlásky. Zavolali doktorku, ještě pár kontrakcí, mohutné povzbuzování od celého publika a hlavička byla venku!!!
Vůbec si nepamatuju, že by to v té fázi tlačení ještě vůbec bolelo. Spíš to byla hrozná dřina, ale už jsem věřila, že to dokážu. Na další kontrakci doktorka opatrně vyvrtěla ven ramínka a miminko vyklouzlo. Slyšela jsem, jak někdo říká: "Paní ho chtěla hned na břicho" a už mi tam přistálo. Maličké a zvláštně těžké, kluzké a mokré, voňavé, moje. Ptala jsem se, co to je, protože jsme si předem nenechali říct pohlaví. Někdo se podíval a pak mi řekl, že holčička. Podívala jsem se na svojí dceru a povídám jí - tak ty jsi Sára... Tatínek po dotepání přestřihl pupečník a byly jsme najednou dvě.
Sára se narodila pár minut před půlnocí, dvě a půl hodiny od příjezdu do porodnice. Odmítla jsem dirupci vaku blan ("píchnutí plodovky"), epidurál i léky na porození placenty - které by mi ostatně asi nestihli dát, porotože byla venku snad dvě minuty po miminku. Nevyhnula jsem se malému nástřihu, který mi byl proveden bez varování, ačkoli v porodním plánu jsem měla uvedeno, že chci takový zákrok předem odsouhlasit - ale byla jsem v takové euforii, že jsem to přešla.
Byl to ten nejkrásnější zážitek v mém životě, nikdy na to nezapomenu. Dodneška jsem z toho jako u vytržení. Dvě hodinky na sále utekly jako voda, Sára se přisála ještě tam, celou dobu jsem si ji ňuchňala nahatou na svém těle, koukala se do jejích hlubokých očí, které vypadaly, jako by znaly nejstarší tajemství světa a života ... a možná, že vlastně znaly. Tu noc jsme ho objevily spolu, Sára a já. A já jsem jí za to vděčná.
36 lidí považuje za užitečné
Těhotenský newsletter
Každý týden dostaneš nejdůležitější info do e-mailu
Neznáš týden těhotenství? Vypočítej si ho v Těhotenské kalkulačce
Související diskuze ve fóru
- Riziko při dalším porodu?10
- Ruptura dělohy. Měla by se zkontrolovat jizva na děloze po první sekci?1
- Chci císařský řez - mám obavy z vaginálního porodu37
- Spontánní porod po předchozím císařském řezu7
- Kde jste rodily vaginálně po předchozím císařském řezu?4
- Kde vyvolají porod po předchozím císařském řezu?8
