Já nějak nevím jak chápat toho fotografa....vidět tohle na vlastní oči musí být opravdu silné, děsivé.... ale mít nervy na to vyfotit?
fotografové mají všeobecně hodně silné nervy, ale aspoň pak vznikají fotky nutící k zamyšlení
vydržela jsem až doteď... a bulím
to je vážně šílené..mám husinu po celém těle..
Petr a Lucie...
Je možné, že to fotil nějaký fotograf z policie nebo tak, ti vyfotí všechno... toto vypadá na místo činu, jako katastrofy a tam se fotí všecko ne? Já nvm, ale příjde mi to tak
jsou ruzne typy fotografu...od jedni foti radostne chvile zivota (rodinne, svatby, oslavy, deti...), druzi krajinky, dalsi reportazni fotky.... Jsou i policejni fotografove a ti foti vsechny ty hnusy...(bouracky, vrazdy...) a pak jsou fotografove, kteri se zameruji na smutne zivotni udalosti ...jako je treba valka, nestesti...jako je tohle. Jaou to strasne silne fotky a verte, ze ti videli uz i jinou hruzu, nez je tohle. Kdyz utlumim trosku to, ze je je to smutne, tak fotograf zachytil velikou lasku a lidskou pritomnost v nejtezsi posledni chvilce. A to je tom to krasne.
to je moc smutné a zároveň krásné
Me to teda prijde desne nedustojny
Navždy spolu v obětí .. na život a na smrt .šílenéééé ....
Mám za to, že je to fotka odsud:(
http://www.theguardian.com/global-development/2...
to je z té textilky v Bangladéši, jak se zřítila... tam jsou lidi zvyklý vidět ledasco, tak jim nepřijde nijak děsný to fotit... Pobyla jsem v jihovýchodní Asii nějakou dobu a třeba na Sulawesi je vesnice, kde každý rok převlékají své mumifikované mrtvé členy rodiny a procházejí se s nimi po vesnici... smrt se tam bere úplně jinak než na západě...Sumatra- rodina po havárce na motorce je vystavena v rakvích přímo doma, kde se s nimi loučí všichni včetně dětí...samozřejmě jsou v takovém stavu v jakém zemřeli... viděla jsem, že klukovi třeba chybělo půl hlavy a tak... tady by to lidi nevydýchali, pač tady se to prostě dlouhá léta skrývá, je tu cenzura a už jsme si odvykli...ale nevšimla jsem si, že by z toho byli lidé v Asii nějak vyšinutý nebo tak...prostě normál.... např. po známém tsunami r. 2004 (známe ho hlavně kvůli zprávám z Thajska, ale severní Sumatru - provincii Aceh to spláchlo z povrchu (epicentum bylo přímo u Acehu) tam zemřelo kolem 161000 lidí, ale bylo to samozřejmě mnohem víc, protože málo kdy zůstal někdo, kdo by někoho postrádal a nahlásil, hodně lidí to vzalo do moře..je to slabý odhad...existuje hodně videí přímo z oné osudné chvíle, hodně fotek, kamarád indonésan tam dorazil na pomoc s červeným křížem a vojáky asi tři dny po tsunami,pomáhal tam několik týdnů australskému i švýcarskému červenému kříži a mnoho evropanů to psychicky nedávalo..někteří vojáci se zbláznili, zavřeli se do transportérů, obojživelníků a odmítali vylézt a klepali se hrůzou, kde bylo těl až příliš, místo se označilo červeným praporkem, odklízecí práce trvaly věčnost a trvají dodnes....slaná voda a tropické podnebí udělalo svoje..nechci zabíhat do podrobností, udělalo by se nám všem zle...opravdu klobouk dolů lidem, co na taková místa jezdí a s chladnou hlavou pomáhají odklízet i dokumentovat.....Předtím jsem si to neuvědomovala, ale po svém pobytu jsem si to uvědoila, že se máme sakra dobře, že nežijeme na sejsmickém zlomu....díky tomu můžeme budovat..ne začínat neustále od nuly... zemětřesení, tsunami, povodně, láva...korupce ve stavebnictví v průmyslu tady sice je, ale ne v takové míře jako tam...většina staveb v rozvojových zemích drží pohromadě jen sílou modlitby...jo a když jsme u toho, je zajímavé, že po té tsunami jediné co zůstalo stát nedotknuté a čisté!!!! byly mešity!!!???!!! najděte si fotky pod hesly Banda Aceh tsunami 2004 mosjit
Tyhle fotky jsou táák silný...já zas bulím...